| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| IV. ÚS 811/05 | 9. 5. 2006 | 2 | Ústavní soud se obdobnými případy, jako je případ stěžovatelův, již ve své předchozí rozhodovací praxi zabýval (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 351/04, sp. zn. II. ÚS 565/03 a sp. zn. I. ÚS 559/2000; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 167, svazek 35, nález č. 160 a svazek 27, nález č. 111). Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti přihlíží Ústavní soud ke skutečnosti, že z důvodu ustanovení opatrovníka nebylo napadené rozhodnutí stěžovateli nikdy doručeno; co se týče lhůty k podání ústavní stížnosti, bere Ústavní soud v úvahu, zda ústavní stížnost byla podána v 60denní zákonné lhůtě ode dne, kdy se stěžovatel o existenci rozsudku poprvé dozvěděl. Z odůvodnění stěžovatelem uvedeného nálezu sp. zn. I. ÚS 559/2000 lze uvést, že napadený rozsudek obecného soudu byl zrušen též proto, že "Funkce opatrovníka nebyla zákonem stanovena, aby usnadňovala činnost soudu tím, že má kam odesílat písemnosti. Byla vytvořena proto, aby opatrovník do důsledku hájil zájmy nepřít ... |
| I. ÚS 467/04 | 9. 5. 2006 | 2 | Ukládá-li veřejná moc (soud), aby osoba něco vykonala (podala žalobu), musí takovou osobu přesně poučit o tom (např. o okruhu účastníků, typu žaloby), jak má své povinnosti dostát, a to i v případě, že požadovaný úkon má či může přinést prospěch té osobě, jíž je povinnost ukládána. Tento požadavek plyne z normativního principu právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky), který promítnut do oblasti relevantního procesního práva má ten důsledek, že není-li toto procesní právo vykládáno konformně s tímto principem, dochází k porušení subjektivního práva takové osoby na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Ústavní soud si je vědom své ustálené judikatury i judikatury obecných soudů, dle které není věcí soudu, aby žalobce poučoval o hmotném právu, resp. v otázce věcné legitimace, nicméně tento názor nelze uplatňovat rigorózně bez ohledu na specifika daného řízení (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 338/97, Sbírka nálezů a usnesení Ús ... |
| II. ÚS 160/06 | 4. 5. 2006 | 2 | Krajský soud nezdůvodnil, proč zavázal stěžovatele jako oprávněného k náhradě nákladů exekuce a proč odměnu soudní exekutorky stanovil ve výši 23 100 Kč, kterou odvíjel z výše plnění, jež vymoženo nebylo. Pro takový postup krajského soudu nenalezl Ústavní soud oporu ani v zákoně (občanský soudní řád, resp. exekuční řád), ani v aplikované vyhlášce č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů. Exekuční titul nebyl formálně vykonatelný. Výrok o pověření exekutorky proto ztratil oporu, což je situace, na niž nejblíže dopadá ustanovení §11 odst. 3 aplikované vyhlášky, které soudnímu exekutorovi, jehož pověření zaniklo, přiznává odměnu ve výši 3 000 Kč. Tato interpretační varianta lépe odpovídá příkazu šetřit podstatu a smysl omezovaného základního práva, jak vyplývá z čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Aplikační postup ... |
| I. ÚS 17/05 | 4. 5. 2006 | 2 | Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zejména potud, pokud tuto lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv a svobod; tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech příliš formalistickou, takže ji objektivně není možné akceptovat (srov. k tomuto kupř. nálezy ve věci sp. zn. III. ÚS 173/02 a sp. zn. III. ÚS 671/02; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 28, nález č. 127, a svazek 29, nález č. 10). |
| Pl. ÚS 66/04 | 3. 5. 2006 | 1 | Z čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky (dále též "Ústava"), ve spojení s principem spolupráce stanoveným čl. 10 Smlouvy o ES, vyplývá ústavní princip, podle něhož mají být domácí právní předpisy včetně ústavy interpretovány souladně s principy evropské integrace a spolupráce komunitárních orgánů a orgánů členského státu. Pokud tedy existuje několik interpretací Ústavy, jejíž součástí je Listina základních práv a svobod (dále též "Listina"), přičemž jen některé z nich vedou k dosažení závazku, který převzala Česká republika v souvislosti se svým členstvím v EU, je nutno volit výklad, který podporuje realizaci tohoto závazku, a nikoli výklad, který tuto realizaci znemožňuje. Tyto závěry se vztahují i na výklad čl. 14 odst. 4 Listiny. Není opodstatněné tvrzení navrhovatelů, že by vnitrostátním přijetím evropského zatýkacího rozkazu byl narušen trvalý vztah mezi občanem a státem. Občan předaný k trestnímu řízení do členského státu EU zůstává i v době trvání tohoto řízení pod ochranou české ... |
| I. ÚS 351/05 | 3. 5. 2006 | 2 | IPrávo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Přitom však rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. To platí i pro interpretaci příslušných ustanovení procesních předpisů upravujících náklady řízení a jejich náhradu. Ústavní soud proto při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces extrémním způsobem nebo že bylo zasaženo i ... |
