| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| II. ÚS 1327/10 | 5. 10. 2011 | Ve vztahu k ústavněprávní interpretaci ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění aplikovaném odvolacím soudem, dle stávající judikatury Ústavního soudu [srov. např. nálezy ve věcech sp. zn. IV. ÚS 314/09 ze dne 5. 5. 2009 (N 110/53 SbNU 375), sp. zn. II. ÚS 1812/09 ze dne 21. 1. 2010 (N 12/56 SbNU 115), sp. zn. II. ÚS 1839/09 ze dne 3. 12. 2009 (N 253/55 SbNU 451), sp. zn. III. ÚS 1901/09 ze dne 26. 11. 2009 (N 248/55 SbNU 391) a sp. zn. III. ÚS 2938/09 ze dne 11. 2. 2010 (N 23/56 SbNU 263), vše dostupné na http://nalus.usoud.cz] je větu druhou §89 exekučního řádu nutno interpretovat v návaznosti na větu první předmětného ustanovení, tj. v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného je povinnost oprávněného hradit paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi rovněž odvislá od posouzení míry jeho zavinění na zastavení exekuce. Odlišný postup by byl porušením práva na spravedlivý ... | |
| I. ÚS 1531/11 | 5. 10. 2011 | Z hlediska postavení jednotlivce není rozhodující, jaké příčiny vedly ke stavu, kdy o jeho věci není rozhodováno dostatečně rychle. Evropský soud pro lidská práva rozlišuje důvody zapříčiněné postupem státu a postupem účastníků řízení, resp. za základní kritéria při posuzování porušení práva na přiměřenou délku řízení považuje objektivní složitost věci, chování účastníků řízení a jednání soudu. Zda dovolatelem předkládaná argumentace je zásadně právně významná, je doménou především Nejvyššího soudu; nicméně své úvahy musí Nejvyšší soud vysvětlit a reagovat, alespoň stručně, na všechny námitky, které dovolatel ve svém podání uvedl. Ignorováním vlastní judikatury negoval Nejvyšší soud možnost verifikace dodržení požadavku rovnosti před zákonem dle čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a zároveň nekorigováním zcela zjevně vadného závěru odvolacího soudu nepřípustně omezil stěžovatelčino právo dle čl. 36 odst. 3 Listiny. Je nutné, aby neučinily-li tak nalézací či od ... | |
| II. ÚS 3057/10 | 5. 10. 2011 | Ústavní soud i v řadě jiných svých rozhodnutí akcentoval smluvní volnost, a to i ve vztahu k rozhodčím doložkám, jejichž samotné zakotvení v právních předpisech nepovažuje za omezení přístupu k soudu, a tudíž porušení čl. 36 odst. 1 Listiny. Na druhou stranu je žádoucí, aby vzdání se práva na přezkoumání sporné věci soudem bylo zcela svobodné, přípustné a jednoznačné (viz rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Suda proti České republice ze dne 28. 10. 2010). Z tohoto požadavku pak vyplývá povinnost soudu v každém konkrétním případě posoudit rozhodčí doložku z hlediska její přiměřenosti (viz směrnice Rady č. 93/13/EHS), to vše s ohledem na nerovné postavení spotřebitele jako strany spotřebitelské smlouvy. S ohledem na obsah smlouvy o rezervaci, kterou je možno podřadit pod pojem spotřebitelská smlouva, je nutno posuzovat přísněji samotnou formulaci rozhodčí doložky a kritéria vztahující se k osobám rozhodců, kteří v budoucnu budou případný spor mezi stranami smlouvy rozhodovat, zejm ... | |
| Pl. ÚS 22/11 | 27. 9. 2011 | 2 | Ústavní soud konstatuje, že otázkou regulace umístění tzv. innominátních loterií, mezi které spadají i interaktivní videoloterijní terminály, v obecně závazných vyhláškách obcí se zabýval již ve svých nálezech sp. zn. Pl. ÚS 29/10 ze dne 14. 6. 2011 (N 110/61 SbNU 625; 202/2011 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 56/10 ze dne 7. 9. 2011 (N 151/62 SbNU 315; 293/2011 Sb.), v nichž dospěl k závěru, že obce jsou povolány k této regulaci, nerozhodno zda na základě §50 odst. 4 ve spojení s §2 písm. e) zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, či případně na základě §10 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů. Obec vydala napadenou obecně závaznou vyhlášku na základě své pravomoci podle čl. 104 odst. 3 Ústavy. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že uvedené ustanovení zmocňuje obec k originární normotvorbě, a tedy k jejímu vydání není zapotřebí výslovné zákonné zmocnění. Regulace videoloterijních termin ... |
| I. ÚS 1441/11 | 22. 9. 2011 | Základním pravidlem rozhodování o náhradě nákladů řízení o vypořádání společného jmění manželů je zásada úspěchu ve věci (§142 o. s. ř.). Toto základní pravidlo lze v konkrétním případě korigovat buď nepřiznáním náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků, jsou-li pro takový závěr dány důvody hodné zvláštního zřetele (§150 o. s. ř.), nebo přiznáním náhrady nákladů řízení neúspěšnému žalovanému, jestliže svým chováním nezavdal příčinu k podání žaloby o vypořádání společného jmění manželů (§143 o. s. ř.). Použití §150 o. s. ř. tedy nelze považovat za pravidlo odůvodněné typem věci, ale za výjimku ze zásady úspěchu ve věci danou důvody hodnými zvláštního zřetele, jež vyvstaly v konkrétní individuální při. | |
| I. ÚS 801/11 | 22. 9. 2011 | Závěr obecných soudů o nutnosti domáhat se vypořádání podílového spoluvlastnictví vůči všem ostatním účastníkům sdružení je projevem nepřípustného formalismu (a ve svých důsledcích je porušením práva na soudní ochranu), pokud nerespektuje ujednání účastníků sdružení vylučujícící dispozitivní právní úpravu, zejména za situace, kdy dohodnutá pozice správce majetku připomíná svěřeneckou správu, nikoliv přímé zastoupení účastníků (zejména určením jeho povinnosti vyplatit spoluvlastnický podíl podle stanov sdružení). | |
