| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| IV. ÚS 305/97 | 12. 8. 1998 | Do doby zadržení obviněného podle příslušných ustanovení trestního řádu bylo třeba včítat nejen dobu, po kterou byla osoba podezřelá ze spáchání trestného činu zajištěna podle ustanovení §14 odst. l, písm. d),e) zákona č. 283 1991 Sb., ve znění platném do 1. 7. 1998 tak, jak to Ústavní soud vyjádřil ve svém nálezu publikovaném pod č. 23/1997 Sb., ale i dobu, po kterou byla její osobní svoboda bezprávně omezena způsobem contra legem. | |
| IV. ÚS 264/98 | 11. 8. 1998 | Vazební důvod podle ustanovení §67 písm. b) trestního řádu, tedy důvod pro tzv. koluzní vazbu, je obecně dán, jsou-li v posuzovaném případě zjištěny konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavu, že obviněný bude mařit zjišťování skutkových okolností, důležitých pro objasnění věci, a to postupem upraveným trestním řádem, tedy zpravidla dokazováním. Ani doznání pachatele jistě zpravidla není způsobilé pouze samo o sobě eliminovat důvody pro tzv. koluzní vazbu, nicméně soudy, rozhodující o uvalení vazby podle ustanovení §67 písm. b) trestního řádu, musí přezkoumatelným způsobem odůvodnit, z jakých důvodů převyšuje zájem na objasňování trestného činu zájem na svobodě jednotlivce. Tak se však v projednávané věci nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení uvedené pouhou částí věty "., když dosud nebyly vyslechnuty všechny osoby, které se podílely na výrobě bankovek nebo byly jejich držiteli představit nespočet případů, kdy dosud nebyly vyslechnuty všechny osoby participující na trestném činu ... | |
| IV. ÚS 234/98 | 11. 8. 1998 | Nepřesné označení žalovaného lze odstranit (§104 odst. 2 o. s. ř.) a soud je povinen o tom žalobce ve smyslu ustanovení §5 o. s. ř. poučit, a to tím spíše, jde-li o restituční nárok, tedy nárok svou povahou mimořádný, a to do té míry, že to odůvodňuje i mimořádný postup soudů, co se týče poučení účastníků i jejich právních zástupců. Stěžovatelky navíc finálně označily žalovaného jako obec Hlavní město Praha, zatímco další žalované uvedly v závorce pouze alternativně. Podle názoru Ústavního soudu nebyl tedy v projednávané věci dán důvod k postupu podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. a jestliže obecné soudy přesto řízení zastavily, porušily tím ústavně zaručené právo stěžovatelek na soudní ochranu zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny. | |
| IV. ÚS 201/98 | 11. 8. 1998 | K tomu, aby se stala oprávněnou osobou podle §14 písm. c) transformačního zákona, musí být mezi touto osobou a transformovaným družstvem shoda, že náhrada podle zvláštních předpisů má být poskytnuta podílem na jmění. Vzhledem ke způsobu vedení sporu obecnými soudy však není jasno a jeví se jako nepřezkoumatelné, zda dohoda v tomto směru byla mezi transformovaným družstvem a žadatelem uzavřena tím, že družstvo k výzvě žadatele vyčíslilo z tohoto titulu (tj. z titulu nároku na náhradu za znehodnocené, resp. odstraněné stavby podle zvláštních předpisů) určité majetkové nároky v rámci tzv. základního podílu oprávněné osoby na majetku družstva ve smyslu §7 odst. 4 první věty transformačního zákona, čímž by taková osoba získala postavení oprávněné osoby podle §14 písm. c) transformačního zákona). Skutečnost, že posouzení této otázky ponechaly obecné soudy stranou, znamená tedy ve svých důsledcích porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces, zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny zákl ... | |
| I. ÚS 230/98 | 10. 8. 1998 | Podle názoru Ústavního soudu je lhůta, která může být uložena účastníkovi k podání návrhu na rozhodnutí o sporné skutečnosti soudu podle §18 bývalého notářského řádu lhůta soudcovská, tj. lhůta, jejíž posouzení závisí na volné úvaze soudu. Svojí povahou je to však lhůta hmotněprávní a prekluzivní, což lze dovodit z dikce tohoto ustanovení, podle něhož nepodá-li účastník ve stanovené lhůtě návrh na rozhodnutí o sporné skutečnosti, státní notářství (nyní soud v řízení o dědictví) v řízení pokračuje a rozhodne i o této skutečnosti. Znamená to, že pokud lhůta marně uplyne, státní notářství (nyní soud v řízení o dědictví) ihned po skončení lhůty má v řízení o dědictví pokračovat a musí rozhodnout i o této sporné skutečnosti, neboť o ní soud ve sporném řízení nerozhodl. Ústavní soud se ztotožnil s právním závěrem soudu i v tom směru, že po marném uplynutí lhůty právní zájem na určení sporného práva v rámci samostatného řízení podle §80 písm. c) občanského soudního řádu zanikl a soud posoudí ... | |
