| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| II. ÚS 377/04 | 6. 9. 2007 | Ústavní soud respektuje skutečnost, že s ohledem na specifika a význam rozhodování ve věcech utajovaných skutečností, kdy je velmi zřetelný bezpečnostní zájem státu, není možné vždy garantovat všechny běžné procesní záruky spravedlivého procesu (např. veřejnost jednání). I v takovém typu řízení je úkolem zákonodárce umožnit zákonnou formou realizaci přiměřených záruk na ochranu soudem, byť - podle povahy věci a s přihlédnutím k charakteru příslušné funkce - na ochranu i značně zvláštní a diferencovanou. Z hlediska ochrany základních práv a svobod nemůže být veřejný zájem na utajování při přezkumu rozhodnutí, které v přímém důsledku omezuje možnost vykonávat určité konkrétní povolání, důvodem k vynětí tohoto rozhodnutí z aplikačního záběru čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jež zakotvují právo na soudní ochranu. V případě soudní kontroly bezpečnostního prověřování se jedná o oblast připouštějící určitá omez ... | |
| II. ÚS 936/07 | 6. 9. 2007 | Je třeba respektovat zásadu, že při omezení základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a že taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). I když tedy na řízení o náhradě nákladů řízení nelze beze zbytku vztahovat všechna práva, jež se váží k řízení o projednání vlastního předmětu sporu, např. lze připustit, že takové řízení nemusí již probíhat veřejně a za přítomnosti účastníků, nelze na druhé straně akceptovat, aby účastníkovi bylo upřeno právo být informován, že řízení, které již pravomocně skončilo, v důsledku zrušení pravomocného rozhodnutí dále pokračuje. Jen tak lze zajistit, aby účastník řízení mohl na takto vzniklou procesní situaci reagovat. Absence takové informace zakládá nerovnost mezi účastníky řízení. | |
| I. ÚS 1947/07 | 5. 9. 2007 | 2 | Zákaz reformace in peius je třeba důsledně chápat jako garanci svobody odvolacího práva (zaručené hlavou pátou Listiny základních práv a svobod), a v důsledku toho i práva na obhajobu. Proto je třeba jej pojímat co možná nejšířeji. K extenzivní aplikaci zákazu reformationis in peius vede i zřejmý fakt, že posledním arbitrem toho, co je či není ku jeho prospěchu, by měl být zásadně obviněný, nikoli soud, který je nepochybně při úvaze, zda nějaká změna obviněnému prospívá či nikoli, veden i vlastními hodnotovými představami. Zákaz změny k horšímu je pak vedle odvolací svobody spojen i s principem kontradiktornosti řízení, podle kterého jsou to strany samotné, nikoliv nezávislý a nestranný soud, na jejichž procesních aktivitách, včetně podávání opravných prostředků, je založeno rozhodování soudu. Z hlediska těchto principů, jež tvoří ve svém souhrnu právo na spravedlivý proces, proto nelze připustit, aby případnou nečinnost státního zástupce stran uplatnění opravného prostředku proti vadn ... |
| I. ÚS 704/06 | 29. 8. 2007 | 2 | Postupem odvolacího soudu nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces. Je věcí stěžovatele a jeho právního zástupce, aby si mezi sebou zajistili dostatečnou míru možné komunikace, zejména v situaci, kdy je podán opravný prostředek a lze očekávat nařízení ústního jednání o odvolání v přiměřené době. Naopak jestliže obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257, a ustálenou judikaturu vyplývající z tohoto nálezu). Ustanovení §120 odst. 2 občanského soudního řádu pro řízení ve věcech péče o nezletilé (jako pro řízení, které je možno podle §81 občanského soudního řádu zahájit i bez návrhu) zakotvuje zásadu vyšetřovací, z níž vyplývá, že soud ... |
| IV. ÚS 642/05 | 28. 8. 2007 | 2 | Podle Ústavního soudu byl okamžikem "objektivizace" škody a její výše okamžik nabytí právní moci rozhodnutí, jímž stát aproboval povinnost stěžovatele uhradit obhájci příslušnou částku jako náhradu nákladů obhajoby, čímž stát stvrdil i výši škody, která stěžovateli v souvislosti s postupem státu vznikla. Od tohoto okamžiku bylo postaveno najisto nejen to, že vznikla škoda a kdo za ni odpovídá, ale též jaká je její skutečná a soudně vymahatelná výše. Nelze naopak připustit závěr, podle kterého promlčecí doba počala běžet v okamžiku, kdy výše škody představovala pouze ekvivalent nároku, který po stěžovateli požadoval uhradit jeho obhájce, tj. v okamžiku, kdy si stěžovatel nemohl být jist, že požadovaná částka představuje skutečnou výši škody. To již z důvodu, že institut promlčení nároku se bezprostředně váže na jeho vymahatelnost, resp. uplatnitelnost u soudu. Výklad přijatý v napadeném rozsudku krajského soudu by totiž stěžovatele stavěl do pozice, kdy by byl vlastně nucen vůči státu u ... |
| II. ÚS 262/06 | 23. 8. 2007 | Na daňové řízení je nutné vztáhnout pravidlo, že finanční orgány jsou povinny postupovat ústavně konformním způsobem, což v tomto kontextu znamená umožnit daňovému subjektu projednání jeho věci v jeho přítomnosti a umožnit mu vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Ústavně konformní pak není takový postup správce daně, který neuvede v oznámení jméno svědka, který má být vyslechnut ve věznici, a neupozorní právního zástupce daňového subjektu na nutnost zajistit si přístup do věznice. Pokud obecné soudy nereagují na tuto skutečnost a nevezmou v úvahu právo stěžovatele garantované čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, poruší tím čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. | |
