| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| II. ÚS 467/97 | 3. 8. 2000 | K posouzení otázky souvislosti požadovaného domu se zemědělskou výrobou rovněž nemělo zůstat mimo rámec hodnocení důkazů rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu, ze dne 28.8.1996, v jehož odůvodnění se poukazuje na to, že za zemědělskou usedlost se považuje soubor zemědělských pozemků, provozních budov a obytné stavby, jako hospodářský celek. Takový výklad odpovídá rovněž dikci ustanovení §11 odst. 4 zákona o půdě, který výslovně stanoví konkrétní podmínky pro nevydání obytných budov patřících k původní zemědělské usedlosti, z čehož jednak plyne, že zákonodárce předpokládal existenci takových budov jako samostatných věcí, které mohou být předmětem vydání, a dále je nutno argumentem a contrario dovodit, že pokud nejsou splněny zákonné podmínky pro nevydání takových budov, mají být vydány. Zákon přitom nikde nestanoví nezbytnou definiční vlastnost zemědělské usedlosti jako určitého hospodářského celku v tom směru, že by všechny její části musely na sebe místně, ... | |
| II. ÚS 17/2000 | 3. 8. 2000 | Ustanovení čl. 90 věty prvé Ústavy České republiky je především kompetenční normou, která vymezuje úkoly soudní moci. Ústavně zaručené subjektivní právo z tohoto ustanovení bezprostředně dovodit nelze. Takové ustanovení samo o sobě je jen reflexem, nikoli zakotvením subjektivního veřejného ústavního práva. Je jeho institucionální zárukou ve formě existence soudní moci. Proto pokud soud poskytne ochranu právu druhé strany sporu, není to samo o sobě porušením základního práva. | |
| I. ÚS 639/99 | 25. 7. 2000 | Smyslem ustanovení §6 zákona č. 126/1992 Sb. bylo navrácení v příloze uvedeného majetku Československému červenému kříži. Z dikce tohoto ustanovení však vyplývá, že přechod vlastnického práva na ČČK vyžadoval splnění tří zákonných podmínek, a to kumulativně: muselo se jednat (1.) o majetek státu, (2.) který byl Československému červenému kříži odňat v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 a (3.) který byl uveden v příloze tohoto zákona. Je proto zřejmé, že v příloze citovaného zákona měl být uveden pouze takový majetek, který splňoval obě prvně zmíněné zákonné podmínky. Nálezem sp. zn. Pl. ÚS 7/2000 však Ústavní soud bod 10. části I. přílohy zákona č. 126/1992 Sb. zrušil, a to především z toho důvodu, že toto ustanovení je v rozporu s principem formálního i materiálního právního státu a že jeho protiústavnost nelze překlenout ani jeho případným ústavně konformním výkladem. Jestliže totiž podle ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 126/1992 Sb. stát navrátí ČČK majetek, který mu byl odňat v r ... | |
| III. ÚS 117/2000 | 13. 7. 2000 | K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které k zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 2 zákona č. 182/193 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a to pakliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána. Podmínka ... | |
| III. ÚS 593/99 | 13. 7. 2000 | 1) Podle ustanovení §244 a dalších o. s. ř. přezkoumávají soudy ve správním soudnictví zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy. Podle ustanovení §57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. se může ručitel odvolat proti výzvě k plnění platební povinnosti. V odvolání může namítat pouze skutečnost, že není ručitelem nebo že ručení bylo uplatněno ve větším než zákonem stanoveném rozsahu nebo že již bylo zaplaceno. V případě rozhodnutí instančně vyššího správce daně jde vždy o posouzení právních a skutkových okolností případu, které se týkají postavení ručitele z hlediska namítaného ručení (případně tvrzení, že ručitelem není). V rozhodnutí o povolení přezkumu musí proto pečlivě zvážit dodržení zákonnosti rozhodnutí a zejména i skutkový stav v podobě existence skutečností, které alespoň naznačují, že ten, kdo je označen za ručitele, jím být nemusí. Pokud by instančně vyšší správce daně nepřihlédl k porušení právního předpisu, tedy podstatné vadě řízení, nebo k tomu, že skutkové okolnosti alespoň ... | |
| III. ÚS 464/99 | 13. 7. 2000 | 1. Dle §48 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud provádí důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu, přičemž rozhoduje, které z navrhovaných důkazů je třeba provést, a může provést i jiné důkazy, než jsou navrhovány. Uvedené zákonné ustanovení nutno interpretovat z pohledu čl. 83 Ústavy, dle něhož je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, jakož i z pohledu dosavadní judikatury, v níž je zvýrazněna rozdílná funkce Ústavního soudu ve vztahu k soudům obecným. Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud tudíž toliko hlediskem dotčení ústavními zákony a mezinárodními smlouvami dle čl. 10 Ústavy garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem ověřujícím stěžovatelova tvrzení o dotčení na základních právech a svobodách, nikoli však dokazování ve věci samé, tj. dokazování na úrovni jedno ... | |