| I. ÚS 61/98 | 4. 8. 1998 | Není-li v soudním spisu doklad o zaplacení soudního poplatku z návrhu na zahájení řízení, ale zaplacení soudního poplatku bylo prokázáno jiným věrohodným způsobem, není soud oprávněn řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavit a upřít tak navrhovateli právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| I. ÚS 280/97 | 4. 8. 1998 | Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není soudem působícím v soustavě obecných soudů a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat dokazování před nimi prováděné. K porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces a tedy k situaci, kdy Ústavní soud zruší rozhodnutí obecného soudu, proto v zásadě může dojít pouze tehdy, jestliže jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. | |
| I. ÚS 445/97 | 4. 8. 1998 | Kogentní charakter ustanovení §6 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb. , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě") ("...uhradí oprávněná osoba...") a ustanovení §9 odst. 7 věta první téhož zákona ("V rozhodnutí podle odstavců 2 a 4 musí být uvedena výše pohledávek podle §6 odst. 3 a č a lhůta k jejich zaplacení.") neposkytuje v těchto případech pozemkovému úřadu žádnou možnost správního uvážení. Ustanovení §9 odst. 7 věta druhá zákona o půdě umožňuje pozemkovému úřadu vydat rozhodnutí týkající se výše pohledávek a lhůty k jejich zaplacení i dodatečně, nejdéle však do tří let od právní moci rozhodnutí dle odstavců 2 a 6. V takovém případě se však nejedná o akt, kterým by bylo rozhodnuto o meritu věci (tj. o schválení dohody o vydání nemovitosti, nebo o vlastnictví k ní) - což ostatně je v §9 odst. 7 věta druhá předpokládáno a považováno za podmínku nutnou - nýbrž o sdělení výše pohledávky a určení lhůty k jejímu za ... | |
| I. ÚS 112/98 | 14. 7. 1998 | Postup odvolacího soudu podle §262 trestního řádu by neměl být pravidlem, leč spíše výjimkou. Nikoli běžnou je však i situace, kdy v trestním řízení odvolací soud třikrát zruší rozsudek soudu prvního stupně (a až poté nařídí, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu). | |
| I. ÚS 387/97 | 14. 7. 1998 | Ústavním zákonem č. 496/1990 Sb. , o navrácení majetku Komunistické strany Československa lidu České a Slovenské Federativní Republiky, došlo k 1.1.1991 k odnětí majetkových práv Komunistické strany Čech a Moravy, Komunistické strany Slovenska - Strany demokratické levice a Komunistické strany Československa. Vlastníkem těchto práv je stát - Česká a Slovenská Federativní Republika - a ke dni 1.1.1993 podle ústavního zákona č. 541/1992 Sb. , o dělení majetku České a Slovenské Federativní Republiky mezi Českou republiku a Slovenskou republiku a jeho přechodu na Českou republiku a Slovenskou republiku, se vlastníky staly Česká republika a Slovenská republika. V zákoně č. 496/1990 Sb. nešlo ani o restituci ani o vyvlastňovací právní akt apod., ale o organizační opatření státu, tj. České a Slovenské Federativní Republiky, v souvislosti se státoprávními změnami, která vedla k převodu zákonem stanoveného majetku z vlastnictví Komunistické strany Československa na stát. Důvodem k tomu bylo, ja ... | |
| III. ÚS 86/98 | 9. 7. 1998 | Ochrana právům (v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - §1 odst. 1 al. 1 tr. ř., čl. 40 odst. 1 Listiny) je ústavně svěřena obecným soudům, jímž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem (čl. 90 al. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.); postup, jímž jsou obecné soudy ve své jurisdikční činnosti vázány, je určen těmi kterými procesními předpisy, v oblasti trestního soudnictví trestním řádem (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Ten - pokud jde o způsob rozhodování - stanoví, že ve věci samé, tj. o otázce viny a v případech odsuzujícího rozhodnutí, též o trestu rozhoduje soud rozsudkem (§119 odst. 1, §120 odst. 3, §122 odst. 1, §225 odst. 1 tr. ř.), zatímco v ostatních případech s věcí samotnou souvisejících děje se tak usnesením; tento zásadně odlišný způsob rozhodování obecných soudů, odhlédnuto od toho, že nachá ... | |
| III. ÚS 206/98 | 9. 7. 1998 | 1. Dle právního názoru Ústavního soudu tedy v případech, kdy ke ztrátě vlastnického práva k majetku, který splňuje podmínky uvedené v §1 odst. 1 zákona o půdě, došlo na podkladě rozhodnutí správního orgánu, s odvoláním na nařízení vlády č. 15/1959 Sb., ač se tak stalo v rozporu s tímto nařízením, není vyloučeno uplatnění restitučního nároku podle zákona o půdě, byť v jeho ustanovení §6 není výslovně nařízení vlády č. 15/1959 Sb. uvedeno. 2. Ústavní soud je si dobře vědom toho, že ustanovení §28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nezakládá právně závaznou povahu stanovisek Nejvyššího soudu. Stejně je si vědom i toho, že dosavadní judikatura Ústavního soudu interpretuje čl. 89 odst. 2 Ústavy ve smyslu závaznosti nálezů, týkajících se ústavních stížností, ve vztahu k obecným soudům pro jejich další rozhodování v dané věci (nález ve věci III. ÚS 425/97). Nicméně Ústavní soud opakovaně poukazuje (viz nález sp. zn. III. ÚS 127/96) na funkci stanovisek Nejvyššího so ... | |