| I. ÚS 539/06 | 21. 8. 2007 | 2 | Ústavní soud se otázkou nároku na náhradu nemateriální újmy již zabýval v nálezu sp. zn. I. ÚS 85/04 (N 136/42 SbNU 91). Uvedl, že otázkou nároku na náhradu imateriální újmy jako součásti náhrady škody, jejíž rozsah je v obecné rovině formulován v ustanovení §442 odst. 1 občanského zákoníku, se Ústavní soud zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/04 (N 98/37 SbNU 321; 265/2005 Sb.). Přitom dospěl k závěru, že současné legislativní pojetí škody jako materiální újmy takový výklad neumožňuje, avšak nevylučuje, aby se jednotlivec domáhal náhrady za nemateriální újmu spočívající v zásahu do osobnostních práv cestou ochrany osobnosti podle §11 a 13 občanského zákoníku. Z hlediska stávající legislativní úpravy se však jedná o jiný nárok, než je náhrada škody. Ústavní soud však současně vyslovil, že tyto závěry (vyplývající z nálezu pléna Ústavního soudu) je třeba korigovat v oblasti náhrady škody za předchozí nezákonné omezení osobní svobody, kde je nárok na kompenzaci konstruován nejen v oblasti ... |
| IV. ÚS 650/05 | 16. 8. 2007 | 2 | Za situace, kdy právo umožňuje dvojí výklad, nelze pominout, že na poli veřejného práva mohou státní orgány činit pouze to, co jim zákon výslovně umožňuje; z této maximy pak plyne, že při ukládání a vymáhání daní dle zákona (čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod), tedy při de facto odnětí části nabytého vlastnictví, jsou orgány veřejné moci povinny ve smyslu čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod šetřit podstatu a smysl základních práv a svobod - tedy v případě pochybností postupovat mírněji (in dubio mitius) [shodně viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 666/02 (N 145/31 SbNU 291), sp. zn. III. ÚS 667/02 (N 39/32 SbNU 383) či sp. zn. I. ÚS 621/02 (N 115/34 SbNU 209)]. Podstatou ochrany vlastnického práva v oblasti stanovení a vybírání daní a poplatků není pouze formální podřazení určité daně konkrétnímu ustanovení zákona, nýbrž tato ochrana se v materiálním právním státě (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) musí vztahovat také na případy aplikace a interpretace určitého zákonné ... |
| IV. ÚS 687/06 | 14. 8. 2007 | 2 | Právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, tedy i zásada předvídatelnosti postupu soudu v řízení ve věci samé. Okresní soud byl po vystěhování stěžovatelky informován o tom, že již na původní adrese nebydlí, přesto před podáním návrhu na výkon rozhodnutí žádný z pracovníků soudu neověřoval, která z adres je správná, ani nezjišťoval místo trvalého pobytu např. výpisem z evidence obyvatelstva. Namísto toho použil první adresu, která se nacházela na obálce spisu. V daném případě tak Ústavní soud shledal postup okresního soudu jako nestandardní s tím, že jeho reálná pochybení mohla mít vliv na realizaci práva na uplatnění opravného prostředku. |
| IV. ÚS 696/06 | 14. 8. 2007 | 2 | Stát považuje za nezbytné nahradit škodu, která vznikla nesprávným úředním postupem, jímž je i vydání rozhodnutí po uplynutí zákonné lhůty. Každému, kdo je takovým postupem dotčen, právo na náhradu škody přiznává. Omezení vlastnického práva, tedy i nevyplacení nárokované a později přiznané platby, není možné bez náhrady. Tyto ústavní limity vedly zákonodárce k přijetí zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Tímto zákonem stát jednoznačně přiznal odpovědnost a nárok na náhradu škody i za nesprávný úřední postup spočívající v průtazích v řízení. Pokud obecný soud u ... |
| IV. ÚS 440/06 | 13. 8. 2007 | 2 | Zákon č. 205/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, stanovením povinnosti státu platit odměnu a výdaje opatrovníkovi ustanovenému z řad advokátů vytvořil hmotněprávní titul, o nějž stěžovatelka, advokátka ustanovená opatrovníkem, může opřít své nároky. Přestože byl zákonem č. 79/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, tento právní titul zrušen s účinností od 1. 4. 2006, bylo v době rozhodování třeba aplikovat tu právní úpravu, která platila v době vzniku právního vztahu mezi stěžovatelkou a státem, tj. v době jejího jmenování opatrovníkem žalovaných, a to z důvodu obecně uznávaného zákazu tzv. pravé retroaktivity. Jinak by soud porušil též základní právo stěžovatelky legitimně očekávat zmnožení vlastního majetku plněním od státu. Princip zákazu pravé retroaktivity právní normy potvrdil ... |
| II. ÚS 1/07 | 9. 8. 2007 | Porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je takový postup soudu, který vede k zastavení řízení pro nezaplacení zálohy konkursního řízení, nemá-li navrhující dlužník momentálně k dispozici požadovanou částku, aniž by však byl zcela nemajetný ve smyslu §12a odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů. Je-li dlužník v této situaci, neznamená to, že by musel být proti své vůli už navždy zapsán v obchodním rejstříku; jeho alespoň částečné vyrovnání s věřiteli a následnou likvidaci, vedoucí k výmazu z obchodního rejstříku, totiž nelze provést jinak než právě konkursem. | |
| II. ÚS 121/06 | 9. 8. 2007 | Deformace trhu s byty, způsobená dlouhodobým neřešením problémů nájemních bytů s tzv. regulovaným nájemným, nemůže být konzervována judikaturou soudů. Za situace Ústavním soudem autoritativně konstatované nečinnosti zákonodárce jsou obecné soudy povolány zajistit ochranu práv jednotlivce (čl. 90 Ústavy České republiky). Porušením práva na soudní ochranu a v konečném důsledku též porušením práva na ochranu majetku je zamítnutí žaloby pronajímatele proti nájemci s odkazem na neexistenci právního předpisu předvídaného v §696 odst. 1 občanského zákoníku, tj. předpisu umožňujícího jednostranné zvýšení nájemného právním úkonem pronajímatele, ačkoliv jedinou možnou obranou je právě žaloba pronajímatele proti nájemci. | |
