Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2003

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
III. ÚS 694/02 17. 12. 2003 Ústavní soud ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil podmínky, za jejichž porušení nesprávná aplikace norem jednoduchého práva obecnými soudy vede k porušení ústavně zaručeného práva či svobody [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 173/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 28, nález č. 127]. Jednou z nich je případ svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, a to za situace, kdy právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními" (např. sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. I. ÚS 401/98, sp. zn. II. ÚS 252/99, sp. zn. I. ÚS 129/2000, sp. zn. I. ÚS 549/2000 - Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 34; svazek 4, nález č. 79; svazek 13, nález č. 3; svazek 17, nález č. 15; svazek 19, nález č. 134; svazek 22, nález č. 63). Podle přesvědčení Ústavního soudu k takovému nesouladu došlo v daném případě, a to proto, že ze skutkový ...
II. ÚS 631/02 17. 12. 2003 V daném případě bylo nutné najisto postavit otázku, od kterého okamžiku došlo k omezení osobní svobody stěžovatele, resp. odkdy počala běžet zákonná lhůta 48 hodin, po niž je omezení osobní svobody stěžovatele zákonné. Obecné soudy nevedly při posouzení, zda byla dodržena lhůta zákonného omezení osobní svobody, dokazování tak, aby jím objasnily rozpor mezi jednotlivými úředními dokumenty stran právní kvalifikace daného policejního úkonu. Proto nemohly kvalifikovaně dospět k závěru, že tvrzením stěžovatele o jeho údajně vynuceném pobytu na policejní služebně do doby zadržení nelze přisvědčit. Nemohly tak proto ani vyřešit zásadní otázku, zda lhůta 48 hodin pro zákonné omezení osobní svobody byla v době podání návrhu státního zástupce na vzetí do vazby v dané věci zachována.
III. ÚS 280/03 17. 12. 2003 Zatímco primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva, a to především i v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu, úkolem Ústavního soudu je posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Při tomto právním a ústavněprávním vymezení funkcí těchto orgánů veřejné moci Ústavní soud plně respektuje jím samotným opakovaně vyslovené stanovisko, že úvahu obecného soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn přezkoumávat, z čehož se současně podává, že předmětem ústavní stížnosti za těchto okolností může být toliko denegatio iustitiae (srov. obdobně nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 40/93, Sbírka nálezů a usnesení, Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 6, str. 47 a násl.; usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 116/94, tamtéž, svazek 3, usn. č. 7, str. 333 a násl.). Přijetí závěrů obecného soudu o obsahu právního úkonu ...
II. ÚS 90/03 17. 12. 2003 Posuzovanou věc lze zařadit mezi případy, kdy jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ posouzením ústavnosti interpretace daného ustanovení při jeho aplikaci. V tomto směru se však podle názoru Ústavního soudu provedená interpretace §50 odst. 1 zákona č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních), a příslušná argumentace správních orgánů a správního soudu neocitají v extrémním nesouladu s obsahem obvyklých výkladových metod, který by svědčil o svévolné aplikaci jednoduchého práva, a vyžadoval si tak zásahu Ústavního soudu z titulu stěžovatelem namítaného nerespektování čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k tomu, že obecný soud dospěl k závěru, že se jedná o předběžné rozhodnutí správního orgánu, jež je vyloučeno z přezkumu [§248 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu], řízení zastavil. Rozhodnutí správního orgánu o zajištění zbrojního průkazu podle §50 odst. 1 zákona o střelných ...
II. ÚS 583/01 16. 12. 2003 Ústavní soud coby orgán ochrany ústavnosti v demokratickém právním státě je povinen chránit demokratické hodnoty. Je oprávněn vyžadovat, aby i obecné soudy v demokratickém právním státě aplikovaly rozhodná zákonná ustanovení, která platila v dřívějším nedemokratickém režimu, "ve světle zásad, jimiž se řídí právní stát" (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva z 22. 3. 2001 ve věci Streletz, Kessler a Krenz proti Německu). Ve státě, který se označuje za demokratický a proklamuje princip svrchovanosti lidu, nemůže být žádný jiný režim legitimní než režim demokratický. Angažovanost uvnitř a ve prospěch totalitní komunistické strany nesměřovala ani nesměřuje k prosazování demokratických hodnot (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 1; vyhlášen pod č. 14/1994 Sb.). Ústavní soud nemůže považovat fakt, že jednotlivec byl při požívání svých práv zvýhodněn oproti jiným v důsledku takové angažovanosti, za rozumný a o ...
