| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| I. ÚS 42/05 | 20. 7. 2005 | Rozlišení, zda je zásilka doručována advokátovi ve smyslu §48b občanského soudního řádu či fyzické osobě ve smyslu §6 občanského soudního řádu, je v případě doručování písemnosti možné učinit jediným způsobem, a to vyznačením označení "advokát" či "advokátní kancelář" na zasílané zásilce. Skutečnost, zda je písemnost doručována do vlastních rukou fyzické osobě (§46 odst. 4 občanského soudního řadu) či advokátovi (§48b odst. 2 a 3 občanského soudního řádu) je významná z toho hlediska, že za advokáta mohou převzít takovou písemnost i další zákonem jmenované osoby, v případě fyzických osob taková možnost zákonem dána není, na straně druhé fyzické osoby mohou vyvracet tzv. fikci doručení, v případě advokáta však stojí soudní judikatura na stanovisku, že je věcí řádného výkonu advokacie, aby v místě sídla advokáta byla v době doručování zásadně přítomna osoba oprávněná písemnost převzít. Napadená rozhodnutí obecných soudů, které výše uvedený, zákonem stanovený postup pro doručování včetně p ... | |
| I. ÚS 585/04 | 20. 7. 2005 | Ústavní soud neshledal důvody pro kasaci rozhodnutí, avšak nemohl odhlédnout od skutečnosti, že od sdělení obvinění stěžovateli dne 11. listopadu 1997 do rozhodnutí Nejvyššího soudu o mimořádném opravném prostředku uplynulo více než šest a půl roku, resp. více než šest let od podání obžaloby. Takovou dobu považuje Ústavní soud i s přihlédnutím ke zjištění, že obhájce stěžovatele v průběhu řízení celkem pětkrát dosáhl odročení hlavního líčení či veřejného zasedání, za neúměrně dlouhou vzhledem k rozsahu dokazování a charakteru trestného činu, pro nějž byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody tří měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu jednoho roku. Shora popsaný postup soudů, které ve věci opakovaně v letech 1999 až 2004 rozhodovaly, tak znamenal zásah do práva stěžovatele, aby jeho věc byla projednána v přiměřené lhůtě dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vzhledem k tomu, že řízení bylo již ... | |
| IV. ÚS 405/04 | 18. 7. 2005 | 2 | Samotné sdělení České advokátní komory o zrušení předchozího určení advokátem není právní skutečností, jež by sama o sobě působila zánik zastoupení, jakož i zánik smlouvy o poskytování právní pomoci. Pokud určení podle §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, zakládá pro advokáta ve vztahu ke klientovi kontraktační povinnost k uzavření smlouvy o poskytování právní pomoci, zrušení takového určení zakládá pouze titul k odstoupení od smlouvy a k výpovědi udělené plné moci; jinak řečeno neruší tuto smlouvu samotnou ani tím neruší existující zastoupení. I v případě odstoupení od smlouvy je advokát povinen postupovat v souladu se zákonnými pokyny danými ustanovením §20 odst. 4 zákona o advokacii. |
| Pl. ÚS 34/04 | 14. 7. 2005 | 1 | K otázce ústavnosti následného zákonného odejmutí části platu soudců, na který byl před přijetím tohoto opatření dán zákonný nárok, lze vyvodit tyto základní zobecňující teze: - posouzení ústavnosti platových restrikcí vůči soudcům pro konkrétní období konkrétního roku spadá do rámce vymezeného principem soudcovské nezávislosti, - ústavní postavení soudců na straně jedné a představitelů moci zákonodárné a výkonné, zvláště pak státní správy, na straně druhé se vzhledem k principu dělby moci a principu nezávislosti soudců odlišuje, z čehož plyne i rozdílný dispoziční prostor pro zákonodárce k platovým restrikcím vůči soudcům ve srovnání s dispozičním prostorem k takovýmto restrikcím v jiných oblastech veřejné sféry, - zásah do materiálního zabezpečení soudců garantovaného zákonem nesmí být výrazem svévole zákonodárce, nýbrž musí být, vycházeje ze zásady proporcionality, odůvodněn výjimečnými okolnostmi, např. tíživou finanční situací státu, přičemž i za splnění této podmínky musí být zoh ... |
| Pl. ÚS 9/05 | 14. 7. 2005 | 2 | Lze-li za zcela výjimečných okolností akcentovat princip rovnosti v oblasti restrikcí v odměňování státních zaměstnanců, ústavních činitelů a soudců před principem komplexně chápané nezávislosti soudců, neplatí tato relace obou principů obecně jako jednou pro vždy a za všech okolností daná. Naopak, platové poměry soudců v širokém smyslu mají být stabilní nesnižovatelnou veličinou, nikoli pohyblivým faktorem, s nímž kalkuluje to či ono vládní uskupení např. proto, že se mu zdají platy soudců příliš vysoké ve srovnání s platy státních zaměstnanců nebo ve srovnání s jinou profesní skupinou. |
| Pl. ÚS 43/04 | 14. 7. 2005 | 2 | K otázce ústavnosti následného zákonného odejmutí části platu soudců, na který byl před přijetím napadeného opatření dán zákonný nárok, lze vyvodit tyto základní zobecňující teze: - posouzení ústavnosti platových restrikcí vůči soudcům pro konkrétní období konkrétního roku spadá do rámce vymezeného principem soudcovské nezávislosti, - ústavní postavení soudců na straně jedné a představitelů moci zákonodárné a výkonné, zvláště pak státní správy, na straně druhé se vzhledem k principu dělby moci a principu nezávislosti soudců odlišuje, z čehož plyne i rozdílný dispoziční prostor pro zákonodárce k platovým restrikcím vůči soudcům ve srovnání s dispozičním prostorem k takovýmto restrikcím v jiných oblastech veřejné sféry, - zásah do materiálního zabezpečení soudců garantovaného zákonem nesmí být výrazem svévole zákonodárce, nýbrž musí být, vycházeje ze zásady proporcionality, odůvodněn výjimečnými okolnostmi, např. tíživou finanční situací státu, přičemž i za splnění této podmínky musí být ... |