| I. ÚS 800/06 | 7. 8. 2007 | 2 | Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě. Zároveň však rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06, N 27/44 SbNU 319). Podle judikatury Ústavního soudu dále z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 občanského soudního řádu, pokud obecný soud takový postup ... |
| IV. ÚS 391/07 | 7. 8. 2007 | 2 | Pro účastníka zahájeného, avšak dosud neskončeného soudního řízení je prvotním zájmem naplnění smyslu a účelu soudního řízení, kterým je poskytnutí ochrany právům podle čl. 90 Ústavy České republiky, nacházející svůj výraz ve vydání meritorního rozhodnutí. Tento zájem nemůže být eliminován poskytnutím zadostiučinění či náhradou případné škody, neboť prioritní je zde dosažení právní jistoty na základě vydaného soudního rozhodnutí. Toto rozlišení je základní i pro procesní prostředky k ochraně procesních práv na ústavní úrovni. Stěžovatel, který v zahájeném a dosud neskončeném řízení usiluje o efektivní ochranu svých práv, může požádat Ústavní soud o zásah v podobě nálezu podle ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu, zatímco ústavní stížnost stěžovatele, který se již domohl rozhodnutí své věci, byla by nepřípustná. |
| II. ÚS 1090/07 | 7. 8. 2007 | Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že zákonná ustanovení upravující možnost ustanovení opatrovníka v řízení nemohou být používána jen z důvodu urychleného vyřízení věci (nález sp. zn. IV. ÚS 200/97, N 149/12 SbNU 381). Nepřítomnému účastníkovi řízení musí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních práv a funkce opatrovníka byla vytvořena proto, aby do důsledku hájila zájmy nepřítomného, což představuje mj. studium spisu, podávání vyjádření a vedení celého sporu za nepřítomného tak, jak by takovou povinnost byl nucen plnit smluvní zástupce (nález sp. zn. I. ÚS 559/2000, N 111/27 SbNU 233). Jde tu totiž o dosažení ústavněprávní maximy rovnosti účastníků řízení. Proto ustanovení opatrovníka účastníkovi řízení, jehož pobyt není znám, musí vždy předcházet šetření o tom, zda jsou v řízení dány předpoklady pro tento postup, a současně je zapotřebí zvažovat, zda není možno použít jiné opatření (nález sp. zn. I. ÚS 322/2000, N 150/24 SbNU 105). Je zásadně nevhodné, pokud je opatr ... | |
| II. ÚS 459/07 | 7. 8. 2007 | Správní soud nejprve vzbudil svým postupem očekávání, že každý ze 17 původně společně žalovaných případů bude přezkoumávat přísně individuálně, což byla pro stěžovatele, který jasně vyjádřil, že upřednostňuje společné projednání žaloby, zřetelná pobídka, aby znovu zevrubně přezkoumal jemnosti každého takového případu a aby nespoléhal na to, že sám dopředu identifikoval obecné jednotící prvky, jež bylo možno vztáhnout na všechna napadená rozhodnutí. Tím soud vyvolal na straně stěžovatele náklady (kancelářské a poštovní výlohy, práce věnovaná studiu a zpracování dokumentů, vypracování procesních reakcí). Pokud za této situace v samostatně vedeném řízení nepřiznal stěžovateli za provedené úkony vyžadující právní pomoc žádnou náhradu nákladů zastoupení s odůvodněním, že stěžovateli již byly náklady uhrazeny v jiném řízení, vykročil správní soud z mezí, v nichž lze vykonávat státní moc (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), neboť použil argument v zákoně (§60 soudního řádu správn ... | |
| III. ÚS 458/07 | 2. 8. 2007 | Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku např. svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. V daném případě k takovému extrémnímu porušení došlo. Obecný soud ve věci žaloby, jež napadala celkem 17 dodatečných platebních výměrů, nejdříve vyloučením věc bezdůvodně rozdělil na 17 samostatných řízení. Soud tímto nesprávným postupem vyvolal na straně stěžovatele náklady. Poté v samostatném řízení soud žalobě vyhověl, avšak nepřiznal žalobci (stěžovateli) náhradu nákladů právního zastoupení s odůvodněním, že stěžovateli již byly náklady uhrazeny v jiném dříve skončeném řízení. Rozhodnutím o nákladech řízení může být zasaženo do práva na spravedlivý proces např. postupem, jenž je extrémním vybočením ... | |
| II. ÚS 841/07 | 26. 7. 2007 | Tím, že soud prvního stupně nedoručil odvolání vedlejšího účastníka stěžovateli, který zaujímal k argumentům vedlejšího účastníka od samého počátku zřetelně nesouhlasný postoj, odňal mu možnost seznámit se s obsahem podaného odvolání, a neumožnil mu tak se k němu vyjádřit, případně realizovat jeho další procesní práva. Pokud toto pochybení nenapravil ani soud druhého stupně, který o odvolání směřujícím do výroku o nákladech řízení rozhodl v neveřejném zasedání, tedy toliko na základě podaného odvolání, přestože základ jeho rozhodnutí o nákladech řízení se odvíjel od sporné skutkové okolnosti, a navíc rozhodl jinak než soud prvního stupně, zkrátil stěžovatele na jeho procesních právech, a porušil tak ústavně chráněné právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť nepostupoval při ochraně práva stanoveným postupem. Porušil též ústavně chráněný princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. ... | |
