| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| I. ÚS 254/2000 | 16. 3. 2004 | Restituci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, lze pokládat za možnou, i když nebyl dodržen postup předepsaný dekretem prezidenta republiky č. 5/1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, ve znění pozdějších předpisů, případně zákonem č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetku vzcházejících, ve znění pozdějších předpisů, neboť tyto předpisy se týkaly poválečných restitucí. Nelze přičítat k tíži oprávněné osoby, že neuplatnila nárok podle zákona č. 128/1946 Sb. | |
| II. ÚS 230/02 | 15. 3. 2004 | Ústavní soud posuzuje počátek lhůty pro podání ústavní stížnosti proti sdělení správce daně, že neověří splnění podmínek neplatnosti daňového rozhodnutí podle §32 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, od okamžiku, kdy stěžovatel sdělení správce daně obdržel. Základní náležitostí rozhodnutí podle §32 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, není vedle odkazu na hmotné a procesní právní předpisy i citace jejich jednotlivých ustanovení. Dovozovat z absence citace konkrétního paragrafu, odstavce či dokonce písmena právního předpisu nicotnost, tj. neexistenci rozhodnutí, by bylo přepjatým formalismem, který Ústavní soud ve své judikatuře zásadně odmítá. Z judikatury Ústavního soudu také nevyplývá, že by zákon o správě daní a poplatků stanovoval povinnost vydat správní rozhodnutí i v případě, že správce daně podmínky neplatnosti neověří. | |
| III. ÚS 667/02 | 11. 3. 2004 | Při ukládání a vymáhání daní jsou orgány veřejné správy povinny šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod (čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), což znamená, že i za situace, kdy platná právní úprava umožňuje zdanit jeden a tentýž příjem u dvou daňových subjektů, je třeba respektovat zásadu zákazu dvojího zdanění. | |
| II. ÚS 788/02 | 11. 3. 2004 | Práva garantovaná v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod se vztahují na řízení, v němž je rozhodováno o oprávněnosti trestního obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tj. i na řízení o přestupcích před nalézacím správním orgánem, a to zejména za situace, kdy v rozhodné době platná úprava správního soudnictví nezaručovala úplné právo na přezkoumání rozhodnutí správního orgánu nezávislým a nestranným soudem v tzv. plné jurisdikci. Pochybnosti stran řádného předvolání obviněného z přestupku nutně musí vést k závěru, že řádně předvolán nebyl. I v oblasti správního trestání platí princip presumpce neviny a z něho vyplývající zásada rozhodování v pochybnostech ve prospěch obviněného. Vedle toho pochybnosti o tom, zda byl obviněný k ústnímu projednání přestupku řádně předvolán, tj. zda měl možnost vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, k důkazům o nich, a možnost navrhovat důkazy na svou obhajobu, postihují ve svém důsledk ... | |
| Pl. ÚS 12/03 | 10. 3. 2004 | Pokuta může za určitých okolností představovat zásah do základního práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to v případě, pokud zasahuje do majetkových poměrů jedince se značnou intenzitou. Zakotvení minimální výše pokuty do zákona v zásadě sleduje legitimní cíl, neboť umožňuje odlišit závažnost či nebezpečnost těch kterých typů protiprávních jednání. Může se jevit jako určitý prostředek ochrany před eventuální diskriminací, na druhé straně však vede k omezení možnosti správního orgánu přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, osobě delikventa a k jeho poměrům. Stanovování a zvyšování dolní hranice sankce neumožňuje vždy uplatnit zásah přiměřený, a může mít ve vztahu k subjektům, jimž je sankce v podobě pokuty ukládána, někdy i charakter likvidační. | |
| Pl. ÚS 2/02 | 9. 3. 2004 | 1 | Novela občanského zákoníku provedená částí druhou čl. II zákona č. 229/2001 Sb. porušila jeden ze základních principů právního státu, a to princip právní jistoty a důvěry v právo, jak vyplývá z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Tím, že zákonodárce změnil pravidla prakticky den před uplynutím lhůty stanovené pro nabytí práva, rezignoval na svou morální povinnost jít příkladem v respektování práva. Zásah zákonodárce vykazuje silné znaky svévole. Takový postup narušuje důvěru v právo, která je jedním ze základních atributů právního státu. Postup zákonodárce neodpovídal základním principům právního státu, mezi které patří zásada předvídatelnosti zákona, jeho srozumitelnosti a zásada jeho vnitřní bezrozpornosti. Shora popsaným postupem zákonodárce došlo rovněž k porušení čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Dotčené subjekty totiž, v souladu s právní úpravou zakotvenou v §879c občanského zákoníku, od 1. července 2000 až do 30. června 2001 ... |