| III. ÚS 649/05 | 3. 5. 2006 | Ústavní soud definoval pojem dobré mravy ve svém nálezu ze dne 26. února 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 10, usn. č. 14. C. H. Beck, Praha 1998, str. 383 a násl.) jako souhrn etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Ustálená judikatura nejenom Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Co 2495/98, 29 Cdo 969/99 a dále citované rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 2060/98) předpokládá, že soudy se budou v řízení požadavkem souladu s dobrými mravy zabývat jako společensky uznávaným komplexem mínění, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi ur ... | |
| Pl. ÚS 37/04 | 26. 4. 2006 | 1 | Výkladem ustanovení §133a odst. 2 občanského soudního řádu nelze dovodit, že osobě, která se při nákupu služeb cítila být rasově diskriminována, stačí pouze tvrdit, že došlo k diskriminačnímu jednání. Tato osoba v soudním řízení musí nejen tvrdit, ale i prokázat, že s ní nebylo zacházeno obvyklým, tedy neznevýhodňujícím způsobem. Neprokáže-li toto tvrzení, nemůže v řízení uspět. Dále pak musí tvrdit, že znevýhodňující zacházení bylo motivováno diskriminací na základě rasového nebo etnického původu. Tuto motivaci ovšem prokazovat nemusí, ta se v případě důkazu odlišného zacházení předpokládá, je však vyvratitelná, prokáže-li se (dokazováním) opak. Ostatně požadavek, aby strana žalující musela prokazovat, že byla diskriminována právě a výlučně pro svůj rasový (etnický) původ, a nikoli z důvodu jiného, je zcela zjevně nesplnitelný, neboť prokázat motivaci (pohnutku) žalované strany je z povahy věci vyloučeno. Neobstojí proto názor navrhovatele, že v řízeních uvedených v napadeném ustanove ... |
| I. ÚS 709/05 | 25. 4. 2006 | 1 | Přistoupení České republiky k Evropské unii mělo za následek převzetí všech právních závazků vyplývajících ze členství v EU, resp. ES, včetně převzetí celé masy právních předpisů, které jsou za podmínek v minulosti judikovaných Evropským soudním dvorem přímo aplikovatelné a mají přednost před domácími právními předpisy. Takovým předpisem je bezpochyby i nařízení Rady (ES) č. 44/2001, které jsou tedy obecné soudy povinny od 1. 5. 2004 aplikovat na případy uznávání a výkonu rozhodnutí vydaných soudy členských států EU. Odvolací soud rozhodující o opravném prostředku proti rozhodnutí o prohlášení vykonatelnosti rozhodnutí je povinen zkoumat existenci důvodů, pro něž rozhodnutí cizího soudu nelze uznat. Tuto povinnost však nemá ex officio, ale toliko na základě námitek vznesených účastníkem řízení, který je mohl poprvé uplatnit právě až v opravném prostředku. Rozpor s veřejným pořádkem se bezpochyby týká případů, kdy v řízení, z něhož příslušné rozhodnutí cizozemského soudu vzešlo, byla po ... |
| I. ÚS 516/05 | 25. 4. 2006 | 2 | Podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. |
| IV. ÚS 319/05 | 24. 4. 2006 | 2 | Povinnost stěžovatele uvedená v §42 odst. 3 občanského soudního řádu, tedy písemně doplnit své elektronické podání do tří dnů, se nevztahuje na podání v elektronické podobě, jestliže je k němu připojen uznávaný elektronický podpis dle ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů (zákon o elektronickém podpisu), ve znění pozdějších předpisů. Zákaz obcházení zákona ve vztahu k danému případu má základ v čl. 11 odst. 3 větě druhé Listiny základních práv a svobod, ve kterém je stanoveno, že vlastnictví "Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými zájmy.". V posuzovaném případě uzavření kupní smlouvy samo o sobě zákonu neodporovalo. Převodem nemovitosti však žalovaný fakticky zabránil soudu rozhodnout o převodu vlastnického práva dle §22 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, neboť nový vlastník nemovitosti p ... |
| I. ÚS 670/05 | 24. 4. 2006 | 2 | Zákaz reformace in peius je třeba důsledně chápat jako garanci svobody odvolacího práva (zaručené hlavou pátou Listiny základních práv a svobod), a v důsledku toho i práva na obhajobu. Proto je třeba jej pojímat co možná nejšířeji. K extenzivní aplikaci zákazu reformationis in peius vede i zřejmý fakt, že posledním arbitrem toho, co je či není ku jeho prospěchu, by měl být zásadně obviněný, nikoli soud, který je nepochybně při úvaze, zda nějaká změna obviněnému prospívá či nikoli, veden i vlastními hodnotovými představami. Péče o dokonalost popisu skutku náleží aktivitě obžaloby, nikoli aktivitě soudu, který se odstraňováním takové vady podílí na prokazování viny obviněného, což rozhodně nelze chápat jako nestranné rozhodování o vině či nevině (byť je k tomu nucen trestním řádem - ustanovení §2 odst. 5 in fine trestního řádu). Lze dovodit ústavní zásadu, že odsuzující rozsudek v trestním řízení a především uložení trestu odnětí svobody musí vycházet z dostatečně zjištěných skutečností ... |
| I. ÚS 505/05 | 24. 4. 2006 | 2 | Nárok stěžovatele podle §151 odst. 2 trestního řádu, ačkoliv vznikl v souvislosti s procesem (trestním řízením) a je upraven v předpise procesním, je svou povahou nárokem hmotněprávním, na který lze uplatnit zpětnou účinnost právních norem pouze ve výjimečných případech. Za situace, kdy zákonodárce mlčí jak k otázce, zda je nárok podle předchozí úpravy zachován, tak k aplikovatelnosti nové úpravy, je třeba přijmout takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva, v daném případě práva na legitimní očekávání. Opačný aplikační či interpretační postup znamená porušení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, podle kterého při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. |
