Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 1997

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
II. ÚS 293/97 19. 12. 1997 Ústavní soud není oprávněn v průběhu trestného řízení ukládat orgánům činným v trestním řízení provedení úkonů podle trestního řádu . Je povolán k tomu, aby přezkoumal ústavnost jejich postupu jen v případě ukončení věci pravomocným rozhodnutím, které je zásahem do základních práv nebo svobod stěžovatele, který přitom musí vyčerpat všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje ( §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu).
IV. ÚS 136/97 18. 12. 1997 2 Ústavní soud opakovaně konstatuje, že zákon č. 114/1948 Sb., k jehož vydání došlo dne 28. 4. 1948, je nezbytné, s ohledem na jeho účel a stanovení retroaktivních účinků ve vztahu k výkonu vlastnických práv, považovat za akt, který byl v rozporu se základními principy právního státu. Není přitom rozhodující, zda restituční nároky jsou uplatňovány podle zákona č. 87/1991 Sb., či podle zákona č. 229/1991 Sb.
Pl. ÚS 33/97 17. 12. 1997 1 Mezi obecně uznávané právní principy patří v oblasti práva ústavního pravidla počítání času, jak jsou v evropském právním myšlení srozumitelně a smysluplně vymezena od dob římských. Je v dispozici ústavodárce, resp. zákonodárce, postupovat i jinak, v tomto případě však je povinen takový postup výslovně stanovit. Jelikož se tak v případě počítání lhůty dle §50 odst. 1 Ústavy nestalo, nelze její počátek i ukončení interpretovat jinak, než v souladu s obecně platnými principy. Ve prospěch uvedeného závěru svědčí i další důvod, resp. interpretační přístup. V situaci, kdy mezi subjekty, aplikujícími Ústavu, dochází ke sporu o výklad určitého ustanovení, nutno tento řešit ve prospěch možnosti uplatnění ústavní pravomoci, jíž se dané ustanovení týká, čili z hlediska smyslu a účelu dotčeného ústavního institutu. Tímto v posuzované věci je dělba moci mezi ústavními orgány v zákonodárném procesu.
II. ÚS 317/96 17. 12. 1997 2 Podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. §1 odst.3 rozhoduje příslušný okresní národní výbor o tom, jsou-li splněny podmínky pro konfiskaci. Právním důvodem konfiskace je však citovaný dekret prezidenta republiky. Výměry okresních národních výborů pouze deklarují oprávněnost jeho použití. Přechodné omezení, zcizení a propachtování určitých druhů nemovitostí podle vládního nařízení č. 218/1938 Sb. se stalo uplynutím doby právně nezpůsobilým. Zmíněné vládní nařízení bylo vydáno v r. 1938 na základě zákona o obraně státu č. 131/1936 Sb., a to pro dobu branné pohotovosti státu. Bylo účelové a jeho použití bylo vázáno na přesně specifikovanou dobu od 23.9. 1938 do 28.2. 1939.
I. ÚS 348/96 17. 12. 1997 2 Navrhovatelka nesprávně upravila žalobní petit z žaloby na plnění na žalobu určovací. Změna žalobního petitu však nebyla správná, neboť v tomto případě není dán naléhavý právní zájem [§80 písm. c) o. s. ř.] na určení existence právního vztahu nebo práva. Podstata této věci spočívala v žalobě na plnění, tj. v žalobě na zaplacení finanční částky, která by odškodnila navrhovatelku podle zák. č. 87/1991 Sb. Pokud by došlo k pouhému určení existence či neexistence práva, pak by to do budoucna nevyloučilo možný následný spor o výši náhrady. Naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení byla ohrožena práva žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým.
I. ÚS 117/96 17. 12. 1997 2 I když zákon č. 119/1990 Sb. svým ustanovením v §2 odst. 1 stanovil, že příslušné rozsudky trestní se zrušují k datu, kdy byly vydány, mohou oprávněné osoby uplatnit nároky podle zákona o soudních rehabilitacích jen za podmínek stanovených v zákoně č. 87/1991 Sb. V případě, že povinnými osobami jsou osoby fyzické, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v §6 zákona č. 87/1991 Sb., je podmínkou úspěšnosti nároku, že povinné osoby nabyly tuto věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění nabyvatele. Obnovení vlastnického práva "ex tunc" v důsledku trestní rehabilitace nezbavuje oprávněnou osobu povinnosti podrobit se režimu zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
IV. ÚS 295/97 11. 12. 1997 2 Vzal-li účastník procesní úkon tam, kde zákon takové zpětvzetí připouští, zpět, nelze toto zpětvzetí vzít dalším úkonem zpět, a navrátit tak řízení do původního stavu. Skutečnost, že stěžovatelka svůj procesní úkon, totiž zpětvzetí návrhu, vzala zpět, nemohla proto být za situace, kdy žalovaný s uvedeným zpětvzetím žaloby neprojevil nesouhlas, pro rozhodování krajského soudu relevantní. Pokud však správce konkurzní podstaty ohledně jiného nároku, který byl dále předmětem řízení, s poukazem na ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění zákona č. 94/1996 Sb., navrhl, aby soud pokračoval v přerušeném odvolacím řízení, měl krajský soud o tomto nároku stěžovatelky na vydání živého a mrtvého inventáře věcně rozhodnout. Neučinil-li tak s poukazem na prohlášení konkurzu, porušil tím stěžovatelčino ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
IV. ÚS 195/97 11. 12. 1997 2 Vzhledem ke smyslu zákona o půdě, kterým je odčinění alespoň některých majetkových křivd, je třeba restituční nároky považovat za návody primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních posunů. Jakýkoliv jiný výklad by činil ustanovení §5 odst. 3 tohoto zákona bezcenným. 2)Ustanovení §14a, doplněné do zákona o půdě zákonem č. 30/1996 Sb., je zcela nepochybně spojena s nálezem ÚS ČR publikovaným pod č. 29/1996 Sb. Nemůže být proto mechanicky uplatněno i na návody uplatnění před účinností této novelizace a nemůže mu být dána přednost před ustanovením §5 odst. 3 zákona o půdě.