| I. ÚS 2340/10 | 22. 9. 2011 | Právo na soudní ochranu vytváří prostor k dosažení spravedlivého uspořádání hmotněprávních vztahů. Zásah do tohoto základního práva vzniká též nedůvodnou favorizací jednoho z listinných důkazů, kterým měla být prokázána výše ušlého zisku, aniž by soudy zohlednily časovou návaznost s dalšími právními úkony (na něž stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy upozorňoval, zejména fakt, že další smlouva byla uzavřena, a to za cenu několikanásobně vyšší, pouhý den poté, kdy prodávající uzavřel kupní smlouvu s původní vlastnicí). Ústavní soud připomíná, že při stanovení výše ušlého zisku jako rozsahu náhrady škody je třeba postupovat při hodnocení předložených důkazů zvlášť obezřetně, aby výsledek sporu nepůsobil zřejmě nespravedlivě. | |
| II. ÚS 3608/10 | 21. 9. 2011 | Byť je právní praxí i teorií uznáváno, že civilní soudy mohou rozhodovat o naplnění znaků účelové komunikace (tj. posuzovat otázku spadající do správního práva, která je skutkovým základem uplatňovaného nároku stěžovatele) jako o předběžné otázce, s ohledem na zákonem vymezené kompetence i materiální možnosti jednotlivých orgánů státu by bylo daleko vhodnější, pokud by o naplnění sporných znaků účelové komunikace bylo rozhodováno ve správním řízení. Stát předmětné pozemky v minulosti z důvodu veřejného zájmu vyvlastnil, povolil na nich stavbu nemovitostí-garáží, jež také řádně kolaudoval, a předmětný pozemek sloužící (nejenom) jako spojnice k těmto nemovitostem dlouhodobě za účelovou komunikaci uznával. Ústavní soud proto považuje za absurdní, aby po více než 40 letech mělo dojít k zásadní změně právního režimu předmětného pozemku tím, že by stát začal požadovat od soukromých osob peníze za jeho užívání. Vzhledem k tomu, že po dobu více než 40 let existoval určitý právní stav, kdy před ... | |
| I. ÚS 1536/11 | 21. 9. 2011 | Evropský soud pro lidská práva (dále též jen "ESLP") vychází z vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu, a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje. Je pak věcí státu, zda se na základě okolností konkrétního případu pokusí danou domněnku vyvrátit, a pokud tak učiní, výsledné odůvodnění musí být dostatečné. Shodný názor vyslovily ve své judikatuře i Ústavní soud [srov. nález sp. zn. II. ÚS 862/10 ze dne 19. 5. 2010 (N 110/57 SbNU 403), bod 14] či Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. 30 Cdo 958/2009). Požadavek na dostatečné odůvodnění případného závěru, že v konkrétním případě nepřiměřená délka řízení nezpůsobila (nemateriální) újmu účastníkovi řízení, klade o to přísnější nároky na soudy již vzhledem k tomu, že jde (i dle ESLP) o domněnku "silnou", "pevnou" ("strong"). Jinými slovy, patrně bude jen výjimkou situace, že by nepřiměřená délka řízení morální újmu nezpůsobila. Ústavní soud poukazuje na nález Úst ... | |
| II. ÚS 1739/11 | 20. 9. 2011 | V posuzovaném případě soud prvního stupně odmítl přiznat podání obhájkyně stěžovatele ze dne 22. října 2010 účinky odporu s ohledem na to, že toto podání sepsala a podala toliko sama svým jménem advokátka, kterou stěžovatel zmocnil jako svoji obhájkyni. Odůvodnil to tím, že obhájkyně sama nemá právo podat opravný prostředek, leda jako zástupkyně obžalovaného. Z toho plyne, že soud prvního stupně zcela ignoroval ustálenou rozhodovací činnost obecných soudů, na kterou poukázal stěžovatel i Městský soud v Praze. Je třeba přitom zdůraznit, že ona rozhodnutí rozhodně nebyla v dané otázce prvními, protože se odvozují od stanoviska Nejvyššího soudu SSR sp. zn. Tpj 18/72 ze dne 2. ledna 1972 (in Sb.NS 1972: 10, 586 - č. 62). Všechna rozhodnutí přitom vycházejí z toho, že obhájce by jako neoprávněná osoba jednal tehdy, kdyby (vyjma případů uvedených v §41 odst. 4 trestního řádu) to bylo proti vůli obviněného. I ze skutečnosti, že pod text opravného prostředku obhájce uvedl své jméno, a nikoliv ... | |
| II. ÚS 1027/11 | 20. 9. 2011 | K právu na spravedlivý proces mimo jiné náleží právo každého, aby nestranný a nezávislý soud při nalézání práva dbal stanoveného, tj. zákonného postupu, přičemž za takovýto postup nutno považovat jen zcela bezvýhradné a bezvýjimečné respektování procesních předpisů a kautel z nich vyplývajících. Odmítnutím kasační stížnosti stěžovatele z důvodu opožděnosti, aniž by však pro tento postup byly splněny zákonné předpoklady, představuje "odepření spravedlnosti", jež s sebou nese i porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. | |
| III. ÚS 1233/11 | 15. 9. 2011 | Ustanovení §457 občanského zákoníku zakotvuje vzájemnou podmíněnost nároků smluvních stran na vrácení jimi poskytnutého plnění (coby bezdůvodného obohacení). Vzhledem k tomu nelze vyhovět žalobě jedné ze stran na vrácení plnění, aniž by současně byla vyřešena otázka její restituční povinnosti vůči druhé straně. Pokud je procesní návrh nesrozumitelný nebo neurčitý, obecné soudy o něm nemohou věcně rozhodnout, ale musí účastníka podle §43 odst. 1 občanského soudního řádu vyzvat, aby dané vady odstranil. | |
