| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| I. ÚS 412/01 | 27. 5. 2003 | Krajský soud dospěl v napadeném rozhodnutí k závěru, že rozhodnutí o daňové ztrátě je rozhodnutím předběžné povahy, které je podle §248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu vyloučeno ze soudního přezkumu, a proto řízení podle §250d odst. 3 občanského soudního řádu zastavil. Ústavní soud je jiného názoru. Pokud podle účetnictví výdaje poplatníka přesáhnou příjmy, je rozdíl ztrátou, kterou lze odečíst od základu daně v následujících letech po zdaňovacím období, v němž ztráta vznikla. Od základu daně tedy lze v následujících zdaňovacích obdobích odečítat takovou výši daňové ztráty, která byla vyměřena a o které bylo takto závazným způsobem rozhodnuto. Pro vyměření daňové ztráty se použijí obdobně ustanovení zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, o vyměření a dodatečném vyměření daně (§46 tohoto zákona) a z vydaného rozhodnutí musí daňový subjekt vycházet a respektovat je. Podle Ústavního soudu se v takovém případě proto jedná o rozhodnutí, kte ... | |
| III. ÚS 623/2000 | 27. 5. 2003 | Právo na spravedlivý proces je podle názoru Ústavního soudu limitem práva na řádný zákonný proces v tom významu, že ne každá nezákonnost rovná se nespravedlivosti a neústavnosti, ale pouze taková, která vede za uvedených předpokladů k vině obviněného. Také sama zákonnost limituje spravedlivost procesu tím, že nezákonný proces jeho spravedlivost přinejmenším ohrožuje, zejména tak, že nemůže vést ke spravedlivému potrestání pachatele [§1 trestního řádu (dále jen "tr. ř.")]. Základem takovéhoto potrestání musí být skutkový stav věci zjištěný bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.). Případné nezákonnosti nelze omluvit účelovým konstatováním, že celková spravedlivost procesu byla přece zachována, a tím snad byl garantován i spravedlivý trest. Nezákonný proces nemůže přispět k rozhodnutí o oprávněnosti trestního obvinění proti konkrétní osobě, resp. není s to tuto oprávněnost náležitě garantovat. Proto rámcem spravedlivého procesu může být jedině proces vedený zákonným způsobem. Zákonn ... | |
| I. ÚS 487/2000 | 21. 5. 2003 | 2 | Nesplnil-li správní odvolací orgán dostatečně svou poučovací povinnost podle §3 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), nelze nepříznivé důsledky vyplývající z opožděného podání správní žaloby přičítat a tím méně vytýkat soudu. O zachování lhůty by se dalo uvažovat, pokud by projev vůle podat správní žalobu došel soudu jako součást jiného opravného prostředku, např. odporu proti platebnímu rozkazu, ve lhůtě dvou měsíců. Zmeškání této lhůty nelze však dohánět ústavní stížností proti jiným rozhodnutím, než je konečné správní rozhodnutí samotné, byť by tato rozhodnutí obsahově na ono správní rozhodnutí navazovala (§135 odst. 1 občanského soudního řádu). |
| IV. ÚS 798/02 | 19. 5. 2003 | Proti rozhodnutí orgánu státní správy vydanému podle ustanovení §5 občanského zákoníku nebylo před 1. lednem 2003 možno brojit správní žalobou podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu, ve znění tehdy platném a účinném. | |
| III. ÚS 765/02 | 15. 5. 2003 | Podle §221 odst. 1 občanského soudního řádu nejsou-li podmínky ani pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí, odvolací soud je zruší. Odvolací soud podle §219 občanského soudního řádu rozhodnutí potvrdí, je-li věcně správné. Věcnou správností se přitom rozumí správnost skutkových zjištění a správnost právního posouzení. Změna právního náhledu odvolacího soudu je tudíž důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. | |
| III. ÚS 510/02 | 15. 5. 2003 | Jestliže finanční úřad zahájí u daňového subjektu kontrolu, přičemž z vymezení jejího předmětu vyplývá, že se týká stejné daně, stejného období a stejných okolností jako předcházející daňová kontrola ukončená pravomocným rozhodnutím, pak pro finanční orgán platí ustanovení §28 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a z hlediska běhu druhé daňové kontroly jde o svým způsobem res iudicata ve smyslu §27 odst. 1 písm. e) tohoto zákona. Ústavní soud v žádném případě nepopírá právo finančního úřadu provádět daňové kontroly, a to i opakovaně, avšak musí být z vymezení předmětu této opakované daňové kontroly jednoznačně patrno, že její zaměření není totožné s předmětem předcházející daňové kontroly, resp. finanční úřad musí uvést, jaké důvody či skutečnosti, případně i dříve neznámé, ho k takovému (dalšímu) postupu vedou. | |
| III. ÚS 673/02 | 15. 5. 2003 | Jak rodné číslo, tak identifikační číslo mají evidenční a identifikační charakter a nemají vliv na právní subjektivitu fyzické osoby. Ústavní soud tento závěr vyvozuje z vyhlášky č. 55/1976 Sb., o rodném čísle, která definovala rodné číslo jako identifikační charakteristiku obyvatele vytvořenou z dat jeho narození a z tzv. koncovky; tato vyhláška platila do 31. 12. 2002. Zákon č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů, pojímá rodné číslo jako významný identifikátor občana v informačním systému evidence obyvatelstva. Podle zákona č. 89/1995 Sb., o státní statistické službě, ve znění pozdějších předpisů, slouží identifikační číslo k jednoznačné identifikaci ekonomického subjektu a má pouze evidenční význam. Identifikační číslo fyzickým osobám provozujícím živnost přiděluje živnostenský úřad [§22 odst. 1 písm. b) zákona č. 89/1995 Sb.]. Nelze proto než uzavřít, že vždy jde o jednu a tutéž fyz ... | |