| III. ÚS 91/2000 | 13. 7. 2000 | Ústavní soud považuje za vhodné poznamenat, že zákon č. 87/1991 Sb. , o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, nelze chápat tak, že ruší a jaksi generálně "zbavuje existence" tehdejší stav a tehdejší dobu se všemi křivdami, jichž se dopouštěla, ale tak, že usiluje o zmírnění křivd, které, jak se praví v úvodu k zákonu, "nelze nikdy zcela napravit". Pokud jde o uzavření kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek - které spočívají ve stanovení kupní ceny - lze zajisté vycházet z ustálené judikatury, od které se Ústavní soud nemíní odchylovat a podle níž byla-li kupní cena v době uzavření kupní smlouvy dohodnuta na základě tehdy platných cenových předpisů, není možné bez dalšího usuzovat na adekvátnost či neadekvátnost peněžitého plnění ze smlouvy a podle toho na existenci nápadně nevýhodných podmínek. Nápadně nevýhodné podmínky je nutno posuzovat konkrétně podle okolností daného případu, a vždy musí znamenat konkrétní nevýhodu oprávněného občana ve srovnání s občan ... | |
| II. ÚS 55/2000 | 11. 7. 2000 | Za situace, kdy zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), na rozdíl od zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, nevylučuje obnovu správního řízení ani po podání návrhu na soudní přezkum, ani po pravomocném přezkoumáni rozhodnutí orgánu veřejné správy soudem, je dána pravomoc správního orgánu rozhodnout o obnově řízení a posléze v novém řízení vydat rozhodnutí o věci samé i poté, co byl vydán rozsudek v rámci soudního přezkumu. Není žádného přesvědčivého argumentu pro tezi, že po soudním přezkumu správního rozhodnutí by ze zákonných důvodů nemohlo správní řízení proběhnout znovu, tím spíše, že po vydání rozhodnutí v novém řízení by mohl být opět podán návrh na soudní přezkum. Tento názor vychází z přesvědčení, že před požadavkem právní jistoty má přednost zájem na správném a spravedlivém rozhodnutí. Nutno připustit, že mezi správním řádem účinným od 1. ledna 1968 a příslušnou částí občanského soudního řádu, týkající se správního soudni ... | |
| II. ÚS 491/98 | 11. 7. 2000 | Jak vyplývá z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu, a nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Tento uvedený ústavní princip je nezbytné bezezbytku akceptovat i v rozhodovací činnosti obecného soudu podle ustanovení §250d odst. 3 občanského soudního řádu v případě, kdy má být řízení o správní žalobě zastaveno pro neodstranění takové vady žaloby, jež má spočívat v neuvedení důvodů, v čem žalobce spatřuje nezákonnost rozhodnutí správního orgánu (§249 odst. 2 občanského soudního řádu). Nepřiměřeně přísný výklad náležitostí správní žaloby podle §249 odst. 2 občanského soudního řádu porušuje čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho i právo na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánů veřejné správy podle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. | |
| Pl. ÚS 7/2000 | 4. 7. 2000 | 2 | Smyslem ustanovení §6 zákona č. 126/1992 Sb. bylo navrácení v příloze uvedeného majetku Československému červenému kříži. Z dikce tohoto ustanovení vyplývá, že přechod vlastnického práva vyžadoval splnění tří zákonných podmínek, a to kumulativně: muselo se jednat (1.) o majetek státu, (2.) který byl Československému červenému kříži odňat v období od 25. 2. 1948 do 31. 12. 1989 a (3.) který byl uveden v příloze tohoto zákona. Je proto zřejmé, že v příloze citovaného zákona měl být uveden pouze takový majetek, který splňoval obě prvně zmíněné zákonné podmínky. Podle čl. 1 Ústavy ČR je Česká republika demokratickým právním státem. Ústavní soud již opakovaně judikoval, že Česká republika se hlásí k principům nejen formálního, nýbrž především materiálního právního státu. Ústava ČR akceptuje a respektuje princip legality jako součást celkové koncepce právního státu, neváže však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově materiálním ... |
| Pl. ÚS 16/2000 | 3. 7. 2000 | Ústavní soud uznává, že soudci obecných soudů se nenacházejí v jakémsi "právním a ekonomickém vakuu", které by je zcela izolovalo od okolní hospodářské a sociální reality. Nelze tedy kategoricky tvrdit, že soudci obecných soudů mají apriorní právo na takové materiální zabezpečení, které nemůže být legislativní formou žádným způsobem a za žádných okolností měněno. Na druhé straně je však Ústavní soud vzdálen názoru, že by plat soudců měl být pohyblivým faktorem podle okamžitých představ toho či onoho vládního seskupení. Pokládá proto nalezené řešení za výjimečný akt, který lze oprávnit pouze z vážných důvodů a pouze v souvislosti s celkovou přiměřenou úpravou platů v celé sféře státních představitelů a zaměstnanců. Jedině v této celkové souvislosti lze uznat dopad finančních potíží státu též na soudcovské platy. Ústavní soud respektoval zákonodárce, který se nacházel v časovém prodlení a nemohl, vzhledem k případné námitce retroaktivity, použít stejné metody krácení platu (tj. obou dalš ... | |
| Pl. ÚS 18/99 | 3. 7. 2000 | Ústavní soud zastává názor, že soudci se nenacházejí v jakémsi "právním a ekonomickém vakuu", které by je zcela izolovalo od okolní hospodářské a sociální reality. Nelze tedy kategoricky tvrdit, že soudci mají apriorní právo na takové materiální zabezpečení, které nemůže být legislativní formou žádným způsobem a za žádných okolností změněno. | |