I. ÚS 699/02 16. 12. 2003 Jestliže občanský soudní řád v §200m odst. 2 písm. b) svěřoval aktivní legitimaci k podání návrhu na zrušení registrace přihlášky k volbám do Senátu pouze tomu, kdo podal přihlášku k registraci, nepochybně tím měl na mysli subjekty, které podaly přihlášku řádnou, tj. splňující náležitosti podle §61 odst. 1 a 2 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění účinném od 1. 8. 2000). Subjekt, který nezaplatil volební kauci podle §61 odst. 2 písm. e) tohoto zákona, nepodal přihlášku splňující zákonem předepsané náležitosti (řádná přihláška). Teprve po splnění této povinnosti by získal způsobilost být účastníkem řízení podle §200m odst. 2 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2002 (nyní jde o ustanovení §89 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní). To se však v daném případě nestalo, protože stěžovatelka volební kauci nezaplatila.
IV. ÚS 666/02 15. 12. 2003 Za situace, kdy právo umožňuje dvojí výklad, nelze pominout, že na poli veřejného práva mohou státní orgány činit pouze to, co jim zákon výslovně umožňuje; z této maximy pak plyne, že při ukládání a vymáhání daní podle zákona (čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod), tedy při de facto odnětí části nabytého vlastnictví, jsou orgány veřejné moci povinny podle čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod - tedy v případě pochybností postupovat mírněji (in dubio mitius).
III. ÚS 124/03 11. 12. 2003 Pojem škoda uvedený v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod zahrnuje jak škodu skutečnou, tak ušlý zisk. Ústavně zakotvené právo každého na náhradu škody podle uvedeného ustanovení lze do určité míry omezit, smysl a podstata uvedeného práva musí zůstat nedotčeny. Jsou-li podle zákona vydaného k realizaci tohoto ústavně zaručeného práva (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod) naplněny podmínky odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí podle zvláštního zákona, pak nelze náhradu škody odepřít z toho důvodu, že předpisy o rozsahu a způsobu náhrady škody ji pro ten který případ vylučují, konkrétně tím způsobem, že náhradu škody vzniklé v podobě ušlého zisku váží na podmínku, že tato škoda byla způsobena úmyslně; vzhledem k povaze odpovědnosti státu, jež je vystavěna na principu objektivním, nelze (obecné) ustanovení obsahující tuto podmínku (normu) aplikovat.
III. ÚS 658/02 11. 12. 2003 Pokud je petit ústavní stížnosti, která v zásadě směřuje proti nečinnosti zastupitelstva obce v souvislosti s návrhem na vyhlášení místního referenda, formulován tak, že Ústavní soud má zakázat zastupitelstvu obce pokračovat v porušování ústavně zaručeného práva stěžovatelky spočívajícím v nevyhlášení místního referenda o konkrétních v referendu občanům obce položených otázkách, není Ústavní soud k projednání takového návrhu příslušný, neboť by se jednalo o jeho nepřípustný zásah do samostatné působnosti obce, jejíž výkon zákon svěřuje příslušnému orgánu obce. Ústavní soud není oprávněn nahradit zastupitelstvo, příp. jiný příslušný orgán obce v jeho oprávnění posoudit obsah v referendu položených otázek z hlediska obce a jejích důsledků pro obec. Takovýto postup by zároveň odporoval judikatuře Ústavního soudu, která požaduje minimalizovat zásahy do postavení a rozhodování jinak příslušných orgánů veřejné moci.
II. ÚS 341/02 9. 12. 2003 I. Nesprávnou interpretací v době rozhodnutí platného §24 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "ZKV") krajský soud nevyhověl požadavku čl. 90 odst. 1 Ústavy České republiky, neboť soudem nebyla zákonem stanoveným způsobem poskytnuta ochrana právům stěžovatele. Jakkoliv již příslušné ustanovení §24 odst. 4 ZKV není součástí platného právního řádu, neboť bylo Ústavním soudem nálezem sp. zn. Pl. ÚS 19/02, vyhlášeným pod č. 101/2003 Sb. a uveřejněným ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 33, s účinností od 4. 4. 2003 zrušeno, v době, kdy toto ustanovení platilo, byly soudy povinny je aplikovat, a to v celém jeho rozsahu. II. Správce konkursní podstaty byl při popření pohledávky a zejména při formulaci vyrozumění o jejím popření vázán ZKV v celé jeho šíři, a to nejenom samou povinností o popření pohledávky stěžovatele vyrozumět, ale rovněž jej poučit o krocích, které je stěžovatel povinen podniknout k tomu ...
I. ÚS 554/02 9. 12. 2003 Ustanovení §21 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") stanoví, kdo je oprávněn jednat za právnickou osobu; z odstavce 1 písm. b) tohoto ustanovení vyplývá, že za právnickou osobu rovněž jedná zaměstnanec, který byl pověřen statutárním orgánem. Osoby splňující požadavky §21 o. s. ř. nepotřebují zvláštní zmocnění, ale z odstavce 5 §21 o. s. ř. vyplývá, že každý, kdo jedná za právnickou osobu, musí své oprávnění prokázat. Ze slova "prokázat" zcela jednoznačně vyplývá, že nestačí své oprávnění pouze tvrdit, ale je nutné toto tvrzení rovněž věrohodným způsobem doložit. To znamená v případě statutárního zástupce např. výpisem z obchodního rejstříku, jmenovacím dekretem apod., v případě pověřeného zaměstnance předložením pověření uděleného statutárním orgánem k jednání v určité konkrétní věci, případně organizačním řádem, stanovami či vnitřním předpisem právnické osoby, ze kterého takové pověření vyplývá. Pověření podle §21 o. s. ř., zakládající oprávnění zaměstnance jednat za právnic ...