| Pl. ÚS-st. 18/03 | 13. 5. 2003 | 1 | Proti rozhodnutí orgánu státní správy vydanému podle ustanovení §5 občanského zákoníku nebylo před 1. lednem 2003 možno brojit správní žalobou podle části páté hlavy druhé občanského soudního řádu, ve znění tehdy platném a účinném. |
| II. ÚS 334/02 | 13. 5. 2003 | Provedená daňová kontrola nezakládá překážku věci rozhodnuté ve smyslu §28 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů; správce daně je oprávněn provést opakovanou daňovou kontrolu, tj. kontrolu téže daně za stejné období, kterou již předtím zkontroloval, to však za předpokladu, že se objeví skutečnosti, jež správci daně v době předchozí daňové kontroly nebyly známy, a kontrola bude provedena v rozsahu bezprostředně souvisejícím s těmito nově zjištěnými skutečnostmi (§2 odst. 2, §16 odst. 1 věta druhá citovaného zákona). Aby se vyloučila (nebo alespoň omezila) možnost svévolného jednání správce daně jak ve vztahu k zahájení daňové kontroly vůbec, tak ve vztahu k jejímu rozsahu, musí být daňovému subjektu sdělen její důvod a cíl, a to zcela konkrétně tak, aby i daňový subjekt měl určitou možnost "kontroly" postupu správce daně. | |
| II. ÚS 10/2000 | 13. 5. 2003 | V restitučních záležitostech je nezbytné postupovat citlivě, se snahou o nápravu křivd vyvolaných předchozím totalitním režimem. Tento závěr je v souladu s dosavadní rozhodovací praxí Ústavního soudu myšlenkově navazující na nález Ústavního soudu ČSFR ve věci sp. zn. I. ÚS 597/92, v němž se dovozuje, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod ze strany státu. Stát a jeho orgány jsou proto povinny postupovat v řízení podle restitučních zákonů v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na lidských právech a svobodách má být alespoň částečně kompenzována (nález Ústavního soudu ČSFR z 21. 12. 1992 sp. zn. I. ÚS 597/92 - Sbírka usnesení a nálezů, nález č. 16). Uspokojení restitučního nároku však musí respektovat ústavní i zákonné předpoklady; jejich vymezením zákonodárce projevil vůli narovnat majetkové vztahy mezi původními vlastníky od ... | |
| I. ÚS 293/02 | 6. 5. 2003 | Nejradikálnější projev ochrany oprávněné důvěry v právní řád vyúsťuje v principu ochrany minulých právních skutečností, která je obvykle omezována na ochranu podstatných a nejzávažnějších právních skutečností, tj. projevů lidského chování. To znamená, že lidskému chování dokončenému v minulosti ponechává právní předpis dosavadní právní kvalifikaci. Při hodnocení významu držby podle minulé právní úpravy nelze přehlédnout, že držba na základě zákona č. 131/1982 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník a upravují některé další majetkové vztahy, byla všeobecně přípustná, součástí skutkové podstaty vydržení však byla jen omezeně. Nová právní úprava (zákon č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník) držbu uskutečňovanou do 31. 12. 1991 nekvalifikuje odlišně, pouze ji započítává do délky nezbytné vydržecí doby. Přitom však účinky souhrnné právní skutečnosti mohly nastat nejdříve 1. 1. 1992. Ústavní soud již dříve judikoval, že v obecné rovině lze považovat za ... | |
| I. ÚS 483/01 | 6. 5. 2003 | Český právní řád vychází de lege lata z principu superficies solo non cedit. Za této situace je umístění stavby na cizím pozemku nepochybně omezením vlastnického práva vlastníka pozemku, a proto je třeba důsledně dbát na existenci adekvátního práva vlastníka stavby umístit ji na cizím pozemku čili na oprávněnosti stavby. Je chybou zaměňovat nepovolenou (resp. povolenou) stavbu a neoprávněnou (resp. oprávněnou) stavbu. Absence příslušného práva stavebníka k cizímu pozemku nutně musí vést k závěru, že jde o neoprávněnou stavbu. Při rozhodování o režimu neoprávněné stavby lze připustit rozdíly mezi stavbou nemovitou a movitou a v návaznosti na charakter stavby aplikovat buď ustanovení §135c nebo §126 občanského zákoníku. Je notorietou, že stavba je nemovitostí pouze tehdy, je-li spojena se zemí pevným základem (§119 odst. 2 občanského zákoníku). Jde-li o stavbu spojenou se zemí pevným základem či nikoliv, je třeba vždy posoudit podle okolností konkrétního případu. Přitom "spojení se zemí ... | |
| III. ÚS 630/02 | 24. 4. 2003 | Ústavní soud již zaujal stanovisko, od kterého se nemíní odchýlit, že každý, kdo je účastníkem řízení před soudy, má právo ve své věci takového řízení (jednání před soudy) se osobně účastnit bez ohledu na to, zda by jeho přítomnost měla vliv na vynesení rozhodnutí. Jestliže soud přítomnost účastníkům řízení znemožní, jak se stalo i v souzeném případě, lze v jeho postupu spatřovat porušení ústavního práva účastníka daného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť je výslovným právem každého účastnit se (být přítomen) jednání soudů ve své vlastní věci, obzvláště i tehdy, je-li nepochybné (tak jako v projednávané věci), že svou vůli být přítomen jednání soudu jednoznačně projevil. | |
