Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2010

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
III. ÚS 2809/09 18. 3. 2010 1) Účelem aplikace §118a o. s. ř. v odvolacím řízení v systému neúplné apelace je zabránit přijímání tzv. překvapivých rozhodnutí. Avšak rovněž při přijetí kasačních rozhodnutí bez nařízení jednání musí právní názor odvolacího soudu vyslovený dle §219a a 226 o. s. ř. odpovídat kautelám vyžadovaným pro ustanovení §118a o. s. ř. Není totiž toliko pokynem soudu prvního stupně pro další řízení ve věci samé, nýbrž je zároveň poučením pro účastníky řízení, zejména pak pro navrhovatele, ohledně vymezení předmětu řízení (uplatněného nároku) a k němu se vážícího dokazování. Je-li takovéto poučení ve zřejmém rozporu s hmotným právem, omezuje tím v oblasti procesní uplatněný nárok, a zakládá tudíž dotčení v základním právu plynoucím z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2) Ústavní soud v řadě svých nálezů interpretoval pojem poučovací povinnosti obecných soudů [sp. zn. IV. ÚS 2191/08 ze dne 3. 12. 2008 (N 214/51 SbNU 665), IV. ÚS 175/08 ze dne 9. 9. 2008 (N 152/50 SbNU 345), IV. ÚS 2 ...
III. ÚS 3320/09 18. 3. 2010 Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal; jestliže tak obecný soud neučiní nebo učiní nedostatečně, dochází při jeho rozhodování nejen k vadám spočívajícím v porušení obecných procesních předpisů, ale současně soud postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2). Takzvané opomenuté důkazy, tedy důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění ne ...
I. ÚS 948/09 17. 3. 2010 Podle §8 odst. 5 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, v předchozím znění, (dále jen "zákon o regulaci reklamy") platí, že pokutu lze uložit do jednoho roku ode dne, kdy orgán dozoru zjistil porušení zákona, nejdéle však do tří let ode dne, kdy k porušení zákona došlo. Předmětné ustanovení přitom nehovoří o tom, že by se mělo jednat o zjištění porušení zákona ve vztahu k určitému subjektu, nýbrž pouze o zjištění porušení zákona jako takového. Výklad správních soudů - který má za následek, že (prekluzivní subjektivní) jednoroční lhůta nezapočne nutně běžet od získání shora uvedené vědomosti (tj. o skutkových okolnostech v takovém rozsahu, který umožní předběžné právní zhodnocení, že došlo k porušení zákona), nýbrž až od okamžiku získání vědomosti správního orgánu o porušení zákona ze strany určitého konkrétního subjektu - zakládá důsledky nerozumné. Takový vý ...
I. ÚS 947/09 17. 3. 2010 Podle §8 odst. 5 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, v předchozím znění, (dále jen "zákon o regulaci reklamy") platí, že "pokutu lze uložit do jednoho roku ode dne, kdy orgán dozoru zjistil porušení zákona, nejdéle však do tří let ode dne, kdy k porušení zákona došlo". Jasné a jednoznačné znění tohoto ustanovení tedy nevyžaduje, že by se mělo jednat o zjištění porušení zákona ve vztahu k určitému konkrétnímu subjektu, nýbrž pouze zjištění porušení zákona jako takového (rovina jazykového výkladu). Správní soudy tak vyložily a aplikovaly ustanovení §8 odst. 5 zákona o regulaci reklamy v rozporu již s jeho jazykovým výkladem, aniž by přitom předložily jakoukoliv argumentaci pomocí jiné metody výkladu, která by byla s to konkurovat metodě výkladu jazykového či by byla způsobilá jazykový výklad prolomit. Proto nelze než takový postup - pro absenci jakýchkoli úv ...
II. ÚS 954/09 16. 3. 2010 Vznese-li účastník řízení o zaplacení ceny za převod obchodního podílu ve společnosti s ručením omezeným, proti němuž je uvedený nárok uplatňován, námitku započtení, je soud povinen se touto námitkou zabývat. Dělení řízení na sporné a nesporné je dělení teoretické, vyplývající ze samé podstaty projednávaných věcí. Někdy se stává, že zákonodárce, rozhodující o zařazení věcí do řízení sporného či nesporného, zařadí z různých důvodů věc spornou do procesu nesporného a naopak. Problémy z toho vzniknuvší musí být řešeny v kontextu samé podstaty projednávaných věcí. Dojde-li k zařazení sporné věci ze své podstaty do řízení nesporného, nemůže být odstraněna skutečnost, že jde o spor mezi stranami, tj. účastníci takového řízení mají svou podstatou postavení sporných stran a řízení se svou strukturou musí rovnat řízení spornému.