IV. ÚS 612/03 8. 12. 2003 Stěžovatelka účastníkem řízení, v němž soud vydal napadená usnesení, nebyla, a proto ani nemůže být oprávněna domáhat se jejich kasace cestou ústavní stížnosti. Jakkoli stěžovatelka tvrdí, že byla narušena její vlastnická práva, nemůže Ústavní soud vykročit z mezí zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (jímž je vázán podle čl. 88 odst. 2 Ústavy České republiky) a stěžovatelce, která aktivní legitimaci k řízení o ústavní stížnosti postrádá, tuto neexistující legitimaci meritorním přezkumem stěžovaných usnesení udělit.
I. ÚS 429/03 4. 12. 2003 Hodnocení provedených důkazů v trestním řízení je činností zásadně prováděnou soudci obecných soudů. Ústavní soud ovšem zasáhne do závěrů obecných soudů k hodnocení důkazů tehdy, přehlédne-li obecný soud ústavněprávní význam práva na osobní svobodu a zákaz libovůle, pod jejichž zorným úhlem je třeba postupovat při výkladu všech procesních principů a pravidel daných jednoduchým právem (trestní řád), především pak principu in dubio pro reo (§2 odst. 2 trestního řádu).
IV. ÚS 487/03 1. 12. 2003 Porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. ÚS 78/02 28. 11. 2003 Ústavní soud, jenž si je vědom svého ústavního poslání (čl. 83 Ústavy České republiky), důsledně respektuje princip subsidiarity ústavní stížnosti, z něhož se odvíjí imperativ minimalizace jeho zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Poukazuje na to, že posuzované trestní řízení je již pravomocně skončeno. Trestní odpovědnost stěžovatele v něm byla postavena najisto. Byl mu uložen dlouhodobý trest odnětí svobody a z vazby byl převeden do výkonu trestu, přičemž doba strávená ve vazbě mu byla započítána do uloženého trestu odnětí svobody. V předmětné věci Ústavní soud dospěl k závěru, že mu její okolnosti využít plně svých pravomocí nedovolují. Kasace napadených rozhodnutí, jež se týkají toliko určitého úseku nyní již pravomocně skončeného trestního řízení, by zůstala zcela neúčinnou reparací nepřiměřeného zásahu do ústavních práv stěžovatele, která není způsobilá obnovit stav, který existoval před tímto zásahem. Na druhé straně k jiné formě reparace, zejména satisfakčního typu ...
II. ÚS 254/01 28. 11. 2003 Ústavní soud nemohl pominout otázku, zda Celní úmluva o mezinárodní přepravě zboží na podkladě karnetů TIR (Úmluva TIR) splňuje další podmínky uložené ustanovením čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") po novele provedené ústavním zákonem č. 395/2001 Sb. Mezinárodní smlouva zásadně musela tyto podmínky naplňovat i před zmíněnou novelou Ústavy, ačkoli nebyly v Ústavě ani v zákonném odkazu výslovně uvedeny. Mezinárodní smlouva, která Českou republiku nezavazuje, je z jejího hlediska irelevantní a chybí mezinárodně právní důvod k její recepci do českého práva. Publikace právní normy je jedním ze základních předpokladů její závaznosti v podmínkách právního státu (tehdejší čl. 1 Ústavy). Subjekty, které norma zavazuje, musejí k ní mít přístup a mít možnost poznat její obsah. V podmínkách právního státu je nutné považovat za neopominutelný rovněž souhlas parlamentu se smlouvou, jež má měnit prvky účinnosti zákona. Ústavní soud konstatuje, že Úmluva TIR uvedené náležitosti naplňuje ...
IV. ÚS 442/03 28. 11. 2003 Pokud by Ústavní soud podané ústavní stížnosti vyhověl, nemělo by takové jeho rozhodnutí naprosto žádnou právní funkci - ministr spravedlnosti by totiž vzhledem ke kogentnímu ustanovení §266a odst. 1 trestního řádu včasnou stížnost pro porušení zákona u Nejvyššího soudu podat nemohl; nelze pak očekávat, že by Ústavní soud mohl svým nálezem zavazovat ministra spravedlnosti ať už ke zcela zbytečnému sdělení (stěžovateli adresovanému), že uvedený mimořádný opravný prostředek podán býti nemůže, nebo dokonce k tomu, aby konal v rozporu s citovaným ustanovením trestního řádu.
