| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| II. ÚS 473/04 | 11. 5. 2005 | Pokud bylo o stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí státního zástupce o dalším trvání vazby rozhodnuto soudem s ohledem na chybějící právní úpravu jednoduchého práva bez jeho slyšení, došlo tím k porušení základních práv stěžovatele podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. | |
| IV. ÚS 128/05 | 10. 5. 2005 | Dovolací soud si musí být při výkladu a aplikaci podmínek připuštění dovolání vědom toho, že účastník řízení jím vždy sleduje ochranu svých subjektivních práv bez ohledu na to, jaký jiný účel řízení o mimořádném opravném prostředku sleduje. Ochranu subjektivních práv proto nelze pouštět ze zřetele ani tam, kde je zákonodárcem sledovaným účelem řízení o mimořádném opravném prostředku tzv. sjednocování judikatury. Tento účel nemůže převážit nad ochranou subjektivních práv účastníka řízení tak, že se ochrana subjektivního práva zcela vyprázdní a tento účastník se stává pouze jakýmsi "dodavatelem materiálu" pro sjednocování judikatury, nýbrž je třeba hledat vztah přiměřené rovnováhy mezi omezením práva na přístup k soudu a tímto účelem, který současně reprezentuje veřejný zájem, jímž je v daném případě zajištění souladné aplikace a interpretace jednoduchého práva obecnými soudy. Podmínky připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu je třeba vykládat ta ... | |
| I. ÚS 382/04 | 10. 5. 2005 | Pokud byla v trhové smlouvě sjednána odkládací podmínka souhlasu Státního úřadu pro věci církevní, v době od 1. 1. 1952 byl tento souhlas legitimně nahrazen souhlasem nastupujícího příslušného orgánu - krajského národního výboru nebo okresního národního výboru. Za této situace Ústavní soud usuzuje, že by bylo nepřiměřeně formalistické setrvávat na doslovném textu trhové smlouvy zakotvujícím podmínku souhlasu Státního úřadu pro věci církevní, jestliže byla příslušným opatřením jeho působnost přenesena na jiný státní orgán. Uváděnou podmínku je totiž třeba vykládat se zřetelem na smysl tehdejšího státního souhlasu s nakládáním s církevním majetkem, jímž byl dozor totalitního státu nad církvemi i v oblasti majetkové; je nepochybné, že tento smysl byl zcela naplněn i tehdy, jestliže byl - v souladu s tehdy již platným usnesením vlády - dán souhlas k takové smlouvě příslušným okresním národním výborem. | |
| Pl. ÚS 16/04 | 4. 5. 2005 | Problém, který nastolil stěžovatel svým návrhem na zrušení ustanovení §442 odst. 1 a §449 odst. 2 občanského zákoníku není v tom, že by tato ustanovení byla v rozporu s Ústavou, ale spíše v tom, co v ustanoveních upravujících náhradu škody explicitně není vyjádřeno. Podstatou námitky stěžovatele je, že v těchto ustanoveních chybí úprava náhrady škody za nemateriální újmu s výjimkou případů, které jsou v zákoně taxativně vypočteny (bolestné, ztížení společenského uplatnění a nově s účinností od 1. 5. 2004 jednorázová náhrada při úmrtí blízké osoby). Nárok na náhradu kompenzující citovou újmu a pomoc zemřelého, který by v budoucnu pozůstalému mohl poskytovat výživu, nelze konstruovat ani srovnáním úpravy vyplývající z ustanovení §448 a §449 odst. 2 a 3 občanského zákoníku s ustanoveními §11 a 13 občanského zákoníku, která zakládají právo na ochranu osobnosti, jejímž smyslem je ochrana respektování osobnosti fyzické osoby a její individuální integrity jako podmínky pro důstojnou existenci ... | |
| IV. ÚS 170/04 | 3. 5. 2005 | Ústavní soud se povahou veřejné dražby v procesu tzv. malé privatizace ve své dřívější rozhodovací praxi již zabýval a uvedl, že vlastnictví nabývané podle §9 odst. 1 a §11 odst. 1 zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, je vlastnictvím nabývaným na základě smlouvy, kde stát je její stranou, a příklep je akceptací nabídky, neboli formální a závaznou deklarací toho, že došlo ke konsensu (viz nález sp. zn. II. ÚS 303/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 14). Právní názor, že postup státu podle zákona č. 427/1990 Sb. nebyl rozhodováním nositele veřejné moci, ale rozhodováním dosavadního vlastníka majetku v soukromoprávním vztahu o tom, jak se svým majetkem naloží, Ústavní soud zopakoval i v nálezu sp. zn. II. ÚS 93/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 24, nález č. 141) a v projednávaném případě neshledal žádný důvod se od něj jakkoliv odchýlit. Pokud právní názor obecných soudů ... | |