| I. ÚS 181/01 | 16. 4. 2003 | Ve zkoumaném případě jde o problematiku týkající se tzv. zájmové samosprávy, konkrétně profesních komor s povinným členstvím, sdružujících samostatně výdělečné fyzické osoby v určitých povoláních, kde je dán silný veřejný zájem na jejich řádném výkonu. Tyto komory jsou právnickými osobami veřejného práva zřizované zákonem, vybavené oprávněním vydávat různé vnitřní předpisy pro komoru a její členy, kteří se jim musí s ohledem na povinné členství podřídit. Komora tak nad těmito členy - příslušníky určitého profesního stavu - vykonává určitá mocenská oprávnění, mezi něž typicky patří právě kárná pravomoc. Tato pravomoc však samozřejmě není bezbřehá, je regulována zákonem a proti rozhodnutí, které členu komory stanoví jakékoli povinnosti, musí být umožněno podat návrh na soudní přezkum. Ústavní soud zde v uvedených souvislostech odkazuje na svůj nález sp. zn. Pl. ÚS 16/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, nález č. 96; vyhlášen pod č. 276/2001 Sb.), kterým ke dni 31. 12. ... | |
| I. ÚS 752/02 | 15. 4. 2003 | 2 | Ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva k čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i ve smyslu ustanovení čl. 3 Úmluvy proti mučení Ústavní soud zkoumal, zda existují podstatné důvody domnívat se, že stěžovateli v případě vydání hrozí nebezpečí mučení (tzv. ,,substantial grounds test"). Ústavní soud zde zdůrazňuje, že mu nepřísluší konstatovat faktické porušování zákazu mučení, nelidského a ponižujícího zacházení či trestání v moldavských věznicích, na základě provedených důkazů však Ústavní soud shledává, že zde jsou podstatné důvody domnívat se, že porušení tohoto zákazu v případě vydání hrozí. Přednost závazků ze smluv o ochraně lidských práv v případě kolize závazků z mezinárodních smluv vyplývá především z obsahu těchto smluv v návaznosti na ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), podle nějž je Česká republika právním státem. Respekt a ochrana základních práv jsou definičními znaky materiálně chápaného právního státu, pro ... |
| IV. ÚS 769/02 | 15. 4. 2003 | Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zahrnuje právo účastníka soudního řízení na zákonem připuštěný přezkum soudních rozhodnutí soudem instančně nadřízeným, a to (v případech stanovených zákonem) i tam, kde jde již o rozhodnutí pravomocné. Tomuto právu odpovídá povinnost soudů poskytovat účastníkům řízení poučení o jejich procesních právech a povinnostech (§5 občanského soudního řádu) včetně poučení o opravných prostředcích. Občanský soudní řád, ve znění zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, v tomto směru výslovně stanoví povinnost soudu poučit účastníka řízení o tom, zda je proti rozsudku přípustný opravný prostředek, nepočítaje v to žalobu na obnovu řízení a pro zmatečnost (§157 odst. 1 občanského soudního řádu. | |
| IV. ÚS 550/01 | 15. 4. 2003 | Charakteru veřejné obchodní společnosti plně koresponduje neomezené ručení společníků za závazky společnosti (§86 věta druhá obchodního zákoníku). Ručení za závazky společnosti má však svoje logické limity, jedním z nich je pochopitelný požadavek vzniku závazku (sc. dluhu) společnosti v době existující účasti "ručitele" ve společnosti. Z tohoto hlediska je relevantní posouzení účinků zápisu a důsledků stavu zápisu v obchodním rejstříku. Je třeba odlišit skutečnou existenci právního vztahu a stav jeho evidování ve veřejně přístupném seznamu. Ústavní soud konstatuje, že postupně se v soudní praxi a v teorii formovaly závěry o významu hmotněprávních úkonů (např. odvolání statutárního orgánu, vystoupení společníka, výpověď) a o zápisu jejich důsledků do obchodního rejstříku, které se také odrazily kromě jiného ve zpřesněné regulaci obchodního rejstříku (viz §27 a násl. obchodního zákoníku) a v důslednějším rozlišování konstitutivní a deklaratorní povahy zápisů. S tím úzce souvisí i rozlišo ... | |
| II. ÚS 274/01 | 15. 4. 2003 | Podle čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") účinného v době rozhodování obecných soudů byl soudce při rozhodování vázán zákonem a byl oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem. Vázanost soudce zákonem podle uvedeného ustanovení tedy znamená oprávnění soudu neaplikovat "jiný právní předpis", je-li soudem považován za rozporný se zákonem. A contrario z uvedených ústavních ustanovení ale také vyplývá, že nekonstatuje-li obecný soud nesoulad "jiného právního předpisu se zákonem", je jím též vázán. Obecné soudy nedostály v projednávaném případě všem ústavním kautelám, jež je podle čl. 95 odst. 1 Ústavy opravňovaly a opravňují neaplikovat "jiný právní předpis". Pokud za dané situace neaplikovaly "jiný právní předpis", jenž aplikován měl být, ocitly se v rozporu s požadavkem vázanosti soustavou právních pramenů, plynoucím z čl. 1 Ústavy, což z pohledu rozhodované věci zakládá dotčení principů řádného procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a ... | |
