| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| II. ÚS 90/06 | 26. 7. 2006 | Pochybení obecných soudů při doručování stěžovateli pro ignorování jeho právního zástupce lze podřadit pod skutkovou podstatu definovanou Ústavním soudem jako svévolná aplikace podústavního práva, která má za následek porušení základních práv a svobod (sp. zn. III. ÚS 671/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 10, str. 69). | |
| I. ÚS 655/05 | 20. 7. 2006 | Jestliže se policista dopustí zvlášť závažného porušení služební přísahy nebo služební povinnosti jednáním, které má znaky kázeňského přestupku, přestupku nebo trestného činu (s výjimkou ustanovení §37 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky), může příslušný služební funkcionář rozhodnout o propuštění takového policisty ze služebního poměru bez ohledu na fakt, zda a jaký kázeňský trest byl za dané jednání uložen. | |
| I. ÚS 783/04 | 20. 7. 2006 | Pojem "pokračoval" užitý zákonodárcem v ustanovení §68 odst. 3 písm. e) trestního řádu je nutné interpretovat restriktivně, tzn. že dopadá pouze na situace, kdy obviněný pokračoval v trestné činnosti po zahájení trestního stíhání, a nikoli před jeho zahájením. | |
| I. ÚS 696/05 | 18. 7. 2006 | V návaznosti na dosavadní judikaturu Ústavního soudu lze konstatovat, že k porušení práva na poskytnutí soudní ochrany (a v konečném důsledku k porušení práva na spravedlivý proces) dojde především tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu. Taková situace v posuzovaném případě nastala, protože obecné soudy evidentním pochybením nezařadily faxem doručené dovolání do spisového přehledu, čímž stěžovateli upřely možnost, aby jeho dovolání bylo meritorně posouzeno. | |
| I. ÚS 85/04 | 13. 7. 2006 | 2 | Otázkou nároku na náhradu imateriální újmy jako součásti náhrady škody, jejíž rozsah je v obecné rovině formulován v ustanovení §442 odst. 1 občanského zákoníku, se Ústavní soud zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 98, vyhlášen pod č. 265/2005 Sb.). Přitom dospěl k závěru, že současné legislativní pojetí škody jako materiální újmy takový výklad neumožňuje, avšak nevylučuje, aby se jednotlivec domáhal náhrady za nemateriální újmu spočívající v zásahu do osobnostních práv cestou ochrany osobnosti podle §11 a 13 občanského zákoníku. Z hlediska stávající legislativní úpravy se však jedná o jiný nárok, než je náhrada škody. Tyto závěry vyplývající z nálezu pléna Ústavního soudu je však třeba korigovat v oblasti náhrady škody za předchozí nezákonné omezení osobní svobody, kde je nárok na kompenzaci konstruován nejen v oblasti jednoduchého práva, ale též Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod v čl. 5 odst. 5, který j ... |
| I. ÚS 47/05 | 13. 7. 2006 | Problematikou regulace nájemného se Ústavní soud již zabýval opakovaně. Zejména je nutno zmínit stěžejní nález ze dne 28. 2. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 47, str. 389, vyhlášen pod č. 252/2006 Sb.), ve kterém Ústavní soud ve výroku autoritativně konstatoval, že "dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3, čl. 4 odst. 4 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod". Dále Ústavní soud v tomto nálezu poukázal na své závěry obsažené zejména v nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 3/2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, nález č. 93, str. 287 a násl., ... | |
| II. ÚS 193/04 | 13. 7. 2006 | Dovolání, jakožto mimořádný opravný prostředek, je vymezeno zákonem taxativně určenými důvody, které poskytují i možnost napadnout nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Restriktivní interpretací ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nelze v řízení o dovolání uplatnit takovou právní vadu, která je důsledkem nesprávného skutkového zjištění, čímž nastává právní stav, kdy žádnou právní vadu, která je podložena zpochybněním skutkového zjištění, nelze napravit. Právní posouzení skutku spočívá mj. v řešení otázky neexistence okolností vylučujících trestnost podle §13 trestního zákona. Nejvyšší soud by nemohl posuzovat, zda byly naplněny ve věci dovolatele podmínky nutné obrany, či nikoli, a zda tak došlo ke správnému právnímu posouzení skutku, aniž by přihlížel ke skutkovému stavu zjištěnému obecným soudem. | |
| III. ÚS 151/06 | 12. 7. 2006 | 2 | V nálezu sp. zn. III. ÚS 521/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 70) Ústavní soud vyslovil maximu, dle níž právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat se všemi důkazy, jakož i s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení, přičemž v opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (viz nález sp. zn. I. ÚS 113/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 109). Je takto povinností obecných soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci [viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 563/03, sp. zn. I. ÚS 301/02, sp. zn. I. ÚS 593/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 71; svazek 38, nález č. 146; svazek 39, nález č. 230)]. Je pak úkole ... |
