| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| Pl. ÚS 16/08 | 29. 9. 2010 | 2 | Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyložil, že přichází-li v úvahu možnost ústavně konformního výkladu napadeného ustanovení, má tento přednost před kasací napadeného ustanovení. K tomuto postupu vycházejícímu z principu minimalizace zásahu přistoupil Ústavní soud i přesto, že si byl plně vědom toho, jak zákonodárce při přijímání napadené právní úpravy postupoval záměrně tak, aby obešel judikaturu Ústavního soudu a pokusil se do přijímané právní úpravy prosadit svoji vůli bez ohledu na vysokou míru rizika, že tato právní úprava nebude ústavně konformní. Ústavní soud ani v tomto případě však nehodlá vést diskusi se zákonodárcem, přísluší mu toliko kontrola ústavnosti norem, které jsou mu k takové kontrole oprávněnými navrhovateli navrženy. Ústavní soud ve své judikatuře v případě napětí mezi ústavně konformním a originálním (subjektivním) výkladem přiznal prioritu prvnímu z nich [nález sp. zn. Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. 6. 2002 (N 80/26 SbNU 317; 403/2002 Sb.)]. Z uvedené maximy vych ... |
| Pl. ÚS 33/09 | 29. 9. 2010 | 2 | 1. Právní úprava, jež kárně obviněnému soudci obecného soudu neumožňuje podat odvolání proti rozhodnutí kárného senátu, není protiústavní. Na kárné řízení se soudci obecných soudů není aplikovatelné ustanovení čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť toto řízení nelze kvalifikovat jako řízení o trestním obvinění. Jde o řízení disciplinární jak z hlediska systematiky právního řádu, tak z hlediska jeho povahy. 2. Kárný senát Nejvyššího správního soudu je "soudem" ve smyslu ustanovení čl. 6 Úmluvy i (a to zejména) čl. 81 Ústavy, na kterémžto závěru nic nemění ani skutečnost, že jeho členy nejsou pouze soudci tohoto soudu, nýbrž i soudci jiných soudů a zástupci dalších právnických profesí. Kárný senát Nejvyššího správního soudu totiž naplňuje formální i materiální znaky soudu. Pokud jde o znaky formální, považuje Ústavní soud za nutné zmínit především to, že kárný senát je organizačně součástí Nejvyššího správního soudu a jeho předsedou je vž ... |
| I. ÚS 1052/10 | 29. 9. 2010 | Podle konstantní judikatury Ústavního soudu není Ústavní soud zásadně povolán k přezkumu správnosti výkladu a použití podústavního práva, výjimku tvoří případy, v nichž současně došlo k porušení některých ústavních kautel. Z tohoto hlediska může dojít k zásahu do základního práva takovou nesprávnou interpretací ustanovení obchodního zákoníku o splnění díla, kdy obecné soudy nerespektují, že závazkový vztah mezi zhotovitelem a objednatelem zanikne, je-li objednateli dílo splněno včas a řádně; pokud dílo nebylo řádně provedeno, závazkový vztah mezi účastníky nemohl splněním zaniknout. Ústavně nepřípustnou svévoli při aplikaci ustanovení obchodního zákoníku sloužící k ochraně objednatele představuje i nerespektování faktu, že práva z odpovědnosti za vady nejsou oslabena opožděnou nebo neučiněnou notifikací, jestliže zhotovitel o příčinách vedoucích k vadám věděl nebo musel vědět v době předání díla. Obtížná důkazní situace objednatele je zvýhodněna formulací "nebo musel vědět". Pokud zhot ... | |
| III. ÚS 1840/10 | 23. 9. 2010 | Úvaha soudu, zda v dané věci jde o tak výjimečný případ, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, tedy důvody pro aplikaci §150 o. s. ř., musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci a musí být v rozhodnutí soudu řádně a přesvědčivě odůvodněna [srov. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000 ze dne 17. 5. 2001 (N 75/22 SbNU 145)]. V postupu soudu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat prvky libovůle a nahodilosti; pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, není ve smyslu §157 odst. 2 o. s. ř. (a tedy i ve smyslu práva na spravedlivý proces) dostačující (nález sp. zn. III. ÚS 727/2000). Pokud tedy výjimečná aplikace §150 o. s. ř. nebyla v napadeném rozhodnutí odůvodněna dostatečně, bylo tím porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod [nález sp. zn. II. ÚS 3015/09 ze dne 7. 4. 2010 (N 74/57 SbNU 15)]. | |
| III. ÚS 1542/09 | 23. 9. 2010 | Osobu oprávněnou k podání stížnosti (§142 odst. 1 trestního řádu) proti takovému usnesení v trestním řízení, které je třeba vyhotovovat a doručovat, nelze nutit k podání stížnosti, aniž by se mohla seznámit s písemným vyhotovením usnesení, proti němuž tato stížnost směřuje. Ani podání stížnosti do protokolu bezprostředně po vyhlášení usnesení nesmí této osobě znemožnit reagovat v rámci opravného prostředku na právní a skutkovou argumentaci uvedenou v odůvodnění usnesení, jež je teprve posléze vyhotoveno. V takovém případě je nutno oprávněné osobě poskytnout od okamžiku doručení písemného vyhotovení k doplnění její stížnosti přiměřenou dobu, jejíž délku je třeba přizpůsobit povaze napadeného usnesení (srov. vlastní lhůtu k podání stížnosti podle §143 odst. 1 trestního řádu). Nebyl-li stěžovateli v řízení o opravném prostředku dán prostor, aby jakkoli zpochybnil právní a skutkové úvahy soudu prvního stupně obsažené v odůvodnění napadeného usnesení, došlo tím k porušení práva stěžovatele ... | |