| Pl. ÚS 38/02 | 9. 3. 2004 | 2 | Ústavní soud nechápe rovnost jako absolutní, nýbrž jako relativní (a nadto akcesorickou ve vztahu k jiným základním právům a svobodám). S pojmem relativní rovnosti úzce souvisí pojem přiměřenosti zásahu do základních práv. Z charakteru pokuty jako majetkové sankce nutně vyplývá, že má-li být individualizovaná a přiměřená, musí reflektovat i majetkové poměry potrestaného. Stejná výše pokuty uložená majetnému se bude jevit jako směšná a neúčinná, zatímco v případě postihu nemajetného může působit drakonicky a likvidačně. Není tedy porušením principu relativní rovnosti, když dvěma osobám v různých situacích bude uložena pokuta v různé výši, byť by jediným rozdílem jejich situace měly být právě rozdílné majetkové poměry. Kritérium zkoumání majetkových poměrů delikventa při úvaze o výši ukládané pokuty je nezbytné a komplementární - nikoli ovšem proto, že vysoké pokuty by byly nevymahatelné, ale vzhledem k riziku "likvidačního" účinku nepřiměřeně vysoké pokuty. Pokuta jakožto trest musí být ... |
| IV. ÚS 590/03 | 9. 3. 2004 | Stěžovateli není třeba vytýkat, že v rámci svého legitimního práva na obhajobu zvolil taktiku vedoucí k vyloučení možnosti doručit mu usnesení o zahájení trestního stíhání prostřednictvím justičních orgánů cizího státu; tato jeho taktika s sebou ovšem nemohla přivodit - jak se stěžovatel mylně domnívá - ten důsledek, že by orgány České republiky činné v trestním řízení musely na stěžovatelovo trestní stíhání rezignovat, byť jsou přesvědčeny, že existují dostatečné důvody pro jejich závěr o podezření z toho, že se stěžovatel dopustil trestné činnosti. Právo na obhajobu je významným a neopominutelným principem spravedlivého trestního procesu, není však možno vykládat je tak, že prostřednictvím výkonu tohoto práva by mohlo být legitimní úsilí státu nalézat spravedlnost i ve věcech trestních zcela a fakticky od počátku trestního procesu zmařeno právě tím, že by tento proces nemohl vůbec započít. Za to, že stěžovatel (prozatím) rezignoval na své právo vykonávat svoji obhajobu osobně, není t ... | |
| Pl. ÚS 1/04 | 4. 3. 2004 | 2 | Kompetence Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 2 Ústavy České republiky se vztahuje výlučně k ratifikaci, nikoli k "platnosti mezinárodní smlouvy". Podpisem ratifikační listiny se uzavírá vnitrostátní proces projednání prezidentské mezinárodní smlouvy a aktem odevzdání této listiny depozitáři mezinárodní smlouvy, případně druhé smluvní straně se nevratně uděluje souhlas státu být danou smlouvou mezinárodněprávně vázán. Z povahy věci je tedy kompetence Ústavního soudu situována do fáze vnitrostátního projednání smlouvy, což je jedním z předpokladů toho, aby prezident republiky následně mohl projevit vůli státu být mezinárodní smlouvou vázán. Vnitrostátní "platnost mezinárodní smlouvy" je oproti tomu institutem, který je spojen až s účinky již mezinárodně platné a pro Českou republiku mezinárodněprávně závazné mezinárodní smlouvy, tedy smlouvy, kterou již prezident republiky spolupodpisem ratifikační listiny a jejím odevzdáním depozitáři či druhé smluvní straně v minulosti ratifikoval. Pr ... |
| IV. ÚS 290/03 | 4. 3. 2004 | Ačkoli jsou ústavní stížností napadány toliko rozsudky nalézacího a odvolacího soudu, nelze přehlédnout, že jádrem věci je rozhodnutí (rozsudek) dovolacího soudu. Stěžované rozsudky nemohly pro stěžovatelku ve věci samé vyznít jinak, než jak vyzněly, neboť soudy musely v souladu s občanským soudním řádem respektovat právní názor vyslovený v rozsudku dovolacího soudu. Tento rozsudek ústavní stížností napaden nebyl, přičemž je nezbytné podotknout, že se tak stalo správně, neboť ani napaden být nemohl; vzhledem k tomu, že rozhodnutím dovolacího soudu řízení neskončilo, musela by být případná ústavní stížnost proti tomuto rozsudku odmítnuta jako nepřípustná. Nejvyšší soud má za povinnost mimo jiné svojí judikaturou judikaturu soudů nižších sjednocovat, což je důležité pro zachování předvídatelnosti rozhodování soudů jakožto jednoho z komponentů spravedlivého procesu a tím i základů demokratického právního státu. V této své činnosti Nejvyšší soud není a nemůže být rigidně omezován tak, že b ... | |
| III. ÚS 495/02 | 4. 3. 2004 | Účel zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě") nemůže být pominut odkazem na specialitu zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů. Platné znění §1 odst. 2 písm. a) zákona č. 95/1999 Sb. (podle kterého tento zákon upravuje postup Pozemkového fondu při převodu zemědělských pozemků na oprávněné osoby) je nutno interpretovat s přihlédnutím k principům ochrany hmotného zájmu (čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod) a právní jistoty a s ohledem na ustanovení §19 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které deklaruje nedotčenost zákona o půdě ... | |
