Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 1997

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
I. ÚS 194/96 25. 3. 1997 Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil (např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 68/93, sp. zn. I. ÚS 108/93, sp. zn. II. ÚS 45/94, sp. zn. II. ÚS 92/95), že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není vrcholem obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům nadřízeným (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Pravomoc Ústavního soudu je vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Článek 11 Listiny totiž chrání vlastnické právo již konstituované, tedy již existující, a nikoli pouze tvrzený nárok na ně. Tento názor zaujal Ústavní soud např. ve věci sp. zn. I. ÚS 115/94 i v řadě věcí dalších. (Srov. Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, str. 295, C. H. Beck Praha, 1995).
I. ÚS 184/96 20. 3. 1997 V čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod je zakotvena zásada "ne bis in idem". Znamená to, že nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci státu za trestný čin, za který byl již osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu. Toto ustanovení Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je v České republice podle čl. 10 Ústavy ČR bezprostředně závazné a má přednost před zákonem. Tak je třeba je i aplikovat.
II. ÚS 7/96 19. 3. 1997 Pokud je vyloučeno působení jiných substrátů na opakovaný pozitivní výsledek při použití trubic ALTEST, jsou tyto trubice řádným indikátorem přítomnosti alkoholových par v dechu vyšetřované osoby. V pracovně právním procesu, zvláště u řidiče, to znamená jeho nutné vyřazení z pracovního procesu a z jeho strany porušení základní povinnosti pracovníka podle §73 ZP.
II. ÚS 82/95 19. 3. 1997 Pokud se týká článku 11 odst.1 Listiny základních práv a svobod, jak již několikrát Ústavní soud ČR judikoval, pak toto ustanovení chrání vlastnické právo již konstituované, svědčící konkrétnímu vlastníku. Nelze hovořit o ochraně vlastnického práva u subjektů, kterým vlastnické právo k požadované nemovitosti nesvědčilo. Je nepřípustné dovozovat neexistenci pozemků v důsledku jejich sloučení, přeparcelování resp. přečíslování, neboť to byla právě nucená kolektivizace a scelování parcel "kulaků" a jiných třídních nepřátel, kterou má restituční zákon č. 229/1991 Sb. jako předpis upřednostňující naturální princip napravit
Pl. ÚS 37/96 18. 3. 1997 2 Oblast samostatné a přenesené působnosti obcí důsledně odlišuje již Ústava, neboť podle čl. 104 odst. 3 mohou "zastupitelstva v mezích své působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky" (tedy v samostatné působnosti), zatímco podle čl. 79 odst. 3 mohou "orgány územní samosprávy na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny" (tedy v přenesené působnosti). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu výčet, obsažený v §14 odst. 1, je "nutno z hlediska jeho interpretace ve smyslu zákonného zmocnění k vydání obecně závazných vyhlášek obcí považovat za výčet taxativní.Jeho demonstrativní dikci, jakož i všeobecnost vymezení samosprávné působnosti obce obsaženou v §14 odst. 2 zákona o obcích nutno vztáhnout toliko na tu samosprávnou působnost obce, ve které obec nevystupuje jako subjekt, určující pro občana povinnosti jednostrannými příkazy a zákazy" (nález Pl. ÚS 5/93, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1., C.H. Beck, Praha, 1994, str. 35). Osta ...
I. ÚS 70/96 18. 3. 1997 Čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR stanoví, že vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány a osoby. Ve věci samé rozhoduje Ústavní soud nálezem, který musí být odůvodněn a v jeho výroku je obsaženo, o čem a s jakým výsledkem Ústavní soud rozhodl. Právní názor Ústavního soudu, uvedený v odůvodnění takového nálezu, není bez jakéhokoliv právního významu, protože je výrazem či obrazem aplikace Ústavy ČR, Listiny základních práv a svobod, či odpovídající mezinárodní úmluvy o lidských právech, která má bezprostřední závaznost a přednost před zákonem ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR. Nerespektování takového právního názoru vyvolává nejistotu, zda obecný soud skutečně plní dispozici čl. 90 Ústavy ČR, že je povolán především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům. Z toho vzniká dopad na pocit právní jistoty občanů, která je nezbytným důsledkem demokratické povahy ústavního státu a jí musí odpovídat i chování právního státu, které je nejen ve shodě s formáln ...
