| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| IV. ÚS 639/2000 | 18. 5. 2001 | Z ústavního principu nedotknutelnosti integrity osobnosti vyplývá zásada svobodného rozhodování v otázkách péče o vlastní zdraví; proto při aplikaci ustanovení umožňujících ve vyjmenovaných případech, určité medicínské výkony či vyšetření provést i bez výslovného souhlasu občana (pacienta), je nutné šetřit podstatu této svobody a postupovat s maximální zdrženlivostí. Diagnóza není více než právo. | |
| IV. ÚS 393/2000 | 17. 5. 2001 | Z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny nutno dovodit, že žádné ustanovení o.s.ř. vylučující soudní přezkum správních rozhodnutí, nelze vykládat extenzivně. Namístě je naopak maximální zdrženlivost, tedy v pochybnostech postup ve prospěch zachování práva na přístup k soudu. | |
| III. ÚS 727/2000 | 17. 5. 2001 | Otázku náhrad nákladů řízení upravuje občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř.") v ustanoveních §142 a dalších. Podle ust. §150 o.s.ř. soud může výjimečně, jsou-li pro to důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo z části nepřiznat. Úvaha soudu o tom, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti; pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, není ve smyslu ust. §157 odst. 2 o.s.ř. (a tedy i ve smyslu práva na spravedlivý proces) dostačující. S poukazem na uvedené tak nelze než konstatovat, že v uvedeném směru bylo v konečném důsledku zasaženo navrhovatelovo základní právo obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny. | |
| III. ÚS 580/2000 | 17. 5. 2001 | Je v souladu se smyslem zákona o mimosoudních rehabilitacích, a to zejména v kontextu s restitučními předpisy jinými, pokud bude napadené ustanovení (§8 odst. 4) vykládáno tak, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě vydá také tehdy, jestliže jej má v držení fyzická osoba, která právo osobního užívání k němu získala právě v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na pozemku stojící, za podmínek uvedených v ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Z uvedeného je tedy zřejmé, že ustanovení §8 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích nelze interpretovat izolovaně, nýbrž pouze v souvislosti s ustanoveními dalšími, zejména s citovaným ustanovením §4 odst. 2 tohoto zákona. Ústavně konformní interpretací lze proto dospět k závěru, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se sice oprávněné osobě nevydá, leč pouze tehdy, pokud by jeho vydáním mohlo dojít ke vzniku křivdy nové, tedy pokud by věc měla vydat fyzická osoba, jež j ... | |
| Pl. ÚS 10/01 | 17. 5. 2001 | Podle §64 odst. 2 a 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), může návrh na zrušení jiného právního předpisu, tedy i obecně závazné vyhlášky obce, podat jen stanovený okruh subjektů. Z uvedených ustanovení vyplývá, že fyzická osoba může tento návrh podat jen v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti podle §74 zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení jiného právního předpisu by ve smyslu uvedeného ustanovení mohl být podán jen tehdy, jestliže pravomocným rozhodnutí v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, by právě za použití tohoto právního předpisu došlo k porušení jeho základních práv a svobod chráněných Listinou. | |
| IV. ÚS 402/99 | 15. 5. 2001 | Postupují-li správní orgány nebo soudy způsobem, který nemůže vést k vydání rozhodnutí na základě objektivně zjištěného skutkového stavu, dochází k porušení principu legality a k ohrožení principu spravedlivého procesu. V konečném důsledku může takový postup vyvolat i zásah do práva chráněného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod. | |
| Pl. ÚS 50/2000 | 9. 5. 2001 | 1. Vztah ust. §420 občanského zákoníku a §21 zákona o myslivosti je vztahem úpravy odpovědnosti obecné a speciální. Nelze v této souvislosti uvažovat o porušení rovnosti v občanskoprávních vztazích. Zákon o myslivosti je předpisem veřejného práva a to je budováno na jiných principech, než je rovnost subjektů. Myslivecká stráž při výkonu své funkce vystupuje jako specifický orgán veřejné správy. 2. Obrácení důkazního břemene, které požaduje navrhovatel, by ve svém důsledku znamenalo zvýhodňování toho, kdo právo porušil, na úkor toho, kdo právo vykonává. Snad obecně lze v této souvislosti dodat, že při vyhovění návrhu by došlo v rámci řízení o náhradě škody k tak neobvyklé situaci, že žalobce (poškozený) by se pouze obrátil na soud se žalobou o náhradu škody, když důkazní břemeno v tomto případě by však nesl žalovaný. 3. Pokud navrhovatel namítá, že napadené ustanovení zákona o myslivosti je v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého jsou si všichni účastn ... | |