| Pl. ÚS 23/04 | 14. 7. 2005 | 2 | Správnost znění vyhotoveného usnesení Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky je potvrzována podpisem jejího předsedy [§29 odst. 1 písm. i) zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny]. Je však třeba rozlišovat mezi ústavní materií, kterou je povaha podpisů ústavních činitelů pod přijatým zákonem podle čl. 51 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), kde se jedná o součást ústavně předepsané zákonodárné procedury, a povahou podpisu předsedy pod usnesením sněmovny, kde se jedná o reglementovou otázku. Protože i takové sněmovní usnesení je veřejnoprávním aktem, je nutné, aby byla jeho správnost určeným funkcionářem orgánu potvrzena z hlediska toho, že návrh byl schválen v souladu se stanoveným postupem podle ústavních předpisů, jednacího řádu a bližších pravidel obsažených v usneseních příslušné sněmovny, a že je pravým usnesením sněmovny. Podpis předsedy sněmovny jako podpis veřejnoprávního aktu má proto nejen oznamovací, nýbrž i identifikační a verifikační funkc ... |
| I. ÚS 167/03 | 14. 7. 2005 | Ústavní soud v tomto nálezu konstatoval, že se při výkladu pojmu "tísně" nemůže jednat o interpretaci běžně užívanou v občanskoprávním nebo ve správním řízení, neboť restituční zákony, hodnotící dobu totality, vyžadují interpretaci odpovídající této době. Proto je pojem tísně třeba interpretovat v širších souvislostech, a tedy i v souvislosti s politickým nátlakem let 1948 - 1989. Tento politický nátlak zde nebyl chápán jako jednorázový akt, ale jako dlouhodobý proces, jehož výsledkem bylo to, že fyzická osoba jako vlastník věci učinila ve vztahu k ní právní úkon, který by v právním státě neučinila. K namítanému zásahu do práva vlastnického, zaručeného v čl. 11 Listiny základních práv a svobod, však nedošlo, neboť to chápe dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, v souvislosti s restitucemi, jako ochranu vlastnictví již konstituovaného a existujícího. Pouhý spor o vlastnictví, ve kterém má být existence takového vlastnictví teprve zjištěna nebo dokonce konstituována, ústavně chráně ... | |
| I. ÚS 149/03 | 14. 7. 2005 | Ústavnímu soudu, který není součástí soustavy obecných soudů, sice v zásadě nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů těmito soudy, pokud jimi nedojde k porušení základních práv a svobod (stěžovatelky), zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud již vícekrát vyslovil, že zpravidla není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti soudů, že není vrcholem jejich soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy České republiky; podrobněji srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Současně a pro úplnost je nutno uvést, že v zásadě nelze spatřovat porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníků, neboť jen soudu přísluší rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoli ... | |
| I. ÚS 305/03 | 12. 7. 2005 | Rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. Pokud tedy obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a s výrokem ve věci, je to v zásadě nutno označit za postup, který porušuje principy práva na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení §150 občanského soudního řádu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení §150 občanského soudního řádu proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli, bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Je zcela zřejmé, že okolnosti hodné zvláš ... | |
| II. ÚS 37/04 | 30. 6. 2005 | Nárok ustanoveného obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů dle §151 odst. 2 trestního řádu je nutno posuzovat jako nárok hmotněprávní, včetně důsledků ve vztahu k přípustnosti retroaktivity. Pokud přechodná ustanovení novely trestního řádu (zákon č. 265/2001 Sb.) nestanoví nic o režimu nároku vzniklého před její účinností, je třeba přijmout výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva. Opačný aplikační či interpretační postup znamená porušení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. | |
| II. ÚS 444/03 | 30. 6. 2005 | Nárok ustanoveného obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů dle §151 odst. 2 trestního řádu je nutno posuzovat jako nárok hmotněprávní, včetně důsledků ve vztahu k přípustnosti retroaktivity. Pokud přechodná ustanovení novely trestního řádu (provedené zákonem č. 265/2001 Sb.) nestanoví nic o režimu nároku vzniklého před její účinností, je třeba přijmout výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva. Opačný aplikační či interpretační postup znamená porušení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. | |
