| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| I. ÚS 425/97 | 13. 3. 1999 | V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a že proto nepřehodnocuje dokazování jimi prováděné, pokud při hodnocení důkazů nedošlo k porušení ustanovení Ústavy, ústavních zákonů, Listiny základních práv a svobod nebo mezinárodních smluv dle čl. 10 Ústavy. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci a zabýval se proto zevrubně otázkou, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena stěžovatelova základní práva (zejména právo na spravedlivý proces). To však Ústavní soud neshledal a dovodil, že s podstatou stěžovatelových námitek se dostatečně vypořádal již Vrchní soud v Praze v rámci odvolacího řízení. Pokud jde o stěžovatelovy návrhy na výslechy dalších svědků v odvolacím řízení, Ústavní soud respektuje skutečnost, že podle současné judikatury (např. nález Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 362/96), není soud v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět, že důkazy před odv ... | |
| IV. ÚS 361/98 | 11. 3. 1999 | Podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy ČR Ústavní soud rozhoduje spory o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy, nepřísluší-li podle zákona jinému orgánu. Toto oprávnění je blíže rozvedeno v ustanovení §120 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého v řízení ve sporech o rozsah těchto kompetencí Ústavní soud rozhoduje spory mezi státními orgány a orgány územních samosprávných celků o příslušnost vydat rozhodnutí nebo činit opatření nebo jiné zásahy (dále jen "rozhodnutí") ve věci uvedené v návrhu na zahájení řízení (dále jen "kompetenční spory"). Podle odst. 2 písm. b) citovaného ustanovení návrh na zahájení řízení v kompetenčním sporu je oprávněno podat zastupitelstvo územního samosprávného celku i v kompetenčním sporu mezi územními samosprávnými celky navzájem. Podle ustanovení §122 odst. 1 citovaného zákona návrh je nepřípustný, přísluší-li rozhodovat o kompetenčním sporu jinému orgánu podle zvláštního zákona, po ... | |
| I. ÚS 101/97 | 11. 3. 1999 | Ústavnímu soudu nepřísluší znovu "hodnotit" hodnocení důkazů provedených soudem, jestliže obecný soud při svém rozhodování respektoval kautely dané ustanovením §132 občanského soudního řádu. Zjistí-li však Ústavní soud očividný rozpor mezi skutkovými zjištěními vyplývajícími z důkazů provedených v řízení před obecnými soudy a právními závěry, jež z nich obecné soudy dovodily, musí konstatovat, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení zásad spravedlivého procesu podle čl. 90 Ústavy a podle hlavy páté Listiny (viz nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 287/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení - svazek 10, č. 45, Vydání 1., Praha C. H. Beck, 1998). | |
| Pl. ÚS 25/98 | 10. 3. 1999 | 2 | Ústavní soud nesdílí názor zákonodárce, že u správy národních kulturních památek je dán rozumný důvod pro jejich časově neurčité vyčlenění z normálního režimu, který bez přesvědčivých důvodů a argumentů určitou skupinu bývalých vlastníků, resp. jejich právních nástupců diskriminuje, aniž by zde převažoval zájem na ochranu veřejných hodnot. |
| I. ÚS 164/97 | 10. 3. 1999 | Žalobce sice může měnit rozsah, v jakém rozhodnutí správního orgánu napadá a uvádět příslušné důvody (tzv. žalobní body), avšak rozšiřovat je může pouze do konce lhůty stanovené zákonem pro podání žaloby, tj. - podle ustanovení §250b odst. 1 o.s.ř. - do dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Zmeškání lhůty nelze prominout. Není proto možné po uplynutí této lhůty vznášet v průběhu řízení další výhrady proti správnímu rozhodnutí. To lze dovodit i z ustanovení §250h odst. 1 o.s.ř., část věty za středníkem, z něhož plyne, že žalobce může rozsah napadení správního rozhodnutí rozšířit jen ve lhůtě podle §250b odst. 1 o.s.ř. To znamená, že k žalobním bodům, které byly uplatněny později, soud nemůže přihlížet. Vzhledem k zásadě dispoziční obecný soud ani nemůže přezkoumávat správní rozhodnutí nad rámec vymezený žalobcem v žalobě a tedy z vlastní iniciativy jeho projev nahrazovat a sám na jeho místě vyhledávat právní vady na ... | |
| I. ÚS 190/98 | 9. 3. 1999 | V souzené věci procesním úkonem, jehož právní účinek - tj. zahájení konkursního řízení - nastal ještě před účinností zákona č. 94/1996 Sb., byl i návrh stěžovatele (věřitele), který podal ve formě přistoupení k návrhu navrhovatele č. 1 již dne 7. 9. 1995, tedy před účinností právní úpravy podle zákona č. 94/1996 Sb. Proto krajský obchodní soud, který obsah návrhu posuzoval podle novelizované právní úpravy - a v souladu s ní vyzval stěžovatele k doplnění návrhu - postupoval nesprávně, když v odůvodnění svého usnesení uvedl, že navrhovatel č. 2 (stěžovatel) podáním ze dne 27. 2. 1997 neodstranil vadu svého podání a soud proto nemohl dále pokračovat pro tento nedostatek v řízení. Stejně tak nepřesně postupoval vrchní soud, jestliže shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že také návrh stěžovatele ze dne 7. 9. 1995, doplněný podáním ze dne 27. 2. 1997, neobsahuje jednu z podstatných náležitostí návrhu na zahájení konkursního řízení uvedenou v ustanovení §4 odst. 2 věty první zákon ... | |