| II. ÚS 314/05 | 18. 4. 2006 | 2 | Rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí civilního řízení, rozhodnutí obecného soudu musí být s ohledem na konkrétní okolnosti odůvodněno způsobem, z něhož logicky a přesvědčivě vyplývají jeho právní závěry. V postupu spočívajícím v mechanické aplikaci ustanovení §146 odst. 2 občanského soudního řádu a pouhém formálním odkazu na ustanovení zákona lze spatřovat jisté prvky nahodilosti a libovůle, představující v konečném důsledku zásah do základního práva obsaženého v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. |
| II. ÚS 664/04 | 18. 4. 2006 | 2 | Při výběru daní nelze vycházet pouze z fiskálního zájmu státu, cílem musí být vybrání daně ve výši správně stanovené. Jako důkazní prostředky, jimiž lze doložit skutečnosti rozhodné pro určení daňové povinnosti, a tedy i daňové náklady, mohou sloužit prakticky jakékoliv prostředky vyjma těch, které byly získány v rozporu s právními předpisy. I za situace, kdy skutečným dodavatelem byl jiný subjekt než uvedený na dokladech, je ve smyslu zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nezbytné umožnit daňovému subjektu prokázat skutečné výdaje jinými prostředky. Opačným postupem správce daně i soudů, kterým nebyla respektována práva a právem chráněné zájmy daňového subjektu, došlo k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a v konečném důsledku by mohlo dojít i k zásahu do práva chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod. |
| II. ÚS 297/04 | 18. 4. 2006 | 2 | Pro zachování ústavně zaručeného práva na obhajobu lze výpověď spoluobviněného učiněnou v přípravném řízení přečíst a použít jako podklad pro rozhodnutí o vině proti spoluobviněnému jen tehdy, byl-li tomuto procesnímu úkonu účasten obhájce spoluobviněného, který je touto výpovědí usvědčován, nejedná-li se současně o jinou zákonem připuštěnou výjimku použitelnosti takové výpovědi. |
| II. ÚS 134/06 | 18. 4. 2006 | Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon o Ústavním soudu má v §75 odst. 1 na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své judikatuře připouští výjimky spočívající v tom, že lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (např. rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby). V takovém případě Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost za předčasnou a připustí ji k meritornímu projednání, avšak jen za předpokladu, pokud by otázka, o níž bylo r ... | |
| I. ÚS 66/03 | 12. 4. 2006 | 2 | Povinnými osobami podle §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jsou na prvním místě ty fyzické osoby, které nabyly věc v rozporu s principy právního státu, tedy buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění. V důsledku vydání věci by těmto osobám zaniklo vlastnické právo. Je proto namístě soudit, že jim zaniká právo "nižšího řádu" (od práva vlastnického odvozené, např. právo odpovídající věcnému břemeni, právo nájmu), jestliže k vydání věci došlo osobami, které se staly povinnými osobami odvozeně (tj. osobami blízkými). Je totiž třeba mít na paměti, že jde o osoby povinné právě z důvodu porušení obecně uznávaných pravidel v procesu nabytí jejich vlastnického práva, a že je proto neodůvodněné, aby byly po provedení restituce chráněny z titulu práva odvozeného od zaniklého vlastnického práva osob blízkých v postavení osob povinných. |
| IV. ÚS 763/05 | 11. 4. 2006 | 2 | Je-li účastníku řízení ustanoven zástupcem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Stát se v takovém případě de facto ocitá v roli advokátova klienta, a tudíž i jejich vzájemný vztah je nutno posuzovat podle příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, což je i výslovně uvedeno (s odkazem na §1 odst. 2 větu prvou advokátního tarifu) v §1 odst. 3 advokátního tarifu, protože vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, jakožto zvláštní právní předpis, odměnu ustanovenému advokátu neurčuje. Ustanovenému advokátu proto přís ... |
| IV. ÚS 767/05 | 10. 4. 2006 | 2 | Čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod předvídá úpravu účelu omezení osobní svobody zákonem, tj. trestním řádem, při jehož aplikaci soud postupuje v řízení, na jehož konci rozhoduje o vině a trestu obviněného. Při interpretaci a aplikaci základní právo omezujícího zákona je soud povinen postupovat tak, aby minimalizoval zásah do základního práva, a to výběrem (popřípadě výkladem aplikačních podmínek) prostředků, které mají vést k naplnění účelu zákonem sledovaného, tj. v případě trestního řádu především zjištění trestných činů řádným postupem orgánů činných v trestním řízení. V daném případě jde o ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, která upravují postup při získávání a zejména při hodnocení důkazů. Jako v případě každého omezení základního práva, tak i v tomto případě je třeba trvat na tom, že musí být z odůvodnění napadeného rozhodnutí řádnost postupu seznatelná, a to ve smyslu zdůvodnění aplikovatelnosti ustanovení trestního řádu, na jejichž základě má být osobní svobo ... |