III. ÚS 363/96 17. 3. 1997 Na řízení o prohlášení konkursu se vztahují základní zásady občanského soudního řízení, zejména zásada dispoziční, z níž pro účastníky soudního řízení vyplývá, že mají uvádět své návrhy a dokazovat svá tvrzení. Soud v tomto řízení není veden zásadou oficiality. Tím, že v řízení před soudem byl na majetek subjektu, který je v úpadku, prohlášen konkurs, není dotčeno právo svobodného podnikání, které podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod znamená pro každého rozhodnout se, že svou pracovní schopnost bude využívat samostatně, nikoli ve formě závislé práce. Právo svobodně se rozhodnout o využití svých schopností však neznamená, že při této činnosti není subjekt nijak omezen, naopak své právo svobodného podnikání může realizovat jen v hranicích daných právním řádem. Hranicí vymezující prostor pro svobodné podnikání je i právní úprava konkursu a vyrovnání a její aplikace na konkrétní situace.
I. ÚS 230/96 12. 3. 1997 V souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu lze konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že mu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval" (nález III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1., C.H. Beck Praha, 1994, str. 41). Je namístě znovu poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, který v zásadě není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (nález III. ÚS 23/93).
I. ÚS 157/96 12. 3. 1997 Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil (např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 68/93, I. ÚS 108/93, II. ÚS 45/94), že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Pravomoc Ústavního soudu je vázána na zjištění, zda zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nebo svoboda [§72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k vyhovění ústavní stížnosti a nelze z toho důvodu argumentovat porušením ústavních záruk stěžovatele. Tak rozhodoval Ústavní soud např. ve věci sp. zn. IV. ÚS 188/94 (viz Ústavní soud České republiky - Sbírka nálezů a usnesení svazek 3, Vydání 1. Praha C. H. Beck 1995), i když připustil, že v některých případech se může stát, že interpretace právních předpisů obecnými soudy ...
Pl. ÚS-st. 4/97 11. 3. 1997 1 Pravomocná soudní rozhodnutí podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, pokud obsahují rovněž výroky o zrušení vedlejších trestů propadnutí majetku, nejsou listinou způsobilou být podkladem k provedení záznamu podle ustanovení §8 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů.
III. ÚS 328/96 6. 3. 1997 Ustanovení §250f občanského soudního řádu prolamuje zásadu veřejnosti a ústnosti jednání, rovněž i zásadu bezprostřednosti. Přistoupit k jeho použití lze pouze v případech, kdy jsou splněny všechny podmínky v něm stanovené. Při posuzování důvodnosti aplikace postupu podle §250f o. s. ř. nelze také pominout, že se soud ani nevyslovil k důvodům, které jej vedly k úsudku, že v předmětné věci jde o případ jednoduchý, což by, ještě při splnění dalších podmínek, umožňovalo rozhodnutí bez nařízení jednání.
III. ÚS 271/96 6. 3. 1997 1) Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a následujících Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky. Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit, a to v trestním řízení v případě usnesení způsobem, zakotveným v ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. 2) Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. V případě, kdy odůvodnění neobsahuje konkrétní důkazy, nýbrž pouhé odvolání na obsah spisu, jakož i v případě, že je posuzované rozhodnutí soudu pro nedostatek důkazů a pro nesrozumitel ...
I. ÚS 107/95 4. 3. 1997 Podmínkou platnosti obecně závazných předpisů je jejich řádné vyhlášení způsobem, který stanoví zákon.