| IV. ÚS 565/99 | 28. 6. 2000 | Okolnosti případu, které by i ve spojení s kratší dobou trvání neplnění zákonné vyživovací povinnosti vedly k tomuto trestnému činu, nemohou být podle názoru Ústavního soudu představovány tzv. "...všemi okolnostmi případu...". Tedy jak okolnostmi, s nimiž počítá §213 tr. zák. jako se znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu, tak i všemi ostatními okolnostmi, danými mimo hranice skutkové podstaty zmíněného trestného činu. Takové chápání materiálního pojetí nejen konkrétně trestného činu podle §213 tr. zák., ale vůbec, směřuje proti principu legality trestního práva hmotného (nullum crimen, nulla poena sine lege). Nedostatek příslušných znaků skutkové podstaty trestného činu nelze zhojit ani případným odkazem na §3 odst. 4 tr. zák. Pokud obecný soud opřel vinu trestným činem zanedbání povinné výživy stěžovatele o konkrétní okolnosti případu, které zvyšují konkrétní stupeň materiální stránky jeho činu, a uvedeným postupem tak nahrazoval nedostatek stránky formální, tj. absenci příslu ... | |
| I. ÚS 641/99 | 28. 6. 2000 | K výkladu a aplikaci §115, §122, §126, §127, §129, §132 a §157 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, v návaznosti na řízení o žalobě na ochranu osobnosti ve smyslu §11 a následujících zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Prvostupňový soud v řízení o předmětné žalobě vycházel z písemného vyjádření svědka, které při ústním jednání pouze přečetl, aniž by byl svědek vyslechnut. Týž soud opatřil listinné důkazy pouze prostřednictvím svědka, které mu proto byly doručeny jako neúplné, aniž si je doplnil zákonnou cestou. Přestože posouzení obsahu těchto důkazů bylo otázkou odbornou, obecný soud, aniž svůj postup zdůvodnil, je znalci nesvěřil a hodnotil je sám. | |
| I. ÚS 440/99 | 28. 6. 2000 | Pokud soud první instance písemné odvolání omylem považoval za kopii faxového odvolání a nezaložil je do spisu, fakticky znemožnil, aby o odvolání stěžovatele bylo jednáno u soudu druhé instance. Proti tomuto postupu soudu nemohlo být rozhodováno ani v dovolacím řízení. Pochybení soudu první instance nemohlo být napraveno a pro stěžovatele, bez jeho zavinění, byl proces jako celek nespravedlivý. Případ přesahoval vlastní zájmy stěžovatele a bylo konstatováno porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| Pl. ÚS 12/99 | 27. 6. 2000 | 2 | Správní soudnictví je založeno na zásadě, že správní soud z vlastní iniciativy nepřezkoumává správní rozhodnutí nad rámec vymezený žalobcem a nenahrazuje žalobcovu iniciativu. Z názorů doktrinárních se dá usuzovat, že soud tak snad činit ani nemůže či dokonce nesmí, ačkoliv např. §250j odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") pro tak striktní názor nehovoří ("Dojde-li soud k závěru, že napadené rozhodnutí je v souladu se zákonem,..."). Zvláštností procesu je dále povinné právní zastoupení žalobce, zásada vázanosti soudu zjištěným skutkovým stavem a řada dalších. Uvedená omezení a specifický proces nastolují otázku, zda jsou jednotlivě i ve svých souvislostech ústavně akceptovatelné a podřaditelné pod požadavek vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tj., že u nezávislého a nestranného soudu je nezbytné se svých práv domáhat stanoveným způsobem. Především pak je v této souvislosti třeba odpovědět na otázku, zda se "dispoziční zásad ... |
| II. ÚS 32/99 | 27. 6. 2000 | Při přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu přísluší soudu posoudit rovněž zákonnost jeho postupu. V posuzované věci bylo na soudu, aby zrušil rozhodnutí okresního pozemkového úřadu a vrátil mu věc k dalšímu řízení, jestliže správní orgán vyslýchal svědky, aniž o jejich výslechu vyrozuměl účastníky řízení. Jestliže soud takto nepostupoval, nerespektoval právo účastníků na projednání věci v jejich přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). | |
| II. ÚS 157/97 | 27. 6. 2000 | Je nepochybné, že vůle zákonodárce při tvorbě §32 odst. 2 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, směřovala k tomu, pojmenovat vady, které jsou natolik zásadní a intenzivní, že při jejich výskytu nelze vůbec hovořit o rozhodnutí. Vedle těchto vyjmenovaných vad může rozhodnutí přirozeně trpět i vadami jinými, jejichž intenzita nedosahuje stupně předvídaného v §32 dst. 2 uvedeného zákona, a jejichž výskyt tedy nemá za následek nicotnost. Výraz "právní předpis" v zákonném textu znamená tedy především formu práva. Nelze ho považovat za synonymní s pojmem "ustanovení", které tvoří součást právního předpisu, je však zpravidla pouze jeho zlomkem. Není rozumné interpretovat obrat "právní předpis" v §32 odst. 2 písm. d) zák. č. 337/1992 Sb. natolik extenzivně, že by znamenal totéž, co konkrétní použité ustanovení právního předpisu. Absence takového konkrétního (hmotněprávního) ustanovení ve výroku rozhodnutí je nepochybně vadou rozhodnutí, intenzita této vady však nedosahuje stupně, kte ... | |