| IV. ÚS 338/04 | 3. 5. 2005 | Je nepochybné, že osoba uplatňující nárok na vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, a to bez ohledu na to, zda jde o nárok na vydání věci či o nárok na vyplacení zákonem stanovené náhrady tam, kde k vrácení věci přistoupit nelze, je oprávněnou osobu jen tehdy, splňuje-li podmínku státního občanství. Okamžik, ke kterému by tuto podmínku musela splňovat, však tímto zákonem není stanoven. Účelem zrušení podmínky trvalého pobytu však bylo jen to, aby osoby, které jinak splňovaly všechny předpoklady aktivní věcné legitimace k uplatňování nároku již v období po nabytí účinnosti citovaného zákona, mohly v nově otevřené lhůtě své nároky uplatnit. Za osoby, které se staly osobami oprávněnými teprve dnem vykonatelnosti nálezu Ústavního soudu č. 164/1994 Sb. (nález sp. zn. Pl. ÚS 3/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, nález č. 38), však lze vzhledem k hmotněprávní povaze restitučního nároku považovat pouze ty, které ... | |
| Pl. ÚS 49/03 | 28. 4. 2005 | 2 | I. Územní samospráva jako právo územního společenství vyrůstající z jeho vlastností a schopností není bezbřehá a už vůbec z této samosprávy nelze činit svrchovaná tělesa blížící se státům. Nemůže tedy na svém území vyloučit dosah státní moci a fungování státní správy, ať již z jakéhokoliv důvodu, a obzvláště ne tehdy, činí-li tímto vyloučením přímý zásah do zákonného vymezení působnosti státních orgánů. II. Pro vydání obecně závazné vyhlášky obec musí respektovat zákonné zmocnění §10 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, (případně vycházet ze zákonného zmocnění obsaženého ve zvláštním zákoně), musí dodržet meze své působnosti a rovněž nemůže upravovat otázky, které jsou vyhrazeny pouze zákonné úpravě, nebo upravovat záležitosti, které jsou již upraveny právními předpisy práva veřejného nebo soukromého. |
| Pl. ÚS 60/04 | 28. 4. 2005 | Soudcovská nezávislost neznamená, že soudce může být při svém rozhodování liknavý. Soudce musí rozhodovat nestranně a spravedlivě, podle svého nejlepšího svědomí a vědomí v souladu se zákony a bez průtahů. Není možné stavět rychlost rozhodování do protikladu s nezávislostí soudce. Obě tyto hodnoty jsou stejně významné a z hlediska ústavního pořádku je třeba jim poskytovat dostatečnou zákonnou ochranu tak, aby nemohlo dojít k jejich narušování. Proto musí právo vytvářet podmínky pro důslednou ochranu nezávislosti soudního rozhodování stejně tak jako důslednou ochranu proti liknavosti soudu při rozhodování. Ustanovení §174a zákona o soudech a soudcích je v našem právním řádu prvním pokusem o systémové řešení průtahů při soudcovském rozhodování. Stávající právní úprava byla přijata především na základě četných výtek ze strany Evropského soudu pro lidská práva, který považoval dosavadní možnosti nápravy průtahů řízení za nedostatečné. Tato úprava vychází ze zásady, že je v pravomoci nadříz ... | |
| Pl. ÚS 11/04 | 26. 4. 2005 | 2 | Jakkoli se v případě soudní kontroly bezpečnostního prověřování jedná o oblast připouštějící určitá omezení základních práv, Ústavní soud připomíná, že na projednávanou materii je třeba nahlížet z hlediska vynucování ústavního zákazu diskriminace [čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], z něhož minimálně vyplývá právo na přezkoumání toho, zda průběh a výsledek bezpečnostního prověřování, které je plně v rukou výkonné moci s uplatněním široké diskrece, neměly diskriminační charakter a zda nebyly poznamenány libovůlí. Vedle práva na volbu povolání, modifikovaného ve výše uvedeném smyslu, se u některých kategorií prověřovaných nesporně uplatní i čl. 21 odst. 4 Listiny, který stanoví, že "Občané mají za rovných podmínek přístup k voleným a jiným veřejným funkcím.". Ústavní pořádek České republiky (čl. 81 a 82 Ústavy) stanoví, že soudnictví vykonávají pouze nezávislé a nestranné soudy, respektive ... |
| II. ÚS 310/04 | 26. 4. 2005 | Pojem "jeho věc" v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nutno vykládat tak, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním jednání rozhodováno, má mít možnost se ho účastnit a vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Ustanovení §34 odst. 3 soudního řádu správního zaručuje osobě zúčastněné na řízení právo vyjadřovat se písemně i ústně k projednávané věci. Podle ustanovení §55 odst. 4 soudního řádu správního usnesení, jímž se nikomu neukládá povinnost, nemusí obsahovat odůvodnění. Pokud správní soud nepřizve osobu zúčastněnou na řízení k jednání nebo neodůvodní své rozhodnutí o přiznání odkladného účinku žaloby, učiní tak v rozporu s citovanými ustanoveními. Tím zasáhne do práva osoby zúčastněné na řízení na realizaci státní moci jen v zákonem stanovených mezích, zaručeného v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Skutečnost, že je nutno o přiznání odkladného účinku žaloby rozhodnout rychle, neznamená, že se správní soud nemusí seznámit se všemi okolnostmi s ... | |
