Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2011

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
IV. ÚS 2605/07 18. 4. 2011 Po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07 ze dne 2. prosince 2008 (N 211/51 SbNU 639), který nalezl svůj odraz též v legislativní činnosti Parlamentu, se počala formovat nová správní a judikaturní praxe. Za výše nastíněného stavu má čtvrtý senát Ústavního soudu za to, že odchýlení se od nálezem sp. zn. I. ÚS 1611/07 nastaveného způsobu výpočtu prekluzivní lhůty by vedlo k zasetí nestability a právní nejistoty do právních vztahů. Od 1. ledna 2011 platí pro výpočet prekluzivní lhůty nová právní úprava, a vyskytnuvší se otázky stran prekluzivní lhůty dle předchozí právní úpravy lze tak mít za dočasné.
I. ÚS 109/11 14. 4. 2011 Zatímco účelem manipulativního přidělování věcí charakteristického pro totalitarismus je plnit vůli zadavatele (zpravidla stranických orgánů), účelem práva na zákonného soudce v liberální demokracii je zajistit nestranné a svobodné rozhodování, tj. objevení smyslu a účelu právní normy, resp. zákona, který má být aplikován, tak, aby bylo možno rozhodnout spravedlivě.
III. ÚS 2959/10 14. 4. 2011 Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, který slouží k nápravě vad ve skutkových zjištěních, jež vznikly tím, že soudu nebyly v době vynesení rozhodnutí známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé vnést odlišný pohled na skutkový stav věci, následné právní posouzení a výrok o vině a trestu. Za nové okolnosti pak nelze považovat skutečnosti, které byly soudu dříve známy, avšak soud je nepokládal za důležité pro své rozhodnutí, neboť měl za to, že určitá skutečnost byla prokázána jinak. Měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti tedy není věcná správnost návrhem na obnovu řízení napadených rozhodnutí, ale otázka, zda zde existovaly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelkou předestřené nové skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tedy především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatelky řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a zda uplatněné p ...
III. ÚS 3448/10 14. 4. 2011 Závěr soudu o tom, zda tu jsou či nikoli "důvody hodné zvláštního zřetele" (§150 občanského soudního řádu), musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci; nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Jimi jsou - doktrinárně i judikatorně nezpochybnitelně - majetkové, sociální a osobní poměry v řízení neúspěšného účastníka řízení (§142 odst. 1 občanského soudního řádu), jakož i jejich poměření s poměry účastníka úspěšného, a stejně tak i tzv. okolnosti případu, tj. ty, jež identifikují uplatněný nárok, zejména z pohledu jeho skutkové i právní složitosti, procesní chování stran, důvody neúspěchu strany náhradově povinné a případně i konkrétní okolnosti další.
Pl. ÚS 43/10 13. 4. 2011 2 Ustanovení §33 odst. 3 věty první zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, podle něhož: "Účastník je způsobilý samostatně činit v řízení úkony (dále jen "procesní způsobilost"), jen jestliže má způsobilost k právním úkonům v plném rozsahu.", je v rozporu s principem proporcionality i s maximou, podle níž zásahy do práv musí odrážet specifika každého jednotlivého případu. Přetrvává tak protiprávní stav spočívající v tom, že osobám, jejichž způsobilost k právním úkonům byla rozhodnutím soudu omezena, je tímto ustanovením bráněno v jejich procesní způsobilosti v soudním řízení správním podle zákona č. 150/2002 Sb., i když jejich omezení na právech se nijak nedotýká daného soudního řízení. Takový závěr vyplývá nepochybně i z role správního soudnictví, které má jako jedno z nejdůležitějších poslání ochranu práv jednotlivce při jeho kontaktu se správními orgány.
II. ÚS 1222/10 13. 4. 2011 Ustanovení §89 věty druhé zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění zákona č. 347/2007 Sb., je nutno ústavně konformně interpretovat v návaznosti na ustanovení §89 věty první exekučního řádu tak, že v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného je povinnost oprávněného hradit paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi odvislá od posouzení míry jeho zavinění na zastavení exekuce.