| I. ÚS 346/96 | 30. 6. 1998 | Podle zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (§2 odst. 1), se zrušují trestní rozsudky a současně i všechna další rozhodnutí v téže trestní věci na ně obsahově navazující k datu, kdy byla vydána. Účelem zákona o soudní rehabilitaci bylo nejen přezkoumat případy osob protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, ale i odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe a zajistit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci, přiměřené odškodnění a pokud možno i návrat do jejich domovů. Jde o ustanovení svým charakterem zcela speciální, když vrací nabytí vlastnictví k majetku, který v průběhu doby přešel na stát a má být v současné době restituován, do doby, kdy byli stěžovatelé připraveni o své právo. Počítá ovšem i s odpovídající aplikací příslušných restitučních předpisů, jako jsou např. zákon č. 87/1991 Sb. a zákon č. 229/1991 Sb., jak o tom Ústavní soud rozhodoval již ve věci sp. zn. I. ÚS 67/97. | |
| I. ÚS 357/97 | 30. 6. 1998 | Pro Ministerstvo vnitra, stejně jako pro jiné státní orgány, platí jedna ze stěžejních zásad právního státu upravená v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 Listiny základních práv a svobod, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ministerstvo vnitra jako nositel státní moci může vydat pouze takový akt, k jehož vydání ho opravňuje zákon. U státních orgánů neplatí pravidlo platné pro soukromé osoby, že každý může činit, co není zákonem zakázáno (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). | |
| II. ÚS 272/98 | 29. 6. 1998 | Pravomoci Ústavního soudu jsou taxativně vymezeny v čl. 87 odst. 1 Ústavy České republiky, podle něhož Ústavní soud může pouze zrušit ustanovení zákona, která jsou v rozporu se základními lidskými právy a svobodami, nemůže je však nahradit ani doplnit, neboť plní "pouze" roli tzv. negativního zákonodárce. Text zákona může změnit jen zákonodárný orgán. | |
| III. ÚS 207/97 | 25. 6. 1998 | Soud postupem dle §250f o.s.ř. neumožnil navrhovatelce předložit důkazy, o které opírá svá tvrzení, čímž byly porušeny principy spravedlivého procesu zaručené čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud totiž nemůže posuzovat tvrzení (argumentaci) navrhovatele, aniž je zhodnotí (zaujme k nim postoj) obecný soud v řízení před ním konaného. | |
| III. ÚS 18/98 | 25. 6. 1998 | Ze skutečnosti, že se obžalovaný nedostavil k hlavnímu líčení, ač byl k němu řádně předvolán, nelze zajisté mechanicky vyvozovat obavu, že se trestnímu stíhání vyhýbá. Vynaložil-li však soud veškeré úsilí k tomu, aby jeho účast u hlavního líčení zajistil tím, že ho opakovaně předvolával všemi způsoby, které příslušný procesní předpis (trestní řád) umožňuje, a plyne-li z chování obžalovaného nepochybně, že se účasti na hlavním líčení vyhýbá ať už tím, že se nezdržuje na adresách, které sám uváděl, nebo že soudní písemnosti odmítá převzít, ačkoliv i ze sdělovacích prostředků, kterými byla jeho věc sledována, dobře věděl o snaze soudu jej k hlavnímu líčení předvolat a nic mu nebránilo v tom, aby předvolání přijal a hlavního líčení se zúčastnil a má-li soud za to, že výslech obžalovaného je nutný a poskytuje se mu tím možnost před soudem se obhajovat a vyjádřit se ke všemu, co je mu kladeno za vinu, jsou tyto okolnosti, nelze-li jeho účast zajistit ani jinými prostředky předpokládanými v § ... | |
| II. ÚS 271/97 | 24. 6. 1998 | I. Svědecké výpovědi, navíc mající klíčový význam pro rozhodnutí o vině a trestu, uskutečněné stranou obviněného, kdy aniž měl možnost realizovat své právo klást otázky ve smyslu §215 odst. 1 tr. řádu, zakládají porušení práva chráněného čl. 38 odst. 2 Listiny, dle něhož má každý právo nejen aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů, ale také v jeho přítomnosti. II. Postupem podle ustanovení §185 odst. 2 tr. řádu, které je systematikou tr. řádu vázáno na předběžné projednání obžaloby, nelze provádět důkazy, vztahující se k otázce viny. | |
