| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| II. ÚS 1518/10 | 28. 6. 2011 | Za situace, kdy je Česká republika demokratickým právním státem dodržujícím závazky, které pro něj vyplývají z mezinárodního práva (srov. čl. 1 odst. 2 Ústavy), nemůže na plnění závazků plynoucích z mezinárodního (tzn. i evropského) práva rezignovat jen proto, že na národní úrovni výslovná právní úprava umožňující dovolávat se vůči České republice odpovědnosti za škodu způsobenou porušením závazků, k nimž se sama a otevřeně hlásí, neexistuje. Je povinností obecných soudů, zejména pak soudu Nejvyššího, aby vykládal zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a konstruoval jeho vztah k systému odpovědnosti v rámci komunitárního práva. Při tomto výkladu však nemůže postupovat svévolně, přičemž svévolným postupem bude i absence řádného vysvětlení, jak a proč zvolené řešení konvenuje ... | |
| IV. ÚS 2687/10 | 22. 6. 2011 | V posuzovaném případě soud doručoval na adresu, kterou zjistil z podané žaloby. Nejednalo se tedy o adresu, kterou by stěžovatel soudu sdělil či označil jako místo, kam mu mají být písemnosti doručovány, a nejednalo se ani o stěžovatelovu adresu vedenou podle zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů (zákon o evidenci obyvatel), ve znění pozdějších předpisů. Nastaly tedy okolnosti, které zákon spojuje s následkem neúčinnosti uložení. Uložení písemnosti by za této situace bylo možné považovat za účinné ještě tehdy, pokud by se prokázalo, že se na této adrese stěžovatel přesto ve stanovených dnech zdržoval. Vzhledem k tomu, že se tato skutečnost neprokázala (resp. neprokazovala), jak je patrno ze spisu, uložení písemnosti na poště v posuzované věci nemohlo být účinné. Soud tak nepostupoval podle tehdy účinného procesního předpisu, když se za naznačených okolností spokojil toliko s označením o uložení zásilky poštou, a bez toho, aby si ověřil ... | |
| I. ÚS 1173/11 | 21. 6. 2011 | Stěžovatel v odvolání tvrdil, že výzva k vyzvednutí předmětné zásilky neobsahovala zákonem požadované náležitosti (srov. §50h o. s. ř.), tedy právě ty náležitosti, které stěžovatel označil i v ústavní stížnosti. Na podporu svého tvrzení pak navrhl důkaz - výzvu poštovního orgánu k vyzvednutí předmětné zásilky (založenou ve spise v části "Přílohy žalovaného" pod č. 6). Vrchní soud v Olomouci rozhodl o odvolání napadeným usnesením, leč v odůvodnění svého rozhodnutí se uvedenému tvrzení a důkaznímu návrhu nevěnoval vůbec. Ignorování důkazních návrhů účastníků řízení bez věcně adekvátního odůvodnění zatěžuje takový postup soudu nepřezkoumatelností, a tím v rovině potenciality umožňuje i libovůli; tím naplnil judikaturou Ústavního soudu dovozený pojem tzv. opomenutého důkazu. Nelze tedy usuzovat, že by se jeho myšlenková operace (k důkaznímu řízení se upínající) zakládala na racionální argumentaci, a že by tudíž byla reflexí nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy České rep ... | |
| I. ÚS 562/11 | 21. 6. 2011 | Ústavní soud již v nálezu ze dne 19. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 862/10 (N 110/57 SbNU 403) v bodě 16 vyslovil právní názor, dle kterého kritériem, které musí být vzato v úvahu při rozhodování o zadostiučinění nemajetkové újmy způsobené průtahy v původním řízení, je i délka (rychlost) řízení o přiznání zadostiučinění nemajetkové újmy za průtahy v řízení původním. Toto kritérium dovodil citovaný nález i z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, kterou citoval (srov. rozsudek velkého senátu ze dne 29. 3. 2006 ve věci Apicella vs. Itálie, bod 95). Ústavní soud k tomu dodává, že ostatně i kritéria uvedená v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, jsou koncipována jako výčet demonstrativní. S odkazem na citovaný nález sp. zn. II. ÚS 862/10 (bod 16) Ústavní soud dodá ... | |
| I. ÚS 548/11 | 21. 6. 2011 | Jak je uvedeno kupříkladu v usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2008 sp. zn. III. ÚS 151/08 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), "Posouzení jednání jako odporujícího dobrým mravům přitom přísluší výhradně obecným soudům (s ohledem na relativní neurčitost pojmu "dobré mravy" je zde soudům dána možnost uvážení); ústavněprávní přezkum není vyloučen, avšak je omezen na to, zda rozhodnutí nevybočilo z ústavních mezí (zda jde o uvážení zákonem povolené, učiněné orgánem veřejné moci k tomu zmocněným a zda netrpí prvky svévole). Ústavnímu soudu coby orgánu ochrany ústavnosti ex constitutione přísluší v daném směru korigovat pouze evidentní excesy.". Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že žádný z obecných soudů na námitku stěžovatele o rozporu námitky promlčení vedlejšího účastníka s dobrými mravy nijak nereagoval, ať již tím, že by soudy odůvodnily svůj eventuální závěr o souladu námitky promlčení s dobrými mravy, či tím, že by stěžovatele vyzvaly k doplnění důka ... | |