| I. ÚS 125/99 | 15. 4. 2003 | V důsledku změny společenských poměrů po roce 1989, zejména v souvislosti s vydáním Listiny základních práv a svobod, která se stala součástí ústavního pořádku České republiky jako zákon č. 2/1993 Sb., je nutno zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, vykládat v souladu s odpovídajícími články Listiny základních práv a svobod. | |
| IV. ÚS 613/01 | 7. 4. 2003 | Ústředním bodem ústavní stížnosti stěžovatele je otázka, zda vrchní soud rozhodoval o stěžovatelově návrhu na propuštění z vazby v prvním stupni, a zda je tedy proti tomuto rozhodnutí stížnost přípustná či nikoli. Nejvyšší soud vyslovil v odůvodnění svého rozhodnutí názor, že zmíněné rozhodnutí je rozhodnutím soudu druhé instance, proti němuž stížnost na základě ustanovení §141 odst. 2 trestního řádu přípustná není. S tímto názorem se však Ústavní soud nemůže ztotožnit, neboť jak vyplývá z jeho ustálené judikatury (zejména rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 86/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 11, nález č. 79), jestliže trestní řád v citovaném ustanovení stanoví, že přezkum vyšším soudem má místo tehdy, bylo-li usnesení vydáno soudem, který rozhoduje ve věci v prvním stupni, nelze tuto zákonnou podmínku přípustnosti řádného opravného prostředku vyložit tak omezujícím způsobem, který by znamenal byť jen nepřímý zásah do ústavně zaručených práv účastníka řízení. I v tomto příp ... | |
| IV. ÚS 127/03 | 7. 4. 2003 | Vydání právního předpisu nelze považovat za rozhodnutí, opatření nebo jiný zásah orgánu veřejné moci do základních práv a svobod, neboť takový zásah musí mít nepochybně charakter individuálního aktu aplikace práva nebo jiného individuálního zásahu do základních práv a svobod (srov. obdobně usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 246/96, uveřejněné pod č. 25 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 6, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 1997, str. 583 a násl.). | |
| IV. ÚS 500/01 | 3. 4. 2003 | Zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, zatěžuje daní z převodu nemovitostí převáděnou nemovitost, nikoliv nemovitost nabývanou (viz též §9 tohoto zákona), proto také je poplatníkem daně z převodu nemovitostí převodce, nabyvatel je pouhým ručitelem. V kontextu cílů zákona musí být vedena i aplikace ustanovení §10 písm. a). Je-li jednoznačně poplatníkem daně z převodu nemovitostí převodce a předmětem daně je úplatný převod nemovitosti a úmyslem zákonodárce je zatížení hodnoty převáděné nemovitosti, tedy převodcem dosažený finanční výnos z prodeje nemovitosti, příp. dosažitelný finanční výnos, je-li dohodnutá cena nižší než zjištěná, pak musí být ocenění vztaženo ke konkrétní převáděné nemovitosti, která je ve vlastnictví toho, kdo je poplatníkem daně, a musí být i při tomto ohodnocení nemovitosti vzat v úvahu právní stav nemovitosti u převodce, nikoli u nabyvatele. Ani argumentace využívající zpětných účinků vkladu ... | |
| II. ÚS 674/01 | 1. 4. 2003 | Je legitimní, aby v právním státě soudy aplikovaly při stanovení trestní odpovědnosti osoby rozhodná zákonná ustanovení existující v předchozím nedemokratickém režimu "ve světle zásad, jimiž se řídí právní stát". Ústava platná v r. 1977 odepřela svobodě svědomí charakter tzv. absolutního práva. Svobodu vyznání sice formálně zaručovala, současně však stanovila, že náboženská víra nebo přesvědčení nemůže být důvodem k tomu, aby občan odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem. Svoboda vyznání byla sice formálně zaručena, ovšem norma nižší právní síly, podle níž by občan takové ústavní právo mohl realizovat, vydána nebyla a ustanovení jiných právních norem (např. branný zákon") tuto svobodu prakticky likvidovala. Jestliže zákonodárce nestanovil žádnou alternativu k tomu, aby občan mohl dostát svým zákonným povinnostem, nebylo možné čin, kterým pouze realizoval své ústavně zaručené svobody, pokládat za trestný. | |
| II. ÚS 560/01 | 1. 4. 2003 | Smyslem právního institutu lhůty je snížení entropie (neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních vztazích, urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů. Normativní vymezení času pro uplatnění práv může přitom dopadat jak do oblasti hmotných, tak do oblasti procesních subjektivních práv. Nutno rozlišit hmotněprávní lhůty a lhůty procesněprávní i s nimi spojené rozdíly v jejich počítání. Pro posouzení povahy soudcovské lhůty podle §55 občanského soudního řádu Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 236/99 (Ústavní soud ČR, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 17, C. H. Beck, 2001, str. 35 a násl.) konstatoval, že smyslem stanovení soudcovské lhůty je vymezit čas za účelem provedení určitého procesního úkonu účastníkem řízení. Z toho vyplývá, že vymezení času pro zaplacení soudního poplatku je spjato s realizací procesního subjektivního práva. Lhůta podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve spojení s §55 občanské ... | |