| IV. ÚS 373/2000 | 4. 5. 2001 | Nárok stěžovatele splněním všech zákonných podmínek pro vydání příslušné nemovitosti vznikl okamžikem podání návrhu na vydání nemovitosti a následná změna stavebněprávních předpisů, měnící kritéria pro posouzení jednoduché stavby, nemůže jít k jeho tíži jako restituenta. Připuštění opačného postupu by totiž znamenalo, že právní posouzení nároků různých osob, které je včas a řádně uplatnily a splňovaly zcela shodné výchozí podmínky, by bylo řešeno rozdílným způsobem podle toho, ke kterému okamžiku by příslušný orgán veřejné moci o takovém nároku rozhodoval. Takové rozhodování by záviselo na nahodilosti, což je nepochybně postup principům právního státu neodpovídající. | |
| IV. ÚS 48/01 | 4. 5. 2001 | Stejně jako v předchozích nálezech (sp. zn. IV. ÚS 238/99, II. ÚS 217/2000, II. ÚS 177/2000) setrvává Ústavní soud na svém názoru, že pokud došlo k zastavení řízení o správní žalobě pro nezaplacení soudního poplatku, aniž by předtím byla výzva k jeho zaplacení doručena i navrhovateli samotnému, představuje takový postup zásah do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. | |
| II. ÚS 719/2000 | 3. 5. 2001 | Ústavní soud má za to, že při zkoumání předpokladů pro nevydání nemovitosti podle ustanovení §11 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, je třeba mít na zřeteli, že jde o restituční předpis, jehož hlavním účelem je zmírnění křivd. Proto tedy, vykoná-li oprávněná osoba, i když je stavba do určité míry zhodnocena, dle §14 odst. 2 zákona o půdě právo volby na vydání, je sice toto její právo modifikováno společenským zájmem, ale pouze v tom směru, že musí být zajištěna zemědělská výroba, což zákon o půdě v §11 odst. 4 vyjadřuje mimo jiné pomocí stavebně technických parametrů, když hovoří o stavebně technickém charakteru. Tyto parametry však nelze bez dalšího a navíc mechanicky aplikovat, jednak pro samotnou spornost a nerovnocennost jednotlivých prvků stavby dlouhodobé životnosti a dále proto, že tyto nemusí nic vypovídat o tom, zda je či není zajištěna zemědělská výroba. Výklad pro posouzení věci rozhodných pojmů, je právní otázko ... | |
| III. ÚS 35/01 | 3. 5. 2001 | Čl. 8 Úmluvy stanoví, že každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Soukromí je ona sféra života člověka, do kterého nesmí nikdo bez jeho souhlasu nebo bez výslovného dovolení zákona zasahovat ani o ní požadovat či získávat informace, a o které subjekt soukromí není povinen nikomu podávat informace, pokud mu to zákon neukládá. Subjektem uvedené ochrany je však fyzická osoba. Jen ztěží lze hovořit o ochraně soukromí u osob právnických. U nich by v této souvislosti mohlo jít pouze o ochranu hospodářské soutěže či obchodního tajemství. Tato práva však nepodléhají ochraně dané Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Z ... | |
| III. ÚS 715/2000 | 26. 4. 2001 | Je sice faktem, že rozhodnutí o vazbě jsou rozhodnutími, zejména co do stanovení konkrétních skutečností odůvodňujících příslušnou obavu z předpokládaných následků, obtížnými. Nicméně rozhodnutí o prodloužení vazby (ponechání ve vazbě) musí obsahovat argumentaci (důvody), které jednoduše musí poukázat právě na ony konkrétní skutečnosti naznačené v ustanovení §67 tr.ř. Je snad nadbytečné zdůrazňovat, že tyto důvody je zapotřebí zkoumat v průběhu celého trestního řízení, v kterékoliv jeho fázi, právě s důrazem na takové základní lidské právo, jakým je osobní svoboda. Respektování uvedeného základního práva samozřejmě má svůj výraz i při rozhodování o prodloužení trvání vazby, kdy navíc je k otázce důvodnosti vazby přiřazena i otázka její oprávněné délky. | |
| III. ÚS 628/2000 | 26. 4. 2001 | 1) Sepisování protokolu v trestním řízení upravuje hlava třetí, oddíl druhý trestního řádu (§§55-58). Kromě náležitostí, které musí takto sepsaný protokol obsahovat je klíčovým to, že protokol o hlavním líčení má charakter veřejné listiny a je nutno jej považovat za důkaz právě o tom, jaký byl ve skutečnosti průběh hlavního líčení. Tak i ustálená judikatura obecných soudů (např. rozhodnutí R 50/69 - I. - Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jinými slovy řečeno, z takového protokolu musí být zřejmé co se v hlavním líčení stalo a jak také proběhlo. I v případech opravy protokolu po hlavním líčení (a to výlučně písařských chyb nebo jiných zřejmých nesprávností) se oprava musí provést tak, aby původní zápis zůstal čitelný, přičemž opravu provede ten kdo ji nařídil. Tyto opravy se nesmějí dotýkat obsahu nebo smyslu protokolovaných výpovědí. Podstatné v těchto souvislostech ovšem zůstává to, že protokol i o hlavním líčení musí být v originální verzi (včetně případných eventuálních písař ... | |