| IV. ÚS 370/98 | 8. 3. 1999 | Jestliže zákon sám s překročením nezbytně nutné doby pro trvání vazby v přípravném řízení i v řízení před soudem spojuje povinnost propuštění obviněného na svobodu, nemohou, přirozeně za podmínky identity spáchaného trestného činu i vazebního důvodu, na této povinnosti nic změnit ani později vydaná zamítavá rozhodnutí o žádosti obviněného o propuštění z vazby. V takovém případě není totiž dán předmět, o němž by mělo a mohlo být rozhodováno - v situaci, kdy obviněný musí být propuštěn na svobodu, neexistuje důvod pro zkoumání důvodu vazby -, neboť propuštění z vazby děje se rozhodnutím či pouhým opatřením pouze realizujícím již zmíněný zákonný imperativ. | |
| IV. ÚS 221/98 | 4. 3. 1999 | Vězeňská služba ČR je právnickou osobou ve smyslu §18 odst. 2 písm. d) obč. zák., a tudíž má i způsobilost býti účastníkem řízení ve smyslu §19 o.s.ř. Při řešení otázky práva subjektivity nelze abstrahovat od toho, zda se jedná o oblast práva veřejného či soukromého. | |
| III. ÚS 315/98 | 4. 3. 1999 | Jestliže obecný soud měl (důvodné) pochybnosti, kdo vlastně řízení (žalobou) před ním, jako účastník řízení, zahájil, bylo zcela na místě tyto pochybnosti (vhodným opatřením) odstranit, nebo alespoň učinit pokus o ně (§104 odst. 2 o. s. ř.), neboť za zjištěného stavu věci závěr, že šlo o nedostatek neodstranitelné podmínky řízení, je neudržitelný. Jakkoli náleží k nesporným povinnostem účastníka řízení před obecným soudem dostatečně dbáti na zákonem předepsané náležitosti návrhu (§7 o. s. ř.) a věnovat jim také přiměřenou pozornost, nelze obecné soudy - především pod ústavními aspekty - vyvázat z jím ústavou uložené povinnosti poskytnout (stanoveným postupem) ochranu právům (čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb., čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), když (v podstatě nedůvodné) odepření spravedlnosti, též s přihlédnutím tak k ústavním zásadám plynoucím z čl. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb., je očividně nepřípustné. | |
| III. ÚS 499/98 | 4. 3. 1999 | Jestliže soudy dospěly k závěru, že věcné břemeno (právo cesty) bylo zřízeno v souladu se zákonem a v souladu s ním také existuje, je takovýto zásah do vlastnického práva v souladu s čl. 4 Listiny základních práv a svobod a nelze v něm spatřovat porušení vlastníkových základních práv. | |
| III. ÚS 403/98 | 4. 3. 1999 | Vlastnické právo je absolutním právem, které působí erga omnes. Ochranu je mu však možno poskytnout pouze tehdy, pokud bylo nabyto v souladu se zákonem. Je nepochybně ve veřejném zájmu regulovat výstavbu v zájmu zachování životního prostředí či jiných obecně uznávaných hodnot, tedy v zájmu práv ostatních občanů. Dodatečné povolení neoprávněné stavby by mohlo být chápáno jako precedens a být návodem pro ostatní, jak obejít zákon. | |
| III. ÚS 210/98 | 3. 3. 1999 | Za rozhodující kritéria ústavnosti institutu výslechu svědka pod utajením nutno pokládat jednak dodržení zásady subsidiarity (výslech svědka pod utajením má své místo toliko tehdy, nelze-li ochranu svědka spolehlivě zajistit jinak), jednak nezbytnost minimalizace omezení práv obhajoby, k němuž při provedení důkazu svědkem pod utajením nepochybně dochází zřetelnou kolizí mezi zásadami řádného a spravedlivého procesu na straně jedné a k důvodné snaze ústavodárce i zákonodárce chránit demokratickou společnost před vzrůstem kriminality a zejména organizovaným zločinem na straně druhé. Požadavky proporcionality je však nutno vztáhnout nejen k činnosti zákonodárné, ale rovněž v neztenčené míře platí i v oblasti moci soudní; obecný soud je proto povinen ve své rozhodovací činnosti obě v kolizi stojící hodnoty pečlivě zvažovat, a to za přísně restriktivní aplikace ustanovení zákona (§55 a §209 tr. ř.). | |
| I. ÚS 40/98 | 2. 3. 1999 | Městský soud nebyl povinen přezkoumávat souzený případ nad rámec podané správní žaloby. Ústavní soud již totiž opakovaně judikoval, že návrhové řízení vytyčuje nejen rámec řízení před soudem, ale současně též podmiňuje i způsob, jak má být rozhodnuto, neboť stávající civilní řízení ovládá zásada "nechť si každý střeží svá práva" namísto dřívějšího "ochranářského" postoje soudnictví v totalitním systému (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 326/97, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C. H. Beck, 1998, str. 455). To platí tím spíše tehdy, jestliže je účastník zastoupen profesionálním zástupcem. Čl. 38 odst. 2 Listiny totiž nezakotvuje obecnou povinnost soudů jednat vždy a za každých okolností v přítomnosti účastníků řízení, nýbrž toliko právo každého účastnit se jednání ve své věci. Jestliže se tedy ani stěžovatelka ani její právní zástupce k ústnímu jednání před městským soudem nedostavili, ač o jeho konání byl advokát informován, nelze postup městského soudu, který jednal v ... | |