| II. ÚS 392/01 | 1. 4. 2003 | Lhůta 5 dní, byť je značně krátká a byť je do ní zahrnuta sobota a neděle, neznemožňuje soudu, aby navrhovatele vhodným způsobem vyzval k odstranění vad (v případě potřeby i telegraficky, či ho předvolal, aby odstranil vady do protokolu), a to zejména za situace, kdy je řádně zastoupen advokátem, a komunikace by tedy měla být snazší. | |
| II. ÚS 119/01 | 1. 4. 2003 | Obcházení zákona spočívá ve vyloučení závazného pravidla záměrným použitím prostředku, který sám o sobě není zákonem zakázaný, v důsledku čehož se uvedený stav stane z hlediska pozitivního práva nenapadnutelným. Jednání in fraudem legis představuje postup, kdy se někdo chová podle práva, ale tak, aby záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího. V posuzovaném případě uzavření kupní smlouvy samo o sobě zákonu neodporuje. Situaci je však nutné posoudit v kontextu ostatních smluvních ujednání souběžně uzavřených. Z nich vyplývá, že kupní smlouva byla, stejně jako smlouva o zřízení zástavního práva, uzavřena za účelem zajištění smlouvy o půjčce a že realizací sjednaného zajištění mělo dojít k převodu vlastnického práva k zástavě na zástavního věřitele, tedy k propadnutí zástavy. Takové ujednání svými důsledky obchází kogentní zákonnou úpravu realizace zástavního práva. Kupní smlouvu je proto třeba považovat podle ustanovení §39 občanského zákoníku za absolutně neplatn ... | |
| II. ÚS 542/2000 | 1. 4. 2003 | Jak již konstatoval Ústavní soud dříve, a nejen v souvislosti s trestním řízením, obecný soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout a - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (sp. zn. I. ÚS 549/2000, Sb. n. u. ÚS, sv. 22, str. 65). Ustanovení §202 odst. 2 trestního řádu účinné do 31. 12. 2001 stanovilo, že v nepřítomnosti obžalovaného se může hlavní líčení provést, jen když soud má za to, že lze věc spolehlivě rozhodnout a účelu trestního řízení dosáhnout i bez přítomnosti obžalovaného, a přitom obžaloba byla obžalovanému řádně doručena a obžalovaný byl k hlavnímu líčení včas a řádně předvolán a o skutku, který je předmětem obžaloby, byl obžalovaný už některým orgánem činným v trestním řízení vyslechnut a bylo dodrženo ustanovení o sdělení obvinění (§160 trestního řádu) a obviněný byl upozorněn na možnost prostudovat spis a učinit návrhy na doplnění vyšetřování (§166 odst. 1 tre ... | |
| II. ÚS 563/01 | 1. 4. 2003 | Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Smyslem využití zásady zavinění je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil, nebo jemuž se přihodila náhoda, která je vyvolala (viz §146 odst. 2, §147 a §148 odst. 2 občanského soudního řádu). K tomu Ústavní soud dodává, že v takových případech nelze interpretovat použitý termín "zavinění" v doslovném jazykovém smyslu, ale ve vztahu příčinné souvislosti, v němž příčinou je chování účastníka řízení (tedy i jeho projev vůle spočívající ve zpětvzetí návrhu), eventuálně též náhoda, a důsledkem je vznik nákladů druhého (dalšího) účastníka. Pro případ vlivu chování druhého účastníka na zpětvzetí žaloby je stanovena z tohoto principu výjimka (§146 odst. 2 věta druhá občanského soudního řádu). Je proto evidentní, že pokud odpadne předmět sporu v důsledku uplynutí času, nemohou se nepřízniv ... | |
| II. ÚS 341/99 | 31. 3. 2003 | Restituce neprávem odňatého majetku, k nimž dochází na základě právních předpisů přijatých na počátku 90. let 20. století, jsou ovládány řadou základních právních principů. Jedním z nich je zásada legality, jejíž prvotní smysl spočívá ve skutečnosti, že podmínky pro restituci jsou stanoveny zákonem, eventuálně prováděcími právními předpisy. Mezi nejvýznamnější z nich patří zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Pro citované předpisy je typické, že předmět jejich úpravy zákon vždy stanoví, a přitom jejich věcná působnost není založena na jediném a výlučném hledisku. Zákon č. 229/1991 Sb. lze sice charakterizovat jako zákonodárcův pokus o komplexní právní regulaci společenských vztahů týkajících se zemědělského majetku, netýká se však veškerých nemovitostí ani veškerých pozemků. V posuzovaném případě bylo v řízen ... | |
| IV. ÚS 690/01 | 27. 3. 2003 | Ministerstvo jako orgán veřejné moci je vázáno obecně vymezeným ústavním limitem činnosti těchto orgánů, jímž je v principu především postulát, dle něhož může a současně je povinno činit pouze to, co stanoví zákon (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky). Ke znakům právního státu a mezi jeho základní hodnoty patří neoddělitelně princip právní jistoty (čl. 1 odst. l Ústavy České republiky), jehož nepominutelným komponentem je nejen předvídatelnost práva, nýbrž i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky. | |
| IV. ÚS 25/01 | 27. 3. 2003 | Povinnost soudu v trestním řízení reflektovat zjištěnou nezákonnost z dřívějška podnětem (byť i proti vlastnímu rozhodnutí) ministru spravedlnosti k podání stížnosti pro porušení zákona má oporu v čl. 90 Ústavy České republiky, podle něhož jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. | |