| IV. ÚS 202/05 | 12. 7. 2006 | 2 | V řízení o stížnosti pro porušení zákona nejde o to, že by obhajoba mohla měnit rozsah a důvody podané stížnosti, ale o to, že musí mít šanci rozvinout argumentaci ministra spravedlnosti, tedy předložit k jeho argumentaci další právní názory, jakož např. též odkazy na jurisprudenci či judikaturu zdůrazňující to, co považuje obhajoba za klíčové pro vyhovění podané stížnosti pro porušení zákona. Byla-li by takováto šance obhajobě v řízení o stížnosti pro porušení zákona upřena, ztrácelo by připuštění možnosti obhajoby (a v některých případech i nutnosti obhajoby) v řízení o podané stížnosti pro porušení zákona zcela smysl. Uvedenému pak odpovídá povinnost Nejvyššího soudu na takto předložené vývody obhajoby adekvátně reagovat. Je vyloučeno, aby se Nejvyšší soud této povinnosti zbavil např. tím, že obhajobě právo předložit svůj názor na věc fakticky upře. Ústavní soud není v řízení o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona oprávněn přezkoumávat ... |
| IV. ÚS 208/04 | 12. 7. 2006 | 2 | Ústavní soud nepovažuje více než tříletou dobu pro rozhodnutí o správní žalobě za přiměřenou, a nikterak přitom nehodnotí, zda průtahy v řízení spočívaly na straně soudů v subjektivních či objektivních faktorech, neboť tato otázka není z hlediska posouzení zásahu státní moci do práva stěžovatele na vyřízení jeho věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě rozhodující (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 296/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 107). Jak Ústavní soud konstatoval již v nálezu sp. zn. III. ÚS 70/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 96), pokud ústavní stížnost napadá pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), má důvodnost takové argumentace za následek kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ... |
| IV. ÚS 748/05 | 12. 7. 2006 | Pokud soud prvního stupně nezaslal odvolání protistrany druhému účastníku řízení ani jeho řádně zvolenému právnímu zástupci, odňal mu možnost seznámit se s obsahem odvolání a případně realizovat svá procesní práva. Pokud toto pochybení nenapravil ani soud druhého stupně, který o odvolání rozhodl v neveřejném zasedání, došlo postupem obecných soudů k aplikaci relevantních ustanovení občanského soudního řádu v rozporu s ústavním principem rovnosti účastníků řízení a k porušení stěžovatelových práv ústavně zaručených v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. | |
| Pl. ÚS 15/06 | 11. 7. 2006 | 1 | Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, příslušným zmocňovacím ustanovením svěřuje obci do rukou nástroj pouze pro aktuální reakci na zvýšený výskyt hlodavců, neboť z povahy věci vyplývá, že k zásahu má dojít v co nejkratším termínu od takových zjiště-ní. Dle čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod mohou být povinnosti ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a podle čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nesmí být nikdo nucen činit, co zákon ne-ukládá. V případech, kdy obec vystupuje jako subjekt určující pro občana povinnosti jednostrannými zákazy a příkazy, tj. pokud vydává obecně závaznou vyhlášku, jejímž obsahem jsou právní povinnosti, může tak činit jen v případě výslovného zákonného zmocnění. Zmocňovací ustanovení zákona o ochraně veřejného zdraví nezakládá mož-nost obce uložit fyzickým a právnickým osobám jinou povinnost, než zajistit ... |
| Pl. ÚS 18/06 | 11. 7. 2006 | 1 | Na vztahy v rámci soudní správy nelze aplikovat princip "kdo jmenuje, odvolává" a není možné ani konstruovat dvojakost právního postavení předsedy soudu jako úředníka státní správy na straně jedné a soudce na straně druhé. Proto prostřednictvím maximy vyjádřené v čl. 82 odst. 2 Ústavy České republiky je nutno poměřovat rovněž způsob odvolávání předsedů soudů, tedy i předsedy Nejvyššího soudu; nejen právní úprava zakotvující odvolávání soudců, ale i právní úprava odvolávání předsedů a místopředsedů soudů musí respektovat ústavní principy dělby moci a nezávislosti soudní moci. Funkce předsedů a místopředsedů soudů, jakož i předsedů kolegií by měla být, kromě jiného, považována za profesní postup (podobně jako je tomu v případě jmenování předsedou senátu), a proto by neměli být odvolatelní jinak, než pro zákonem předvídaný důvod a na základě rozhodnutí soudu. |