| I. ÚS 3698/10 | 14. 9. 2011 | Je na pováženou, stává-li se pro procesní strany otázka nákladů řízení důležitější než věc sama; situace, kdy se soudní řízení vedou nikoliv kvůli úspěchu ve věci samé, ale především kvůli náhradě nákladů řízení, je dokladem patologického stavu českého civilního procesu a je nejvyšší čas, aby se jí zákonodárce začal seriózně zabývat. Náklady řízení by vždy měly být přiměřené hodnotě předmětu sporu a neměly by ji převyšovat, natož mnohonásobně. Aplikace §150 o. s. ř. nesmí být založena na závěrech, jež nemají oporu ve spise, a nemůže být učiněna ani způsobem, který bere účastníkům právo se k zamýšlenému postupu vyjádřit. | |
| I. ÚS 3016/09 | 14. 9. 2011 | Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací zcela ignorovaly argumenty stěžovatele a skutečnosti obsažené v listinných důkazech. Řádně neprověřily, kdo je vlastně v uvedeném řízení povinným. Při pečlivější práci všech pracovníků obecných soudů, jejichž rukama spisy prošly, by k záměně otce za syna (i když mají stejné jméno a příjmení) nemohlo dojít. Selhal především odvolací soud, který povrchně a nedbale posoudil stěžovatelem označené důkazy a jeho argumenty, které uvedl v odvolání. Uvedeným postupem obecných soudů, zejména soudu odvolacího, tak došlo k porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| I. ÚS 2785/08 | 13. 9. 2011 | Městský soud v Praze se v podstatě vůbec nezabýval námitkami stěžovatelky, které uváděla od počátku řízení, zejména tím, že opakovaně zdůvodňovala nezbytnost překročení finančních nákladů v inkriminované době (2. čtvrtletí 2004); lze souhlasit se stěžovatelkou, že uvedený soud se v zásadě omezil na pouhé konstatování souladu ve věci uplatněné dohody o úhradě zdravotní péče pro 1. pololetí roku 2004 se "závazným opatřením Ministerstva zdravotnictví, kterým se vyhlašují výsledky dohodovacího řízení o hodnotách bodu a výši úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění pro 1. pololetí 2004". Argumentace stěžovatelky, poněkud jinými slovy vyjádřená i v ústavní stížnosti, kdy zdůraznila, že i v předmětném období poskytovala jen nezbytnou (hrazenou) zdravotní péči lege artis v souladu s právními předpisy a bez zbytečných nákladů, leč vždy se zřetelem k tomu, aby potřebného léčebného efektu bylo dosaženo s ohledem na individuální zdravotní stav pojištěnce, tedy zůstala bez rel ... | |
| II. ÚS 961/11 | 13. 9. 2011 | Byla-li vykonatelným rozsudkem stanovena rodiči nezletilého povinnost platit na něj výživné k rukám druhého rodiče, dochází svěřením nezletilého do výchovy jiné fyzické osoby než rodiče ke změně způsobu placení výživného k jejím rukám pouze v případě, že rozhodnutí soudu, na jehož základě k tomuto svěření došlo, tuto povinnost výslovně stanoví podle §45 odst. 4 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů. Jinak zůstává původní povinnost navzdory svěření nedotčena. Dodatečná změna této povinnosti rozhodnutím soudu, v jejímž důsledku by byla rodiči uložena i za dobu minulou povinnost platit výživné k rukám fyzické osoby, do jejíž výchovy byl nezletilý svěřen, nemůže mít za následek odepření právních účinků řádnému splnění vyživovací povinnosti způsobem stanoveným původním rozsudkem, k němuž došlo před nabytím vykonatelnosti nového rozhodnutí. Uložil-li přesto soud rodiči povinnost zaplatit za toto období dluh na výživném, aniž by zkoumal, zda si v něm rodič nezletilého ... | |
| III. ÚS 678/11 | 8. 9. 2011 | V řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu nemá pouhá hospitalizace nájemce bez dalšího za následek vznik objektivně existující tíživé (sociální) situace a sama o sobě neodůvodňuje, při potřebě zohlednění zájmu pronajímatele, neplacení nájmu z bytu. Pokud dovolací soud vyčerpávajícím způsobem vyložil meze aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. (porušení dobrých mravů) na danou věc, jíž se stěžovatel domáhal, nedošlo napadeným rozhodnutím dovolacího soudu k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces. Nelze pustit ze zřetele ani zákonem aprobovaný zájem pronajímatelů (na řádném plnění povinností nájemcem) a tomu odpovídající povahu argumentu prostřednictvím §3 odst. 1 obč. zák.; ten je uplatnitelný nikoli v poloze přímého "práva" nájemce, nýbrž ve smyslu odepření práva pronajímatele, aby k jím - v souladu se zákonem - dané výpovědi bylo přivoleno. Je samozřejmé, že "odepřít právo" vyžaduje důvody adekvátně silné. | |
| II. ÚS 2013/10 | 8. 9. 2011 | Za situace, kdy se justiční informační systémy neustále zdokonalují, je vždy nutné zvažovat, zda skutkově a právně obdobné věci týchž účastníků, které k příslušnému soudu nebo soudnímu exekutorovi napadnou, z důvodů procesní ekonomie nespojit. Přestože soudnímu exekutorovi žádný právní předpis explicitně nepřikazuje, aby věci, které spolu po všech stránkách souvisejí, spojil, je takový postup z důvodu hospodárnosti řízení (§112 občanského soudního řádu) i z důvodu výše zmiňované minimalizace zásahů do základního práva na vlastnictví povinného nanejvýš žádoucí. K individuálnímu rozhodování v jednotlivých věcech lze přistoupit tak, aby nebyl porušen čl. 36 Listiny pouze tehdy, je-li takový postup rozumně odůvodnitelný. | |
| I. ÚS 687/10 | 8. 9. 2011 | Podepsaný inventarizační soupis není výlučným důkazním prostředkem, jímž by jedině bylo možno zjišťovat vznik a výši schodku (škody). Rovněž ohledně prokazování vzniku schodku (škody) platí v plném rozsahu pravidlo, že jej lze prokazovat jakýmikoli důkazními prostředky (§125 o. s. ř.). | |