III. ÚS 205/97 11. 12. 1997 2 Hodnocení ústavnosti zásahu orgánu veřejné moci do základních práv a svobod se skládá z několika komponentů (III. ÚS 102/94, III. ÚS 114/94, III. ÚS 84/94). Prvním je posouzení ústavnosti aplikovaného ustanovení právního předpisu (což vyplývá z §68 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.). Dalšími komponenty jsou hodnocení dodržení ústavních procesních práv a konečně posouzení ústavně konformní interpretace a aplikace hmotného práva. Pakliže Ústavní soud dospěl k závěru, že v řízení před obecným soudem nebyly dodrženy principy řádného procesu, a jelikož zrušením rozsudku Krajského soudu v Brně se vytváří prostor pro opětovné posouzení rozhodnutí Magistrátu města B. ze dne 19. června 1995, č. j. 98/91/b-RN, a zároveň se tím stěžovateli otevírá možnost slyšení před obecným soudem a tím i možnost uplatnění jeho argumentace ohledně skutkové a právní stránky rozhodované věci, nezabýval se Ústavní soud ústavností napadeného rozhodnutí krajského soudu z hlediska ústavních subjektivních hmotných práv. ...
III. ÚS 126/97 11. 12. 1997 2 Zákon č. 111/1990 Sb. je zákonem upravujícím postavení a činnost státního podniku, přičemž sám v §1 a násl. definuje, co se rozumí pojmem "státní podnik". Pokud je takto vymezen předmět právní úpravy, nelze výkladem rozšiřovat tuto právní úpravu i na právní subjekty, které v tomto vymezení nejsou zahrnuty, i kdyby se tím sledoval účel prospěšný pro společnost jako celek. Obchodní společnost založenou podle ustanovení obchodního zákoníku nelze v žádném případě považovat za státní podnik, a nelze proto na ni aplikovat ustanovení zák. č. 111/1990 Sb.
I. ÚS 313/97 11. 12. 1997 2 Každý, kdo je zbaven svobody, má nárok na urychlené a neprodlené rozhodnutí soudu o zákonnosti a právoplatnosti zbavení svobody. Je zřejmé, že tato ustanovení obsahově představují jeden ze základních principů práva na spravedlivý proces, jenž je ve vnitrostátním právním řádu České republiky zakotven zejména v hlavě páté Listiny. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny "každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům." Nelze se spokojit s názorem Městského soudu v Praze, že v souzeném případě dosud nebylo možno rozhodnout s ohledem na vysoký počet věcí, které soud vyřizuje, takže vyřízení všech věcí bez zbytečných průtahů soud není objektivně schopen zajistit. V tomto směru se Ústavní soud odvolává na svoji známou judikaturu, neboť již několikrát konstatoval, že problém přetíženosti obecných soudů spadá do oblasti organizačního zabezpečení činnosti justice a nemůže být na újmu respektování základníc ...
IV. ÚS 218/95 11. 12. 1997 2 Rozhodnutí obecného soudu, jímž bylo rozhodnuto nad rámec uplatněného návrhu, aniž byly splněny podmínky ustanovení §153 odst. 2 o.s.ř., je v rozporu s čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod, zaručujícího právo na spravedlivý proces.
II. ÚS 357/96 10. 12. 1997 2 Jestliže každý názor, stanovisko, kritika je vzhledem k významu svobody projevu dle čl. 17 odst. 1 Listiny jako jednoho z pilířů každé demokratické společnosti zásadně přípustnou záležitostí, tím spíše je tomu tak u kritiky vyjádřené polemickým způsobem (netroufnu si tvrdit). Rovněž tak nelze poměřovat tento polemický výrok pravdivostí všech údajů, obsažených v předmětném článku, ale pouze těch, na které byl výslovně vázán.