| III. ÚS 68/99 | 22. 6. 2000 | Obecný soud samozřejmě není povinen provést všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, provedení navrhovaných důkazů záleží na jeho hodnocení (§120 odst. 1 o.s.ř.). Vždy se však při odůvodnění rozsudku musí obecný soud vypořádat s tím, že některé navržené důkazy neprovedl. V předmětné věci byl navržen důkaz výslechem svědků, u nichž byly uvedeny plné údaje pro jejich předvolání. Odvolací soud na tuto skutečnost při ústním jednání nereagoval a ani v odůvodnění rozsudku se s ní nevypořádal. Na základě tohoto zjištění dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh byl v této části důvodný a postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo navrhovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). | |
| III. ÚS 597/99 | 22. 6. 2000 | Ústavní soud již dříve ve svých rozhodnutích jednoznačně dovodil, že výrazným znakem právního státu je také to, že vymezení trestného činu, stíhání jeho pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem (jím reprezentovanou státní mocí) a pachatelem, a to za nepostradatelné podmínky, že totiž právě stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. V daném případě nutno opakovaně zdůraznit, že zmíněná pravidla představuje právě trestní řád. Ten je vybudován na principech neodmyslitelných od základních charakteristik provázejících demokratický a právní stát. Z hlediska základních zásad trestního práva procesního a jejich vyjádření z pozice práva ústavního je nutno znovu připomenout čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a také konstatovat, že rozhodnutími soudů obou stupňů napadených navrhovatelem byla zasažena takto nerespektovaná jedna ze základních ústavněprávních zásad demokratického a právního státu, tedy zásada, že nikdo ne ... | |
| III. ÚS 170/99 | 22. 6. 2000 | V takovém postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen či lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti, pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, není dostačující. Také úvahou o úspěšnosti (byť i částečné ve vedeném sporu se obecný soud musí zabývat a z pohledu již řečeného tyto úvahy provést a přesvědčivě odůvodnit závěry, ke kterým v těchto souvislostech dospěl.S poukazem na uvedené tak nelze než konstatovat, že v uvedeném směru tak bylo v konečném důsledku zasaženo navrhovatelovo základní právo obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny. | |
| Pl. ÚS 3/2000 | 21. 6. 2000 | 2 | Vyhláškou Ministerstva financí č. 176/1993 Sb., o nájemném z bytu a úhradě za plnění poskytovaná s užíváním bytu, ve znění pozdějších předpisů, je porušováno vlastnické právo ústavně zaručované v čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, jakož i v čl. 11 odst. 1 Listiny. To proto, že kategorii vlastníků ve skutečnosti "dotujících" nájemné - a do této kategorie dnes již v řadě případů spadají i obce, vlastnící i nájemní domy - je, na rozdíl od ostatních vlastníků, obsah i výkon řady základních oprávnění vlastníka, která tvoří obsah vlastnického práva, nezdůvodnitelně zpochybněn a odepřen. Jakkoli není pochyb o tom, že také tyto diskriminované kategorie vlastníků jsou povinny, pokud jde o otázku zvyšování nájemného, se podříditi určitým omezením, může se tak stát jen při splnění podmínek vyplývajících z čl. 4 odst. 3, 4 Listiny. Podle odst. 3 uvedeného článku zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky, zatímco ve smy ... |
| I. ÚS 645/99 | 21. 6. 2000 | K posouzení toho, zda předmětný skutek skutečně lze považovat za trestný čin nebo toliko za obchodně právní spor, jsou v první řadě oprávněny orgány činné v trestním řízení, které v tomto směru stále provádějí potřebné dokazování; Ústavnímu soudu proto nepřísluší v této fázi trestního řízení - jestliže rozhoduje toliko o ústavní stížnosti proti usnesení soudu o vzetí do vazby - jejich dosavadní postup v tomto směru zpochybňovat. V této souvislosti Ústavní soud již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 3, C. H. Beck, 1995, str. 257). Za skutečnost odůvodňující vzetí do vazby nemůže být jako dostačující akceptováno to, že stěžovatel je cizím státním občanem, což "vytváří pouze ... | |
| I. ÚS 228/2000 | 21. 6. 2000 | Jde-li o tvrzený zásah orgánu veřejné moci spočívající v nepřiměřené délce jím vedeného řízení, je třeba poukázat na zákon č. 436/1991 Sb. , o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky, ve znění pozdějších předpisů, v němž je mj. zakotveno právo fyzických osob obracet se na orgány správy soudů se stížnostmi a právo domáhat se přezkoumání postupu soudce ve výkonu jeho nezávislé rozhodovací činnosti stejně jako povinnost předsedů soudů vyřizovat ve lhůtě ( §26 , 31 až 33 uvedeného zákona ) tyto stížnosti. Takovou stížností může být i stížnost na průtahy řízení, jejíž podání předsedovi soudu je proto nutné považovat za poslední prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 169/96 - usnesení č. 15 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, C. H. Beck, 1996). | |
| I. ÚS 179/2000 | 21. 6. 2000 | Institut souhlasu soudu se změnou návrhu je veden zásadou hospodárnosti řízení; soud proto změnu nepřipustí, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V případě nesouhlasu se změnou žaloby je pak na místě podání žaloby nové. | |