| II. ÚS 192/97 | 24. 6. 1998 | Drahé kovy, aby mohly plnit funkci věci individuálně určené, jak to vyžaduje restituční zákon, bylo by třeba vyňat z určující zastupitelnosti a podobně jako u peněz, je individuálně specifikovat. Oba tyto species, jak drahé kovy, tak i peníze, mají další rozlišovací distinkci, kterou je jejich spotřebitelnost. Tato spotřebitelnost potřebnou specifikaci pro účely restituce zužuje prakticky na minimum (u bankovek jejich označením, totéž u prutů, resp. cihel drahých kovů). Pouhé údaje o váze a ryzosti jsou pro individualizaci věci nedostatečné. Požadavek na vydání drahých kovů u kterých nebylo nutno prokazovat ani jejich identitu ani cestu, kterou po zabavení prodělaly, by odporoval smyslu zákona. Zcela by opomíjel identifikaci věcí a znevýhodňoval by ty restituenty, jimž nebyly požadované věci vráceny proto, že již neexistují nebo u nichž nelze zjistit, kde se nacházejí. Došlo by tak k porušení rovnosti. | |
| IV. ÚS 69/97 | 22. 6. 1998 | Stanovení a úprava nejvyšší přípustné expozice prachu, s důvodem jejíhož dosažení vedoucímu k rozvázání pracovního poměru bylo v podstatě obecnými soudy spojováno přerušení příčinné souvislosti mezi onemocněním nemocí z povolání a vznikem škody, sleduje nepochybně prevenci onemocnění profesního původu. Právě tato prevence je tedy smyslem a funkcí právní úpravy nejvyšší přípustné expozice. Pokud však tato funkce v konkrétním případě nedojde svého uplatnění a k onemocnění nemocí z povolání přesto dojde, je třeba trvat, v souladu s principem objektivní odpovědnosti zaměstnavatele za škodu vzniklou nemocí z povolání, z něhož právní úprava zákoníku práce vychází, na standardním způsobu odškodnění nemoci z povolání jím stanoveného. Nelze totiž vyloučit, že výdělky, jichž poškozený pracovník dosahuje po ukončení pracovního poměru (byť rozvázaného pro dovršení nejvyšší přípustné expozice), mohou být nižší právě v důsledku onemocnění nemocí z povolání, a že nebýt tohoto onemocnění, mohl by dosa ... | |
| IV. ÚS 186/98 | 17. 6. 1998 | I když důkazní prostředek, totiž výslech svědka podle ustanovení §126 o. s. ř., nesměřoval k věci samé, ale k posouzení ryze procesní otázky, totiž otázky, zda stěžovatelce bylo napadené usnesení řádně doručeno, platí i zde ustanovení části třetí hlavy druhé občanského soudního řádu týkající se dokazování, tedy i ustanovení §122 odst. 2 o. s. ř., podle kterého účastníci mají právo být přítomni u dokazování prováděného dožádaným soudem, ustanovení §123 o. s. ř., zakotvující právo účastníků vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům, a přirozeně i obecná ustanovení občanského soudního řádu, zejména ustanovení §1, kladoucí důraz na zajištění spravedlivé ochrany práv a oprávněných zájmů účastníků. V projednávané věci byla všechna tato ustanovení aktuální tím spíše, že právě výpověď svědkyně vedla Krajský soud v Brně k odmítnutí odvolání, a tím i k eliminování možností stěžovatelky jednat ve věci i před odvolacím soudem. Pokud tedy stěžovatelka o výslechu uvedené svědkyně nebyla uvědoměna a n ... | |
| II. ÚS 81/98 | 17. 6. 1998 | Pojem "zemědělská prvovýroba" není v zákoně č. 334/1992 Sb. o ochraně zemědělského půdního fondu definován. Tento důležitý pojem není zákonem definován a rovněž legislativně není tento problém řešen. Rozhodnutí ve věci ochrany zemědělského půdního fondu proto nemohou mít oporu v platných právních předpisech jiného charakteru. Správní orgány rozhodující o platbě odvodů za zábor zemědělské půdy nemohou své závěry opřít o definici prvovýroby, která je upravena v zákoně č. 328/1991 Sb. o konkurzu a vyrovnání v §67 odst.2, který není právně závazný pro rozhodování v souladu se zákonem č. 334/1992 Sb. | |
| I. ÚS 196/97 | 17. 6. 1998 | Avšak před zrušením ust. §250f o.s.ř. bylo možné aplikovat toto ustanovení jen tehdy, jestliže byly zároveň splněny všechny podmínky v něm stanovené. K jeho aplikaci nestačila sama skutečnost, že skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a že šlo již jen o posouzení právní otázky. Základním předpokladem, který musel být splněn, bylo to, aby šlo o případ jednoduchý. Je zřejmé, že zejména po vydání nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1996 bylo třeba aplikovat ustanovení §250f os.ř. zvláště přísně a restriktivně. | |
| II. ÚS 336/97 | 10. 6. 1998 | Pokud chybou soudu I. stupně byl předložen odvolacímu soudu neúplný spis a v důsledku toho bylo odvolacím soudem rozhodnuto v rozporu se skutečným stavem věci v tom smyslu, zda a v jakém rozsahu bylo odvolání napadeno, rozhodnutím soudu I. stupně bylo takovým jednáním odepřeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst.1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. | |