| I. ÚS 489/05 | 6. 4. 2006 | 1 | Porušení práva na soudní ochranu - a v konečném důsledku též k porušení práva na ochranu majetku - způsobily obecné soudy tím, že zamítly stěžovatelovu žalobu s odkazem na neexistenci prováděcího zákona předvídaného v §696 odst. 1 občanského zákoníku, tj. předpisu umožňujícího jednostranné zvýšení nájemného právním úkonem pronajímatele. Z nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 47, vyhlášen pod č. 252/2006 Sb.) vyplývá, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislostech na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminaci. Přitom se musí vyvarovat libovůle a rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, na použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe. K tomu Ústavní soud dodává, že při rozhodování o výši nájemného b ... |
| I. ÚS 182/05 | 6. 4. 2006 | 1 | V dané věci byla relevantní skutečnost, že navrhovatelka byla okresní státní zástupkyní okresního státního zastupitelství, což je orgán veřejné moci. Ústavní soud reflektoval to, že orgány veřejné moci - obecně vzato - nemusí vždy v konkrétním právním vztahu jako orgány veřejné moci vystupovat. Není tedy možné - v případech podání ústavní stížnosti orgánem veřejné moci - omezit se na pouhé obecné hodnocení tohoto orgánu jako orgánu veřejné moci, nýbrž je nutno zkoumat jeho postavení vždy s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem souzené věci. Rozhodující tedy bylo v této souvislosti vymezit pojem "veřejná moc". Tento pojem Ústava České republiky nedefinuje; proto k jeho obsahovému ohraničení přistoupil Ústavní soud ve své judikatuře, ve které se přiklonil k tzv. mocenské teorii. Již Ústavní soud České a Slovenské Federativní Republiky konstatoval, že "veřejnou mocí je taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať už přímo, nebo zprostředkovaně. Subjekt, ... |
| Pl. ÚS 5/05 | 4. 4. 2006 | 1 | Podle §68 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v řízení o zrušení zákonů a jiných právních předpisů platí, že nebyl-li návrh odmítnut a nevzniknou-li v průběhu řízení důvody zastavení řízení, je Ústavní soud povinen návrh projednat a rozhodnout o něm i bez dalších návrhů. Pro tento druh řízení před Ústavním soudem tedy platí zásada oficiality a s možností zpětvzetí návrhu na zahájení řízení navrhovatelem a zastavením řízení z tohoto důvodu zákon vůbec nepočítá. Právně účinné vzetí návrhu zpět zná zákon o Ústavním soudu jen u ústavní stížnosti (§77) a dále v případech uvedených v §110 a 123. Tomu odpovídá i ustálená praxe Ústavního soudu. Vrchní soud v Praze doložil, že ve věci vedené před ním pod sp. zn. 15 Cmo 1058/2004 byla žaloba vzata zpět, takže bude nutno zrušit rozsudek soudu prvního stupně a zastavit řízení; dovodil, že již tedy nejsou splněny podmínky vymezené v §109 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Vrchní soud v Praze tedy přestal být oprávněným navrhov ... |
| III. ÚS 328/04 | 4. 4. 2006 | 2 | Při posuzování toho, zda byla bytová náhrada pro povinného zajištěna a zda odpovídá vykonávanému rozhodnutí (§343 odst. 3 občanského soudního řádu), soud může dokazování provádět výlučně v rámci jím nařízeného jednání tak, aby se účastníci řízení mohli k příslušným důkazům vyjádřit a případně navrhnout důkazy další. Dokazování je nutno provádět vždy, když příslušná listina vydaná státním orgánem nebo orgánem obce nebo notářský zápis dostatečně nedokládá (a to ani vzhledem k dalším okolnostem) naplnění podmínek citovaného ustanovení. Pokud soud takto nepostupuje, jedná v rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. |
| I. ÚS 572/05 | 3. 4. 2006 | 2 | Ústavní soud přijal s ohledem na popsanou situaci ústavní stížnost k věcnému přezkoumání, neboť stěžovateli nebyl napadený rozsudek, proti němuž opatrovník nepodal odvolání, nikdy doručen, a stěžovatel tak nemohl vyčerpat všechny prostředky poskytnuté zákonem k ochraně jeho práv (srov. i usnesení sp. zn. IV. ÚS 614/03 ze dne 1. 4. 2004, str. 3, 4, ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nezveřejněno). Ústavní soud znovu připomíná své závěry vyslovené v dřívějších nálezech (srov. např. sp. zn. II. ÚS 27/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, nález č. 97, sp. zn. I. ÚS 204/2000, uveřejněn tamtéž, svazek 24, nález č. 157, sp. zn. I. ÚS 559/2000, uveřejněn tamtéž, svazek 27, nález č. 111), týkajících se obdobné problematiky. Opětovně zdůrazňuje, že i nepřítomnému účastníku soudního řízení musí být zajištěna ochrana jeho zájmů a základních práv. Funkce opatrovníka nebyla totiž zákonem upravena proto, aby usnadňovala činnost soudu v tom, aby měl kam odesílat písemnost ... |
| III. ÚS 454/04 | 30. 3. 2006 | 2 | Rozsudek pro uznání je institutem formální povahy, který podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného, a jeho použití je proto vázáno na řádné a prokazatelné naplnění podmínek uvedených v §153a občanského soudního řádu. Mezi tyto podmínky náleží především existence nezpochybnitelného projevu vůle spočívajícího v uznání nároku žalobce žalovaným. Pokud jsou o existenci takového projevu vůle důvodné pochybnosti a obecný soud přesto rozsudek pro uznání vydá, jde o postup, který je v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). |