| IV. ÚS 103/2000 | 20. 6. 2000 | Nedostatečné zjištění obsahu spisu ze strany soudu, vedoucí k zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, ač tento byl ve lhůtě účastníkem zaplacen, je porušením práva na přístup k soudu zaručovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| IV. ÚS 521/99 | 20. 6. 2000 | Restituční titul obsažený v §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, podle něhož budou oprávněným osobám vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu na základě kupní smlouvy v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, je restitučním titulem, při němž je nutno v každé jednotlivé věci citlivě zvažovat, zda podmínky tísně a nápadně nevýhodných podmínek byly kumulativně splněny. V zájmu zajištění práva na spravedlivý proces je třeba trvat na tom, že právní závěry obecných soudů, resp. všech ve věci rozhodujících orgánů veřejné moci, musí vycházet vždy ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci, přičemž jednotlivé skutečnosti musí být, a to zejména v prostředí rozhodovacích procesů, v nichž se jedná o uplatněných restitučních požadavcích fyzických osob, bedlivě posouzeny v jejich vzájemné souvislosti. Jakkoli lze přisvědčit názoru krajského soudu, že v území dotčeném důlní činností bude bez ohledu na společenskopolitické poměry docházet v důsledku negativních vlivů těžeb ... | |
| Pl. ÚS 10/2000 | 20. 6. 2000 | V řízení před obecnými soudy nedošlo a ani nemohlo dojít k uplatnění napadeného §67a písm. d) trestního zákona , jehož zrušení je navrhováno, neboť zákon č. 327/1999 Sb. , kterým byl novelizován trestní zákon, byl schválen dne 9. 12. 1999 a nabyl účinnosti dne 28. 12. 1999. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je však datováno 25. 8. 1999, a proto je vyloučena domněnka, že v napadeném rozsudku bylo uplatněno ustanovení §67a písm. d) novely trestního zákona , jež nabylo účinnosti až dne 28. 12. 1999. | |
| IV. ÚS 131/2000 | 19. 6. 2000 | Otázku, zda vlastník pozemku, na kterém je zhotovena stavba, může být ve svých subjektivních právech dotčen kolaudačním rozhodnutím, je třeba zodpovědět pozitivně. Je-li totiž vlastník pozemku vyloučen z řízení správního, je při aplikaci ustanovení §250 odst. 2 o. s. ř. jeho nepříznivé postavení umocněno vymezením subjektů aktivně legitimovaných k podání správní žaloby. Praktický dopad je pak takový, že ač článek 36 odst. 1 Listiny dává každému právo domáhat se stanoveným postupem svých práv u soudu či jiného orgánu a odst. 2 téhož článku Listiny vymezuje okruh osob oprávněných obrátit se na soud ve správních věcech tak, že tak může učinit každý "kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy", může zjevně v některých případech, konkrétně v případě kolaudačního rozhodnutí, nastat situace, kdy ani při zřejmém dopadu rozhodnutí na práva třetích osob, tyto nebudou mít k dispozici žádný prostředek ke zvrácení takového rozhodnutí. Podle Ústavního soudu tak koge ... | |
| II. ÚS 78/98 | 14. 6. 2000 | Tělovýchovná nebo sportovní zařízení, určená územním plánem, tvoří uzavřené a samostatné areály výhradně pro sportovně-rekreační aktivity. Při posuzování jednotlivých staveb nacházejících se ve sportovním zařízení (Tyršovo hřiště), se jedná z technického hlediska o stavební objekty, které jsou sice schopny samostatné stavební existence a samostatného plnění určité vymezené funkce, ale z hlediska fungování a provozování sportu v areálu nemohou být osamostatněny ve smyslu ukončení jejich dosavadních funkcí, nemá-li dojít ke kolapsu sportovní činnosti. Pro vzájemnou provázanost funkcí mezi jednotlivými objekty se jedná o soubor objektů stavby, neboť jako stavbu nutno chápat celý sportovní areál (Tyršovo hřiště). Podle restitučních zákonů nutno vycházet z hlediska priority vlastnického vztahu k celku. Tělovýchovný areál nelze dělit, patří jednomu vlastnickému subjektu. Nikdo nemůže pro sebe vlastnicky reklamovat jeho část jen proto, že si na něm postavil nějakou stavbu. | |
| II. ÚS 314/97 | 14. 6. 2000 | Ústavní soud považuje za nutné upozornit na skutečnost, že pro uplatnění ustanovení §6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě nestanoví jako podmínku skutečnost, že u navrhovatele šlo o přímou souvislost s jeho demokraticky motivovaným politickým a společenským jednáním a občanským postupem, jak ji pozemkový úřad zmiňuje ve svém vyjádření k ústavní stížnosti. Takovou podmínku zákon o půdě nestanoví. Účelem zákona je v tomto směru zmírnit následky některých majetkových křivd, k nimž došlo v rozhodném období vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku, a to v řízení, jehož účelem je řádné posouzení naplnění podmínek v zákoně výslovně stanovených. Ústavní soud nemůže akceptovat právní argumentaci krajského soudu, řešící vztah ustanovení §6 odst. 1 písm. m) a téhož ustanovení písm. r), kdy soud dovodil, že pokud jde o vyvlastnění, zákon připustil restituci pouze tehdy, pokud šlo o vyvlastnění za podmínek, které stanovil v ustanovení §6 odst. 1 písm. m) a n) a v případech, že tyto podmínky nejso ... | |