| I. ÚS 329/08 | 20. 6. 2011 | Účelem civilního řízení soudního je poskytování ochrany porušeným nebo ohroženým subjektivním soukromým právům. O ochraně lze v pravém slova smyslu hovořit pouze tehdy, pokud civilní proces umožňuje prosadit skutečně existující, a nikoliv fiktivní subjektivní soukromá práva a povinnosti. Jednotlivé instituty občanského soudního řádu a jiných procesních předpisů je proto nutno upravit a úpravu interpretovat a aplikovat tak, aby - při zachování ostatních základních principů a východisek civilního procesu - odpovídaly takto vymezené ochranné funkci civilního práva procesního. To platí i pro všechny instituty sloužící k urychlování civilního řízení soudního, včetně rozsudků, jež reagují na zmeškání účastníka. I. Funkcí kontumačního rozsudku není jakkoliv urychlit řízení, ale urychlit řízení za pomoci uplatnění skutkové domněnky, podle níž lze s vysokou pravděpodobností hraničící s jistotou považovat za pravdivá rozhodná skutková tvrzení procesní strany, jimž protistrana neodporovala, ač k ... | |
| I. ÚS 3622/10 | 16. 6. 2011 | Ustanovením čl. 8 odst. 1 Listiny se v obecné rovině zaručuje každému jednotlivci osobní svoboda. Podle čl. 8 odst. 2 věty první Listiny nesmí být nikdo stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Odstavec 2 citovaného článku tedy vytváří prostor a zároveň stanoví hranice pro omezení osobní svobody. Ustanovení čl. 8 odst. 2 věty prvé Listiny představuje ochranu i proti eventuální libovůli některého z článků moci soudní. Pokud orgány činné v trestním řízení tento zákonem (trestním řádem) vymezený legitimní prostor překročí, například v důsledku nepřípustného nakládání s důkazy nebo v důsledku jejich nepřiměřeného hodnocení, porušují z ústavněprávního hlediska základní právo stěžovatelky garantované čl. 8 odst. 1 Listiny. Z provedených důkazů nelze bez porušení principu presumpce neviny učinit závěr, že stěžovatelka je pachatelem skutku uvedeného v obžalobě. Existence pochybností naznačených v odůvodnění nálezu (viz body 22 až 25) narušuje zcela zásadní ... | |
| I. ÚS 864/11 | 16. 6. 2011 | Při interpretaci a aplikaci základní právo omezujícího zákona je soud povinen postupovat tak, aby minimalizoval zásah do základního práva, a to výběrem (popřípadě výkladem aplikačních podmínek) prostředků, které mají vést k naplnění účelu zákonem sledovaného, tj. v případě trestního řádu především zjištění trestných činů řádným postupem orgánů činných v trestním řízení. V daném případě jde o ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř., která upravují postup při získávání a zejména při hodnocení důkazů, které musí šetřit tyto základní zásady trestního řízení. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, dle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Obsah doznání obviněného se považuje za věrohodný jen tehdy, je-li jeho věrohodnost prokázána dal ... | |
| II. ÚS 207/11 | 16. 6. 2011 | Soudy se dle názoru Ústavního soudu dostatečně nezabývaly a nevypořádaly s námitkami stěžovatelky stran nemožnosti mimosoudně plnit svůj závazek pro nedostatek součinnosti ze strany oprávněné, kdy navíc byla záměrně uváděna v omyl, a omezily se pouze na jejich stručné konstatování v usnesení. Nadto odvolací soud zcela pominul zaslat vyjádření oprávněné k odvolání stěžovatelce a odvolání stěžovatelky zamítl bez nařízení ústního jednání, a to i za užití argumentace uvedené ve vyjádření vedlejšího účastníka, a naopak odmítl projednat důkazní návrhy stěžovatelky, s nimiž se nevypořádal ani v odůvodnění usnesení tak, aby objasnil, proč jejich provedení považoval za nadbytečné. Soudy svým postupem ústícím do vydání napadených rozhodnutí porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny. | |
| III. ÚS 1203/11 | 16. 6. 2011 | Ačkoli pro ústavněprávní přezkum nákladů řízení deklaruje Ústavní soud zvláštní zdrženlivost v případných zásazích, dává současně najevo, že rozhodnutí obecných soudů, jež trpí vadami kvalifikovanými, mají přesto potenciál zasáhnout do sféry práva účastníka na efektivní soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a konečně i do práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny. Takovou kvalifikovanou vadou je mimo jiné to, že odůvodnění nákladového výroku vůbec absentuje anebo je výrazem nedostatečného seznámení se s obsahem spisu, jestliže soud pomine v advokátním zastoupení učiněné podání účastníka a náhradu nákladů řízení mu nepřizná na základě zjevně nesprávného úsudku, že mu takové náklady nevznikly. | |
| III. ÚS 3379/10 | 16. 6. 2011 | Je extrémním porušením práva na spravedlivý proces, jestliže městský soud nejprve plně žalobě stěžovatelky platebním rozkazem vyhověl, poté však stěžovatelce nikterak neoznámil podání odporu žalovanou, neumožnil jí vyjádřit se k tvrzení žalované ani k žalovanou soudu zaslanému důkazu a pro stěžovatelku zcela překvapivě rozhodl rozsudkem tak, že její žalobu zamítl, aniž by se okolnostmi relevantními pro svůj závěr o splnění žalovaného dluhu žalovanou jakkoliv zabýval. | |
| I. ÚS 1920/10 | 15. 6. 2011 | Výklad, podle kterého důvod dovolání podle §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu vylučuje možnost připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, vede k nepřípustnému zúžení práva na přístup k dovolacímu soudu. | |
| Pl. ÚS 29/10 | 14. 6. 2011 | 2 | Podle své ustálené judikatury volí Ústavní soud k posouzení souladu napadených ustanovení obecně závazné vyhlášky s ústavním pořádkem nebo zákonem tzv. test čtyř kroků [srov. nález ze dne 22. března 2005 sp. zn. Pl. ÚS 63/04 (N 61/36 SbNU 663; 210/2005 Sb.)]. Ústavní soud v rámci tohoto testu postupně zkoumá, zda měla obec pravomoc vydat napadené ustanovení obecně závazné vyhlášky (1. krok testu), zda se obec při vydávání napadených ustanovení obecně závazné vyhlášky nepohybovala mimo zákonem vymezenou věcnou působnost, tedy zda nejednala ultra vires (2. krok testu), zda obec při jejich vydání nezneužila zákonem jí svěřenou působnost (3. krok testu) a konečně zda obec přijetím napadeného ustanovení nejednala zjevně nerozumně (4. krok testu). Ústavní soud v rámci prvého kroku testu konstatoval, že obec vydala napadenou obecně závaznou vyhlášku na základě své pravomoci podle čl. 104 odst. 3 Ústavy. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že uvedené ustanovení zmocňuje obec k originárn ... |