| IV. ÚS 458/03 | 3. 3. 2004 | I kdyby byla oprávněná stěžovatelova námitka, že mu nebyla poskytnuta příležitost zúčastnit se v přípravném řízení výslechu svědka, nebylo by možno v této skutečnosti spatřovat porušení ústavních kautel spravedlivého procesu. Stěžovatel a jeho obhájce byli přítomni hlavnímu líčení, v němž byl svědek vyslýchán, a mohli vyslýchanému klást otázky a vyjadřovat se k jeho věrohodnosti. Postačí, jestliže obviněnému (resp. obhájci) je poskytnuta vhodná a přiměřená příležitost klást svědkovi otázky a prověřovat jeho věrohodnost alespoň jednou v kterémkoli okamžiku řízení, nejlépe v řízení před soudem. | |
| II. ÚS 626/02 | 3. 3. 2004 | Podle §165 odst. 3 trestního řádu povinnost sdělit dobu a místo konání vyšetřovacího úkonu obhájci je policejnímu orgánu uložena pouze v případech, kdy mu obhájce oznámí, že se chce vyšetřovacího úkonu účastnit. Ze zásady oficiality zakotvené v ustanovení §2 odst. 4 trestního řádu nelze vyvodit povinnost orgánů činných v trestním řízení kompenzovat při každé příležitosti pasivitu profesionálního obhájce a nahrazovat ji vlastní aktivitou ve prospěch obviněného. I kdyby byla hypoteticky připuštěna stěžovatelova námitka (v tomto případě však neoprávněná), že jeho obhájci nebyla poskytnuta možnost zúčastnit se v přípravném řízení výslechu spoluobžalovaných, nebylo by možno jen v této skutečnosti spatřovat porušení ústavních kautel spravedlivého procesu. Stěžovatel a jeho obhájce byli přítomni hlavnímu líčení, v němž byli spoluobžalovaní vyslýcháni, a mohli jim klást otázky a vyjadřovat se k jejich věrohodnosti. Postačí, jestliže obviněnému (resp. obhájci) je poskytnuta vhodná a přiměřená p ... | |
| I. ÚS 180/03 | 2. 3. 2004 | Z provedeného dokazování v řízení před obecnými soudy není možno při dodržení pravidel racionálního uvažování dovodit závěr, že stěžovatel se dopustil těch jednání, jež mu klade za vinu skutková věta rozsudku. Tím došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Odvolací soud navíc nepostavil najisto, zda vůbec - na základě provedených důkazů a v daném řízení - může vydat výrok o náhradě škody, a tím porušil právo stěžovatele na zákonem stanovený postup (čl. 36 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), které je klíčové pro vyloučení libovůle v soudním postupu a pro zajištění předvídatelnosti soudního rozhodování, což jsou esenciální požadavky právní státnosti (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky). Současná rozhodovací praxe o trestních dovoláních (§265a a násl. trestního řádu) nedává záruku, že všechny případy, které Nejvyšší soud projednává z podnětu dovolání podaných obviněnými, jsou posuzovány z hlediska za ... | |
| IV. ÚS 792/02 | 1. 3. 2004 | 1. Změnu interpretace zákonných ustanovení vyplývající z nálezu Ústavního soudu nelze považovat za skutečnost odůvodňující obnovu trestního řízení podle §278 odst. 1 trestního řádu. 2. Ustanovení čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod nelze interpretovat tak, že rozšiřuje podmínky pro obnovu řízení upravené v příslušných ustanoveních konkrétního trestního řádu; z tohoto ustanovení lze pouze dovodit, že pokud je v téže věci konáno nové řízení v souladu s trestněprávní úpravou toho kterého státu, není takový postup v rozporu s ustanovením čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (tedy s principem "ne bis in idem"). | |
| IV. ÚS 582/02 | 1. 3. 2004 | Pokud rozhodnutí Nejvyššího soudu postrádá (byť stručné) odůvodnění, proč tento soud nepovažoval otázku předloženou mu v dovolání za otázku zásadního právního významu, je třeba takové rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné, a tudíž stojící v rozporu s principy právního státu. | |
| IV. ÚS 349/03 | 26. 2. 2004 | Ústavní soud by překračoval svoji kompetenci, pokud by si osvojoval rozhodovat o rozdělení agendy správního soudnictví podle veřejnoprávní a soukromoprávní povahy vztahů, které jsou předmětem sporů. Je věcí obecné justice nalézat hranici mezi množinou veřejnoprávních a soukromoprávních vztahů. Rozhraničení veřejného a soukromého práva je záležitost práva jednoduchého, nikoli základních lidských práv, ať už hmotných (právo na majetek podle čl. 11, právo k výsledkům tvůrčí duševní činnosti podle čl. 34 či další práva), nebo procesních (právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a dalších Listiny základních práv a svobod). Ta mohou být stejně dobře ochráněna nebo opomíjena jednou i druhou větví současného českého správního soudnictví, přičemž justiční charakter rozhodujících orgánů pochyby nevyvolává. | |