II. ÚS 374/02 28. 11. 2003 Právo na bezplatnou právní pomoc je garantováno pouze v zákonem vymezených případech, využití práva na právní pomoc v případě, kdy nejde o nutnou nebo bezplatnou obhajobu, je věcí úvahy toho, kdo takové právní pomoci využije. Neuhrazení nákladů obhajoby v případě trestního stíhání proti stěžovateli, které bylo jako nedůvodné zastaveno, nepředstavuje protiústavní zásah do práva na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Při posuzování samotného práva na náhradu škody způsobené nezákonným zásahem státu a jeho obsahu je třeba respektovat normy, kterými jsou ve stěžovatelově případu trestní řád a zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. V těchto normách jsou pravidla zahájení trestní ...
I. ÚS 504/03 25. 11. 2003 Nezbytnou podmínkou fungování liberálně demokratické společnosti je vytvoření autonomního prostoru jednotlivce, v němž se může svobodně realizovat mimo jiné jakožto bytost sociální a hospodářská, která získává prostředky k životu prací a jinou činností s ekonomickými aspekty. Na druhou stranu takové postavení jednotlivce je do značné míry determinováno stupněm rozvoje ekonomického, politického a konečně i veřejně mocenského uspořádání společnosti. Z podstaty práva na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu jakožto práva hospodářského nelze bez dalšího dovodit závěr, že toto právo (svoboda) vytváří autonomní prostor jednotlivce, v němž je jednotlivec oprávněn činit vše, co mu zákon nezakazuje [čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], přičemž veřejná moc smí do tohoto prostoru zasahovat toliko za zákonem stanovených podmínek (čl. 26 odst. 2 Listiny). Povaha tohoto práva je ambivalentní v tom, že nevytváří pouze status negativus, tedy prostor autonomie jedn ...
I. ÚS 577/01 25. 11. 2003 V řízení o ústavních stížnostech je Ústavní soud především oprávněn rozhodnutí orgánu veřejné moci zrušit; směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, může příslušnému orgánu zakázat, aby v porušování práva pokračoval, nebo mu přikázat, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné. Nemůže však jinému orgánu veřejné moci přikazovat, o čem a jakým způsobem má jednat a rozhodovat, resp. k čemu má při svém rozhodování přihlížet nebo nepřihlížet. V této části ústavní stížnosti se tedy jedná o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Úkolem Ústavního soudu není a nemůže být meritorní hodnocení otázky, zda stěžovatel svým jednáním naplnil některé z bezpečnostních rizik podle zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, či zda u něj takové riziko bylo správně zjiště ...
I. ÚS 558/01 25. 11. 2003 Ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud hlediskem dotčení ústavním pořádkem garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem nasvědčujícím dotčení na základních právech či svobodách, tedy nikoli dokazování vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci. Právní řád, byť vnitřně diferencovaný, tvoří jednotu a jako s takovým je třeba s ním zacházet při aplikaci jednotlivých ustanovení a institutů; proto, pokud jde o naplnění objektivních znaků trestného činu, při promítnutí principu trestněprávní represe jako posledního prostředku - "ultima ratio" - nemůže být ignorována obchodněprávní stránka věci (nález sp. zn. IV. ÚS 564/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 169). Pravidla liberálního demokratického právního státu vyžadují, aby vina pachatele byla autoritativně konstatována jen ohledně takového jed ...
I. ÚS 137/03 18. 11. 2003 Podle čl. 1 Ústavy České republiky je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Uvedený článek je základním interpretačním vodítkem činnosti všech orgánů státní moci České republiky. Lze z něho - byť nejen z něho - dovodit, že i při zachování (zásadní) kontinuity se "starým právem" je třeba výklad a použití právních norem podřídit jejich obsahově materiálnímu smyslu. Ústava proto jasně akcentuje hodnotovou diskontinuitu se "starým režimem" (komunistickým) a zdůrazňuje ochranu základních práv a svobod, jež z ústavního pořádku České republiky vyplývají (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 19/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 1, str. 1 a násl.). Po listopadu 1989 došlo v Československu, nyní v České republice, k zásadním politickým a ekonomickým změnám. V jejich důsledku byl zaveden nový hodnotový systém moderní demokratické společnosti, jehož očima je třeba vykládat i staré právní normy, po ...
III. ÚS 202/03 13. 11. 2003 Jedním ze základních principů, jimiž je soudní řízení ovládáno, je princip rovnosti účastníků, který vyjadřuje skutečnost, že účastníci řízení (strany) musí stát před soudem v rovném postavení, aniž by byla jedna nebo druhá strana jakkoli procesně zvýhodněna. K provedení tohoto principu se ukládá soudu povinnost, aby oběma stranám sporu zajistil stejné možnosti k uplatnění jejich práv. Obdobně chápe princip rovnosti stran Evropský soud pro lidská práva, který používá v této souvislosti pojem "rovnost zbraní". Podle konstantní judikatury tohoto soudu princip rovnosti zbraní, jako jeden z prvků širšího pojetí spravedlivého procesu, vyžaduje, aby každé procesní straně byla dána přiměřená možnost přednést svou záležitost za podmínek, jež ji nestaví do podstatně nevýhodnější situace, než ve které je její protistrana (viz např. Dombo Beheer B. V. proti Nizozemí, 1993, Ankerl proti Švýcarsku, 1996, Komanický proti Slovensku, 2002). Tím, že obecný soud nedoručil stěžovateli odvolání žalobkyně, ...