| I. ÚS 3/11 | 14. 6. 2011 | Nedoručení odvolání oprávněného proti usnesení soudního exekutora povinnému je v rozporu s právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a porušuje princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod | |
| II. ÚS 2780/10 | 7. 6. 2011 | Za situace, kdy se justiční informační systémy neustále zdokonalují, je vždy nutné zvažovat, zda skutkově a právně obdobné věci týchž účastníků, které k příslušnému soudu nebo soudnímu exekutorovi napadnou, z důvodů procesní ekonomie nespojit. Přestože soudnímu exekutorovi žádný právní předpis explicitně nepřikazuje, aby věci, které spolu po všech stránkách souvisejí, spojil, je takový postup z důvodu hospodárnosti řízení (§112 o. s. ř.) i z důvodu minimalizace zásahů do základního práva na vlastnictví povinného nanejvýš žádoucí. K individuálnímu rozhodování v jednotlivých věcech lze přistoupit tak, aby nebyl porušen čl. 36 Listiny pouze tehdy, je-li takový postup rozumně odůvodnitelný. V postupu soudního exekutora a následném rozhodnutí Městského soudu v Brně spatřuje Ústavní soud zneužití práva, které představuje zásah do práva stěžovatele na minimalizaci zásahů vyplývajícího z čl. 1 odst. 1 Ústavy. Městský soud v Brně tím, že námitky stěžovatele nezohlednil, porušil rovněž právo na ... | |
| III. ÚS 205/11 | 7. 6. 2011 | Smyslem výroku III nálezu Ústavního soudu ze dne 19. ledna 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.) bylo umožnit obecným soudům, aby po přechodnou dobu účinnosti §220 odst. 3 občanského soudního řádu, který byl tímto nálezem zrušen dnem 1. dubna 2011, nebyly povinny toto ustanovení aplikovat v případech, kdy by právě v důsledku jeho aplikace došlo k porušení základního práva nebo svobody účastníka řízení. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že jsou dány důvody pro nařízení předběžného opatření a v tomto smyslu pro změnu usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut nebo odmítnut návrh na nařízení předběžného opatření nebo zastaveno řízení o takovémto návrhu, měl současně posoudit, zda by s ohledem na předmět předběžného opatření bylo možné dosáhnout jeho účelu i v případě, že by byl účastník řízení, vůči němuž předběžné opatření směřuje, vyrozuměn o návrhu na jeho nařízení ještě v průběhu odvolacího řízení, čímž by dostal prostor se k němu vyjádřit. Pokud by dosp ... | |
| IV. ÚS 3719/10 | 2. 6. 2011 | Pravidlo vyčerpání procesních opravných prostředků vyžaduje, aby stěžovatel řádně využil ty prostředky nápravy, které jsou dostupné a dostatečné k dosažení nápravy tvrzených porušení. Existence efektivních opravných prostředků musí být jistá nejen v teorii, ale také v praxi, jinak ztrácí požadovanou přístupnost a efektivnost. Stěžovatel není povinen využívat opravné prostředky, které jsou nedostatečné a neefektivní. Nezákonnost trestního stíhání je zpravidla konstatována až jeho pravomocným zastavením či zproštěním obžaloby, k čemuž dochází zpravidla po řadě procesních úkonů; podmínkou zastavení trestního stíhání není nezákonnost usnesení o jeho zahájení. Z pouhého a samotného nevyužití zákonného procesního práva podat stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání nelze ústavně souladně dovodit, že stěžovatel se vzdal svého základního práva dle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. | |
| II. ÚS 3213/10 | 2. 6. 2011 | Součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří dále předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování, ve vztahu k účastníkům řízení. Základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce), resp. v tomto případě právo na zákonného přísedícího, totiž není vyčerpáno jen zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 29/01 ze dne 18. 10. 2001 (N 153/24 SbNU 125)]. O tom, že pravidla pro soudce se vztahují i bez dalšího na přísedící, pak není třeba pochybovat. Zákonná úprava je totiž založena na tom, že přísedící musí splňovat v zásadě stejné podmínky jako profesní soudce (vyjma odbornosti) a při rozhodování má také stejné postavení (jeho hlas má stejnou váhu). Požadavek na zákonn ... | |
| II. ÚS 3647/10 | 2. 6. 2011 | V posuzovaném případě opřel obecný soud závěr o tom, že hrozí opakování trestné činnosti, resp. správně činnosti, pro kterou je stěžovatelka stíhána, toliko na základě toho, že ve vazbě udržuje písemný kontakt s několika desítkami osob, "jež se exponují na scéně pravicového extremismu", že od nich dostává balíčky a že se od nich nedistancovala, neboť je v písemném styku aktivně oslovuje jako první. Je přitom logické, že tyto styky mohly být udržovány s osobami, jež byly stěžovatelce známy z dřívější doby a které mohly být považovány za problematické. Obecný soud se však vůbec nezabýval tím, že by vlastní obsah korespondence měl být nějak závadný, ať už ve směru maření konkrétního řízení anebo ve směru plánování, organizování, podporování (apod.) jiné činnosti vykazující znaky trestného činu, tedy ve směru posilování předstižného vazebního důvodu. V souladu s cílem trestního řízení by tedy proti stěžovatelce nepochybně mohl být použit obsah korespondence, kterou odesílala, v podstatně m ... | |