IV. ÚS 3383/10 11. 4. 2011 Je absurdní výklad trestního řádu, dle kterého v případě, že peněžní prostředky byly získány trestnou činností, je známa konkrétní poškozená bez jakýchkoli pochybností a peněžní prostředky byly správně zajištěny dle ustanovení §79a trestního řádu, ale nebyly poškozené dosud vráceny, bylo by přesto možno, aby třetí osoba (oprávněný ve vykonávacím řízení) prostřednictvím vykonávacího řízení poškozenou o tuto částku zkrátila. Takový postup by byl možný jen v případě, že poškozený není vůbec znám nebo se jedná o peněžní prostředky určené nebo užité ke spáchání trestné činnosti; provedením výkonu rozhodnutí tu nedochází ke kolizi s vlastnickým právem poškozeného, kdežto při akceptaci právního názoru stěžovatele zjevně by došlo k nepřípustnému narušení základního práva poškozeného zaručeného mimo jiné článkem 11 Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 2541/09 7. 4. 2011 V přezkoumávané věci se obecné soudy obou stupňů při rozhodování o určení vlastnického práva uchýlily ke zjevnému formalismu. Jejich hlavními argumenty o neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené dne 25. 9. 1990 mezi stěžovatelem a Obvodním podnikem služeb Praha 5 (dále jen "OPS Praha 5") jsou neexistence (odvolací soud) či neurčitost (obvodní soud) předmětu nájmu a skutečnost, že stěžovatel používal prostory k jinému účelu, než k jakému byly stavebně určeny. Jak ale vyplývá ze zmíněné nájemní smlouvy (na str. 68 spisu), nájemce (v řízení před Ústavním soudem stěžovatel) měl pronajaté prostory užívat v souladu s předmětem jeho činnosti. Ten byl popsán v rozhodnutí o registraci stěžovatele vydaném dne 25. 9. 1990 Obvodním národním výborem pro Prahu 5. Závěr obecných soudů o tom, že pokud stěžovatel v předmětných nemovitostech provozoval redakci zdravotnického časopisu Regena a přípravu poradenských služeb ve zdravotnictví, byl jeho předmět činnosti v rozporu se zjištěným kolaudovaným stavem ...
I. ÚS 2358/09 7. 4. 2011 Dovolací soud posoudil věc podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, s tím, že stěžovatelka nabyla nemovitost v rozporu s tehdy platnými předpisy, což však odvodil pouze z absence "řádného odůvodnění" vyjádření stavebního úřadu, jehož obsahové a formální náležitosti však v rozhodné době žádným právním předpisem stanoveny nebyly. Obecné soudy pak v důsledku respektování tohoto "závazného právního názoru" ohledně nutného obsahu vyjádření, jenž je zcela jednoznačně v rozporu s restitučním smyslem zákona o půdě i obecně chápanými principy spravedlnosti, neposkytly právům stěžovatelky dostatečnou ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
I. ÚS 2014/10 7. 4. 2011 Ustanovení §118a o. s. ř. slouží k tomu, aby soud mohl získat dostačující podklad pro vydání rozhodnutí ve věci (úplná skutková tvrzení), pokud dospěje k závěru, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je vylíčil neúplně. V ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. se uvádí, že pokud se v průběhu jednání ukáže, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy. V odstavci 3 téhož ustanovení se dále uvádí, že pokud předseda senátu zjistí, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy. Z citovaných ustanovení vyplývá, že soud je povinen dbát na to, aby důkaznímu řízení předcházelo úplné vylíčení právně významných skutečností. Vzhledem k břemenu tvrzení je proto důležité, aby soud ...
I. ÚS 1126/09 7. 4. 2011 Stěžovatelka navrhla zrušit usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým zrušil usnesení Městského soudu v Praze a sám jí uložil pořádkovou pokutu ve výši 30 000 Kč za to, že na výzvu předsedkyně senátu Městského soudu v Praze nepředložila k veřejnému zasedání materiály zajištěné při domovních prohlídkách dne 18. 6. 2008. Tuto výzvu učinila tato předsedkyně senátu poté, co posoudila návrh Obvodního soudu pro Prahu 8 na rozhodnutí podle §85b odst. 4 trestního řádu ze dne 14. 7. 2008 jako podaný v souladu se zákonem. Nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2894/08 ze dne 28. srpna 2009 (N 191/54 SbNU 361) byl tento návrh shledán podaným po uplynutí zákonné patnáctidenní lhůty, tedy v rozporu s §85b odst. 5 trestního řádu; Městský soud v Praze tudíž neměl k tomuto návrhu přihlédnout a dále o něm jednat, tedy ani neměl vyzývat Českou advokátní komoru k vydání předmětných materiálů. Vzhledem k tomu, že uvedený postup Městského soudu v Praze byl Ústavním soudem označen ve shora citovaném nálezu ja ...
I. ÚS 2061/08 7. 4. 2011 Při výkladu smluvních ustanovení je nutno dát přednost skutečné vůli účastníků smlouvy před formálním projevem této vůle. Podle platného českého občanského zákoníku právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (§35 odst. 2 občanského zákoníku). Porušení ústavně zaručených základních práv se tedy orgán veřejné moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem norem podústavního práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat.