| IV. ÚS 757/2000 | 27. 3. 2003 | Byla-li rozhodnutí o prodloužení vazby vydána v rozporu se zákonem, tato nezákonnost se přenáší i na navazující usnesení o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby, i když posuzována izolovaně (tj. bez ohledu na rozhodnutí o prodloužení vazby, v nichž měla objektivně svůj základ) sama o sobě v souladu s trestním řádem byla. | |
| Pl. ÚS 42/02 | 26. 3. 2003 | Výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky. Jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se "starým právem", jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení o stížnosti pro porušení zákona. Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy "tady a teď", pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti. Svoboda svědomí patří k tzv. základním právům absolutním, která nelze omezit obyčejným zákonem. V případě konfliktu právní normy s konkrétně upl ... | |
| Pl. ÚS 2/03 | 19. 3. 2003 | 2 | Přestože nálezem Ústavního soudu, vyhlášeným pod č. 528/2002 Sb., byla zrušena protiprávní regulace nájemného, stanovená výměrem Ministerstva financí č. 06/2002, protiústavní situace odstraněna nebyla, neboť v důsledku právní úpravy nájemních vztahů normami občanského práva zůstalo nájemné "zafixováno" ve výši, jež vycházela ze zrušeného cenového výměru. Za tohoto právního stavu se vydávání cenového moratoria jako prostředku ochrany nájemců jeví Ústavnímu soudu nadbytečné, nad rámec §9 ve spojení s §1 odst. 6 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů, neboť vede k bezdůvodnému omezení smluvní volnosti stran. Prodlužování protiústavního stavu opakovaně konstatovaného Ústavním soudem je za těchto okolností zcela nežádoucí a znamená protiústavnost právního předpisu, jenž je toho příčinou. |
| Pl. ÚS 4/03 | 18. 3. 2003 | Je nepochybné, že zákonná kvalifikace určitého jednání jako trestného činu zakládá nedovolenost a protiprávnost takového jednání a implikuje tedy povinnost adresátů takové právní normy počínat si tak, aby jejich jednání trestný čin nenaplňovalo, a v tomto smyslu omezuje volný a svobodný prostor jednotlivce v jeho jednání, tak jak jej garantuje čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Z tohoto hlediska pak zákonná kvalifikace určitého jednání jako trestného činu představuje omezení základních práv a svobod, které musí v souladu s čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod platit pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky, stejně. Skutková podstata trestného činu představuje vždy formální vyjádření takového jednání, které je většinou společnosti reprezentovanou většinou dosaženou při hlasování v zákonodárném sboru považováno za natolik společensky nebezpečné, že musí být jako určitý specifický typ či druh jednání samostatně prohlášeno za trestné a vymezeno jako samo ... | |
| II. ÚS 113/03 | 18. 3. 2003 | Obecně je možno konstatovat, že žádné trestní stíhání neprospívá zdravotnímu stavu stíhaného a každé trestní stíhání vyvolává stres, který, bráno důsledně, zasahuje do zdraví stíhaného. Tyto obecné okolnosti však nemohou být důvodem k nestíhání trestných činů, neboť spravedlivé trestní stíhání zaviněných činů nebezpečných pro společnost je jedním z klíčových prvků právního státu a jednou z raison d`ętre státu jako takového vůbec. Stav, kdy obžalovaný se během šesti let nedostane k soudu prvního stupně, však vydává dle názoru Ústavního soudu záporný signál všem potenciálním pachatelům trestných činů a svědčí o neschopnosti státu plnit své základní funkce. | |
| III. ÚS 395/02 | 13. 3. 2003 | V §8 odst. 3 (nyní 4) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, po novelizaci zákonem č. 183/1993 Sb., byla pro rozhodnutí soudu o zrušení smlouvy či úhradě ceny pozemků stanovena podmínka vlastnictví osoby, jíž byly pozemky darovány nebo bezúplatně převedeny, ke dni účinnosti zákona č. 183/1993 Sb. Důvodová zpráva se výslovně k důvodům stanovení této podmínky nevyjadřuje. Z koncepce jak zákona o půdě, tak zákona č. 183/1993 Sb. však je třeba vykládat tuto podmínku k prospěchu oprávněných osob. Nelze dovozovat, že se zákonodárce snažil vyloučit nároky osob, které se oprávněnými stanou po dvouměsíční prekluzivní lhůtě, zvláště těch, které by se staly oprávněnými po lhůtě pouze v důsledku pomalé činnosti správního orgánu. Takový výklad by byl v rozporu se smyslem jak zákona o půdě, tak zákona č. 183/1993 Sb. Naopak v souladu se smyslem obou zákonů je výklad, dle nějž tato podmínka v zájmu oprávněných osob stanovuje povinnost vydávat pozemk ... | |
| Pl. ÚS 38/01 | 12. 3. 2003 | 2 | Č. 39 K návrhu na zrušení §183b odst. 3 písm. a) zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a čl. II bodu 8 zákona č. 142/1996 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů Ústavní soud neshledal žádný důvod, který by byl způsobilý rozumně vysvětlit nerovnost v přístupu k jednotlivým skupinám akcionářů. Argumentace zvýhodnění státu z důvodů veřejného účelu (úspěšnost a rychlost privatizace) naráží na čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zákonodárce také postup vyvolávající uvedenou nerovnost přijatelně neodůvodnil. Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené ustanovení ve svých důsledcích vyvolává neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty účastnými při realizaci procesu, který byl založen zákonodárcem přijetím institutu povinné nabídky převzetí. Z postulátu rovnosti sice nevyplývá požadavek obecné ... |