| II. ÚS 604/02 | 26. 2. 2004 | Ústavnímu soudu se jevila jako zásadní otázka, jaké účinky má na řízení o ústavní stížnosti doručené mu dne 13. 9. 2002 smírné urovnání mezi stěžovateli a vládou České republiky podepsané oběma stranami 26. 5. 2003 a následný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") z 29. 7. 2003, jímž tento soud uvedené smírné urovnání vzal na vědomí a na jeho základě vyškrtl stížnost podanou k němu stěžovateli v r. 1998 ze seznamu. Ústavní soud je ústavním orgánem České republiky, i jemu je adresováno ustanovení čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky. Je tedy povinen dodržet závazky České republiky vyplývající z obsahu rozsudku Evropského soudu v rámci svých kompetencí. Jestliže se Evropský soud rozhodl vzít autoritativně na vědomí smírné urovnání ještě dříve, než Ústavní soud ve věci rozhodl, akceptoval tím, že rozhodnutí o ústavní stížnosti není nutné a že lze již v této fázi o věci definitivně a závazně rozhodnout (rozsudkem o smírném urovnání). V důsledku toho vyškrtl s ... | |
| I. ÚS 40/04 | 24. 2. 2004 | Vazba představuje výjimečné opatření týkající se omezení osobní svobody a má být uložena pouze tehdy, neexistuje-li jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být vazba nařízena. V rozhodnutí o uvalení vazby je potřeba zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a důsledně odůvodněno. Soudem nedostatečně odůvodněné zamítnutí nabízené peněžité záruky ve vztahu k důvodům vazby podle §67 písm. a) a c) trestního řádu je v rozporu s principem proporcionality vyplývajícím z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. | |
| I. ÚS 654/03 | 24. 2. 2004 | Jedním z aspektů práva na spravedlivý proces je na jedné straně postulát alespoň minimální míry předvídatelnosti soudního rozhodnutí, na straně druhé požadavek, aby se soud příslušným způsobem vypořádal s námitkami, jež účastník řízení uplatňuje. Jestliže rozhodnutí soudu je pro účastníka řízení s ohledem na dosavadní stav řízení, stav dokazování, existující procesní situaci a především uplatněné právní námitky překvapivé, nelze hovořit o tom, že soud dostál své povinnosti poskytovat jednotlivci soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Takové porušení práva na spravedlivý proces je intenzivnější v případě, kdy je taková překvapivost rozhodnutí podepřena skutečností, že obecný soud uplatní ve věci arbitrární postup namísto toho, aby se s námitkou uplatněnou účastníkem řízení řádně vypořádal. Takové rozhodnutí soudu je nutné považovat za výraz libovůle, který je rovněž v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a současně podrývá důvěru jedno ... | |
| II. ÚS 242/02 | 24. 2. 2004 | K porušení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod v řízení před správním soudem o správní žalobě proti rozhodnutí daňových orgánů o stanovení daňové povinnosti podle pomůcek dojde v případě, když stěžovatel v řízení uplatní námitku porušení §46 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní poplatků, avšak správní soud se s ní v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nevypořádá. Ze zásad spravedlivého procesu mimo jiné vyplývá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí odůvodnit, reagovat na uplatněné námitky a vysvětlit jejich případné odmítnutí. | |
| I. ÚS 733/01 | 24. 2. 2004 | Ústavní soud v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 - a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypoví ... | |
| IV. ÚS 219/03 | 20. 2. 2004 | Jedním z principů představujících součást práva na řádný proces a vylučujících libovůli při rozhodování je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, a to v trestním řízení způsobem zakotveným v §125 a §134 odst. 2 trestního řádu | |
| I. ÚS 660/03 | 19. 2. 2004 | Při posuzování průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení není rozhodující, zda jsou tyto průtahy způsobovány subjektivním faktorem stojícím na straně obecného soudu, resp. rozhodujícího soudce, nebo objektivním faktorem, jenž zahrnuje celkovou úpravu organizace soudnictví (včetně množství napadených věcí či nedostatečného administrativního a technického zázemí obecných soudů). Ústavní soud mimo jiné také hodnotil skutečně uplynulou dobu faktické nečinnosti na straně soudu, resp. jeho pochybení, ale také povahu sporu, neboť pracovněprávní spor, resp. náhrada škody z pracovního úrazu svojí povahou předurčuje věc k neodkladnému a co nejvčasnějšímu projednání. | |
| III. ÚS 544/03 | 19. 2. 2004 | Ústavní soud se zabýval stěžovatelovou námitkou, že v rámci rozhodování o propuštění z vazby nebyl osobně vyslechnut soudem prvního a druhého stupně, aby se mohl vyjádřit k dalšímu trvání vazby. Této námitce Ústavní soud nepřisvědčil. Především je třeba konstatovat, že platný český trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by zakotvovalo právo obviněného na osobní výslech při rozhodování o jeho žádosti o propuštění z vazby podle §72 odst. 3 trestního řádu (dále též "tr. ř.") Právo na výslech soudcem je upraveno pouze pro případ rozhodování o vzetí zadržené osoby do vazby (§77 odst. 2 tr. ř.). Tento postup byl v posuzovaném případě dodržen, protože stěžovatel byl vyslechnut soudcem před vzetím do vazby. Při rozhodování o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby, nebyl stěžovatel soudem vyslýchán, avšak bylo mu umožněno své argumenty obšírně vyjádřit v písemné formě a byl v té době zastoupen obhájcem. Argumenty, které tímto způsobem na podporu své žádosti uváděl, se nijak podstatně ne ... | |