| II. ÚS 361/06 | 26. 7. 2007 | Je na obecných soudech, aby naplnily svoji základní funkci a zahájily proporcionální ochranu subjektivních práv a právem chráněných zájmů, a to tak, že nebudou zamítat žaloby pronajímatelů požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy. Není přípustné, aby soud odmítl rozhodnutí z důvodu mlčení, nejasnosti či nedostatečnosti zákona; takový případ by byl odmítnutím spravedlnosti - denegatio iustitiae. | |
| II. ÚS 605/07 | 26. 7. 2007 | Rozhodnutím o nákladech řízení může být zasaženo do práva na spravedlivý proces, např. postupem, jenž je extrémním či neočekávatelným vybočením z postupu, jenž lze na základě obsahu pravidel řízení očekávat. Pokud obecný soud v samostatně vedeném řízení nepřiznal stěžovateli za provedené úkony vyžadující právní pomoc žádnou náhradu nákladů zastoupení s odůvodněním, že stěžovateli již byly náklady uhrazeny v jiném řízení, vybočil z mezí, v nichž lze vykonávat státní moc (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), neboť použil argument v zákoně (§60 soudního řádu správního) neobsažený a neočekávatelný z hlediska předchozího postupu. | |
| I. ÚS 557/05 | 24. 7. 2007 | 2 | Podmínkou fungování právního státu je respektování autonomní sféry jednotlivce, která také požívá ochrany ze strany státu tak, že na jedné straně stát zajišťuje takovou ochranu proti zásahům ze strany třetích subjektů, jednak sám vyvíjí pouze takovou aktivitu, kterou do této sféry sám nezasahuje, resp. zasahuje pouze v případech, které jsou odůvodněny určitým veřejným zájmem a kdy je takový zásah proporcionální (přiměřený) s ohledem na cíle, jichž má být dosaženo. Právo jednotlivce na autonomii vůle, tj. v důsledku svoboda jednotlivce, je jedním z projevů a institucionálních garancí těchto principů. Je na státní moci, pokud usiluje o to být mocí s atributy právního státu, aby uznala autonomní projevy vůle jednotlivců a jí odpovídající jednání, pokud takové jednání splňuje shora uvedené podmínky (především nezasahuje do práv třetích osob). V takových případech musí státní moc takové projevy jednotlivců toliko respektovat, případně aprobovat, pokud má toto jednání eventuálně vyvolávat da ... |
| II. ÚS 138/07 | 19. 7. 2007 | Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Ústavní soud zdůrazňuje obecně platný princip, podle něhož případné zásahy do základních práv nebo svobod, a tedy i jejich omezení, musí být interpretovány restriktivně, a nikoliv extenzivně. Zejména je třeba respektovat zásadu, že při omezení základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a že taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena (čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Ústavní soud již dříve zaujal stanovisko, od kterého se nemíní odchýlit ani v tomto případě, že každý, kdo je účastníkem řízení před soudy, má právo se ve své věci takového řízení (jednání před soudy) osobně účastnit bez ohledu na to, zda by jeho přítomnost měla vliv na vynesení rozhodnutí. Jestliže soud přítomnost účastníkům řízení neumožní - ja ... | |
| II. ÚS 919/07 | 19. 7. 2007 | Pouze konstatování soudu o naplnění vazebního důvodu dle §67 trestního řádu výrokovou částí rozhodnutí má způsobilost zakládat právní následky a nabývat právní moci (a contrario uvedení v pouhém odůvodnění). Právní relevance stran naplnění dalšího vazebního důvodu přichází tedy ve stížnostním řízení v úvahu pouze v případě, že krajský soud zruší usnesení okresního soudu a sám ve výroku konstatuje, že se stěžovatel bere do vazby též z dalšího důvodu dle §67 trestního řádu. Státnímu zástupci dle §71 odst. 3 trestního řádu přísluší zkoumat toliko, zda u obviněného nacházejícího se ve vazbě stále trvají vazební důvody, pro které byl vzat do vazby; není naopak oprávněn zkoumat eventuální existenci jiného vazebního důvodu podle §67 trestního řádu, a fortiori o něm rozhodnout ve výrokové části svého rozhodnutí. V opačném případě by rozhodnutí státního zástupce v sobě materiálně obsahovalo rozhodnutí o vzetí do vazby, k jehož vydání je však oprávněn ve smyslu §68 odst. 1 trestního řádu pouze s ... | |
| Pl. ÚS 13/07 | 18. 7. 2007 | Procesní podmínkou aktivní legitimace obecného soudu dle §64 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je taková pozice zákona, příp. jeho jednotlivého ustanovení, jehož zrušení je navrhováno, k předmětu kmenového řízení, jež zakládá pro posouzení věci ze strany obecného soudu rozhodovací důvody (Pl. ÚS 38/06). Aktivní legitimaci soudu k podání návrhu na zrušení právního předpisu, resp. jeho ustanovení, vymezuje čl. 95 odst. 2 Ústavy tak, že pokud soud dospěje k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. V §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu se stanoví, že návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení je oprávněn podat též soud v souvislosti se svou rozhodovací činností podle čl. 95 odst. 2 Ústavy (Pl. ÚS 20/05). Účel procesních předpisů je rovněž třeba hledat v omezení výkonu soudní moci tak, aby její úkony byly pro účastníky řízení předvídatelné. Z tohoto dův ... | |
| IV. ÚS 451/05 | 17. 7. 2007 | 2 | Projednávaná věc byla co do skutkových tvrzení a právního posouzení zcela podřaditelná pod rozhodnutí Nejvyššího soudu, jež bylo publikováno ve veřejně dostupné sbírce rozhodnutí. Krajský soud v Ústí nad Labem však zaujal názor zcela odlišný, Nejvyšším soudem označený (byť v jiné věci) za právně nesprávný. Takový postup sám o sobě nutně by nemusil být protiústavní, neboť faktické precedenční účinky publikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou v právním systému České republiky oslabeny potud, že právní názory v nich obsažené formálně nižší soudy nezavazují. Tím však není řečeno, že by judikatura Nejvyššího soudu neměla svoji normativní sílu. Je totiž sice právem nižšího soudu tyto judikatorní závěry (rozumí se samo sebou, že nikoliv závěry kasačního rozhodnutí v konkrétní věci) nerespektovat a odchýlením se od nich iniciovat jejich změnu, avšak taková iniciativa - má-li být ústavně konformní - nemůže se udát mimo rámec spravedlivého procesu. Chtěl-li odvolací soud v projednávané věci ... |