| II. ÚS 1512/11 | 8. 9. 2011 | Nepřítomnému účastníkovi soudního řízení musí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních práv; funkce opatrovníka byla vytvořena proto, aby do důsledku hájila zájmy nepřítomného. Jedná se tu totiž o dosažení ústavněprávní maximy rovnosti účastníků řízení. Správní orgán, který před ustanovením opatrovníka nedostatečným a zcela formálním způsobem zjišťoval místo pobytu stěžovatele a jako opatrovníka ustanovil svoji zaměstnankyni, která z povahy věci nemohla účinně hájit jeho práva (což také řádně nečinila), znemožnil stěžovateli účast na řízení a možnost domoci se v něm svých práv, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. | |
| Pl. ÚS 56/10 | 7. 9. 2011 | 2 | Ústavní soud uzavírá, že nelze připustit takový výklad podústavních předpisů, který by ve svém důsledku vedl k popření ústavně zaručeného práva územních samosprávných celků na samosprávu v tom smyslu, že by obce byly zbaveny možnosti rozhodovat ve formě obecně závazných vyhlášek o tom, kde se mohou na jejich území vyskytovat provozovny loterií a jiných podobných her, bez ohledu na to, jaké je jejich vnitřní technické uspořádání. Zda se toto oprávnění obcí na úrovni zákonné úpravy bude opírat o zvláštní zákon ve smyslu §10 písm. d) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o obcích") či zda se bude opírat o generální klauzuli §10 písm. a) zákona o obcích za účelem zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku, se již nejeví jako podstatné. V tomto smyslu je nutno také interpretovat předchozí nález Ústavního soudu na tomto poli. |
| I. ÚS 804/08 | 7. 9. 2011 | Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu lze vyvodit, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. Pokud tedy obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení ve zjevném nesouladu s výrokem v meritorní věci, je nutno to označit za postup, který porušuje principy základního práva na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 455/01 ze dne 2. 5. 2002 (N 57/26 SbNU 113)]. Pro rozhodování o náhradě nákladů řízení zpravidla platí (podle ustanovení §142 o. s. ř.) zásada úspěchu ve věci (jako zásada hlavní) doplněná v souladu s ustanovením §146 odst. 2 o. s. ř. zásadou zavinění (zastavení řízení). Ústavní soud však již na druhé straně judikoval, že poměřovat úspěch a neúspěch ve věci nelze jen tím, jak bylo o konkrétním návrhu rozhodnuto, ale je třeba jej posuzovat i v širších souvislostech. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 1/04 ze dne 13. 1. 2005 (N 8/36 SbNU 75) Ústavní soud zdůraznil, že ani rozhodování o ... | |
| Pl. ÚS 11/10 | 6. 9. 2011 | 2 | Podle Ústavního soudu je nutné v souladu s Úmluvou vykládat i ono "zavinění" ve smyslu ustanovení §12 odst. 1 písm. a) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a to bez ohledu na to, jakým způsobem s institutem náhrady škody či jeho jednotlivými aspekty pracuje domácí zákonodárce, judikatura i doktrína (zejména ta civilistická). Obdobně jako je například v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva a zejména pak v judikatuře evropských ústavních a nejvyšších soudů vykládán rozsah náhrady škody zahrnující i nemateriální újmu [srov. k tomu např. přehled závěrů této judikatury uvedený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 85/04 ze dne 13. 7. 2006 (N 136/42 SbNU 91)], musí být vyloženo i ono zavinění. Lze přitom poznamenat, že termín "zavinění si" nepovažuje Ústavní soud za přiléhavý ani de lege lata (při ... |
| IV. ÚS 423/08 | 6. 9. 2011 | Z toho důvodu je pak třeba se v každém konkrétním případě zabývat otázkou, zda v rozhodném období, k němuž stěžovatel upíná svůj nárok, nedocházelo v důsledku regulace nájemného k tzv. kvalifikovanému omezení [srov. body 16 a násl. stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 ze dne 28. 4. 2009 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.)] vlastnického práva, jež by bylo lze považovat za jeho nucené omezení ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. | |
| II. ÚS 2546/10 | 6. 9. 2011 | V případě, kdy se soudní spor týká nezletilých dětí, je třeba vždy postupovat s ohledem na jejich ústavně chráněný zájem [srov. čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte (vyhlášené pod č. 104/1991 Sb.)]. Odnětí dítěte z péče rodičů je nejzávažnějším zásahem do rodinného života, a je proto nezbytné, aby toto opatření, jakož i prostředky dané právními předpisy k jeho realizaci byly správně interpretovány a následně aplikovány. Vazba mezi rodičem a dítětem je jedním z prvořadých předpokladů zdárného vývoje dítěte. Pro rodiče a dítě je možnost být spolu základním prvkem rodinného života. Opatření, která jim v tom brání, představují zásah do práva na rodinný život (srov. čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Takový zásah ze strany státu je možný, jen je-li nezbytný a v souladu se zákonem; nezbytnost znamená, že zásah je založen na naléhavé společenské potřebě, která je přiměřená sledovanému legitimnímu cíli - ochraně zájmu dětí. Jde zejména o případy, kdy děti byly vystaveny násilí ... | |