| I. ÚS 1877/10 | 16. 9. 2010 | Tam, kde k hájení svých zájmů je stát (příp. jím zřízená organizace) vybaven příslušnými organizačními složkami (finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu), není v zásadě důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž je advokát; pokud tak přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. Na druhou stranu nelze a priori vyloučit výjimky z uvedeného pravidla. Je tedy třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je vedlejší účastník, který je organizací zřízenou Ministerstvem dopravy) může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou vedlejším účastníkem, případně právní problematika velmi specializovaná, obtížná, dosud neřešená, problematika s mezinárodním prvkem vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup vedlejšího účastníka ... | |
| II. ÚS 721/10 | 16. 9. 2010 | Ústavní soud považuje za ústavně souladný závěr dovolacího soudu, že soudce dočasně přidělený k určitému soudu se dočasně stává soudcem tohoto soudu na dobu, po kterou toto dočasné přidělení trvá. Z toho pak plyne i akceptovatelnost závěru, že dočasně přidělený soudce může být jmenován předsedou senátu soudu, k němuž byl dočasně přidělen, jak se stalo v posuzovaném případě. Nesprávná aplikace podústavního práva může mít za následek porušení základních práv a svobod zásadně jen v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich interpretačních alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva. Nesprávná realizace důkazního řízení pak může mít za následek porušení postulátů spravedlivého procesu zásadně jen v případech důkazů opomenutých, v případech důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného logického základu. Ústavní sou ... | |
| III. ÚS 1231/09 | 16. 9. 2010 | Pokud je podstatou ústavní stížnosti otázka, zda příslušný orgán postupoval správně, když ustanovil opatrovníka účastníkovi řízení coby osobě neznámého pobytu, přičemž z tohoto důvodu nebylo rozhodnutí ve věci účastníkovi nikdy doručeno (a nemohl tak vyčerpat všechny prostředky poskytnuté zákonem k ochraně svých práv), je taková ústavní stížnost projednatelná. Lhůtu k podání ústavní stížnosti v takovém případě nutno počítat ode dne, kdy se účastník o existenci rozhodnutí dozvěděl. K podmínkám pro ustanovení opatrovníka účastníkovi řízení, jehož pobyt nebyl znám, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že šetření pobytu takové osoby musí být řádné a dostatečné. Postup, kdy je soudem ustanoven a poté tolerován zcela nečinný opatrovník, je nepřípustným formalismem, který ve svém důsledku popírá právo nepřítomného účastníka na spravedlivé řízení. Zásadní vadou řízení rovněž bylo, že opatrovnicí stěžovatelky byla ustanovena zaměstnankyně-vedoucí kanceláře procesního soudu ... | |
| III. ÚS 291/08 | 16. 9. 2010 | Byť občanský soudní řád nestanovil povinnost soudu doručovat opis odvolání účastníka řízení směřujícího jen proti rozhodnutí o nákladech řízení protistraně, příp. za účelem jeho projednání nařizovat (ústní) jednání, daný požadavek může v konkrétním případě vyplynout z nutnosti ochrany procesních práv účastníka řízení, jež plynou z principů spravedlivého procesu. Pokud již soud prvního stupně dospěje k závěru, že je třeba opis odvolání protistraně doručit, měly tento i odvolací soud postupovat v řízení tak, aby dotčená protistrana měla reálnou možnost se k odvolání před vydáním rozhodnutí o něm vyjádřit, a případně - vzhledem k obsahu podaného vyjádření - rozhodnout, zda je nutno k projednání odvolání nařídit jednání. | |
| III. ÚS 3221/09 | 16. 9. 2010 | Předmětem přezkumu v řízení o ústavní stížnosti může být zásadně až konečné rozhodnutí ve věci. Tento princip souvisí se zásadou sebeomezení a minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. Ústavní soud je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti. Pouze výjimečně přezkoumává Ústavní soud některá procesní rozhodnutí, jimiž se řízení nekončí, ale kterými se uzavírá jeho relativně samostatná část a jeho účastník již nemá možnost takové rozhodnutí napadnout. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu patří dále k tomuto typu rozhodnutí i některá procesní rozhodnutí učiněná v přípravném řízení trestním, kterými je intenzivně zasahováno do osobní svobody (např. rozhodnutí o vazbě); vysoká hodnota tohoto právního statku totiž (za určitých situací) vyžadu ... | |
| IV. ÚS 262/10 | 16. 9. 2010 | Již jen z rekapitulace řízení před obecnými soudy, jíž byla věnována část II odůvodnění tohoto nálezu, je zřejmé, že posuzovaný případ byl značně komplikovaný, a to dokonce do té míry, že se samotným obecným soudům dlouho nedařilo o žalobě stěžovatelky rozhodnout - jak vidno, zvláště nalézací soud při posuzování věci několikrát osciloval mezi hraničními body trajektorie vymezené výrokem: promlčeno - nepromlčeno. Posun ve věci nastal až v roce 2008, kdy Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí závazně stanovil některá východiska, která okresní i krajský soud dovedla k rozhodnutí, že nároky stěžovatelky jsou promlčeny. Přitom ono hodnocení ze strany obecných soudů, zda jsou naplněna formální zákonná kritéria, aby mohlo být vůbec promlčení platně namítáno (tzn. správné určení počátku promlčecí doby, určení správné délky promlčecí doby v závislosti na typu uplatňovaného nároku atp.), je samo o sobě podle Ústavního soudu - nazíráno mantinely přezkumu soudních rozhodnutí zdejším soudem - akceptovate ... | |