| I. ÚS 560/03 | 26. 4. 2005 | Ústavní soud již dříve zaujal stanovisko, od kterého se nemíní odchýlit, že každý, kdo je účastníkem řízení před soudy, má právo se ve své věci takového řízení (jednání před soudy) osobně účastnit, zpravidla bez ohledu na to, zda by jeho přítomnost měla vliv na vynesení rozhodnutí. Jestliže soud přítomnost účastníkům řízení neumožní, lze v jeho postupu spatřovat porušení ústavního práva účastníka řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Předvolání k ústnímu jednání je proto třeba doručit nejen právnímu zástupci účastníka, ale i přímo účastníkovi řízení, který musí být soudem samostatně obeslán. To platí v souzené věci, neboť při jednání před obecnými soudy byly prováděny některé důkazy, k nimž se stěžovatel, resp. jednatel stěžovatele vyjádřit nemohl. | |
| IV. ÚS 167/05 | 26. 4. 2005 | Princip ochrany legitimního očekávání je pevně svázán s principy právního státu, a plyne tedy z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Ústavní soud považuje za vhodné připomenout, že sociální filosofie došla k závěru, že jsou-li nejisté hranice legitimních očekávání založených na zákonu, je nejistá i svoboda (viz Rawls, J., Teorie spravedlnosti, Praha, Victoria Publishing, 1995, str. 145). Ochrana legitimního očekávání je integrální součástí vlády práva. Účelem řízení vedeného proti pachateli trestného činu je v liberálním právním státě jen takové odsouzení, které je výsledkem spravedlivého procesu. Zde mají obhájci jako kvalifikovaní oponenti obžaloby nezastupitelné místo. I z tohoto hlediska je třeba interpretovat a aplikovat příslušná ustanovení trestního řádu a tyto principy je potřeba zohlednit při posuzování žádosti obviněného, jejímž cílem je pochopitelná snaha o minimalizaci nákladů na právní služby odvedené v jeho zájmu. Advokáti jsou důležitými aktéry systému vlády práva, kter ... | |
| I. ÚS 696/02 | 26. 4. 2005 | Právo opustit věc (ius derelinquendi) je součástí obsahu vlastnického práva a jeho podstatou je projev vůle vlastníka (byť i konkludentní) nadále nebýt vlastníkem věci. Samotné fyzické opuštění věci takový právní následek nemůže vyvolat, není-li výrazem vůle zaměřené na zánik vlastnického práva. Animus derelinquendi nelze dovozovat pouze z toho, že se dědicové de facto neujali vlastnického práva k nemovitostem, tzn. nezmocnili žádnou osobu k výkonu správy nemovitostí, aniž by bylo najisto postaveno, že obsahem jejich vůle byl zánik vlastnického práva, zejména s přihlédnutím k tomu, že k údajnému opuštění mělo dojít před rokem 1989, v období totalitního režimu, který se vyznačoval despektem k soukromému vlastnictví. Princip demokratického právního státu, jak má na mysli čl. 1 odst. 1 Ústavy, vyžaduje, aby státní orgány spolehlivě zjišťovaly, zda vůle vlastníka skutečně směřuje k derelikci jeho majetku. Paralelně však každý vlastník nese - v duchu parémie "vlastnictví zavazuje" - odpověd ... | |
| Pl. ÚS 21/04 | 26. 4. 2005 | Právní názor k ústavním aspektům problematiky vyloučení obecných předpisů o správním řízení vyslovil Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 14/96 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 114; vyhlášen pod č. 3/1997 Sb.). Konstatoval, že naplnění ústavního postulátu, dle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon [čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")], představuje garanci proti zneužití státní moci a plyne z něj nutnost zákonného podkladu pro její uskutečňování (v posuzované věci ať už v podobě správního řádu či jiné samostatné normy). Vyloučení použití obecných předpisů o správním řízení při neexistenci jiných zakládá současně dle Ústavního soudu i rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny, který upravuje právo každého na stanovený postup při domáhání se svých práv. Názor, dle kterého v případě absence explicitní úpravy správního řízení je správní orgán povinen db ... | |
| I. ÚS 125/04 | 25. 4. 2005 | Princip obsažený v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zajišťuje právo jednotlivce domáhat se stanoveným postupem svého práva u příslušného orgánu a zároveň představuje materiální obsah procesních garancí obsažených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod, resp. v čl. 36 odst. 1 tohoto předpisu. Svévolným vymezením skutku ve výroku o vině, který nebyl předmětem dokazování a nekoresponduje s popisem skutkového děje v odůvodnění napadeného rozhodnutí obecného soudu, orgány činné v trestním řízení nerespektují ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čímž zároveň zasahují do práva jednotlivce garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. | |
| IV. ÚS 88/05 | 21. 4. 2005 | Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být účastníku řízení, a to i v té jeho části, která se týká jen rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, dána možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičné odůvodnit. Pokud obecný soud nedoručil stěžovateli v postavení žalovaného odvolání žalobce do výroku o nákladech řízení, neumožnil mu se k němu vyjádřit a rozhodl o nákladech řízení toliko na základě podaného odvolání, zkrátil stěžovatele na jeho procesních právech. | |