| IV. ÚS 125/06 | 30. 3. 2006 | Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti usnesení odvolacího soudu, kterým byl zrušen prvostupňový rozsudek zprošťující jí obžaloby z trestného činu. Podle §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů sice lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, avšak nezpochybnitelnou podmínkou pro naplnění principu subsidiarity v řízení před Ústavním soudem je skutečnost, že takovým rozhodnutím musí být řízení pravomocně ukončeno. Jde-li naopak o rozhodnutí, proti kterému sice není žádný opravný prostředek přípustný, ale řízení ve věci samé jím není skončeno, ale naopak se vrací do předchozího procesního stadia, ve kterém bude znovu o právech a povinnostech stěžovatele (v daném případě o vině a trestu) rozhodováno, není naplněna uvedená zákonná podmínka a ústavní stížnost musí být podle §43 jako návrh nepřípustný odmítnuta. | |
| Pl. ÚS 42/03 | 28. 3. 2006 | 1 | Ochrana nájemců bytů, resp. nájmu bytu představuje legitimní cíl omezení vlastnického práva, neboť přispívá k uskutečnění práva na přiměřenou životní úroveň ve smyslu čl. 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, práva rodiny na sociální, právní a hospodářskou ochranu ve smyslu čl. 16 Evropské sociální charty, resp. ve smyslu čl. 4 odst. 2 písm. a) Dodatkového protokolu k Evropské sociální chartě. Je-li legitimní cíl ochrany nájmu motivován sociálními důvody (požadavkem zajistit nájemci přiměřenou životní úroveň, která zahrnuje i přiměřené bydlení jako naplnění základní potřeby mít bezpečné místo, kde člověk může složit hlavu), pak je zřejmé, že další omezování vlastníka bytu nad rámec uspokojení základní bytové potřeby nájemce by v testu přiměřenosti neobstálo. Pokud by zákon omezoval vlastníka v jeho dispozičním právu natolik, že by mu neumožňoval ukončit nájemní vztah ani v situaci, kdy je základní bytová potřeba nájemce zcela dostatečně saturována, na ... |
| IV. ÚS 359/05 | 28. 3. 2006 | 2 | Ustanovení §46 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, je součástí komplexu zákonných podmínek pro stanovení daně podle pomůcek. Postupem souladným se zákonem je takový postup, kdy správce daně přihlédne i k výhodám plynoucím pro daňový subjekt. Přitom je však na daňovém subjektu, aby vznášel k případné nezákonnosti postupu správce daně námitky, tedy i relevantní a kvalifikované námitky týkající se nedodržení povinnosti správce daně přihlédnout k výhodám plynoucím pro daňový subjekt. Rovnost daňového subjektu garantovaná čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod by však byla iluzorní, pokud by nebyl sám daňový subjekt obeznámen s tím, že k této výhodě bylo skutečně přihlédnuto a o jakou výhodu se jednalo. Nelze proto připustit výklad, podle kterého postačí, aby byla tato výhoda patrná z daňového spisu a aby se s postupem správce daně seznámil toliko odvolací orgán, případně soudy přezkoumávající postup správce daně, resp. rozhodnutí ... |
| I. ÚS 503/05 | 28. 3. 2006 | 2 | Stěžovatelka tvrdí, že odvolací soud se postavil na striktní a ryze pozitivistický výklad ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Stěžovatelka se odvolávala na ustanovení §118a odst. 2 občanského soudního řádu, z něhož - podle jejího názoru - vyplývá právo vyjádřit se a reagovat na změněný právní náhled. Stěžovatelka dále namítala, že odvolací soud porušil ustanovení §118a odst. 2 občanského soudního řádu a nedal jí možnost vyjádřit se ke změněnému právnímu názoru; to platí tím spíše, že žádný z účastníků platnost smlouvy o nájmu nebytových prostor nenapadal. Z judikatury obecných soudů sice vyplývá, že byla-li platnost smlouvy, ze které je vymáháno plnění, zkoumána soudem prvního stupně, nemohou být práva účastníka řízení dotčena tím, že témuž zkoumání (byť s opačným závěrem) byla smlouva podrobena v odvolacím řízení. Ze spisu však plyne, že soud prvního stupně se zkoumáním platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor jako celku vůbec nezab ... |
| III. ÚS 644/05 | 23. 3. 2006 | 2 | Ústavní soud ve své judikatuře odlišil ve vazbě na zásadu zákazu donucování k sebeobvinění relevantní atributy institutů (případně nuceného) vydání věci a odnětí věci, zdůrazňuje to, že při (použití institutu) vydání věci ve spojení s uložením pořádkové pokuty se vyžaduje po obviněném nepřípustně volní aktivní činnost, jíž je nepochybně k naplnění obsahu pojmu sebeobvinění zapotřebí, přičemž naproti tomu u odnětí věci se jedná evidentně o úkon, který obviněný pouze (za zákonem stanoveným podmínek) snáší, resp. je povinen strpět. |
| III. ÚS 521/05 | 23. 3. 2006 | 2 | Právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat se všemi důkazy. Rovněž i s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení, přičemž v opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů (viz nález sp. zn. I. ÚS 113/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 109). Je takto povinností obecných soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci [viz nález sp. zn. IV. ÚS 563/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 71), sp. zn. I. ÚS 301/02 (uveřejněn tamtéž, svazek 38, nález č. 146), I. ÚS 593/04 (uveřejněn tamtéž, svazek 39, nález č. 230)]. Institut odkladu vykonatelnosti aplikuje Ústavní soud dle své rozhodovací praxe zpravidla jen tehdy, měl-li by výkon na ... |