III. ÚS 337/96 4. 3. 1997 Ustanovení čl. 20 a 27 Listiny základních práv a svobod zakotvují ústavní garance obsahu, rozsahu a ochrany práva svobodně se sdružovat ve spolcích, společnostech, jiných sdruženích, politických stranách a politických hnutích a v odborových organizacích. Při interpretaci uvedených ustanovení Listiny základních práv a svobod se Ústavní soud shoduje s jejich chápáním, jak jej vyjádřil ve svém nálezu ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 104/92 Ústavní soud ČSFR (publikovaném pod č. 12 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČSFR, ročník 1992). V uvedeném rozhodnutí soud pod právo svobodně se sdružovat odmítl vztáhnout zřizování sídla mezinárodních organizací na území ČSFR, když konstatoval, že takovéto rozhodování se řídí vnitrostátním právem a je určováno především hledisky zájmů suverénního státu. Pod citovaná ustanovení Listiny základních práv a svobod naopak vztáhl oprávnění mezinárodních organizací vyvíjet na území ČSFR svou činnost.
IV. ÚS 204/96 27. 2. 1997 Vzhledem k nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 12. 1996, čj. Pl. ÚS 24/96-23, zrušujícímu část ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, část uvedenou za poslední větnou čárkou, znějící "do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona", nemohou nadále obstát závěry obecných soudů vycházející ze znění §5 odst. 5 zákona v původním znění, neboť konstatovaná změna právní úpravy postihuje podmínku lhůty, která byla jediným důvodem zamítnutí žaloby. Jakkoli tedy obecné soudy svá rozhodnutí přijímaly za jiné právní situace, vzhledem k podané ústavní stížnosti a ve věci dosud neskončenému řízení, posunulo se neuspokojení nároku stěžovatele do roviny, v níž je již třeba vycházet z nezbytnosti respektování ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 361/96 26. 2. 1997 Z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán.
IV. ÚS 351/96 24. 2. 1997 Jestliže již v řízení před krajským soudem poukazoval stěžovatel v obsáhlých námitkách na nedostatečné zjištění skutkového stavu a na nesprávné právní posouzení věci, nelze mít za to, že jde o jednoduchý případ, jaký má na mysli ustanovení §250f o. s. ř.
IV. ÚS 324/96 24. 2. 1997 Jakkoli v případě zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku podle §9 odst. 2 zákona ČNR č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, jde o rozhodnutí procesní povahy, mohou být s takovým rozhodnutím spojeny i významné hmotněprávní aspekty, jako např. promlčení uplatněného nároku. Právě tato úzká spojitost s hmotněprávními účinky může takové rozhodnutí posunout do roviny, ve které je již na místě úvaha o odepření ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny.
III. ÚS 253/96 20. 2. 1997 Postup soudů, kterým byla přípustnost dovolání vyslovena ve výroku rozsudku bez omezení, přičemž takovéto omezení jen pro určitou právní otázku je obsaženo v odůvodnění rozsudku nebo pouze z něj vyplývá, vytváří procesní nejistotu účastníků řízení, jeho následkem je neurčité vymezení obsahu a rozsahu práv a povinností účastníků řízení a ve svém důsledku umožňuje zúžení přiznaných procesních práv. Nutno jej proto považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 225/96 20. 2. 1997 Ústavní soud si je vědom toho, že ani správní orgány ani soudy nejsou oprávněny k přímým zásahům a k rušení pravomocných rozhodnutí z minulého období. Je však toho názoru, že pokud jde o správní akty přijaté v tzv. rozhodném období, jsou uvedené orgány oprávněny v případech restitučních řízení posuzovat dopad těchto rozhodnutí z hlediska v úvahu přicházejících restitučních titulů, uvedených v restitučních předpisech. Ve zkoumaném případě byl výměr Okresního národního výboru ve Strakonicích vydán 30. 5. 1947, tedy před rozhodným obdobím, avšak proti němu bylo podáno řádné odvolání, které mělo podle tehdejší úpravy správního řízení (§77 vl. nař. č. 8/1928 Sb.) odkladný účinek, pokud výslovně nebylo rozhodnuto jinak. Konečné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí Zemského národního výboru v Praze, i když jím byl potvrzen výměr okresního národního výboru, bylo vydáno dne 21. 12. 1948, tedy již v rozhodném období. Došlo-li tedy k vydání rozhodnutí v rozhodném období, tj. od 25. 2. 1948 do 1. 1. 199 ...