| IV. ÚS 323/05 | 11. 7. 2006 | Rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, do něhož Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by však mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě, kdy by úvahy soudu vybočily z pravidel upravujících toto řízení v důsledku naprosté libovůle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, nález č. 98). I přes široký prostor pro úvahu, kterou občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje (včetně případného uplatnění moderačního práva soudu ve smyslu aplikace ustanovení §150 občanského soudního řádu), který v sobě skrývá nebezpečí nejednotnosti posuzování otázky nákladů řízení v judikatuře obecných soudů, zůstává zde zachován požadavek ... | |
| Pl. ÚS 18/06 | 11. 7. 2006 | Plénum může rozhodnout o vyloučení, resp. nevyloučení soudce z projednání a rozhodování věci i v případě, že soudce, jehož se to týká, takový návrh vznese s odůvodněním, že se sice subjektivně podjatým být necítí, existují však objektivní okolnosti týkající se jeho poměru k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, pro které lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. | |
| II. ÚS 159/06 | 29. 6. 2006 | 2 | Smysl Ústavy spočívá nejen v úpravě základních práv a svobod, jakož i institucionálního mechanismu a procesu utváření legitimních rozhodnutí státu (resp. orgánů veřejné moci), nejen v přímé závaznosti Ústavy a v jejím postavení bezprostředního pramene práva, nýbrž i v nezbytnosti státních orgánů, resp. orgánů veřejné moci interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv a svobod. V posuzované věci to znamená povinnost soudů interpretovat procesní ustanovení a principy v první řadě z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. |
| II. ÚS 153/06 | 29. 6. 2006 | 2 | Zásady upínající se na čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod předepisují, že výrok o nákladech musí být celkově souladný s průběhem řízení a úvaha vedoucí k jejich uložení musí být, byť stručně, odůvodněna. Zásadní ústavněprávní deficit napadeného rozhodnutí je v absenci relevantního odůvodnění výroku o náhradě nákladů řízení. |
| II. ÚS 501/05 | 29. 6. 2006 | Ústavní soud běžně judikuje, že pokud je dovolání odmítnuto pro nepřípustnost a posouzení přípustnosti nezáviselo na uvážení dovolacího soudu, počíná lhůta pro podání ústavní stížnosti běžet od okamžiku doručení posledního procesního prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, tj. obvykle od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. V dané věci se jedná o výše uvedený případ a lhůta pro podání ústavní stížnosti by se tedy měla počítat ode dne doručení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. listopadu 2004 č. j. 9 Co 41/2003-45, takže ústavní stížnost by měla být odmítnuta pro opožděnost. Avšak s ohledem na předchozí usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 95/05 (nepublikováno) neposoudil Ústavní soud tuto ústavní stížnost jako opožděně podanou, protože by ve vztahu ke stěžovateli došlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost považuje v tomto konkrétním případě za přípustnou, nikoliv ovšem ... | |
| III. ÚS 27/06 | 28. 6. 2006 | Občanskoprávní spor o nároky z odpovědnosti za vady prodané věci (o výměnu vadné věci za věc bez vady) není sporem o ochranu vlastnictví, nýbrž o nároky ze závazkového právního vztahu, a proto žalobci, jenž v něm podlehl, nesvědčí ústavněprávní ochrana podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| I. ÚS 689/05 | 21. 6. 2006 | Vrchní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí vycházel ze skutečnosti, že žádné odůvodnění odvolání předloženo nebylo, což objektivně neodpovídá skutečnosti. V tomto postupu spatřuje Ústavní soud porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť obecný soud musí věnovat pozornost všem skutečnostem, které jsou důležité pro jeho rozhodování. Bylo by pak nerozhodné, zda se odůvodnění odvolání dostalo včas do sféry dispozice příslušného senátu vrchního soudu, neboť oběh písemností je věcí vnitřní organizace práce každého soudu. | |