| II. ÚS 781/10 | 1. 9. 2011 | Z ustanovení §210 odst. 1 o. s. ř. nevyplývá povinnost soudu vždy doručovat opisy odvolání směřujících proti nikoliv meritorním rozhodnutím ostatním účastníkům řízení; soud prvního stupně tak činí na základě úvahy (ústavně souladné) o vhodnosti a účelnosti takového opatření s ohledem na okolnosti případu či specifikum věci. Takovou specifickou okolností, která zakládá povinnost soudu doručit opis odvolání protistraně, je např. dosavadní vývoj sporu v první instanci, který zřetelně naznačuje, že protistrana zaujímá k argumentům uváděným v odvolání zřetelně nesouhlasný postoj a odlišně je právně a skutkově hodnotí. Také situace, kdy se účastník v podaném odvolání domáhá změny výroku o nákladech řízení ve svůj prospěch, vyžaduje, aby druhá strana byla s argumenty odvolatele seznámena a mohla se k nim vyjádřit - pokud lze očekávat, že její vyjádření může přispět k náležitému posouzení věci. | |
| III. ÚS 3207/10 | 31. 8. 2011 | Zjištěný fakt již existujícího duplicitního zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí k předmětným pozemkům, který navozuje stav nepochybně odporující principu právní jistoty, naléhavý právní zájem stěžovatelky na požadovaném určení dostatečně osvědčuje. Fakt existence zápisu vlastnického práva pro dva vlastníky v evidenci nemovitostí považuje Ústavní soud za určující pro posouzení naléhavosti právního zájmu stěžovatelky, a to s ohledem na princip právní jistoty v souvislosti s exkluzivitou vlastnického práva, jež vylučuje, aby k jedné a téže věci mělo vlastnické právo více osob, nejde-li o spoluvlastnictví. Duplicitně zapsaný vlastník má vždy naléhavý právní zájem na určení vlastnictví již proto, že rozhodnutí o takové určovací žalobě bude podkladem pro řádný zápis v katastru nemovitostí. | |
| I. ÚS 562/09 | 31. 8. 2011 | Ústavní soud předesílá, že v dané věci shledal srovnatelné skutkové i právní okolnosti, jimiž se zabýval již v nálezu ze dne 24. 6. 2009 sp. zn. I. ÚS 663/06 (N 149/53 SbNU 811) ve věci stěžovatele Královské kanonie premonstrátů na Strahově; tam vyslovený právní názor byl ještě posílen nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 9/07 (N 132/58 SbNU 3; 242/2010 Sb.). V této souvislosti konečně i nález ze dne 31. 3. 2011 sp. zn. II. ÚS 2326/07 (N 58/60 SbNU 745) předznamenal postup Ústavního soudu v dalších řízeních, pokud zákonodárce zůstane nečinným. Ústavní soud reflektuje své stanovisko ze dne 1. listopadu 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.), podle kterého žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, i stanovisko ze dne 1. listopadu 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05 (ST 22/39 SbNU 515; 13/2006 Sb.), podle něhož je zákon č. 298/1990 Sb., o úpravě některých majetkových vztahů řeholních řádů a kong ... | |
| II. ÚS 655/11 | 30. 8. 2011 | Postavení státního zastupitelství jako žalobce, jemuž přísluší hájit veřejný zájem a zároveň dbát zájmu státu, však nikterak neznamená, že by při takovém postupu [zejm. tam, kde je mu zákonem svěřena dozorčí činnost nad zákonností přípravného řízení - §174 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "TŘ") - pravomoc rozhodnout o podané stížnosti - §147 TŘ - nebo mimořádné kasační oprávnění umožňující rušit nezákonná usnesení nižších státních zástupců - §174a odst. 1 TŘ] bylo státní zastupitelství oprávněno k libovůli. Naopak vždy musí respektovat všechna zákonná procesní ustanovení vykládaná ústavně konformně, a tak respektovat i požadavek řádného zákonného procesu (viz čl. 8 odst. 2 Listiny a na něj navazující §2 odst. 1 TŘ). Zákon omezující základní práva a jeho interpretace musí být předem zcela seznatelné i pro osoby, jejichž základní práva jsou jím omezována. | |
| IV. ÚS 3202/08 | 25. 8. 2011 | Z pohledu ústavně konformní interpretace intertemporality založené novelou zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákonem č. 347/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jakož i ústavně konformní interpretace ustanovení §89 exekučního řádu, ve znění platném do 31. 12. 2007, je třeba výkon rozhodnutí uskutečňovaný na základě usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí vydaného před účinností zákona č. 347/2007 Sb. posoudit dle exekučního řádu, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2007 [nález sp. zn. IV. ÚS 314/09 ze dne 5. 5. 2009 (N 110/53 SbNU 375), nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 969/09 ze dne 4. 6. 2009 (N 132/53 SbNU 665), sp. zn. I. ÚS 1851/09 ze dne 29. 7. 2009 (N 172/54 SbNU 181), sp. zn. II. ÚS 705/09 ze dne 24. 11. 2009 (N 242/55 SbNU 343), sp. zn. III. Ú ... | |
| I. ÚS 299/09 | 18. 8. 2011 | Ústavní soud považuje za vhodné doplnit, že si byl při posuzování této věci vědom skutečnosti, že spor mezi oběma účastníky řízení má svůj původ právě v období minulého nedemokratického režimu, kdy byli lidé někdy nuceni ve vztahu ke svému vlastnictví činit právní úkony, které by v právním státě stěží učinili. Pokud by byl žalovaným v dané věci někdo, kdo majetek nabyl za pomoci tehdejších zákonů nebo úkonů, které se skutečným právem měly málo co společného, byla by situace poněkud jiná a z ústavního hlediska by bylo nutno na ni reagovat. Ve zkoumaném případě však předpisy a praxe totalitního státu zjevně stály pouze na počátku (kdy došlo k uzavření předmětné smlouvy z obavy před ztrátou nemovitosti z důvodu plánované emigrace stěžovatele); poté však již uvedený stát do vlastnictví předmětné nemovitosti, která zůstala, obrazně řečeno "v rodině", nijak, ani nepřímo, nezasahoval. V tomto smyslu ztratil tento případ dimenzi, kterou by bylo jinak namístě zvažovat, totiž vliv protiprávního ... | |