| I. ÚS 98/04 | 29. 6. 2005 | Za porušení principu rovnosti v právech nutno považovat též ty případy, kdy obecný soud nebo jiný orgán veřejné moci neposkytne účastníkům ochranu v jejich základních právech a svobodách, ač již tato ochrana ve skutkově obdobných případech byla stejným orgánem přiznána. Důsledkem takovéhoto postupu z hlediska ústavního je nerovnost v základních právech, včetně práva na soudní či jinou ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a současně je založena presumpce o libovůli při rozhodování takovéhoto orgánu. Při úvahách o možnosti a vůbec přípustnosti tzv. "nápravy" rozhodnutí orgánů veřejné moci aplikujících v letech 1945 až 1948 dekret č. 33/1945 Sb., o úpravě československého státního občanství osob národnosti německé a maďarské, byla-li navíc tato rozhodnutí předběžné povahy pro žadatele příznivá, Ústavní soud zastává názor, že nelze abstrahovat od skutečnosti, že se jednalo o rozhodnutí orgánů, které byly dobře obeznámeny s tehdejší realitou a neměly od tehdejších, ... | |
| III. ÚS 118/05 | 29. 6. 2005 | Ústavní soud v nálezu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 12/94 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 3, nález č. 20; vyhlášen pod č. 92/1995 Sb.] interpretoval čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v tom smyslu, že "toto ustanovení totiž neuvádí samostatná jednotlivá základní práva, ale stanoví pouze nutnost ukládat obecné povinnosti toliko na základě zákona při zachování základních práv a svobod. Tohoto ustanovení se lze tedy domáhat pouze v návaznosti na další ustanovení Listiny základních práv a svobod, Ústavy nebo mezinárodních smluv ve smyslu čl. 10 Ústavy, která obsahují konkrétní základní práva nebo svobody, k jejichž porušení došlo.". Uvedený názor potvrdil i ve své další judikatuře (nálezy sp. zn. III. ÚS 31/97, sp. zn. III. ÚS 593/99, sp. zn. III. ÚS 150/03 - Sbírka rozhodnutí, svazek 8, nález č. 66; svazek 19, nález č. 110; svazek 31, nález č. 128). Dle čl. 41 odst. 1 Listiny práv uvedených v čl. 26 odst ... | |
| I. ÚS 83/04 | 29. 6. 2005 | V řízení o návrhu na zrušení zápisu výmazu obchodní společnosti z obchodního rejstříku a obnovení likvidace společnosti podle §75b odst. 2 obchodního zákoníku měl obecný soud umožnit účast nejen této společnosti jednající jejím statutárním orgánem, ale také společníkům, neboť i o jejich právech a povinnostech se nepřímo ve věci jednalo a jejich právní postavení bylo zásadním způsobem zmíněným rozhodnutím dotčeno. | |
| Pl. ÚS 24/04 | 28. 6. 2005 | 2 | K základním principům materiálního právního státu náleží maxima všeobecnosti právní regulace (požadavek obecnosti zákona). Všeobecnost obsahu je ideálním, typickým a podstatným znakem zákona (resp. i právního předpisu vůbec). Smyslem rozdělení státní moci na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní je svěření všeobecné a prvotní mocenské regulace státu zákonodárství, odvozené všeobecné mocenské regulace a rozhodování o individuálních případech správě a výlučně jenom rozhodování o individuálních případech soudnictví. Z uvedeného vymezení definičního znaku pojmu zákona (resp. právního předpisu) se pak odvíjí pojem zákona (právního předpisu) v materiálním smyslu, od něhož nutno odlišovat zákony (právní předpisy) ve smyslu formálním. Ustanovení §3a zákona č. 114/1995 Sb., o vnitrozemské plavbě, ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že rozvoj a modernizace konkrétně vymezené vodní cesty je ve veřejném zájmu. Toto ustanovení tedy upravuje jedinečný případ, a schází mu tak podstatný materiální zn ... |
| II. ÚS 539/02 | 28. 6. 2005 | Zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen "zákon o půdě") reguluje společenské vztahy týkající se zemědělského majetku. Zákon o půdě vymezuje okruh své působnosti tak, že dopadá mimo jiné na obytné budovy, hospodářské budovy a jiné stavby patřící k původní zemědělské usedlosti, včetně zastavěných pozemků [§1 odst. 1 písm. b) zákona o půdě], přičemž pro postup podle části druhé citovaného zákona se za majetek uvedený v §1 odst. 1 považuje i majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto účelům užíván (§30 zákona o půdě). Stěžovatelé vlastním procesním postupem nesprávně uplatnili restituční nárok podle zákona upravujícího restituci zemědělského majetku. Bylo jen na nich, aby v souladu s principem dispozitivity restituční nárok uplatnili podle restitučního předpisu, který na předmětné nemovitosti dopadá, tj. podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Pokud stěžovatelé uplatnili svůj domnělý nárok pouz ... | |
| IV. ÚS 269/05 | 27. 6. 2005 | Jak dokládá zkušenost dlouholetého vývoje demokratických právních řádů, účast potenciálně dotčené osoby na řízení patří mezi důležité záruky ochrany základních práv, protože právě vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu, patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů. V oblasti anglosaského práva je pak zásada "audi alteram partem" řazena mezi základní procedurální pravidla přirozené spravedlnosti. Jinými slovy, nelze činit zjištění soudem bez dodržení základních procesních náležitostí, k nimž je třeba řadit zejména bezprostřednost a ústnost. Tyto nároky je třeba vztáhnout na každé rozhodování o nových vazebních důvodech, resp. i na rozhodování dle §71 odst. 2 věty druhé za středníkem trestního řádu. Podle §71 odst. 2 trestníh ... | |