II. ÚS 2886/07 16. 3. 2010 Tím, že obecné soudy při rozhodování nesprávnou aplikací a interpretací jednoduchého práva neuznaly stěžovatelčin nárok mající majetkovou povahu a vyplývající z právního předpisu, zasáhly do jejího základního práva na legitimní očekávání nabytí majetku, které spadá pod ochranu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. ÚS 2386/09 16. 3. 2010 Odmítnutím včas podaného dovolání pro opožděnost bylo napadeným usnesením Nejvyššího soudu stěžovatelům znemožněno domáhat se stanoveným postupem svých práv u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Dovolací soud také postupoval mimo meze, které stanoví zákon, čímž došlo i k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, resp. čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 2082/09 15. 3. 2010 Správní soudy disponují znalostmi o délce a stanovení počátku běhu prekluzivní lhůty, jak je stanoví příslušné zákonné ustanovení a interpretuje judikatura, stejně tak jako o úkonech, které způsobují či nezpůsobují její přerušení, a musí v každé konkrétní věci při zkoumání běhu lhůty pro vyměření daně z těchto znalostí vycházet a aplikovat je z úřední povinnosti na danou věc, a nikoli ponechat na účastníkovi řízení, aby veškeré možné okolnosti, které mohou mít vliv na prekluzi práva pro vyměření či doměření daně, uváděl. Není tedy povinností účastníka řízení tvrdit, že daný úkon byl formální či nikoli, nebo namítat počítání běhu lhůty "3 plus 0" nebo "3 plus 1", k těmto skutečnostem musí přihlížet správní soud z úřední povinnosti, neboť jen po zvážení takových okolností může dospět k závěru o případné prekluzi práva na vyměření či doměření daně. Tím spíše je pak nutno výslovně závěry ohledně takových okolností majících ve svých důsledcích vliv na běh prekluzivní lhůty pro vyměření daně ...
I. ÚS 2502/09 15. 3. 2010 Odvolací soud v napadeném rozsudku dospěl ohledně závěru o možném důvodu zániku pojištění k právnímu názoru odlišnému od názoru soudu prvního stupně, aniž tento názor účastníkům zpřístupnil a dal jim možnost se k němu vyjádřit. Pro odvolatele bylo přitom velmi podstatné, zda má brojit proti názoru, že pojistný vztah dle všeobecných pojistných podmínek mohl zaniknout ohledně havarijního pojištění vyznačením změny vlastníka v technickém průkazu vozidla, a nikoli oznámením takové změny vedlejšímu účastníkovi. Odvolací soud tedy nepostupoval tak, aby vyhověl požadavku předvídatelnosti svého rozhodnutí. S ohledem na tyto skutečnosti je nevyhnutelný závěr, že odvolací soud svým rozsudkem porušil čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavní soud má za to, že promlčecí lhůta k podání žaloby na zaplacení dlužného pojistného, pokud nedošlo k zániku pojistného vztahu již dříve, a to z důvodu změny vlastníka pojištěné věci, která je právně relevantní za zákonem stanovených podmínek, které se o ...
IV. ÚS 2117/09 15. 3. 2010 Nejvyšší soud nerespektoval ani svoji předcházející judikaturu ani nálezovou judikaturu Ústavního soudu, a to aniž by předložil dostatečně odůvodněnou (konkurující) argumentaci způsobilou vyložit, proč se od této judikatury odchyluje; poukaz na starší a překonané rozhodnutí Nejvyššího soudu důvod k judikatornímu odklonu nezakládá. Tím došlo k porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy. Kromě toho odmítnutím dovolání stěžovatelky pro jeho údajnou nepřípustnost odepřel Nejvyšší soud stěžovatelce spravedlnost, čímž porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 1276/09 11. 3. 2010 Dle §129 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, se výkon rozhodnutí uskutečňovaný na základě usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí vydaného před účinností tohoto zákona uskuteční podle dosud platných právních předpisů. Vycházeje z přístupu obdobného, jenž Ústavní soud aplikoval ve věci sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.), a vycházeje dále z úvahy, dle níž není dán rozumný důvod pro odlišení účelů sledovaných exekučním řádem a jeho novelou provedenou zákonem č. 347/2007 Sb., je nutno pro posouzení intertemporality založené předmětnou novelou analogicky vycházet z maximy vyjádřené v §129 exekučního řádu a výkon rozhodnutí uskutečňovaný na základě usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí vydaného před účinností zákona č. 347/2007 Sb. posoudit dle exekučního řádu ve znění platném a účinném do 31. prosince 2007.
II. ÚS 226/06 11. 3. 2010 Principu práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod odpovídá povinnost obecných soudů důkazní postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit. Uvedený požadavek zákonodárce vtělil do soustavy nároků kladených na odůvodnění rozsudku, resp. usnesení (§125 a §134 odst. 2 tr. ř.). Trestní řád nároky na odůvodnění zvýrazňuje zejména pro případy, kdy si provedené důkazy vzájemně odporují. V situaci "tvrzení proti tvrzení" je potřebné na soud, a to jak z pohledu jednoduchého práva, tak i práva ústavního, klást zvýšené požadavky, a to v souvislosti s vyvozením závěrů o tom, které skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů [srov. nález sp. zn. III. ÚS 532/01 ze dne 31. 1. 2002 (N 10/25 SbNU 69)]. Je nezbytné, aby soud, který rozhoduje o opravném prostředku, v odůvodnění svého rozhodnutí náležitým způsobem rozebral všechny námit ...
III. ÚS 1648/09 10. 3. 2010 Z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit.
II. ÚS 1994/09 9. 3. 2010 Dle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Nerespektování právního názoru uvedeného v nálezu či publikovaném stanovisku pléna Ústavního soudu vyvolává pochybnost, zda obecný soud skutečně plní dispozici čl. 90 Ústavy, jenž jej povolává k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům, a ve svých důsledcích je způsobilé založit stav porušení principu rovnosti, jakož i ohrožení právní jistoty. Proto je zpravidla již samo o sobě důvodem ke zrušení tím diskvalifikovaného rozhodnutí [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 70/96 ze dne 18. 3. 1997 (N 29/7 SbNU 191), III. ÚS 648/2000 ze dne 12. 4. 2001 (N 60/22 SbNU 39), III. ÚS 686/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 45/36 SbNU 475), III. ÚS 561/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 54/36 SbNU 575) a další]. Ústavní soud je tedy nucen konstatovat, že nově vydané rozhodnutí okresního soudu setrvalo v závěrech identifikovaných jako vybočující z mezí ústavnosti, čímž nerespektovalo ustanovení čl. 89 odst. 2 ...