| I. ÚS 799/11 | 4. 8. 2011 | Ústavní soud opětovně připomíná, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Citované zákonné ustanovení obsahuje relativně neurčitý pojem (resp. slovní spojení) "účelné" uplatňování nebo bránění práva; při jeho výkladu je třeba zohlednit okolnosti, které, jakkoliv by byly právně významné pro rozhodnutí ve věci samé, nemusí ještě bez dalšího dávat odpověď i na otázku spravedlivosti rozhodnutí o nákladech řízení. Jak již Ústavní soud judikoval [nález sp. zn. III. ÚS 456/97 ze dne 2. 4. 1998 (N 43/10 SbNU 289)], doložka právní moci sice není právní skutečností, která by zakládala, měnila nebo rušila právní vztahy, avšak je úředním osvědčením o právní skutečnosti - nabytí právní moci jí označeného rozhodnutí. Jako takové jí svědčí presumpce správnosti a strana soudního sporu není povinna zk ... | |
| Pl. ÚS 38/09 | 3. 8. 2011 | 2 | Veřejný zájem na důsledném a nestranném rozhodování o kárných návrzích proti exekutorům je zajištěn tím, že v kárných řízeních s exekutory rozhoduje zvláštní senát Nejvyššího správního soudu, tedy vrcholná soudní instance garantující nezávislost a nestrannost celého procesu. K tomu lze dodat, že pokud je stejná právní úprava kárného procesu vhodná pro soudce a státní zástupce, nemůže být nevhodná pro exekutory. Cílem navrhovatelem napadených přechodných ustanovení bylo jen rychle a účelně překlenout prostor mezi starou a novou procesní právní úpravou kárného řízení s exekutory. K žádné újmě v jejich základních právech tedy nedochází a před Nejvyšším správním soudem stanou ve stejné, tedy rovné "startovací" pozici. |
| II. ÚS 3381/10 | 3. 8. 2011 | I v těch případech, kdy součástí právního úkonu - smlouvy - je ujednání o vykonatelnosti, má přednost výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy, před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, a to i v těch případech, jsou-li možné oba výklady. Tento závěr vyplývá z principu autonomie smluvních stran a z povahy soukromého práva. Autonomie vůle a svobodného individuálního jednání je na úrovni ústavní garantována čl. 2 odst. 3 Listiny, a proto požívá ochrany ze strany státu. Stát tuto ochranu zajišťuje jednak proti zásahům ze strany třetích subjektů, jednak sám vyvíjí pouze takovou aktivitu, kterou do této sféry zasahuje pouze v případech, které jsou odůvodněny určitým veřejným zájmem, a pokud je takový zásah přiměřený s ohledem na cíle, kterých má být takovým zásahem dosaženo. V daném případě ani vedlejší účastník řízení evidentně neměl před zahájením řízení pochybnosti o určitosti ujednání dohody o narovnání, když na jejím základě částečně stěžovateli dobrovolně plnil. | |
| I. ÚS 894/10 | 3. 8. 2011 | Ústavní soud zjistil, že podstata řešeného případu je v zásadě shodná s věcí, kterou řešil v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 89/07 [nález sp. zn. I. ÚS 89/07 ze dne 25. 6. 2009 (N 150/53 SbNU 825)], a velmi blízká i věci rozhodované pod sp. zn. I. ÚS 566/07 [nález sp. zn. I. ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209)]. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité. V řízení o určení vlastnictví bylo ostatně, a to je dalším argumentem, soudem prvního stupně stěžovatelům - i když nepravomocně - vyhověno; stěžovatelé tedy měli legitimní očekávání svého druhu, že zvolený procesní postup není nesprávný. V t ... | |
| I. ÚS 1066/11 | 3. 8. 2011 | Podstatou ústavní stížnosti je názor stěžovatele o protiústavnosti právního názoru obecných soudů, dle kterého platí, že nejsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné, obviněnému, který byl v trestní věci zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo řízení zastaveno, náleží nárok na náhradu škody jen tehdy, podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost. Citovaný právní názor obecných soudů již byl v nálezové judikatuře Ústavního soudu opakovaně přezkoumán s tím závěrem, že je protiústavní [nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3719/10 (N 107/61 SbNU 599)]. Ústavní soud dále připomíná, že pravidlo vyčerpání procesních opravných prostředků vyžaduje, aby stěžovatel řádně využil ty prostředky nápravy, které jsou dostupné a dostatečné k dosažení nápravy tvrzených porušení. Existence efektivních opravných prostředků musí být jistá nejen v teorii, ale také v praxi, jinak ztrácí požadovanou přístupnost a efektivnost. Stěžovatel není povinen využívat opravné prostře ... | |
| I. ÚS 3725/10 | 3. 8. 2011 | Byť tedy Krajský soud v Hradci Králové v odůvodnění svého měnícího rozhodnutí formálně sledoval dikci ustanovení §220 o. s. ř. - vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu učiněného Okresním soudem v Náchodě, leč nesouhlasil s jeho závěry - porušil svým postupem právě zásady plynoucí zejména z ustanovení §213 o. s. ř. Rozdílným způsobem totiž hodnotil nalézacím soudem provedené důkazy (zejména znalecký posudek znalce PhDr. K. N.), aniž by je opakovaně provedl sám, a získal tak přímý a bezprostřední dojem z nich. Z pohledu práva podústavního dopadajícího na předmětnou věc dospěl tedy Ústavní soud k závěru, že napadeným rozhodnutím porušil Krajský soud v Hradci Králové zejména ustanovení §213 a 220 o. s. ř., jelikož změnil rozhodnutí nalézacího soudu na základě odlišného hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je byl sám opakoval. | |