| IV. ÚS 53/99 | 2. 3. 1999 | Vzhledem ke skutečnosti, že politická strana je podle zákona č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník, v platném znění, [ §18 odst. 2 lit. d) ] ve spojení se zákonem č. 424/1991 Sb. , o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, v platném znění, právnickou osobou sui generis, vztahuje se na ni čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. | |
| III. ÚS 415/98 | 2. 3. 1999 | Využil-li odvolací soud svého oprávnění, jež mu dává §220 odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož "Odvolací soud změní rozhodnutí, jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoliv správně zjistil skutkový stav", neporušil tímto postupem právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. | |
| III. ÚS 467/98 | 25. 2. 1999 | Ústavní soud je si dobře vědom deficitu procesních řádů, pokud tyto neupravují procesní postup v řízením následujícím po kasačním nálezu Ústavního soudu, a z tohoto důvodu považuje za důležité zdůraznit, že závaznost právního názoru, obsaženého v odůvodnění kasačního nálezu Ústavního soudu, pro další soudní řízení v téže věci vyplývá nejenom z čl. 89 odst. 2 Ústavy, nýbrž i ze samotného pojmu kasace. Pakliže by tomu tak nebylo, kasační pravomoc vyšších soudů (v daném případě Ústavního soudu) by neměla rozumný smysl a musela by být nahrazena pravomocí apelační. Ústavní soud dále opakovaně zdůraznil princip spojení ochrany ústavnosti s minimalizací zásahů do pravomoci jiných orgánů, jinak řečeno, princip, dle něhož za účelem dosažení ochrany ústavnosti je Ústavním soudem nutné volit pouze taková kasační, resp. derogační (abrogační) opatření, jež v minimální míře zasahují do pravomoci jiných orgánů veřejné moci (viz nález sp. zn. III. ÚS 49/96). V dalším nálezu k uvedenému tématu (III. ÚS ... | |
| III. ÚS 373/98 | 25. 2. 1999 | V případě rozhodnutí instančně vyššího správce daně jde vždy o posouzení právních a skutkových okolností případu, které se týkají i jeho postavení z hlediska namítaného ručení (případně tvrzení, že ručitelem není). Rozhodnutí o povolení přezkumu musí pečlivě zvážit dodržení zákonnosti rozhodnutí a zejména i skutkový stav v podobě existence skutečností, které alespoň naznačují, že ten, kdo je označen za ručitele, jím být nemusí. Pokud by instančně vyšší správce daně nepřihlédl k porušení právního předpisu, tedy podstatné vadě řízení nebo k tomu, že skutkové okolnosti alespoň nasvědčují, že ten, kdo je označen za ručitele, jím nemusí být, zůstal by při extenzívním výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" stěžovatel v tomto řízení bez soudní ochrany, která je mu Listinou v čl. 36 odst. 1 a 2 zaručena. | |
| I. ÚS 505/98 | 24. 2. 1999 | Za akt orgánu veřejné moci se považuje také jednání konkrétního funkcionáře orgánu veřejné moci, pokud rozhoduje o subjektivních právech a povinnostech subjektů. Pokud však funkcionář orgánu veřejné moci vykonává zákonem založené právo a povinnost "řídit" podřízené [§50 písm. a) zákona č. 154/1994 Sb. , o Bezpečnostní informační službě (dále jen "zákon")], nejedná jako orgán veřejné moci, resp. nejde o rozhodování orgánu veřejné moci v uvedeném smyslu. Nerozhoduje o subjektivních právech a povinnostech nepodřízených subjektů, ale jde o "řízení" podřízených individuálními pokyny a rozkazy nadřízeného v rámci právního vztahu dobrovolně založeného na základě žádosti o přijetí do služebního poměru ( §23 zákona); jde tedy o interní služební vztah nadřízenosti a podřízenosti dobrovolně přijatý. Osoba, která byla na základě žádosti o přijetí do služebního poměru rozhodnutím správního orgánu do služebního poměru přijata, ze své vůle služební přísahou stvrzuje - kromě jiného - závazek plnění sl ... | |
| II. ÚS 105/98 | 23. 2. 1999 | Nárok na vydání věci jako takové, se podle restitučních zákonů posuzuje vždy podle skutečného i právního stavu v době jejího odebrání původním vlastníkům a jejího převedení na stát. Vlastní vydání věci je potom teprve modifikováno jejím současným stavem. Byt jako část nemovitosti, sdílel právní osud celé nemovitosti a jeho vyčleněním v samostatný subjekt - nemovitost - neztratil původní a určující znaky jeho přechodu na stát. Proto je také nutno dovodit, že tzv. nabídková povinnost se nevztahovala pouze na nemovitosti jako celek, ale vztahovala se i na jejich části. | |
| I. ÚS 526/98 | 18. 2. 1999 | V řízení podle oddílu třetího hlavy druhé zákona o Ústavním soudu Ústavní soud rozhoduje o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora a protože koná jako - sui generis - odvolací instance, musí konkrétní případ posuzovat nejen z hlediska ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, ale především z hlediska věrohodnosti demokratického procesu voleb. Nejvyšší soud ČR je oprávněn rozhodnout výrokem o tom, zda příslušný senátor byl platně zvolen či nikoliv. Nelze tedy tvrdit, že Nejvyšší soud ČR pouze posuzuje, zda podaná stížnost je či není důvodná (oprávněná), a že mu rozhodování o platnosti volby nepřísluší. Orgán Senátu zkoumá platnost volby z hledisek jiných, zejména se zřetelem na čl. 19 odst. 2 Ústavy a na §57 volebního zákona (zákon č. 247/1995 Sb.). Podaný návrh (opravný prostředek proti rozhodnutí ve věci ověření volby senátora) nelze formálně odmítnout s poukazem na to, že směřuje "proti právně irelevantnímu rozhodnutí Senátu". R ... | |