II. ÚS 3156/09 9. 3. 2010 Z pohledu ústavně konformní interpretace intertemporality založené novelou zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, provedenou zákonem č. 347/2007 Sb., jakož i ústavně konformní interpretace §89 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2007, je třeba výkon rozhodnutí uskutečňovaný na základě usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí vydaného před účinností zákona č. 347/2007 Sb. posoudit dle exekučního řádu ve znění platném a účinném do 31. prosince 2007. V případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce, nelze uložit úhradu nákladů exekučního řízení oprávněnému. Nedodržení těchto pravidel ze strany obecného soudu vedlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod).
I. ÚS 2928/09 9. 3. 2010 Rozhodnutí o nevyloučení osoby v postavení osoby veřejné moci z řízení k námitce podjatosti zásadně není důvodem k ústavní stížnosti. To je dáno tím, že tato námitka zůstává i v případě takového rozhodnutí zachována i pro případný opravný prostředek o věci samé. Přesto i na řízení o této námitce je nutno aplikovat principy spravedlivého řízení, jak bylo uvedeno výše. Skutečnost, že obecný soud ve svém rozhodnutí ignoroval věcné důvody podání stěžovatele, že exekutor je žalován spolu s Českou republikou o náhradu škody na zdraví z důvodu nesprávného úředního postupu, a proto je dána pochybnost o jeho nepodjatosti, tak představuje porušení zásad spravedlivého procesu.
III. ÚS 1624/09 5. 3. 2010 K porušení ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) dochází také tehdy, pokud orgány veřejné moci nesprávně aplikují právní normy a právní závěry v jejich rozhodnutích se dostávají do extrémního nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními. Důkazní situace, při níž v trestním řízení existuje pouze jediný usvědčující důkaz, je z poznávacího hlediska nesnadná a obsahuje v sobě riziko možných chyb a omylů. V takových případech musí být věnována mimořádná pozornost důkladnému prověření tohoto jediného přímého usvědčujícího důkazu a takový důkaz musí být mimořádně pečlivě hodnocen. Orgány činné v trestním řízení jsou povinny vyvinout všemožné úsilí, aby tento jediný usvědčující důkaz byl pokud možno doplněn jinými, byť třeba nepřímými důkazy. Taková povinnost pro ně vyplývá ze zásady oficiality a ze zásady vyhledávací (§2 odst. 4 a 5 tr. ř.), podle níž orgány činné v trestním řízení jsou povinny samy provádět další potřebné a dostupné úkony tak, aby ...
III. ÚS 2170/09 4. 3. 2010 Ústavní soud se v dané věci zabýval otázkou, zda je přípustné, aby maximální lhůta zadržení v délce 48 hodin dle článku 8 odst. 3 věty druhé Listiny neběžela v době, kdy obviněný s ohledem na svůj aktuální závažný zdravotní stav není schopen úkonů trestního řízení a kdy je bez stálého lékařského dozoru bezprostředně ohrožen na životě. Ústavní soud dospěl k závěru, že takovéto stavení lhůty v uvedeném případě možné je. Zadržení podle §76 odst. 1 tr. řádu nemůže být realizováno vůči osobě trpící závažnou poruchou zdraví nebo vůči osobě bezprostředně ohrožené takovou poruchou. Doba trvání uvedené překážky se nezapočítává do běhu maximální doby zadržení dle článku 8 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Osoba trpící závažnou akutní poruchou zdraví nebo dokonce bezprostředně ohrožená na životě není způsobilá být subjektem trestněprocesního vztahu zadržení; taková osoba není sama s to realizovat svá práva vyplývající z trestního řádu. Není v rozporu s článkem 8 odst. 3 Listiny základních ...
III. ÚS 389/09 4. 3. 2010 Otázku, zda lhůta k podání stížnosti proti usnesení, jímž byl zamítnut návrh na obnovu řízení, běží od vyhlášení tohoto usnesení nebo až od doručení jeho opisu, již Ústavní soud řešil v nálezu ze dne 10. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 303/04 a ze dne 5. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 457/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 52, a svazek 40, nález č. 4), a to tak, že rozhodné je datum doručení. Pokud stížnostní soud vycházel z data vyhlášení usnesení, a v důsledku toho stížnost proti uvedenému rozhodnutí nesprávně zamítl jako opožděně podanou, porušil tím stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 290/09 4. 3. 2010 Pokud se soud v exekučním řízení nezabýval opravným prostředkem povinného proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, tj. námitkami, protože je nesprávně považoval za podané po zákonem stanovené lhůtě, upřel povinnému právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, konkrétně právo obrátit se na soud, aby přezkoumal rozhodnutí soudního exekutora, a tím porušil jeho ústavně zaručené základní právo ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 1735/09 4. 3. 2010 Jelikož čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky dopadá i do poměrů Ústavního soudu, uplatní se závěry vyslovené v jeho dřívějších nálezech ze dne 10. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 455/08 (N 51/52 SbNU 511), ze dne 5. 5. 2009 sp. zn. IV. ÚS 314/09 (N 110/53 SbNU 375), ze dne 4. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 969/09 (N 132/53 SbNU 665), ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. I. ÚS 1851/09 (N 172/54 SbNU 181) a dalších (dostupných na internetových stránkách http://nalus.usoud.cz) o porušení práva oprávněného v exekučním řízení na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), tedy, že z pohledu ústavně konformní interpretace důsledků založených zákonem č. 347/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu k ustanovení §89 exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2007 je "nutno pro posouzení intertemporality, založené předmětnou novelou, analogicky vycházet z maximy vyj ...