| III. ÚS 281/03 | 18. 2. 2004 | V řízení o ochraně osobnosti je třeba postupovat tak, aby byl naplněn požadavek přiměřenosti soudem přiznaného zadostiučinění (§13 odst. 1 a 2 občanského zákoníku). Pokud forma morální satisfakce (omluvný dopis) již nemůže být totožná, příp. srovnatelná s formou, v jaké k zásahu do osobnostních práv dotčené osoby došlo (článek v periodiku), příp. míjí-li se s ohledem na velký časový odstup daný (nepeněžní) způsob satisfakce účinkem, pak zpravidla nezbývá, než vzniklou nerovnováhu kompenzovat zadostiučiněním finančním. | |
| III. ÚS 26/03 | 18. 2. 2004 | 1. Smyslem a účelem ustanovení §100 odst. 2 trestního řádu je průmět ústavní maximy zákazu donucování k sebeobvinění podle čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod do oblasti práva jednoduchého. 2. Donucování svědka k výpovědi s odvoláním na nepřípustnost jeho opětovného trestního stíhání pro překážku rei iudicatae neobstojí. Výpověď svědka i za uvedených okolností může totiž přinést informace o důkazech, jež by byly s to založit nové právní posouzení předchozí věci, a založit tak důvod k obnově řízení v neprospěch obviněného v již skončeném řízení. Zásada ne bis in idem by tudíž vzhledem k možnosti obnovy řízení, nemluvě pak o možném sebeobvinění ve věci odlišné, nevytvořila bariéru k zákazu donucování k sebeobvinění podle čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| III. ÚS 73/02 | 17. 2. 2004 | Ústavní soud se neztotožňuje s názorem vrchního soudu, že je vyloučena vždy odpovědnost vydavatele v případě, že zpráva (článek) obsahuje citaci třetí osoby. Ve věcech odpovědnosti vydavatele je nezbytné, aby obecné soudy převzatá tvrzení rozlišovaly na různé kategorie (např. kategorii tvrzení převzatých od zpravodajských agentur, sdělení o projevech státních a společenských činitelů, sdělení o činnosti orgánů veřejné moci, názory třetích osob apod.). Pokud odvolací soud konstatoval, že není dána odpovědnost vydavatele za převzaté sdělení (citaci), aniž by zkoumal, zda sporem dotčené výroky byly oprávněné a přiměřené, porušil svévolnou aplikací norem jednoduchého práva ústavně zaručené právo stěžovatele na řádný proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). | |
| Pl. ÚS 4/04 | 17. 2. 2004 | I pro rozhodování kompetenčních sporů Ústavním soudem podle čl. 87 odst. 1 písm. k) Ústavy České republiky a §122 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, platí pravidlo subsidiarity. Ústavní soud může tyto věci rozhodovat jen v případě, že zde není jiný orgán, který je k tomu podle zvláštního zákona příslušný. K uplatnění tohoto pravidla musí dojít i v případě, že kompetence rozhodovat takový kompetenční spor přešla na jiný orgán během řízení před Ústavním soudem. S ohledem na subsidiární použití občanského soudního řádu platí i pro Ústavní soud povinnost přihlížet nejen při zahájení řízení, nýbrž kdykoli za řízení k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (§103 občanského soudního řádu). | |
| IV. ÚS 278/03 | 12. 2. 2004 | Ústavní soud je si vědom toho, že právní řád České republiky mu nedovoluje napravit vadný postup nalézacího soudu jinak než výrokem v nálezu uvedeným. Absence jiných možností nápravy však nemůže být důvodem k tomu, aby Ústavní soud rezignoval na využití těch prostředků, kterými k odstranění protiústavního odpírání práva na spravedlivý proces způsobeného průtahy řízení disponuje, tedy aby nařídil soudu v zásazích do základního práva stěžovatele nepokračovat. | |
| III. ÚS 127/03 | 12. 2. 2004 | Pro naplnění restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, je zapotřebí prokázat současně i splnění obou podmínek v době uzavření smlouvy. Tíseň a nápadně nevýhodné podmínky přitom nelze posuzovat samostatně a zúžit dokazování pouze na hledisko existence tísně tak, že základní podmínky prodeje včetně podmínek cenových zůstanou neposouzeny. | |
| Pl. ÚS 1/03 | 11. 2. 2004 | 2 | 1. V různých řízeních před soudy téhož státu, v situaci procesně ne-li shodné, pak velmi podobné (účastníkem řízení je usilováno o zrušení pravomocného soudního rozhodnutí z důvodu nesprávného právního hodnocení, resp. je žádáno, aby se nejvyšší orgán soustavy soudů vyslovil k otázce, kterou účastník řízení považuje za otázku zásadní a dosud neřešenou), nemůže být s účastníkem řízení zacházeno různě, aniž by byly zřejmé rozumné důvody pro takový postup. 2. Uvedení stručných důvodů, o které Nejvyšší soud své odmítavé rozhodnutí opřel (např. citací judikátů tohoto soudu, které věc řeší a pro jejichž změnu či odchýlení se od nich neshledal soud důvod), nemohou Nejvyšší soud zatížit významným způsobem, a tedy ani významně ovlivnit celkovou délku soudního řízení; omezení práv účastníka dovolacího řízení se tedy jeví být zjevně nepřiměřeným sledovanému cíli. |