| Pl. ÚS 16/11 | 2. 8. 2011 | 2 | 1. Principy ústavního systému svobody a demokracie nejsou normativně beze zbytku definovatelné, pozitivněprávní úprava z nich vychází, avšak obsah těchto principů není normativní úpravou vyčerpán - zůstává stále něčím víc. Jakkoli tedy i v předmětné věci Ústavní soud posoudil absenci projednání platových restrikcí soudců, a tudíž určité formy zásahu do jednoho z komponentů soudcovské nezávislosti - principu stálosti materiálního zabezpečení soudců - bez jejich projednání s představiteli, resp. zástupci nezávislé justice, jako porušení pravidel demokratické politické kultury, pro budoucnost v kumulaci s dalšími okolnostmi, ocitajícími se v rozporu s principy ústavního pořádku, nevylučuje v této souvislosti derogační zásah. 2. Svévolný zásah zákonodárce do oblasti materiálního zajištění soudců, v tom rámci i platové restrikce, nutno ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu do rámce chráněného principem jejich nezávislosti podřadit ze dvou důvodů. Nezávislost soudců je v první řadě p ... |
| IV. ÚS 3695/10 | 1. 8. 2011 | Podle náhledu Ústavního soudu obecné soudy pro svá rozhodnutí nezjistily dostatečně skutkový stav, nezabývaly se odpovídajícím způsobem všemi znalcem označenými příčinami zatopení areálu stěžovatelky a jejich v záhlaví citovaná rozhodnutí nejsou stran jimi ve věci učiněného závěru dostatečně odůvodněna. | |
| I. ÚS 969/11 | 14. 7. 2011 | Podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. | |
| IV. ÚS 2492/08 | 14. 7. 2011 | Vázání okamžiku doručení faxového podání na moment, kdy se s ním pracovník soudu seznámí, případně má povinnost seznámit, by na straně účastníků řízení zakládalo stav nejistoty a významně by je omezovalo v přístupu k soudu, aniž by tím byl sledován jakýkoliv ospravedlnitelný účel. Jestliže se ve vztahu k posouzení včasnosti podání stěžovatelů nabízely dvě možné interpretační alternativy, byl městský soud povinen zvolit tu, která byla k ústavně zaručeným právům účastníků řízení šetrnější, což neučinil, a porušil tak ústavně zaručené právo stěžovatelů na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. | |
| II. ÚS 625/11 | 14. 7. 2011 | Ustanovení §35 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, nezakládá nepřípustnost takové ústavní stížnosti, kterou stěžovatel podal opětovně proti těm samým rozhodnutím poté, co byla jeho původní ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu pro zjevnou neopodstatněnost. Překážka věci rozhodnuté vyplývající z tohoto ustanovení se totiž omezuje toliko na věci, o kterých bylo rozhodnuto nálezem, nikoliv usnesením. Z toho však nelze vyvozovat závěr, že se takovýmto podáním vytváří pro stěžovatele procesní prostor, aby se za předpokladu, že mezitím nedošlo k uplynutí lhůty podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, mohl domoci přehodnocení podle jeho názoru nesprávných právních závěrů Ústavního soudu obsažených v jeho původním usnesení v téže věci. Nemožnost takovéhoto přehodnocení totiž vyplývá z nepřípustnosti opravného prostředku (odvolání) jak proti nálezům (§54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), tak proti usnesením Ústavního soudu (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Op ... | |
| III. ÚS 3363/10 | 13. 7. 2011 | Ústavnost (ve smyslu čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) předběžného opatření nařízeného podle §76 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jehož účelem je oddělení nezletilého dítěte od vlivu matky, aby mohly být, bez jejího rušivého vlivu, účinně uplatněny odborné postupy směřující k nastolení adekvátního vztahu k otci, je nutno posuzovat též z hlediska vhodnosti prostředí, v němž má být předběžné opatření uskutečněno, jakož i času, po který má trvat. Prostředí psychiatrické léčebny není zpravidla vhodným, pakliže ji lze spojovat než s její standardní a typovou provozní náplní, totiž náplní "léčebnou", neboť ta je v kolizi s cílem, jehož má být předběžným opatřením dosaženo, a není tím respektován ani požadavek, aby bylo opatřením vůči zájmu dítěte šetrným, a tím i přiměřeným. Nedostatek ústavněprávní přiměřenosti předběžného opatření se zjevuje o to silněji, bylo-li nařízeno, aniž limitováno v čase, resp. nař ... | |
| Pl. ÚS 9/08 | 12. 7. 2011 | 2 | Ukládá-li zákonodárce plátcům daně a účetním jednotkám povinnost dodržovat pravidla, která si zvolili pro stanovené účetní a zdaňovací období na jeho počátku, musí sám v podmínkách právního státu tato pravidla pro takové období rovněž respektovat a neměnit je bez závažných důvodů k tíži plátce daně, který během tohoto účetního a zdaňovacího období jedná s důvěrou v právo. Stejně tak nemůže odlišné hodnocení právních skutečností rozhodných pro výpočet daně a daňového zatížení založit pouze na tom, v jaké účetní soustavě vede daňový poplatník své účetnictví. |