III. ÚS 338/96 18. 2. 1997 Jestliže stěžovatel nebyl účastníkem řízení před obecným soudem, nemá ani aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecného soudu, před nímž jako účastník (vedlejší účastník) nevystupoval, k čemuž je dodat, že není (zákonnou) povinností obecného soudu, aby sám ex officio případné vedlejší účastníky zjišťoval či vyhledával, neboť i jeho případná poučovací povinnost (§5 občanského soudního řádu) vztahuje se toliko na účastníky řízení samotné.
IV. ÚS 81/96 12. 2. 1997 Sama skutečnost, že soud, který nepovažuje za nutné provádět výslech účastníka řízení, a proto o nařízeném jednání ve smyslu ustanovení §49 odst. l o.s.ř. uvědomí pouze jeho zástupce s procesní plnou mocí, nemůže opodstatnit postup soudu podle §101 odst. 2 o.s.ř. v těch případech, kdy se k nařízenému jednání nedostaví účastník ani jeho zástupce, pokud se včas a řádně omluvili a požádali o odročení jednání.
IV. ÚS 215/96 12. 2. 1997 Samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí. V této souvislosti je Ústavní soud nucen konstatovat, že zákon mu nedává možnost přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo porušeno.
IV. ÚS 227/96 10. 2. 1997 Řízení o dědictví musí vycházet z právních skutečností, které upravují ustanovení hmotného dědického práva. Podle §471 odst. 2 občanského zákoníku, pokud nedojde v případě předluženého dědictví k dohodě mezi dědici a věřiteli o tom, že dědictví bude přenecháno k úhradě dluhů, řídí se povinnost dědiců plnit tyto dluhy ustanoveními občanského soudního řádu o likvidaci dědictví, tedy §175t až §175v. Aplikaci procesních ustanovení, která je považována v ústavní stížnosti za spornou, resp. nesprávnou, Ústavní soud neshledal z hlediska ústavnosti zásahem do práva zaručujícího dědění podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti Ústavní soud považuje za nutné upozornit, že záměrem ústavodárce bylo zcela nepochybným způsobem vtělit institutu dědění ono neporušitelné a přirozené právo, které mu bylo v předcházejícím období nesvobody upíráno. Smyslem ústavněprávní garance je tedy vyloučit jakékoli pochybnosti o tomto institutu jako takovém. Na druhé straně však právo ...
III. ÚS 269/96 6. 2. 1997 Jestliže stěžovatel (jeho právní předchůdce) protiprávním způsobem vytvořil faktický stav odporující již samotnému zákonu a navíc jednáním s nepominutelnými rysy svévole, je z ústavního hlediska vyloučeno, aby takto contra legem vytvořenému stavu byla poskytnuta ústavní ochrana. O křivdu ani v obecném ani v právním smyslu nejde tam, kde domněle (případně subjektivně se cítící) ukřivděný sám, nebo těmi, jež správou svých věcí pověřil, vytvořil faktický stav, jehož důsledkem je protiprávní újma druhého, a který již sám o sobě, jako důsledek svévole, je ve zřetelném rozporu se zákonem, nebo jen s obecně uznávanými zásadami (hodnotami) společnosti.