| IV. ÚS 629/03 | 21. 4. 2005 | Podle §35 odst. 2 občanského zákoníku je nutno právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Pokud zůstavitel pořídí dvě závěti, v nichž zcela jasně, jednoznačně a shodně projevil svou vůli odkázat chatu i s pozemkem stěžovateli, nemohou soudy nepřiměřeně formálním přístupem k věci zaujmout názor opačný, jinak poruší právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud Nejvyšší soud jako soud dovolací své rozhodnutí neodůvodní alespoň v takovém rozsahu, který by byl v konkrétní věci dostačující z hlediska zachování ústavněprávních kautel v rámci civilního řízení, zasáhne tak do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces vyplývajícího z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a poruší tím i princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy), neboť takové rozhodn ... | |
| IV. ÚS 119/05 | 21. 4. 2005 | Ústavní soud konstatuje, že účelem vazby nemůže být - viděno z pohledu ústavních garancí - zamezení páchání trestné činnosti "o sobě". Jinak by totiž mohla být nařízena jakási forma detence osob, které prostě páchají trestnou činnost jako takovou, což by bylo v příkrém rozporu s garancemi, kterými ústavní pořádek limituje omezení osobní svobody osob odůvodněné veřejným zájmem na účinném postihování trestné činnosti. Účel vazby se musí vztahovat ke skutku, o jehož objasnění v daném případě jde. Účelem ustanovení §68 odst. 3 písm. e) trestního řádu je z hlediska ústavních garancí zamezení obecně nežádoucí (a v minulosti velmi časté) situace, kdy byla osoba obviněná z méně závažného trestného činu před vynesením výroku o její vině či nevině držena ve vazbě po dobu, jež se velmi blížila délce trestu, jejž bylo možno za stíhané jednání uložit. Tento stav z hlediska ústavních garancí osobní svobody popíral účel vazby jako zajišťovacího institutu a byl v kolizi i se zásadou presumpce neviny. ... | |
| III. ÚS 674/04 | 14. 4. 2005 | Ústavní soud ve své judikatuře již dříve zdůraznil, že nedostatky v organizaci a činnosti soudní moci nemohou jít k tíži těch, kteří se na soud obracejí jako na ochránce svých základních práv a svobod. V případě stěžovatele okresní soud nenašel doporučenou zásilku, která byla soudu doručena. Nebylo by spravedlivé, aby tento nedostatek v činnosti soudu šel k tíži stěžovatele. Je proto nutno, jsou-li pro to dostatečné důvody, vycházet z presumpce, že obsahem předmětné zásilky byl stěžovatelem předložený odpor podaný proti platebnímu rozkazu. | |
| I. ÚS 625/03 | 14. 4. 2005 | Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojená společenská a hospodářská funkce smlouvy. Není ústavně konformní a je v rozporu s principy právního státu taková praxe, kdy obecné soudy upřednostňují výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím. | |
| I. ÚS 59/03 | 14. 4. 2005 | Pokud plénum Ústavního soudu nálezem zamítlo návrh na zrušení ustanovení zákona, protože dospělo k závěru, že tato ustanovení jsou v souladu s ústavním pořádkem, je tímto nálezem ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky plně vázán i senát Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti, v němž se řeší otázka ústavnosti aplikace plénem dříve posuzovaných ustanovení zákona. Za této situace by mohlo být ústavní stížnosti vyhověno jen tehdy, pokud by bylo zjištěno, že ustanovení právního předpisu byla aplikována způsobem natolik extrémním, že by to vybočovalo z mezí ústavnosti. | |
| II. ÚS 40/04 | 13. 4. 2005 | Soud v řízení o vyloučení věci z konkursní podstaty je plně vázán zásadami občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") a je povinen ustanovení občanského soudního řádu v plném rozsahu aplikovat. Pokud bere na zřetel účel tohoto řízení (jímž je určení procesního postavení účastníků a jejich poměru k vylučované věci, nikoliv účel konkursu), musí zajistit i ochranu práv účastníků tam, kde by mohlo dojít ještě před rozhodnutím ve sporu k jejich ohrožení, a to i např. vydáním předběžného opatření směřujícího proti některému z nich ve smyslu §74 a 102 o. s. ř. Ani tento specifický důvod sporu, opírající se o zvláštní zákon, nedovoluje učinit závěr, že je třeba některé skutkové nebo právní okolnosti řízení nebo jeho procesní pravidla zásadním způsobem modifikovat nebo vůbec neužít ve prospěch cíle tohoto zvláštního řízení. Soud v řízení o vyloučení věci je tedy oprávněn se k návrhu účastníků incidenčního řízení zabývat i okolnostmi konkursního řízení a vést k prokázání jejich tvrzení dokaz ... | |