III. ÚS 696/02 13. 11. 2003 Otázkou průtahů v řízení před orgány veřejné správy se Ústavní soud zabýval již v řadě svých rozhodnutí (zejména v nálezech sp. zn. IV. ÚS 55/94, sp. zn. II. ÚS 71/99, sp. zn. I. ÚS 663/01 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 42; svazek 30, nález č. 83; svazek 25, nález č. 16). Ve smyslu v současnosti již ustálené judikatury průtahy v řízení představují tzv. jiný zásah do základních práv stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ústavní garanci práva každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů (resp. v přiměřené lhůtě), odporuje, dochází-li v konkrétním případě u správního úřadu k nedůvodným průtahům v řízení. Správní řád ani jiné právní předpisy v předmětné době neupravovaly právo účastníka na tzv. dozorčí stížnost, kterou by se mohl proti průtahům bránit, jak to č ...
III. ÚS 444/01 13. 11. 2003 Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 158/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 12) konstatoval, že ustanovení §62 trestního zákona není relevantní normou pro výrok o vině a trestu pachatele, neboť souvisí s výkonem již uloženého trestu, a z tohoto důvodu nemůže být rozhodující normou pro posouzení trestnosti činu z hlediska časové působnosti trestního zákona.
IV. ÚS 525/02 11. 11. 2003 Každému navrhovateli vzniká v řízení před orgánem veřejné moci legitimní očekávání, že bude-li postupovat v souladu se zákonem a konkrétními pokyny tohoto orgánu, povede to v případě úspěchu ve sporu k vydání reálně vykonatelného rozhodnutí. Soudy právního státu chránícího individuální lidská práva a svobody jsou ústavně zavázány promýšlet důsledky svých rozhodnutí, zohledňovat svůj předchozí postup, dbát na vynutitelnost vydávaných rozhodnutí a neposuzovat věc jenom z hlediska izolovaného výkladu jednoho ustanovení. Důvěra v soudní rozhodování a reálná vynutitelnost práva totiž patří mezi základní mimoprávní atributy právního státu.
II. ÚS 182/02 11. 11. 2003 Porušení zásad spravedlivého procesu představují zpravidla jen tzv. opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásad volného hodnocení důkazů nezabýval. Z práva na projednání věci veřejně a v přítomnosti účastníka a z práva vyjádřit se ke všem provedeným důkazům tedy nevyplývá bezpodmínečné právo na provedení účastníkem navrženého důkazu včetně důkazu výslechem účastníka. Je třeba důsledně odlišovat důkaz výslechem účastníka od tvrzení účastníka a jeho přednesu při jednání.
IV. ÚS 239/03 6. 11. 2003 Byla-li v daňovém řízení udělena plná moc pouze pro zastupování v odvolacím řízení, nelze ji považovat za plnou moc udělenou pro celé řízení podle §17 odst. 7 zákona České národní rady č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Nesprávná interpretace tohoto ustanovení obecným soudem vedoucí k chybné aplikaci §250b odst. 1 občanského soudního řádu, a tím k následnému zastavení řízení, představuje odepření práva na přístup k soudu v rozporu s čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 150/03 6. 11. 2003 1. Závazkový vztah je podle §45 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §489 a 420 občanského zákoníku založen způsobením škody, jež je dána náklady na odstranění vozidla za účelem zabezpečení provozu na pozemní komunikaci. Tento vztah přitom vzniká mezi provozovatelem vozidla a osobou, jež byla k nucenému odtahu vozidla oprávněna a jíž vznikla škoda, jejíž výše je dána výší nákladů vynaložených za účelem zabezpečení provozu na pozemní komunikaci. Touto osobou může být buď vlastník pozemní komunikace, anebo osoba, jež na základě smluvního vztahu s vlastníkem pozemní komunikace zabezpečuje nucený odtah vozidel, přičemž u obou je postavení oprávněného subjektu dáno pokynem policisty nebo strážníka obecní policie o odstranění vozidla. Uvedený pokyn má povahu správního rozhodnutí, případně zásahu správního orgánu (podle §83 soudního řádu správního) a podléhá v tomto smyslu přezkumu, jenž je ...