| IV. ÚS 3480/10 | 1. 6. 2011 | Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v řízení postupovaly a svými v záhlaví citovanými rozhodnutími rozhodly v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a Úmluvě. Svá rozhodnutí přehledně, logicky, srozumitelně a podrobně odůvodnily, přičemž se dostatečně vypořádaly s rozhodnými skutečnostmi a stěžovatelem uplatněnými tvrzeními a námitkami, které stěžovatel znovu opakuje v ústavní stížnosti. K prokázání rozhodných skutečností bylo provedeno naprosto dostatečné dokazování, přičemž obecné soudy též uvedly, z jakého důvodu nebyly prováděny důkazy navrhované stěžovatelem. Protože Ústavní soud pokládá za zcela zbytečné znovu opakovat argumentaci obecných soudů, stejně jako k ní cokoli dalšího dodávat, omezí se pouze na odkaz na jejich rozhodnutí s tím, že žádné porušení práv stěžovatele neshledal. | |
| Pl. ÚS 46/10 | 31. 5. 2011 | 2 | Jelikož ani zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "daňový řád") ani soudní řád správní neobsahovaly explicitní konkrétní úpravu vyloučení soudního přezkumu rozhodnutí správce daně o prominutí daně či jejího příslušenství dle §55a daňového řádu, právní závěr Ústavního soudu ve prospěch takového přezkumu [zejména pak v nálezu sp. zn. III. ÚS 2556/07 ze dne 22. 7. 2009 (N 164/54 SbNU 93)] vyústil v ústavně konformní interpretaci relevantních ustanovení daňového řádu a soudního řádu správního - tato judikatura nebyla z uvedeného důvodu přijata v řízení o kontrole norem, nýbrž v řízení o ústavních stížnostech. Ve srovnání institutů rozhodnutí správce daně o prominutí daně či jejího příslušenství a rozhodnutí orgánů sociálního zabezpečení o prominutí penále za nezaplacení pojistného na sociální zabezpečení Ústavní soud přisvědčuje stanovisku zákonodárce o jejich analogické povaze. Tato analogická povaha je dána dvěma znaky: Tím prvním je pod ... |
| I. ÚS 2216/09 | 31. 5. 2011 | Bylo především povinností obecných soudů, aby při svém rozhodování vzaly do úvahy případný rozpor státem vznesené námitky promlčení s dobrými mravy. Obecné soudy tak měly skrze aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. posoudit státem vznesenou námitku promlčení jako nemravnou a v souladu s čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky poskytnout ochranu základním právům stěžovatelek (čl. 11 odst. 1 Listiny). Navíc v posuzovaném případě měla být ochrana vlastnického práva stěžovatelek zesílena i tím, že se jednalo o specifický (privatizační) vztah mezi jednotlivcem a státem, v němž stát, i přes soukromoprávní povahu samotného převodu majetku (kupní smlouva), rozhodoval a vůči stěžovatelkám (resp. jejich právním předchůdcům) působil převážně ve vrchnostenském (mocenském) postavení (rozhodování Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci). Proto obecné soudy měly důvodnost a mravnost státem vznesené námitky promlčení posoudit i z hlediska narušení principu důvěry druhého účastníka pr ... | |
| IV. ÚS 2842/10 | 25. 5. 2011 | Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité. Individuální okolnosti každého případu je nutné posuzovat též prizmatem kogentního ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku, které je v rovině podústavního práva odrazem ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení. Pokud žaloba byla podána v dobré víře, že právo na nemajetkovou újmu promlčeno není, je k odstranění nerovného postavení účastníků řízení soud oprávněn přihlédnout i konstatováním, že uplatnění námitky promlčení je v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 občanského zákoníku). | |
| II. ÚS 48/11 | 24. 5. 2011 | Skutečnost, že se stěžovatelé nejdříve domáhali, resp. byli nuceni domáhat, dodatečného projednání dědictví po svých prarodičích, přičemž svého práva se domohli až po řadě let, nemůže být důvodem pro odepření náhrady nákladů řízení plně úspěšným stěžovatelům v následně vedeném sporu o určení vlastnického práva vyvolaném duplicitním zápisem v katastru nemovitostí. Oba účastníci řízení ve sporu řešícím konkurenci jejich vlastnického práva musí mít zachována rovná práva, a to i při rozhodování o nákladech řízení. Městský soud, který za popsaných okolností při použití §150 o. s. ř. odepřel procesně úspěšným stěžovatelům právo na náhradu nákladů řízení, porušil jejich právo garantované čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny. | |
| II. ÚS 817/11 | 24. 5. 2011 | Nepřítomnému účastníkovi soudního řízení musí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních práv; funkce opatrovníka byla vytvořena proto, aby do důsledku hájila zájmy nepřítomného. Jedná se tu totiž o dosažení ústavněprávní maximy rovnosti účastníků řízení. Správní orgán, který před ustanovením opatrovníka nedostatečným a zcela formálním způsobem zjišťoval místo pobytu stěžovatelky a jako opatrovníka ustanovil svoji zaměstnankyni, která z povahy věci nemohla účinně hájit její práva (což také řádně nečinila), znemožnil stěžovatelce účast na řízení a možnost domoci se v něm svých práv, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. | |
