| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| I. ÚS 641/04 | 19. 1. 2005 | 1. Přiměřenost doby řízení nelze vyjádřit numericky, neboť je podmíněna objektivně charakterem projednávané věci a musí být zkoumána ve světle konkrétních okolností případu, s přihlédnutím ke složitosti věci, chování stěžovatele a chování příslušných orgánů. V případě trestního řízení tak může být významný pro posouzení přiměřenosti jeho délky např. počet spoluobviněných, teritoriální a časový rozsah trestné činnosti či přítomnost mezinárodního prvku. Státu pak nelze přičítat k tíži prodloužení délky řízení dané uplatňováním procesních práv stěžovatelem. Konečně je třeba zkoumat, zda orgány činné v trestním řízení konaly v dané věci plynule. 2. Na žádosti o získávání informací se orgánům činným v trestním řízení nedostalo vždy včasné odpovědi. Otázka, kterou si Ústavní soud musel položit, byla, zda na tuto situaci reagovaly adekvátně. Odpověď zní, že nikoliv. Své žádosti sice urgovaly, což může hrát při posuzování průtahů svou roli, ale opakované žádosti a urgence učiněné po půl roce n ... | |
| IV. ÚS 1/04 | 13. 1. 2005 | Ústavní soud v otázce náhrady nákladů řízení zdůrazňuje, že i rozhodování o nákladech řízení nesmí být jen mechanickým posuzováním výsledků sporu bez komplexního zhodnocení rozhodnutí v meritu věci. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení má být zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení. Základem celého pracovněprávního sporu v dané věci bylo určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru a v tomto hlavním předmětu sporu byl žalobce zcela úspěšný. Stejně tak dosáhl žalobce plného úspěchu v přiznání nároku na proplacení rozdílu mzdy před převedením a po převedení na jinou práci. Tu skutečnost, že prvoinstanční soud zamítl žalobu o určení neplatnosti převedení žalobce na jinou práci, nelze v daných souvislostech považovat za neúspěch žalobce a už vůbec ne za úspěch žalované strany. K zamítnutí této určovací žaloby totiž došlo pouze pro nedostatek naléhavého právního zájmu na určení práva v situaci, kdy bylo možno žalovat na plnění. Bylo přitom očividné, že pokud by byla shledána e ... | |
| II. ÚS 393/03 | 13. 1. 2005 | Tím, že se odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí jakkoliv nezabýval svým rozhodnutím ohledně nepřiznaného příslušenství pohledávky, zatížil rozhodnutí vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů (zejména ustanovení §157 odst. 1 občanského soudního řádu) i zásad vyjádřených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod. Uvedené vady činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným a současně i neústavním ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| III. ÚS 323/04 | 13. 1. 2005 | Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že policejní orgány se aktivně podílely na jeho trestné činnosti, vyprovokovaly jej k ní, a tím přispěly k přísnější právní kvalifikaci jeho jednání. Nelze přehlédnout, že jak na počátku, tak v dalším průběhu páchání trestné činnosti to byl především samotný stěžovatel, kdo opakovaně navazoval telefonickými rozhovory kontakty se skrytým policistou, určoval čas a místo schůzek, obstarával dodávku drogy a přebíral peníze. Sám rovněž určil množství nabízené drogy i její cenu. Toto jednání stěžovatele bylo opakované a velmi aktivní a bylo motivováno výhradně ziskuchtivostí stěžovatele, nikoliv údajným "tlakem" policie. Modus operandi, použitý stěžovatelem při převodu drog, odpovídá podle všech kriminalistických zkušeností obvyklému postupu, k němuž dochází při páchání trestné činnosti tohoto druhu, a nenese žádné znaky mimořádného ovlivnění vnějším policejním zásahem. Spáchaný skutek vykazuje standardní znaky protiprávního jednání a stupe ... | |
| III. ÚS 441/04 | 12. 1. 2005 | Obecnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon má na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím. Výjimečně lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (např. rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby). V takovém případě Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost za předčasnou a připustí ji k meritornímu projednání. Nemůže však být stěžovateli na újmu, pokud ústavní stížnost s ohledem na její subsidiární charakter v tomto okamžiku neuplatní a s ústavněprávní argumentací počká až na ústavní stížnost podanou proti rozhodnutí o poslednímu opravném prostředku ve věci samé. Tak by ... | |