II. ÚS 347/96 10. 12. 1997 2 Soud, když při rozhodování o vazbě zjistí, že trestní stíhání obviněného je nedůvodné, nemůže zastavit trestní stíhání ani dát závazný pokyn pro další postup v přípravném řízení. Důsledky plynoucí ze závěru soudu, že obvinění není důvodné, se však mohou a mají bezprostředně projevit pouze v tom, že obviněný bude propuštěn na svobodu (je-li ve vazbě), anebo tím, že do vazby nebude vzat (není-li ve vazbě). Za skutečnost odůvodňující nařízení vazby se považuje jen určitá situace ve vztahu k povaze činu či k osobě obviněného. Skutečnost, že je obžalovaný cizím státním občanem sama o sobě vytváří pouze abstraktní možné nebezpečí, nikoli konkrétní skutkově podloženou hrozbu, jež má být vazbou odstraněna.
II. ÚS 267/96 10. 12. 1997 2 Ústavní soud má za to, že i u restitučního titulu dle §6 odst. 1 písm. t) zák. č. 229/1991 Sb. (tzv. nucené nájmy) bylo systematice zák. č. 229/1991 Sb. učiněno zadost, neboť je nepochybné, že nucený nájem je újmou resp. křivdou, kterou si zák. č. 229/1991 Sb. nárokuje již dle preambule zmírnit. Ostatně úlohou interpretace a aplikace je naplnění vůle zákonodárce a tedy i respektování restitučního titulu, upraveného v §6 odst. 1 písm. t) zák. č. 229/1991 Sb., a to i v poměru k oprávněným osobám dle §4 odst. 2 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb., a ne jeho eliminování.
IV. ÚS 325/96 8. 12. 1997 2 Rozhodujícím dokladem pro posouzení zachování lhůty k podání opravného prostředku je ve smyslu poštovního řádu (§35 odst. l vyhlášky č. 78/1989 Sb.) podací lístek, jímž pošta stvrzuje příjem zapsaných zásilek .
III. ÚS 237/97 4. 12. 1997 2 V ustanovení §42 odst. 3 o.s.ř. je stanoveno, že podání k soudu může být učiněno i felefaxem, přičemž je zapotřebí toto podání ve lhůtě 3 dnů doplnit předložením jeho originálu. Pokud je takto stanovený postup dodržen a soud jej nerespektuje, znemožní tak navrhovateli účinně se domáhat ochrany svého práva a porušuje tak základní právo navrhovatele zakotvené v čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 218/97 4. 12. 1997 2 Zásady spravedlivého procesu vyžadují - mimo jiné - aby se každému dostalo právní ochrany bez zbytečných průtahů ze strany orgánů veřejné moci (soudů) (čl. 38 odst. 2 al. 1 Listiny základních práv a svobod); v nálezu ve věci IV. ÚS 55/94 (publ. in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., č. 42, vydání 1. Praha, C. H. Beck 1995) Ústavní soud vyslovil, že "je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině a Úmluvě byly respektovány". Pojem "stát" v citované právní větě nelze vztáhnout k vlastní jurisdikční složce soudní moci, ale výlučně na tu její část, jíž náleží, jako části výkonné moci veřejné, správa soudů, a která je od vlastní jurisdikce přísně oddělena, a do jejíž výlučné pravomoci spadá povinnost rozdílení soudu napadlé agendy, stejně tak jako povinnost dbát na řádné a dostatečné personální obsazení jednotlivých soudů. Orgánem, jemuž tedy svědčí posléze zmíněná povinnost, nejsou tedy obecné soudy jako jurisd ...
III. ÚS 149/97 4. 12. 1997 2 Ústavně chráněné právo svědka na odepření výpovědi pro nebezpečí trestního stíhání jeho nebo osob v zákoně vyjmenovaných není (na rozdíl od důvodů spočívajících v příbuzenském či obdobném vztahu) absolutní; absolutní v tom smyslu, že právo odepřít výpověď by se mělo vztahovat k výpovědi jako celku. Jestliže zákon (§101 odst. 2 al. 2 tr. ř., §126 odst. 3 al. 1 o. s. ř.) vyžaduje, aby na počátku výslechu byla dána svědkovi možnost, aby spontánně a souvisle vylíčil, co o věci ví, je mu tím současně umožněno, aby ve své výpovědi pominul to, co (ze zákonem stanoveného důvodu) pokládá pro sebe (pro zákonem vyjmenované osoby) za nebezpečné; teprve tehdy, jsou-li mu kladeny upřesňující či doplňující otázky, přísluší mu oprávnění odpověď na ně odmítnout. Kritéria důvodnosti odepření výpovědi jsou výrazně flexibilní a v rozhodovací praxi se mohou vzájemně významně lišit, takže je dostatečně vyčerpávajícím způsobem nelze vtěsnat do obecného pravidla (výkladu); vždy však musí platit, že při úvaze ...
II. ÚS 209/96 3. 12. 1997 2 I smlouvy o stabilizačních příspěvcích na byt poskytované podle vyhlášky č. 1/1982 Sb., se řídí ustanoveními občanského zákona, neboť podzákonný předpis sám o sobě nemůže být nositelem smluvního vztahu. Proto došlo-li k vyřazení pracovníka z pracovního procesu z rozhodnutí organizace, vznikla následná nemožnost plnění ustanovení smlouvy podle ustanovení §575 odst.1,2 o. z. Stalo-li se takto plnění nemožným v době existence závazku, závazek zaniká, a to okamžikem, kdy nemožnost nastala. Jedná se o objektivní nemožnost plnění.