| II. ÚS 3630/10 | 24. 5. 2011 | Právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Pokud nedošlo ke slyšení stěžovatele (obviněného) při rozhodování okresního soudu ani k jinému jeho slyšení okresním soudem, které by za "slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby", mohlo být považováno, bylo porušeno právo stěžovatele zakotvené v čl. 5 odst. 4 Úmluvy. | |
| IV. ÚS 121/11 | 17. 5. 2011 | Jestliže soud rozhoduje k návrhu účastníka o osvobození od soudního poplatku podle §138 odst. 1 o. s. ř., je účelem tohoto rozhodování posouzení poměrů účastníka, jakož i možné svévole nebo zřejmé bezúspěšnosti při uplatňování nebo bránění práva. Posouzení dostatečného majetkového zázemí účastníka žádajícího o osvobození od soudního poplatku musí zohledňovat den vzniku a výši zkoumaného aktiva; mezi uvedenými skutečnostmi a okamžikem požadavku na jeho existenci (tj. v době hodnocení majetkových poměrů účastníka soudem) musí existovat snesitelná časová (a věcná) souvislost. Samotná existence práva k nemovitosti sice představuje majetkovou hodnotu, již lze zpeněžit a posléze takový výtěžek použít na zaplacení soudního poplatku a případnou odměnu právního zástupce, soudy však musí pečlivě vážit, kdy lze tento postup spravedlivě žádat; nelze ztrácet ze zřetele, že poskytnutí bytu vlastním rodičům je věcí nejen žádoucí a morální, nýbrž může být hodnoceno i jako plnění zákonné povinnosti pod ... | |
| I. ÚS 2654/10 | 17. 5. 2011 | Obecné soudy nemohou při stanovení odměny ustanoveného advokáta, který v předmětném sporu zastupoval žalobce, považovat za tarifní hodnotu pro určení sazby mimosmluvní odměny ve smyslu §7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, částku, kterou žalobce v předmětném řízení vysoudil. Takovýto výklad totiž neumožňuje §8 odst. 1 advokátního tarifu, podle kterého se za tarifní hodnotu považuje výše peněžitého plnění nebo cena věci anebo práva a jejich příslušenství v době započetí úkonu právní služby, jichž se právní služba týká. Určení sazby mimosmluvní odměny podle výše vysouzené částky by tak představovalo nerespektování tohoto kogentního ustanovení, čímž by obecné soudy porušily základní právo ustanoveného advokáta na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. | |
| I. ÚS 380/11 | 17. 5. 2011 | Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy nedostatečně odůvodnily, proč v případě stěžovatele neaplikovaly ustanovení §88 odst. 1 ve spojení s §91 odst. 4 trestního zákoníku; se zřetelem i na závěry relevantní literatury se nejeví být akceptovatelný jejich závěr, že stěžovatel ještě nevykonal polovinu z celkové doby uložených trestů. V trestním spise nashromážděný materiál obsahuje dokumenty, které lze interpretovat tak, že pro účely zkoumání splnění podmínky uplynutí poloviny uloženého trestu umožňujícího podmíněné propuštění neměly soudy zohledňovat celou dobu uloženého pětiletého trestu odnětí svobody, ale toliko jeho zbytek, který si měl stěžovatel odpykat ode dne, kdy byl propuštěn na svobodu ve smyslu §91 odst. 4 trestního zákoníku. | |
| I. ÚS 3248/10 | 17. 5. 2011 | Ústavní soud uvádí, že se skutkově srovnatelnou věcí ve své rozhodovací nálezové praxi již zabýval, a to v nálezu sp. zn. IV. ÚS 42/09 ze dne 29. 12. 2009 (N 260/55 SbNU 509). V uvedené věci sp. zn. IV. ÚS 42/09 stěžovatelé (či jejich právní předchůdci) byli v době rozhodné pro uplatnění restitučního nároku zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci (srov. bod 21 nálezu sp. zn. IV. ÚS 42/09). Dále z jednání s pracovníky pozemkového úřadu v roce 1993 vyplynulo, že o vlastnictví tehdejších stěžovatelů nebylo v rozhodné době žádných pochyb a stěžovatelé byli do katastru nemovitostí zapsáni jako spoluvlastníci předmětných nemovitostí na základě rozhodnutí státního notářství ve znění opravného usnesení soudu, resp. na základě soudního rozhodnutí (srov. bod 22 nálezu sp. zn. IV. ÚS 42/09). Z toho Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 42/09 vyvodil závěr, že stěžovatelé žádný objektivní důvod k podání restituční žaloby neměli (srov. bod 21 nálezu sp. zn. IV. ÚS 42/09). Právní předchůdci stě ... | |
| IV. ÚS 3294/09 | 17. 5. 2011 | Jelikož krajský soud, pokud šlo o hrozbu uložení vysokého trestu, toliko odkázal na příslušnou trestní sazbu, aniž by jakkoliv konkretizoval, jaký trest stěžovateli s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu hrozí, nemůže jeho argumentace z ústavněprávního hlediska obstát. Fakt trestního stíhání pro trestný čin ohrožující stěžovatele pětiletým až dvanáctiletým trestem odnětí svobody totiž sám o sobě o uvalení vazby či o ponechání ve vazbě rozhodnout nedovoluje [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 226/05 ze dne 21. 6. 2005 (N 126/37 SbNU 587); všechny nálezy jsou dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz]. Vzhledem k tomu, že odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu nebylo schopno dostát požadavku, dle něhož při vazebním rozhodování musí být přesvědčivě vyloženy důvody opodstatňující omezení osobní svobody, ocitlo se v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 36 odst. 1 Listiny | |