| III. ÚS 102/01 | 26. 4. 2001 | V souladu s Dohodou mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Kanady o vypořádání finančních otázek ze dne 18. 4. 1973 byla tehdejší československou vládou kanadské vládě vyplacena částka, mající za následek plné a konečné vypořádání kanadských nároků vzniklých vůči československému státu a jeho občanům. Rozdělení této částky bylo ve výlučné pravomoci kanadské vlády (čl. V dohody). Na základě takto vyplacené náhrady nelze pod aspekty ústavně zaručených práv a svobod nic namítat proti názoru Nejvyššího soudu ČR, vyjádřeného v odůvodnění jeho rozhodnutí, dle něhož o majetkové křivdě nelze uvažovat, pokud byl nárok stěžovatelek uspokojen jiným způsobem, a to především z toho důvodu, že tím došlo k naplnění účelu zák. č. 87/1991 Sb., jak je shora vyložen. | |
| I. ÚS 641/2000 | 25. 4. 2001 | Zásahem je z obecného pohledu takové jednání, kterým se konkrétní, subjektivní ústavně zaručená práva (právo) někoho proti jeho vůli určitým způsobem omezují. Musí jít o individuální akt směřující vůči konkrétní osobě, která návrh podává, tedy o zásah individualizovaný a konkretizovaný. Není proto přípustná tzv. actio popularis, tj. návrh ve věci, která se stěžovatele bezprostředně právně netýká, resp. v níž jeho subjektivní práva nebyla zásahem dotčena. Ústavní stížností se pak napadá buď rozhodnutí orgánu veřejné moci, tj. (písemný, formalizovaný) právní akt, který je výsledkem právního řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, nebo opatření či jiný zásah orgánu veřejné moci. Je sice pravdou, že čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (a obdobně i čl. 25 písm. a) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech) lze vyložit tak, že garantuje mj. i právo participace na konání místního referenda jako formy přímé účasti na správě věcí veřejných, resp. součásti výkonu práva ... | |
| II. ÚS 189/01 | 24. 4. 2001 | Postavení daňového poradce při výkonu daňového poradenství je obdobné a srovnatelné s postavením advokáta při poskytování právní pomoci dle zák. č. 85/1996 Sb. o advokacii. Zák. č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců ČR, jakož i zák. č. 85/1996 Sb., o advokacii, upravují, a to v podstatě shodně, povinnost mlčenlivosti. Podle ust. §6 odst. 8 zák. č. 523/1992 Sb., jsou daňový poradce, jeho pracovník nebo zástupce, jakož i osoba, která pozbyla oprávnění k výkonu daňového poradenství, povinni zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděli v souvislosti s výkonem daňového poradenství. Dle ust. §21 odst. 1 zák. č. 85/1996 Sb., je advokát povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb. V ust. §21 odst. 5 zák. č. 85/1996 Sb. o advokacii, se pak uvádí, že povinností mlčenlivosti advokáta nejsou dotčeny povinnosti stanovené zvláštními předpisy o správě daní a poplatků; i v tomto ... | |
| II. ÚS 67/2000 | 23. 4. 2001 | Podle ústavních zásad ukládání daní a jejich správy finančními orgány je v souladu s Ústavou takové zdanění příjmů, které vychází z nákladů skutečně vynaložených na jejich dosažení. Finanční orgány musí mít právo neuznat výdaje uplatněné daňovým subjektem, které s jeho podnikatelskou činností nesouvisejí nebo jsou nepřiměřené. Bez této kontroly by daňové subjekty mohly uplatňovat jakékoli výdaje. Stát by potom jen s obtížemi plnil své úkoly, neboť by nemohl vybírat daně z příjmů v dostatečné výši. Možnost posuzování skutečné povahy uvedených výloh není v rozporu s principem smluvní svobody. Úpravu veřejnoprávních vztahů nelze zcela srovnávat s úpravou soukromoprávních vztahů. V moderním právním státě není a nemůže být smluvní svoboda neomezená. Nelze ji zneužít k jednání neslučitelnému s veřejným zájmem, jakým řádný výběr daní nepochybně je. | |
| IV. ÚS 644/2000 | 19. 4. 2001 | Ustanovení §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nutno interpretovat tak, že se netýká pouze těch osob, které za podmínek uvedených v §4 odst. 2 citovaného zákona nabyly vlastnické právo k věci, nýbrž i těch, které k věci (pozemku) nabyly právo osobního užívání. V ustanovení §4 odst. 2 restitučního zákona se totiž nehovoří výslovně o omezení nabývacích titulů toliko na nabytí vlastnictví, a mimo to nelze přehlédnout, že právo osobního užívání pozemků bylo zcela odlišné od jiných užívacích práv a mělo mnoho atributů práva vlastnického. Zároveň je při interpretaci tohoto ustanovení třeba mít neustále na zřeteli samotný smysl restitučních předpisů, jenž spočívá ve zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd. Povinnou osobou ve smyslu §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, není osoba blízká fyzické osobě, která nabyla věc od státu, jestliže věc přešla na osobu blízkou děděním. Na rozdíl od ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/199 ... | |