| II. ÚS 408/03 | 11. 2. 2004 | I když se v dané věci zřejmě nejedná o průtahy subjektivně zaviněné samosoudkyní vyřizující předmětnou agendu, která oprávněně a v souladu s interními pokyny rozhoduje věci dle časové posloupnosti jejich nápadu, přičemž bez opodstatněnosti není ani připomínka o přednostním vyřízení věci napadené ústavní stížností na úkor jiných, možná i naléhavějších a dříve podaných věcí, dle ustálené judikatury Ústavního soudu platí, že je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví zakotvené v Listině základních práv a svobod a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod byly respektovány. Případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době. | |
| I. ÚS 672/03 | 11. 2. 2004 | Porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") se dopustí orgán veřejné moci tím, že uloží jednotlivci povinnost nad rozsah stanovený zákonem, ať už se jedná o situaci flagrantního nerespektování kogentní normy jednoduchého práva či uplatnění extenzivního výkladu právní normy. Týká-li se stanovení povinnosti peněžitého či nepeněžitého plnění z majetku jednotlivce, zasáhne tak orgán veřejné moci také do vlastnického práva jednotlivce garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Je nepřípustné, aby obecný soud rozhodoval o nákladech řízení dodatečně mimo časový rámec stanovený občanským soudním řádem, přičemž tento postup odůvodnil extenzivním výkladem §151 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Podle §151 odst. 1 o. s. ř. rozhodne soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. Ustanovení §166 odst. 1 o. s. ř. umožňuje soudu vydat doplňující rozhodnutí mimo jiné i o nákladech řízení, toliko však do dob ... | |
| Pl. ÚS 31/03 | 11. 2. 2004 | Použití metody teleologického výkladu vede k nepochybnému závěru, že účelem zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností, je právně zajistit, aby byly utajeny všechny skutečnosti, které kvalifikovaně (§2 odst. 2) kolidují se zájmy České republiky. Tento cíl se projektuje v materiální podmínce ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb. Bylo by absurdní domnívat se, že zákonodárce zakomponováním druhé, formální, podmínky ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb. zamýšlel efektivní naplňování účelu zákona znemožnit. Právě k takovému absurdnímu závěru by vedlo přijetí teze, že seznam utajovaných skutečností sestavený na základě pokynu zákona vládou má obsahovat jen zcela konkretizované položky a současně být seznamem konečným, taxativním. Kombinace vysoké konkrétnosti a taxativnosti při sestavování seznamu utajovaných skutečností by znemožnila naplnit beze zbytku účel zákona a programově by v sobě nesla riziko, že skutečnost, která sice splňuje materiální předpoklad k uta ... | |
| III. ÚS 554/03 | 5. 2. 2004 | Ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení trestního je tedy nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Důvodnost obvinění vyřčeného v usnesení o zahájení trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení. Ústavnímu soudu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 trestního řádu). Ústavní soud se cítí být oprávněn, reflektuje zásadu zdrženlivosti zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci a princip subsidiarity ústavní stížnosti, přezkoumávat pouze rozhodnutí vydaná ke stížnosti do usnesení o zahájení trestního stíhání (sp. zn. III. ÚS 511/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 30, nález č. 105). Svůj kasační zásah však i tehdy shledává důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohl ... | |
| I. ÚS 543/03 | 29. 1. 2004 | Ústavní soud si je vědom toho, že konkrétní individuální rozhodnutí ve věci průtahů v řízení není systematickým řešením. Ústavní soud však nemá jiného nástroje k zajištění ochrany základních práv jednotlivců než rozhodnutí v individuální věci, jímž současně toliko apeluje na příslušné orgány reprezentující státní moc, aby zásahy do základních práv byly odstraněny a eliminovány, a to bez ohledu na to, zda jsou takové zásahy způsobovány subjektivním jednáním soudu nebo objektivním stavem soudnictví. | |