| II. ÚS 255/97 | 10. 6. 1998 | Za situace, kdy v době uzavření kupní smlouvy bylo již vlastnictví k pozemkům v užívání zemědělských družstev devastováno v takové míře, že účastníci smluvních vztahů při převodu ve skutečnosti o nich ani vážněji neuvažovali, nelze pouze na základě výpovědi jednoho účastníka, byť věrně odrážejícího skutečnou situaci, dospět k závěru, že nešlo o skutkovou podstatu dle §8 odst.3 zák. č. 229/1991 Sb. bezúplatného převodu, a to s tím důsledkem, že takové hodnocení jediného důkazu nemá nic společného s §6 o. s. ř. ukládajícím soudu zjistit skutečný stav věci ani ustanovením §132 o. s. ř., dle něhož soudy hodnotí důkazy sice podle své úvahy, ale nikoli účelově či libovolně. | |
| I. ÚS 310/97 | 9. 6. 1998 | Podle ustanovení §250g odst. 1 o.s.ř., "nedojde-li k vyřízení žaloby způsobem uvedeným v §250f, předvolá předseda senátu k jednání účastníky". V souzené věci však obecný soud tuto svou zákonnou povinnost nesplnil, neboť stěžovatele nepředvolal a spokojil se pouze obesláním jeho právního zástupce, resp. následným telefonickým hovorem s tímto advokátem. Jednání dne 16. 5. 1997 bylo prvním a jediným ústním soudním jednáním, které bylo v předmětné věci nařízeno a stěžovateli bylo postupem obecného soudu znemožněno, aby se jej zúčastnil. | |
| I. ÚS 212/97 | 9. 6. 1998 | Výrokem rozhodnutí o soudní rehabilitaci, "jímž se současně prohlašují za zrušená všechna další rozhodnutí v téže věci, která na zrušený rozsudek obsahově navazovala", byl zrušen nejen rozsudek, kterým byl otec navrhovatele odsouzen k trestu odnětí svobody pro trestný čin opuštění republiky a k propadnutí majetku, ale i rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR, vydaný v návaznosti na tento trestní rozsudek, jímž byla zrušena registrace darovací smlouvy a věc vrácena notářství k novému rozhodnutí s odůvodněním, že došlo k porušení zákona. Bylo jasné, že za tehdejších podmínek registrace darovací smlouvy nemohla být znovu povolena a stěžovatel tehdy na výzvu ke zpětvzetí s tímto návrhem souhlasil, protože jinou možnost neměl. | |
| IV. ÚS 30/97 | 4. 6. 1998 | Bylo by v rozporu s principy právního státu, založeného na úctě k právům (čl. 1 Ústavy ČR), přičítat k tíži a v neprospěch oprávněné osoby fakt, že k postoupení včas uplatněného restitučního nároku podle zákona o půdě došlo ze strany věcně a místně nepříslušného správního orgánu (Obvodního soudu pro Prahu 10) orgánu příslušnému (Magistrát hlavního města Prahy) po uplynutí zákonem stanovené lhůty k uplatnění nároku. | |
| III. ÚS 398/97 | 4. 6. 1998 | Před obecným soudem provedené důkazy musí jím být - právě pro účely jejich hodnocení - správně, tj. skutečnosti (přesněji obsahu spisu) odpovídajícím způsobem reprodukovány, pokud se týká ve vlastním vyhodnocení interpretovány; řečeno jen poněkud jinými slovy, předpokladem náležitého a také ústavně souladného hodnocení důkazu je, že informace z hodnoceného důkazu zůstane bez jakékoli deformace v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně jen jako taková se promítne do vlastního vyhodnocení jako konečného úsudku soudu. Jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit spolehlivý a zejména zákonný podklad pro odsuzující výrok soudu, který - především z ústavního hlediska - musí být vždy výrazem lidsky dosažitelné jistoty, plynoucí především ze zákonem stanoveného procesu zjišťování a následného vyhodnocení rozhodných skutečností tak, aby se skutkové závěry soudního rozhodnutí neocitly v (extrémním) rozporu s vlastním obsahem provedených důkazů. | |
| III. ÚS 308/97 | 4. 6. 1998 | Obhajoba obviněného (obžalovaného, dále jen obviněného) v průběhu celého trestního stíhání dvěma či více obhájci není zákonem vyloučena; je-li obviněný obhajován dvěma (více) obhájci a nejde-li o případ, kdy obhájci ex lege svědčí samostatné procesní postavení (kupř. §41 odst. 4, §304 tr. ř.), jednají obhájci vždy za obviněného a výlučně jeho jménem a v důsledku toho sluší takto prováděnou obhajobu v každé její fázi procesně pokládat za jednotný procesní úkon, neboť takový úkon je vždy podmíněn procesním postavením obviněného a k němu se upíná (k němu je přiřazen), a proto obhajoba je dovršena teprve tehdy, je-li dána příležitost (možnost) k jejímu uplatnění všem obhájcům, kteří se na obhajobě obviněného podílejí, přičemž pokud jde (pro ten který procesní úkon) o zákonem stanovené lhůty, ty - z procesní pozice obviněného - jsou naplněny okamžikem, kdy proběhnou vůči všem procesně oprávněným včetně obviněného samotného (§248 odst. 2 tr. ř. per analog.). Rozhodne-li stížnostní soud o stí ... | |