| III. ÚS 429/2000 | 19. 4. 2001 | Účelem řízení ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy dle §120 a násl. zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, není abstraktní výklad Ústavy (frame of government), případně jednoduchého práva, nýbrž rozhodování takového sporu toliko v kontextu konkrétní věci, v níž právě k uvedenému sporu došlo, a to po uplatnění sporné kompetence buď vydáním meritorního rozhodnutí nebo popřením své příslušnosti (obdobně viz rozhodnutí Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 58/2000). Uvedené konstatování, interpretující povahu řízení dle oddílu osmého hlavy druhé zákona o Ústavním soudu, lze podepřít i kontextem posuzované věci, jejíž rozhodování probíhá na pozadí změny relevantní právní úpravy, a jejíž výsledné rozhodnutí je určeno posouzením intertemporality právě ve vztahu k danému případu. | |
| IV. ÚS 695/2000 | 19. 4. 2001 | Dominantním ustanovením Úmluvy o právech dítěte je čl. 3, v jehož odstavci prvém se konstatuje, že zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonnými orgány. Zájem dítěte jako přední hledisko při jakékoli činnosti týkající se dětí ve svém čl. 3 reflektuje totiž skutečnost, že jakkoli lze považovat za přirozené a žádoucí, aby dítě bylo vychováváno svými rodiči, nelze odhlédnout od toho, že i dítě samo je bytostí jedinečnou, nadanou nezadatelnými, nezcizitelnými, nepromlčitelnými a nezrušitelnými základními právy a svobodami, tedy bytostí, které by se mělo dostat při jejím vývinu toho nejlepšího, totiž toho, aby výše uvedené atributy nezůstaly prázdnými slovy. | |
| Pl. ÚS 55/2000 | 18. 4. 2001 | K základním principům materiálního právního státu náleží maxima všeobecnosti právní regulace (požadavek obecnosti zákona, resp. obecnosti právních předpisů). Všeobecnost obsahu je ideálním, typickým a podstatným znakem zákona (resp. i právního předpisu vůbec), a to ve vztahu k soudním rozsudkům, vládním a správním aktům. Smyslem rozdělení státní moci na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní je svěření všeobecné a prvotní mocenské regulace státu zákonodárství, odvozené všeobecné mocenské regulace a rozhodování o individuálních případech správě a výlučně jenom rozhodování o individuálních případech soudnictví. Z uvedeného vymezení definičního znaku pojmu zákona (resp. právního předpisu) se pak odvíjí pojem zákona (právního předpisu) v materiálním smyslu, od něhož nutno odlišovat zákony (právní předpisy) ve smyslu formálním. Jsou-li zákony ve smyslu formálním akty zákonodárného orgánu, kterými tento "povoluje, popřípadě schvaluje, určitá konkrétní opatření výkonných orgánů (státní rozpočet, ... | |
| I. ÚS 549/2000 | 18. 4. 2001 | Ústavní soud již opakovaně judikoval, že zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní; soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - "ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal". "Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny, a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle §132 o.s.ř. (podle zásady volného hodnocení důka ... | |
| Pl. ÚS 20/99 | 18. 4. 2001 | Původně napadené ustanovení §3 odst. 2 věty první a věty druhé zákona č. 328/1991 Sb. , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (naposledy zákona č. 12/1998 Sb. ) bylo zákonem č. 105/2000 Sb. , kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb. , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ze zákona o konkursu a vyrovnání ke dni 1. 5. 2000 vypuštěno, a v důsledku toho pozbylo platnosti. Napadený text byl do zákona o konkursu a vyrovnání znovu pojat v ustanovení §66a odst. 2 až zákonem č. 214/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 328/1991 Sb. , o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, s účinností dnem vyhlášení, tj. dnem 23. 6. 2000. Ústavní soud proto dovozuje, že se v tomto případě jedná o nový projev vůle zákonodárce, zatímco původně napadené ustanovení §3 odst. 2 věty první a věty druhé ve znění výše uvedeném pozbylo platnosti ke dni 1. 5. 2000, tj. ještě před skončením řízení před Ústavním soudem. Za této situace dospívá Ústavní soud k závě ... | |
| IV. ÚS 576/2000 | 12. 4. 2001 | Aplikace instrumentů směnečného práva, bez přihlédnutí ke skutečnosti, že obec, jako veřejnoprávní korporace, má svůj fundament v právu veřejném, ve svých důsledcích ignoruje ústavní princip samosprávného řízení obce zastupitelstvem. | |