| Pl. ÚS 38/04 | 20. 6. 2006 | 1 | To, zda je možno zemědělsky vyrábět jen s dotacemi, je třeba ponechat na každodenní realitě, na výsledku aktivit pramenících ze svobodného rozhodnutí jednotlivců. Z toho nezbytně plyne, že rozhodnutí o tom, zda vůbec podnikatelé budou podnikat s využitím dotací, by z hlediska čl. 26 Listiny základních práv a svobod mělo být ponecháno na jejich volbě. V případě, že se rozhodnou o dotaci požádat, je myslitelné, aby zákonodárce vázal až právě pozitivní rozhodnutí o poskytnutí dotace na bezúhonnost v rozsahu vážícím se k zákonnému využití veřejných prostředků poskytnutých žadateli v minulosti. Zákonodárce vymezil možnosti splnění podmínky odbornosti velmi přísně. Stanoví podmínku středního vzdělání, které je nutno doplnit obligatorním rekvalifikačnímu kursem tam, kde "uchazeči o podnikání v zemědělství" nemají úzce zemědělsky (či veterinárně) orientované vzdělání. Ekvivalentem tohoto vzdělání je pak pětiletá praxe v zemědělském podniku. V případě, že by praxe konaná mimo kolektivní zeměděl ... |
| IV. ÚS 38/06 | 19. 6. 2006 | 2 | V demokratickém právním státě je vyloučeno, aby v jednom právním odvětví uznávaná realita obchodu s cizí měnou byla považována za právem aprobovanou, a v jiném odvětví práva byla chápána jako nemožná a zakázaná. Cizí měna dle současného práva již není mezi soukromými osobami za stanovených podmínek res extra commercium; nabude-li tedy nevědomě jejím dovoleným prodejem padělané či pozměněné peníze ten, kdo je pak udá jako pravé, nemůže se dopustit trestného činu padělání a pozměňování peněz dle §140 odst. 2 alinea 2 trestního zákona. Pokud obecné soudy vycházely z názoru opačného, aplikovaly nesprávně normy jednoduchého práva, což vedlo k nesprávným závěrům dopadajícím do rozhodnutí o vině (a tím i trestu) stěžovatele v intenzitě zakládající porušení jeho základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Vedle ... |
| Pl. ÚS 75/04 | 13. 6. 2006 | 1 | Ústavní soud v řízení ve věci sp. zn. I. ÚS 437/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 110) zformuloval ústavně konformní výklad ustanovení §446 obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2000. A minori ad maius tudíž platí konstatování, dle něhož byla-li pro ustanovení §446 obchodního zákoníku obsahujícího zvýšenou ochranu dobré víry na úkor ochrany práva vlastnického nalezena ústavně konformní interpretace, pak o to víc v kolizi principů ochrany dobré víry a vlastnického práva nutno za ústavně konformní považovat dikci §446 obchodního zákoníku, ve znění zákona č. 370/2000 Sb., jenž zákonnou ochranu vlastnického práva výslovným zpřísněním požadavků na existenci dobré víry kupujícího zvýšil. |
| II. ÚS 83/06 | 13. 6. 2006 | 2 | Postupem soudu, který rozhodoval o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě bez jeho přítomnosti a slyšení, došlo k porušení práva obviněného zakotveného v čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a v důsledku toho i k porušení práva na osobní svobodu zaručeného v čl. 8 Listiny základních práv a svobod. |
| I. ÚS 533/05 | 13. 6. 2006 | 2 | Ústavní soud se v několika nálezech vyslovil k problematice průtahů v řízení před obecnými soudy. Prohlásil, že je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby jeho principy (zakotvené v Listině základních práv a svobod a v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod) byly respektovány; případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži jednotlivce, který od soudu právem očekává ochranu svých práv v přiměřené době (srov. například nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 55/94; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 42). Přitom pro řešení této otázky není rozhodující, zda je zvlášť nazírána jurisdikční a správní složka soudní moci (viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS - st. 6/98; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, strana 254). V nálezu sp. zn. I. ÚS 660/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 24) konstatoval, že pro posuzování zbytečných průtahů v řízení a nepřiměřené délky řízení není rozhodující, zda ... |
| I. ÚS 287/05 | 13. 6. 2006 | 2 | Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu [viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 139/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 106), sp. zn. I. ÚS 220/04 (uveřejněn tamtéž, svazek 34, nález č. 129), sp. zn. II. ÚS 523/02 (uveřejněn tamtéž, svazek 29, nález č. 12) a další], podle které změna právního náhledu odvolacího soudu je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu; z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. Ústavní soud proto dovozuje, že Městský soud v Praze tím, že potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 z jiného důvodu, než byl důvod zamítnutí žaloby soudem prvostupňovým - aniž před vydáním potvrzujícího rozsudku seznámil účastníky řízení se svým právním názorem odlišným od právního názoru Obvodního soudu pro Prahu 7 a neumožnil jim se k němu vyjádřit - vydal tzv. rozhodnutí překvapivé. To vedlo k porušení s ... |