Pl. ÚS 21/96 4. 2. 1997 2 1) Je nutno rozlišovat případy, ve kterých lze soulad ustanovení právního předpisu s ústavním pořádkem zabezpečit jeho ústavně konformní interpretací a kdy tak učinit nelze a je nutno přistoupit k jeho zrušení. Soud přitom není absolutně vázán doslovným zněním zákonného ustanovení, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit v případě, kdy to vyžaduje ze závažných důvodů účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jenž mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku. Je nutno se přitom vyvarovat libovůle; rozhodnutí soudu se musí zakládat na racionální argumentaci. 2) Zrušení staré a přijetí nové právní úpravy je nutně spjato se zásahem do principů rovnosti a ochrany důvěry občana v právo. Dochází k tomu v důsledku ochrany jiného veřejného zájmu či základního práva a svobody. Posuzování tohoto konfliktu hlediskem proporcionality s ohledem na intertemporalitu by mělo vést k závěru o druhu legislativního řešení časového střetu práv ...
II. ÚS 303/95 4. 2. 1997 Vlastnictví nabývané dle §9 odst. 1, §11 odst. 1 zákona o malé privatizaci není vlastnictví nabývané na základě jiné skutečnosti, ale smlouvou, kde stát je jen stranou a kde příklep je akceptací nabídky neboli formální a závaznou deklarací toho, že došlo ke konsensu. Nelze totiž odhlédnout od povahy věci, která je určena prvkem dobrovolnosti a rovnoprávným postavením obou subjektů dražby. Ostatně i znění §1; §2 aj. uvedeného zákona hovoří výslovně o převodu.
IV. ÚS 285/96 30. 1. 1997 Ustanovení §27 odst. 2 obchodního zákoníku, poskytující ochranu tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, vyjadřuje princip "materiální publicity", resp. veřejné důvěry (víry), jenž společně s principem "formální publicity", vyplývajícím z ustanovení §200c o. s. ř., se vztahuje nejen na účastníky řízení, ale i na rozhodující soudní orgán. Jestliže tedy stěžovatelka v projednávané věci ve svém návrhu uvedla jméno povinného tak, jak bylo uvedeno ve výpisu z obchodního rejstříku, a toto jméno již není v souladu s ustanovením §9 odst. 1 obchodního zákoníku, měly obecné soudy dostát své povinnosti zakotvené v ustanovení §32 obchodního zákoníku, tedy upozornit rejstříkový soud na neshodu mezi skutečným právním stavem a stavem zápisu v obchodním rejstříku, a teprve poté vyzvat stěžovatelku k odstranění vad návrhu ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř.
I. ÚS 260/95 30. 1. 1997 Vzhledem k existenci Směrnic o postupu při registraci smluv u státních notářství a při udělování souhlasu k převodům a nájmům některých druhů nemovitostí okresními národními výbory, vydaných dne 19. 5. 1964 Ministerstvem spravedlnosti a Ministerstvem zemědělství, lesního a vodního hospodářství a uvádějících v souvislosti s převodem obytných částí zemědělských usedlostí do praxe i jakési smluvní donucení u zemědělských pozemků k této usedlosti náležejících, byly uzavírány různé smíšené smlouvy, pro jejichž obsah bylo nerozhodné, jak byly nazvány. Ústavní soud vychází z toho, že jde o darovací smlouvu sui generis, totiž darování z donucení. Vynucený převod pozemků, který se stal povinným a nezbytným předpokladem pro registraci kupní smlouvy, je sám o sobě důkazem tísně, aniž by ji v takových případech bylo třeba prokazovat.
I. ÚS 223/95 30. 1. 1997 Dle §71 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, který byl později zrušen, zůstávají nedotčena; práva a povinnosti podle takových rozhodnutí však nelze vykonávat. Ústavní soud proto nemohl uvedené rozsudky krajského soudu zrušit a nemohl než návrh na jejich zrušení zamítnout. Současně však zjišťuje, že k porušení základních práv navrhovatele by došlo jejich vykonatelností, kterou vylučuje čl. 71 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle něhož pravomocná rozhodnutí vydaná na základě právního předpisu, jenž byl zrušen, zůstávají sice nedotčena, avšak práva a povinnosti podle takových rozhodnutí nelze vykonávat. Proto Ústavní soud ČR dospěl k závěru, že napadený rozsudek krajského soudu sice není zrušen, není však vykonatelný.