| I. ÚS 129/99 | 13. 6. 2000 | Ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. došlo "s okamžitou platností a bez náhrady" (§1 odst. 1), takže právním důvodem konfiskace je samotný dekret, nikoliv až následná správní rozhodnutí. Obdobně to platilo i pro konfiskaci podle dekretu č. 108/1945 Sb. (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 317/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, C.H. Beck, Praha, 1998, str. 425). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že právním důvodem konfiskace je samotný dekret, přičemž však je nutno zkoumat, zda v rozhodném období nedošlo k jeho zneužití. Ústavní soud podporuje tendenci obecných soudů přezkoumávat, zda rozhodnutí orgánu vydané v období nesvobody bylo či nebylo důsledkem politické persekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 15/98, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 13, C.H. Beck, Praha, 2000, str. 45 a násl.). | |
| I. ÚS 331/98 | 12. 6. 2000 | S ohledem na ust. §133 odst. 2 občanského zákoníku je totiž nutné oddělit závazkověprávní (obligační) účinky prodeje vyvolané kupní smlouvou od věcněprávních (věcných) účinků vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, kterým se konstituuje vlastnictví k nemovité věci; k účinkům vkladu, jež jsou s ním bezprostředně spojeny, může dojít pouze následně po účincích vyvolaných smlouvou, neboť ke vkladu dochází právě na základě smlouvy. Podle názoru Ústavního soudu je proto zřejmé, že se smluvní strany převodu nemohou od této zásady odchýlit a časovou následnost závazkověprávních a věcněprávních účinků fakticky zaměnit. Vzhledem k tomu, že kupní smlouva zakládá synallagmatický právní vztah obsahující vzájemná plnění, je i zánik práv a povinností ze závazkového vztahu účastníků kupní smlouvy vázán - v souzené věci - na podmínku, jejíž splnění je nemožné, tedy na podmínku, že účinnost smlouvy nastává vkladem vlastnického práva do katastru nemovitostí.Podle ust. §36 odst. 1 občanského zá ... | |
| I. ÚS 220/98 | 6. 6. 2000 | Ústavní soud usuzuje, že nejen odvolací soud, nýbrž i dovolací soud v průběhu dokazování opomenuly potřebným výslechem informovaných svědků ověřit skutečnou vůli příkazce (FNM ČR, za který podepsali příkazní smlouvu jeho pracovníci) a příkazníka doc. Ing. Karla Dyby. Podle přesvědčení Ústavního soudu - v důsledku nedostatečného rozsahu provedeného dokazování, který se Vrchní soud v Praze a Nejvyšší soud ČR nepokusily odstranit - nezbylo, než aby se Ústavní soud v tomto konkrétním a výjimečném případu otázkou dokazování zabýval. Jde o takovou důkazní mezeru, kterou již lze - podle mínění Ústavního soudu - označit za protiústavní (srov. sp. zn. I. ÚS 108/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1995, str. 165). Z částí odůvodnění rozhodnutí odvolacího i dovolacího proto nelze vyvodit jednoznačný závěr o skutečnostech, které obecné soudy zjistily, resp. zjistit mohly a měly. V důsledku toho jsou také jejich právní závěry v extrém ... | |
| IV. ÚS 13/2000 | 5. 6. 2000 | Institut narovnání slouží především k tomu, aby se předešlo dalším sporům, jeho účelem není zjištění, jak se věci mají, ale odstranění pochybností tím, že se původní závazek, ve kterém se sporné právo vyskytlo, ruší a nahrazuje se závazkem novým. Právní úkon účastníků - dohoda o vyrovnání dluhu - byla právě takovým úkonem, který měl ukončit dosavadní vztahy účastníků a vyjasnit práva a povinnosti z jejich vztahu vzniklá. | |
| III. ÚS 631/99 | 1. 6. 2000 | V režimu správního soudnictví (§249 odst. 2, §250h odst. 1 o. s. ř.) je nezbytné ve správním návrhu (žalobě) uvést žalobní (stížnostní) body, jimiž žalobce konkretizuje svá tvrzení stran porušení zákona (příp. jiného právního předpisu), a jimiž ve vztahu k rozhodujícímu soudu vymezuje rozsah přezkumu zákonnosti žalobou napadeného správního rozhodnutí, jehož se žalobou dovolává, a který v zahájeném řízení může měnit nebo rozšiřovat jen podmíněně; pro zvláštní povahu správního soudnictví a způsob rozhodování v něm tak neplatí obecná zásada (§79 o. s. ř.), že k zákonem stanoveným obsahovým náležitostem návrhu (žaloby) nepatří právní zdůvodnění návrhového (žalobního) žádání (petitu), případně že takovým zdůvodněním (pokud bylo jako procesní superfluum do návrhu pojato) není obecný soud ve svém rozhodnutí vázán. Přezkum zákonnosti správního rozhodnutí ex lege vylučuje jiný přezkum správního rozhodnutí než přezkum jeho zákonnosti, který však jak pro správní soudnictví ovládající dispoziční z ... | |
| I. ÚS 131/2000 | 1. 6. 2000 | Ačkoliv je vlastnické právo vskutku v zásadě nepromlčitelné ( §100 odst. 2 občanského zákoníku ), náhrada (finanční) za omezení vlastnického práva má charakter peněžité pohledávky. Právní teorie i soudní praxe je jednotná v názoru, že peněžitá pohledávka je vztahem závazkovým (srov. §488 a násl. občanského zákoníku ), a nikoliv právem věcným, a tudíž ani nemůže požívat ochrany, která je ústavně zaručena právu vlastnickému. | |