| II. ÚS 255/05 | 23. 6. 2005 | Není-li dobrovolně podezřelým nebo obviněným splněna povinnost předložit věc důležitou pro trestní řízení z důvodu, aby neposkytovali proti sobě věcný důkaz, nelze splnění předkládací povinnosti vynutit postupem podle §66 trestního řádu. Není žádného zásadního rozdílu mezi právem osoby obviněné či podezřelé odmítnout výpověď a mezi právem osoby nestíhané nebýt - pomocí nepřímých, ale velmi účinných nástrojů - nucena k vydání důkazů, které mohou její trestní stíhání přivodit. Jinak svým postupem orgány činné v trestním řízení poruší ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 37 odst. 1, čl. 40 odst. 2, 3 a 4 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 2 a odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 2 a odst. 3 písm. g) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Pokud orgány činné v trestním řízení nereflektují ústavněprávní výklad dané problematiky obsažený v obecně přístupných nálezech Ústavního soudu, poruší maximu plynoucí z ... | |
| Pl. ÚS 13/05 | 22. 6. 2005 | 1 | Zákon upravující volby do zastupitelstev obcí či krajů je nutno považovat za volební zákon ve smyslu čl. 40 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Již v Ústavě samotné je postavení Senátu postulováno nikoli pouze v rovině nevýznamné; Senát není jen reprezentativní parlamentní komorou. Ve skutečnosti je postavení Senátu v soustavě nejvyšších orgánů státní moci právě z hlediska role pojistky bránící excesům ohrožujícím samy základy demokratického právního státu nezastupitelné, přirozeně s výjimkou té možnosti, že by se ústavodárce (nově) rozhodl přiklonit k i dříve uvažované, avšak nepřijaté koncepci unikameralismu, kde však by vzájemné brzdy, protiváhy a pojistky jednotlivých státních mocí musely být nastaveny zcela jinak než v Ústavě existující. Má-li Senát plnit svoji stabilizační funkci, neexistuje žádný rozumný důvod, proč by při tvorbě volebních pravidel měl tuto funkci vykonávat pouze ve vztahu k volbám parlamentním, a nikoliv při tvorbě zákonů upravujících volby do těch orgá ... |
| IV. ÚS 226/05 | 21. 6. 2005 | Požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci je jednou ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí. S ohledem na význam práva na osobní svobodu není povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jímž je osobní svoboda omezena, v souladu s ústavním pořádkem České republiky [srov. nález sp. zn. III. ÚS 103/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 17)]. | |
| I. ÚS 353/04 | 16. 6. 2005 | Při střetu dvou základních práv musí obecné soudy nejprve rozpoznat, která základní práva jednotlivých účastníků sporu jsou ve hře, a poté, s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu, musí soudy rozhodnout tak, aby, je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, resp. obecný princip. Bylo by v rozporu s obecnou ideou spravedlnosti, tj. s obecným přirozenoprávním principem pacta sunt servanda, poskytovat nositeli vlastnického práva ochranu na úkor toho, v jehož prospěch má být ze smlouvy (a ve skutečnosti již dávno mělo být) plněno tak, aby vlastnické právo svědčilo jemu samotnému. Obecné soudy zcela přehlédly existenci základního práva stěžovatele na legitimní očekávání nabytí majetku, jehož ochranu měly vážit stejně, jako zvažovaly ochranu vlastnického práva vedlejšího účastníka. Bylo namístě poskytnout ochranu základnímu právu stěžovatel ... | |
| II. ÚS 418/03 | 16. 6. 2005 | Nedostatečně odůvodněným odmítnutím důkazu navrhovaného stěžovatelem obecnými soudy za situace, kdy se jednalo o takový důkaz, kterým mohla být potvrzena či vyvrácena obhajoba stěžovatele a bez důvodných pochybností zjištěn skutkový stav v dané věci a najisto postaven závěr, zda stěžovatel svým jednáním naplnil i subjektivní stránku stíhaného trestného činu, je porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). | |
| II. ÚS 95/05 | 16. 6. 2005 | Podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, přechází vlastnictví do majetku obcí ke dni účinnosti zákona. Jestliže rybník ke dni účinnosti zákona byl rybníkem na vodním toku, nemohla s ohledem na úpravu čl. 10 Ústavy Československé socialistické republiky (ústavní zákon č. 100/1960 Sb.) obec (stěžovatel) do vlastnictví dílo získat. Stavbu rybníka (ve smyslu předpisů veřejného práva) nelze oddělit od pozemku, který tvoří jeho dno a břehy; rybník (jak je chápán občanským právem) nemůže být tedy věcí samostatnou z hlediska práva soukromého, s níž by mohlo být samostatně - oddělením od pozemků tvořících rybniční těleso - nakládáno. Rybník tedy není objektem občanskoprávních vztahů, a tudíž stavbou ve smyslu §2 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. | |