II. ÚS 104/96 3. 12. 1997 2 Předseda senátu ( příp. samosoudce) má podle novely tr.ř., provedenou zák.č. 152/1995 Sb. s účinností od 1.9. 1995, v rámci svých oprávnění k řízení hlavního líčení (§203 odst.1 tr.ř.) po jeho zahájení možnost učinit opatření na ochranu svědka. Otázku nutnosti ochrany svědka u hlavního líčení řeší soud samostatně, podle konkrétních okolností projednávaného případu, přičemž k takovému postupu stačí již pouhá obava, že v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu.
III. ÚS 312/97 28. 11. 1997 Občanský soudní řád z hlediska obsahu rozhodnutí soudu stanoví v §157 odst. 1 , že v písemném vyhotovení rozsudku mimo jiné musí být obsaženo poučení o odvolání. Toto ustanovení se vztahuje k rozsudku soudu I. stupně, pro obsah rozsudku dovolacího soudu se použije toto ustanovení přiměřeně. V žádném ustanovení občanského soudního řádu není stanovena povinnost soudu poučit účastníky řízení o možnosti podat dovolání. V této souvislosti je nutno vzít v úvahu rozdíl mezi funkcí institutů odvolání a dovolání. Odvolání má povahu řádného opravného prostředku, který je použitelný (přípustný) vůči každému rozsudku. Naproti tomu dovolání má charakter mimořádného opravného prostředku, jehož přípustnost je výslovně vymezena v příslušných ustanovení občanského soudního řádu . Možnost využití tohoto prostředku závisí na tom, zda jsou splněny zákonné podmínky pro podání dovolání. Ze skutečnosti, že v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu nebylo obsaženo poučení o možnosti podat dovolání, nelz ...
II. ÚS 257/96 26. 11. 1997 2 Sama skutečnost, že pozemky byly vydány restituentovi v rozporu se základním předpokladem zákona č. 229/1991 Sb., nečiní toto vydání neplatným proto, že v §8 odst.3 zák.č. 229/1991 Sb. skutkovou podstatu neoprávněně vydaných pozemků státem v restitučním řízení neupravuje.
II. ÚS 191/96 26. 11. 1997 2 Podle ustanovení §22 odst.8 zákona o půdě, je-li na pozemku vlastníka stavba ve vlastnictví jiné právnické osoby, která zajišťuje zemědělskou výrobu, nebo stavba ve vlastnictví státu, a má-li vlastník pozemku nevypořádané nároky na poskytnutí náhrad dle tohoto zákona nebo na vydání majetkového podílu dle zákona č. 42/1992 Sb. ve výši nejméně 50 % ceny stavby vůči vlastníkovi stavby, může na návrh vlastníka pozemku rozhodnout soud o převodu stavby vlastníkovi pozemku. Vlastník budovy má v takovém případě právo na náhradu ve výši, o kterou cena stavby převyšuje nároky vlastníka pozemku. Citovaný paragraf pro své použití vyžaduje tedy jako jednu ze základních podmínek vzájemný vztah obou účastníků. U vlastníka pozemku nevypořádané nároky na poskytnutí náhrad dle zákona o půdě nebo na vydání majetkového podílu podle zák.č. 42/1992 Sb. vůči vlastníkovi stavby. U vlastníka stavby podmínku, že jeho stavba stojí na pozemku takovéto osoby. Pro vzájemné vypořádání je nutno u nevypořádaného majet ...
I. ÚS 200/96 26. 11. 1997 2 Podmínkou aplikace ustanovení §250f o.s.ř. musí být - mimo jiné - zjištění, že jde o jednoduchý případ. V dané věci se jednalo o zkoumání podmínek odmítnutí dědictví v dědickém řízení učiněného v tísni, tedy i o zkoumání podmínek ustanovení §6 odst. 1 písm. l) zákona o půdě, což jsou kategorie nejen právně, nýbrž i skutkově náročné. Je tedy zpravidla vyloučeno, aby se jednalo o případ jednoduchý. Nedodržení podmínek ust. §250f o.s.ř. zakládá nejen porušení čl. 90 Ústavy, který soudům ukládá stanoveným způsobem, tedy v souladu s občanským soudním řádem, poskytovat ochranu právům, ale i čl. 38 odst. 2 Listiny. Ostatně tento názor vyslovil Ústavní soud již ve věci sp. zn. II. ÚS 75/94 (viz Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2, vydání 1., Praha, C.H. Beck 1995, nález č. 48).
III. ÚS 349/97 26. 11. 1997 Ustanovení čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod neuvádějí samostatná jednotlivá základní práva, ale stanoví pouze nutnost ukládat obecné povinnosti toliko na základě zákona při zachování základních práv a svobod. Domáhat se jich proto lze pouze v návaznosti na další konkrétní základní práva a svobody, zakotvené v Ústavě , Listině základních práv a svobod nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy , jestliže k jejich porušení došlo (rozhodnutí Ústavního soudu ve věci P1. US 12/94).