II. ÚS 2793/10 5. 4. 2011 Je-li činěna výzva k odstranění vad dovolání, musí být podle ustanovení §241b odst. 1 o. s. ř. postupováno obdobně jako v odvolacím řízení. Ustanovení §209 o. s. ř., upravující postup soudu při odstraňování vad odvolání co do obsahových náležitostí výzvy, odkazuje výslovně na ustanovení §43 o. s. ř., aniž by poslední věta druhého odstavce byla z aplikace vyloučena. Jak Ústavní soud dovodil v nálezu sp. zn. IV. ÚS 22/03 ze dne 6. 4. 2004 (N 51/33 SbNU 31), nesplnění poučovací povinnosti podle ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. je porušením čl. 90 Ústavy České republiky, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Proto nelze mít pochybnosti o tom, že výzva k odstranění vad dovolání musí obsahovat i poučení o důsledcích jejího nesplnění. Absence poučení o procesních následcích nesplnění výzvy, které vedou k nevratným procesním rozhodnutím soudu, jejichž důsledkem je nemožnost věcného projednání podání účastníka řízení, je p ...
I. ÚS 1109/08 5. 4. 2011 Otázka, zda byl dán konkrétní nárok stěžovatelů na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, zůstává k zodpovězení obecnému soudu, který musí zvážit, do jaké míry došlo v důsledku regulovaného nájemného k zásahu do jejich základního práva vlastnit majetek, jakož i zda v jejich případě byly splněny výše uvedené podmínky pro vznik práva na náhradu škody. Samotná protiústavnost právní úpravy regulovaného nájemného totiž neznamenala, že v každém individuálním případě bylo porušeno základní právo pronajímatele (vlastníka bytu). Rovněž je namístě zdůraznit, že výše nároku na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny nemusí být identická s rozdílem mezi obvyklým a regulovaným nájemným. Obecné soudy tedy nemohou nárok na zmíněnou náhradu vůči státu zamítat apriorně, nýbrž musejí, při respektování výše uvedených závěrů, posoudit uplatněné nároky individuálně. V tomto smyslu je tedy nutno tvrzený nárok pronajímatelů právně posoudit ...
II. ÚS 2412/10 4. 4. 2011 Rozhoduje-li soud o výši přiměřeného zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, jedná se o situaci, kdy jeho rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu ve smyslu §136 o. s. ř. Přizná-li pak soud žalobci nižší přiměřené zadostiučinění, než jakého se domáhal, uplatní se při rozhodování o náhradě nákladů řízení §142 odst. 3 o. s. ř., jenž umožňuje i v takovém případě částečně úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu. To platí i pro rozhodování o náhradě nákladů v případě zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby z toho důvodu, že žalovaný po podání žaloby zčásti dobrovolně plnil.
IV. ÚS 2920/08 4. 4. 2011 Ústavní soud sice zásadně není povolán k přezkumu správnosti výkladu jednoduchého práva, přesto tak může učinit tehdy, jestliže současně shledá porušení některé z ústavních kautel. Nerespektování ustáleného výkladu ustanovení jednoduchého práva vykazuje známky svévole, porušuje právní jistotu a důvěru v předvídatelnost soudního rozhodování, čímž toto pochybení soudu získává ústavněprávní rozměr.
II. ÚS 2326/07 31. 3. 2011 Účelem ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen "zákon o půdě") "není toliko samotná ‚blokace` určité části státního majetku ... Podstatu napadeného ustanovení je nutno spatřovat především v závazku (příslibu) zákonodárce v časově odložené době přijmout právní úpravu vypořádávající historický majetek církví a náboženských společností, která zohlední objektivní specifika pojednávané materie a ustanovení §29 zákona o půdě fakticky konzumuje. Dispoziční omezení s historickým církevním majetkem slouží toliko k ochraně tohoto majetku do doby přijetí zvláštního zákona." [nález sp. zn. Pl. ÚS 9/07 ze dne 1. 7. 2010 (N 132/58 SbNU 3; 242/2010 Sb.), bod 25]. Proto tedy "zákonodárce stanovil, že převod (přechod) majetku, jehož vlastníky byly k rozhodnému datu církve a náboženské společnosti, resp. jejich právnické osoby, jest jakožto akt contra legem stižen absolutní neplatností (v případech jdoucích proti smyslu majetkov ...