| III. ÚS 648/2000 | 12. 4. 2001 | Bylo by zcela proti smyslu restitučního zákona č. 87/1991 Sb., aby oprávněné osobě, jíž za splnění podmínek stanovených tímto zákonem ( §4 odst. 2 ) povinná osoba vydává stavbu, bylo upíráno právo na vydání pozemku získaného toutéž fyzickou osobou právě v souvislosti s nabytím vlastnického práva ke stavbě na tomto pozemku stojící. Ústavně konformní interpretace §8 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. vede k závěru, že pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, se oprávněné osobě nevydává pouze tehdy, pokud by jeho vydáním mohlo dojít ke vzniku křivdy nové, tj. pokud by věc měla vydat fyzická osoba, jež ji nabyla od státu nikoli v rozporu s tehdy platnými předpisy a nikoli na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele či osob jemu blízkých, byla-li na ně převedena. | |
| II. ÚS 487/2000 | 11. 4. 2001 | Pokud spoluvlastník nemovitosti provedl její zhodnocení svým nákladem a ke konci zdaňovacího období, kdy byly uplatněny první odpisy, byl již výlučným vlastníkem této nemovitosti, byl daňový plátce (vlastník nemovitosti) oprávněn ke konci zdaňovacího období zvýšit vstupní cenu příslušného odepisovaného majetku o celkovou hodnotu technického zhodnocení a následně uplatnit odpis "daňových" výdajů v plné výši. | |
| II. ÚS 334/2000 | 11. 4. 2001 | Nelze v písemném vyhotovení rozsudku argumentovat vyjádřením navrhovatele, které bylo soudu doručeno až po vyhlášení stížností napadeného rozsudku. Soud tak přihlížel v rozhodnutí ke skutečnostem, se kterými se seznámil až po vyhlášení rozsudku a jeho rozhodnutí tedy nebylo v souladu s ust. §153 odst. 1 občanského soudního řádu (tj. na základě zjištěného skutkového stavu věci) a v souladu s ust. §157 odst. 2 téhož zákona (podle kterého soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvede mimo jiné i to, které skutečnosti vzal za prokázané a které nikoli, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení těchto důkazů řídil). | |
| II. ÚS 663/2000 | 10. 4. 2001 | Zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1), nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl), navržené důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o.s.ř.). Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží svoje rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje i v rozporu se zásadami, vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 ... | |
| I. ÚS 654/99 | 10. 4. 2001 | Nejvyšší soud ČR ve stanovisku Cpjn 19/98 (In: Sbírka soudních rozhodnutí 98, 7: 355) uvedl, že ustanovení odst. 1 §5 zákona o konkurzu a vyrovnání (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 105/2000 Sb.) poskytuje soudu možnost (nikoli povinnost) žádat úhradu zálohy po navrhovateli. Zákon zakotvuje povinnost navrhovatele zálohu na výzvu soudu zaplatit, nikoliv však povinnost soudu navrhovatele k úhradě zálohy vždy vyzvat. Stejný názor vyslovil také Krajský soud v Ústí nad Labem v judikátu Rc 18/98 K 222/96 (In: Sbírka soudních rozhodnutí 98, 3: 154). Ústavní soud nemá důvod - z ústavněprávního hlediska - zpochybňovat výklad provedený v uvedeném stanovisku Nejvyššího soudu ČR a v citovaném judikátu Krajského soudu v Ústí nad Labem. Jejich závěry považuje za shodné s účelem a smyslem právní úpravy zálohy na náklady konkurzu v ustanovení odst. 1 a odst. 2 §5 zákona o konkurzu a vyrovnání (a to i ve znění před novelou provedenou zákonem č. 105/2000 Sb. Podle názoru Ústavního soudu uvede ... | |
| III. ÚS 111/01 | 5. 4. 2001 | Podle nauky (srov. Červený, Z., Šlauf, V.: Komentář k zákonu o přestupcích, včetně textu souvisejících předpisů, Linde Praha, 2000, str. 94) jsou veřejným prostranstvím místa, která slouží veřejnému užívání, např. ulice, náměstí, parky, nábřeží, mosty, apod. (viz vyhl. 97/1961 Sb., jež byla zrušena ke dni 12. 11. 2000), do nabytí účinnosti zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), tj. do 12. 11. 2000 právní řád ČR legální definici pojmu "veřejné prostranství" postrádal. Účelovými komunikacemi ve smyslu §7 zákona o pozemních komunikacích jsou zejména polní a lesní cesty, tovární nádvoří a vnitrozávodní komunikace (srov. Fastr P., Zákon o pozemních komunikacích s komentářem a vyhláškou, Linde Praha, 1999, str. 27). Ve sporných případech o povaze komunikace rozhoduje obecní (městský) úřad [§40 odst. 4 písm. c) uvedeného zákona]. Místními komunikacemi jsou také samostatné chodníky, stezky pro pěší, cyklistické stezky, cesty v chatových oblastech, podchody, lávky, schody, pěšiny, z ... | |