Pl. ÚS 39/97 26. 11. 1997 Stanovení věkové hranice v §34 odst. 1 branného zákona časově limitující možnost požádat o odklad základní (náhradní) služby nemůže být v rozporu s principem rovnosti zakotveným v článku 1 Listiny základních práv a svobod, neboť tím se nezvýhodňuje žádná sociální skupina na úkor jiné, ani se nediskriminuje některá sociální skupina, nýbrž dává se tak jen průchod potřebě, aby základní (náhradní) služba byla nastoupena ještě ve věku adekvátním nárokům kladeným na plnění této služby.
IV. ÚS 205/97 20. 11. 1997 2 Politický nátlak nelze chápat jen jako jednorázový akt, ale rovněž jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba neučinila ani nemohla učinit právní úkon, jaký by v právním státě nepochybně učinila. Není-li pochyb o tom, že stěžovatelův otec se nemohl svého dědického podílu, jako náhradní dědic na bázi institutu tzv. svěřenského náhradnictví, ujmout vlivem jednání státu a jeho mocenských orgánů a jejich aktů, vydaných v tzv. rozhodném období, a je-li tak naplněna skutková podstata restitučního důvodu uvedeného v ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., potom neexistují důvody, proč by k nápravě takové evidentní křivdy nemohlo dojít i ve vztahu k jeho dědici, tedy ve vztahu ke stěžovateli. Tento výklad je v souladu i s preambulí k zákonu č. 87/1991 Sb., v níž se deklaruje snaha zmírnit následky majetkových a jiných křivd z období let 1948 - 1989, i když s vědomím, že tyto křivdy, a to i na občanech německé národnosti, nelze nikdy napravit zcela.
III. ÚS 337/97 13. 11. 1997 2 1) Dle čl. 8 odst. 5 Listiny nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu. Z uvedené ústavní maximy, ve spojení se zákonnou podmínkou trvání vazby pouze v nezbytně nutné době, jakož i ve spojení s názorem Ústavního soudu, vyjádřeným ve věci sp. zn. Pl. ÚS 4/94, časové vymezení vazby, resp. jejího prodloužení, v konkrétní věci musí být i konkrétně, po náležitém zdůvodnění, stanoveno a nemůže vyplývat přímo ze zákona. Doba stanovená zákonem dle uvedeného ustanovení Listiny představuje maximální zákonnou hranici délky trvání vazby (a tedy omezení osobní svobody), v žádném případě však po konstatování důvodnosti vazby v soudním rozhodnutí není automatickým vymezením délky jejího trvání. Je úkolem soudů při rozhodování o vazbě, resp. o jejím prodloužení, stanovit i dobu jejího trvání v konkrétním případě. Ústavní soud opakovaně v této souvislosti zdůrazňuje tu skutečnost, že při rozhodování o prodloužení vazby, kromě existence zákonn ...
III. ÚS 198/97 13. 11. 1997 2 Z tvrzení v žalobě uvedených vyplývá, že žalovaným by mohla být jak fyzická tak i právnická osoba. Z uvedeného (jak plyne z příslušného soudního spisu), nebylo lze spolehlivě a jednoznačně dovodit, zda účastníkem řízení měl být podnikatel fyzická nebo právnická osoba (jako nutný předpoklad k tomu, aby bylo možné hodnotit určitě a nepochybně způsobilost být účastníkem řízení, když tato způsobilost je upravena rozdílně pro osoby fyzické a osoby právnické). Za tohoto, v naznačeném slova smyslu, nejasného stavu, bylo na místě vyzvat žalobce k odstranění této vady nesprávného podání, kdy nikoli všechny jeho náležitosti jsou uvedeny přesně, určitě a srozumitelně, a to postupem podle §43 o.s.ř., tedy tak, aby označení účastníků předmětného řízení bylo postaveno najisto a nevzbuzovalo žádných pochybností.
III. ÚS 49/96 13. 11. 1997 2 1) Specialita pojmu "oprávněná osoba" dle §8 odst. 4, 5 zákona o půdě je dána pouze s ohledem na definiční znak obecného pojmu "oprávněných osob", jímž je okruh povinných osob (těmito jsou v daném případě nejen stát, právnické osoby a fyzické osoby, které nabyly věc od státu, resp. jiné povinné právnické osoby za právně nebo morálně neregulérních podmínek, nýbrž i další fyzické osoby ve smyslu ustanovení §8 odst. 4 zákona o půdě). Specialita pojmu "oprávněných osob" dle §8 odst. 4, 5 zákona o půdě se tudíž nevztahuje na okruh oprávněných osob, jak je tento vymezen v ustanovení §4 zákona o půdě, tudíž stejně jako obecný pojem "oprávněných osob" zahrnuje nejen původní vlastníky, nýbrž i jejich právní nástupce. 2) Ochranu ústavnosti nutno spojovat s minimalizací zásahů do pravomoci jiných orgánů, jinak řečeno, v případě dosažení ochrany ústavnosti je Ústavním soudem nutné volit pouze taková kasační, resp. derogační (abrogační) opatření, jež v minimální míře zasahují do pravomoci jiných or ...