| I. ÚS 60/05 | 15. 6. 2005 | Pokud procesní předpis přiznává určité osobě postavení účastníka řízení či osoby zúčastněné na řízení (§33 a 34 soudního řádu správního), je povinností soudu s touto osobou jednat jako s účastníkem či osobou zúčastněnou na řízení až do okamžiku, kdy jí bude právně relevantním způsobem sděleno (např. usnesením dle §34 odst. 4 soudního řádu správního), že jí takové procesní postavení nepřísluší. Jakýkoliv jiný postup soudu, zejména je-li účastník či osoba zúčastněná na řízení soudem ignorována, je v rozporu s principem spravedlivého procesu a právního státu. Okruh účastníků řízení o kasační stížnosti (§105 odst. 1 soudního řádu správního) v případě, že kasační stížnost podá účastník původního řízení, se liší od okruhu účastníků řízení v případě, kdy podá kasační stížnost osoba zúčastěná na původním řízení. Postup Nejvyššího správního soudu, který kasační stížnost osoby zúčastěné na původním řízení s odkazem na §46 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního odmítl proto, že v téže věci již ... | |
| Pl. ÚS 1/05 | 14. 6. 2005 | 1 | Specifikace míst užívaných jako veřejné prostranství (ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu týkající se interpretace §14 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů) je zejména nutná z důvodu právní jistoty vlastníků pozemků považovaných za veřejné prostranství, neboť přestože je z hlediska zákonné definice veřejného prostranství podle §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), nepodstatné vlastnictví takového pozemku, je nepochybné, že právě vlastníci takového pozemku mají možnost bránit se (soukromoprávní cestou) zvláštnímu užívání svého pozemku. |
| III. ÚS 68/04 | 9. 6. 2005 | Pokud se stěžovatel ve svém dovolání domáhá posouzení otázky, zda jeho jednání tak, jak je popsáno ve skutkové části výroku odsuzujícího rozsudku, naplňuje znak obsažený v ustanovení §251 odst. 2 trestního zákona, tj. zda trestným činem podílnictví získal značný prospěch, má taková námitka hmotněprávní charakter a spadá pod rozsah ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Za této situace se tedy musí Nejvyšší soud s námitkami uplatněnými stěžovatelem meritorně vypořádat, a nikoliv dovolání bez přezkoumání věci z formálních důvodů odmítnout. Jinak ze strany dovolacího soudu dojde k nepřípustnému zúžení dovolání a jeho důvodů, tzn. k nedodržení zákonem stanoveného postupu a porušení základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| II. ÚS 348/04 | 9. 6. 2005 | Z ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, nelze dovodit, že by vylučovalo možnost zpětného rozúčtování příjmů, jež se zahrnují do vyměřovacího základu. Z pojišťovacího vztahu, byť i veřejnoprávního, vyplývá, že při splnění podmínek ze strany pojištěného odpovídá vzniklému právu na důchod povinnost druhé strany taková plnění v důchodovém pojištění poskytovat. Je nepřípustné, aby příslušné státní orgány pouze důsledně vyžadovaly splnění povinností ze strany občanů (v daném případě plnění pojistného) a nedbaly přitom ochrany jejich zájmů. Systém sociálního pojištění by v případě přijetí platby za stěžovatele a jejího následného realizování pro účely výpočtu výše důchodů připomínal princip mechanismu označovaného jako perpetuum mobile druhého druhu. Výrazem takového postupu je přepjatý formalismus, jehož důsledkem je sofistikované zdůvodňování zjevné nespravedlnosti, což ve ... | |
| III. ÚS 156/05 | 9. 6. 2005 | Nejvyšší správní soud postupoval správně, když podanou kasační stížnost směřující proti rozhodnutí krajského soudu, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na přiznání odkladného účinku žalobě podané proti rozhodnutí správního orgánu, jako nepřípustnou odmítl. V souladu s ustanovením §104 odst. 3 písm. c) soudního řádu správního je kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, které je podle své povahy dočasné. Rozhodnutím dočasným je nepochybně i rozhodnutí, kterým soud rozhoduje o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku žalobě, a to bez ohledu na to, zda soud podanému návrhu vyhoví či nikoli. To platí i v případech, kdy výkonem rozhodnutí správního orgánu, napadeného žalobou, je nastolena nevratná situace a veškerá pozdější opatření k nápravě již nejsou schopná původní stav obnovit. Rozhodnutí krajského soudu, kterým byl zamítnut návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, nijak neovlivňuje průběh samotného řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu. Pokud by této žalobě byl ... | |
| IV. ÚS 136/05 | 8. 6. 2005 | Smyslem a účelem ustanovení §104 odst. 3 písm. a) soudního řádu správního je to, aby se Nejvyšší správní soud znovu nemusel zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil. Vztáhnout však citované ustanovení též na případy, kdy Nejvyšší správní soud pouze vytýká nižšímu správnímu soudu procesní pochybení, resp. nedostatečně zjištěný skutkový stav, by ve svých důsledcích mohlo vést k naprosté zbytečnosti Nejvyššího správního soudu, neboť by mohl tento soud v každé projednávané věci vždy prvním kasačním rozhodnutím vytknout jakoukoli (třebas i malichernou) procesní vadu a poté v druhém kasačním řízení kasační stížnost odmítnout, a tím odmítnout i věcný přezkum naříkaného rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva. | |