| IV. ÚS 108/97 | 18. 2. 1999 | Ústavní stížnosti, dovolávající se ochrany ústavně zaručených práv s poukazem na stav, který stěžovatel sám svým jednáním přivodil a v důsledku svého jednání musel očekávat, nelze vyhovět. V dané věci, kdy ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutím obecných soudů vydaných v trestním řízení, jimiž byl stěžovateli - alžírskému státnímu občanovi - uložen trest vyhoštění, nebylo možno přehlížet, že manželství stěžovatele s občankou České republiky bylo uzavíráno v Alžírsku, kde v té době oba žili, v době, kdy stěžovateli byl již pobyt na území České republiky zakázán na dobu 10 let do roku 2005, a kdy již byl stěžovatel z České republiky administrativně vyhoštěn. | |
| Pl. ÚS 16/98 | 17. 2. 1999 | 2 | I.K omezení základních práv či svobod, i když jejich ústavní úprava omezení nepředpokládá, může dojít v případě jejich kolize. V těchto situacích je nutné stanovit podmínky, za splnění kterých má prioritu jedno základní právo či svoboda, a za splnění kterých jiné. Základní je v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody. V posuzované věci se v kolizi ocitá základní právo plynoucí z čl. 10 odst. 1 Listiny (promítající se kromě jiného v ust. §69 a §70 tr. zák.) a základní právo na život (čl. 6 odst. 1,2 Listiny) případně další základní práva, jejichž omezení by bylo lze docílit použitím střelných zbraní (čl. 11 odst. 1, čl. 12 odst. 1, čl. 13 a jistě i další). Při posuzování možnosti omezení základního práva či svobody ve prospěch jiného základního práva resp. svobody lze stanovit tyto podmínky, za jejich splnění má prioritu jedno základní právo či svoboda: První podmínkou je jejich vzájemné poměřování, druho ... |
| II. ÚS 53/97 | 17. 2. 1999 | Povinnost platit cenu za odebíraný plyn nelze bezprostředně odvozovat z podmínek čl. 2 odst. 4 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny. Nejde o veřejnoprávní povinnost ukládanou ve veřejném zájmu bez přímého protiplnění. Jde o samozřejmou součást smluvního vztahu mezi smluvním dodavatelem plynu a odběratelem, který za odebíraný plyn a další služby platí státem regulovanou cenu ne proto, že je to ve veřejném zájmu, nýbrž proto, že z toho má vlastní prospěch. Součástí přihlášky k odběru plynu byla akceptace podmínek pro dodávku a odběr plynu stěžovatelkou. Podle §4 odst. 3 a §17 FPME č. 140/1979 Sb.se stěžovatelka podpisem přihlášky zavázala zaplatit skutečně odebraný plyn, a to za cenu podle cenového předpisu, jinak by smlouva podle §44 o.z. platně nevznikla. Stejně tak vedlejší účastník byl povinen účtovat za skutečně odebraný plyn úřední cenu stanovenou v době trvání smluvního vztahu. Je proto rozdíl mezi povinnostmi stanovenými veřejnoprávně jako je např. povinnost služby v ... | |
| Pl. ÚS 15/97 | 16. 2. 1999 | 2 | Ústavní soud posuzuje soulad jiných právních předpisů než zákonů s ústavními zákony, mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy a se zákony platnými v době přijetí rozhodnutí ve věci kontroly norem (což vyplývá z §66 a 67 zákona o Ústavním soudu). Uvedený soulad posuzuje přitom z hlediska obsahu napadeného právního předpisu, nesprávnost v něm uvedených zmocňovacích ustanovení čl. 2 odst. 1 písm. g) napadené vyhlášky považuje Ústavní soud za superfluum k zákonné úpravě, jež samo o sobě nemá normativní obsah, přičemž v pouhé redundanci nelze spatřovat dostatečný důvod pro konstatování protiústavnosti, resp. rozpornosti se zákonem |
| IV. ÚS 18/99 | 16. 2. 1999 | Rozhodnutí ministra obrany o zamítnutí žádosti o propuštění z vojska vydané podle §11 odst. 1 a §13 zákona č. 18/1992 Sb. , o civilní službě, a §61 zákona č. 71/1967 Sb. , o správním řízení (správní řád), je přezkoumatelné soudem. Z §248 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") plyne, že soudy nepřezkoumávají rozhodnutí správních orgánů jen v případech, které jsou výslovně uvedeny v §248 odst. 1 a 2 o.s.ř. , nebo je podle §248 odst. 3 o.s.ř. jejich přezkum vyloučen, jsou-li vydána na základě předpisů uvedených v příloze A k občanskému soudnímu řádu , anebo vyloučí-li přezkum zvláštní zákon. Zákon č. 18/1992 Sb. , popř. zákon č. 73/1990 Sb. , o civilní službě, který zákonu č. 18/1992 Sb. předcházel, nejsou v příloze A uvedeny a rovněž zákon č. 18/1992 Sb. soudní přezkum nevylučuje; napadené rozhodnutí není ani rozhodnutím, které lze podřadit pod některý z případů uvedených v §248 odst. 1 a 2 o.s.ř. , a proto nelze než mít za to, že stěžovatel mohl podat proti rozhodnutí ministra obr ... | |