| IV. ÚS 675/01 | 12. 3. 2003 | Pokud u původního vlastníka nemovitostí není splněna základní restituční podmínka uvedená v §2 odst. 1 zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, totiž státní občanství, nelze splnění této podmínky zhojit tím, že občanství nabyla zpět stěžovatelka; zmírnění následků některých dalších majetkových křivd podle §1 tohoto zákona je totiž nepodmíněně vázáno na splnění již uvedené základní podmínky. Jestliže nedošlo k obnovení státního občanství původního vlastníka, nemůže skutečnost, že jeho právní nástupci splňují speciální subjektivní podmínky stanovené pro osoby odvozující restituční nárok od původního vlastníka, vést k důvodnosti restitučního nároku. Podstatné je, že právní nástupce původního vlastníka nesplňuje subjektivní podmínky v jejich komplexu, protože původní vlastník nesplnil subjektivní podmínky u ... | |
| II. ÚS 237/02 | 11. 3. 2003 | Za okolností daného případu nelze stěžovateli přičítat, že opravný prostředek nevyužil, když ze shromážděných podkladů zřetelně vyplývá, že se za účastníka celního řízení nepovažoval, neboť byl přesvědčen, že jedná jako řidič, tj. zaměstnanec, za tím účelem byl vybaven plnou mocí a taková praxe byla zaměstnavatelem uplatňována. Následným rozhodnutím, tj. poté, kdy bylo zjištěno nesplnění povinnosti uložené v přijatém tranzitním celním prohlášení, celní orgány pouze deklarovaly výši cla a určily lhůtu pro plnění. Bezprostřední hmotné důsledky měla pro stěžovatele až tato následná rozhodnutí. Připuštění názoru, který uvedl správní soud ve svém vyjádření, že identifikace hlavního povinného byla pravomocně vyřešena již dříve, než celní orgány vydaly svá rozhodnutí o vyměření celních dluhů stěžovateli, a tudíž že tuto skutečnost musel soud - bez ohledu na jednání a úmysly třetích osob - akceptovat (nemohl přezkoumat), by v reálném životě mohlo vést k nepředvídatelným následkům pro všechny o ... | |
| II. ÚS 662/01 | 11. 3. 2003 | Výčet překážek bránících výslechu svědka zákon uvádí taxativně a jejich existence musí být spolehlivě zjištěna. S ohledem na výjimečné okolnosti případu by bylo možné dospět k závěru, že použití extenzivní interpretace těchto zákonných překážek je opodstatněné, ovšem za předpokladu, že výslech příslušného klíčového svědka v přípravném řízení byl řádně proveden. V posuzovaném případě byl hlavní svědek obžaloby v přípravném řízení sice vyslechnut, o termínu konání jeho výslechu však nebyl právní zástupce stěžovatele řádně vyrozuměn, a proto se jej nezúčastnil. Při hlavním líčení byla výpověď svědka pouze přečtena. Stěžovateli či jeho právnímu zástupci tedy nebyla v průběhu trestního řízení ani jednou dána možnost klást klíčovému svědku obžaloby jakékoli otázky. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí vytčené procesní vady nezohlednil. Právní posouzení, že jednáním stěžovatele došlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu loupeže, opřel o důkaz svědeckou výpovědí, jehož provedení je ovše ... | |
| I. ÚS 671/01 | 11. 3. 2003 | Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy "tady a teď", pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti. Svoboda svědomí patří k tzv. základním právům absolutním, která nelze omezit obyčejným zákonem. V případě konfliktu právní normy s konkrétně uplatňovanou svobodou svědomí je třeba vážit, zda prosazení se svobody svědomí nezasáhne do základních práv třetích osob anebo zda prosazení svobody svědomí nebrání jiné hodnoty či principy obsažené v ústavním pořádku České republiky (ústavně imanentní omezení základních práv a svobod). | |
| I. ÚS 276/01 | 11. 3. 2003 | Ústavní soud se již v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 33/2000 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 21, nález č. 5; vyhlášen pod č. 78/2001 Sb.] o návrhu na zrušení §18a odst. 1 písm. c), §18a odst. 2 písm. b) věty za středníkem a §18a odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění zákona č. 304/1997 Sb., podrobně zabýval povahou smlouvy o přepravě osob podle §760 a násl. občanského zákoníku (dále též "o. z."). Dle jeho názoru se jedná o úpravu obecnou, která se vztahuje na všechny druhy dopravy, v důsledku čehož společná ustanovení ke smlouvám o přepravě uvedená v §772 o. z. umožňují, aby podrobnější úprava osobní a nákladní přepravy byla stanovena zvláštními předpisy, a to zejména přepravními řády a tarify. Přeprava osob je dle přesvědčení Ústavního soudu vztahem soukromoprávním, jenž vzniká na základě smlouvy o přepravě, která je u hromadných dopravních prostředků uzavírána obvykle konkludentním jednáním. Vzhledem k t ... | |