| IV. ÚS 23/05 | 17. 7. 2007 | 2 | Nelze považovat za rozumné (legitimní) zveřejnění difamační informace o jiné osobě působící ve veřejném životě, pokud 1. se neprokáže, že existovaly rozumné důvody pro spoléhání se na pravdivost difamační informace, dále 2. pokud se neprokáže, že byly podniknuty dostupné kroky k ověření pravdivosti takové informace, a to v míře a intenzitě, v níž bylo ověření informace přístupné a definitivní, a 3. pokud ten, kdo difamační informaci zveřejnil, měl důvod nevěřit, že tato informace je pravdivá. Zveřejnění takové informace nelze považovat za legitimní či rozumné i tehdy, pokud si šiřitel takové informace neověří její pravdivost dotazem u osoby, jíž se informační údaj týká, a nezveřejní její stanovisko, s výjimkou nemožnosti takového postupu a nebo tam, kde tento postup zjevně nebyl nutný (Lange v. Australian Corporation, 1997, citováno v kauze Reynolds Lds.). Důležité pro posouzení legitimity zveřejnění informace je zkoumání motivu. Legitimitu nelze dovodit, pokud bylo zveřejnění dominant ... |
| IV. ÚS 545/07 | 17. 7. 2007 | Argument kasačního soudu, že stěžovatelé v kasační stížnosti nepřípustně uplatnili nové "skutečnosti" (k nimž nemohl podle §109 odst. 4 soudního řádu správního přihlédnout), nejenže není zaměnitelný s argumentem dříve neuplatněného "důvodu" ve smyslu §104 odst. 4 soudního řádu správního, nýbrž může mít místo až teprve po důsledném zhodnocení důvodu, který stěžovatelé v kasační stížnosti nepochybně (i z pohledu kasačního soudu) uplatnili, totiž důvodu, že k dodatečnému vyměření daně došlo po uplynutí tříleté prekluzivní lhůty zakotvené v ustanovení §47 odst. 1 a 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Nezákonnost je dána, jestliže je napadeným rozhodnutím založena kolize se zákonem stanovenými podmínkami. Zde může být důvodem k nezákonnosti nesprávná interpretace ustanovení §103 odst. 1 písm. d) soudního řádu správního, tedy jiná vada řízení před soudem spočívající v tom, že soud nepřihlédl ex offo k prekluzi práva správního orgánu dodatečně vym ... | |
| II. ÚS 192/05 | 11. 7. 2007 | 2 | Nejvyšší správní soud vyložil ustanovení §14 odst. 5 zákona č. 63/1991 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, ve znění pozdějších předpisů, tak, že pokuta musí být do jednoho roku ode dne zjištění porušení povinností uložena pravomocně, přičemž začátkem lhůty je, vzhledem k jazykovému významu užitého termínu "zjištění", teprve okamžik, kdy byla Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže stěžovatelce poskytnuta možnost vyjádřit se k předmětu řízení a výsledkům šetření. Pokud by byl přijat výklad podaný v napadeném rozhodnutí Nejvyšším správním soudem, pak by okamžik, kdy se Úřad pro ochranu hospodářské soutěže o porušení zákazu nebo nesplnění povinnosti dozvěděl, při krajním výkladu mohl být totožný s okamžikem, kdy je vydáno rozhodnutí, kterým se nesplnění zákazu nebo porušení povinnosti deklaruje. Lhůta by pak byla degradována, zjednodušeně řečeno, na rámec, v němž má proběhnout rozkladové řízení. To by znamenalo popření jakéhokoliv praktického smyslu citované lhůty pro uložení pokuty, neboť ... |
| II. ÚS 995/07 | 10. 7. 2007 | Omezení způsobilosti k právním úkonům je vždy rozhodnutím státu, kterým stát - za ústavně aprobovaných podmínek - vstupuje do autonomního prostoru jednotlivce, přičemž je to stát, který nese plnou odpovědnost za to, že za trvání tohoto omezení se nijak nezhorší postavení či "kvalita" právního jednání jednotlivce. Z toho lze vyvodit, že je to rovněž primárně stát, který je vůči osobě zbavené způsobilosti k právním úkonům povinován ochranou jejích základních práv, tj. konkrétně zajistit jí kvalifikované zastupování v právních vztazích, a tam, kde neexistuje soukromá osoba ochotná takovou funkci zastávat, je stát povinen vykonávat tuto funkci sám. S ohledem na to je jedinou ústavně konformní interpretací §27 odst. 3 občanského zákoníku taková interpretace, která reflektuje toto postavení a roli státu ve vztahu k ochraně základních práv. Dané ustanovení je tedy třeba vykládat tak, že "orgánem místní správy" je obec, která opatrovnickou funkci vykonává jako "organizační součást" státu, niko ... | |
| I. ÚS 460/07 | 10. 7. 2007 | Městský soud v Praze vzbudil svým postupem očekávání, že každý ze 17 původně společně žalovaných případů bude přezkoumávat přísně individuálně, což byla pro stěžovatele, který jasně vyjádřil, že upřednostňuje společné projednání, zřetelná pobídka, aby znova zevrubně přezkoumal jemnosti každého takového případu a aby nespoléhal na to, že sám dopředu identifikoval obecné jednotící prvky, jež bylo možno vztáhnout na všechna napadená rozhodnutí. Tím soud vyvolal na straně stěžovatele náklady (jde jak o kancelářské a poštovní výlohy, tak o práci věnovanou studiu a zpracování dokumentů a o vypracování procesních reakcí). Poté soud vydal výrok, kterým ve svém důsledku popřel, že takové samostatné úkony bylo třeba činit. Pokud Městský soud v Praze v samostatně vedeném řízení nepřiznal stěžovateli za provedené úkony vyžadující právní pomoc žádnou náhradu nákladů zastoupení s odůvodněním, že stěžovateli již byly náklady uhrazeny v jiném řízení, vykročil z mezí, v nichž lze vykonávat státní moc ( ... | |