II. ÚS 269/95 29. 1. 1997 Restituční případy nelze provádět v přezkumném řízení v neveřejném zasedání, a to vzhledem k jejich komplikovanosti a vzhledem k tomu, že původní akty odebrání vlastnictví se odehrály před dlouhou dobou.
IV. ÚS 300/96 15. 1. 1997 Označí-li navrhovatel v občanském soudním řízení zcela přesně odpůrce jako účastníka tohoto řízení, a jediné, co je nepochybné, je to, že jeho pobyt není znám, neboť byly vyčerpány všechny dostupné prostředky k jeho zjištění, potom rovněž jedinou a také nezbytnou procesní možností v takové situaci je ustanovení opatrovníka podle ustanovení §29 odst. 2 o. s. ř. Aplikace ustanovení §43 o. s. ř. nepřichází proto v této situaci v úvahu.
IV. ÚS 258/96 15. 1. 1997 Vznik práva náhradního užívání podle vládního nařízení č. 47/1955 Sb., o opatřeních v oboru hospodářsko-technických úprav pozemků, byl spojen s právní mocí rozhodnutí o schválení projektu pozemkových úprav. Tento projekt schvaloval, šlo-li o pozemkové úpravy prováděné na návrh zemědělského závodu socialistického sektoru zemědělský odbor rady okresního národního výboru za účasti zástupce místního národního výboru, šlo-li pak o pozemkové úpravy prováděné z moci úřední, zemědělská správa rady krajského národního výboru po vyjádření výkonného orgánu místního národního výboru a zemědělského odboru rady okresního národního výboru. Kompetence místního národního výboru jsou v citovaném vládním nařízení vymezeny v ustanovení §3, §6 odst. 2 písm. c) a §15, žádné z těchto ustanovení neupravuje však jejich rozhodovací pravomoc v těchto věcech. Důkaz, který měly obecné soudy k dispozici, totiž výměr o náhradním užívání ze dne 26. 6. 1957, vydaný radou místního národního výboru, neopravňoval je tedy ...
I. ÚS 18/96 15. 1. 1997 Nesouhlas pracovníka organizace s privatizací určitého majetku jej nezbavuje povinnosti poskytnout příslušnému orgánu republiky zákonem požadovanou součinnost ve smyslu ust. §21 zákona č. 427/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, byť se domnívá, že se podmínky tohoto ustanovení organizace, popř. jejího majetku, netýkají. Takový nesouhlas může organizace vyjádřit jinou formou. Přiznat názoru stěžovatele oprávněnost by ve svých důsledcích mohlo vést k brzdění či "blokování" procesu privatizace, neboť kterákoli organizace by mohla in eventum odmítnout součinnost podle ust. §21 citovaného zákona s poukazem na to, že se jí podle jejího názoru privatizace netýká.
II. ÚS 309/95 15. 1. 1997 Ustanovení §3 Občanského zákoníku, dle kterého výkon práv nesmí být v rozporu s dobrými mravy, platí i pro výkon práva vznést námitku promlčení.
II. ÚS 229/95 15. 1. 1997 Ústavní soud vychází ze zásady materiálního nazírání na právo, dle níž nejde jen o dodržování práva bez dalšího, ale o dodržování takových norem chování, které jsou v souladu s obsahovými hodnotami. Sama neexistence procesních pravidel není proto z hlediska řízení o ústavní stížnosti rozhodná, ale naopak půjde o to, zda bylo či nebylo v konkrétním případě postupováno při vyloučení libovůle či nikoliv a zda bylo takto současně dotčeno nějaké ústavně zaručené právo nebo svoboda. Nelze totiž vyloučit situaci, kdy existující procesní pravidla dají prostor pro libovůli a přesto budou v konkrétním případě interpretována s jejím vyloučením.