| I. ÚS 593/99 | 31. 5. 2000 | Podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, se může ručitel odvolat proti výzvě k plnění platební povinnosti. Stěžovatelka tak učinila a nadřízený správní orgán odvolání zamítl a Krajský soud v Brně k podané žalobě na přezkum tohoto rozhodnutí řízení zastavil. Ústavní soud konstatoval, že v případě rozhodnutí instančně vyššího správce daně jde téměř vždy o posouzení právních a skutkových okolností a pokud by nebylo přihlédnuto k porušení právního předpisu nebo podobné okolnosti, zůstala by stěžovatelka při extensivním výkladu pojmu "procesní rozhodnutí" v takovém řízení bez soudní ochrany, která jí je Listinou základních práv a svobod v čl. 36 odst. 1 a 2 zaručena. | |
| I. ÚS 107/2000 | 30. 5. 2000 | Správní orgány podle zákona o správě daní a poplatků jsou zavázány postupovat v daňovém řízení v úzké součinnosti s daňovými subjekty a při vyžadování plnění jejich povinností v daňovém řízení volí jen takové prostředky, které daňové subjekty nejméně zatěžují a umožňují přitom ještě dosáhnout cíle řízení, tj. stanovení a vybrání daně tak, aby nebyly kráceny daňové příjmy. Podle §32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, lze v daňovém řízení ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen rozhodnutím s předepsaným obsahem. Této povinnosti se nemohl správní orgán zbavit tím, že se odvolal na to, že povinnost uhradit nedoplatek na dani z nemovitosti přešla na nového majitele, tedy ze zákona (§13 odst. 2 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí), protože daňová povinnost byla původnímu poplatníkovi řádně vyměřena. Nebyla však vyměřena novému poplatníku podle uvedeného zákona o správě daní a poplatků, čímž došlo k porušení jeho práv podle čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Li ... | |
| I. ÚS 533/98 | 30. 5. 2000 | Identifikace stěžovatele (jako pachatele přestupku) policisty je nepochybně velmi důležitým důkazním prostředkem, byť byla provedena na základě tvrzení osobní znalosti stěžovatele a nikoli dokladově. Současně však nelze nedbat ústavního principu rovnosti zbraní a upřít tak stěžovateli možnost, aby s úspěchem nabídl důkazy, které jeho totožnost . zpochybňují. Podle ust. §250i odst. 1 in fine o.s.ř. se při přezkoumávání zákonnosti správního rozhodnutí (kdy je pro soud rozhodující skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí) dokazování neprovádí. To však podle názoru obecně uznávané odborné literatury (srov. Komentář. 3. vydání 1997, str. 842) neznamená, "že se dokazování provádět nesmí". Tento názor sdílí i Ústavní soud, neboť v opačném případě by se jednalo o zcela netradiční pojetí principů spravedlivého procesu. | |
| I. ÚS 397/98 | 30. 5. 2000 | Jestliže v restitučním případě bylo zjištěno, že v roce 1938 byla nemovitost vlastníkovi v M. L. zabrána ve prospěch Německé říše jako tzv. židovský majetek a po návratu z koncentračního tábora byla vrácena podle §24 odst. 2 dekretu č. 5/1945 Sb. jako majetek osob, které trpěly nacistickou perzekucí z rasových důvodů, a byl obnoven zápis v pozemkové knize v původním znění v roce 1946, nelze výměr ONV o konfiskaci tohoto majetku rovněž z roku 1946 (údajně nabyl právní moci v roce 1947) a bez odpovídajícího zdůvodnění, než pokládat za paakt. Byl jím konfiskován postiženým osobám, o němž bylo již v souvislosti s vrácením pozemku v roce 1945 nesporné, že šlo o osoby, které trpěly pod nacistickým terorem. O odvolání proti výměru ONV (paaktu) rozhodoval MNV a KNV až v roce 1962, takže zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, mělo být použito k rozhodnutí tohoto restitučního případu. | |
| IV. ÚS 275/98 | 29. 5. 2000 | Ve smyslu ustanovení §213 o.s.ř. a zavedené judikatury soudů není odvolací soud vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, pokud se však míní odchýlit od skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně na základě svědeckého důkazu před soudem prvního stupně provedeného, je nutno, aby důkazy svědecké sám opakoval a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení svědeckého důkazu. Jestliže odvolací soud v posuzované věci z tohoto zákonného postupu vykročil, pak při hodnocení důkazů zatížil své rozhodnutí a řízení mu předcházející vážnou vadou a současně jednal v rozporu s principy řádného a spravedlivého procesu chráněnými čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. | |
| III. ÚS 636/99 | 25. 5. 2000 | Po přezkoumání spisu Okresního soudu v Karlových Varech Ústavní soud zjistil, že navrhovatel podal "stanovisko žalobců k odvolání žalovaných", které podle prezenčního razítka soudu I. stupně bylo tomuto soudu doručeno dne 18. 8. 1999, není však opatřeno pořadovým číslem listu a zařazeno v časových souvislostech v předmětném spisu. Z této skutečnosti a z toho, že v odůvodnění rozhodnutí o odvolání se odvolací soud nezabýval námitkami obsaženými v tomto podání, vyplývá, že odvolací soud se v řízení o odvolání zřejmě tímto podáním navrhovatele ani neseznámil a vlastně na něj ani nereagoval, což je ve svém důsledku porušením práva navrhovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny. | |