| III. ÚS 142/98 | 4. 6. 1998 | Čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je v poměru k čl. 36 odst. 1 ustanovením speciálním. Upravuje institut soudní ochrany práv, dotčených rozhodnutími orgánů veřejné správy, přičemž připouští zákonem stanovené výjimky (negativní enumeraci) takovéhoto přezkumu. Jejich meze je dána okruhem základních práv a svobod podle Listiny. Je v této souvislosti základní otázkou, zda extenzivní výklad a aplikace zákonem stanovených výjimek soudního přezkumu správních rozhodnutí ze strany obecných soudů, resp. založení nového enumeračního důvodu judikaturou obecných soudů, zakládá porušení čl. 36 odst. 2 Listiny. Při interpretaci čl. 36 odst. 2 Listiny v pochybnostech nutno dát přednost ochraně základních práv a svobod, a tedy důvody vylučující soudní přezkum interpretovat restriktivně. V posuzované věci bylo extenzivní interpretací pojmu správního rozhodnutí předběžné povahy dle §248 odst. 2 písm. e) o. s. ř. vyloučeno přezkoumání rozhodnutí, týkajícího se základního práva domáhat se sta ... | |
| Pl. ÚS 24/97 | 3. 6. 1998 | 2 | Ústavní soud shledal, že návrh na zrušení slov "ode dne účinnosti tohoto zákona" v ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. je důvodný, neboť stávající znění citovaného ustanovení - vzhledem k uplynutí zákonné jednoroční lhůty - vylučuje osoby, mající trvalý pobyt mimo území České republiky, z uplatnění nároku na finanční náhradu. Citované ustanovení zůstalo nálezem Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. nedotčeno, takže k využití zákonné lhůty nemohly uvedené oprávněné osoby přistoupit ani po 1. 11. 1994, kdy se stal tento nález vykonatelným. Tyto osoby proto byly fakticky vyloučeny z okruhu oprávněných osob, které se mohly domáhat finanční náhrady, a byly tedy - ve srovnání s jinými oprávněnými osobami - protiústavně znevýhodněny a ocitly se vůči nim v nerovném právním postavení. V případech, kdy nelze uvažovat o vydání věci, není možné na uvedených oprávněných osobách spravedlivě požadovat, aby zmeškání prvé z uvedených lhůt podle ustanovení §13 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., k čemuž d ... |
| II. ÚS 310/97 | 1. 6. 1998 | Právo na přístup k soudu chráněné čl. 36 odst. 1 Listiny zaujímá v každé demokratické společnosti natolik významné místo, že nepřichází v úvahu ani jeho určující výklad ani formálně interpretační přístupy, a proto také nelze než platbu soudního poplatku učiněnou v hotovosti na pokladně soudu v poslední den lhůty považovat za platbu učiněnou řádně a včas u oprávněného subjektu, a to i v případě, že jde o poplatek vyšší než 5.000,- Kč. | |
| Pl. ÚS 34/97 | 27. 5. 1998 | 2 | Pozemkové úpravy ve své většině nepředstavují vyvlastnění vlastnického práva v pravém slova smyslu, protože v podstatě jsou hromadnou dobrovolnou směnou vlastnických práv dotčených vlastníků. Nicméně, pro tu skupinu vlastníků, která s prováděnými úpravami nesouhlasí, jsou ústavní pravidla platná pro vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva krajním kriteriem ochrany jejich vlastnictví. Ústavní soud konstatuje, že pozemkové úpravy se provádějí ve veřejném zájmu, na základě zákona a je na příslušných orgánech, aby - ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod - striktně zajistily právo na adekvátní náhradu. |
| I. ÚS 259/97 | 27. 5. 1998 | Krajský soud při přezkoumávání zákonnosti napadeného správního rozhodnutí postupuje podle ust. §250i o.s.ř. - podle něhož je pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí a dokazování se neprovádí - nelze toto ustanovení interpretovat toliko gramaticky (srov. J. Bureš, L. Drápal, M. Mazanec: Občanský soudní řád, Komentář, 2. vydání, Praha, C. H. Beck, 1996, str. 752: Slova "dokazování se neprovádí" nelze vykládat tak, že se dokazování provádět nesmí. Zákonodárce jen vyjadřuje, že zpravidla - s ohledem na přijatou závaznost skutkového stavu - nebude třeba dokazování provádět.). Ust. §250i o.s.ř. je třeba vykládat i v souvislosti s ust. §250j odst. 2 o.s.ř., podle něhož dojde-li soud k závěru, že zjištění skutkového stavu je nedostačující k posouzení věci, zruší rozsudkem napadené rozhodnutí správního orgánu a vrátí věc žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení. Probíhající soudní řízení je třeba z hlediska ochrany základních práv a svobod účastn ... | |