| I. ÚS 3571/10 | 12. 5. 2011 | Stěžovatelka se dovolává mj. i nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 353/04 ze dne 16. 6. 2005 (N 124/37 SbNU 563). V něm Ústavní soud dovodil existenci základního práva na legitimní očekávání nabytí majetku plněním ze smlouvy a v této souvislosti kupříkladu konstatoval: "... obecné soudy přijatým výkladem jednoduchého práva nedostály povinnosti poskytnout ochranu základnímu právu stěžovatele v podobě legitimního očekávání nabytí majetku (předmětného rodinného domu) plněním ze smlouvy. Dle názoru Ústavního soudu se nelze domáhat soudní ochrany vlastnického práva k věci, které žalobci svědčí jen proto, že porušil svou smluvní povinnost převést věc na žalovaného a takový protiprávní stav udržuje. Při střetu dvou základních práv, tak jako je tomu v daném případě, musí obecné soudy nejprve rozpoznat, která základní práva jednotlivých účastníků sporu jsou ve hře, a poté, s přihlédnutím ke všem rozhodným okolnostem daného případu, musí soudy rozhodnout tak, aby, je-li to možné, zůstalo zachov ... | |
| III. ÚS 1735/10 | 12. 5. 2011 | V těch stadiích trestního řízení, v nichž je rozhodováno o osobní svobodě obviněného, jakož i o jeho vině a trestu, je třeba dbát na dodržení kontradiktorních rysů řízení, mezi něž mj. patří rovnost zbraní, možnost se znalostí věci vznášet argumenty ve svůj prospěch a vyvracet protiargumenty. Stejná procesní pravidla lze vztáhnout i na řízení o návrhu na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Předpokladem pro naplnění těchto práv obviněného je buď jeho osobní přítomnost při úkonech trestního řízení (např. formou hlavního líčení, veřejného zasedání), nebo jiný procesní způsob předestření relevantních skutečností (důkazů, tvrzení, zamýšlených postupů a právních argumentů) obviněnému a poskytnutí mu reálné možnosti k vyjádření a k eventuálnímu uplatnění jeho protiargumentů a návrhů. V daném případě tato příležitost nebyla stěžovateli v řízení před soudem druhé instance poskytnuta. Soud druhé instance pochybil v tom, že ačkoliv své meritorní rozhodnutí o zamítnutí návrhu na p ... | |
| III. ÚS 3616/10 | 12. 5. 2011 | Argument ústavní stížnosti prostřednictvím čl. 29 Listiny orientuje - se zřetelem k čl. 41 odst. 1 Listiny - rozhodnou pozornost k interpretaci ustanovení §34 odst. 1, §42, 43 a 240 zákoníku práce; posledně označené ustanovení se však neuplatní, jestliže určení konkrétního pracoviště zaměstnavatelem stěžovatelky nebylo pojmově identifikovatelné ani s přeložením a s pracovní cestou. Také další námitky dovozované z ustanovení §13 odst. 2 písm. a) a §14 odst. 1 zákoníku práce nelze posuzovat odděleně od toho esenciálního prvku základu právního vztahu účastníků řízení před obecnými soudy, jenž tkví ve smluvně určeném místu výkonu práce, a je zjevné, že právě na tomto poli se z těchto ustanovení dovolávané "zákazy" uplatnit nemohou. Stejně tak nemůže být relevantně uvažováno o "obcházení zákona" (§18 zákoníku práce), jestliže ujednání o místu výkonu práce bylo výrazem svobodné vůle stěžovatelky, a to i když není sporu, že představovalo zřejmou výhodu pro zaměstnavatele. Je tomu tak i se zře ... | |
| I. ÚS 2576/10 | 11. 5. 2011 | Z ústavněprávních hledisek (princip právní jistoty) je stěží akceptovatelné, jestliže státní orgán (příslušné středisko geodézie) (v podstatě) osvědčí určité skutečnosti (že právní předchůdci stěžovatelky nabyli sporné pozemky), čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně pak jiný státní orgán dovozuje - jak učinil Nejvyšší soud v dané věci (a posléze i odvolací soud, který byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu) - že se jednotlivec (právní předchůdci stěžovatelky) spoléhat na správnost aktů státního orgánu neměl. I když tedy v kupní smlouvě sporné pozemky uvedeny výslovně nebyly (což byl argument i vedlejší účastnice vznesený při ústním jednání u Ústavního soudu), ze shora uvedených (hned) vícero důvodů - minimálně v jejich souhrnu - plyne, že právní předchůdci stěžovatelky byli v dobré víře, že sporné pozemky nabyli do vlastnictví, a tedy došlo k vydržení sporných pozemků. Opačný závěr by značil porušení základního práva ... | |
| II. ÚS 543/11 | 11. 5. 2011 | Stát přenesl část výkonu své moci - specificky moci soudní - na soudní exekutory. Z tohoto postavení plynou soudnímu exekutorovi, vázanému při výkonu své činnosti zákony a ústavním pořádkem České republiky (§2 exekučního řádu), nejen oprávnění, ale má i povinnosti. Exekutor v rámci svých oprávnění rozhoduje o tom, které osoby vyzve k poskytnutí součinnosti tak, aby mohlo být rychle a efektivně dosaženo účelu exekučního řízení, při splnění požadavku na jeho hospodárnost a šetření práv jeho účastníků. Nejeví se jako nepřiměřené, aby hotové výdaje v řádu desetikorun hradil bance jako osobě poskytující součinnost sám exekutor (z paušálu ve výši 3 500 Kč podle §13 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů), čímž je šetřen i názor Nejvyššího soudu, který je pouze dovyložen v tom směru, že soudní exekutor vykonávající moc ... | |
| II. ÚS 165/11 | 11. 5. 2011 | Jelikož princip ochrany dobré víry nového nabyvatele působí proti principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka, je nutno najít praktickou konkordanci mezi oběma protikladně působícími principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, pak tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti. Osoby, jimž dobrá víra svědčí, totiž nenesou žádný díl odpovědnosti za neplatnost smlouvy uzavřené mezi právními předchůdci a s ohledem na svou dobrou víru mohly v mezidobí nemalým způsobem zhodnotit inkriminované nemovitosti. Osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav, navíc potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence, musí být v materiálním právním státě poskytována ochrana. | |