| IV. ÚS 811/07 | 9. 7. 2007 | Ustanovení §54 odst. 4 soudního řádu správního umožňuje předsedovi senátu opravit pouze chyby v psaní, počtech a jiné zjevné nesprávnosti, přičemž tyto chyby jsou obvykle identifikovatelné na základě srovnání výroku rozhodnutí s jeho odůvodněním. Není však přípustné pomocí tohoto institutu měnit obsah rozhodnutí v takovém rozsahu, že by opravou jeho výroku byla účastníkům řízení založena nová práva či povinnosti. Městský soud v Praze proto postupoval správně, když návrhu na opravu výroku o nákladech řízení nevyhověl. Omyl soudu nenapravený včas v důsledku profesního pochybení advokáta nemůže být (zásahem Ústavního soudu) reparován způsobem, jenž by byl ve zjevném rozporu s kogentními ustanoveními jednoduchého práva v dané věci aplikovanými. | |
| I. ÚS 712/05 | 28. 6. 2007 | 2 | Vzhledem ke specifické povaze předmětné věci je třeba při jejím posuzování ctít účel a smysl zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, a zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945, které měly především za cíl nápravu křivd způsobených předchozím režimem. S ohledem na to je třeba posoudit stěžovatelem předložené usnesení o soudní rehabilitaci jako splnění podmínky pro vyplacení jednorázové částky, i když bylo toto usnesení vydáno v režimu obecného trestního řízení, a nikoli v režimu zákona č. 119/1990 Sb. Tímto závěrem Ústavní soud zároveň bere v úvahu i skutečnost, že v minulosti bylo rozhodování v těchto věcech značně nejednotné. Nejvyšším správním s ... |
| III. ÚS 290/06 | 28. 6. 2007 | 2 | Do rozhodování o nákladech řízení Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se nepochybně může citelně dotknout některého z účastníků řízení, v zásadě nedosahuje intenzity opodstatňující přijetí závěru o porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů však získá ústavněprávní dimenzi v případě, že postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu, mj. z důvodu nedostatečného seznámení se s obsahem příslušného spisového materiálu. I v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení zůstává zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které musí být ve shodě i s obsahem příslušného soudního spisu. Je tomu tak proto, že zásady vztahující se k ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyžadují, aby výrok o náhradě nákladů řízení byl v souladu s průběhem řízení (a tedy i s úkony účastníků), přičemž úvaha soudu při tomto rozhodování musí být věrohodná, logická a s ... |
| I. ÚS 779/06 | 27. 6. 2007 | 2 | Obecně platí, že základní právo na spravedlivý proces a soudní ochranu, tak jak vyplývá z Listiny základních práv a svobod, v sobě zahrnuje především požadavek na řádný procesní postup obecných soudů, který odpovídá pravidlům stanoveným v právních předpisech. Z pravidel stanovených pro dokazování a ze zásady volného hodnocení důkazů vyplývá, že obecné soudy nejsou sice povinny provést všechny účastníky navrhované důkazy, avšak jestliže některý z důkazů neprovedou, pak jsou povinny své rozhodnutí řádně odůvodnit. Z odůvodnění musí být jednoznačně patrné, o jaké závěry se obecné soudy při svém rozhodnutí o zamítnutí důkazního návrhu opřely. Takový postup je v souladu s příslušnou právní úpravou, odpovídá základnímu právu na spravedlivý proces i ustálené judikatuře Ústavního soudu. |
| I. ÚS 347/05 | 27. 6. 2007 | 2 | Ústavní soud již opakovaně ve svých rozhodnutích uvedl, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, nelze chápat tak, že ruší a jaksi generálně "zbavuje existence" tehdejší stav a tehdejší dobu se všemi křivdami, jichž se dopouštěla, ale tak, že usiluje o zmírnění křivd, které, jak se praví v úvodu k zákonu, "nelze nikdy zcela napravit" (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 91/2000, U 24/19 SbNU 259). Pokud jde o uzavření kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek, ustálená judikatura Ústavního soudu shledává nápadně nevýhodné podmínky především ve stanovení kupní ceny. Byla-li kupní cena v době uzavření kupní smlouvy dohodnuta na základě tehdy platných cenových předpisů, není možné bez dalšího usuzovat na adekvátnost či neadekvátnost peněžitého plnění ze smlouvy a podle toho na existenci nápadně nevýhodných podmínek. Zároveň je však třeba posuzovat nejen soulad kupní ceny s tehdy platnými právními předpisy, ale i další okolnosti, zejména skut ... |
| III. ÚS 34/07 | 20. 6. 2007 | Jednou z komponent garance spravedlivého a tedy ústavně souladného výsledku soudního procesu je řádná realizace soudního řízení (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod). Účelem s tím souvisejícího vedení soudního spisu je potom náležitá dokumentace provedeného řízení, resp. smyslem a účelem "žurnalizace" je vytvořit možnost verifikace jeho řádného průběhu ex post, a to zejména i pro situace hodnocení opodstatněnosti pozdějších tvrzení, jež mohou jeho řádné vedení (způsobem nikoliv nevýznamným) zpochybnit. Z toho posléze plyne, že jakékoliv listiny v soudním spise založené musejí přiměřeně povaze věci vykazovat náležitou určitost (objektivní seznatelnost) toho, co jimi má býti stvrzeno. To zejména v případech, kdy z úkonů, jejichž realizaci mají dokladovat, plynou (pro proces jako celek a jeho výsledek) konsekvence zcela zásadní povahy. Obecně lze přitom v daném ohledu konstatovat, že neurčitost některých údajů na relevantních listinách v soudním spise, na jejichž vyhot ... | |