| I. ÚS 50/03 | 13. 6. 2006 | 2 | Z obecného hlediska je úvodem namístě připomenout, že Ústavní soud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům přepjatě formalistický postup v řízení za použití v podstatě sofistikovaného odůvodňování zjevné nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mimo jiné, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem, i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 13, vyhlášen pod č. 63/1997 Sb., nebo nález sp. zn. Pl. ÚS ... |
| II. ÚS 93/05 | 8. 6. 2006 | 2 | Je porušením práva na soudní ochranu - a v konečném důsledku též porušením práva na ochranu majetku - pokud obecné soudy zamítly stěžovatelovu žalobu s odkazem na neexistenci prováděcího zákona, předvídaného v §696 odst. 1 občanského zákoníku, tj. předpisu umožňujícího jednostranné zvýšení nájemného právním úkonem pronajímatele, ačkoliv jeho jedinou možnou obranou byla právě žaloba proti nájemci (v dané věci vedlejší účastnici) o zaplacení bezdůvodného obohacení, které vzniklo v rozsahu rozdílu mezi v místních podmínkách reálnou cenou nájmu a tzv. regulovaným nájemným. |
| II. ÚS 304/04 | 8. 6. 2006 | 2 | Nerespektování zákazu reformationis in peius v oblasti základů trestní odpovědnosti může věc posunout do ústavněprávní roviny, neboť se může zhoršit procesní postavení obviněného, a to jen v důsledku využití odvolacího práva, čímž dojde k porušení práva na spravedlivý proces. Dovolací soud tím, že odmítl porušení zákazu reformationis in peius podřadit pod některý z dovolacích důvodů, vybočil z mezí spravedlivého procesu, což zakládá protiústavnost jeho rozhodnutí. Žádný soud totiž nemůže omezovat svůj přezkum tak, že se odmítne zabývat námitkou porušení některé z esenciálních zásad spravedlivého procesu (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 114, str. 187). Povinnost chránit základní práva a svobody i pro dovolací soud vyplývá z čl. 4 Ústavy České republiky. |
| Pl. ÚS 68/04 | 6. 6. 2006 | 1 | Pod samostatnou působnost obce nelze zahrnout i pravomoc k vydání obecně závazné vyhlášky, která by obsahovala zákaz činnosti, jenž ve své podstatě není ničím jiným než parafrází skutkových podstat trestných činů uvedených např. v §260 a 261 trestního zákona. Samotný rozsah samostatné působnosti obce je pak vymezen v ustanoveních §35 a 84 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, přičemž žádné z uvedených ustanovení nezakládá působnost obce omezit základní práva a svobody, svěřenou v čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod výlučně zákonu. |
| Pl. ÚS 42/04 | 6. 6. 2006 | 1 | Meritum věci spočívá v právní úpravě, podle které se pro účely důchodového pojištění muž považuje za osobu pečující o dítě ve věku do čtyř let, jen pokud podal přihlášku k účasti na pojištění nejpozději do dvou let od skončení péče o dítě. K omezení základních práv či svobod sice může zcela výjimečně dojít i v případě jejich kolize s některým z veřejných statků (veřejný zájem); podstatná je však v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu lze omezit pouze v případě mimořádně silného a řádně odůvodněného veřejného zájmu, při pečlivém šetření podstaty a smyslu omezovaného základního práva. První podmínkou je tedy vzájemné poměřování v kolizi stojícího základního práva a veřejného zájmu (tzv. nepravý konflikt - na rozdíl od střetu dvou základních práv), druhou je již zdůrazněný požadavek šetření podstaty a smyslu omezovaného základního práva, resp. svobody [čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. Vzájemné poměřování pak jako obvykle spočí ... |
| Pl. ÚS 3/05 | 6. 6. 2006 | 1 | Obec je při výkonu samostatné působnosti (a v jejím rámci i při vydávání obecně závazných vyhlášek limitována mezemi, které stanoví zákon [§35 odst. 3 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů]. Lokalizace veřejného prostranství musí být konkrétní a nesmí vyvolávat interpretační pochybnosti (viz též nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 50/03, Sbírka rozhodnutí, svazek 34, nález č. 133; vyhlášen pod č. 567/2004 Sb.). Pravomoc města vydávat obecně závazné vyhlášky nespadá na "zastavěné území přilehlých obcí". Zajištění účinku vyhlášky v komplexu právních norem upravujících určitou oblast právních vztahů lze dosáhnout i jinými formami, např. prohlubováním právního vědomí formou informací na webových stránkách města, vyvěšením vyhlášky spolu s doprovodným výkladem souvisejících právních předpisů na úřední desce či společnou publikací textu vyhlášky s doprovodným výkladem v městském zpravodaji apod. S ohledem na to, že důvody pro zrušení napade ... |