| I. ÚS 69/04 | 13. 4. 2005 | Soud v řízení o vyloučení věci z konkursní podstaty je plně vázán zásadami občanského soudního řádu a je povinen ustanovení občanského soudního řádu v plném rozsahu aplikovat. Pokud bere na zřetel účel tohoto řízení (jímž je určení procesního postavení účastníků a jejich poměru k vylučované věci, nikoliv účel konkursu), musí zajistit i ochranu práv účastníků tam, kde by mohlo dojít ještě před rozhodnutím ve sporu k jejich ohrožení, a to i např. vydáním předběžného opatření směřujícího proti některému z nich ve smyslu §74 a 102 občanského soudního řádu. Ani tento specifický důvod sporu, vzniklý na základě zvláštního zákona, nedovoluje závěr o tom, že je třeba některé skutkové nebo právní okolnosti řízení nebo jeho procesní pravidla zásadním způsobem modifikovat nebo vůbec neužít ve prospěch cíle tohoto zvláštního řízení, tedy mimo zákonem stanovený postup. Soud v řízení o vyloučení věci je tedy oprávněn se k návrhu účastníků incidenčního řízení zabývat i okolnostmi konkursního řízení a ... | |
| I. ÚS 574/03 | 13. 4. 2005 | V době častých podstatných proměn práva je nutno vykládat intertemporální konflikty starého a nového práva tak, aby bylo účastníkům řízení umožněno realizovat jejich procesní práva, a nikoliv aby realizace těchto práv byla nadměrně, v důsledku formalistického postupu obecných soudů ztížena. Obecné soudy si musí být vědomy, že právo a jeho výklad musí reflektovat potřeby ekonomické a společenské sféry, a nikoliv naopak. | |
| IV. ÚS 56/05 | 12. 4. 2005 | Smysl podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody není v tom, aby za dobré chování ve výkonu trestu byl pachatel automaticky propuštěn po odpykání stanovené doby bez zřetele k účelu trestu. Je zapotřebí vzít v úvahu i samotný účel trestu (§23 trestního zákona), který obsahuje více komponentů, ke kterým soudy při svém rozhodování musí přihlížet. Podstatou jejich úvah je potom v konečném důsledku důvodnost předpokladu, že odsouzený povede v budoucnu i na svobodě slušný život s minimalizací rizika jeho recidivy. Pokud obecný soud přihlédl k okolnosti, že není zajištěna podmínka budoucího řádného života stěžovatele, je to věcí uvážení obecného soudu, který dospěl k závěru, že dosavadní výkon trestu odnětí svobody neodstranil charakterové vlastnosti, které stěžovatele vedly k páchání závažné trestné činnosti. V páchání trestné činnosti stěžovateli nezabránila ani skutečnost, že byl v roce 1990 podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, který mu mimo jiné byl uložen pro tr ... | |
| III. ÚS 609/04 | 7. 4. 2005 | V odůvodnění nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 17, nález č. 43, vyhlášen pod č. 96/2000 Sb.) Ústavní soud sice dal najevo nezbytnost individuálních přístupů v jednotlivých konkrétních věcech - to však, jak výslovně uvedl - při posuzování otázky "až kam" a do jaké šíře či vzdálenosti mohou tzv. sousední pozemky, pokud nebude platit podmínka společné hranice, sahat. Právě z uvedeného je evidentní, že Ústavní soud "mezujícího souseda" rozhodně nemínil z okruhu účastníků správního řízení vyloučit, možné dotčení jeho práv více méně předpokládal a v podstatě naznačil nutnost extenzivního výkladu příslušných norem otázku účastenství upravujících. | |
| I. ÚS 286/03 | 7. 4. 2005 | Z rámce procesního poučení nevybočuje výzva obecného soudu, aby žalobce odstranil vadu podání spočívající v nesprávném označení žalovaného tak, aby jeho označení odpovídalo ustanovení §79 odst. 1 občanského soudního řádu, aniž by bylo ve výzvě uvedeno, jak by mělo takové označení znít konkrétně. Obecný soud nemá povinnost poučovat účastníky řízení do všech podrobností, postačuje, pokud v obecné rovině vyzve žalobce k uvedení správného označení účastníka řízení. | |
| I. ÚS 585/02 | 7. 4. 2005 | Posuzování existence vazebních důvodů je věcí často obtížnou a subtilní a obecné soudy musejí striktně vycházet ze zjištěných konkrétních skutečností, zakládajících jednotlivé vazební důvody. Výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musí svědomitě posoudit (v kterémkoli stadiu řízení), zda vzetí do vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí nelze dosáhnout jinak. Pro výklad tohoto znaku, resp. pro aplikaci již citovaného zákonného ustanovení proto nejsou (a ani nemohou) být dána objektivní a neměnná kriteria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci, včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování, jeho náročnosti apod. Do těchto úvah (a rozhodnutí jimi podložených), plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecn ... | |
| I. ÚS 544/02 | 7. 4. 2005 | Obecný soud postupoval v rozporu s kogentní normou [§14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů], a nerespektoval tak cíl tohoto zákona, stanovený v jeho §2 odst. 3, tj. poměrné uspokojení věřitelů z dlužníkova majetku. Neodůvodněně tak zvýhodnil jednoho z věřitelů, tj. stát, zastoupený finančními orgány. Tím porušil čl. 11 odst. 1 větu druhou Listiny základních práv a svobod, podle které vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. | |
| II. ÚS 94/03 | 6. 4. 2005 | Jestliže pochybení správce daně zapříčinilo procesní nepoužitelnost svědecké výpovědi učiněné ve prospěch daňového subjektu, přičemž výslech není objektivně možné opakovat, je finanční úřad na návrh daňového subjektu povinen takovou svědeckou výpověď do hodnocení důkazů zahrnout. Za objektivní nemožnost opakování výslechu se považuje i situace, kdy se finančnímu úřadu nezdaří svědka opětovně předvolat. | |