II. ÚS 271/96 12. 11. 1997 2 Rozhodnutí o povolení přezkumu se musí vypořádat nejen se zachováním lhůty podle §55b odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, popř. s procesními vadami předchozího řízení, nýbrž musí zásadně posoudit dodržení zákonnosti rozhodnutí a zejména též skutkový stav v podobě existence skutečností, které alespoň nasvědčují tomu, že daň nebyla vyměřena ve správné výši. Správce daně je při tom vázán právním názorem správce daně, který přezkoumání nařídil nebo povolil. Rozhodující pro posouzení povahy rozhodnutí o povolení přezkumu je proto obsah tohoto rozhodnutí a důvody, které k němu vedou. Pokud by instančně vyšší správce daně nepřihlédl k porušení právního předpisu, podstatné vadě řízení nebo skutkové okolnosti, která alespoň nasvědčuje tomu, že daň byla nesprávně stanovena, zůstal by při extenzivním výkladu pojmu procesního rozhodnutí stěžovatel v tomto řízení bez soudní ochrany, která je mu Listinou základních práv a svobod zaručena v čl. 36 odst. 1 a 2.
I. ÚS 96/96 11. 11. 1997 2 Na základě novely zákona č. 76/1959 Sb., č. 160/1995 Sb., byla navrhovateli zastavena výplata výsluhového příspěvku s účinností od 1. 2. 1996 s odvoláním na novelu, účinnou od 1. 1. 1996. Z novely vyplývá, že respektuje ústavní princip rovnosti a vztahuje se na všechny příjemce výsluhových příspěvků ve služebním poměru bez ohledu na předchozí délku služby či na to, od kterého data byl příspěvek přiznán. Není tedy rozhodující, kdy poživatel výsluhového příspěvku do jiného služebního poměru vstoupil, zda před účinností tohoto zákona nebo za jeho účinnosti. Rozhodující je pouze datum účinnosti novely č. 160/1995 Sb., od něhož výplata příspěvku nenáleží, přičemž však nárok na tuto dávku zůstává do budoucna zachován. Tím bylo ustanovení zákona č. 76/1959 Sb., týkající se výsluhového příspěvku, uvedeno do souladu s podobnými ustanoveními jiných zákonů o služebních poměrech (např. Policie ČR a Bezpečnostní informační služby). Z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 30. 4. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 1 ...
I. ÚS 308/96 11. 11. 1997 2 Otázkou důvodů restituce zemědělského majetku podle §6 odst. 1 zákona o půdě se Ústavní soud zabýval již např. ve věci sp. zn. I. ÚS 188/94 (viz Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5., vydání 1., Praha, C. H. Beck, str. 31) a konstatoval, že "odnětí přídělu jako restituční důvod ustanovení §6 odst. 1 zákona o půdě nezná. Při posouzení otázky, na základě jakých skutečností byl ONV oprávněn vydat rozhodnutí o odnětí přídělu, je nutno vyjít především z ustanovení §5 odst. 2 dekretu prezidenta republiky č. 28/1945 Sb., kde je jednoznačně stanovena povinnost přídělce na přidělené půdě osobně hospodařit a dále pak z prováděcích směrnic k tomuto zákonu. Základní podmínkou pro přidělení nemovitosti do vlastnictví byla povinnost přídělce na nabyté půdě skutečně hospodařit. Podle přídělové listiny bylo možné příděl odejmout, jestliže přídělce neplnil uložené povinnosti". Vlastnické právo přídělce bylo podle ustanovení §5 odst. 2 dekretu č. 28/1945 Sb. omezeno povinnos ...
I. ÚS 299/96 11. 11. 1997 2 Ústavní soud neshledal důvod, aby se odchýlil od své ustálené judikatury, podle níž se právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny vztahuje pouze na vlastnictví už nabyté, existující, a nikoliv pouze na tvrzený nárok na ně (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 115/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 3, C.H. Beck, Praha, 1995, str. 295).
II. ÚS 171/97 5. 11. 1997 2 Pokud se týká čl.8 odst.1,2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pak tento článek dává právo státnímu orgánu zasahovat do soukromého a rodinného života osoby pouze v případech, kdy je tato nutná ingerence v souladu se zákonem a rovněž v souladu se zájmy chráněných cílů, uvedených v Úmluvě, t.j. zájmu veřejné bezpečnosti, ochrany zdraví a práv jiných. Zákonné předpisy našeho státu neukládají obecným soudům při ukládání trestu vyhoštění jiné podmínky než ty, které jsou stanoveny v trestním zákoně.
II. ÚS 159/97 5. 11. 1997 2 Jestliže odpůrce protinávrhem uplatní k započtení pohledávku, která je nižší než žalovaná částka, nejde o vzájemný návrh, ale takový projev posoudí soud jako obranu proti návrhu. Z povahy tohoto návrhu vyplývá, že musí být projednán v rámci téhož řízení a nelze jej vyloučit k samostatnému projednání.