| IV. ÚS 335/05 | 6. 6. 2006 | 2 | Význam důkazu prezentovaného v trestním řízení je kruciální, neboť je jediným prostředkem, jímž státní moc demonstruje skutečnost, že jednotlivec spáchal určitý čin a že uložení konkrétního trestu je z tohoto hlediska ospravedlnitelné. Presumpce neviny totiž vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; tam, kde existují jakékoliv pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného, resp. obžalovaného. Ústavní principy vztahující se k otázkám důkazních prostředků a důkazů mají za cíl zajistit, aby byl důkaz odrazem skutečných událostí a situací, tedy v podstatě garantují, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění. Pouze ta jsou totiž způsobilá ospravedlnit krajní opatření spočívající ve zbavení jednotlivce jeho osobní svobody. Zásada, která je rozhodující v nyní projednávaném případě, je tak určitou kombinací shora uvedených principů zákazu deformace důkazu, opomenutého důkazu, kontradiktornosti řízení a rovnost ... |
| III. ÚS 291/03 | 6. 6. 2006 | 2 | Policie měla v inkriminovaném období pravomoc předstíraný převod uskutečnit, neboť taková pravomoc jí byla svěřena ustanovením §34c zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v tehdy platném znění. To však neznamená, že tato pravomoc nemohla být v konkrétním případě příslušníky policie zneužita způsobem, jak při své obhajobě tvrdil stěžovatel. Především v důvodu vyloučení jakýchkoliv pochybností o zneužití tohoto prostředku je třeba hledat účel nově konstruované kontroly užití tohoto prostředku ze strany státního zástupce. Pokud má být výsledku tohoto prostředku užito jakožto důkazu v trestním řízení, je třeba vyloučit jakékoliv pochybnosti o okolnostech užití tohoto prostředku, zejména o časových souvislostech, tedy právě o okamžiku, kdy policie navázala za účelem převodu první kontakt s osobou, která je podezřelá z držení věcí, jejichž držení či obstarání je nepřípustné. V případě ochrany svědka nelze vyjít toliko z jeho přesvědčení o tom, že mu hrozí ze strany obviněného újm ... |
| IV. ÚS 470/05 | 31. 5. 2006 | Pro posouzení věci Ústavním soudem byla podstatná i skutečnost přípustnosti ústavní stížnosti. Nálezem Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 2004 sp. zn. Pl. ÚS 15/04, publikovaným pod č. 45/2005 Sb. (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 180), bylo zrušeno ustanovení §146 odst. 2 trestního řádu s účinností ke dni 30. září 2005. Zákonem č. 394/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, účinným od 1. října 2005, došlo k nové úpravě zrušeného ustanovení a současně doznalo změn i ustanovení §146a trestního řádu. Touto změnou byla nově pro soudní přezkum včleněna i rozhodnutí učiněná podle ustanovení §66 odst. 1 trestního řádu o pořádkové pokutě, a ta se týkají i projednávané věci. Stěžovateli tak v důsledku uvedených změn trestního řádu vznikla možnost domáhat se svých práv způsobem, který respektuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, zaručující právo každého n ... | |
| II. ÚS 455/03 | 31. 5. 2006 | Ústavní soud zásadně nepřezkoumává závěry obecných soudů o tom, zda bylo namístě aplikovat výjimku uvedenou v §95 odst. 2 občanského soudního řádu, tedy zda výsledky dosavadního řízení mohly či nemohly sloužit jako podklad pro řízení o změněném návrhu. Takový závěr učiněný na základě samostatné úvahy obecného soudu by mohl být Ústavním soudem zpochybněn pouze tehdy, jestliže by nebyl odpovídajícím způsobem odůvodněn (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000 sp. zn. I. ÚS 179/2000; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 18, usnesení č. 22). Městský soud návrh stěžovatele na změnu žaloby zamítl, přičemž za dostatečný důvod považoval okolnost, že řízení bude pro nedostatek pravomoci soudu zastaveno. Takový postup ovšem nepřípustně rozšiřuje okruh důvodů, pro něž je soud oprávněn návrh na změnu žaloby zamítnout. Soud prvního stupně zcela pominul, že proti rozhodnutí o zastavení řízení je přípustný opravný prostředek a že toto rozhodnutí tedy nemusí být rozhodnutím konečn ... | |
| I. ÚS 116/05 | 30. 5. 2006 | 2 | Ústavní soud konstatuje, že podle jeho ustálené a obecně dostupné judikatury (viz např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 729/2000, sp. zn. III. ÚS 359/05, sp. zn. I. ÚS 593/04 a sp. zn. I. ÚS 301/02 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 39, nález č. 224; svazek 38, usn. č. 22; svazek 39, nález č. 230; svazek 38, nález č. 146; www.judikatura.cz) zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navrž ... |