| Pl. ÚS 19/02 | 11. 3. 2003 | Ustanovení čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky zakotvuje jako jednu z klíčových zásad fungování a realizace soudní moci v České republice procesní zásadu rovnosti práv účastníků řízení před soudem. Tento ústavní princip tak garantuje rovné procesní postavení účastníků soudního řízení co do práv, jež účastníkům určitého typu řízení přiznává právní řád. Z této zásady lze mimo jiné dovodit, že pro určitý typ řízení musí být dána jediná příslušnost soudu, chápaná v rozměru věcném a funkčním, přičemž taková úprava musí být provedena zákonem. Je přitom zřejmé, že pro různé typy řízení lišící se svým předmětem může zákonodárce stanovit různý rozsah procesních práv a povinností. Jinými slovy rovnost účastníků řízení je třeba vykládat tak, že musí být respektován stejný rozsah procesních práv a povinností v řízeních shodujících se stejným předmětem řízení. Je však nepřípustné, aby rozlišovacím kritériem byl namísto předmětu řízení účastník sám - byť například definovaný svým procesním postave ... | |
| IV. ÚS 600/01 | 11. 3. 2003 | V případě podání mimořádného opravného prostředku a souběžně podané ústavní stížnosti je ústavní stížnost považována za přípustnou až po rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku s výjimkou rozhodnutí o obnově řízení. Přitom lhůta k podání ústavní stížnosti bude považována za zachovanou i ve vztahu k předchozímu pravomocnému rozhodnutí. | |
| I. ÚS 308/01 | 11. 3. 2003 | V §49 odst. 1 věty druhé občanského soudního řádu je stanoveno, že má-li účastník osobně v řízení něco vykonat, doručuje se písemnost nejen jeho zástupci, ale i jemu samotnému.To se vztahuje i na výzvu k zaplacení soudního poplatku. Doručil-li soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu účinného do 31. 12. 2002 výzvu k zaplacení soudního poplatku z návrhu na zahájení řízení jen navrhovateli a v důsledku nezaplacení soudního poplatku řízení zastavil, porušil tím právo účastníka domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a práva na soudní přezkoumání zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. | |
| IV. ÚS 195/02 | 6. 3. 2003 | Pokud je povoleno přezkoumání daňového rozhodnutí podle §55b zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, a po tomto přezkoumání je rozhodnuto způsobem, který upravuje věta druhá §55b odst. 1 tohoto zákona, tj. dojde k potvrzení původního rozhodnutí, nejedná se o rozhodnutí nové; přerušil-li správní soud řízení o správní žalobě do skončení přezkumného řízení, pak po vydání takového rozhodnutí v řízení pokračuje. | |
| IV. ÚS 598/02 | 3. 3. 2003 | V intencích zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod) bylo v daném případě třeba, aby soud, pokud měl přes předložené doklady pochybnosti o oprávněnosti určité osoby za organizaci jednat, tyto pochybnosti odstranil (upřesňující výzvou, případně u jednání), a to tím spíše, že proti usnesení o zastavení řízení - k němuž v posuzovaném případě došlo - není odvolání přípustné, a stěžovatel tak již nemohl pochybnosti soudu, o kterých dosud ani neměl s ohledem na předchozí postup soudu povědomí, odstranit. | |
| III. ÚS 86/02 | 27. 2. 2003 | Aniž by Ústavní soud Městskému soudu v Praze s ohledem na rozsudek ze dne 26. 11. 2001 č. j. 28 Ca 305/2000-44, jakož i správním orgánům s ohledem na rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 26. 7. 2000 č. j. MHMP 44890/2000 a rozhodnutí Místního úřadu městské části Praha 14 ze dne 10. 5. 2000 č. j. 8039/134/608/00/OKOZ-m, RM 22/00, vytýkal porušení jednoduchého práva, a tím ad maius i dotčení v základním právu stěžovatele, byl nucen tato rozhodnutí zrušit s ohledem na právní závěry a právní důsledky nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2002 sp. zn. II. ÚS 157/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 133), jakož i maximu vnitřní konzistentnosti a nerozpornosti právního řádu, plynoucí z čl. 1 Ústavy České republiky (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000 sp. zn. III. ÚS 458/2000, tatáž sbírka, svazek 20, nález č. 180). | |
| III. ÚS 686/02 | 27. 2. 2003 | Definiční znaky pojmu veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky lze vymezit a contrario k pojmům státního orgánu, orgánu územní samosprávy a veřejnoprávní korporace. Z množiny veřejnoprávních subjektů za takové pak nutno považovat veřejný ústav a veřejný podnik, veřejné fondy a veřejné nadace. Jejich společnými znaky jsou veřejný účel, zřizování státem, kreování jejich orgánů státem, jakož i státní dohled nad jejich činností. Všechny uvedené definiční znaky naplňuje i Fond národního majetku České republiky (dále jen "Fond"). Fond byl zřízen zákonem (§4 odst. 1 zákona č. 171/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů majetku státu na jiné osoby a o Fondu národního majetku České republiky), jeho orgány jsou kreovány státem (§7 a §13 tohoto zákona), plní výlučně veřejné účely stanovené zákonem (§18 odst. 2, §20 až 21 tohoto zákona), a konečně stát zákonem zakotvenými prostředky vykonává dohled na činností Fondu (§9 odst. 2, §22 tohoto zákona). Tyto znaky do ... |