| III. ÚS 450/05 | 23. 3. 2006 | 2 | Skutečnost, že žalovaný nevěděl o podané žalobě v době, kdy pohledávku žalobce tomuto hradil, je z hlediska rozhodování o náhradě nákladů řízení podle §146 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu zjevně nerozhodná; pokud z tohoto důvodu odmítne soud náhradu nákladů žalobci přiznat, ačkoliv jinak jsou podmínky citovaného ustanovení splněny, postupuje v rozporu s jednoznačným zněním kogentní normy, v důsledku čehož je jeho rozhodování zatíženo prvkem libovůle, a tím je i v rozporu s principy spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. |
| III. ÚS 451/04 | 23. 3. 2006 | 2 | Je-li obsahem (listinného) důkazu výpověď stěžovatele učiněná před orgánem veřejné moci (v daném případě před soudem podle §260e občanského soudního řádu), jsou orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat, zda tato výpověď nebyla učiněna pod hrozbou sankce a zda nemá sebeobviňující povahu; v kladném případě takový (listinný) důkaz nelze v trestním řízení proti stěžovateli použít, neboť by to bylo v rozporu s právem stěžovatele nepřispívat k obvinění proti sobě samému, jež představuje jeden z principů spravedlivého procesu zakotveného v čl. 40 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pokud stěžovatel uplatní v řízení před obecnými soudy v tomto ohledu námitku, jsou soudy povinny se s ní náležitým způsobem vypořádat v odůvodnění svých rozhodnutí; pokud tak neučiní, zatíží tím své rozhodování prvkem libovůle, což je neslučitelné s právem stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo ... |
| II. ÚS 266/05 | 23. 3. 2006 | Interpretace a aplikace ustanovení §5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, musí naplňovat smysl a účel právní úpravy, vést k posílení právní jistoty a zajištění rovných podmínek všem věřitelům dlužníka. Účelem institutu zálohy není zabránit, aby řízení proběhlo tam, kde zákon příslušným subjektům přímo ukládá je zahájit, a kde tudíž zájem na projednání konkursu převažuje nad zájmem zajistit dostatečné finanční krytí konkursních nákladů. | |
| IV. ÚS 137/05 | 22. 3. 2006 | 2 | Článkem 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se zaručuje každému osobní svoboda. Dle ustanovení čl. 8 odst. 2 věty první Listiny základních práv a svobod nesmí být nikdo stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Ustanovení odstavce 2 tak vytváří prostor a zároveň stanoví hranice pro omezení osobní svobody. Zbavením svobody ve smyslu tohoto ustanovení je třeba rozumět odnětí, resp. omezení osobní svobody. Každý zákonem předvídaný zásah do základních práv je třeba odůvodnit tak, aby z odůvodnění vyplýval účel, pro který je základní právo (v daném případě osobní svoboda) omezováno, přičemž účel omezení Listina základních práv a svobod buď u některých základních práv výslovně vymezuje (např. udržení veřejného pořádku, ochrana zdraví, mravnosti, veřejné bezpečnosti), anebo předvídá, že účel omezení vymezí zákonodárce v zákonu, na jehož vydání odkazuje. Přitom ponechává prima facie diskreci při výběru účelů zákonodárci (viz nález Ústavního soudu ze ... |
| II. ÚS 259/05 | 21. 3. 2006 | 2 | Právo na přiznání přiměřené (a právním předpisem stanovené) náhrady nákladů, které úspěšné straně v řízení vzniknou, je součástí práva na spravedlivý proces a také souvisí, pokud jde konkrétně o náklady právního zastoupení, s právem na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Přitom však rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. To platí i pro interpretaci příslušných ustanovení procesních předpisů upravujících náklady řízení a jejich náhradu. Ústavní soud proto při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například když zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces podstatným způsobem nebo že bylo zasaženo i ... |
| I. ÚS 717/05 | 21. 3. 2006 | 2 | Regulace nájemného představuje omezení vlastnického práva, které je přípustné pouze tehdy, je-li stanoveno zákonem, sleduje-li legitimní cíl v podobě konkrétního ústavně aprobovaného veřejného zájmu a vyhovuje-li principu proporcionality. Omezit vlastnické právo lze, tak jako ostatně i jiná základní práva, především jen zákonem, který, pokud jde o stanovení výše nájemného, chybí, neboť normativní úprava regulace nájemného byla opakovaně zrušena Ústavním soudem. Vzhledem k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, která považuje za zákon v materiálním smyslu také judikaturu soudů (srov. například rozhodnutí Kruslin proti Francii ze dne 24. 4. 1990, Müller a další proti Švýcarsku ze dne 24. 5. 1988, Markt Intern Verlag GmbH a Klaus Beermann proti SRN ze dne 20. 11. 1989 a další), je na soudech, aby svou judikaturou mezeru v právním řádu vyplnily, tj. aby vytvořily právo, které by bylo možno považovat za zákon v materiálním smyslu. Smyslem předchozích rozhodnutí Ústavního soudu bylo o ... |