| IV. ÚS 489/98 | 12. 2. 1999 | V čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se stanoví, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Tyto povinnosti je třeba chápat jako obdobu základních lidských práv a svobod. Jsou výslovně zakotvenými závazky vůči státu v podobě něco činit, něčeho se zdržet apod. Jedná se o tzv. veřejnou subjektivní povinnost, která charakterizuje vztah právního státu a jednotlivce, bez níž nelze podat úplnou charakteristiku tohoto vztahu. Bez toho, že by jednotlivci nacházející se pod jurisdikcí státu plnili stanovené povinnosti, nemohl by takový stát existovat, protože by ztratil jeho právní řád smysl. Jedná se o předpoklad výkonu státní moci. Toto spíše právněfilozofické východisko pro stanovení konkrétních povinností však dle názoru Ústavního soudu neznamená, že jakákoliv povinnost, především pak povinnosti, které na sebe subjekt bere tím,ž e chce vykonávat určitou činnost, ke které ho zákon nenutí, může být stanov ... | |
| III. ÚS 205/98 | 11. 2. 1999 | Ústavní soud při posuzování rozhodného okamžiku pro nabytí účinků u restitučních rozhodnutí vychází z ustálené judikatury, která chápe restituce jako odstranění protiprávnosti při převodu vlastnictví, případně protiprávního zásahu do vlastnického práva, a to navrácením věci do původního právního vztahu s právními účinky ex tunc. Právní účinky restituce nastávají ex tunc, a proto restituce není nuceným odejmutím vlastnictví, nýbrž povinností obnovit původní právní stav. | |
| IV. ÚS 170/97 | 11. 2. 1999 | Je-li povinná osoba ve výzvě, podané podle ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, označena natolik určitým a nezaměnitelným způsobem, že je zcela evidentní, proti komu směřuje, i když slovně se toto označení se správným označením plně nekryje (v projednávané věci - Hygienicko-epidemiologická stanice Praha, městský hygienik Praha namísto Hygienická stanice hlavního města Prahy), potom hmotně právní účinky takové výzvy zůstávají až do upřesnění pojmenování povinného zachovány, stejně jako hmotně právní účinky podaného návrhu, který byl v takovém případě podán zprvu právě proti tomu, kdo s oprávněnou osobou ohledně jejího restitučního nároku vedl jednání, vyžadoval si relevantní podklady, k restitučnímu nároku se vyjadřoval a evidentně po podání výzvy o projevu vůle oprávněné osoby neměl pochyb, jestliže oprávněná osoba v průběhu řízení povinnou osobu na základě výzvy k odstranění vad přesně označí, byť již po uplynutí jednoroční lhůty uvedené v ustano ... | |
| III. ÚS 534/98 | 11. 2. 1999 | Rodinou ve smyslu zákonného předpisu (v posuzované věci zák. č. 123/1992 Sb.) je nutno zpravidla rozumět souladné soužití především manželů s nezl. dětmi, za jistých okolností - podle jejich povahy - též s dětmi dospělými tak, že všichni její členové vzájemné soužití cítí jako naplnění citových, příp. jiných vzájemných vazeb a vytváří tak - i v dospělosti dětí - pevný svazek, v němž každý její člen nachází uspokojení a vzájemnou podporu. Podmínky (znaky) "sloučení rodiny" nejsou proto zpravidla dány tam, kde pro snahu jen dvou členů rodiny (v posuzované věci matky a jednoho ze synů) by mělo dojít k rozpadu původní rodiny a především manželství stěžovatelky, jehož význam a těžiště postupem doby přechází (z citové oblasti) výrazněji do oblasti vzájemné pomoci, kterou si jsou manželé povinni vzájemně poskytovat po celou dobu, kdy jejich manželství trvá. | |
| I. ÚS 174/98 | 10. 2. 1999 | K porušení zásady "ne bis in idem" může u trestných činů proti brannosti dojít jen při opakovaném odsouzení pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách. Pouze v těchto případech dochází k porušení čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, kde se uvádí: "Nikdo nemůže být stíhán nebo potrestán v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona a trestního řádu tohoto státu." Jen při páchání trestného činu nenastoupení služby v ozbrojených silách je zjevné, že určitá osoba v souladu se svými právy vyjádřila své přesvědčení nevykonávat vojenskou službu jednou provždy, a nelze ji proto odsuzovat opakovaně. V případě trestného činu neplnění odvodní povinnosti, kdy nejde o vyjádření vůle nenastoupit vojenskou službu, ale o jiné jednání, kterým se určitá osoba odmítá podrobit přezkoumání zdravotního stavu, což je považováno za trestný čin, však občan ... | |
| IV. ÚS 460/98 | 4. 2. 1999 | V etapě transformace bytového družstva je každý člen tohoto družstva legitimován k podání návrhu týkajícího se způsobu realizace této transformace, přičemž je věcí skutkového zjištění, v napadených rozhodnutích se zcela nedostávajícího, zda transformující se družstvo postupuje ve shodě s platně projevenou relevantní vůlí, manifestovanou rozhodnutím členské schůze, jako nejvyššího orgánu družstva. Jakkoli tedy ve stádiu rozhodování o předběžném opatření zpravidla ještě nedochází k zásahu orgánu veřejné moci uvedenému v ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nelze vyloučit, že i takovým pravomocným rozhodnutím může k uvedenému zásahu dojít, a to zejména v případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření svým způsobem již předjímá rozhodnutí ve věci samé, a vytváří tak stav možných neodčinitelných následků. | |