Pl. ÚS 52/10 29. 3. 2011 2 Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti. Nemůže tedy hodnotit výsledek voleb optikou toho, že proběhly podle pravidel, která se mu nejeví jako nejlepší. Zajímá ho, zda byly dodrženy pokyny ústavodárce, tedy zda ve volbách rozhodla vůle většiny při respektování menšiny a zda nebyla účelovými kroky předem deformována vůle voličů a rovnost jejich hlasů. Při zkoumání kritérií pro konkrétní kontrolu ústavnosti právní normy Ústavní soud činí závěr, že Městský soud v Praze ustanovení §27 odst. 1 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí a o změně některých zákonů, (dále jen "zákon o volbách do zastupitelstev") ve věci, která v podání ústavní stížnosti rezultovala, neaplikoval. Předmětem řízení u tohoto soudu byl přezkum platnosti voleb, nikoliv přezkum rozhodnutí, která volbě předcházela a jen vytvořila podmínky, za nichž volby měly proběhnout a také proběhly. Stěžovatelé namítají neplatnost voleb v souvislosti s rozhodnutím zastupitelstva, kterým byla Praha rozdělena na vol ...
III. ÚS 3606/10 29. 3. 2011 Jedním z principů představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 1 odst. 1 Ústavy) a vylučujících libovůli při rozhodování je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Z judikatury Ústavního soudu plyne, že právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat se všemi důkazy i s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení, přičemž v opačném případě dochází k ústavněprávnímu deficitu obdobnému kategorii neústavnosti v podobě tzv. opomenutých důkazů [nález sp. zn. I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213)]. Je takto povinností obecných soudů vypořádat se se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci [nálezy sp. zn. IV. ÚS 563/03 ze dne ...
IV. ÚS 3634/10 29. 3. 2011 Odmítne-li dovolací soud dovolání, které by mohlo být přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu z důvodu, že námitky v něm obsažené nepředstavovaly uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b), ale podle §241a odst. 2 písm. a), příp. §241a odst. 3 občanského soudního řádu, jedná se z hlediska posouzení otázky včasnosti podání ústavní stížnosti o odmítnutí mimořádného opravného prostředku z důvodu závisejícího na uvážení dovolacího soudu ve smyslu §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V takovém případě je zachována lhůta i pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo tímto dovoláním napadeno.
I. ÚS 192/11 28. 3. 2011 Rozlišování vedoucí k porušení principu rovnosti je nepřípustné ve dvojím ohledu - může působit jednak jako akcesorický princip, který zakazuje diskriminovat osoby při výkonu jejich základních práv, a jednak jako neakcesorický princip zakotvený v čl. 1 Listiny, který spočívá ve vyloučení libovůle zákonodárce při rozlišování práv určitých skupin subjektů. Jinými slovy, ve druhém případě jde o základní právo rovnosti před zákonem garantované čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Je nepochybné, že závěry poprvé Ústavním soudem vyřčené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1 SbNU 1; 14/1994 Sb.) jsou univerzálními postuláty, jež platí pro výklad a aplikaci jakýchkoli právních norem, jsou-li prováděny v současnosti se současnými důsledky do právního postavení jednotlivce. Je třeba trvat na tom, aby obecné soudy vždy konkrétně a jednoznačně uvedly základní částku odškodnění včetně její procentní modifikace dle kritérií zákona č. 82/1998 Sb., o odpově ...
II. ÚS 538/10 24. 3. 2011 Východiskem pro posouzení dané věci jsou závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 598/2000 ze dne 4. 7. 2001 (N 100/23 SbNU 23) a obdobně v nálezech sp. zn. I. ÚS 712/01 ze dne 15. 1. 2003 (N 6/29 SbNU 41) nebo sp. zn. II. ÚS 2811/08 ze dne 11. 6. 2009 (N 141/53 SbNU 747) či sp. zn. II. ÚS 2886/07 ze dne 16. 3. 2010 (N 53/56 SbNU 571). Ústavní soud v nich konstatoval, že nelze bez dalšího vycházet z tarifní hodnoty stanovené v případě věcí nebo práv, které nelze vyjádřit v penězích nebo je lze zjistit jenom s nepoměrnými obtížemi, ale je třeba zkoumat, zda lze předmět právního úkonu ocenit a v závislosti na tom stanovit i výši náhrady nákladů.
III. ÚS 2764/08 23. 3. 2011 Právo obviněného na osobní přítomnost při provádění důkazu a právo na možnost vyjádřit své hodnocení důkazu nebylo v tomto případě zasaženo, neboť obviněný měl možnost být osobně přítomen při provádění důkazu před prvoinstančním soudem a ve stížnosti podané k druhoinstančnímu soudu se mohl vyjádřit k tomu, jak on sám obsah důkazu hodnotí. Pochybení soudu prvního stupně spočívající v nedostatečném popisu nově provedených důkazů v odůvodnění rozhodnutí nedosáhlo ústavněprávní dimenze, protože v daném případě neomezilo právo obviněného na obhajobu. Tím, že stížnostní soud sám zamítl stížnost odsouzeného podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu jako nedůvodnou a nevrátil věc do první instance k novému jednání a rozhodnutí, a to přesto, že v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval pochybení soudu prvního stupně spočívající v nedostatečném popisu nově provedených důkazů, nebyly porušeny zásady spravedlivého procesu. Platná trestněprocesní úprava stížnostního řízení, obsažená v u ...