| II. ÚS 504/04 | 8. 6. 2005 | Podle čl. 1 Ústavy je Česká republika svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana. Jedním ze základních pilířů právního státu je právní jistota. Pod tímto zorným úhlem musí být posuzovány spory o vlastnictví zejména tam, kde důvody k jeho zpochybnění se nenachází v současnosti, ale v událostech, které se staly před desítkami let. V předmětné věci vlastníci, kteří užívali předmět vlastnictví nerušeně 40 let, jsou náhle konfrontováni se situací, že jejich vlastnické právo je zpochybňováno na základě okolností, které nijak neovlivňovali a jejichž obsah ani nemohli znát. Naopak ze všech okolností, které jim byly známy, si mohli udělat jediný možný závěr, že svá práva nabyli v souladu s platnými zákony. Jejich dobrá víra, že právo nabyli od státu v souladu se zákonem, musí být chráněna a nelze v zájmu právní jistoty připustit výklad absolutní neplatnosti právních úkonů, které napříč desetiletími vrací právní vztahy do dávné minulosti ... | |
| I. ÚS 275/04 | 3. 6. 2005 | Soud v řízení o vyloučení věci z konkursní podstaty je plně vázán zásadami občanského soudního řádu a je povinen ustanovení občanského soudního řádu v plném rozsahu aplikovat. Pokud bere na zřetel účel tohoto řízení (jímž je určení procesního postavení účastníků a jejich poměru k vylučované věci, nikoliv účel konkursu), musí zajistit i ochranu práv účastníků tam, kde by mohlo dojít ještě před rozhodnutím ve sporu k jejich ohrožení. K poskytnutí takové ochrany může sloužit i institut předběžného opatření (§102 občanského soudního řádu). Soud jím upravuje zatímně, nikoliv s konečnou platností, poměry účastníků, přičemž musí poskytnout ochranu oběma stranám. Zákon přitom nenechává na libovůli soudu, zda předběžné opatření vydá či nikoliv, nýbrž je předestírá jako prostředek, jehož účelem je buď zatímní úprava poměrů účastníků řízení, anebo ochrana před situací, za níž by mohl být výkon rozhodnutí, ve který by řízení mohlo vyústit, ohrožen. | |
| I. ÚS 14/05 | 2. 6. 2005 | Soud při rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě rozhodoval v neveřejném zasedání, při kterém nebyl přítomen ani sám obviněný ani jeho obhájce. Tento stav je v souladu s ustanoveními §71, 148 a 149 v souvislosti s §240 a 242 trestního řádu, jsou-li vykládány v izolovaném kontextu trestního řádu, avšak koliduje s výkladem čl. 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tak jak jej podává Evropský soud pro lidská práva ve svých rozhodnutích, kde právo být slyšen zařadil mezi základní procesní garance aplikované v případech omezení svobody. Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 573/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 41), na nějž toto rozhodnutí podrobnostech odkazuje. Uvedené pojetí rozhodování o ponechání ve vazbě se již dříve promítlo do rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Plénum ve svém nálezu ze dne 12. 10. 1994 konstatovalo, že "Pro takové rozhodování (tj. o prodloužení vazby) z hlediska pr ... | |
| IV. ÚS 469/04 | 2. 6. 2005 | Právní situace týkající se užívacích práv nebyla jednoznačná, což zvýšilo nároky na odůvodnění naplnění znaku zavinění. Bylo třeba přesvědčivě odůvodnit, proč se stěžovatel nemohl ani domnívat, že jedná po právu. To vyplývá z kautel upínajících se k čl. 39 Listiny základních práv a svobod, vyžadujících, aby vina pachatele byla autoritativně konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné, a to s ohledem na obsah tehdy účinného trestního zákona, nebo tam, kde je to třeba, s ohledem na ustálenou a obecně dostupnou judikaturu obecných soudů. Z ústavního hlediska totiž žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody a jen důsledné respektování principu "ultima ratio" (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízen ... | |
| I. ÚS 605/03 | 2. 6. 2005 | Jak již Ústavní soud několikrát vyslovil, účel a smysl právních předpisů není možné hledat pouze ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy také přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Lze říci, že tyto zásady platí tím spíše v řízeních, ve kterých dochází k aplikaci zákonů, kterými se demokratický právní stát snaží reagovat na křivdy vzniklé za minulého nedemokratického režimu, jenž byl zákonem č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, označen za zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný. | |
| IV. ÚS 8/05 | 1. 6. 2005 | Ustanovení §706 odst. 1 občanského zákoníku omezuje smluvní volnost vlastníka bytového domu v užívání jeho věci. Účelem tohoto rozsáhlého omezení je ochrana faktických nájemníků, které pojila s nájemcem velmi úzká vazba, což se mj. projevilo tím, že s ním trvale žili před jeho smrtí, a kteří se tak spoléhali na zajištěnost své potřeby a nemohou ji "ze dne na den" uspokojit jinak. Toto omezení však nesmí být zneužíváno k účelům jiným, např. k získání výhodného bydlení účelovým jednáním, jež naplní dikci, ale nikoli účel omezujícího ustanovení. Z hlediska čl. 4 odst. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny je nepřípustné, aby ustanovení §706 odst. 1 občanského zákoníku poskytovalo ochranu zde vyjmenovaným příbuzným nájemníka, kteří tuto výjimečnou možnost využijí v rozporu s úzce vymezeným účelem tohoto ustanovení. Soudy jsou ústavně zavázány pečlivě prověřovat, zda osoba tvrdící splnění podmínek přechodu nájmu nezneužívá zákon na újmu vlastníka. | |