| III. ÚS 117/07 | 20. 6. 2007 | Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna. Každá změna rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané také ke sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem jevem ve své podstatě nežádoucím, neboť takovouto změnou je zjevně narušen jeden z principů demokratického právního státu, a to princip předvídatelnosti soudního rozhodování. To je prioritním důvodem, proč platná právní úprava předepisuje pro soudy nejvyšších instancí i pro Ústavní soud zvláštní a závazná pravidla přijímání rozhodnutí v situacích, kdy jimi má být jejich dosavadní judikatura překonána [srov. např. §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), §17 soudního řádu správního a §23 zákona o Ústavním soudu] . Vyložené zásady je nutno zvlášť důsledně dodržovat tehdy, je-li důsl ... | |
| II. ÚS 175/06 | 19. 6. 2007 | 2 | Výpověď spoluobviněného učiněnou v přípravném řízení je možné přečíst a použít jako podklad pro rozhodnutí o vině jen tehdy, byl-li tohoto úkonu účasten obhájce spoluobviněného, který je touto výpovědí usvědčován, nebo samotný spoluobviněný, pokud obhájce neměl a ani ho mít nemusí. V opačném případě je možné protokol o výpovědi spoluobviněného u hlavního líčení pouze předestřít podle §212 trestního řádu, a nikoliv přečíst k důkazu podle §207 odst. 2 trestního řádu. Akceptace důkazu provedeného v rozporu s trestním řádem (viz shora) je porušením základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a práva na obhajobu v trestním řízení podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod i čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. |
| II. ÚS 529/05 | 19. 6. 2007 | 2 | Pojmem stavba ve smyslu §7 odst. 1 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, se rozumí stavba jako nemovitá věc ve smyslu občanského zákoníku. |
| II. ÚS 187/06 | 19. 6. 2007 | 2 | Vzhledem k ústavně zaručenému právu na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod nelze prostřednictvím termínu "důvody" v §60 odst. 1 soudního řádu správního vymezovat kategorii osob, která by z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tak jí de facto upírat právo na náhradu nákladů řízení a z hlediska ostatních ji diskriminovat. Účastníka nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s tím, že se mohl bránit sám. Opačná interpretace ustanovení §60 soudního řádu správního popírá princip rovnosti účastníků, porušuje právo na spravedlivý proces a nepřímo zasahuje též do práva na právní pomoc. |
| II. ÚS 247/07 | 19. 6. 2007 | 2 | Je jistě právem a povinností státu zajišťovat ochranu společnosti vyšetřováním podezření ze spáchání trestné činnosti a jednotlivec je povinen v určitém rozsahu omezení z toho vyplývající snášet. Pokud však orgány činné v trestním řízení dospějí k pravomocnému rozhodnutí, které se posléze ukáže jako nezákonné, nebo si v průběhu trestního řízení počínají nezákonným nebo nepřiměřeným způsobem či způsobem neslučitelným s ochranou základních práv, čítajíc v to nejen extrémní případy nelidského či ponižujícího zacházení, ale též případy průtahů v řízení, jedná se o postupy, kterými již porušují jednotlivá osobnostní práva, jejichž ochrana je garantována čl. 10 Listiny základních práv a svobod. Takové postupy nelze označit bez bližšího zkoumání za jiný výkon práva, jak to učinily v napadených rozhodnutích obecné soudy, a není proto jednoznačně vyloučeno, aby za takové porušení jednotlivci příslušela náhrada za nemateriální újmu vyvolanou ve sféře jeho osobnostních práv. |
| II. ÚS 429/07 | 19. 6. 2007 | Zejména u rozhodnutí, jež mají zásadní dopad na základní práva obviněného, se z hlediska souladu s normami ústavního práva nelze spokojit s postupem, kdy soud v odůvodnění rozhodnutí pouze zopakuje námitky uvedené v podání obviněného, aniž by je následně logickým způsobem a na základě prokázaných skutečností vyvrátil, popř. náležitě vysvětlil, v čem spočívá jejich irelevantnost. Z odůvodnění rozhodnutí, kterým soud podle §72 odst. 3 trestního řádu zamítá žádost obviněného o propuštění na svobodu, musí být zřejmé, že se soud náležitě zabýval všemi argumenty a námitkami, které obviněný ve své žádosti uvedl. Aby soud dostál ústavněprávnímu požadavku zdrženlivosti ve vazebních věcech a imperativu maximální šetrnosti k právům obviněného, musí výslovně, přehledně a logicky vysvětlit, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se obviněný bude chovat způsobem uvedeným v §67 písm. a) až c) trestního řádu, a to za podmínek stanovených v dovětku tohoto ustanovení. Soud musí tedy zárove ... | |
| II. ÚS 79/07 | 19. 6. 2007 | Postupem podle §66 odst. 1 trestního řádu, tedy uložením pořádkové pokuty za nesplnění výzvy k vydání věci dle §78 odst. 1 trestního řádu, nelze vynucovat na osobě podezřelé součinnost při opatřování důkazů proti ní samé, a tedy nutit ji k sebeobviňování v trestním řízení. Ústavně souladnou alternativou, jíž lze dosáhnout zajištění účelu trestního řízení (§1 odst. 1 trestního řádu), je za této situace podpůrné uplatnění zajišťovacího úkonu odnětí věci, a to v intencích §79 trestního řádu. Toto odnětí přitom není donucováním k vydání věcného důkazu proti sobě samému, neboť jde o ústavně přípustné nucené zajištění věcných důkazů, byť proti vůli podezřelého. | |