| IV. ÚS 22/01 | 2. 4. 2001 | Pokud stavebník zřídí na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je podle této dohody oprávněn užívat jen dočasně, ztrácí po uplynutí sjednané doby (případně po jiném způsobu zániku práva) právo mít nadále na tomto pozemku umístěnou stavbu, a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva vlastníka pozemku, který se může domáhat odstranění stavby. V případě, že stavebník umístí stavbu na základě nájemního práva k pozemku, které může být stranami vypovězeno, jde o zvláštní případ dočasného užívání pozemku; zanikne-li nájemní právo, zanikne též občanskoprávní oprávnění mít na cizím pozemku stavbu. Neposkytnutí ochrany právu vlastníka pozemku, který pozemek přenechal jinému jen dočasně, by bylo omezením jeho práva, které by nesplňovalo podmínky stanovené v čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Při porovnávání obou kolidujících práv, totiž práva vlastníka pozemku a vlastníka ke stavbě, nelze proto odhlédnout od uvedené úzké souvislosti práva vlastníka ke stavbě s ob ... | |
| IV. ÚS 684/2000 | 2. 4. 2001 | Lhůta k podání správní žaloby dle ustanovení §250b odst. 1 o. s. ř. je lhůtou procesní povahy. Je-li v důsledku jejího odlišného chápání či jinak nesprávného počítání soudem odmítnuta včas podaná správní žaloba, třeba takový postup soudu hodnotit jako odepření práva na soudní ochranu. | |
| III. ÚS 138/2000 | 29. 3. 2001 | 2 | 1) Dle ustanovení §246c o. s. ř. pro řešení otázek, které nejsou přímo upraveny v části páté o. s. ř., se užije přiměřeně ustanovení prvé a třetí části tohoto zákona. Z povahy věci, tj. smyslu a účelu soudního řízení, nelze, než dle uvedeného ustanovení i v řízení dle hlavy druhé části páté o. s. ř. postupovat dle §103 a §104 o. s. ř., tj. ex officio soudem zkoumat splnění podmínek řízení. Mezi podmínky neodstranitelné přitom zejména patří nedostatek pravomoci soudu, jež v řízení o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů je dle §247 odst. 2 o. s. ř. dán absencí právní moci žalobou napadeného rozhodnutí správního orgánu (a to po vyčerpání všech opravných prostředků ve správním řízení). Obecný soud je tudíž v řízení dle hlavy druhé části páté o. s. ř., kromě otázek dalších, povinen z úřední povinnosti zkoumat i nabytí právní moci žalobou napadeného správního rozhodnutí. Přitom soud není vázán, resp. povinen vycházet z vyznačení právní moci správního rozhodnutí správním orgánem dle §1 ... |
| Pl. ÚS 23/99 | 27. 3. 2001 | Podle ustanovení §10 písm. c) zákona č. 128/2000 Sb. je obec nově zmocněna v samostatné působnosti obecně závaznou vyhláškou ukládat povinnosti "pro pořádání, průběh a ukončení veřejnosti přístupných sportovních a kulturních podniků, včetně tanečních zábav a diskoték, stanovením závazných podmínek v rozsahu nezbytném k zajištění veřejného pořádku." S ohledem na uvedené zákonné ustanovení tak v dané věci není již dán tvrzený rozpor napadené vyhlášky města Frýdek - Místek, o omezení pořádání veřejných hudebních produkcí ve městě Frýdek - Místek, s čl. 2 odst. 4 a čl. 79 odst. l a odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 26 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. | |
| III. ÚS 611/2000 | 22. 3. 2001 | 2 | Jakkoli závěry dřívějších odborných lékařských posudků, na něž se obecné soudy odvolávají, jsou stěžovateli krajně nepříznivé a naznačují problematickou prognózu a jakkoli odsouzený trestný čin vraždy byl, z již dříve zmíněných důvodů, obecnými soudy posouzen jako spáchaný zvlášť zavrženíhodným způsobem, nelze přehlédnout, že tyto skutečnosti ani samy o sobě ani ve vzájemné souvislosti stěžovatelovo podmíněné propuštění z výkonu trestu nevylučují, neboť rozhodující kritéria podmíněného propuštění jsou zákonem dána jednak v podmínce polepšení odsouzeného, potvrzeného jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností, jednak existencí takových skutečností, z nichž bylo by lze důvodné usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život [§61 odst. 1 písm. a) tr. z.]. Povahou věcí je dáno, že splnění obou zmíněných zákonných podmínek, přesněji úsudek o nich, je vždy ohrožen jistým stupněm rizika nesprávnosti, obdobně jako nelze s určitostí říci, že odpykán ... |