| I. ÚS 548/03 | 30. 5. 2006 | 2 | Problematikou podání učiněných telefaxem se Ústavní soud zabýval již opakovaně. Například v nálezu sp. zn. III. ÚS 237/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 152) Ústavní soud upozornil, že pokud je postup stanovený §42 odst. 3 občanského soudního řádu dodržen a soud jej nerespektuje, znemožní tak navrhovateli účinně se domáhat ochrany svého práva, a porušuje tak základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 9, nález č. 152). Jak Ústavní soud dále dovodil, v případě, že v soudní evidenci nelze najít faxové podání, nemůže být stěžovateli jako účastníku řízení tato skutečnost přičítána k tíži, a je proto nutno, jsou-li pro to dostatečné důvody, vycházet z presumpce, že (s přihlédnutím k běhu lhůty a k předložení originálu) bylo podáno včas (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 329/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 20, nález č. 176, srov. také nález sp. zn. I. ÚS 46 ... |
| I. ÚS 574/05 | 30. 5. 2006 | Při rozhodování soudu o "přeměně" podmíněně uloženého trestu odnětí svobody v trest nepodmíněný ve smyslu §60 odst. 4, resp. §60a odst. 4 trestního zákona má odsouzený právo, aby tato věc byla projednána v jeho přítomnosti, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ve vykonávacím řízení je povinností soudu, aby odsouzenému poskytl možnost se veřejného zasedání zúčastnit, tzn. aby ho ve smyslu ustanovení §233 trestního řádu o konání veřejného zasedání a o projednávané věci včas, se zachováním dostatečné lhůty k přípravě, vyrozuměl. Je také povinností soudu nařízené veřejné zasedání odročit (podle §238 ve spojení s §219 trestního řádu), objeví-li se překážka, která brání jeho provedení, přičemž vzhledem k čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je takovou překážkou i objektivní, včas a řádně doložený důvod, který odsouzenému brání v účasti na veřejném zasedání. Obecně je potvrzení o pracovní neschopnosti soudy akcep ... | |
| Pl. ÚS 18/06 | 30. 5. 2006 | Plénum může rozhodnout o vyloučení, resp. nevyloučení soudce z projednání a rozhodování věci i v případě, že soudce, jehož se to týká, takový návrh vznese s odůvodněním, že se sice subjektivně podjatým být necítí, existují však objektivní okolnosti týkající se jeho poměru k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, pro které lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. | |
| Pl. ÚS 18/06 | 30. 5. 2006 | Ustanovení §37 odst. 2 zákona o Ústavním soudu nelze interpretovat tak, že rozhodovat o vyloučení soudce z projednání a rozhodování věci může plénum pouze na takový návrh soudce, v němž prohlásí, že se subjektivně cítí být podjatý. Za ústavně konformní výklad tohoto ustanovení je třeba považovat výklad, že plénum může rozhodnout o vyloučení, resp. nevyloučení soudce z projednání a rozhodování věci i v případě, že soudce, jehož se to týká, takový návrh vznese s odůvodněním, že se sice subjektivně podjatým být necítí, existují však objektivní okolnosti týkající se jeho poměru k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům, pro které lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti. | |
| IV. ÚS 746/05 | 29. 5. 2006 | 2 | Pokud byl stěžovatel s ohledem na uskutečněné zdanitelné plnění povinen ve stanovené lhůtě po skončení zdaňovacího období podat daňové přiznání a v dané lhůtě rovněž odvést z odměny přiznané napadenými usneseními obecných soudů za zastupování i daň z přidané hodnoty, přičemž na druhé straně mu nebylo přes uskutečnění zdanitelného plnění po 1. 5. 2004 zvýšení odměny za zastupování odpovídající této odvedené dani přiznáno, pak takový postup obecných soudů nutně odporuje obecné ústavní zásadě přiměřenosti. |
| I. ÚS 493/05 | 23. 5. 2006 | 2 | Ochrana osobní svobody zaujímá velice významné místo v katalogu základních lidských práv, neboť její omezení zasahuje do nejosobnější sféry jedince a tento zásah může mít trvalé následky. Listina základních práv a svobod v čl. 8 odst. 2 zakotvuje, že nikdo nesmí být zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Vzhledem k výše zmíněnému významu tohoto základního práva je extrémně důležité, aby splnění všech zákonem stanovených podmínek pro jeho omezení bylo pečlivě zkoumáno a tyto podmínky vykládány restriktivně. V tomto případě je otázka splnění podmínek pro nařízení pozorování ve zdravotnickém ústavu úzce spjatá s výsledky znaleckého zkoumání, které dosud v řízení proběhlo. Pokud tedy soud se závěry znaleckého posudku nesouhlasí (a v této souvislosti nevyžádá znalecký posudek revizní), musí svůj odlišný názor ve vztahu k hodnocení skutkové okolnosti pečlivě a přesvědčivě zdůvodnit, a to i s ohledem na obor, ve kterém znalec svou odbornost uplatnil (srov. nález sp ... |