| Pl. ÚS 27/97 | 26. 5. 1998 | 2 | Pro vlastní řízení o vyhoštění zákon č. 123/1992 Sb., o pobytu cizinců na území ČSFR, ve znění zákona č. 190/1994 Sb. a zákona č. 150/1996 Sb., nestanoví postup, kterým by bylo respektování překážek vyhoštění (§18 citovaného zákona) zajištěno v případě, že k nim státní orgán nepřihlédne. Pokud tedy tento zákon, v souvislosti s jím stanovenými podmínkami a překážkami vyhoštění, zároveň nestanoví postup zajišťující jejich respektování při samotném rozhodování o vyhoštění, je třeba považovat napadené ustanovení §32 odst. 2 tohoto zákona, vylučující možnost soudního přezkumu takového rozhodnutí za stavu, kdy podle ustanovení §16 odst. l citovaného zákona je možno užít správního uvážení, a kdy se podle §16 odst. 3 citovaného zákona na řízení o vyhoštění nevztahují obecné předpisy o správním řízení, za odporující čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, jakož i jemu korespondujícímu čl. 2 odst. 2 Listiny, podle nichž lze státní moc uplatňovat jen v mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví. ... |
| II. ÚS 264/97 | 20. 5. 1998 | Ustanovení §10 odst.2 zákona č. 549/1991 Sb. ve věci vracení soudních poplatků platí jak pro částečné, tak i úplné zpětvzetí návrhu. Připuštění jiného výkladu by založilo nerovnost účastníků při absenci dostatku rozumných důvodů pro rozdílné přístupy v zásadě totožné situaci. Navíc by taková interpretace vytvořila prostor pro obcházení zákona č. 549/1991 Sb., resp. jeho §10 odst.2, účelovým částečným zpětvzetím návrhu. | |
| IV. ÚS 36/97 | 14. 5. 1998 | Ustanovení §23 zákona o půdě je ve vztahu k osobám, na něž dopadá, ustanovením zvláštním, nevycházejícím z tzv. restituční posloupnosti ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 zákona o půdě, a je aplikovatelné pouze na případy, kdy v minulosti nedošlo k zániku vlastnického práva k nemovitostem, lze je použít jen v případech, kdy nemovitosti byly předmětem užívání tehdejších socialistických organizací podle zvláštních předpisů. | |
| III. ÚS 87/97 | 14. 5. 1998 | K provedení odnětí věci (§79 odst. 1 trestního řádu) jako neodkladného úkonu (§160 odst. l trestního řádu) z podnětu informace Interpolu o odcizení vozidla v cizině, je policejní orgán oprávněn pouze na základě dokladu o zahájení trestního stíhání v zahraničí s tím, že o zajištění vozidla požádaly zahraniční vyšetřovací orgány v rámci mezinárodní pomoci ve věcech trestních. | |
| Pl. ÚS 25/97 | 13. 5. 1998 | 2 | Ustanovení §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 123/1992 Sb. trpí tou vadou, že je příliš obecné. Umožňuje takovou interpretaci a aplikaci, která ve svých důsledcích svobodu pohybu a pobytu omezuje nad rámec, který Listina připouští. Jedním z esenciálních znaků právního státu je totiž princip přiměřenosti, který předpokládá, že opatření, omezující základní lidská práva a svobody, nesmějí svými negativními důsledky přesahovat pozitiva, která představuje veřejný zájem na těchto opatřeních. Citované ustanovení §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 123/1992 Sb. je však - jak již bylo uvedeno - značně obecné a nevylučuje možnost svévole. Posouzení proporcionality mezi veřejným zájmem na zákazu pobytu cizince na straně jedné a zájmem na ochraně jeho základních práv a svobod na straně druhé lze stěží svěřit toliko orgánům veřejné moci - rozhodujícím v konkrétním případě - jestliže se opírají o zákon, jehož podmínky a hranice nejsou v tomto směru vymezeny dostatečně. Pojem "vyhoštění" (expulsion, expulsé) ... |
| IV. ÚS 36/98 | 13. 5. 1998 | Princip odpovědnosti za zavinění představuje jeden ze základních znaků definice trestného činu, jinými slovy, bez zavinění není trestný čin. Navíc vzhledem k principu presumpce neviny závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním, musí být výsledky provedeného dokázání vždy prokázán a musí z nich logicky vyplynout. Nerespektování a opomíjení všech uvedených momentů vede proto nutně k porušení práva na nestranný a spravedlivý proces ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. | |
| I. ÚS 60/97 | 12. 5. 1998 | V průběhu řízení před obecnými soudy se vyskytla řada námitek a dokonce i procesních pochybení. Pokud jde o jednotlivé námitky a sporná stanoviska účastníků řízení, jakož i případná pochybení soudu, má Ústavní soud za to, že není superrevizní instancí, jejímž úkolem je perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo a případně sestavovat inventář všech možných poklesků. Jeho povinností je neztratit ze zřetele skutečné poslání Ústavního soudu a omezit se na svůj základní úkol. Úkolem Ústavního soudu není kontrola a sjednocování soudní činnosti ve všech směrech a ohledech, nýbrž posuzování její konformity s Ústavou ve sporných případech. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu musí být proto intenzita, s níž bylo zasaženo do ústavou zaručených základních práv a v té souvislosti zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení resp. odepření základních práv. Proto se Ústavní soud zaměřil na to, co je z tohoto hlediska na ústavní stížnosti podstatné. ... | |