| III. ÚS 502/2000 | 22. 3. 2001 | 2 | Esenciálním znakem skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, tak jak je popsána v trestním zákoně, je nezbytná přítomnost úmyslného jednání jako formy zavinění (§4 tr.zák.). V naznačeném směru ostatně nelze než odkázat na ustálenou rozhodovací praxi obecných soudů z níž plyne, že závěr o zavinění pachatele musí být vždy prokázaný výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Závěr o tom že je tu zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě je závěrem právním. Tento právní závěr se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu plynoucích z provedeného dokazování. Smyslem prohlášení (§11 odst. 2 tr.ř.) je totiž dát obviněnému možnost, aby mohl pokračovat v trestním řízení a docílit onoho jiného rozhodnutí (zejména zprošťujícího rozsudku) a tím takto své plné rehabilitace. |
| III. ÚS 169/2000 | 22. 3. 2001 | 2 | Článek 2 odst. 2 Listiny stanoví, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem a to způsobem, který zákon stanoví. Podle čl. 4 odst. 1 Listiny povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod. Státní orgán tedy může činit pouze to, co je mu zákonem výslovně dovoleno. Protože stavební úřad postupoval jiným způsobem, než podle výše citovaných ustanovení stavebního zákona - bez toho, aniž by vyzval vlastníky nemovitosti k provedení nezbytných stavebních prací, sám nařídil jejich provedení stavebnímu podniku a vlastníkům tuto skutečnost pouze oznámil - Ústavní soud dospěl k závěru, že jeho postup byl nejen nezákonný, ale v konečném důsledku i protiústavní zasažením základních práv navrhovatelů obsažených v již citovaných ustanoveních Listiny. |
| IV. ÚS 649/2000 | 20. 3. 2001 | 2 | Jak již Ústavní soud ve svých dřívějších nálezech (III. ÚS 188/99, IV. ÚS 137/2000) uvedl, je jedním z principů, představujícím součást práva na řádný proces vylučujícím libovůli, při rozhodování i povinnost soudů svá rozhodnutí odůvodnit, a to v trestním řízení v případě usnesení způsobem, zakotveným v §134 odst. 2 tr. řádu. Uvedenému požadavku však ústavní stížností napadené usnesení obecného soudu, jímž byla uvalena vazba podle §381 odst. l tr. řádu, nevyhovělo, neboť bylo zdůvodněno pouze obecným odkazem na okolnosti případu a osobu stěžovatele, aniž byl tento odkaz jakkoliv konkretizován. |
| IV. ÚS 468/2000 | 20. 3. 2001 | 2 | Bylo-li jako neústavní zrušeno nařízení vlády, podle kterého bylo opatření správního úřadu učiněno, nezbývá než zrušit i toto opatření (byť není správním rozhodnutím). |
| I. ÚS 539/98 | 20. 3. 2001 | 2 | Podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou "fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona, pokud je státním občanem ČSFR." To znamená, že vymezení pojmu "oprávněné osoby" podle tohoto zákona se vztahuje toliko na ty případy, na které citovaný zákon pamatuje. Je proto zřejmé, že zákon č. 87/1991 Sb. představuje ve vztahu k občanskému zákoníku speciální zákon, který musí být aplikován přednostně, přirozeně však pouze v těch případech, které výslovně upravuje. Pro právní vztahy osob, které nejsou oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb., tedy tento zákon nemůže mít postavení speciálního zákona (srov. právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 560/99, publikovaný in: Právní rozhledy č. 11/2000, str. 524-525). Právní závěr, podle něhož stát nabývá v případech podle ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. věci do vlastnictví bez právního důvodu fyzickou okupací, je z ús ... |
| Pl. ÚS 58/2000 | 20. 3. 2001 | S ohledem na kompetence svěřené mu článkem 87 Ústavy České republiky není Ústavní soud příslušný k podání výkladu normy pro futuro, tedy k abstraktnímu výkladu normy. | |
| II. ÚS 580/2000 | 14. 3. 2001 | 2 | Vypořádání majetkových nároků vyplývajících z restituce a z transformace představuje zdlouhavý, složitý, vývojový proces, jehož cílem je uspořádání prosperující zemědělské výroby na novém ekonomickém základě. Pokud není vypořádání uvedených majetkových nároků včas a beze zbytku dokončeno, nezakládá to samo o sobě naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle ustanovení §248 trestního zákona. Každý případ je však nutno posuzovat přísně individuálně se zřetelem k jeho zvláštnostem. |
| II. ÚS 304/98 | 14. 3. 2001 | 2 | Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k vyhovění ústavní stížnosti a nelze z toho důvodu argumentovat porušením ústavních záruk stěžovatele. Ústavní soud by mohl zasáhnout, pouze v případě, že by interpretace zákonných pojmů obecnými soudy byla tak extenzivní, že zasáhla do některého ústavně garantovaného základního práva. K tomu v daném případě nedošlo. Nelze naproti tomu přisvědčit výkladu stěžovatele, že pod běžné úkoly vyplývající z provozování čerpacích stanic nebude spadat i samotný prodej pohonných hmot, když stěžovatel sám připustil, že nájemce prodává pohonné hmoty, které jsou až do okamžiku prodeje vlastnictvím stěžovatele, jménem a na účet pronajímatele(stěžovatele). Je tedy zřejmé, že prodej pohonných hmot je v případě provozovatele čerpacích stanic úkolem hlavním, a běžným, a bylo tudíž na místě vztáhnout naň povinnost vyplývající pro zaměstnavatele z ust. §1 odst. 4 zákona o zaměstnanosti. |