| Pl. ÚS 37/03 | 11. 1. 2005 | Podle názoru Ústavního soudu napadená část ustanovení §131 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") v části vyjádřené slovy "a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut", není v rozporu s ústavním pořádkem České republiky, právo na spravedlivý proces porušeno není, neboť v rámci tohoto spravedlivého procesu má každý právo se seznámit s každým důkazem, dokladem či tvrzením předloženým u soudu a má právo se k němu vyjádřit. Tím, že účastník řízení nedá souhlas ke svému výslechu, nejsou dotčena práva protistrany, je to pouze k tíži žalobce, který provedení svého výslechu odepřel, neboť se vystavuje riziku, že jeho tvrzení v řízení nebudou prokázána. Ústavní soud se otázkou provádění a hodnocení důkazů v civilním soudním řízení z hlediska ústavní zásady spravedlivého procesu opakovaně zabýval, srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 61/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10. Na základě výše uvedeného se proto domnívá, že toto ustanoveni ... | |
| II. ÚS 491/04 | 6. 1. 2005 | Z čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod vyplývá, že nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, a z čl. 39 Listiny základních práv a svobod společně s čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, že jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem, a nikdo nesmí být odsouzen za jednání, které v době, kdy bylo spácháno, nebylo trestným činem. Pokud zákon stanoví meze, od kdy je možné určité jednání kvalifikovat jako přípravu trestného činu, nelze je překračovat. Pouhý úmysl, byť veřejně vyslovený, spáchat trestný čin, jehož příprava je trestná, není jeho přípravou, pokud za takto vysloveným úmyslem nenásledují kroky natolik konkrétní, aby z nich bylo možné identifikovat, že se jedná o přípravu k určitému trestnému činu. | |
| IV. ÚS 201/04 | 5. 1. 2005 | Stěžovatelka předložila listinné důkazy obsahující skutečnosti, které mohly významně svědčit ve prospěch jí uváděných tvrzení. Ve světle daného případu, kdy šlo o prokázání, zda žalovaný hrubě porušuje dobré mravy, se s nimi tudíž dle názoru Ústavního soudu měl zejména nalézací soud řádně vypořádat. Obecný soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Pokud ovšem návrhu na provedení důkazu nehodlá vyhovět, zásadám spravedlivého procesu by odpovídalo, že svůj postup řádně v odůvodnění svého rozhodnutí zdůvodní. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku dostatečně neodpověděl na stěžovatelkou v odvolání specifikované námitky týkající se jí předložených písemných důkazů, a tudíž základní princip spravedlivého řízení, tj. princip rovnosti zbraní, nerespektoval. | |
| I. ÚS 255/02 | 5. 1. 2005 | V zájmu zachování zásady rovnosti účastníků řízení zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod je nutné, aby řízení sdílelo osud řízení vedených podle zrušeného ustanovení §24 odst. 4 zákona č. 328/19991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. | |
| II. ÚS 597/02 | 3. 1. 2005 | Daňovou kontrolu lze opakovat jen ze závažných důvodů, jimiž jsou zpravidla nově zjištěné skutečnosti mající vliv na základ daně, a tím i na celkovou daňovou povinnost. V předmětném případě bylo u stěžovatele zahájeno místní šetření na základě daňové kontroly provedené u jiného poplatníka. Takto vzniklá pochybnost vedla správce daně až k zahájení opětovné kontroly, z níž vzešlá zpráva se stala základem pro dodatečný platební výměr. Správce daně tedy nezahájil opětovnou kontrolu daně svévolně, nýbrž na podkladě odůvodněných pochybností plynoucích z tzv. křížové daňové kontroly. V souvislosti s tím je třeba uvést, že účetnictví daňových subjektů vystupuje jako systém, jehož esenciální charakteristikou je vnitřní provázanost jednotlivých účetních dokladů, knih a dalších institutů. Při uvědomění si těchto vzájemných vazeb není možné vytrhávat jednotlivé skutečnosti z širšího kontextu a nezbývá, než umožnit správci daně i kontrolu dokladů bezprostředně souvisejících s nově zjištěnými okolno ... |