| IV. ÚS 569/11 | 12. 7. 2011 | Ustanovení §211 odst. 2 písm. b) trestního řádu umožňuje, aby byl v hlavním líčení místo výslechu svědka čten pouze protokol o jeho výslechu, pokud byl proveden způsobem odpovídajícím ustanovením trestního řádu a šlo o neodkladný nebo neopakovatelný úkon provedený podle §158a trestního řádu, tedy ještě před zahájením trestního stíhání. Jedná se však o výjimku ze zásady kontradiktornosti trestního řízení, v jejímž důsledku dochází k omezení práva obhajoby vůči takovémuto svědkovi, především možnosti zúčastnit se jeho výslechu a klást mu otázky, jež je součástí práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Obecně totiž platí, že aby byl výslech svědka v souladu s uvedenými ustanoveními, musí se uskutečnit ve veřejném soudním jednání, za přítomnosti obžalovaného, tedy před soudem, který rozhoduje o oprávněnosti obvinění a který musí mít možnost hodnotit věrohodnost svědka na základě jeho přímé ... | |
| II. ÚS 231/10 | 12. 7. 2011 | Z ustanovení §18 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, nelze dovodit zákaz úplaty za práci mezi manžely. Ustanovení §18 zákona o rodině ve slovech "Muž a žena ... v manželství ... [j]sou povinni ... [si] pomáhat ..." není možné vyložit tak, že obsahuje i "nevynutitelnou povinnost jednoho manžela svými pracovními výkony bez práva na odměnu či náhradu udržovat a rozmnožovat výlučný majetek druhého manžela". Z žádného ustanovení právního řádu nelze ani výkladem dovodit, že by manželé mezi sebou nemohli uzavřít smlouvu o dílo; je zřejmé, že z hlediska majetkových dispozic bude muset jeden z manželů (objednatel, zaměstnavatel) disponovat s od společného jmění manželů oddělenými, výlučnými prostředky (za účelem zaplacení ceny za provedení díla či zaplacení mzdy, platu nebo odměny). Ohledně výlučného majetku mohou mezi manžely vznikat v zásadě stejné právní vztahy jako mezi ostatními osobami. S majetkovými vztahy mezi manžely ostatně počítá i ustanovení §114 obč. zák. Společenskou úsluhu nelze zto ... | |
| I. ÚS 1264/11 | 12. 7. 2011 | Písemně uzavřenou smlouvu se sjednanou výhradou změn v písemné podobě lze změnit i jinou formou (např. ústně učiněnými právními úkony), není-li včas namítána jejich relativní neplatnost; tento závěr se netýká smluv, u nichž písemnou formu stanoví zákon. Podle ustanovení §272 odst. 2 obchodního zákoníku "Obsahuje-li písemně uzavřená smlouva ustanovení, že může být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné formě, může být smlouva měněna nebo zrušena pouze písemně", přičemž jde o ustanovení kogentní (ustanovení §263 odst. 1 obchodního zákoníku), od něhož se smluvní strany nemohou dohodou odchýlit. To však neznamená, že by zákon nemohl upřesnit následky jednání smluvních stran pro případ, že by tento příkaz nedodržely. Obchodní zákoník upravuje některé z nich (viz ustanovení §266 až 268). Ostatní upravuje zákoník občanský (dále též jen "obč. zák.") - viz ustanovení §1 odst. 2 věty druhé obchodního zákoníku a ustanovení §34 a násl. občanského zákoníku. Důsledky nedodržení formy práv ... | |
| Pl. ÚS 17/10 | 28. 6. 2011 | 2 | Ústavní soud nezpochybňuje význam nezávislosti státního zástupce při posuzování jednotlivých případů, ať již v přípravném řízení, kdy na jeho úvaze závisí, zda bude zahájeno trestní stíhání, či ve fázi jeho rozhodování o tom, zda jsou dány důvody k podání obžaloby či nikoliv. Jistě lze konstatovat, že jak z Ústavy, tak ze zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, ale i ze samotné zásady rovnosti účastníků řízení a spravedlivého procesu plyne požadavek nezávislého výkonu funkce státního zástupce, a to v rámci soustavy státního zastupitelství, která jakožto zvláštní samostatný orgán sui generis plní Ústavou a zákonem stanovený úkol vlastní pouze tomuto orgánu státní moci. Nicméně potencialita možného zásahu do výkonu funkce ať již vedoucího státního zástupce či řadových státních zástupců neumožňuje pohlížet na výkon funkce státního zástupce z hlediska nezávislosti výkonu funkce jako na výkon soudní moci. Proto také nelze dospět k závěru o ohrožení ta ... |
| IV. ÚS 511/10 | 28. 6. 2011 | Nabude-li některý z výroků nalézacího soudu vůči určenému účastníkovi řízení právní moci, a řízení tak vůči němu skončí, je tímto stavem odvolací soud vázán. Předvolá-li soud druhého stupně v odvolacím řízení takového účastníka k jednání, pak se tak může stát již jen v jiném procesním postavení než strany řízení (kupř. jako svědka). Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení zohledňující nesprávný předpoklad, jakoby tento účastník v odvolacím řízení vystupoval na některé ze stran řízení, za této situace excesivním způsobem překračuje kogentní normy upravující civilní proces a svojí intenzitou porušuje základní právo na spravedlivý proces a ochranu majetku. | |
| II. ÚS 1235/11 | 28. 6. 2011 | Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí jedním za základních atributů spravedlivého procesu. Dodržování povinnosti odůvodnit rozhodnutí má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli. Chybí-li v rozhodnutí řádné odůvodnění, je tím založena nejen jeho nepřezkoumatelnost, ale zpravidla také protiústavnost. Možnost neodůvodňovat usnesení podle §104a o. s. ř. je nutno jako výjimku interpretovat restriktivně. Fakt, že toto usnesení nemusí být v obecné rovině vždy odůvodněno, ještě neznamená, že konkrétní okolnosti případu si nebudou žádat, aby soud své rozhodnutí odůvodnil. Pod tyto okolnosti konkrétního případu lze podřadit i situaci, kdy účastníci ve svých vyjádřeních k věcné příslušnosti zaujmou stanovisko, s nímž nebude vrchní soud rozhodující o této otázce srozuměn. V takovém případě lze legitimně požadovat, aby se v odůvodnění svého usnesení s argumentací účastníků - byť stručně - vypořádal a vyložil dů ... |