| II. ÚS 87/04 | 6. 4. 2005 | Závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem nebo proto, že zákon obchází, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení. Nelze vystačit pouze s gramatickým výkladem. Významnou roli zde hraje především výklad teleologický. Je proto nutné se vždy ptát po účelu zákonného příkazu či zákazu. V soukromoprávní sféře ne každý rozpor se zákonem má za následek absolutní neplatnost právního úkonu. Smyslem ochrany legality v soukromoprávní sféře není jen ochrana zájmů státu, ale především ochrana soukromoprávních vztahů, tedy především ochrana smluvních vztahů podle zásady "pacta sunt servanda" (smlouvy se musí dodržovat). V soukromoprávní sféře platí zásada, že co není zakázáno, je dovoleno. Proto každý zákonný zásah do této sféry je třeba vnímat jako omezení lidské svobody, a proto je nutno vykládat ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem restriktivně a nikoli extenzivně. Opačný výklad by byl v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních p ... | |
| Pl. ÚS 44/03 | 5. 4. 2005 | 2 | Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že zásada ústavně konformního výkladu zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení, resp. jiného právního předpisu má přednost před jeho zrušením a že je povinností všech orgánů veřejné moci interpretovat a aplikovat právo se zřetelem na požadavek ochrany základních práv a svobod. Konstatoval, že v situaci, kdy určité ustanovení právního předpisu umožňuje dvě různé interpretace, přičemž jedna z nich je v souladu s ústavními zákony a mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána, a druhá nikoliv, není dán důvod ke zrušení takového ustanovení. Při jeho aplikaci je úkolem všech státních orgánů interpretovat dané ustanovení ústavně konformním způsobem [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 5/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 6, nález č. 98; vyhlášen pod č. 286/1996 Sb.; či nález sp. zn. Pl. ÚS 48/95, Sbírka rozhodnutí, svazek 5, nález č. 21; vyhlášen pod č. 121/1996 Sb.]. V demokratickém právním státě ... |
| IV. ÚS 146/04 | 4. 4. 2005 | Práva na ochranu osobnosti se mohou samozřejmě domáhat i politikové a ostatní veřejně činné osoby, měřítka posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů jsou však v jejich případech mnohem měkčí ve prospěch novinářů a jiných původců těchto výroků. | |
| IV. ÚS 158/04 | 4. 4. 2005 | Princip platný v kasačním řízení, podle kterého zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní), nemá své pokračování v řízení před Ústavním soudem. Stanovisko krajského soudu, který v řízení před Ústavním soudem podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podává ve smyslu §42 odst. 4 tohoto zákona vyjádření k ústavní stížnosti jako účastník řízení, nemusí proto nutně být v souladu s právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v kasačním řízení podle části třetí hlavy III dílu 1 soudního řádu správního. | |
| II. ÚS 669/02 | 4. 4. 2005 | Orgány veřejné správy jsou při ukládání a vymáhání daní povinny šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod (čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), což znamená, že i za situace, kdy platná právní úprava umožňuje zdanit jeden a tentýž příjem u dvou daňových subjektů, je třeba respektovat princip zákazu dvojího zdanění. | |
| II. ÚS 629/04 | 31. 3. 2005 | Ústavní soud nemá pochybnosti o tom, že soud prvního stupně splnil řádně zákonnou povinnost vyhledávací. Použil jak před vlastním ustanovením opatrovníka stěžovatelce, tak i poté dostatečně svých možností k tomu, aby relevantní skutečnosti o pobytu stěžovatelky získal. Podmínky pro ustanovení opatrovníka stěžovatelce tudíž byly ve smyslu §29 odst. 3 občanského soudního řádu dány, což nebylo zpochybněno ani následnými tvrzeními a navrženými důkazy stěžovatelky. Pokud byl soudem ustanoven jako opatrovník justiční čekatel, který je zaměstnán u téhož soudu, pak tento postup správným shledat nelze. Jak bylo v dřívějších rozhodnutích Ústavním soudem dovozeno, bylo především namístě zjistit, zda stěžovatelku nemůže zastupovat osoba jí příbuzná. Opatrovník je osobou, která má v řízení hájit práva a oprávněné zájmy účastníka, kterého zastupuje. Při ustanovení opatrovníka je proto třeba přísně vážit, aby nedošlo ke kolizi zájmů zástupce a zastoupeného. Nelze očekávat, že podřízený pracovník soud ... | |