| I. ÚS 2771/10 | 5. 5. 2011 | Odvolací soud k námitkám stěžovatele pouze konstatoval, že znalec při oceňování nemovitostí postupoval správně, cenu nemovitostí stanovil na základě své odborné úvahy a pokud jde o nesrovnalosti v ocenění vnitřního vybavení, toto by nemělo na ocenění podstatný vliv. Dále tvrdil, že oceněno bylo i příslušenství k nemovitosti. Poukaz stěžovatele na předchozí znalecký posudek Ing. M. odbyl konstatováním, že ceny nemovitostí se od poloviny roku 2008 snížily o 10 až 15 % a za těchto okolností by nové ocenění nebylo účelné, neboť případný rozdíl v ocenění by nebyl zásadní. Jak k tomuto stanovisku dospěl, neuvedl. Dále poukázal na blíže neurčené nabídky realitních kanceláří uveřejněné na internetu ohledně prodeje nemovitostí v dané lokalitě. Takovéto odůvodnění právního závěru odvolacího soudu je natolik nekonkrétní a neurčité, že je třeba je považovat podle názoru Ústavního soudu za zcela nepřezkoumatelné. Povinností odvolacího soudu bylo tento důkaz náležitě přezkoumat a zhodnotit, uvést, n ... | |
| Pl. ÚS 6/11 | 4. 5. 2011 | 2 | Právo volit do zastupitelstva obce dává ustanovení §4 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, (dále jen "zákon o volbách do zastupitelstev") občanu obce za předpokladu, že je v den voleb v této obci přihlášen k trvalému pobytu. Žádné omezení týkající se trvalého pobytu není v tomto ustanovení uvedeno a Česká republika nemá ani jinde speciálně upraveny nějaké další podmínky ve vztahu k bydlišti, které by voliči byli povinni splnit, než se k trvalému pobytu v obci přihlásí. Zmanipulování voleb obstaráním hlasů formálních voličů je tedy relativně snadné. Těmto praktikám lze do jisté míry předejít ve fázi sestavování seznamu voličů tím, že osoby hlášené k trvalému pobytu toliko formálně z něho budou vyškrtnuty. Výklad, podle něhož zákon o volbách do zastupitelstev takovýto aktivní postup orgánu, který stálý seznam voličů vede, umožňuje, podporuje i možnost vyškrtnutých osob následně žádat o správní (námitkové řízení) a soudní přezkum. A odpovídá ... |
| Pl. ÚS 59/10 | 4. 5. 2011 | 2 | S ohledem na význam voleb v demokratické společnosti a z něho vyplývající presumpci jejich ústavnosti a zákonnosti je třeba zdůraznit, že neplatnost voleb může způsobit jen takové závažné porušení volebního zákona, které zpochybňuje výsledky voleb a které odůvodněně vyvolává pochybnost o tom, zda volby a jejich výsledky jsou projevem skutečné vůle voličů. Česká republika nemá speciálně upraveny jiné podmínky ve vztahu k bydlišti, které by voliči byli povinni splnit, než přihlášení se k trvalému pobytu v obci. I přes tuto skutečnost při posuzování předmětného návrhu podaného na vyslovení neplatnosti voleb za účelem ochrany zájmu voličů na správném provádění voleb je nezbytné posoudit, zda posuzovaná praktika, v tomto konkrétním případě přihlášení se více osob k trvalému pobytu těsně před komunálními volbami na určitou adresu spjatou vlastnickými právy s konkrétními kandidáty, měla reálný vliv na to, jakého volebního výsledku dosáhla volební strana, která tyto kandidáty navrhla, a zda zj ... |
| I. ÚS 3486/10 | 28. 4. 2011 | Ústavní soud - v souladu se závěry Nejvyššího soudu - konstatuje, že stanovy Mysliveckého sdružení Jestřebnice (dále jen "stanovy žalovaného") zakládají v čl. 6 odst. 1 písm. b) jednoznačně pravomoc výboru uložit členovi, který neplní členské povinnosti vyplývající ze stanov nebo z provozního řádu, dočasné omezení lovu zvěře, nejdéle však na dobu jednoho roku. Stejně tak stanovy žalovaného v čl. 6 odst. 2 jednoznačně předpokládají pravomoc (povinnost) členské schůze žalovaného rozhodnout o odvolání člena, kterému bylo uloženo některé z opatření uvedených v odstavci 1. Členská schůze žalovaného nepochybně na sebe nemůže atrahovat pravomoc rozhodnout ve věci, ve které je rozhodnutí ze stanov (čl. 6 odst. 1) jednoznačně svěřeno jinému orgánu žalovaného. Ostatně, s tímto závěrem koresponduje ustanovení §15 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů, které v případě soudní ochrany členů sdružení klade zákonný požadavek na to, aby stanovy sdružení obligatorně up ... | |
| II. ÚS 3113/10 | 21. 4. 2011 | Odvolací soud, který zamítl žalobu stěžovatelů, aniž by se vůbec zabýval otázkou schopností, možností a majetkových poměrů otce, vybočil z ústavně konformní interpretace vyživovací povinnosti rodičů k dětem podle §85 zákona o rodině, a tím zasáhl do ústavně zaručeného práva stěžovatelů na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. | |
| II. ÚS 2804/10 | 21. 4. 2011 | Za situace, kdy stát je k hájení svých právních zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami, finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, kterým byl v přezkoumávaném případě advokát. Pokud tak stát přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. Vzhledem k tomu, že odvolací soud výše uvedené aspekty ve svém rozhodnutí nevzal v úvahu, výrok o nákladech řízení odůvodnil pouze odkazem na §224 odst. 1 a §142 odst. 2 občanského soudního řádu a na příslušné předpisy stanovující výši odměn advokáta, došlo v předmětné věci k porušení principu řádného a spravedlivého procesu, zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod. | |