| IV. ÚS 427/98 | 4. 2. 1999 | Výrok má být formulován tak, aby z něho bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl, neboť jen tak se jeho rozhodnutí stává přezkoumatelným. Přestože hodnocení a závěry vrchního soudu k otázce přípustnosti extradice jsou obsažena v odůvodnění napadeného usnesení, výrok k této otázce zde chybí. Tato absence výroku tedy zakládá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, což odporuje principům řádného a spravedlivého procesu zakotveným v čl. 36 odst. 1 Listiny. | |
| Pl. ÚS 19/98 | 3. 2. 1999 | 2 | V demokratickém právním státě, který je chápán především jako materiální právní stát, nelze připustit užití platného zákonného ustanovení způsobem, který odporuje některé z fundamentálních ústavních zásad, za niž lze nepochybně pokládat i procesní princip „ne bis in idem” v článku 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud je přesvědčen, že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé, konkrétní a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem, ústavních zásad, ustanovení Listiny základních práv a svobod a závazků plynoucích z mezinárodních smluv. Prostor takové interpretace a její význam, je nepochybně větší tam, kde jde o aplikaci zákonných předpisů, které nejsou sice již zcela vyhovující, avšak nejsou ve své podstatě ani protiústavní. Z mnoha myslitelných výkladů zákona je třeba v každém případě použít pouze takový, který respektuje ústavní principy ... |
| I. ÚS 48/98 | 3. 2. 1999 | Podle §5 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb. , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, je navrhovatel v konkursu povinen na výzvu soudu zaplatit na náklady konkursu v určené lhůtě stanovenou zálohu. Podle §5 odst. 2 téhož zákona soud řízení zastaví, nebyla-li záloha zaplacena a byl-li o tomto následku navrhovatel poučen. Jestliže byl navrhovatel k zaplacení vyzván, není soudu ponecháno na vůli, zda v případě nezaplacení zálohy ukončí řízení rozhodnutím ve věci ( §12a odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání) nebo zda řízení zastaví, neboť §5 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání má zcela jednoznačně kogentní povahu. Na tomto závěru nic nemění ani navrhovatelovy majetkové poměr,y je-li jím sám dlužník. Zálohu na náklady konkursu není možno považovat za soudní poplatek, a proto postup podle §138 občanského soudního řádu nepřipadá v úvahu. | |
| II. ÚS 66/98 | 2. 2. 1999 | Restituční zák. č. 87/1991 Sb. v §1 odst. 1 proklamuje, že se snaží zmírnit některé majetkové křivdy, spáchané v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů, vyhlášená v mezinárodních úmluvách a na ně navazujících mezinárodních paktech o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech. Zákon sám nemůže podchytit jmenovitě veškerá jednání, která vedla k tomuto porušování, a proto vytýčil základní morální výkladový princip, který spočívá a vychází ze základních lidských a občanských práv. Sám Parlament pro svou další činnost vydal zák. č. 198/1993 Sb., kterým vymezil negativní stránku protiprávnosti komunistického režimu a v tomto směru poukázal m. j. i na programové ničení hodnot evropské civilizace a na destrukci tradičních principů vlastnického práva. Ústavní soud je toho názoru, že v případě, pokud by totalitním režimem nedošlo k této destrukci vlastnického práva, musel by být návrh, podaný stěžovatelem na zrušení prozatímní národní ... | |
| I. ÚS 8/98 | 2. 2. 1999 | Výrazem rovnosti účastníků je i jejich právo být přítomni při jednání před soudem. V dané věci však byli stěžovatelé tohoto svého práva postupem obecných soudů zbaveni. Zásada rovnosti účastníků je rovněž významným interpretačním pravidlem při výkladu procesně-právních předpisů. Proto i při interpretaci §115 občanského soudního řádu je třeba z této zásady vycházet. Podle tohoto ustanovení k nařízenému jednání předvolá předseda senátu účastníky. Tak tomu je většinou při prvém jednání, při němž má být účastník vyslechnut. V dané věci navrhli stěžovatelé důkaz výslechem účastníků, přesto nebyli k prvnímu jednání u obecného soudu předvoláni, čímž došlo k porušení jak shora uvedených ustanovení občanského soudního řádu, tak zejména čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Právo na osobní přítomnost stěžovatelů u jednání, jakož i právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům nebylo respektováno. | |
| IV. ÚS 23/99 | 2. 2. 1999 | Skutečnost, že pracovník pověřený jednat za účastníka v soudním řízení působí jako přísedící u soudu, který věc projednává, není sama o sobě důvodem k vyloučení soudců tohoto soudu z projednávání a rozhodování věci. | |