| II. ÚS 557/04 | 31. 3. 2005 | Účelem řízení vůči stěžovateli bylo, aby zástavní věřitel získal exekuční titul pro realizaci zástavního práva. Pokud odvolací soud dovodil, že předmětem řízení bylo i vůči stěžovateli přiznání peněžité částky, která zástavnímu věřiteli náleží z titulu smlouvy o úvěru, lze takový závěr považovat za mechanický, neodpovídající duchu a podstatě posuzované problematiky. Nebylo tudíž možné přiznat úspěšnému zástavnímu věřiteli vůči stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení, spočívajících v zaplaceném soudním poplatku, ve výši odpovídající předmětu, kterého se v tomtéž řízení domáhal proti osobnímu dlužníkovi. Tím, že při rozhodování o nákladech řízení byla za předmět řízení vůči stěžovateli coby zástavci považována pohledávka, která byla zástavou zajišťována, a nikoliv nárok realizovat zástavní právo, byla porušena základní práva stěžovatele zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V konkurenci interpre ... | |
| I. ÚS 554/04 | 31. 3. 2005 | Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je zřejmé, že zároveň je třeba zkoumat, zda zásah do osobní svobody stěžovatele (čl. 8 odst. 2 Listiny základnách práv a svobod), obecně ústavním pořádkem předvídaný, je v souvislosti s délkou řízení ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Jinak řečeno, je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále pouze za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky. Totiž i zákonem předvídané omezení základních práv je třeba interpretovat ústavně konformním způsobem, tj. mimo jiné tak, aby jejich aplikace obstála v testu proporcionality. Ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), resp. kompenzace jeho porušení může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trest ... | |
| IV. ÚS 3/04 | 24. 3. 2005 | Pokud je pořádková pokuta uložena přesto, že policejní orgán omluvu obviněného za neúčast u vyšetřovacího úkonu ve své podstatě akceptoval, byla mu známa jeho pracovní neschopnost v rozhodné době, pochybení policejního orgánu při vyrozumívání o rozšíření znaleckého zkoumání, a konečně k předmětnému úkonu již došlo, nese takový postup rysy svévole. Jde o rozpor se základními zásadami vztahu mezi orgány veřejné moci a občany, jak vyplývají pro posuzovaný případ z §1 odst. 1 věty druhé trestního řádu a z čl. 1 Ústavy České republiky. | |
| II. ÚS 635/04 | 24. 3. 2005 | Jde o svévoli, pokud zdůvodnění rozhodnutí soudu vychází ze skutečností, které zčásti nemají oporu v provedených důkazech a zčásti nemají žádný význam pro posouzení otázky, která je předmětem rozhodnutí. | |
| II. ÚS 519/04 | 24. 3. 2005 | Interpretace a následná aplikace kogentních norem jednoduchého práva a zejména pojmu "změna poměrů" v souvislosti s rozhodováním o změně výše výživného se ocitá v příkrém rozporu s cílem zákona o rodině a Úmluvy o právech dítěte, jestliže obecný soud jasným a přezkoumatelným způsobem nevymezí rámec, v němž se pohybuje jeho volná úvaha. | |
| I. ÚS 679/04 | 23. 3. 2005 | Obecné soudy postavily své zamítavé stanovisko především na tom, že ke smlouvě o převodu nemovitosti nebyl dán předchozí souhlas ONV, aniž by však věnovaly pozornost dalším důkazům, jimiž se stěžovatelé snažili prokázat, že na straně jejich právních předchůdců existovala dobrá víra, že jim nemovitosti vlastnicky patří. V tomto směru nelze nevidět, že stěžovatelé uváděli (a pro toto tvrzení předkládali důkazy), že se o neexistenci předchozího souhlasu dozvěděli až po mnoha letech ode dne, kdy nemovitosti měly být převedeny. | |
| I. ÚS 572/04 | 23. 3. 2005 | Změna právního náhledu v odvolacím řízení, která neopodstatňuje změnu rozhodnutí soudu prvního stupně (§220 občanského soudního řádu), je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž z ústavněprávního hlediska se tím otevírá účastníkům možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z dosavadního pohledu nebyly relevantní. Také při zjišťování obsahu dohody o vypořádání společného jmění manželů (§149 a 150 občanského zákoníku), případně smlouvy o vypořádání vzájemných majetkových vztahů pro dobu po rozvodu (§24a zákona o rodině), se uplatní použitelná interpretační pravidla, včetně okolnostního kontextu; nelze vycházet pouze ze slovního vyjádření nebo z označení úkonu. | |
| Pl. ÚS 63/04 | 22. 3. 2005 | 2 | Ustanovením čl. 104 odst. 3 Ústavy České republiky, podle kterého mohou zastupitelstva v mezích své působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky, byly obce nadány pravomocí vydávat obecně závazné vyhlášky. Obec se při výkonu samostatné působnosti [ve smyslu ustanovení §35 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů] řídí při vydávání obecně závazných vyhlášek zákonem. Tomuto zákonnému příkazu odpovídá vymezení věcných oblastí, v nichž je obec oprávněna originárně, tj. bez zákonného zmocnění, v pravém smyslu tvořit právo. Zákon [§10 písm. c) zákona o obcích, ve znění pozdějších předpisů] sice obci svěřuje ukládání povinností na poli životního prostředí a veřejné zeleně, avšak obsah těchto povinností nelze stanovit tak, že se dostane do rozporu s kogentními zákonnými normami nebo s ústavním pořádkem. Tím, že napadená obecně závazná vyhláška zavedla, sice v rozsahu věcně vymezené samostatné působnosti obce, právní institut - poplatek, a přitom pře ... |