II. ÚS 630/02 5. 11. 2003 V daném případě bylo nutné najisto postavit otázku, od kterého okamžiku došlo k omezení osobní svobody stěžovatele, resp. odkdy počala běžet zákonná lhůta 48 hodin, po niž je omezení osobní svobody stěžovatele zákonné. Obecné soudy nevedly při posouzení, zda byla dodržena lhůta zákonného omezení osobní svobody, dokazování tak, aby jím objasnily rozpor mezi jednotlivými úředními dokumenty stran právní kvalifikace daného policejního úkonu. Proto nemohly kvalifikovaně dospět k závěru, že tvrzením stěžovatele o jeho údajně vynuceném pobytu na policejní služebně do doby zadržení nelze přisvědčit. Nemohly tak proto ani vyřešit zásadní otázku, zda lhůta 48 hodin pro zákonné omezení osobní svobody byla v době podání návrhu státního zástupce na vzetí do vazby v dané věci zachována.
IV. ÚS 772/02 3. 11. 2003 Výrok rozhodnutí je ústředním bodem celého rozhodnutí, kterým se přiznává účastníkovi řízení určité právo nebo se mu stanoví určitá povinnost, popř. závazně deklaruje, že určité právo nebo povinnost je či není. V některých případech zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, co musí být obsaženo ve výroku, v jiných rozhodnutích obsah výroku vyplývá z jejich charakteru (§32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Právě z uvedeného důvodu je nutné, aby výrok rozhodnutí, kterým je stanovena daňová povinnost (nově doměřována), byl zcela konkrétní, jednoznačný a srozumitelný (čímž je vymezen i případný okruh argumentů uplatnitelných v odvolání).
III. ÚS 282/03 30. 10. 2003 Dle právního názoru Ústavního soudu [usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02 (nepublikováno)] odmítl-li Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále jen "tr. řád"), tedy proto, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, může Ústavní soud přezkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda byly správně posouzeny podmínky pro podání dovolání a rozhodnutí o něm. Ústavní soud však nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu, tj., zda se v dané věci jednalo o rozhodnutí, které spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť tím by se stal další instancí v řízení o dovolání, což je role, která mu podle čl. 83 a 90 Ústavy České republiky nepřísluší. Může zkoumat pouze to, zda Nejvyšší soud svým postupem neporušil ústavně zaručená práva stěžovatele, konkrétně právo na to, aby jeho návrh byl stanoveným postupem ...
II. ÚS 68/02 23. 10. 2003 Lhůta k podání správní žaloby podle ustanovení §250b odst. 1 občanského soudního řádu je lhůtou procesní povahy. Je-li v důsledku jejího odlišného chápání či jinak nesprávného počítání soudem odmítnuta včas podaná správní žaloba, třeba takový postup soudu hodnotit jako odepření práva na soudní ochranu.
II. ÚS 410/01 23. 10. 2003 Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy v napadených rozhodnutích dospěly k právním závěrům, které nelze z jimi zjištěného skutkového stavu bez provedení dalšího dokazování dovodit. Obecné soudy se nevypořádaly s primární otázkou platnosti smlouvy o postoupení pohledávek z hlediska zákonných ustanovení upravujících postup likvidátora při likvidaci státního podniku, jíž se měly zabývat ex officio. Likvidátor státního podniku podle ustanovení §47b zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávek, zpeněží při likvidaci státního podniku majetek prodejem věcí v dražbě provedené příslušnými orgány republik. Jiným způsobem může likvidátor postupovat jen se souhlasem orgánu uvedeného v ustanovení §10 odst. 1 citovaného zákona. Ze spisového materiálu nicméně není zřejmé, že by obecné soudy vedly dokazování v tom směru, zda souhlas příslušného orgánu se zpeněžením majetku státního podniku jiným způsobe ...
I. ÚS 754/01 23. 10. 2003 Ústavní soud zdůrazňuje, že restitučními zákony se demokratický právní stát snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových křivd, přičemž státní orgány jsou povinny postupovat podle příslušného restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma, způsobená za totalitního komunistického režimu, má být alespoň částečně kompenzována. Tuto částečnou kompenzaci nelze spatřovat např. toliko v tom, že by byl restituční nárok sice shledán důvodným, leč že by byly oprávněné osobě bezúplatně převedeny jiné pozemky ve vlastnictví státu, popř. že by jí byla přiznána finanční náhrada. Vůdčím principem musí být vždy výše uvedený účel restitučního zákona, při jehož výkladu je zásadně nutno preferovat vydání původního pozemku či pozemků, pokud o to restituenti usilují a pokud to zákon nevylučuje. Rovněž restituční zákon č. 229/1991 Sb. sleduje v prvé řadě ten cíl, aby byl původní majetek oprávněným osobám reálně vydán. Pouze výjimečně, jsou- li beze všech pochybností spln ...
IV. ÚS 599/02 22. 10. 2003 1. Kogentní úprava §10 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, vylučuje oprávnění soudu rozhodnout o počtu hlasů jednotlivých hlasujících věřitelů jinak. Hlasy konkursních věřitelů se nepočítají "podle počtu hlav", ale podle výše jejich pohledávek. 2. Jestliže obecný soud postupoval v přímém rozporu s kogentními ustanoveními zákona o konkursu a vyrovnání, vybočil extrémně z mezí ústavnosti.