Pl. ÚS 13/08 2. 3. 2010 Přezkoumávaná právní úprava nepředstavovala a nepředstavuje ústavně nepřípustné odnětí platu soudců, neboť odnětí a v protikladu k němu stojící (toliko dočasné) zmrazení hrubého příjmu soudců nelze ztotožňovat. To platí tím spíše, že výše materiálního zajištění soudců nezůstala - posuzováno v komplexu zákonné úpravy - ve zkoumaném období zmrazena; ve skutečnosti příjmy soudců doznaly navýšení.
IV. ÚS 3243/09 2. 3. 2010 Tam, kde je k hájení svých zájmů stát vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž byl advokát, a pokud tak přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. Tím nemá být kategoricky konstatováno, že za zcela výjimečných okolností nemusí být zastoupení (státu advokátem) mající povahu účelného uplatňování či bránění práva vyloučeno. Zastoupení státu advokátem lze tudíž akceptovat jako výjimku z pravidla, již je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem.
IV. ÚS 2488/09 2. 3. 2010 Z toho důvodu, aby bylo vyloučeno libovolné určování příslušnosti soudu, jež vede k porušení práva na zákonného soudce, je naprosto nezbytné, aby každé rozhodnutí soudu měnící zákonem stanovenou a při zahájení řízení založenou místní příslušnost soudu (§11 odst. 1 o. s. ř.) bylo přezkoumatelným způsobem zdůvodněno. Pokud tedy vrchní soud v posuzované věci své rozhodnutí nezdůvodnil vůbec (aniž byly dány podmínky ustanovení §169 odst. 2 o. s. ř.), uvedené povinnosti nedostál, a porušil tak nejen ustanovení §169 o. s. ř., ale také principy spravedlivého procesu, což ve svých důsledcích mohlo vést k porušení práva na zákonného soudce.
IV. ÚS 298/09 1. 3. 2010 Ústavní soud je postaven před problém, zda pro absenci současné právní úpravy, která by postihla protizákonné pochybení Úřadu průmyslového vlastnictví před patnácti lety, přihlížet k reálné možnosti zkrácení vlastnických práv. Konvalidace či "promlčení" protizákonného postupu jednoho subjektu a následné poskytnutí mu ochrany práv vůči subjektu, který se choval v souladu se zákonem a opakovaně, leč bezúspěšně, na protizákonnost poukazoval, by bylo v příkrém rozporu s principem právního státu deklarovaným v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Důvěra v rozhodovací činnost orgánů státu, ať už jde o rozhodování orgánů moci zákonodárné, výkonné či soudní, je jedním ze základních atributů právního státu. Z ústavněprávních hledisek je proto stěží akceptovatelné, pokud orgán veřejné moci při výkonu veřejné moci autoritativně přezkoumá a osvědčí určité skutečnosti, čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, aby následně konstatoval, že ani tak není možné dříve ...
II. ÚS 2966/09 23. 2. 2010 Postupem Českého telekomunikačního úřadu, který před ustanovením opatrovníka zcela nedostatečným způsobem zjišťoval místo pobytu účastníka řízení a jako opatrovníka ustanovil svého zaměstnance, který z povahy věci nemohl účinně hájit účastníkova práva, což skutečně řádně nečinil, čímž účastníkovi řízení znemožnil účast na řízení a možnost domoci se v něm svých práv, došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 1612/09 23. 2. 2010 Nebýt čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny základních práv a svobod, provedeného zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, neexistoval by ve vnitrostátním právním řádu podklad, který by umožňoval poškozenému domáhat se práva na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Již z citovaného článku Listiny základních práv a svobod plyne nezbytnost zvláštní veřejnoprávní regulace; důvodem je - na rozdíl od jiných subjektů práva - zvláštní funkce veřejné správy, specifické vztahy a situace, v nichž působí. Automatická aplikabilita právní úpravy odpovědnosti za škodu vyjádřené v občanském zákoníku jakožto základním kodexu upravujícím soukromoprávní vztahy je tak vyloučena. Zcela jinou otázkou je vša ...
III. ÚS 1206/09 23. 2. 2010 Svěření dítěte do výlučné výchovy jednomu z rodičů nesmí být výrazem ústupku vzájemné rivalitě rodičů, která jen sleduje "boj o dítě", případně nízké pohnutky jednoho rodiče k trýznění druhého rodiče skrze své vlastní dítě. Soudy mohou a mají využívat prostředků poskytnutých jim zákonem o rodině [např. ustanovení §43 odst. 1 písm. a) a §44], kterými mohou postihovat toho z rodičů, který ať už záměrně, anebo z nedbalosti maří veřejný zájem na řádné výchově a rozvoji osobnosti dítěte. Jsou-li jinak dány podmínky pro to, aby v době po rozvodu bylo dítě svěřeno do výchovy obou rodičů (společné či střídavé), a jedinou překážkou je nesouhlas jednoho z rodičů, musí se obecné soudy dostatečným způsobem zaměřit na důvody tohoto nesouhlasu a zjistit, zda by tvrzené skutečnosti intenzivním způsobem negativně zasahovaly do zájmu dítěte. Soud nemusí takové dokazování provádět, je-li nesouhlas rodiče založen jen na zjevně iracionálním nebo nepřezkoumatelném důvodu. Jestliže půjde o tento iracionální ...