| I. ÚS 409/97 | 12. 5. 1998 | Podle ustálené judikatury Ústavního soudu vázanost uplatnění uvedených nároků (roz. oprávněných osob) na aplikaci zákona č. 87/1991 Sb. není odůvodněna pouze zájmy fyzických osob, které při nabývání majetku od státu nebyly protiprávně zvýhodněny, nýbrž především zájmem osob oprávněných, jež by jinak mohly být vystaveny nežádoucím právním důsledkům, např. účinkům vydržení (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 194/95, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 5, C.H. Beck, Praha, 1997, str. 74; ke vztahu zákona č. 119/1990 Sb. k zákonu č. 87/1991 Sb. srov. dále nález sp. zn. I. ÚS 67/97). | |
| II. ÚS 111/98 | 7. 5. 1998 | Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu sice závazná pro všechny orgány i osoby bez výjimky, neboť Ústavní soud je nejvyšším orgánem ochrany ústavnosti podle čl. 83 a 87 Ústavy, ale právní názor či jeho změna nemůže být novou skutečností, která by měla nebo mohla být důvodem obnovy řízení podle §228 občanského soudního řádu. | |
| I. ÚS 444/97 | 7. 5. 1998 | Tvrdí-li stěžovatel, že první jednání ve věci zmeškal z omluvitelných důvodů, avšak proti rozsudku pro zmeškání podal odvolání, nikoli návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání podle §153b odst. 4 občanského soudního řádu, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje a tato okolnost je důvodem odmítnutí návrhu pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu. | |
| Pl. ÚS 28/97 | 5. 5. 1998 | 2 | Protože čl. 26 odst. 2 Listiny stanoví, že podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo činností může stanovit jenom zákon, a protože není úkolem ani v pravomoci obcí zasahovat do podnikatelských aktivit, znamená to, že nebyl-li vydán zákon, který by umožňoval obcím upravovat konkrétní podnikatelskou činnost, je vyhláška, upravující takovou konkrétní podnikatelskou činnost, v rozporu s čl. 26 Listiny. |
| I. ÚS 149/98 | 4. 5. 1998 | K návrhu na zrušení části §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 18/1992 Sb. , o civilní službě, ve slovech "nejpozději do 30 dnů od ukončení odvodního řízení" je nutno konstatovat, že Ústavní soud nespatřuje ve stanovení této lhůty porušení práva na odepření vojenské služby podle čl. 15 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Je nepochybně v zájmu státu a celé společnosti, aby lhůty k odmítnutí vojenské služby byly pevně stanoveny, to ostatně připouští v ústavní stížnosti i navrhovatel.V daném případě zákonodárce podle názoru Ústavního soudu zvolil správně poměrně krátkou lhůtu k uplatnění jednoho ze základních práv občanů - odmítnutí vojenské služby - aby nedocházelo k nežádoucím průtahům při odvodním řízení a nástupu vojenské nebo civilní služby občanů. V žádném případě tedy není toto ustanovení v rozporu s čl. 15 odst. 3, ale ani s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť uvedené časové omezení uplatnění tohoto základního práva rozhodně neznamená, že by bylo zneužíváno k jiný ... | |
| III. ÚS 278/97 | 30. 4. 1998 | Zákazu převést půdu do vlastnictví devizových cizozemců, danému ustanovením zák. č. 229/1991 Sb., nelze rozumět jinak, než že se vztahuje toliko a výslovně na převody vlastnictví k nemovitostem v režimu tohoto zákona, přesněji řečeno, uvažovaný zákon představuje (a contrario) jeden ze zákonem stanovených definičních znaků oprávněné osoby (§4 cit. zák.) a jako takový upíná se k subjektu nároku, nikoli však již k věci samé (objektu), která v režimu tohoto zákona byla již za podmínek stanovených tímto zákonem vydána. | |
| I. ÚS 482/97 | 30. 4. 1998 | Z textu usnesení vlády České republiky ze dne 5. 11. 1997, č. 699/97, Ústavní soud zjistil, že se jedná o interní rozhodnutí a taková stanoviska vlády, jež byla učiněna v rámci pravomoci týkající se vnitřní úpravy chodu vládních prací, tudíž taková rozhodnutí, jež nemají povahu obecné právní normy a v důsledku toho ani právní závaznost vůči třetím. Napadené usnesení vlády je běžným ústavně konformním prostředkem, kterým vláda sjednocuje svou činnost a vyjadřuje svou politickou vůli v rámci přípravných prací, jež jsou samy o sobě teprve předpokladem pro pozdější přijetí právně závazných rozhodnutí příslušným ústavním orgánem. | |
| Pl. ÚS 43/97 | 29. 4. 1998 | 2 | Vymezení činností v §2 písm. b) nařízení vlády č. 68/1997 Sb., kterým se stanoví míra vyučovací povinnosti učitelů a míra povinnosti výchovné práce ostatních pedagogických pracovníků ve školství není nezákonné, ale nadbytečné, neboť vyjadřuje pouze to, co vyplývá přímo ze zákona. Nadbytečnost ustanovení právního předpisu nezakládá sama o sobě důvod k jeho zrušení. |