| Pl. ÚS 45/04 | 22. 3. 2005 | 2 | Podle platné právní úpravy, reprezentované zejména ustanoveními §146a odst. 1 písm. a) a §240 trestního řádu, o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě ve věcech, ve kterých není dána věcná příslušnost samosoudce (§314a odst. 1 trestního řádu), rozhoduje senát v neveřejném zasedání. Neveřejné zasedání ale nesplňuje žádnou ze zásad, jak vyplývají z čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavní soud dospěl k závěru, že neexistuje ústavně konformní výklad ustanovení §242 odst. 2 trestního řádu k dané problematice. Právní úprava posuzované otázky je totiž vyčerpávající a jednoznačná. Proto dosavadní postup obecných soudů, které při rozhodování o stížnostech obviněných proti rozhodnutím státních zástupců o dalším trvání vazby rozhodují bez osobní účasti obviněného, aniž by obviněný měl možnost být před rozhodnutím soudu v této věci slyšen, odpovídá platné úpravě jednoduchého práva. To bylo ostatně dovozeno ... |
| Pl. ÚS 21/02 | 22. 3. 2005 | 2 | Podle §14 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, obec určí obecně závaznou vyhláškou místa, která v obci podléhají poplatku za užívání veřejného prostranství. Jedná se o rozhodování, které je v samostatné působnosti obce ve smyslu §35 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů. Při tomto rozhodování je obec vázána nejen definicí veřejného prostranství obsaženou v §34 téhož zákona, ale i celým systémem územního plánování a stavebního řízení podle zvláštních předpisů. Právo vlastníka bránit se obecnému užívání jeho majetku soukromoprávní cestou (žalobou u obecného soudu) není nijak omezeno. Zpoplatnění zvláštního užívání veřejného prostranství se nemusí týkat všech veřejných prostranství, ale pouze těch, která jsou pro účely poplatkové povinnosti za zvláštní užívání vymezena obecně závaznou vyhláškou obce vydanou podle §14 odst. 2 zákona č. 565/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Práva a povinnosti vla ... |
| III. ÚS 220/04 | 17. 3. 2005 | Je-li věc, právo nebo jiná majetková hodnota zapsána do soupisu konkursní podstaty, nemůže soud opatřením podle §12 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, uložit povinnost osobě, která uplatňuje, že tato věc, právo nebo jiná majetková hodnota neměla být do soupisu zařazena, aby s nimi (jako jejich vlastník) disponovala; toto právo náleží za zákonem stanovených podmínek správci konkursní podstaty, příp. osobě, které udělí svůj souhlas (§18 odst. 3, §19 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů). | |
| I. ÚS 367/03 | 15. 3. 2005 | 2 | Lze obecně konstatovat, že osoby veřejně činné, tedy politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy aj. musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané. Důvod tohoto principu je dvojí. Jednak se tím podporuje veřejná diskuse o veřejných věcech a svobodné utváření názorů. Co největší bohatost diskuse o věcech veřejných by měla být státní mocí regulována jen v míře nezbytně nutné (srov. čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Současně tím stát akceptuje, že jeho mocenský zásah do svobody projevu za účelem ochrany dobrého jména jiných občanů by měl přijít subsidiárně, tedy pouze tehdy, pokud nelze škodu napravit jinak. Škodu lze napravit jinak než zásahem státu, např. užitím přípustných možností k oponování kontroverzním a zavádějícím názorům. Tak lze často minimalizovat škodlivý následek sporných výroků mnohem efektivněji než cestou soudního řízení. |
| I. ÚS 187/03 | 15. 3. 2005 | Pokud došlo ke vzniku právního vztahu nebo vzniku nároku z tohoto vztahu před 1. 1. 1992, je třeba posoudit jeho vznik a nárok z něho vzniklý podle právní úpravy před 1. 1. 1992. Pokud však tento právní vztah přetrval i po 1. 1. 1992, je nutno posoudit další existenci tohoto právního vztahu i nárok, který z něho vznikl, podle právní úpravy, která nastala po 1. 1. 1992. Toto přechodné ustanovení (§868 občanského zákoníku) je třeba vyložit v souladu s Listinou základních práv a svobod, zejména s čl. 11, který poskytuje ochranu vlastnickému právu bez ohledu na subjekt vlastnictví. | |
| III. ÚS 88/05 | 15. 3. 2005 | Ustanovení čl. 2 ústavního zákona č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků a o změně ústavního zákona České národní rady č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, stanoví, že hranice vyšších územních samosprávných celků lze měnit pouze zákonem. V tom rámci se tudíž jedná o výlučnou pravomoc svrchovaného zákonodárce rozhodovat o změnách hranic vyšších územních samosprávných celků, do níž nepřísluší zastupitelstvu obce (města) z pohledu konečného rozhodnutí jakkoli právně relevantně ingerovat. |