Pl. ÚS 24/10 22. 3. 2011 2 Primární funkcí práva na respekt k soukromému životu je zajistit prostor pro rozvoj a seberealizaci individuální osobnosti. Vedle tradičního vymezení soukromí v jeho prostorové dimenzi (ochrana obydlí v širším slova smyslu) a v souvislosti s autonomní existencí a veřejnou mocí nerušenou tvorbou sociálních vztahů (v manželství, v rodině, ve společnosti) právo na respekt k soukromému životu zahrnuje i garanci sebeurčení ve smyslu zásadního rozhodování jednotlivce o sobě samém. Jinými slovy, právo na soukromí garantuje rovněž právo jednotlivce rozhodnout podle vlastního uvážení zda, popř. v jakém rozsahu, jakým způsobem a za jakých okolností mají být skutečnosti a informace z jeho osobního soukromí zpřístupněny jiným subjektům. Jde o aspekt práva na soukromí v podobě práva na informační sebeurčení, výslovně garantovaný čl. 10 odst. 3 Listiny. Právo na informační sebeurčení je tak nezbytnou podmínkou nejen pro svobodný rozvoj a seberealizaci jednotlivce ve společnosti, nýbrž i pro ustavení ...
I. ÚS 1768/09 21. 3. 2011 V případě nuceného výkupu akcií jde z ústavněprávního pohledu o kolizi vlastnického práva menšinových akcionářů garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny a základního práva legitimního očekávání hlavního akcionáře chráněného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Legitimní očekávání ovšem nepůsobí bezprostředně mezi subjekty občanskoprávních vztahů, nýbrž jde o ústavním pořádkem jednotlivcům garantované základní právo, které v daném případě působí ve vztahu stěžovatele vůči obecným soudům, tj. státní moci. Soudy jsou pak zavázány (čl. 4 Ústavy) poskytovat tomuto základnímu právu ochranu cestou interpretace a aplikace příslušných norem jednoduchého práva. S ohledem na znění zákona (obchodního zákoníku v tehdy platném znění) mohl hlavní akcionář legitimně očekávat, že za naplnění zákonných podmínek dojde k nucenému výkupu akcií menšinového akcionáře. Umožňovala-li právní úprava vytěsnění menšinových akcionářů, měl hlavní akcionář na tento postup přin ...
I. ÚS 703/09 21. 3. 2011 Ústavní soud konstatoval porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny), když dospěl k závěru, že z pohledu ústavně konformní interpretace intertemporality založené novelou exekučního řádu provedenou zákonem č. 347/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, jakož i ústavně konformní interpretace §89 exekučního řádu, ve znění platném do 31. prosince 2007, je třeba výkon rozhodnutí uskutečňovaný na základě usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí vydaného před účinností zákona č. 347/2007 Sb. posoudit podle exekučního řádu ve znění platném a účinném do 31. prosince 2007.
I. ÚS 1927/09 21. 3. 2011 Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve svém závěrečném ustanovení [§113 písm. b)] stanovil, že ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 pozbývají platnosti dnem 31. prosince 2004. Uplynutím zmíněného dne tak citovaná ustanovení přestala normativně existovat. Ustanovení §113 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty se naplnilo; uplynutím stanoveného okamžiku došlo ke vzniku právní skutečnosti, se kterou byl spjat stanovený následek. Tento následek nastal a vzhledem k tomu, že nikdo neumí zvrátit tok času, nelze předpokládat, že by se "opakoval". Přijetím zákona č. 109/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách, jenž nabyl účinnosti dne 1. 4. 2006 a kterým byl zrušen §113 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty (čl. XVII bod 2 uvedeného zákona), přestalo citované ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty normativně existovat. Nicméně zákon č. 109/2006 Sb. nijak normativně neupravil následek, ke kterému aplikací ustan ...