| III. ÚS 2894/07 | 14. 9. 2010 | Pokud soud jednal ve věci za situace, kdy nebyly vyčerpávajícím způsobem zjištěny podmínky pro ustanovení opatrovníka stěžovateli a opatrovník byl navíc ustanoven z řad zaměstnanců soudu, odňal tím stěžovateli možnost jednat před soudem, v důsledku čehož došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. | |
| III. ÚS 1180/10 | 14. 9. 2010 | Právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat se všemi důkazy, jakož i s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení, přičemž v opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů. Pokud se odvolací soud vůbec nezabýval (nikoliv zcela irelevantními) námitkami účastníka (zde stěžovatelky), představuje toto opomenutí porušení práva na spravedlivý proces. Tam, kde je k hájení svých zájmů stát vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž byl advokát, a pokud tak přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. Tím nemá být kategoricky konstatováno, že za zcela výjimečných okolností ne ... | |
| I. ÚS 869/10 | 9. 9. 2010 | Výklad, podle kterého důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu vylučuje možnost připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu. | |
| I. ÚS 726/10 | 8. 9. 2010 | Obecné soudy v situaci, kdy ochrana vlastnického práva stěžovatele je zeslabena již samotnou zákonnou úpravou, zakotvenou v §22 odst. 1 písm. d) zákona č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci, ve znění pozdějších předpisů, pominuly dostatečně zhodnotit okolnost, z níž vyplývá podstata odpovědnosti za neoprávněný odběr elektřiny, tedy zda k žalobcem tvrzenému porušení ochranných prvků jednotlivých elektroměrů skutečně a prokazatelně došlo. Pokud obecné soudy vyšly z předpokladu, že v důsledku porušení právní povinnosti stěžovatele, spočívající v nezabránění poškození elektroměru, došlo fiktivně k neoprávněnému odběru elektřiny, zcela přitom ignorovaly fakt, že žalobcem tvrzené porušení povinností je podložené pouze zápisem jediného svědka, nota bene pracovníka žalobce, jehož zjištění byla podrobena znaleckému zkoumání po více než třech letech. Teprve pokud by bylo poškození cejchovních plomb spolehlivě pr ... | |
| I. ÚS 1286/10 | 8. 9. 2010 | Pokud v soudní evidenci nelze najít faxové podání, nemůže být stěžovateli jako účastníku řízení tato skutečnost přičítána k tíži. Je proto nutno, jsou-li pro to dostatečné důvody, vycházet z presumpce, že s přihlédnutím k běhu lhůty a k předložení originálu bylo podáno včas. | |
| Pl. ÚS 12/10 | 7. 9. 2010 | 1 | "K otázce ústavnosti následného zákonného odejmutí části platu soudců, na který byl před přijetím tohoto opatření dán zákonný nárok, lze vyvodit tyto základní zobecňující teze: - posouzení ústavnosti platných restrikcí vůči soudcům pro konkrétní období konkrétního roku spadá do rámce vymezeného principem soudcovské nezávislosti, - ústavní postavení soudců na straně jedné a představitelů moci zákonodárné a výkonné, zvláště pak státní správy, na straně druhé se vzhledem k principu dělby moci a principu nezávislosti soudců odlišuje, z čehož plyne i rozdílný dispoziční prostor pro zákonodárce k platovým restrikcím vůči soudcům ve srovnání s dispozičním prostorem k takovýmto restrikcím v jiných oblastech veřejné sféry, - zásah do materiálního zabezpečení soudců garantovaného zákonem nesmí být výrazem svévole zákonodárce, nýbrž musí být, vycházeje ze zásady proporcionality, odůvodněn výjimečnými okolnostmi, např. tíživou finanční situací státu, přičemž i za splnění této podmínky musí být zoh ... |
| Pl. ÚS 11/09 | 7. 9. 2010 | 2 | I. Konzumace alkoholu - se znakem způsobilosti narušit veřejný pořádek - se věcně i logicky neomezuje na samotné (vlastní) požívání alkoholického nápoje (tj. pití jako takové), nýbrž zahrnuje i obdobně tomu imanentní a veřejně reflektovatelné činnosti, jež počínají opatřením alkoholického nápoje a pokračují jeho "veřejnou" připraveností ke skutečné konzumaci. Právě znak takové "veřejné připravenosti" obec přiléhavě vystihuje v dotčeném ustanovení podmínkou, že jde o alkoholický nápoj v "otevřené lahvi či jiné nádobě", jakož i podmínkou "zdržování se"; ta je významná nejen proto, že je typovým "předpolím" konzumace, nýbrž i tím, že ze zákazu vylučuje pouhý přenos nádoby (přes veřejné prostranství), jenž - oproti tomu - sám o sobě veřejnou konzumaci alkoholu neimplikuje. Lze proto uzavřít, že zákaz zdržování se na veřejném prostranství s otevřenou lahví nebo jinou nádobou s alkoholickým nápojem subsumovat pod zákaz konzumace alkoholu na veřejném prostranství lze, pročež je možné i na ně ... |
| Pl. ÚS 22/09 | 7. 9. 2010 | 2 | Funkce soudce je veřejnou funkcí, a pokud by soudce mohl zastupovat byť osoby blízké v soudním řízení, nelze vyloučit, že k narušení důstojnosti soudcovské funkce a k ohrožení nebo narušení důvěry v nezávislé, nestranné a spravedlivé rozhodování soudů by mohlo dojít. Ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva považuje Ústavní soud za validní kritérium tzv. jevovou stránku věci, tedy reálnou existenci objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda existuje legitimní důvod obávat se u určitého soudního orgánu nedostatku nezávislosti nebo nestrannosti. Z uvedeného plyne, že napadené ustanovení §80 odst. 5 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), v textu: "nesmí zastupovat účastníky soudního řízení nebo jako zmocněnec poškozeného nebo zúčastněné osoby v soudním nebo správním řízení, s výjimkou zákonného zastoupení a případů, v nichž půjde o zastupován ... |