I. ÚS 3336/09 18. 2. 2010 Ochrana legitimního očekávání jakožto integrální součásti základního práva podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě by měla nalézt reflexi v jednotlivých normách jednoduchého práva, resp. v jejich výkladu, který podávají obecné soudy, jež jsou k ochraně základních práv zavázány ustanovením čl. 4 Ústavy. Proto musí být přijat takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva legitimního očekávání. K respektu a ochraně stěžovatelova základního práva legitimního očekávání za situace, kdy stěžovatelův návrh neobsahoval přesnou specifikaci jím požadovaných částek za jednotlivé provedené úkony, mohlo totiž dojít využitím analogie procesních institutů, které se obecným soudům nabízely. Stěžovatel tak mohl být např. vyzván k doplnění návrhu.
II. ÚS 775/06 18. 2. 2010 Při rozhodování o naplnění výpovědního důvodu podle §711 odst. 1 písm. a) obč. zák. (ve znění do 30. 3. 2006) musí soud posuzovat i otázku důvodnosti aplikace §3 odst. 1 obč. zák., a to s ohledem na konkrétní okolnosti projednávané věci, tj. na okolnosti na straně nájemce i pronajímatele (vlastníka) bytu. Jestliže obecné soudy poskytnou právní ochranu vlastníkovi bytu, přičemž práva nájemce nejsou rozhodnutími soudů ani v řízeních jim předcházejících dotčena, postupují způsobem, který je v souladu s ústavně zaručeným právem na soudní (a jinou) ochranu.
I. ÚS 1849/08 18. 2. 2010 Příklon k materiálnímu pojetí právního státu znamená, že orgány veřejné moci jsou povinny se pohybovat nejen z hlediska formálního v hranicích svých pravomocí a kompetencí stanovených ústavním pořádkem a zákony, ale že výkon těchto pravomocí musí být také po obsahové (materiální) stránce v souladu s určitými základními principy, většinou vyjádřenými v ustanoveních ústavního pořádku, která garantují základní práva a vytvářejí hodnotovou bázi ústavního pořádku. V podmínkách materiálního státu nemůže být výkon veřejné moci bezobsažný ani bezúčelný; jinými slovy, z ústavního hlediska nelze aprobovat a tolerovat výkon veřejné moci, která je prostým uplatněním formálně předvídaného oprávnění orgánu veřejné moci bez toho, že by byl vysledovatelný zákonem předvídaný a racionální účel, k němuž konkrétní výkon svěřené pravomoci směřuje. Pouze v tomto materiálním smyslu je třeba interpretovat též čl. 2 odst. 2 Listiny, podle něhož lze státní moc uplatňovat v případech a mezích stanovených zákonem ...
I. ÚS 1898/09 17. 2. 2010 Podle §8 odst. 5 zákona č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, ve znění do 25. 1. 2006, (dále jen "zákon o regulaci reklamy") platilo, že "pokutu lze uložit do jednoho roku ode dne, kdy orgán dozoru zjistil porušení zákona, nejdéle však do tří let ode dne, kdy k porušení zákona došlo". Jasné a jednoznačné znění tohoto ustanovení tedy nevyžaduje, že by se mělo jednat o zjištění porušení zákona ve vztahu k určitému, konkrétnímu subjektu, nýbrž pouze zjištění porušení zákona jako takového (rovina jazykového výkladu). Městský soud tak vyložil a aplikoval ustanovení §8 odst. 5 zákona o regulaci reklamy v rozporu již s jeho jazykovým výkladem, aniž by přitom předložil jakoukoliv argumentaci pomocí jiné metody výkladu, která by byla s to konkurovat metodě výkladu jazykového, či by byla způsobilá jazykový výklad prolomit. Proto nelze než takový postup - pro absenci jakýchko ...
I. ÚS 301/09 17. 2. 2010 K zásahu do základního práva na ochranu majetku může dojít i postupem obecných soudů založeným na nesprávné interpretaci jednoduchého práva, konkrétně ustanovení o bezdůvodném obohacení a určení jeho rozsahu, jakož i aplikací předpokladů vzniku odpovědnosti za vady v situaci, kdy pro ni nebyly naplněny právní důvody. Obecné soudy musí náležitě zohledňovat rozdíly mezi dvěma druhy závazkových vztahů, a to mezi závazkem vzniklým na základě právního úkonu (typicky smlouvy) a závazkem vzniklým z jiného zavazovacího důvodu (v důsledku bezdůvodného obohacení). Je notorietou, že oba druhy závazkových vztahů mají rozdílný obsah (tj. soubor práv a povinností mezi účastníky), který je při posuzování nároků z příslušného závazkového vztahu nutno plně respektovat. Z toho také vyplývá, že odpovědnost za vady se může uplatnit jen tam, kde dlužník porušil svoji primární závazkovou povinnost splnit dluh řádně a včas. Taková povinnost však neexistuje mimo právní vztah, proto se nemůže uplatnit tehdy, v ...