I. ÚS 504/10 21. 3. 2011 Zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve svém závěrečném ustanovení [§113 písm. b)] stanovil, že ustanovení §51 odst. 1 písm. i) a §68 odst. 10 pozbývají platnosti dnem 31. prosince 2004. Uplynutím zmíněného dne tak citovaná ustanovení přestala normativně existovat. Ustanovení §113 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty se naplnilo; uplynutím stanoveného okamžiku došlo ke vzniku právní skutečnosti, se kterou byl spjat stanovený následek. Tento následek nastal a vzhledem k tomu, že nikdo neumí zvrátit tok času, nelze předpokládat, že by se "opakoval". Přijetím zákona č. 109/2006 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o sociálních službách, jenž nabyl účinnosti dne 1. 4. 2006 a kterým byl zrušen §113 písm. b) zákona o dani z přidané hodnoty (čl. XVII bod 2 uvedeného zákona), přestalo citované ustanovení zákona o dani z přidané hodnoty normativně existovat. Nicméně zákon č. 109/2006 Sb. nijak normativně neupravil následek, ke kterému aplikací ustan ...
I. ÚS 2227/10 16. 3. 2011 Porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je zejména stav, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, eventuálně byla účastníky řízení namítána, nicméně obecný soud ji právně nezhodnotil v celém souhrnu posuzovaných skutečností, bez toho, že by odůvodnil jejich irelevantnost. Ústavní soud je toho názoru, že k tomu, aby obecný soud dospěl k přesvědčivým závěrům o trestnosti jednání obviněných, je třeba, aby se dostatečně vyslovil k vlastnické struktuře dotčených obchodních společností.
I. ÚS 2445/09 16. 3. 2011 Porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je zejména stav, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, eventuálně byla účastníky řízení namítána, nicméně obecný soud ji právně nezhodnotil v celém souhrnu posuzovaných skutečností, bez toho, že by odůvodnil jejich irelevantnost. Ústavní soud je toho názoru, že k tomu, aby obecný soud dospěl k přesvědčivým závěrům o trestnosti jednání obviněných, je třeba, aby se dostatečně vyslovil k vlastnické struktuře dotčených obchodních společností.
III. ÚS 2942/10 15. 3. 2011 V případech, v nichž zákon nepředpokládá poskytnutí kompenzace za omezení vlastnického práva, lze je ústavně konformně omezit pouze se souhlasem vlastníka, čili existuje-li v zákoně veřejnoprávní institut omezující vlastnické právo, aniž by s tímto omezením spojoval poskytnutí náhrady, je nezbytnou podmínkou jeho ústavní konformity souhlas vyjádřený vlastníkem. Tak je tomu v případě tzv. veřejně přístupných účelových komunikací definovaných v ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, v jejichž případě je vlastnické právo omezeno tím, že vlastník musí strpět obecné užívání pozemku jako komunikace (§19 zákona) a umožnit na něj veřejný přístup. Existují-li jiné způsoby, jak dosáhnout sledovaného cíle (zajištění komunikačního spojení nemovitostí), aniž by došlo k omezení vlastnického práva, je třeba dát před omezením vlastnického práva přednost těmto jiným způsobům. Obecný soud v rámci ústavně konformní interpretace §7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních ...
I. ÚS 3481/10 15. 3. 2011 Právo na soudní ochranu vyplývá nejen z ústavních záruk, ale také z občanskoprávních (obchodních) předpisů, ať hmotných nebo procesních; stanoveným postupem při úsilí o právo (čl. 36 odst. 1 Listiny), jako výrazu spravedlivého procesu, je třeba rozumět zákonem předepsaný procesní postup, v posuzované věci tedy postup podle ustanovení občanského soudního řádu; ten připouští - mimo jiné - návrh na zahájení řízení, v němž by soudem bylo rozhodnuto o určení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, to však jen za podmínky, že na takovém určení je naléhavý právní zájem.
IV. ÚS 2228/09 15. 3. 2011 Ústavní pořádek ve smyslu čl. 12 Listiny základních práv a svobod přiměřeně chrání i svobodu užívat nebytové prostory a pozemky, ale jen potud, pokud jsou jejich hranice a identita konkrétní osoby, jíž svoboda byť i jen odvozeně svědčí, pro ostatní jakkoli seznatelné, a zároveň je této svobody užíváno po právu; i přesto však tato ochrana není absolutní, nýbrž průlom je připuštěn tam, kde se tak děje toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Jestliže tedy stěžovatel neměl prostory náležitě označeny a ani z jiných skutečností nebylo možno dovodit, že se nejednalo o prostory užívané (jinou) osobou, u níž směla být provedena prohlídka jiných prostor a pozemků, pak se nemůže dovolávat ochrany před Ústavním soudem, neboť ústavní pořádek ji v tomto ...