| Pl. ÚS 34/09 | 7. 9. 2010 | 2 | Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité, přičemž v rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině jednoduchého - podústavního - práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení z hlediska vyvážené ochrany základních práv dotčených osob. Garance vlastnického práva podle čl. 11 Listiny se sice bezprostředně týká toliko vztahu mezi jednotlivcem a veřejnou mocí, avšak kromě toho, že tato ustanovení zajišťují pov ... |
| I. ÚS 1357/10 | 7. 9. 2010 | Ústavní soud poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2009 sp. zn. 20 Cdo 938/2008; tam posuzoval Nejvyšší soud jako otázku zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") otázku, zda je soud v rámci exekučního řízení oprávněn zabývat se námitkou povinného, že mu v nalézacím řízení nebyl řádně doručen exekuční titul, tj. mimo jiné to, zda je exekuční titul vykonatelný i po stránce formální, tedy splňující zákonem stanovené formální náležitosti pro výkon rozhodnutí, tedy i otázku, zda byl povinnému řádně doručen. Nejvyšší soud při této příležitosti odkázal na svou opakovanou judikaturu, ve které zdůraznil, že okolnosti významné pro závěr, že je podkladové rozhodnutí vykonatelné, zjišťuje soud i v případě, že je takové rozhodnutí opatřeno doložkou vykonatelnosti. Konkrétně to podle Nejvyššího soudu znamená, že právní názor odvolacího soudu, podle něhož námitkou povinného, že mu v ... | |
| I. ÚS 1744/10 | 6. 9. 2010 | Nalézací soud nesmí ani v řízení, v němž je předmětem sporu pouze "zanedbatelná" peněžní suma, opustit princip právní jistoty a zásadu předvídatelnosti práva (princip odvozený z principu právního státu, tj. z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky), jež implicitně vyžadují přesnost a předvídatelnost soudního rozhodnutí, a musí vést řízení takovým způsobem, aby účastníci nebyli překvapeni hodnocením provedených důkazů a nebyli až v době vyhlášení rozhodnutí postaveni před situaci, v níž již není možné nabídnout soudu další důkazy, které by byly s to názor soudu o skutkovém základu spolehlivě změnit; proto má soud účastníky vhodnou formou informovat, a to nejpozději při poučení podle §119a občanského soudního řádu, jaké skutkové závěry z dosud provedených důkazů vyvodil, přičemž tato informovanost povede k vytvoření adekvátního procesního prostoru stranám sporu k tomu, aby mohly reagovat odpovídajícími návrhy; na soudu pak bude, aby takové návrhy buď připustil a provedl, anebo naopak zamít ... | |
| II. ÚS 860/10 | 2. 9. 2010 | Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ze dne 8. června 2010 (N 121/57 SbNU 495; 219/2010 Sb.) dospěl mimo jiné s odkazem na rozhodovací činnost Evropského soudu pro lidská práva, zaujímající širší pojetí institutu obydlí pro účely stanovení rozsahu základního práva garantovaného čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), k závěru, že právo na respektování obydlí zahrnuje i požadavek respektu k soukromí sídla společnosti, poboček či provozoven právnických osob (viz bod 19 a násl.). Dále konstatoval, že garancemi proti možnému zneužití pravomoci ze strany veřejné moci představuje především soudní kontrola těch nejintenzivnějších zásahů do základních práv a svobod osob (viz body 22-23). Dospěl přitom k závěru, že tyto maximy plynoucí z ústavního pořádku vyžadují, aby o vydání příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků rozhodoval nezávislý a nestranný orgán, za nějž nelze považovat státního zástupce (bod 26). To vedlo k rozhodnutí, jímž bylo ... | |
| II. ÚS 1617/10 | 2. 9. 2010 | Ústavní soud v minulosti uvedl, že smyslem §118a občanského soudního řádu je, aby účastníkovi nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, aniž byl poučen, že taková břemena má [nález sp. zn. I. ÚS 212/06 ze dne 3. října 2006 (N 177/43 SbNU 31)]. Ústavní soud se tak přihlásil k doktríně, podle níž předvídatelné může být jen takové rozhodnutí, jemuž předchází předvídatelný postup soudu při jednání a dokazování. Není v souladu s ústavním pořádkem, aby rozhodnutí soudu nevyřešilo sporné vztahy účastníků jen proto, že se mýlí v kvalifikaci svých vztahů. Z poněkud jiného úhlu řečeno má tato poučovací povinnost své místo tam, kde předmět sporu vymezený skutkovými tvrzeními účastníků řízení není zcela pokryt pozdějším právním hodnocením věci soudem. V daném případě soud prvního stupně shodně jako stěžovatelka posuzoval předmět sporu po právní stránce podle zákona o konkursu a vyrovnání jako pracovněprávní nárok podle §31 odst. 3 písm. i) a §31 odst. 4 zákona o ... | |
| II. ÚS 2193/10 | 2. 9. 2010 | Fakt, že usnesení vydané dle §104a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") nemusí být dle §169 odst. 2 o. s. ř. v obecné rovině vždy odůvodněno, ještě neznamená, že konkrétní okolnosti případu si nebudou žádat, aby soud své rozhodnutí odůvodnil. Pod tyto okolnosti konkrétního případu lze podřadit i situaci, kdy účastník ve svém vyjádření k věcné příslušnosti zaujme stanovisko, s nímž nebude vrchní soud rozhodující o této otázce srozuměn. | |
| IV. ÚS 591/08 | 1. 9. 2010 | Při vybírání daní nelze vycházet pouze z fiskálního zájmu státu, ale cílem musí být vybrání daně ve výši správně stanovené. Při realizaci tohoto práva státu je nutno respektovat práva a právem chráněné zájmy daňového subjektu, v daném případě právo na objektivně provedené dokazování vedoucí k řádně zjištěnému skutkovému stavu. | |