| IV. ÚS 199/05 | 20. 3. 2006 | 2 | Z odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze vyplynulo, že odvolací soud se zabýval tvrzeními, která se opírala o konkrétní ujednání obchodní smlouvy a doklady na tato smluvní ujednání navazující, předložené oběma účastníky řízení. Tento postup vedl Ústavní soud ke zjištění, že Vrchní soud v Praze neposuzoval důvodnost podané žaloby pouze z hlediska procesního, ale pro posouzení procesního nároku jednoho z účastníků řízení provedl důkazy, jež měly hmotněprávní charakter. Tím však zároveň vytvořil situaci, v níž bylo třeba respektovat všechny zákonné nároky kladené na dokazování, byť se tyto důkazy netýkaly hmotněprávního, ale procesního, nicméně z hlediska oprávněných zájmů stěžovatelky významného momentu. Ústavní soud se k ústavně konformnímu výkladu ustanovení §214 odst. 2 písm. e) občanského soudního řádu ve své dosavadní rozhodovací praxi vyjádřil tak, že toto ustanovení je nutné interpretovat jak v souladu s účelem soudního řízení, tak i v souladu s požadavky kladenými na soudní ř ... |
| III. ÚS 511/05 | 16. 3. 2006 | 2 | Ústavní soud s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky) respektuje skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu proto z tohoto důvodu zpravidla nepřísluší přehodnocovat obecnými soudy provedené hodnocení důkazů. Tato procesní zásada Ústavního soudu je však prolomena v případě, že je třeba se zabývat otázkou, zda v procesu dokazování prováděném v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody zakotvené v ústavních zákonech, a v rámci tohoto posouzení uvážit, zda řízení bylo i v těchto aspektech spravedlivé. Podle ustanovení §85 odst. 2 a 3 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, oba rodiče přispívají na výživu svých dětí podle svých schopností, možností a majetkových poměrů; dítě má právo se podílet na životní úrovni svých rodičů. Při určení rozsahu vyživovací povinnosti přihlíží soud k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje. V případě posouzení majetkových poměrů rodičů je ... |
| III. ÚS 202/05 | 16. 3. 2006 | 2 | I v případě, že dovolací soud odmítá dovolání z důvodu nenaplnění podmínky plynoucí z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, musí odůvodnění takového rozhodnutí splňovat přiměřeně požadavky na odůvodnění soudních rozhodnutí vyplývající z dosavadní judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 , nález ze dne 26. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 176/96 a nález ze dne 9. 7. 1998 sp. zn. III. ÚS 206/98 ; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, svazek 6, nález č. 89 a svazek 11, nález č. 80); pokud tomu tak není, dochází k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pouhý odkaz na konkrétní rozhodnutí např. Ústavního soudu v odůvodnění by mohl postačovat, jen pokud by bylo nepochybné, že je v něm řešena skutkově a právně shodná nebo alespoň velmi podobná problematika. |
| II. ÚS 663/05 | 16. 3. 2006 | 2 | Princip pravomoci státního zástupce rozhodovat v přípravném řízení o dalším trvání vazby, který se mimo jiné promítl v pravidelné tříměsíční periodicitě podle nyní platného trestního řádu, jde zcela proti principu výlučné pravomoci soudu, resp. soudů, rozhodovat jak o vzetí mladistvého do vazby, tak o jejím dalším trvání, podle zákona o soudnictví ve věcech mládeže. Obviněný může být ve vazbě jen po nezbytně nutnou dobu pro dosažení účelu řízení, jinak by bylo porušeno právo na osobní svobodu. Tato zásada proporcionality ze své podstaty nemůže být výlučně vázána na jakékoliv (rozuměj též jakkoliv dlouhé) pevné intervaly, v nichž mají orgány činné v trestním řízení (a především soud) ať z vlastního či jiného podnětu povinnost vazbu mladistvého přezkoumávat. Tento princip musí být naopak aplikován s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu a zejména s ohledem na jeho procesní vývoj. To je v zákoně č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve ... |
| II. ÚS 315/05 | 16. 3. 2006 | 2 | Z povahy řízení o návrhu na zrušení podílového spoluvlastnictví vyplývá, že předmět řízení není v odvolacím řízení dělitelný. Rozhodnutí odvolacího soudu se vztahuje vždy na celý výrok ve věci a žádná jeho část nenabývá odděleně právní moci (§206 odst. 2 občanského soudního řádu). Proto odvolací soud musí z podnětu podaného odvolání přezkoumat vždy celý výrok ve věci. Pokud tak odvolací soud neučinil, pochybil a řízení zatížil vadou, která představuje porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a ve svém důsledku může vést i k porušení práva na ochranu vlastnictví, neboť určení výše náhrady za spoluvlastnický podíl odděleně od výroku o zrušení podílového spoluvlastnictví a přikázání do vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků by teoreticky mohlo vyústit do situace blížící se vyvlastnění. |
| IV. ÚS 49/04 | 16. 3. 2006 | 2 | V právním státě je nepřijatelný výklad, podle něhož má správce daně absolutní volnou úvahu v rozhodnutí o žádosti daňového poplatníka podle §67 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, z čehož by také plynula neexistence subjektivního práva poplatníka na stanovení záloh jinak, popřípadě zrušení povinnosti daň zálohovat. Takovýto výklad by vedl k tomu, že by daňový poplatník mohl být vystaven eventuální soudně nepřezkoumatelné správní libovůli. |