| III. ÚS 533/03 | 29. 1. 2004 | Právní povahou sdělení Ministerstva financí vydaného podle §85 zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky a o změně a doplnění některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jakož i procesních prostředků k ochraně práva, které jím může být dotčeno, se Ústavní soud zabýval v nálezu sp. zn. I. ÚS 438/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 180). Konstatoval v něm, že v daném případě ústavní stížností "nebylo napadeno rozhodnutí, nýbrž jiný zásah orgánu veřejné moci", pročež v případě důvodnosti ústavní stížnosti "v takovém případě Ústavní soud dle §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu zakáže orgánu veřejné moci, aby v porušování práva a svobody pokračoval". Předmětný nález byl Ústavním soudem vydán dne 15. 12. 1999, tj. před nabytím účinnosti zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, za situace, kdy český právní řád neumožňoval brojit správní žalobou proti nezákonnému zásahu správního orgánu, jakož i za odlišné úpravy insti ... | |
| III. ÚS 133/03 | 29. 1. 2004 | Předmětem soudního řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru dané zaměstnavatelem je určit platnost uvedeného právního úkonu, přičemž rozhodnutí v této otázce staví na jisto, zda pracovní poměr nadále trvá (trval) a zda zaměstnanci vznikl nárok na náhradu mzdy (§61 odst. 1 zákoníku práce), jenž je nárokem mzdovým, přecházejícím na právní nástupce zaměstnance (§260 odst. 2 zákoníku práce). Jestliže zaměstnanec v průběhu daného řízení zemře, nelze je podle §107 odst. 5 občanského soudního řádu bez dalšího zastavit s tím, že příslušný právní vztah (pracovní poměr) zanikl, když jeho určitá část představující mzdové nároky zaměstnance jeho smrtí nezaniká, ale přetrvává mezi zaměstnavatelem a právními nástupci stěžovatele. | |
| Pl. ÚS 41/02 | 28. 1. 2004 | 1 | 1. Prověřování obhájců v trestním řízení za účelem seznamování se s utajovanými skutečnostmi bezpečnostní prověrkou Národním bezpečnostním úřadem je v rozporu s čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a s čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Seznamování advokáta s utajovanými skutečnostmi v roli obhájce v trestním řízení je upraveno trestním řádem, a nikoli zákonem o utajovaných skutečnostech, a tudíž podle stávající platné právní úpravy český právní řád pro daný účel, tj. pro se-znamování obhájce v trestním řízení s utajovanými skutečnostmi, nevyžaduje bezpeč-nostní prověrku Národním bezpečnostním úřadem. s utajovanými skutečnostmi, nevyžaduje bezpečnostní prověrku Národním bezpečnostním úřadem. |
| I. ÚS 546/03 | 28. 1. 2004 | Základním atributem právního státu [čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] je ochrana základních práv jednotlivce, do nichž je státní moc oprávněna zasahovat pouze ve výjimečných případech zejména tehdy, pokud jednotlivec svými projevy (včetně projevů volních, které mají odraz v konkrétním jednání) zasahuje do práv třetích osob nebo pokud je takový zásah ospravedlněn určitým veřejným zájmem, který však musí vést v konkrétním případě k proporcionálnímu omezení příslušného základního práva. Jinými slovy, podmínkou fungování právního státu je respektování autonomní sféry jednotlivce, která také požívá ochrany ze strany státu tak, že na jedné straně stát zajišťuje takovou ochranu proti zásahům ze strany třetích subjektů, jednak sám vyvíjí pouze takovou aktivitu, kterou do této sféry sám nezasahuje, resp. zasahuje pouze v případech, které jsou odůvodněny určitým veřejným zájmem, a kdy je takový zásah proporcionální (přiměřený) s ohledem na cíle, jichž má být dosaženo. V t ... | |
| I. ÚS 669/02 | 28. 1. 2004 | Právní následky předvídané v §68 odst. 1 zákona o rodině (osvojení dětí bez souhlasu rodičů) mohou nastat jen tehdy, je-li v řízení podle §68 odst. 3 zákona o rodině bez všech pochybností prokázáno naplnění podmínek §68 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Pokud naplnění těchto podmínek prokázáno není, došlo k porušení základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zároveň došlo k porušení čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, protože soud zasáhl do práva stěžovatelů na respektování rodinného života v rozporu s ustanovením §68 odst. 1 písm. a) zákona o rodině. | |
| II. ÚS 671/02 | 28. 1. 2004 | Výklad obecných soudů, které nepovažují zaplacení soudního poplatku za natolik nezastupitelný úkon, který musí podle §49 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") vykonat pouze účastník osobně, je ústavně konformní. Z pohledu ústavního práva je totiž významná právě možnost dodatečného splnění poplatkové povinnosti v odvolacím řízení. Rozhodnutí Ústavního soudu, která se v minulosti postavila za opačné stanovisko, se týkala výlučně řízení v tzv. správním soudnictví podle části páté o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2002. Tehdejší jednoinstanční řízení o správní žalobě nedávalo totiž obecným soudům právo vzít dodatečné zaplacení soudního poplatku v úvahu, na rozdíl od soudních řízení upravených v částech třetí a čtvrté o. s. ř. | |