| I. ÚS 24/98 | 2. 2. 1999 | Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že účelem restitučního zákona č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, bylo zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, k nimž došlo v období let 1948 až 1989, což znamená, že legislativní úprava nemohla přistoupit k odstranění důsledků všech škod, které v tomto období byly způsobeny. Byl vydán speciální právní předpis, který má zcela specifickou povahu, jež je dána účelem, který předpis sleduje. Tohoto účelu by nemohlo být dosaženo, pokud by nepřinesl úpravu některých typických občanskoprávních institutů, např. ztrátu nároku při nedodržení určitých podmínek takového zákona. Této tendenci, tj. usnadnit cestu ke zmírnění následků křivd, odpovídá i zjevná tendence vymezit pro uplatnění restitučních nároků určitý časový, osobní i věcný rámec, bez něhož by restituce nebyly vůbec realizovatelné. | |
| IV. ÚS 114/97 | 28. 1. 1999 | V řízení před soudem I. stupně, které bylo zahájeno k návrhu stěžovatele na vrácení daru - nemovitosti, bylo provedeno poměrně rozsáhlé dokazování, které uvedený soud zhodnotil se závěrem, který také obsáhle zdůvodnil, že zákonné podmínky pro vrácení daru ve smyslu ustanovení §630 o.z. nejsou dány. Odvolací soud, který rozhodoval o odvolání stěžovatele, v němž tento zároveň navrhl připuštění změny návrhu na vyklízení nemovitosti (v souladu s názorem také uvedeným v rozsudku soudu I. stupně), tuto změnu návrhu nepřipustil, rozsudek soudu I. stupně z formálního důvodu potvrdil, věcně se případem nezabýval a k závěrům o které především soud I. stupně své zamítavé rozhodnutí opřel, se vůbec nevyjádřil. Právě v tomto jeho postupu je třeba spatřovat odepření soudní ochrany stěžovatelem tvrzenému majetkovému právu, opírajícímu se o ustanovení §630 o.z., když stěžovatel je tak v důsledku zcela formálního postupu odvolacího soudu nucen k podání nové žaloby na vyklizení, aniž odvolacím soudem by ... | |
| I. ÚS 436/97 | 28. 1. 1999 | V souzené věci Ústavní soud shledal, že ve výrokové části napadeného rozsudku se krajský soud zabýval toliko náklady řízení účastníků a zcela opomenul výrokem rozhodnout ve věci samé, byť z odůvodnění tohoto rozsudku lze dovodit, že krajský soud zřejmě hodlal odvolání stěžovatele proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Kladně zamítnout. Z ustanovení §152 odst. 1 občanského soudního řádu však vyplývá, že rozsudkem rozhoduje soud o věci samé, přičemž "obsah rozhodnutí ve věci samé vysloví soud ve výroku rozsudku. Ve výroku také rozhodne o povinnosti k náhradě nákladů řízení, pokud se o ní nerozhoduje samostatně" . Krajský soud tím, že ve výroku napadeného rozsudku ve věci samé nerozhodl, porušil nejen citovaná ustanovení o.s.ř., nýbrž zejména čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť ve svých důsledcích znemožnil stěžovateli domáhat se jeho práva u soudu. Každý navrhovatel má totiž právo - pokud jsou splněny podmínky řízení - aby soud o jeho návrhu ve výroku soudního rozhodnutí rozhodl. | |
| IV. ÚS 531/98 | 28. 1. 1999 | Zapsání do seznamu správců konkursní podstaty podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti České republiky č. 476/1991 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, je institut obdobný jmenování dle §65 zákoníku práce. Na zápis do rejstříku není právní nárok. Proto není proti vyškrtnutí ze seznamu správců konkursní podstaty opravný prostředek, a tudíž vyškrtnutý správce se nemůže obracet na soud, neboť soudní orgány důvodnost vyškrtnutí nepřezkoumávají. Nárok na zápis nepatří ani mezi základní lidská práva a svobody, k jejichž ochraně je povolán Ústavní soud. Nezapsáním do seznamu není nikterak dotčeno právo občana na podnikání v obecné rovině. | |
| III. ÚS 370/98 | 28. 1. 1999 | Nelze považovat za porušení práva na spravedlivý proces, vydá-li soud rozsudek pro zmeškání a využije tak nástroje, který je určen k tomu, aby postihl toho účastníka řízení, který po řádném doručení předvolání nejméně pět dnů přede dnem, kdy se má jednání konat, bez důvodné a včasné omluvy zmešká první jednání, které bylo ve věci nařízeno. | |
| I. ÚS 208/97 | 27. 1. 1999 | Podle judikatury Nejvyššího soudu ČR požadavek písemné výzvy podle ustanovení §5 zákona č. 87/1991 Sb. není součástí práva na vydání věci ("povinná osoba vydá věc na písemnou výzvu oprávněné osobě, jež prokáže svůj nárok na vydání věci"), nýbrž je podmínkou vzniku nároku na vydání věci, neboť nárok teprve zakládá. To znamená, že pouze v případě, kdy oprávněná osoba povinnou osobu předepsaným způsobem vyzve k vydání věci, se z jejího práva stane nárok na vydání věci, tj. právo soudně vymahatelné. Ústavní soud neshledal důvod, aby se z ústavně právního hlediska od této judikatury odchyloval (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 2. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1230/96, in: Soudní judikatura č. 10/1997, str. 217 a násl.). Zákon výslovně upravuje pouze nejzazší možnou lhůtu, v níž je nutno nárok uplatnit, a nezabývá se situací, kdy podmínka zákonné výzvy byla obsahově splněna ještě před účinností zákona o mimosoudních rehabilitacích. Z hlediska smyslu a účelu tzv. restitučních zákonů lze dovodit ... | |