| I. ÚS 2904/07 | 1. 9. 2010 | Ústavní soud se již obdobnou věcí zabýval ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 318/06 ze dne 13. prosince 2007 (N 221/47 SbNU 911). Ústavní soud v uvedeném nálezu odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2007 č. j. 2 Ans 4/2006-91. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu zde dospěl k závěru, že návrh, který je opřený o platný právní předpis a který není podán zjevně mimo možnou pravomoc a působnost orgánu, jemuž je adresován, je návrhem způsobilým zahájit správní řízení. Za dané situace byl tedy správní orgán povinen vydat správní rozhodnutí, a to bez ohledu na jeho možný obsah. Nejedná se o případ nepříslušného správního orgánu, u něhož podáním návrhu řízení zahájeno není. Ústavní soud konstatuje, že stejně rozhodoval Nejvyšší správní soud i rozsudkem ze dne 9. 10. 2007 č. j. 3 Ans 7/2005-83 ve srovnatelné věci, opíraje se o citované usnesení rozšířeného senátu. Podle §179 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, je na daný případ nutné aplikovat dosavadn ... | |
| I. ÚS 125/10 | 1. 9. 2010 | Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby. Toto ustanovení zavazuje i samotný Ústavní soud. Právo domáhat se legitimního majetkového nároku spadá pod ochranu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a pochopitelně také pod ochranu danou čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jsou-li stěžovatelé nositeli hmotného zájmu na vydání náhradního pozemku podle příslušných ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě"), mohou legitimně očekávat, že tento jejich hmotný zájem bude uspokojen a naplní se tak účel zákona. Smyslem věci je zajistit co nejsnadnější uspokojení nároku oprávněné osoby tam, kde odkazem na právní jistotu nebo na veřejný zájem zákonodárce neumožnil jinak obecně preferovanou nápravu újmy uvedením v předešlý stav (restitutio in integrum). Pozemkový fond Č ... | |
| II. ÚS 635/09 | 31. 8. 2010 | Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i ke sjednocování judikatury nižších soudů, je třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení. Za situace, kdy rozhodná ustanovení občanského zákoníku ne zcela dostála požadavku předvídatelnosti, srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti, jelikož se jejich interpretace v čase natolik proměňovala, že během několika let orgán sjednocující judikaturu obecných soudů dospěl k oběma pólovým závěrům (promlčitelné - nepromlčitelné právo), by bylo v rozporu s principem důvěry občana v právo, který je součástí komplexu formujícího principy materiálního právního státu podle ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy, pokud by měl být jednotlivec zbaven svého oprávněného nároku toliko na základě nevyjasněné ... | |
| III. ÚS 1907/10 | 31. 8. 2010 | Jelikož čl. 89 odst. 2 Ústavy dopadá i do poměrů Ústavního soudu, uplatní se závěry vyslovené v jeho dřívějších nálezech ze dne 10. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 455/08 (N 51/52 SbNU 511), ze dne 5. 5. 2009 sp. zn. IV. ÚS 314/09 (N 110/53 SbNU 375), ze dne 4. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 969/09 (N 132/53 SbNU 665), ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. I. ÚS 1851/09 (N 172/54 SbNU 181), ze dne 22. 10. 2009 sp. zn. III. ÚS 704/09 (N 224/55 SbNU 99), ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 1901/09 (N 248/55 SbNU 391) a dalších (dostupných na http://nalus.usoud.cz), že bylo v exekučním řízení porušeno právo oprávněného na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), neboť z pohledu ústavně konformní interpretace důsledků založených zákonem č. 347/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu k ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o ... | |
| Pl. ÚS 35/10 | 31. 8. 2010 | Požadavek "rovných podmínek přístupu k veřejným funkcím", obsažený v ustanovení článku 21 odst. 4 Listiny, vyjadřuje univerzální právo každého občana podílet se na správě veřejných věcí mj. tím, že má rovnou možnost ucházet se a zastávat jakékoliv funkce ve veřejném životě bez jakékoliv diskriminace. Jinými slovy to znamená, že právo přístupu k veřejným funkcím na jedné straně nesmí být upíráno žádné skupině občanů, a na druhé straně nesmí být žádná skupina občanů zvýhodňována. Smyslem ústavního zakotvení práva na "přístup k voleným a jiným veřejným funkcím" je zabránit diskriminaci z důvodů uvedených v článku 3 Listiny základních práv a svobod nebo článku 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Ochrany proti porušení ústavního práva na "přístup k voleným a jiným veřejným funkcím" cestou ústavní stížnosti by se mohl dovolávat pouze ten občan, který by tvrdil, že kvůli důvodům uvedeným v článku 3 Listiny nebo článku 2 Paktu se nemohl o veřejnou funkci ucházet (kandidov ... | |
| I. ÚS 2717/08 | 30. 8. 2010 | Je-li předmětem civilního řízení vedle pohledávky též její příslušenství (např. úroky z prodlení), je nutno při rozhodování o náhradě nákladů dle míry úspěchu ve věci (§142 o. s. ř.) zvážit míru úspěchu v celém sporu, tj. nejen ohledně pohledávky, ale též stran jejího příslušenství. | |