I. ÚS 360/03 22. 10. 2003 Rozhodnutí o znalečném je svou povahou a postavením osoby, o jejímž nároku je rozhodováno, rozhodnutím správním, byť je činěno v trestním řízení. Orgán činný v trestním řízení se při jeho přijímání musí řídit zásadami správního řízení, neboť libovůle při výkonu veřejné moci je z ústavního hlediska nepřípustná. Na správní povahu rozhodování o znalečném lze usuzovat i z postavení těch, o jejichž nárocích se rozhoduje, tedy znalců samotných. Znalci jsou ve vztahu k orgánu veřejné moci, který je ustanovil, v postavení nerovném, podřízeném, tj. v postavení, které charakterizuje veřejnoprávní vztah. Rozhodování státního orgánu o nárocích znalců je rozhodováním o nárocích majícím svůj základ ve veřejném, tj. správním právu. Ústavní soud však poznamenává, že pokud znalec provede dle pokynů orgánu, který jej přibral do řízení, řádně a včas posudek, vzniká mu legitimní očekávání na odměnu určenou podle právních předpisů (§17 až 19 zákona č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, a §16 až 29 a p ...
II. ÚS 683/02 20. 10. 2003 Jestliže stěžovatelka podala proti napadenému rozhodnutí žalobu, kterou se u obecného soudu domáhala vydání rozhodnutí, kterým by bylo předmětné cenové rozhodnutí zrušeno, a obecný soud návrh odmítl jako nepřípustný [§130 odst. 1 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), §68 písm. b) s. ř. s., s přiměřeným použitím §46 odst. 2 s. ř. s.], a dále podala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, jde v současné době o věc dosud pravomocně neskončenou. Je zřejmé, že ústavní stížnost meritorně pro procesní překážku projednat nelze, neboť všechny procesní podmínky stanovené pro podání ústavní stížnosti zákonem musí být splněny v okamžiku zahájení řízení (§27 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).
IV. ÚS 253/03 15. 10. 2003 Přílišný formalismus odhlížející od podstaty věci a smyslu, jakož i účelu aplikovaných právních norem není namístě tam, kde je výsledek aplikace práva ve vztahu k jeho důsledkům transparentně a logicky nejen z výroku, ale i odůvodnění rozhodnutí seznatelný. V daném kontextu je třeba chápat jednotlivá ustanovení právního předpisu v jejich vzájemné souvislosti, vycházeje z předpokladu rozumného zákonodárce, který jejich vztahu připisuje vzájemnou souvztažnost, a tedy i logické propojení. Podle §192 trestního řádu (dále jen "tr. řád") je-li obviněný ve vazbě, rozhodne soud při předběžném projednání obžaloby vždy také o dalším trvání vazby. Podle §71 odst. 5 tr. řádu je soud povinen nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy u něj byla podána obžaloba, rozhodnout, zda se obviněný ve vazbě ponechává nebo zda se obviněný propouští z vazby na svobodu. Není tedy pochyb o tom, že pokud soud ve lhůtě posléze uvedené rozhodne při předběžném projednání obžaloby o dalším trvání vazby, je toto rozhodnutí vyú ...
IV. ÚS 193/03 15. 10. 2003 Délka soudního řízení trvajícího 17 let, aniž byl vynesen rozsudek soudem prvního stupně, několikanásobně překračuje požadavek "přiměřené lhůty" ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
IV. ÚS 115/03 15. 10. 2003 Jestliže rozhodnutí správního orgánu neobsahovalo konkrétní poučení, pokud jde o označení soudu, u něhož bylo možno opravný prostředek podat, a odkazovalo na neexistující ustanovení občanského soudního řádu, šlo o poučení neúplné a vadné. Správní soud, který uvedené okolnosti - podle názoru Ústavního soudu podřaditelné pod obsah ustanovení §250m odst. 2 věty třetí občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2002 - pominul a uvedené ustanovení neaplikoval, když podaný opravný prostředek posoudil jako opožděný, znemožnil tak stěžovateli domáhat se svých práv stanoveným postupem ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
IV. ÚS 408/01 15. 10. 2003 Smyslem a účelem §80 odst. 1 věty třetí trestního řádu je zabránit tomu, aby s věcí bylo až do objasnění práva k ní disponováno, neboť právě tato dispozice s věcí by mohla vést k již neodčinitelným důsledkům (sp. zn. IV. ÚS 325/98, sp. zn. IV. ÚS 66/99, sp. zn. I. ÚS 178/01 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 130; svazek 14, nález č. 54; svazek 28, nález č. 147).