| III. ÚS 182/99 | 25. 5. 2000 | Ústavní soud se k interpretaci základního práva na zákonného soudce vyjádřil zejména v nálezech ve věci sp. zn. III. ÚS 200/98 a III. ÚS 293/98. Konstatoval, že, kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení, jako garance proti možné svévoli, je součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů. Do rámce základního práva na zákonného soudce dále podřadil i požadavek vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti (§14 o. s. ř.), jakož i požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, tj. předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování, pro účastníky řízení. Podřazení zákonné úpravy vyloučení soudce z důvodu jeho podjatosti do rámce ústavního pojmu základního práva na zákonného soudce Ústavní soud pak promítl do interpretace ustanovení §141 odst. 2 tr. ř. (nálezy sp. zn. III. ÚS 162/9 ... | |
| II. ÚS 30/2000 | 24. 5. 2000 | Ústavní soud k interpretací pojmu "tíseň", znovu zaujal toto stanovisko. Nemůže se jednat o interpretaci běžně užívanou v občanskoprávním nebo ve správním řízení. Restituční zákony, hodnotící dobu totality, vyžadují interpretaci odpovídající této době. Vyslovil právní názor, že pojem tísně je třeba interpretovat v širších souvislostech a tedy i v souvislosti s politickým nátlakem let 1948 - 1989. Tento politický nátlak nebyl zde chápán jako jednorázový akt, ale jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba, jako vlastník věci, učinila ve vztahu k ní právní úkon, který by v právním státě neučinila. Takto objektivně nazíranou "tíseň" nutno doplnit o determinované postavení prodávající osoby, t. j. o její vřazení do totalitní třídní struktury, které již samo o sobě může představovat naprostou nerovnost účastníků kupního aktu. | |
| IV. ÚS 310/99 | 24. 5. 2000 | Restituční nároky je nezbytné považovat za primární, a to i za cenu zásahu do již provedených majetkoprávních přesunů. Každý jiný výklad by činil blokační ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. prakticky bezcenným. | |
| II. ÚS 571/99 | 24. 5. 2000 | Novelizace zákona č. 229/1991 Sb. neupřednostnily privatizace před restitucemi při zachování nároku na finanční náhradu obecně, tedy v celém rozsahu, ale pouze ve vztahu k novém okruhu oprávněných osob, konstituovanému novelizacemi (zákon č. 116/1994 Sb., a zákon č. 30/1996 Sb.). Není možné tedy obecně upřednostňovat privatizace před restitucemi se zachováním nároku oprávněné osoby na finanční náhradu s odkazem na to, že účelem zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je nikoli odstranění, nýbrž zmírnění některých majetkových křivd, ke kterým došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku. Nemovitosti, na něž byl uplatněn restituční nárok a o jehož oprávněnosti nebylo do doby schváleného privatizačního projektu rozhodnuto, nesmí být převedeny do vlastnictví jiných subjektů. V případě, že se tak stane, jsou všechny takovéto úkony právně neplatné. | |
| Pl. ÚS 24/99 | 23. 5. 2000 | 2 | Při posouzení právní povahy rozhodnutí vlády dle §17 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění, se nabízí dvojí možnost: Tou první je kvalifikace soukromoprávní, dle níž se jedná o rozhodčí řízení a postavení vlády je postavením rozhodce. Druhou je pak kvalifikace veřejnoprávní, dle níž je určení hodnoty bodu cenovou regulací. Ústavní soud interpretaci první odmítá, jelikož ustanovení §17 odst. 5 zákona o veřejném zdravotním pojištění nezakotvuje postavení vlády ve funkci rozhodce, nevyjadřuje s tím spjatou maximu, dle níž rozhodnutí rozhodce nahrazuje projev vůle smluvních stran, rozhodování vlády není podmíněno souhlasem smluvních stran, jeho obsahem dle zákona o veřejném zdravotním pojištění je i uplatnění veřejného zájmu, a konečně nepodléhá, jak je tomu v rozhodčím řízení obvyklé, soudnímu přezkumu. Nutno v této souvislosti zdůraznit, že pouhou interpretací nelze zakládat přítomnost procesně právních institutů. Dle čl. 78 Ústavy jedinou formou právně normativního aktu, kterou ... |
| IV. ÚS 8/2000 | 22. 5. 2000 | V souvislosti s posuzováním restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. j) zákona č. 87/1991 Sb., kterému v projednávané věci zcela koresponduje ustanovení §6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, je pro uznání, eventuálně vyloučení, tohoto restitučního titulu mimo jiné právně významné i zjištění, zda eventuálně vyplacená náhrada byla náhradou skutečně odpovídající tehdejším cenovým předpisům. Jinými slovy, za náhradu ve smyslu uvedeného restitučního titulu by neměla být považována jakákoli vyplacená náhrada, nýbrž jen taková náhrada, kterou je možno považovat za odpovídající předpisům platným v době vyvlastnění. | |
| IV. ÚS 116/2000 | 22. 5. 2000 | Úlohou interpretace a aplikace zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, je naplnění vůle zákonodárce, a tedy i respektování restitučního titulu upraveného v §6 odst. 1 písm. t) zákona a ne jeho eliminování. Oprávněnými osobami z hlediska nároku na vydání věci jsou nejen vlastníci, ale také další osoby uvedené v §4 tohoto zákona. Při rozhodování o restitučním nároku podle §9 odst. 1 zákona o půdě osob oprávněných podle §4 odst. 2 písm. e) nelze proto vyloučit restituční titul podle §6 odst. 1 písm. t) ani v případě, že majetek původního vlastníka připadl jako odúmrť státu, a přirozeně ani v případě, že takto připadl státu v rozsahu jedné poloviny. |