| III. ÚS 608/10 | 26. 8. 2010 | Kontradiktornost se v soudním procesu nevztahuje jen na dokazování [např. ve smyslu článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy], ale zahrnuje i právo seznámit se s argumenty předloženými druhou stranou a vyjádřit se k nim. Dle Evropského soudu pro lidská práva nemůže být soudní rozhodnutí založeno na ničem, co nebylo předmětem diskuse stran, resp. co jim nebylo předloženo k diskusi. Tato diskuse nemusí mít vždy nutně ráz ústního slyšení, zpravidla je však veřejné projednání věci za přítomnosti stran zároveň nejlepším předpokladem kontradiktornosti. Z principů kontradiktornosti a rovnosti stran je třeba vycházet i při hledání ústavně konformního výkladu ustanovení upravujícího řízení o návrhu na povolení obnovy (§286 odst. 1 a 2 tr. řádu) a jeho vztahu k obecné úpravě týkající se stížnosti dle §141 a násl. tr. řádu a neveřejného zasedání soudu dle §240 tr. řádu. Je třeba vycházet ze specifické povahy obnovy řízení, jež na rozdíl od dovolání nebo stížnosti pro porušení zákona slouží jako mimořádný ... | |
| III. ÚS 1096/10 | 26. 8. 2010 | K porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod dojde, pokud dovolací soud odepře účastníku řízení přístup k tomuto soudu tím, že posoudí jeho opravný prostředek jako opožděný, ačkoliv zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že byl s velkou pravděpodobností podán v zákonné lhůtě; v pochybnostech je třeba postupovat ve prospěch účastníka a ochrany jeho práv. | |
| III. ÚS 101/05 | 26. 8. 2010 | Při interpretaci zákoníku práce a jeho ustanovení o náhradě škody nelze pominout ani obecné principy a pravidla upravující základy právní odpovědnosti, které pokládají základ soukromého práva. Pokud by byly tyto obecné principy a pojmy pominuty, interpretace jednotlivých ustanovení zákoníku práce by často nemohla vést k racionálnímu závěru a ve své podstatě by popřela též samotný pojem právního řádu jako uspořádaného systému právních norem, systému uspořádaného mimo jiné právními principy, pojmoslovím a hodnotami sdílenými v rámci relevantní právní komunity. Nejvyšší soud se nijak nevyjádřil k argumentům stěžovatele, podle nichž je pohledávka jím uplatněná obecně favorizována též mezinárodněprávními závazky českého státu podle Úmluvy Mezinárodní organizace práce o odškodnění pracovních úrazů (č. 17, publikované pod č. 437/1990 Sb.), a proto není namístě restriktivní výklad rozsahu pojištění. Nejvyšší soud při výkladu rozsahu pojištění zaměstnavatele tedy zcela opomenul mezinárodněprávn ... | |
| III. ÚS 3007/09 | 26. 8. 2010 | V řízení o ústavní výchově stěžovatelkou (matkou nezletilého dítěte) dovolávané právo dítěte na spravedlivý proces (být vyslechnuto) náleží pouze jemu, a nikoliv stěžovatelce, a tudíž se jeho porušení může dovolávat pouze dítě. Co do práv zakotvených v čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a čl. 3 písm. b) Evropské úmluvy o výkonu práv dětí, i pro ně platí, že bez dalšího patří pouze dětem, a nikoliv rodičům (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 393/05, II. ÚS 1818/07 - ve SbNU nepublikována; dostupná na http://nalus.usoud.cz). Nelze však vyloučit, aby se porušení těchto práv stěžovatelka dovolala v souvislosti s námitkou neoprávněného zásahu do soukromého a rodinného života, a zejména pak zásahu do (vlastního) práva na spravedlivý proces v řízení, jehož byla sama účastníkem. To je pak namístě vztáhnout právě k výhradě, že v řízení nebylo nezletilé dítě vyslechnuto a do jeho výsledku nebyl adekvátně zakomponován jeho názor k odnětí z péče své matky a nařízení ústavní výchovy, stejně jako ke ... | |
| III. ÚS 949/09 | 26. 8. 2010 | Pro posouzení, zda rozhodnutím Rady pro rozhlasové a televizní vysílání byla za porušení ustanovení §5d písm. d) zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, ve znění dalších zákonů, uložena pokuta po uplynutí prekluzivní lhůty podle §8 odst. 5 tohoto zákona, či nikoli, je v dané věci rozhodné, že posuzovaná ústavní stížnost se jak z hlediska vymezení rozhodné materie a jejího skutkového základu, tak i otevřeného výkladového sporu, zcela identifikuje se stížnostmi stěžovatelky, o nichž Ústavní soud již dříve rozhodl, a to jmenovitě nálezem sp. zn. IV. ÚS 946/09 ze dne 11. 1. 2010 (N 3/56 SbNU 21), nálezem sp. zn. I. ÚS 1898/09 ze dne 17. 2. 2010 (N 27/56 SbNU 299), nálezem sp. zn. I. ÚS 947/09 ze dne 17. 3. 2010 (N 56/56 SbNU 593) a nálezem sp. zn. I. ÚS 948/09 ze dne 17. 3. 2010 (N 57/56 SbNU 607). Pakliže ve všech těchto věcech Ústavní soud ústavním stížnostem st ... | |
| III. ÚS 1926/10 | 24. 8. 2010 | K problematice výkladu ustanovení §141 odst. 2 al. druhého tr. ř., podle něhož "usnesení soudu a státního zástupce lze stížností napadnout jen v těch případech, kde to zákon výslovně připouští a jestliže rozhodují ve věci v prvním stupni", Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře v obecné rovině zdůraznil, že v trestním řízení obecné soudy rozhodují usnesením jako nižší formou rozhodnutí toliko tehdy, jestliže rozhodují v souvislosti s věcí o otázkách k ní sice přidružených, nicméně o takových, které lze bez obtíží od "věci samé" (jejího merita) oddělit. Takové usnesení je rozhodnutím o samostatném (od věci samé odlišném) základu, spravuje se vlastním procesním režimem, a proto také tam, kde ze zákona je přezkoumatelné vyšším soudem, má povahu rozhodnutí prvostupňového. Odvolací soud (krajský soud) napadeným usnesením rozhodoval o nepřijetí stěžovatelem nabízeného slibu [§73 odst. 1 písm. b) tr. ř.] a o nevyslovení dohledu probačního úředníka [§73 odst. 1 písm. c) tr. ř.] v rámci stížn ... | |