I. ÚS 1737/08 17. 2. 2010 Obecné soudy musí nejprve rozpoznat, která základní práva jednotlivých účastníků sporu jsou ve hře, a poté, s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu, musí soudy rozhodnout tak, aby, je-li to možné, zůstalo zachováno z obou základních práv co nejvíce, a není-li to možné, pak dát přednost tomu základnímu právu, v jehož prospěch svědčí obecná idea spravedlnosti, resp. obecný princip. Povinnost obecných soudů rozpoznat základní právo a poskytnout mu ochranu platí tím spíše v případě, kdy v posuzovaném vztahu svědčí základní právo toliko jedné straně sporu, zatímco druhé straně žádné hmotné základní právo (přirozeně vyjma práva na spravedlivý proces) nesvědčí a vzhledem k okolnostem ani svědčit nemůže, resp. v jejím postavení se odráží toliko ústavní princip, nikoliv hmotné subjektivní základní právo. V daném případě přichází v úvahu možný konflikt základního práva stěžovatele s principem právní jistoty, který je v právním řádu konkrétně reprezentován například též institu ...
I. ÚS 2971/09 17. 2. 2010 Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem a právo být slyšen je třeba považovat za základní prvek práva na spravedlivý proces. Přitom slyšením nelze rozumět toliko výslech obviněného provedený k důkazu, ale musí mu být dána příležitost jednak účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu o otázkách viny i trestu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat, jednak se vyjadřovat a vyvracet návrhy a důkazy přednesené státním zástupcem. K uplatnění základního práva účastnit se řízení před soudem a být slyšen mají pak soudy povinnost obviněnému vytvořit prostor, a to zejména za situace, kdy on sám na účasti u veřejného zasedání trvá, nebo za situace, kdy řádně a včas soudu oznámí, že se nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že sám či prostřednictvím svého právního zástupce požádá o jeho odročení). Jen takto provedené řízení ...
IV. ÚS 665/05 16. 2. 2010 Obecné soudy jsou povinny posoudit žaloby pronajímatelů (vlastníků bytů) na náhradu škody vůči státu z hlediska jejich práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny ve věcech regulace nájemného.
II. ÚS 789/09 11. 2. 2010 Je porušením práv garantovaných čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy, nerespektuje-li obecný soud pravidla pro ustanovení opatrovníka vyslovená mj. v dřívějších nálezech Ústavního soudu, např. sp. zn. II. ÚS 27/2000 ze dne 2. 7. 2001 (N 97/23 SbNU 3), I. ÚS 204/2000 ze dne 25. 10. 2001 (N 157/24 SbNU 157) a I. ÚS 559/2000 ze dne 25. 9. 2002 (N 111/27 SbNU 233). Funkce opatrovníka nepřítomného účastníka řízení nebyla zákonem stanovena, aby usnadňovala činnost soudu tím, že má kam odesílat písemnosti. Při ustanovení opatrovníka je nutno přísně vážit, aby nedošlo ke kolizi zájmů zástupce a zastoupeného. Praxe, kdy jsou opatrovníky účastníků řízení ustanovováni pracovníci soudu, který o věci rozhoduje, je v naprostém rozporu s ústavními zásadami, kterých má být ustanovením opatrovníka nepřítomnému účastníkovi řízení dosaženo.
III. ÚS 2938/09 11. 2. 2010 Jelikož čl. 89 odst. 2 Ústavy dopadá i do poměrů Ústavního soudu, uplatní se závěry vyslovené v jeho dřívějších nálezech ze dne 10. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 455/08 (N 51/52 SbNU 511), ze dne 5. 5. 2009 sp. zn. IV. ÚS 314/09 (N 110/53 SbNU 375), ze dne 4. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 969/09 (N 132/53 SbNU 665), ze dne 29. 7. 2009 sp. zn. I. ÚS 1851/09 (N 172/54 SbNU 181), ze dne 22. 10. 2009 sp. zn. III. ÚS 704/09 (N 224/55 SbNU 99), ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 1901/09 (N 248/55 SbNU 391), jakož i ze dne 3. 12. 2009 sp. zn. III. ÚS 1709/09 (N 252/55 SbNU 445) a dalších (dostupných na http://nalus.usoud.cz) o porušení práva oprávněného v exekučním řízení na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), neboť z pohledu ústavně konformní interpretace důsledků založených zákonem č. 347/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu k ustanovení §89 exekučního řádu ve z ...
Pl. ÚS 6/07 9. 2. 2010 2 I. Koncept předem omezené pravomoci prozatímní vlády, typicky vyloučením určitých aktů z její pravomoci, v sobě nese riziko, že rigidní - nebo při stanovení mezí relativních (či neurčitých) naopak nejisté - hranice takového omezení ztíží řádné fungování celé moci výkonné, a to jak při plnění každodenních úkolů, tak při plnění mezinárodních závazků, zejm. těch plynoucích z členství v Evropské unii a v dalších mezinárodních organizacích. Toto nebezpečí nabývá na významu v případech, kdy ke jmenování prozatímní vlády dochází častěji nebo kdy je takový dočasný orgán nucen fungovat delší dobu. Oproti tomu nelze opomenout argumenty opačné, které se opírají především o praktický význam odpovědnosti vlády Poslanecké sněmovně (čl. 68 odst. 1 Ústavy), projevující se mimo jiné v institutu vyslovení "důvěry" (čl. 68 odst. 3 Ústavy). Je zřejmé, že oproti vládě s plnou důvěrou Poslanecké sněmovny je v otázce legitimity a politického oprávnění vláda prozatímní po nezískání důvěry (čl. 68 odst. 3 Ústa ...