| I. ÚS 247/98 | 27. 1. 1999 | Ústavní soud se ztotožňuje s odborným vyjádřením, podle něhož právní vztah mezi poskytovatelem zdravotní péče a zdravotní pojišťovnou, v jehož rámci je či není uzavřena smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče, je vztahem soukromoprávním, a jako takovému, s ohledem na to, že mu není poskytnuta ochrana jinak, by mu měla být poskytnuta ochrana podle občanského zákoníku. Orgánem poskytujícím tuto ochranu je vzhledem k §4 občanského zákoníku soud. Se zřetelem k tomu, že ochrana právního vztahu mezi poskytovatelem zdravotní péče a zdravotní pojišťovnou podléhá soudní jurisdikci a stěžovatel se před podáním ústavní stížnosti ochrany u obecného soudu nedovolával, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Z toho důvodu je ústavní stížnost nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu. | |
| I. ÚS 508/98 | 26. 1. 1999 | Podle §59 zákona č. 152/1994 Sb., o volbách do zastupitelstev v obcích, se může se stížností proti vydání osvědčení o zvolení členem zastupitelstva v obci každý občan, zapsaný do seznamu voličů ve volebním okrsku, kde byl člen zastupitelstva volen, jakož i každá volební strana, která podala kandidátní listinu pro volby do tohoto zastupitelstva, domáhat nejpozději do deseti dnů po uveřejnění výsledků voleb Ústřední volební komisí rozhodnutí soudu podle §200l občanského soudního řádu. K řízení je příslušný krajský soud, který je povinen bez jednání rozhodnout ve věci do sedmi dnů. Pokud jde o účastníka jednání, je jím navrhovatel a pokud soudce neměl právním předpisem výslovně stanoveno, s kým má jednat jako s dalším účastníkem řízení, musí se rozhodnout sám, jaké prostředky zvolí jako důkazy a podklady pro své rozhodnutí, a to i s přihlédnutím k časovému limitu, který pro něj zákon stanoví. Přitom nelze opomenout, že jde především o objektivní ústavní právo, týkající se platnosti voleb, ... | |
| III. ÚS 486/98 | 21. 1. 1999 | Rozhodující a zavazující částí rozhodnutí (opatření) je vždy jen jeho výroková část, z níž se ty které rozhodné okolnosti (závěry) podávají; formální nesprávnost, které se jak státní zástupce, tak obecný soud ve stěžovatelově věci dopustili, je přirozeně nežádoucí, a podle názoru Ústavního soudu by nemělo k podobným vadám docházet, navzdory tomu však tato nesprávnost sama o sobě neústavnost ústavní stížností napadeného rozhodnutí pro svou nepatrnost založit nemůže, a to již proto, že k pochybnostem, vůči komu byl příkaz k domovní prohlídce vydán, nedošlo. Nelze přisvědčit námitce (tvrzení) stěžovatele, totiž, že vydání příkazu k domovní prohlídce bránila skutečnost, že jako advokát, jemuž svědčí zákonem stanovená povinnost mlčenlivosti, disponuje (disponoval) řadou důvěrných informací, svěřených mu jeho klientelou; i když jde o povinnost státem přikázanou, a tedy i obecně chráněnou (§21 zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii), nelze přehlédnout, že jde nikoli o výsadu advokáta, která by měla ... | |
| III. ÚS 293/98 | 21. 1. 1999 | 1. Jedním z důsledků přímé závaznosti Ústavy, jako bezprostředního pramene práva, je nezbytnost ústavně konformní interpretace jednoduchého práva ze strany obecné justice. 2. Kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení, jako garance proti možné svévoli, je součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří dále předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování, pro účastníky řízení. Osoba soudce ve složení senátů musí tedy být jista předem, než návrh ve věci civilní, resp. obžaloba ve věci trestní, dojde soudu. Pokud příslušný senát, stanovený rozvrhem práce soudu, projedná a rozhodne věc v jiném, než určeném složení, může se tak stát toliko tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu určených soudců důvodná. Za takovou je třeba považovat zejména vylo ... | |
| III. ÚS 257/98 | 21. 1. 1999 | Jednou z funkcí ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem. Smysl ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanizmu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost soudů interpretovat jednotlivá ustanovení o. s. ř. v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Dle §221 odst. 1 o. s. ř. nejsou-li podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší. Odvolací soud dle §219 o. s. ř. rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné. Jednou z funkcí ústavy, zvláště ústavní úpravy základních práv a svobod, je její "prozařování" celým právním řádem ... | |
| I. ÚS 363/98 | 20. 1. 1999 | Pokud soudy neuznaly naléhavý právní zájem na určení vlastnictví stěžovatele bez podrobnějšího rozboru a odkázaly jej na postup podle zákona č. 229/1991 Sb., překročily návrh účastníka, který nepožaduje vydání své věci, ale jen úřední zjištění, že je vlastníkem předmětných nemovitostí v tak závažné věci, jako je správný zápis v katastru nemovitostí, což se nepochybně jeví jako dostatečný právní zájem. | |
| Pl. ÚS 17/98 | 19. 1. 1999 | 2 | Ústavní soud považuje místní samosprávu za nezastupitelnou složku demokracie, je výrazem schopnosti místních orgánů regulovat a řídit části veřejných záležitostí. Při plnění samosprávných úkolů musí obec volit adekvátní prostředky. V opačném případě postupuje v rozporu s Ústavou. |