| I. ÚS 1415/10 | 23. 8. 2010 | V dané věci se Krajský soud v Praze vůbec nezabýval charakterem stěžovatelem skutečně vykonávané práce v podzemí ve vztahu k příslušným předpisům sociálního zabezpečení, pouze mechanicky převzal zařazení této činnosti do pracovní kategorie, jak je učinil bývalý zaměstnavatel stěžovatele, a zdůraznil, že zaměstnavatel již jednou správnost tohoto pracovního zařazení prověřoval. Otázkou zařazení stěžovatelem vykonávané činnosti v podzemí, respektive podřazením takové činnosti pod činnosti, jak je uvádí příloha č. 2 nařízení vlády č. 117/1988 Sb., o zařazování zaměstnání do I. a II. pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení, se zabýval až Nejvyšší správní soud, který stěžovateli v odůvodnění svého napadeného rozsudku vyložil, že zaměstnání důlního měřiče, případně samostatného důlního měřiče, nelze považovat za vybrané zaměstnání v hornictví se stálým pracovištěm v podzemí v hlubinných dolech, protože v příloze č. 2 nařízení vlády č. 117/1988 Sb., které výslovně uvádí seznam zam ... | |
| I. ÚS 1026/08 | 19. 8. 2010 | Žaloby pronajímatelů (vlastníků bytů) na náhradu škody vůči státu [opírající se o zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)], jež měla vzniknout v důsledku dlouhodobé protiústavní nečinnosti Parlamentu spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy [nález Ústavního soudu ze dne 28. února 2006 sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.)], jsou obecné soudy povinny posoudit z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. | |
| II. ÚS 594/10 | 19. 8. 2010 | Stěžovatelka v prvé řadě zpochybňuje správnou aplikaci §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, resp. zpochybňuje ústavně konformní interpretaci intertemporality citovaného ustanovení. V dané věci byla exekuce nařízena na základě návrhu oprávněné usnesením ze dne 27. listopadu 2007, tedy za účinnosti exekučního řádu účinného do 31. prosince 2007, tj. před novelou provedenou zákonem č. 347/2007 Sb. S ohledem na to bylo třeba i zastavení exekuce posuzovat podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2007. V odůvodnění svého usnesení však odvolací soud cituje, což i sám ve svém vyjádření k ústavní stížnosti připouští, §89 exekučního řádu ve znění po 1. lednu 2008 a na základě tohoto zkoumá především procesní zavinění účastníků řízení na zastavení exekuce. Ústavní soud se nyní k charakteru stávající právní úpravy nevyjadřuje. Právní úprava původní (účinná do 31. prosince 2007) však byla jednoznačně vyložena ve stanovisku ... | |
| I. ÚS 266/10 | 18. 8. 2010 | Odvolací soud (nepřímo) deklaroval názor, že při posuzování svěření dítěte do výchovy není relevantní hledisko (ne)schopnosti toho kterého rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem (tedy který z rodičů a proč není schopen dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem). Uvedeným názorem však odvolací soud nereflektoval, že hledisko (ne)schopnosti toho kterého rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem naopak relevantní je. Dokonce je to výslovně stanoveno ustanovením §26 odst. 4 zákona o rodině, které ukládá soudu při rozhodování o svěření dítěte do výchovy přihlédnout mj. "ke schopnosti rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem". Obdobný názor [tj. o relevanci hlediska (ne)schopnosti toho kterého rodiče dohodnout se na výchově dítěte s druhým rodičem] vyslovil též citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363): "... Zájmem dítěte nepochybně je, aby bylo především v péči obou rodičů, a není-li to možné, pak toho z rod ... | |
| II. ÚS 808/10 | 17. 8. 2010 | Ustanovení §112 o. s. ř. je třeba interpretovat nikoli tak, že je předmětem volné úvahy soudce, a nikoli jen v souvislosti se zásadou ekonomie řízení, ale z hlediska souladnosti procesního postupu soudu s ohledem na náklady řízení s principem proporcionality zásahu do vlastnického práva povinného, který plyne z požadavku právního státu. Z principu proporcionality vyplývá nezbytnost minimalizace legitimního zásahu do základních práv účastníků řízení, kterým nesmí být vedením řízení způsobena větší než zcela nezbytná újma. Soudy, ale i jiné orgány veřejné moci, proto musí volit taková řešení, která by minimalizovala zásah do základních práv účastníků řízení. Tyto postuláty by měly vést obecné soudy k úvaze o spojení věcí. Opačný postup je porušením základního práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a v dané věci i zásahem do vlastnického práva stěžovatelky garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. | |
| II. ÚS 1061/10 | 17. 8. 2010 | Okresní soud postupem, kdy své rozhodnutí řádně neodůvodnil, založil porušení zákazu libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny, jakož i práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny. Dále soud nerespektováním závazného právního názoru Ústavního soudu [a to, aniž by takovýto postup podepřel adekvátní argumentací - srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 252/04 (N 16/36 SbNU 173), sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465) - oba dostupné na http://nalus.usoud.cz)] porušil čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 89 odst. 2 Ústavy, což ve svém důsledku vedlo také k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 11 odst. 1 Listiny. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá tato povinnost i ve vztahu k rozhodnutí obecného soudu o námitkách proti příkazu k úhradě nákladů exekuce; zejména je soud povinen uvést, jaké úvahy ho vedly k jím použitému výkladu aplikované normy, stejně jako se přesvědčivě vypořádat se všemi výhradami proti příkazu v námitkách proti němu ... | |