II. ÚS 2100/08 9. 2. 2010 Přestože ustanovení §220 odst. 3 občanského soudního řádu i nadále zůstává platnou a účinnou součástí právního řádu až do 31. března 2011, neukončí-li jeho život dříve zákonodárce, je jeho uplatnitelnost na situace popsané v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 ze dne 19. 1. 2010 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.), který vzešel z návrhu akcesorického k řízení o ústavní stížnosti, nadále po vyhlášení nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09 na dosud neskončená řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyloučena, jak vyplývá z výroku III nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/09. Ve vztahu ke stěžovatelce, která námitku protiústavnosti tohoto ustanovení a protiústavních důsledků jeho aplikace řádně a posléze i úspěšně uplatnila před Ústavním soudem, je pak nutno dospět k závěru, že uplatnitelnost tohoto ustanovení s negativním dopadem na její ústavně zaručená základní práva a svobody je retrospektivně vyloučena i v jejím případě, neboť jinak by zcela pozbývala smysl ochrana základních práv a svobod poskytovaná Ústavním s ...
I. ÚS 1305/09 8. 2. 2010 Je to státní moc, která rozhoduje o vině a trestu. Z ústavněprávního hlediska je proto významné posouzení otázky, do jaké míry může (ještě) veřejný zájem, vymezený v trestním zákoně účelem trestu, legitimně omezovat základní práva konkrétního obviněného, a to zejména právo na rozhodnutí o jeho vině či nevině a trestu v přiměřené lhůtě, právo na osobní svobodu a konečně i právo na soukromý a rodinný život. Jinak řečeno - uvedený veřejný zájem je třeba považovat za důvod, který legitimizuje zásah do svrchu uvedených práv a především do svobody jednotlivce. Přitom je však z důvodů odvoditelných z principu právního státu vždy třeba zkoumat, zda je zásah do těchto práv ještě odůvodňován veřejným zájmem, tedy zda je tento zásah, resp. jeho intenzita nezbytná v demokratickém právním státu, tj. zda v konkrétní situaci je tento zásah ještě možno považovat za proporcionální. Ochrana práva na přiměřenou délku řízení, které garantuje čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení může být do ...
IV. ÚS 2425/09 8. 2. 2010 Nesplnění oznamovací povinnosti dle ustanovení §16 zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, nelze hodnotit jako porušení právního předpisu takové závažnosti, která by měla za následek absolutní neúčinnost důkazu získaného průmyslovou kamerou. Monitorování veřejného místa kamerou a následné pořízení trvalého záznamu spadá pod ochranu poskytovanou článkem 10 Listiny základních práv a svobod a článkem 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Obecně je pro účely hodnocení, zda došlo k nedovolenému zásahu do soukromí ze strany orgánů veřejné moci, nutno zkoumat, zda byla zaznamenána soukromá záležitost či veřejná událost a zda byl získaný materiál určen pro omezené použití či měl být dostupný široké veřejnosti. Běžné použití bezpečnostních kamer samo o sobě, ať na ulici nebo v prostorách jako nákupní centrum nebo policejní stanice, kde slouží legitimnímu a předvídatelnému účelu, není problematické z pohledu článku 8 odst. 1 Úmluvy.
I. ÚS 183/10 8. 2. 2010 Podle §239 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu je dovolání přípustné pouze proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle §104 odst. 1 občanského soudního řádu. Výkladem smyslu a účelu ustanovení §239 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu lze dospět k závěru, že podmínku přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení lze shledat i v situaci, kdy odvolací soud změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že řízení zastavil. Potvrzující rozhodnutí vyjadřuje názorovou shodu soudů dvou stupňů; naproti tomu změna prvostupňového rozhodnutí je výrazem názorové rozdílnosti, která vyvolává větší potřebu dalšího opravného řízení. Na tomto principu jsou konstruovány podmínky přípustnosti dovolání v §237 občanského soudního řádu, v němž se dovolání proti měnícímu rozhodnutí připouští bez dalšího, zatímco u potvrzujícího rozhodnutí se vyžadují kvalifikované předpoklady (skrytá diformita nebo zásadní právní význam). Z ústavněprávní ...
IV. ÚS 2513/09 2. 2. 2010 V nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65) Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že je všeobecně známo, že ústřední orgány státní správy mají zřízeny k výkonu právních agend příslušné právní (legislativní) odbory, zaměstnávající dostatečný počet odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu zájmů České republiky před soudy. Podle náhledu Ústavního soudu, vyjádřeného v citovaném nálezu, nebyl tedy důvod, aby za těchto okolností žalovanou stranu zastupoval, byť už jen v odvolacím řízení, advokát. Pokud se tak stalo, nelze za této situace na stěžovateli spravedlivě žádat, aby hradil žalované straně náklady řízení takto vzniklé, protože tyto náklady nelze považovat za "náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva" ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 občanského soudního řádu. Podle zjištění Ústavního soudu nevzal obecný soud v rozhodnutí, které bylo uvedeným nálezem zrušeno, výše uvedené otázky v úvahu a svůj výrok o náhradě ...