IV. ÚS 58/95 15. 1. 1997 Smyslem a funkcí ústavní stížnosti je náprava zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, §82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu], k této nápravě nemůže však dojít tak, že by z řízení o ústavní stížnosti a z přezkumu Ústavním soudem bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Rozhodnutí o ústavní stížnosti směřující jen proti rozhodnutí okresního a krajského soudu by totiž v projednávané věci vedlo k tomu, že rozhodnutím Ústavního soudu by rozhodnutí Nejvyššího soudu nebylo dotčeno, což by bylo nepochybně v rozporu s principem právní jistoty.
II. ÚS 127/96 8. 1. 1997 Z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je expressis verbis vyjádřena v §132 obč. soudního řádu a odůvodňuje postup soudu předvídaný v §120 odst. 1 věta druhá obč. soudního řádu. Proto obecný soud je povinen (současně také oprávněn) zvažovat v každé fázi řízení, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzuje důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Provedené důkazy soud hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. Jestliže je soud povinen podle čl. 37 odst. 3 Listiny a §18 obč. soudního řádu dbát na rovné postavení účastníků, pak z toho výplývá povinnost zajistit jim stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv, ale neznamená to povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníka. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu.
I. ÚS 221/96 8. 1. 1997 Stav tísně [ve smyslu §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb.] nelze chápat výlučně jako jednorázový akt, nýbrž někdy i jako proces dlouhodobý. Pokud stěžovatel porovnává ustanovení §6 odst. 1 písm. k) a písm. m) zákona č. 229/1991 Sb. a zastává názor, že by bylo v rozporu s principem rovnosti, pokud by ten, kdo pod hrozbou vyvlastnění nemovitost prodá, neměl stejnou možnost domáhat se zrušení kupní smlouvy - jestliže účel výkupu nebyl splněn - jako ten, jehož nemovitost by byla vyvlastněna za náhradu, dopouští se omylu. Je totiž zásadní rozdíl mezi institutem vyvlastnění a institutem kupní smlouvy, kdy vyvlastnění v zásadě představuje změnu vlastnického práva ve veřejném zájmu, zatímco kupní smlouva je důsledkem souhlasného projevu vůle smluvních stran. Proto také zákonodárce institut vyvlastnění, patřící svou povahou do oblasti veřejného práva, velmi výrazně limituje a v citovaném zákonu je v ustanovení §6 odst. 1 písm. m) související restituční důvod upraven tak, že oprávněným os ...
IV. ÚS 191/96 6. 1. 1997 Z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy vyplývá jak zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v §132 o.s.ř., tak i právo soudu rozhodovat o tom, které z navrhovaných důkazů provede (§120 o.s.ř.). Skutečnost, že po vyhodnocení provedených důkazů dospěl soud k závěru, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nemůže samo o sobě zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti.
III. ÚS 16/96 6. 1. 1997 Dle §71 odst. 2 a 3 zákona č. 182/1993 Sb. ostatní pravomocná rozhodnutí, než rozsudky v trestním řízení, vydaná na základě právního předpisu nebo jeho ustanovení, který byl zrušen, resp. které bylo zrušeno, zůstávají nedotčena, přičemž práva a povinnosti podle takovýchto rozhodnutí nelze vykonávat. Z §71 odst. 2 a 3 zákona č. 182/1993 Sb. zároveň plyne, že zrušení ustanovení právního předpisu, na jehož základě bylo vydáno pravomocné rozhodnutí, napadené ústavní stížností, není samo o sobě důvodem zrušení tohoto rozhodnutí.

Za rok 1997 bylo zveřejněno 191 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 4 z celkem 4 stran,
v čase 0,000095 sekundy z toho 0,000025 sekundy NoSQL databáze.