| I. ÚS 1595/10 | 12. 8. 2010 | Ústavní soud konstatuje, že vrchní soud založil své rozhodnutí (jeho výrok) na argumentaci, že z jazykového výkladu ustanovení §140 odst. 2 občanského soudního řádu plyne, že tento předpis normuje jen náklady řízení. Nicméně, k tomu vrchní soud uvedl, že v dané věci společnost Solné jeskyně, s. r. o., nezahájila řízení, v němž by mohlo dojít k placení hotových výdajů, "potažmo k náhradě těchto výdajů, jakož i odměny vzniklé ustanovenému zástupci"; žaloba totiž podána nebyla. Právě napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci vadami dosahujícími úrovně protiústavnosti trpí. Toto rozhodnutí je totiž v důsledku přepjatého formalismu v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ústavní soud dovozuje, že pokud je omezena sféra autonomie vůle jednotlivce v zájmu jednotlivce jiného či v zájmu veřejném (v zájmu společnosti), je rozumné a spravedlivé, aby takové omezení bylo jednotlivci vykompenzováno tím subjektem, v jehož prospěch je k danému omezení přistoupeno, tj. jednotlivcem či společn ... | |
| III. ÚS 1012/10 | 12. 8. 2010 | Nerespektování ústavněprávního závěru Ústavního soudu vysloveného v předchozím nálezu v téže věci (tj. nerespektování kasační závaznosti rationis decidendi předchozího nálezu) představuje porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy a v dané věci tím i porušení práva stěžovatelky na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří dle čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a porušení zákazu diskriminace dle čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Protože Nejvyšší správní soud v polemice se závěry Ústavního soudu postupoval tak, že řízení o kasační stížnosti ve věci stěžovatelky přerušil, je nutno konstatovat rovněž porušení práva na spravedlivý proces, jehož složkou je i právo na řízení bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. | |
| III. ÚS 123/08 | 12. 8. 2010 | Člen bytového družstva, který disponuje ex lege právním nárokem na bezplatný převod bytové jednotky z vlastnictví družstva do vlastnictví svého, je aktivně legitimován v řízení o zrušení předběžného opatření, kterým bylo bytovému družstvu k návrhu třetí osoby (věřitele družstva) zakázáno zcizovat nebo zatěžovat nemovitosti, na jejichž bezplatný převod má tento člen právní nárok. | |
| Pl. ÚS 6/09 | 10. 8. 2010 | 2 | Obec může upravit pouze hmotněprávní podmínky pro výběr místních poplatků, není však oprávněna zasahovat do otázek procesních. Ty se řídí zákonem č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a subsidiárně zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Pokud zákon o místních poplatcích v ustanovení §11 odst. 1 stanoví, že obec vyměří poplatek platebním výměrem, je tím jednoznačně určena forma rozhodnutí, kterým může být povinnost úhrady uložena pro případ, že místní poplatek nebyl řádně zaplacen. Obec nemůže v obecně závazné vyhlášce upravit jiné způsoby vyměření, neboť k tomu nemá zákonem svěřenou pravomoc. Zákon tedy přesně vymezuje postup pro případ, kdy poplatky nebudou zaplaceny (odvedeny) včas nebo ve správné výši, aniž by poskytoval obcím prostor pro jinou úpravu tohoto postupu. Pokud tedy napadené ustanovení čl. 8 odst. 2 obecně závazné vyhlášky statutárního města Hradec Králové č. 8/2003 (po změně provedené vyhláškou č. ... |
| II. ÚS 3168/09 | 5. 8. 2010 | Judikatura nemůže být bez vývoje a není vyloučeno, aby (a to i při nezměněné právní úpravě) byla nejen doplňována o nové interpretační závěry, ale i měněna, např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod., s nimiž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je ovšem třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení. Změnou právního názoru obecných soudů ve prospěch promlčitelnosti nároku na náhradu nemajetkové újmy za neoprávněný zásah do osobnostních práv a současně nemožností poškozeného uplatnit tuto náhradu nemajetkové újmy způsobené trestným činem v rámci adhezního řízení (dovozované z §228 odst. 1 trestního řádu) d ... | |
| III. ÚS 2278/07 | 5. 8. 2010 | Ústavní soud chápe trestní právo jako právo ultima ratio, tedy právo, jehož prostředky mají a musejí být užívány tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu nebo je zjevně neúčelné. Z jeho judikatury plyne jednak zákaz neúměrného rozšiřování trestní represe, jednak závěr, podle něhož samotná skutečnost, že u poškozeného nastala újma na zdraví, nemůže bez dalšího založit naplnění skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák. Ústavní soud k výkladu základního práva podle čl. 39 Listiny základních práv a svobod ve své judikatuře dovodil, že vina pachatele musí být ze strany soudů konstatována jen ohledně takového jednání, o němž mohl pachatel v době, kdy se ho dopouštěl, důvodně předpokládat, že jde o jednání trestné. Proto je za situace, kdy se závěr o protiprávním jednání pachatele, a tudíž naplnění §224 odst. 1 tr. zák., zakládá na neurčitém ustanovení §415 obč. zák. (generální prevenční klauzuli), nutno zvlášť peč ... |