| Pl. ÚS 51/2000 | 13. 3. 2001 | 2 | Základní změnou, provedenou zde zákonem č. 103/2000 Sb., je, že společenství vlastníků jednotek získalo právní subjektivitu (v oblasti, která je součástí předmětu jeho činnosti), nezbytnou pro řádné zabezpečení úkolu společenství, jakož i smyslu a účelu jeho vzniku. Taková úprava je bezpochyby v dispozici demokratického zákonodárce, který z principu věci musel stanovit podmínky, za kterých tato právnická osoba, způsobilá vykonávat práva a zavazovat se ve všech věcech, spojených se správou domu, vznikne. Platná právní úprava je tedy postavena na spoluvlastnické koncepci, kde hlavním předmětem je budova a vedlejším předmětem byt nebo nebytový prostor, které nejsou reálně oddělitelnými částmi budovy a ke spoluvlastnictví budovy tak přistupuje vlastnictví bytu či nebytového prostoru (konstrukce tzv. dualistické teorie bytového vlastnictví ve spoluvlastnickém pojetí). Uvedená zvláštní právní úprava, umožněná občanským zákoníkem, který stanoví, že předmětem občanskoprávních vztahů mohou být ... |
| II. ÚS 244/98 | 13. 3. 2001 | 2 | Zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je specifickým předpisem, jehož dominantním cílem je zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd. Celý zákon i jeho jednotlivá ustanovení je třeba vykládat tak, aby bylo tohoto cíle možno dosáhnout a aby byly zohledňovány zájmy oběti. Dovolací soud ratio legis dostatečně nerespektoval a vyložil ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, extrémním způsobem. Zásadní přestavbou, spojenou se ztrátou původního stavebně technického charakteru nelze obecně rozumět pouhou přístavbu. V případě aplikace restitučních zákonů je vše třeba posuzovat z hlediska dlouhého období 40 let, které si pochopitelně vynutilo modernizaci objektů v souladu s novými technickými a provozními požadavky. Interpretace citovaného ustanovení provedená v projednávaném případě dle názoru Ústavního soudu neodůvodněně zvýhodňuje současné uživatele oproti osobám oprávněným podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacíc ... |
| Pl. ÚS 52/2000 | 13. 3. 2001 | Protože návrh na zrušení části zákona nebyl podle §74 a §64 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, podán spolu s ústavní stížností, jejímž předmětem by musely být skutečnosti, které nastaly uplatněním právního předpisu, jehož zrušení je navrhováno, a nejsou splněny ani další podmínky pro podání návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle §64 odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o Ústavním soudu , je nutno návrh považovat za podaný někým zjevně neoprávněným. | |
| Pl. ÚS 48/2000 | 13. 3. 2001 | Podle §67 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. , o Ústavním soudu, se řízení zastaví, jestliže zákon, jiný právní předpis nebo jejich jednotlivá ustanovení, jejichž zrušení je navrhováno, pozbudou platnosti před skončením řízení před Ústavním soudem. Vzhledem ke zjištění Ústavního soudu o zrušení obecně závazné vyhlášky obce nezbylo Ústavnímu soudu, než řízení o návrhu na její zrušení dle uvedeného ustanovení zastavit. | |
| II. ÚS 544/2000 | 12. 3. 2001 | 2 | Výkon práva na bydlení se nevztahuje pouze na užívání vymezené technicko-stavební plochy, ale také na uspokojování potřeb bydlení, které v současné době nespočívají pouze v přenocování, ale v celém komplexu zajišťování potřeb člověka v jeho materiální i duševní rovině. V tomto smyslu se nemůže jednat o výkon práva bydlení, pokud se tak má stát v nevyhovující místnosti. Nepřiměřenou tvrdost, jež v podobných situacích může vzniknout realizací práva, je možné zmírnit postupem podle §3 odst. 1 obč. zák. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu. Čistě pozitivistická aplikace ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. vede k porušení ústavnosti. Nelze přehlédnout, že současný vývoj na úseku bytové politiky se již značně vzdálil účelovým výkladům socialistické zákonnosti. |
| II. ÚS 187/2000 | 12. 3. 2001 | 2 | Záměrům rehabilitace nelze bránit pozitivněprávním dogmatismem při výkladu právních norem. Rehabilitační předpisy je zapotřebí s ohledem na jejich smysl a účel interpretovat extenzivně ve prospěch postižených osob. Na rozdíl od restitucí majetku takový výklad nemůže vést k nepřípustným zásahům do práv jiných osob. |
| III. ÚS 302/99 | 8. 3. 2001 | Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky. |