| III. ÚS 58/04 | 16. 3. 2006 | 2 | Porušením veřejnoprávní povinnosti (nahrazením povoleného automatu nepovoleným, byť z důvodu poruchy, a jeho provozováním v rozporu se zákonem o loteriích) nelze získat prospěch v rovině soukromoprávní (nemožnost stěžovatele domoci se výhry podle §845 občanského zákoníku, na niž by v případě řádného provozování automatu vedlejší účastnicí měl podle §846 občanského zákoníku nárok). Stěžovatel nadto neměl žádnou možnost skutečnost, že vedlejší účastnice předmětný automat provozuje bez povolení, ověřit. Naopak byl v dobré víře, že v herně jsou provozovány automaty v souladu s právními předpisy (zákonem o loteriích). V dané věci je tedy zřejmé, že stěžovatel byl v důsledku protiprávního (deliktního) jednání vedlejší účastnice - provozování nepovoleného automatu, což je v rozporu se zákonem o loteriích - poškozen. Porušení práva na soudní ochranu (čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) spatřuje Ústavní soud ve skutečnosti, že se obecné soudy nezabýva ... |
| I. ÚS 664/03 | 16. 3. 2006 | 2 | Interpretace zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, podle níž účastník řízení je povinen platit soudní poplatek za každá správní rozhodnutí, která jsou skutkově a právně zcela identická, týkají se týchž účastníků a jsou vydána týž den stejným správním orgánem, je nejen disproporční, ale také protiústavní. Listina základních práv a svobod stanoví v čl. 36 odst. 2 zásadu, podle níž kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Ve světle tohoto článku Listiny měl postup městského soudu charakter podstatného omezení stěžovatelky v přístupu k soudu. |
| II. ÚS 53/06 | 16. 3. 2006 | Článek 21 odst. 4 Listiny se nevztahuje pouze na přístup k veřejné funkci ve smyslu vzniku funkce, ale zahrnuje i právo na její nerušený výkon včetně práva na ochranu před protiprávním zbavením této funkce. Účast na správě věcí veřejných, která je smyslem celého článku 21, se nevyčerpává pouhým získáním funkce, nýbrž logicky trvá po celu dobu výkonu této funkce. Pokud je tedy tímto článkem Listiny sledováno umožnit občanům správu veřejných záležitostí, musí být subjekt vykonávající funkci nadán rovněž ochranou před libovůlí státu, která by mu mohla bránit ve výkonu veřejné funkce. Samotné právo na přístup k veřejným funkcím by nemělo smysl, pokud by neobsahovalo i ochranu v průběhu výkonu funkce. Zánik veřejné funkce na základě aplikace protiústavního ustanovení zákona je zásahem do ústavně zaručeného práva chráněného čl. 21 odst. 4 Listiny. | |
| Pl. ÚS 30/04 | 14. 3. 2006 | 2 | Obsah ústavního principu rovnosti vyložil Ústavní soud v řadě svých nálezů. Ztotožnil se v nich s chápáním ústavního principu rovnosti, jak byl vyjádřen již Ústavním soudem ČSFR (sp. zn. Pl. ÚS 22/92, Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, 1992, nález č. 11), který konstatoval, že "Je věcí státu, aby v zájmu zabezpečení svých funkcí rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné. Ani zde však nesmí postupovat zcela libovolně... Pokud zákon určuje prospěch jedné skupiny a zároveň tím stanoví neúměrné povinnosti jiné, může se tak stát pouze s odvoláním na veřejné hodnoty.". Ústavní soud tím odmítl absolutní chápání principu rovnosti; dále konstatoval, že rovnost občanů nelze chápat jako kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, jak ji mají na mysli všechny moderní ústavy. Obsah principu rovnosti tím posunul do oblasti ústavněprávní akceptovatelnosti hledisek odlišování subjektů a práv. Hledisko první přitom spatřuje ve vyloučení libovůle; hledisko druhé vyplývá ... |
| Pl. ÚS 50/04 | 8. 3. 2006 | 1 | Obecně platí, že tam, kde komunitární legislativa ponechala určité věci v kompetenci členských států (tj. tam, kde neexistuje výslovná úprava v komunitárním právu) nebo tyto věci zpětně výslovně delegovala na členské státy, je věcí členských států, aby přijaly a aplikovaly vlastní legislativu. Přesto nelze tvrdit, že v těchto oblastech komunitární právo nikterak nepůsobí. Naopak i v těchto případech, kdy členské státy vlastními právními nástroji implementují část komunitární politiky, je diskrece ze strany členských států limitována překlenujícími obecnými principy komunitárního práva, do nichž se řadí i ochrana základních práv. Protože jde o vnitrostátní právní úpravu, musí být taková právní úprava konformní i s českým ústavním pořádkem. Ač tedy referenčním rámcem přezkumu Ústavním soudem zůstávají i po 1. 5. 2004 normy ústavního pořádku České republiky, nemůže Ústavní soud zcela přehlížet dopad komunitárního práva na tvorbu, aplikaci a interpretaci vnitrostátního práva, a to v oblast ... |
| II. ÚS 469/05 | 8. 3. 2006 | 2 | Postrádá-li usnesení o ponechání obviněného ve vazbě řádné a ústavně konformní odůvodnění, opodstatňující ponechání obviněného ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) trestního řádu, přičemž obecným soudem vyslovené domněnky potřebné znaky vazebních důvodů nemohou naplnit, stává se nepřezkoumatelným, porušujícím princip zákazu libovůle při rozhodování a zasahuje tak do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. |