| I. ÚS 470/05 | 23. 5. 2006 | 2 | Z jazykového a logického výkladu zákonného ustanovení plyne, že jím zakotvený důvod dle §67 písm. b) trestního řádu spočívá alternativně v důvodné obavě, že obviněný bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné, či v důvodné obavě, že bude jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. Ústavní soud však v tomto kontextu zdůrazňuje, že důvodnost této obavy musí být založena buď jednáním obviněného nebo dalšími konkrétními skutečnostmi. Tyto "konkrétní skutečnosti" musí být dostatečným a rozumným podkladem pro opodstatnění zmíněné obavy; na druhou stranu je však nelze interpretovat v tom smyslu, že nebude-li obviněný vzat do vazby, bude zcela jistě např. působit na dosud nevyslechnuté svědky. To ostatně vyplývá i z jazykového výkladu slov "odůvodňují obavu", která citované ustanovení obsahuje. Při rozhodování o vazbě není reálné se domnívat, že může být naplněn požadavek jistoty "konkrétních skutečností", které opodstatňují vazební důvody. V těchto př ... |
| IV. ÚS 776/05 | 22. 5. 2006 | 2 | Krajský soud tím, že současně potvrdil jak rozhodnutí okresního soudu o nepřiznání osvobození od soudního poplatku, tak i rozhodnutí téhož soudu, jímž bylo řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno, odepřel stěžovatelce reálnou možnost soudní poplatek zaplatit a pokračovat v řízení. Tímto postupem porušil ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť stěžovatelce znemožnil domáhat se zákonem stanoveným postupem ochrany jejích práv. |
| III. ÚS 15/06 | 17. 5. 2006 | Podle ustanovení §229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu je důvodem žaloby pro zmatečnost skutečnost, že v řízení, které bylo pravomocně skončeno, rozhodoval vyloučený soudce nebo přísedící; tento důvod není nikterak závislý na tom, zda v řízení bylo (a jak) rozhodováno o účastníkem vznesené námitce podjatosti (§14 a násl. občanského soudního řádu). Ústavní stížnost obsahující argument podjatosti soudce, aniž předcházelo řízení o žalobě pro zmatečnost, je tedy ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. | |
| IV. ÚS 111/06 | 16. 5. 2006 | 2 | Porušení práva na soudní ochranu - a v konečném důsledku též porušení práva na ochranu majetku - způsobily obecné soudy tím, že zamítly stěžovatelovu žalobu s odkazem na neexistenci prováděcího zákona předvídaného v §696 odst. 1 občanského zákoníku, tj. předpisu umožňujícího jednostranné zvýšení nájemného právním úkonem pronajímatele. Z nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 47, vyhlášen pod č. 252/2006 Sb.) vyplývá, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislostech na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminaci. Přitom se musí vyvarovat libovůle a rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, na použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe. |
| II. ÚS 551/03 | 16. 5. 2006 | 2 | Za situace, kdy stěžovatel označil některého ze soudců za podjatého, měl se Nejvyšší správní soud touto skutečností zabývat, a to ještě před samotným vynesením předmětného rozhodnutí. |
| I. ÚS 569/05 | 11. 5. 2006 | 2 | Ústavní soud - vzhledem k soudem i státním zástupcem uváděným skutečnostem - nemůže dovozovat, že by bylo opravdu došlo k nepřípustnému ovlivňování soudu v jeho rozhodování o vině a trestu stěžovatele. Na druhou stranu však nelze nevidět, že průběh trestního řízení je velmi přísně upravován příslušnými právními předpisy a má své ústavní dimenze vyjádřené v Listině základních práv a svobod garantováním práva na spravedlivý proces. Proto situace, která v předmětné věci nastala, vzbuzuje pochybnosti a jeví se vůči veřejnosti tak, že by k porušení ústavních hranic spravedlivého procesu dojít mohlo. Jedním z úkolů soudu je také to, aby postupoval v souladu s pravidly trestního procesu, která vymezují takové hranice a postupy, které podtrhují objektivitu a nestrannost rozhodování soudu. Z vyjádření soudu i státního zástupce sice vyplývá, že se u jednací síně nachází i poradní místnost, není v nich však uvedeno, že se soudce sám opravdu do poradní místnosti odebral. Avšak i v takovém případě ... |
| I. ÚS 156/05 | 10. 5. 2006 | 2 | Nabídka učiněná v rámci předkupního práva nepředstavuje klasický návrh na uzavření smlouvy, vycházející z obecné občanskoprávní zásady smluvní volnosti, v němž může navrhovatel svým projevem vůle vymezit lhůtu pro přijetí návrhu. Nabídka povinného ohledně doby, do kdy má být prodej dovršen, musí respektovat i ustanovení §605 občanského zákoníku (pokud by nebyla dohodnuta doba jiná - což je typicky využitelné pro smluvní předkupní právo, nikoliv pro zákonné předkupní právo podle §140 občanského zákoníku). Pokud spoluvlastník nevyčká uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty a nabízený spoluvlastnický podíl v této lhůtě převede, porušuje zákonné předkupní právo ostatních podílových spoluvlastníků. |