| I. ÚS 601/02 | 27. 1. 2004 | Rozhodné skutečnosti mohou v řízení vyjít najevo jinak a nemusí být pouze součástí přednesu účastníka. Pokud soud při hodnocení důkazů podle §132 občanského soudního řádu k takovýmto rozhodným skutečnostem nepřihlédl, porušil právo účastníka řízení na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| I. ÚS 440/01 | 27. 1. 2004 | Podstata ustanovení §6 odst. 1 písm. m) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, spočívá v tom, že musí být zkoumáno, zda stát či právnické osoby (§5 odst. 1 téhož zákona) stále realizují kdysi aprobovaný veřejný zájem, pro který došlo k vyvlastnění nemovitosti. Toto ustanovení se v žádném případě netýká vztahu třetích osob k nemovitosti, takže je zcela irelevantní, zda, jakým způsobem a k jakému účelu tato třetí osoba nemovitost užívá. Podstatné je, že povinná osoba sama tuto nemovitost k původnímu účelu, pro který došlo k jejímu vyvlastnění, neužívá a pronajímá ji. Pokud soud potvrdil rozhodnutí správního orgánu, který rozhodl, že stěžovatelé nejsou vlastníky takovéto nemovitosti, zasáhl do jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| IV. ÚS 475/03 | 22. 1. 2004 | Nespolupracují-li osoby v řízení vystupující, je na soudu, aby podnikl příslušné kroky, kterými by zamezil dalším prodlevám. Snaha kteréhokoli účastníka občanskoprávního řízení toto řízení nedůvodně protahovat nemůže vést k rezignaci obecného soudu na zachování principu přiměřené délky daného řízení. Naopak, nastane-li takováto situace, je zákonnou i ústavní povinností soudu reagovat na ni takovými prostředky a postupy předpokládanými procesními předpisy upravujícími občanskoprávní řízení, které jsou tuto snahu schopny eliminovat. Přezkoumávat, zda a komu nastalé průtahy řízení prospívají a komu naopak působí újmu, Ústavnímu soudu nepřísluší, neboť předmětem přezkumu ústavnosti postupu obecného soudu tato otázka není. | |
| I. ÚS 600/03 | 16. 1. 2004 | Pro posuzování zbytečných průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení není rozhodující, zda jsou případné průtahy způsobovány subjektivním faktorem stojícím na straně obecného soudu (tedy především jednáním rozhodujícího soudce) či objektivním faktorem spočívajícím v množství napadlých věcí, v právní úpravě organizace soudnictví či v nedostatečném administrativním a technickém zázemí obecných soudů. Je to státní moc jako celek bez ohledu na její dělení do jednotlivých složek, která má jednotlivci garantovat ochranu jeho práv, přičemž nezbytným atributem takové ochrany je také její včasnost. Pro účely posuzování průtahů v řízení je nicméně klíčovým faktorem skutečnost, zda průtahy spočívají toliko na straně státní moci (soudu) nebo jsou vyvolávány také jednáním účastníků řízení či přímo stěžovatelem. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti nemůže tolerovat zásahy do základních práv a svobod jednotlivce odkazem na objektivní stav obecné justice. Ústavní soud si je však proto ta ... | |
| IV. ÚS 656/02 | 15. 1. 2004 | Postup soudu, který odmítnutím opravného prostředku proti rozhodnutí správního úřadu jen z toho důvodu, že stěžovatelé nebyli účastníky řízení před správním úřadem, nenapraví pochybení správního orgánu spočívající v tom, že se stěžovateli jako s účastníky řízení jednáno nebylo, ačkoli s nimi takto jednáno mělo být, je odepřením práva na soudní ochranu; takový postup soudu zakládá porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. I ve vztahu k okruhu účastníků je totiž pro správní soud rozhodující skutkový stav, jak jej zjistil správní orgán, to ovšem pouze za předpokladu, že skutková zjištění provedená správním orgánem jsou úplná a bezvadná. V opačném případě, tedy je-li provedené dokazování nedostačující nebo zatížené vadami, je povinností správního soudu napadené správní rozhodnutí zrušit jako nezákonné a vrátit věc správnímu orgánu k dalšímu řízení. | |
| III. ÚS 376/03 | 14. 1. 2004 | Z pohledu ústavněprávního nutno stanovit podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V řízení o ústavních stížnostech lze jako první skupinu případů vyčlenit situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [např. sp. zn. IV. ÚS 135/99, sp. zn. I. ÚS 129/2000, sp. zn. III. ÚS 190/01, sp. zn. II. ÚS 291/2000 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 14, nález č. 74; svazek 19, nález č. 134; svazek 24, nález č. 167; svazek 26, nález č. 69 - a další]. Další skupinu tvoří případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na t ... | |
| Pl. ÚS 38/03 | 13. 1. 2004 | Obec může vydávat obecně závazné vyhlášky výlučně v oblasti své samostatné působnosti; pokud je dán zásah do práv a svobod občanů, je možné omezení tohoto konání vyhláškou obce, zatímco v oblasti přenesené působnosti vydává obec nařízení na základě zmocnění zákonem a v mezích zákonem stanovených [§11 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů]. Podle čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod mohou být meze základních práv a svobod upraveny pouze zákonem, a nikoli vyhláškou obce. |