II. ÚS 3073/10 10. 3. 2011 Ústavní soud v minulosti dovodil, že pokud ještě nebylo zahájeno trestní stíhání konkrétní osoby, musí být příkaz k provedení domovní prohlídky vydán s odůvodněním toho, že jde o úkon neodkladný nebo neopakovatelný. Napadený příkaz k domovní prohlídce vůbec neuvádí, že by se mělo jednat o úkon neodkladný a neopakovatelný, natož z jakých důvodů. Tento příkaz přitom finalizuje oprávnění policejního orgánu coby orgánu veřejné moci k zásahu do základního práva podle čl. 12 Listiny. To je dáno tím, že právě příkazem k domovní prohlídce je konstatována důvodnost, resp. zákonnost její realizace, a to včetně případných podmínek, za kterých musí být vykonána. Tuto přezkumnou a do značné míry i dozorčí funkci soudu nad průběhem trestního řízení na sebe nemůže převzít sám policejní orgán tím, že v protokolu o provedení domovní prohlídky vzdor mlčení soudního příkazu k domovní prohlídce tuto označí za úkon neodkladný a neopakovatelný, jak se stalo v daném případě. Obecný soud porušil základní práv ...
II. ÚS 2919/10 10. 3. 2011 Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 471/05 ze dne 22. 2. 2006 (N 43/40 SbNU 355, dostupném rovněž na internetové adrese http://nalus.usoud.cz) zaujal stanovisko k otázce plnění za užívání předmětu podílového spoluvlastnictví podílovým spoluvlastníkem nad rámec jeho spoluvlastnického podílu na společné věci, a to v tom smyslu, že nejde o bezdůvodné obohacení. V dané věci se krajský soud obsahem nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 471/05 vůbec nezabýval. Přitom nerespektování právního názoru Ústavního soudu, vyjádřeného v nálezu, ze strany orgánu veřejné moci zakládá porušení principu rovnosti, jakož i dotčení v právní jistotě občanů [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 70/96 ze dne 18. 3. 1997 (N 29/7 SbNU 191)].
IV. ÚS 3193/10 10. 3. 2011 Právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li stát být skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. I při důsledném respektování presumpce neviny představuje každé trestní řízení významný zásah do soukromého a osobního života trestně stíhaného a negativně se dotýká jeho cti a dobré pověsti. Takový zásah je o to intenzivnější, prokáže-li se následně, že se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem. Podmínka obsažená v ustanovení §8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné mo ...
I. ÚS 3244/09 10. 3. 2011 Pokud vytýkací řízení neskončilo zákonem předpokládaným a žádoucím způsobem, tedy stanovením daňové povinnosti, a to z toho důvodu, že uplynula prekluzivní lhůta k vyměření daně, pak je nastolena situace, jako by toto vytýkací řízení vůbec neproběhlo, neboť nemá žádné zákonné účinky na daňovou povinnost daňového subjektu. Nic tak nebrání tomu použít za dané procesní situace ustanovení §46 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, ostatně jiný způsob vyměření daňové povinnosti zákon v takovém případě ani neumožňuje. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že v dané věci došlo k tomu, že vytýkací řízení neskončilo stanovením daňové povinnosti zaviněním správce daně, kterému dává zákon č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dostatek zákonných instrumentů k tomu, aby byla daň v zákonné lhůtě vyměřena. Pokud se tak nestalo, nelze tuto skutečnost přičítat k tíži daňového subjektu. Nejvyšší správní soud rezignoval na svou povinnost int ...
I. ÚS 3227/07 8. 3. 2011 I. Projednání věci v rozhodčím řízení neznamená vzdání se právní ochrany, nýbrž představuje její přesunutí na jiný rozhodující orgán, jenž nalézá právo. II. Rozhodce nemůže být pouze pasivním činitelem, ale způsobem vedení řízení musí zajistit, aby jeho rozhodnutí nebylo překvapivé. K dosažení tohoto cíle se v civilním soudním řízení uplatňuje poučovací povinnost soudu; není důvodu, proč by poučovací povinnost neměl mít rozhodce, jenž v rozhodčím řízení plní roli rozhodovacího orgánu místo soudu. Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, poučovací povinnost rozhodce neupravuje, a proto je namístě přiměřeně použít občanského soudního řádu (§30 zákona o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů). III. Rozsah kontrolní funkce obecných soudů ve vztahu k rozhodčímu řízení musí být pečlivě vyvážen tak, aby na jedné straně nebylo popřeno pravidlo, že i v řízení před rozhodci má být poskytována právní ochrana, a na straně druhé ab ...
II. ÚS 2088/07 8. 3. 2011 Odmítnutím projednání návrhu stěžovatelů na zrušení územního plánu obce došlo k odmítnutí spravedlnosti a k zásahu do základních práv stěžovatelů, jež jsou jim garantována čl. 36 odst. 2 Listiny.