Pl. ÚS-st. 5/97 4. 11. 1997 1 Úlohou interpretace a aplikace je naplnění vůle zákonodárce a tedy i respektování restitučního titulu, upraveného v §6 odst. 1 písm. t) zák. č. 229/1991 Sb. (tzv. nucené nájmy), a to i v poměru k oprávněným osobám dle §4 odst. 2 písm. e) zák. č. 229/1991 Sb., neboť oprávněnými osobami jsou všechny osoby, uvedené v §4, a ne jen vlastníci. Navíc pak i tzv. nucené nájmy jsou i z hlediska systematického újmou, resp. křivdou, kterou si zák. č. 229/1991 Sb. nárokuje již dle preambule zmírnit s tím, že argumentace založená na systémovosti tam, kde jde o nápravu křivd, jejichž jediným systémem bylo zmocnění se majetku za každou cenu, není zcela případnou.
Pl. ÚS 18/97 4. 11. 1997 2 Ustanovení §14 odst. 1 písm. o) a §17 zákona o obcích zakládají pravomoc obce přijímat obecně závazné vyhlášky v místních záležitostech veřejného pořádku. Podle §48 zákona č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů, lze těmito obecně závaznými vyhláškami obcí stanovit skutkové podstaty přestupků proti veřejnému pořádku (na základě argumentu a contrario potom platí, že předmětem úpravy přestupků proti pořádku ve věcech územní samosprávy dle §46 odst. 2 zákona o obcích jsou jiné, než přestupky proti veřejnému pořádku). Rozsah předmětu takovéto právní regulace obcí je však omezen základními právy a svobodami, plynoucími z ústavních zákonů a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy, jakož i na ně navazujícími zákony.
III. ÚS 326/97 4. 11. 1997 Návrhové žádání (petit návrhu) vytyčuje nejen rámec řízení před soudem (čeho se navrhovatel dovolává), tj. vymezuje práva a jim odpovídající povinnosti, o nichž má být rozhodnuto, ale současně též podmiňuje i způsob, jak o nich má být rozhodnuto a takto vymezeným žádáním je také obecný soud vázán (možné výjimky v posuzované věci již z její povahy nepřicházejí v úvahu); zásada "nechť si každý střeží svá práva" ovládající z převážné míry současné občanskoprávní řízení, na rozdíl od dřívějšího "ochranářského" postoje soudnictví v totalitním systému, přirozeně od účastníků řízení vyžaduje pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem - ve shodě se zákonem - o ochranu svého práva zamýšlí usilovat, což platí tím spíše, jestliže účastník soudního řízení je zastoupen profesionálním zástupcem.
I. ÚS 319/97 31. 10. 1997 Podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR Ústavní soud rozhoduje "o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod". To je rozvedeno v ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Protože Nejvyšší soud ČR je součástí soustavy obecných soudů, které jsou orgány veřejné moci ve smyslu citovaného ustanovení Ústavy, je mimo jakoukoli pochybnost založeno právo Ústavního soudu, aby o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR rozhodoval.
IV. ÚS 217/96 30. 10. 1997 2 Pokud použití ustanovení §250f o.s.ř. před jeho zrušením nálezem Ústavního soudu nepřicházelo v úvahu s ohledem na složitost věci, je vydání rozhodnutí, aniž bylo soudem nařízeno jednání, postupem porušujícím principy spravedlivého procesu zaručované čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 67/97 29. 10. 1997 2 Při aplikaci zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je třeba vycházet z toho, že oba tyto zákony jsou jako spojité nádoby a nestojí proti sobě, ale vedle sebe. Podobně by bylo možno se vyjádřit i o dalších restitučních zákonech. I když zákon o soudní rehabilitaci v §2 odst. 1 in fine stanovil, že trestní rozsudky, jakož i další rozhodnutí v téže trestní věci na ně obsahově navazující, se zrušují k datu, kdy byla vydána a došlo ke stavu, kdy rehabilitovaný tehdy neztratil vlastnictví, pak ustanovení §23 odst. 2 téhož zákona prakticky nedovolovalo, aby rehabilitovaný získal svůj majetek zpět reivindikací. Teprve samostatný zákon měl stanovit, jak budou nároky uplatňovány, jaký bude jejich rozsah a jak bude náhrada provedena; to splnil zákon o mimosoudních rehabilitacích, zejména jeho §19 a §20. Rozpor mezi oběma zákony je jen rozporem zdánlivým. Na ustanovení zákona o soudní rehabilitaci, zejména na ono ustanovení znamenajíc ...
II. ÚS 287/96 29. 10. 1997 2 Pro tuto dobu, na kterou se vztahují restituční zákony a tedy i zákon č.229/1991 Sb., byl Ústavním soudem zvlášť a opakovaně definován pojem tísně. Ústavní soud vyslovil právní názor, že pojem tísně je třeba interpretovat v širších souvislostech a tedy i v souvislosti s výše uvedeným politickým nátlakem let 1948-1989. Tento politický nátlak nebyl zde chápán jako jednorázový akt, ale rovněž jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba, jako vlastník věci, učinila ve vztahu k ní právní úkon, který by v právním státě neučinila.