| Pl. ÚS 21/06 | 12. 6. 2007 | Obec při výkonu samostatné působnosti nemůže upravovat formou obecně závazných vyhlášek otázky, které jsou vyhrazeny pouze zákonné úpravě, a nemůže upravovat záležitosti, které jsou již upraveny předpisy práva veřejného nebo soukromého. V případech, kdy obec vystupuje jako subjekt určující pro občana povinnosti jednostrannými zákazy a příkazy, tj. jestliže vydává obecně závaznou vyhlášku, jejímž obsahem jsou právní povinnosti, může tak činit jen v případě výslovného zákonného zmocnění, neboť je vázána čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| IV. ÚS 156/05 | 12. 6. 2007 | „Žaloby pronajímatelů (vlastníků bytů) na náhradu škody vůči státu [opírající se o zákon č. 82/1998 Sb. (...)], jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy (nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05), jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a v tomto smyslu poskytnout účastníkům řízení procesní prostor, aby se mohli vyjádřit k uvedené změně právního posouzení. Nárok vůči státu na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod má subsidiární charakter vůči nároku pro najímatele bytu proti nájemci na zvýšení nájemného jen za dobu počínající dn ... | |
| I. ÚS 603/07 | 7. 6. 2007 | 2 | Průlom do presumpce neviny je v případě rozhodování o pokračovaní vazebního omezení osobní svobody vyvažován mimo jiné požadavkem neoslabování podezření, který shodně s Evropským soudem pro lidská práva aplikoval i Ústavní soud. Nejsou-li v průběhu řízení konkretizovány a precizovány původní indicie odůvodňující stíhání obviněného, nemůže takové obvinění ospravedlnit další pokračování vazby. Výpověď poškozeného, o niž soud opřel závěr o majetkové povaze stíhaného jednání, objektivně oslabila svou věrohodnost, avšak soud tato situace nechala netečným, přestože stěžovatel namítal, že majetkový prvek je klíčový z hlediska posouzení závažnosti trestního jednání, za něž je stíhán (měřeno sazbou hrozícího trestu odnětí svobody). Pokud krajský soud tyto námitky odkázal do hlavního líčení, pak nedostatečně odlišil, že jiné (nižší) nároky je možno klást na důvodnost trestního stíhání, a jiné nároky platí pro důvodnost a podloženost pokračování vazebního omezení svobody. Ústavně zakotvená povinn ... |
| I. ÚS 462/07 | 7. 6. 2007 | 2 | Správní soud vzbudil svým postupem očekávání, že každý ze 17 původně společně žalovaných případů bude přezkoumávat přísně individuálně, což byla pro stěžovatele, který jasně vyjádřil, že upřednostňuje společné projednání, zřetelná pobídka, aby znova zevrubně přezkoumal jemnosti každého takového případu a aby nespoléhal na to, že sám dopředu identifikoval obecné jednotící prvky, jež bylo možno vztáhnout na všechna napadená rozhodnutí. Tím soud vyvolal na straně stěžovatele náklady (kancelářské a poštovní výlohy, práce věnovaná studiu a zpracování dokumentů, vypracování procesních reakcí). Poté soud vydal výrok, kterým ve svém důsledku popřel, že takové samostatné úkony bylo třeba činit. Pokud správní soud v samostatně vedeném řízení nepřiznal stěžovateli za provedené úkony vyžadující právní pomoc žádnou náhradu nákladů zastoupení s odůvodněním, že stěžovateli již byly náklady uhrazeny v jiném řízení, vykročil z mezí, v nichž lze vykonávat státní moc (čl. 2 odst. 2 Listiny základních prá ... |
| I. ÚS 750/06 | 6. 6. 2007 | 2 | Ústavní soud s ohledem na čl. 4 Ústavy České republiky nemůže tolerovat odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), resp. zamezení přístupu k soudu, jako důsledku věcného omylu obecného soudu např. při posouzení včasnosti opravného prostředku. Tento právní názor však v žádném případě nemůže vést k mechanickému rušení napadených rozhodnutí ve všech případech, nýbrž je nutno vždy zvažovat konkrétní kontext případu a materiální (skutečné) důsledky v právní sféře stěžovatele. Ústavnímu soudu nepřísluší samostatně zvažovat věcnou opodstatněnost podaného opravného prostředku namísto příslušného obecného soudu, nemůže však vzhledem k požadavku racionality a účelnosti rozhodovací činnosti alibisticky posouvat stěžovatele do dalšího řízení, ve kterém ex lege nemá naději na úspěch z důvodu zřejmé nepřípustnosti původně podaného opravného prostředku. Takový postup by neměl pro stěžovatele žádný právní význam, prodloužil by celkovou délku řízení a rovněž by stěžovateli zvýšil náklady na právní z ... |
| II. ÚS 265/07 | 6. 6. 2007 | V §72 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, týkajícím se komunální stížnosti, na rozdíl od písmene a) téhož ustanovení, sice není uvedeno, že by mělo jít o zásah v řízení, jehož byl územně samosprávný celek účastníkem, i zde je však třeba trvat na tom, že musí jít o zásah individualizovaný a ochrany před ním se může u Ústavního soudu dovolávat pouze ten územně samosprávný celek, jehož právo na samosprávu jím bylo přímo dotčeno. Ani komunální stížnost nevykazuje znaky populární žaloby (actio popularis). Trestní stíhání bývalých či současných zastupitelů města, členů jeho rady nebo dokonce starosty v souvislosti s hlasováním zastupitelstva o nakládání s majetkem města může mít nepřímý vliv na budoucí výkon samosprávy a způsob nakládání s majetkem města. To však nestačí, aby tento orgán samosprávy byl vedle fyzických osob - svých současných či bývalých členů - nebo dokonce na jejich místě oprávněn domáhat se zrušení rozhodnutí v jejich trestních věcech, zejména mají-l ... |