| IV. ÚS 29/05 | 1. 6. 2005 | Úprava důkazního břemene obsažená v zákoně č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, představuje v oblasti veřejného práva ještě ústavně konformní průlom do ústavněprávní ochrany autonomie jednotlivce, tedy omezení autonomní sféry jednotlivce, do níž je veřejné moci umožněno zasahovat z důvodu existence určitého a ústavně aprobovaného veřejného zájmu. V daném případě je oním zájmem zájem na stanovení, vyměření a výběru daně, který je z hlediska ochrany vlastnického práva aprobován čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lze daně a poplatky stanovovat toliko na základě zákona. Jinými slovy, toto ustanovení připouští omezení vlastnického práva jednotlivce, a to pouze za účelem stanovení a výběru daně a poplatku. Ve sféře provádění důkazů má informační autonomie odraz v zásadě, podle níž nese důkazní břemeno k prokázání určité skutečnosti ten, kdo tuto skutečnost tvrdí. Tato zásada je zachována rovněž v daňovém řízení, ačkoliv v modifiko ... | |
| Pl. ÚS 35/04 | 31. 5. 2005 | Pokud jde o právní předpisy vydávané orgány územní samosprávy (obcemi a kraji), je třeba rozlišovat, zda jde o výkon státní správy nebo zda je právní předpis projevem ústavního práva na územní samosprávu. Ústava České republiky (dále jen "Ústava") v čl. 105 umožňuje, aby zákon svěřil orgánům územní samosprávy i výkon státní správy; tu pak obec vykonává v tzv. přenesené působnosti. Pravomoc obce vydávat právní předpisy ve sféře přenesené působnosti je založena čl. 79 odst. 3 Ústavy. Podle §11 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, tak obec činí ve formě nařízení obce. Podle §61 odst. 2 písm. a) zákona o obcích se přitom obec řídí zákony a jinými právními předpisy, z čehož vyplývá, že nařízení obce musí být se zákony a jinými právními předpisy v souladu. Vedle toho pravomoc vydávat právní předpisy ve sféře působnosti samostatné ve formě obecně závazných vyhlášek je založena jiným ustanovením Ústavy, čl. 104 odst. 3 (srov. též nález Ústavn ... | |
| II. ÚS 207/05 | 31. 5. 2005 | Ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, když byly před jejím podáním vyčerpány všechny prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje. Takovým prostředkem se podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona. Námitka stěžovatele proti rozsudkům obecných soudů, kterou uplatnil v řízení o ústavní stížnosti, je dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu. Pokud se za této situace stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nedomáhal svého práva u dovolacího soudu, nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a jeho ústavní stížnost je tedy nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., v ... | |
| II. ÚS 1/05 | 26. 5. 2005 | Při posuzování průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení není rozhodující, zda jsou způsobovány subjektivním faktorem stojícím na straně obecného soudu, resp. rozhodujícího soudce nebo objektivním faktorem, jenž zahrnuje celkovou úpravu organizace soudnictví. Okolnost, že po výzvě soudu učiněné v řízení dle §174a zákona o soudech a soudcích k podání vyjádření soud, u něhož došlo k průtahům v řízení, provede úkon, jehož provedení se účastník řízení domáhal, bez dalšího neznamená, že průtahy v řízení byly ukončeny. | |
| III. ÚS 697/04 | 19. 5. 2005 | I. Ustanovení §109 odst. 3 obchodního zákoníku je zařazeno do prvního oddílu úpravy společnosti s ručením omezeným, obsahujícího základní ustanovení její úpravy, a je tedy použitelné pro celou další úpravu - není-li dále stanoveno jinak. Protože úprava zvýšení základního kapitálu společnosti s ručením omezeným úpravu splácení vkladů neobsahuje, použije se úprava v ustanovení §109 odst. 3 obchodního zákoníku. II. Výklad právních norem obsažených v jedné zákonné úpravě nelze bez dalšího podřídit jinak platnému pravidlu lex specialis derogat legi generali, nýbrž je třeba vycházet ze vzájemné spojitosti obecné části úpravy s úpravou speciální, v daném případě základního kapitálu a jeho zvyšování jednotlivých typů obchodních společností, a normy zvláštní i obecné části posuzovat jako části jednoho celku vzájemně se doplňující, nikoliv vylučující. Interpretace těchto norem jako celku s přihlédnutím k jejich účelu pak se jeví jako zvlášť důležitá u tak komplikované, mnoha novelizacemi dotčené ... | |
| Pl. ÚS 71/04 | 17. 5. 2005 | 2 | Nelze považovat za svévoli zákonodárce, že na úseku správy a ochrany kulturních památek dosud nepřijal formálně nový zákon, je však svévolí a současně diskriminujícím postupem, když právě na tuto podmínku, navíc vyjádřenou vágně a v rozporu s principy tvorby práva v právním státě, váže možnost uplatnění restitučního nároku. |
| Pl. ÚS 62/04 | 17. 5. 2005 | 2 | Ústavní soud respektuje místní samosprávu jako výraz práva a způsobilosti místních orgánů spravovat veřejné záležitosti v mezích daných zákonem, v rámci své odpovědnosti a v zájmu místního obyvatelstva. Reakce na společensky nežádoucí jevy v obci však nelze řešit autoritativním určením poměrů jednotlivců cestou své vlastní normotvorby, ke které obec nebyla zákonem zmocněna. Obecně závazné vyhlášky obcí nemohou upravovat věci, které jsou vyhrazeny zákonům. Zákonná úprava má přednost před obecně závaznou vyhláškou; pokud zákonodárce přijme pro vymezenou oblast určitá pravidla, subjekt územní samosprávy je nemůže duplicitně či v rozporu se zákony normovat. Namísto přijetí vyhlášky zastupitelstvo obce mohlo využít jiné, ústavně souladné cesty řešící problémy vyvstalé v obci v souvislosti s chovem zvířat, např. tím, že by upozorněním publikovaným na úřední desce obce odkázalo i s přesnou citací na existující ustanovení těch či oněch zákonů, eventuelně i s avízem, že plnění povinností z těch ... |