| II. ÚS 2388/10 | 21. 4. 2011 | Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat otázku výše odměny v konkrétním případě, ostatně jako jakoukoliv jinou otázku podústavního práva, neboť to je svěřeno obecným soudům. Je věcí obecného soudu, který rozhoduje o osvobození účastníka řízení od placení soudních poplatků a výloh, aby zvážil, zda jsou pro takový postup splněny podmínky dané ustanovením §138 odst. 1 občanského soudního řádu. Pokud by se jednalo o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, tyto podmínky by splněny nebyly. Tím je ve své podstatě rozhodnuto o přijatelnosti žaloby a současně i o existenci podmínek pro ustanovení zástupce. Tímto rozhodnutím je totiž prejudikováno, zda jsou dány podmínky pro ustanovení opatrovníka podle §29 občanského soudního řádu anebo pro ustanovení advokáta podle §30 občanského soudního řádu. Důvody pro ustavení těchto zástupců stejně jako obsah jejich úkolů v procesu jsou odlišné, byť oba obecně vzato zastupují účastníka řízení. Pokud nedojde ke změně výchozích podmínek ... | |
| III. ÚS 2218/10 | 21. 4. 2011 | Pokud obecný soud nesprávně vyznačí doložku právní moci rozhodnutí, načež oprávněný v domnění, že je zde vykonatelné rozhodnutí, podá návrh na nařízení exekuce a tento návrh odvolací soud z uvedeného důvodu zamítne, není možné spatřovat pochybení v tom, že současně uloží oprávněnému, i když na uvedeném pochybení nenese žádnou vinu, aby povinnému nahradil náklady řízení před soudy obou stupňů. Oprávněný se v takovém případě může domáhat náhrady škody postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Uloží-li však odvolací soud za této situace oprávněnému, aby uhradil soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši stanovené na základě ustanovení §5 odst. 1 a §6 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů sprá ... | |
| IV. ÚS 2097/10 | 20. 4. 2011 | Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že se ve své rozhodovací praxi k otázce náhrady nákladů řízení vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující závěr o porušení základních práv a svobod [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. srpna 2002 (U 25/27 SbNU 307) a usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. října 2005 (nepublikované usnesení, dostupné na http://nalus.usoud.cz)]; povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se pojí se zásadou, že o protiústavní výsledek jde tehdy, jestliže je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou libovůli. V nálezu ... | |
| IV. ÚS 1302/10 | 20. 4. 2011 | Do rámce základního práva na zákonného soudce Ústavní soud podřadil i požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tj. předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování, pro účastníky řízení [nález sp. zn. III. ÚS 200/98 ze dne 17. 12. 1998 (N 155/12 SbNU 423), nález sp. zn. III. ÚS 293/98 ze dne 21. 1. 1999 (N 11/13 SbNU 71), nález sp. zn. III. ÚS 182/99 ze dne 25. 5. 2000 (N 77/18 SbNU 169)]. Tyto maximy nebrání využití výpočetní techniky při rozdělování soudní agendy, jakož i využití matematických metod, jež představují základ algoritmu přidělování věcí. Zároveň však z nich, jako jejich důsledek, vyplývá nezbytnost výslovného označení takovýchto metod, resp. nezbytnost popisu algoritmu, jež je východiskem programů pro výpočetní techniku a jejího využití při přidělování věcí. V opačném případě nelze považovat rozvrh práce soudu za souladný se zásadami předvídatelnosti a transparentnosti přidělování soudní agendy, a tu ... | |
| IV. ÚS 3309/07 | 20. 4. 2011 | K tomu, aby rozhodování soudu nebylo zatíženo projevem libovůle, je nezbytné, aby soud každý důkaz, který byl v řízení před ním proveden (samozřejmě za předpokladu, že se vztahuje k relevantnímu tvrzení účastníka), učinil předmětem svých úvah a hodnocení. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. | |
| Pl. ÚS 53/10 | 19. 4. 2011 | 2 | I. Z demokratického principu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, jenž představuje jednu z podstatných náležitostí demokratického právního státu, neplyne ve vztahu k zákonodárné proceduře pouze požadavek většinového rozhodnutí. Tento princip se promítá i do jejího průběhu. Jednotliví poslanci nebo senátoři musí mít skutečnou možnost seznámit se s obsahem předloženého návrhu zákona a zaujmout k němu stanovisko v rámci jeho projednávání v příslušné komoře Parlamentu nebo v jejích orgánech, k čemuž zároveň musí mít dostatečný časový prostor. Tím je umožněna přímá konfrontace důvodů pro přijetí nebo nepřijetí návrhu zákona, kdy volení zástupci občanů musí veřejně zdůvodňovat a obhajovat důvodnost svých návrhů a veřejnost má možnost kontrolovat jejich činnost. Možnost konfrontace postojů na parlamentní půdě je současně zárukou svobodné soutěže politických sil, tedy jednoho ze základních komponentů demokratického státu, jenž nachází své výslovné vyjádření v čl. 5 Ústavy a čl. 22 Listiny. Tyto ústavní ... |
| IV. ÚS 2656/08 | 18. 4. 2011 | Po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07 ze dne 2. prosince 2008 (N 211/51 SbNU 639), který nalezl svůj odraz též v legislativní činnosti Parlamentu, se počala formovat nová správní a judikaturní praxe. Za výše nastíněného stavu má čtvrtý senát Ústavního soudu za to, že odchýlení se od nálezem sp. zn. I. ÚS 1611/07 nastaveného způsobu výpočtu prekluzivní lhůty by vedlo k zasetí nestability a právní nejistoty do právních vztahů. Od 1. ledna 2011 platí pro výpočet prekluzivní lhůty nová právní úprava, a vyskytnuvší se otázky stran prekluzivní lhůty dle předchozí právní úpravy lze tak mít za dočasné. |