II. ÚS 3280/09 2. 2. 2010 Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy je aplikovatelné i na rozhodování o nákladech řízení za předpokladu, že předmětem tohoto řízení byly občanská práva a závazky a že k porušení tohoto článku došlo tím, že odvolací soud neposlal odvolání do výroku o nákladech řízení protistraně, a nedal jí tak možnost, aby se k němu vyjádřila a uplatnila svá tvrzení a důkazy.
I. ÚS 1701/07 28. 1. 2010 Oprávnění použít platbu ve stanoveném pořadí (§15 odst. 3 zákona č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů) je dáno příslušné zdravotní pojišťovně pro případ, kdy plátce pojistného nedodrží pořadí placení závazků uvedené ve druhém odstavci tohoto ustanovení. Oznámení o takovém úkonu plátci podle §15 odst. 3 tohoto zákona má nejen informativní charakter, ale je nutnou právní skutečností dovršující použití platby v zákonem stanoveném pořadí. "Použití" platby ve stanoveném pořadí se proto nemůže uskutečnit interním opatřením zdravotní pojišťovny, ale jeho předpokladem je vyrozumění plátce o takovém postupu. Z toho zároveň vyplývá, že povinnost "neprodleně oznámit" plátci použití platby v zákonem stanoveném pořadí ve skutečnosti znamená, že právo zdravotní pojišťovny použít platbu v zákonem stanoveném pořadí lze vykonat jenom neprodleně poté, co plátce platbu v nesprávném pořadí zdravotní pojišťovně poukázal. Postup, v němž by zdravotní poj ...
II. ÚS 2806/08 27. 1. 2010 I kdyby bylo možno souhlasit s názorem soudu prvního stupně, že je kancelář vedoucího odboru dopravy a silničního hospodářství v budově Městského úřadu Rychnova nad Kněžnou veřejným prostorem, protože je v ní vykonávána veřejná moc, pak z toho nelze vyvodit, že by kdokoliv na místě výkonu státní služby postrádal soukromí. I když je kvalita (resp. rozsah) tohoto soukromí zcela nepochybně jiná než na jiných místech, přesto nelze akceptovat názor, že vůbec neexistuje, resp. že vůbec nepožívá ochrany čl. 8 Úmluvy, což přiměřeně platí i pro osoby, které v takových prostorech vykonávají státní službu. Lze naopak poukázat na to, že ochrana soukromí obecně všech zaměstnanců je nyní zákonodárcem na úrovni podústavního práva výslovně zakotvena v §316 odst. 2 zákoníku práce. Ostatně, byl-li by tento argument doveden ad absurdum, nebylo by vůbec zapotřebí povolení prostorového sledování a takto pořízený záznam by bez dalšího byl použitelný jako důkaz v řízení před soudem. Pokud v dané věci existov ...
IV. ÚS 1431/09 26. 1. 2010 K problematice zvyšování nájemného dospělo plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ze dne 28. 4. 2009 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.) k závěru, že "obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. 12. 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. 1. 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů" (výrok I). K uplatnění práva na náhradu škody za omezení vlastnického práva vůči státu a jeho vztahu k nároku pronajímatele Ústavní soud v tomto stanovisku uvedl následující: "Žaloby pronajímatelů (vlastníků bytů) na náhradu škody vůči státu [opírající se o zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu ve ...
I. ÚS 2930/09 21. 1. 2010 Podle názoru Ústavního soudu je nutno též náhradu hotových výdajů soudní exekutorky podle §13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, posuzovat analogicky k odměně za provedení exekuce podle §5 a násl. této vyhlášky. V případě dobrovolného splnění dlužné částky, kdy exekutor již nemohl vymoci nic, a proto je základem pro určení jeho odměny částka nulová, je nezbytné vyčíslit náhradu hotových výdajů nikoliv paušální částkou, ale pouze na základě prokazatelných výdajů, které vznikly soudní exekutorce do okamžiku, než bylo stěžovatelkou dlužné plnění uhrazeno. Jinak řečeno, není-li možno soudní exekutorce přiznat paušální odměnu ve výši 3 000 Kč, resp. 1 500 Kč, tím spíše jí není možno přiznat paušální náhradu hotových výdajů ve výši 3 500 Kč.
II. ÚS 1812/09 21. 1. 2010 Nerespektování právního názoru uvedeného v nálezu či publikovaném stanovisku pléna Ústavního soudu vyvolává nejistotu, zda obecný soud skutečně plní dispozici čl. 90 Ústavy, stanovující povolanost obecného soudu k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytoval ochranu právům. To by mělo negativní dopad na právní jistotu občanů, která je nezbytným důsledkem demokratické povahy ústavního státu a jíž musí odpovídat i chování právního státu, jež musí být nejen ve shodě s formálněprávními předpisy, ale i spravedlivé. Nerespektování ústavněprávních závěrů Ústavního soudu zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů a je důvodem ke zrušení rozhodnutí obecných soudů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 70/96 ze dne 18. 3. 1997 (N 29/7 SbNU 191), nález sp. zn. III. ÚS 648/2000 ze dne 12. 4. 2001 (N 60/22 SbNU 39), nález sp. zn. III. ÚS 686/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 45/36 SbNU 475)]. Tak je tomu v případě stěžovatelky, kdy obecné soudy při svém postupu v souzené věci z ...

Za rok 2010 bylo zveřejněno 264 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 5 z celkem 6 stran,
v čase 0,000096 sekundy z toho 0,000029 sekundy NoSQL databáze.