IV. ÚS 150/01 9. 10. 2003 Podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) je kromě jiného také princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci. Je nutné trvat na striktním rozlišování pravomoci a kompetence. Pravomocí státního orgánu je třeba chápat samotnou realizaci státní moci v příslušné formě (tj. ve formě normotvorné nebo individuálně rozhodovací), zatímco kompetence jsou již zcela konkrétním věcným vymezením otázek realizovaných v procesu výkonu pravomoci. Dohoda uzavíraná mezi Bezpečnostní informační službou České republiky a Ministerstvem vnitra se netýkala převodu pravomoci, nýbrž j ...
II. ÚS 142/03 2. 10. 2003 Nelze souhlasit s názorem soudu, že není třeba provádět výslech stěžovatele, neboť nejde o případ obvinění z nového trestného činu, ale o maření výkonu trestu vyhoštění. Byť by snad i okolnosti odůvodňující vazbu byly soudu známy, nelze tím odepřít stěžovateli jeho práva. Takové omezení ustanovení §350c trestního řádu nepřipouští a ani z něj nevyplývá. Před rozhodnutím o vyhošťovací vazbě je tedy podle trestního řádu nutné odsouzeného vyslechnout, případně i prostřednictvím dožádaného soudu. Soudní orgán posuzující opravný prostředek proti rozhodnutí o vazbě (resp. rozhodující o vazbě) musí poskytovat záruky, jež jsou vlastní instanci soudní povahy. Řízení musí být kontradiktorní a v každém případě musí zaručit "rovnost zbraní" mezi stranami, státním zástupcem a zadrženým. Těmto zárukám soudního řízení není učiněno zadost, pokud stěžovateli není umožněno se ve své věci vyjádřit. I pokud by Ústavní soud připustil, že by ustanovení §350c trestního řádu bylo snad možno vyložit i tak, že v ...
IV. ÚS 67/03 29. 9. 2003 V situaci, kdy se obviněný nachází ve vazbě v rozporu se zákonem (absence včasného rozhodnutí ve smyslu §71 odst. 3 trestního řádu), není dán důvod pro rozhodování soudu o rozšíření vazebních důvodů.
IV. ÚS 565/02 29. 9. 2003 Trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 trestního zákona se dopouští ten, kdo jinému způsobí škodu nikoliv malou tím, že poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Jedním ze znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu je tedy porušení podle zákona uložené nebo smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Jestliže tedy stěžovatelka v dovolání namítala neexistenci takového ustanovení, které by jí uvedenou povinnost ukládalo, a v podstatě tak nastolila otázku, zda v jejím případě vůbec byla založena povinnost opatrovat a spravovat cizí věc, je třeba učinit závěr, že šlo o námitky hmotněprávního charakteru, které spadají pod rozsah ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Pokud v posuzované věci Nejvyšší soud o podaném dovolání nerozhodl meritorně, nedodržel stanovený postup ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
IV. ÚS 157/03 24. 9. 2003 Ve vztahu k rozhodnutí, jímž má být založen právní následek v podobě právně odůvodněného ponechání obviněného ve vazbě ve smyslu dalšího trvání vazby (přesahující lhůtu založenou předchozím rozhodnutím), se jeví nezbytným, aby tento "údaj" o ponechání ve vazbě byl konstatován výrokovou částí rozhodnutí mající způsobilost, na rozdíl od vlastního odůvodnění, zakládat právní následky a nabývat právní moci.
IV. ÚS 17/03 17. 9. 2003 Ustanovení §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, o použití soudních řádů připouští přiměřené použití ustanovení občanského soudního řádu a předpisů vydaných k jeho provedení. Možnost subsidiárního použití občanského soudního řádu ovšem v žádném případě neznamená, že jsou v řízení před Ústavním soudem použitelné všechny instituty známé civilnímu procesu.
I. ÚS 148/02 27. 8. 2003 Právo na soudní a jinou právní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze, jinými slovy samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit pro jednotlivce příznivější rozhodnutí ve věci samé. Jakýkoliv proces neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob. Tato skutečnost se musí nutně odrážet také v rovině základních práv a svobod, v daném případě ve sféře vymezení rozsahu práva na spravedlivý proces. Teprve takové poruše ...
IV. ÚS 134/03 26. 8. 2003 Je-li včas podáno dovolání neobsahující žádné důvody (tzv. bianco dovolání), je povinností soudu prvního stupně postupovat podle §265h odst. 1 trestního řádu. Doplnil-li obhájce ve lhůtě předsedou senátu soudu prvního stupně stanovené podle §265h odst. 1 trestního řádu dovolání o rozsah i důvody, postupoval soud prvního stupně i obhájce v souladu s kogentními ustanoveními trestního řádu. Dovolací soud v takovém případě nemůže aplikovat §265f odst. 2 trestního řádu.

Za rok 2003 bylo zveřejněno 181 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 1 z celkem 4 stran,
v čase 0,000096 sekundy z toho 0,000027 sekundy NoSQL databáze.