| III. ÚS 31/05 | 17. 5. 2005 | Vedlejší účastníci v řízení před Ústavním soudem uzavřeli jako zástavní dlužníci s obchodní společností jako zástavním věřitelem zástavní smlouvu, přičemž předmětem zástavní smlouvy byly nemovitosti k zajištění pohledávky zástavního věřitele za dlužníkem s tím, že zástavní věřitel bude v případě, že dlužník nesplní svůj závazek řádně a včas, uspokojen ze zastavených nemovitostí včetně rodinného domu. Přitom vedlejší účastníci udělili této obchodní společnosti plnou moc k uzavření kupní smlouvy ohledně předmětných nemovitostí za cenu odpovídající výši zajištěné pohledávky. Tyto nemovitosti poté zástavní věřitel v zastoupení vedlejších účastníků prodal kupní smlouvou společnosti, jejímž nástupcem je stěžovatelka. Obecné soudy dospěly k závěru, že šlo o postup obcházející zákon. Stěžovatelka při realizaci zástavy postupovala odchylně od tehdy platné zákonné úpravy (§151f odst. 1 občanského zákoníku) a nebyla oprávněna zástavu sama prodat. Postup stěžovatelky byl v rozporu s kogentní smluv ... | |
| II. ÚS 713/04 | 11. 5. 2005 | Pokud v posuzovaném případě bylo o stížnosti stěžovatelky proti rozhodnutí státní zástupkyně o dalším trvání vazby rozhodnuto soudem v neveřejném zasedání bez její přítomnosti a bez jejího slyšení, došlo tím k porušení základních práv stěžovatelky podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. | |
| II. ÚS 554/04 | 11. 5. 2005 | Z ústavněprávního pohledu není možné nadřazovat modely fungování vztahů mezi oddělenými rodiči a nezletilými dětmi, které mají orgány veřejné moci zažité, nad zájem dítěte. Tyto modely, jakkoliv jsou v mnoha případech přínosné a použitelné, nemohou postihovat situaci každého jednotlivého nezletilého dítěte. Je proto věcí obecných soudů, aby při zohledňování všech konkrétních okolností daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy nebo správními orgány, rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Na tom nemůže nic měnit ani to, že se rodiče nejsou schopni na takovémto uspořádání sami dohodnout. Úkolem soudů je upravit styk rodičů s dětmi, a nikoliv jej omezit či dokonce vyloučit. Soudy musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny základních p ... | |
| II. ÚS 487/03 | 11. 5. 2005 | Nepřesné poučení o lhůtě, resp. jejím konci dané účastníku správním orgánem nemůže být k tíži účastníka řízení a zapříčinit tak odmítnutí věcného projednání jeho žaloby podané v rámci správního soudnictví z důvodu opožděnosti. Takový postup by byl v rozporu s principem právní jistoty a porušením práva na spravedlivý proces ve formě denegationis iustitiae. | |
| II. ÚS 205/03 | 11. 5. 2005 | Pro posouzení toho, že projednání dovolání a náprava zjištěné vady by nemohly zásadně ovlivnit postavení obviněného v trestním řízení ve smyslu ustanovení §265i odst. 1 trestního řádu, nestačí pouhé mechanické posouzení trestní sazby, v jejímž rámci by byl ukládán nový trest. Z hlediska respektování práva na spravedlivý proces musí být takový závěr transparentně a přesvědčivě odůvodněn. Sama okolnost, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na rozdíl od jiných dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 trestního řádu, v zásadě vylučuje možnost, že by projednávání dovolání nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, jak má na mysli ustanovení §265i odst. 1 písm. f) trestního řádu, neboť nesprávná aplikace kogentní normy je svévolí, která vždy znamená zásah do práv na spravedlivý proces. Trestní řízení vedené před obecnými soudy je třeba posuzovat jako nedíln ... | |
| I. ÚS 698/02 | 11. 5. 2005 | Ústavnímu soudu se jeví jako nadbytečné a správnímu soudu nepříslušející, aby posuzoval, zda k podání správní žaloby a ke sjednání povinného právního zastoupení došlo v souladu s interními předpisy stěžovatele, a hodnotil v této souvislosti např. hmotné důsledky právního zastoupení na jeho hospodaření. Takový postup obecného soudu je nepřiměřeně tvrdý a formalistický. Povinné právní zastoupení před správními soudy představuje nepochybně do jisté míry omezení základních práv plynoucích z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle čl. 4 odst. 4 Listiny musí však být při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno jejich podstaty a smyslu. Výše uvedený postup tak odpírá stěžovateli jeho právo na soudní ochranu. | |
| II. ÚS 96/04 | 11. 5. 2005 | V nálezu ze dne 22. března 2004 sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 60, str. 647; vyhlášen pod č. 239/2005 Sb.) Ústavní soud konstatoval, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Pokud bylo o stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby rozhodnuto soudem v neveřejném zasedání, bez jeho přítomnosti a bez jeho slyšení, došlo tím k porušení základních práv stěžovatele podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. |