II. ÚS 170/96 29. 10. 1997 2 Podle §2 zák.č. 243/1992 Sb., který činí průlom do rozhodného období podle zák.č. 229/1991 Sb., je oprávněnou osobou státní občan České republiky, který ztratil majetek podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., neprovinil se proti československému státu a nabyl zpět státní občanství m.j. podle ústavního dekretu č. 33/1945 Sb. Zákonný požadavek vyžaduje, aby výše uvedené náležitosti splňovala osoba, která byla vlastníkem majetku. Otec stěžovatelů vlastníkem nebyl. Proto se nemohly dovolat tohoto práva ani jeho dědicové ze závěti, jak je uvedeno v odst.2 citovaného paragrafu.
II. ÚS 192/96 22. 10. 1997 2 Ústavní soud, vycházeje z principu dělby moci na zákonodárnou, výkonnou a soudní, má za to, že pokud jde o formulování jednotlivých restitučních důvodů, je třeba respektovat vůli zákonodárce. Je-li tedy v §2 odst. 3 věta druhá zák. č. 87/1991 Sb. formulována skutková podstata restitučního důvodu slovy: "V případě, že k odnětí vlastnického práva podle předpisu o znárodnění z let 1945 až 1948 došlo v rozhodném období, aniž byla poskytnuta příslušná náhrada, vzniká osobám oprávněným podle tohoto zákona nárok, který lze uplatnit podle zvláštního zákona", a to přestože ke znárodnění docházelo ex lege, je třeba ji také aplikovat a nikoliv eliminovat. Je totiž zřejmé, že v případě §2 odst. 3 věta druhá jde z hlediska systematického o restituční titul, spadající pod postupy porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody [§2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb.], avšak nikoliv pro samotný akt znárodnění, ale pro prvek neposkytnutí náhrady, jenž je oním prvkem protiprávnosti, jež zakládá poru ...
IV. ÚS 235/96 16. 10. 1997 2 Při vymezení podmínek, které pro vznik nároku dalších oprávněných osob zákonodárce v zákoně č. 217/1994 Sb. musel stanovit, je třeba respektovat jeho vůli, stanovení jejich přesných hranic je však již věcí ústavně konformní interpretace, přihlížející individuálně ke konkrétním okolnostem případu. V posuzovaném případě sice k úmrtí otce stěžovatelky dne 12.5.1945 došlo mimo území koncentračního tábora v nemocnici, tento moment však lze považovat za nahodilý (k úmrtím docházelo i v nemocnicích na půdě koncentračních táborů), a proto také irelevantní, šlo-li nepochybně až do doby úmrtí o pobyt nepřetržitě nucený, bezprostředně a přímo vyvolaný předcházejícími útrapami věznění v koncentračním táboře, který právě z důvodu smrtelné nemoci takto vyvolané otec stěžovatelky sám již neměl možnost svobodně opustit.
III. ÚS 355/97 16. 10. 1997 Na orgány státní správy se lze podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 335/1991 Sb. obracet se stížnostmi na postup soudu, jde-li o průtahy v řízení. Obdobně je upraveno vyřizování stížností na průtahy v postupu pracovníků státního zastupitelství v §50 a násl. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR č. 23/1994 Sb. Jestliže stěžovatel nepostupoval v souladu s výše citovanými ustanoveními zákona č. 436/1991 Sb. a vyhlášky č. 23/1994 Sb., nevyužil všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Pokud by ústavní stížnost napadala pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), má důvodnost takové argumentace za následek kasaci napadeného rozhodnutí pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem zrušujícího nálezu.
I. ÚS 322/96 14. 10. 1997 2 Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti vycházel při posuzování ústavní stížnosti z čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, který je pojmově shodný s ustanovením §11 odst. 1 písm. f) trestního řádu, ale musel respektovat i skutečnost, že zásada "ne bis in idem" nalezla své místo v čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a toto ustanovení je v České republice bezprostředně závazné, má přednost před zákonem a tak musí být i aplikováno. Tato přednost mezinárodní smlouvy před zákonem, jak ji stanoví čl. 10 Ústavy České republiky, byla v řízení před obecnými soudy opomenuta, zejména pokud jde o §12 odst. 11 trestního řádu.
I. ÚS 245/96 14. 10. 1997 2 Vrchní soud v Praze právem dovodil, že Společenstvo soukeníků v H. nebylo obchodní společností podle všeobecného zákoníku obchodního č. 1/1863 ř.z. a nebylo tudíž ani veřejnou obchodní společností. Soud dále správně poukázal na obecně uznávanou literaturu, která výslovně zařazuje společenstva živnostníků mezi veřejné korporace (srov. Komentář k Čsl. obecnému zákoníku občanskému autorů Roučka a Sedláčka vydaný v roce 1935, ust. §26, str. 261). Veřejnou korporací je nutno chápat takové obchodní a hospodářské sdružení, které má povahu právnické osoby a má schopnost být samostatným subjektem práv a závazků. Tím nebyl splněn jeden ze základních předpokladů restituce podle zákona č. 229/1991 Sb., v novelizovaném znění, tedy existence oprávněné osoby ve smyslu ust. §4 odst. 1 cit. zákona.

Za rok 1997 bylo zveřejněno 191 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 1 z celkem 4 stran,
v čase 0,000100 sekundy z toho 0,000029 sekundy NoSQL databáze.