I. ÚS 2899/10 8. 3. 2011 Z ústavního hlediska je nepřípustné, aby soud na jedné straně v odůvodnění rozhodnutí uznal, že žalovaná po podání žaloby splnila svoji - resp. žalobou stěžovatelů tvrzenou (i když neuvedenou v petitu žaloby) - povinnost, a zároveň přijal závěr, že žaloba vzatá zpět byla podána nedůvodně, tedy že zastavení řízení procesně zavinili stěžovatelé. Pak je odůvodnění napadeného rozhodnutí vnitřně nesourodé, čímž je nastolen i rozpor mezi rozhodnutím a důvody, o něž soud své rozhodnutí opřel. Takový postup obecného soudu činí pak jeho rozhodnutí rozporným s právem na spravedlivý proces. Nyní posuzovaný případ přiléhavě ukazuje, že teze (kterou aplikoval i městský soud), dle níž to, zda byla zpětvzatá žaloba podána důvodně, tedy zda zastavení řízení procesně zavinil žalovaný, lze zjistit jen z porovnání petitu žaloby a následného chování žalovaného, může být přepjatým formalismem a v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. V konkrétním případě - jako byla nyní posuzovaná věc - může být nut ...
I. ÚS 3654/10 3. 3. 2011 Především je nutno uvést prvotní zásadu, že s ohledem na to, že ochranné léčení ve formě ústavní představuje opatření týkající se omezení osobní svobody, jde o institut svou povahou výjimečný; má být nařízeno pouze tehdy, neexistuje-li jiná eventualita, jak omezit konkrétní obavu, pro kterou může být nařízeno. Tedy zde platí princip subsidiarity ochranného léčení ve formě ústavní. Ostatně takový princip (subsidiarity) platí i u vazby, u jakéhokoli jiného omezení osobní svobody a i u omezení jakéhokoli základního práva či svobody, neboť základní právo či svobodu lze omezit jen v případě nezbytně nutném k zajištění legitimního cíle. Pokud lze dosáhnout legitimního cíle jinak než omezením základního práva či svobody, nelze základní právo či svobodu omezit. V opačném případě by se v podstatě legitimní cíl omezení základního práva či svobody vytratil.
II. ÚS 2471/10 3. 3. 2011 Ústavní soud v minulosti vyložil, že možnost vydávat předběžná opatření nezasahuje do práva na soudní ochranu, neboť již z povahy věci jde o rozhodování o procesním nároku jednoho z účastníků, nikoli o konečné řešení sporu z hlediska hmotného práva. Jedná se přitom o rozhodnutí zatímní a předběžné, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu, zajišťuje však, aby konečné rozhodnutí mohlo mít případně vůbec reálný význam [nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171) aj.]. Ústavněprávní opodstatněnost omezení základních práv a svobod předběžným opatřením je dána povinností státu provést spravedlivé řízení v souladu s vlastními pozitivními povinnostmi na poli základních práv a svobod. Ochrana sledovaných práv, k jejichž ochraně je stát pozitivně povinen, je zásadně až výsledkem celého konkrétního řízení, v jehož průběhu mohou, či dokonce musí být práva jednotlivých účastníků omezena, a to přiměřeně ke sledovanému cíli. Pro dosažení sledovaného cíle, pokud jde o r ...
III. ÚS 2671/09 3. 3. 2011 Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 15. 10. 2009 ve věci Kohlhofer a Minarik v. Česká republika, stížnosti č. 32921/03, 28464/04, 5344/05, konstatoval existenci legitimního cíle rozhodné právní úpravy vtělené jak do ustanovení §131 odst. 3 písm. c), tak §220 odst. 4 obchodního zákoníku, nepřisvědčil ale tomu, že představuje i opatření "přiměřené", a to ani se zřetelem k existenci navazujících a předjímaných řízení o "přezkumu vypořádání", náhradu škody a přiměřené zadostiučinění, s odůvodněním, že tato řízení mají "jiný cíl a zabývají se samostatnou otázkou peněžního zadostiučinění" a "vláda neprokázala, že tyto právní prostředky mohly vést k projednání otázky platnosti usnesení za okolností srovnatelných s přezkumem v rámci řízení o vyslovení neplatnosti". To nyní - vzhledem k podanému právnímu výkladu vzájemné provázanosti dotčených řízení předjímaných ustanovením §220v, resp. §220h obchodního zákoníku (o dorovnání §220k, náhradu škody nebo přiměřené zadostiučinění) s ří ...
I. ÚS 3067/10 2. 3. 2011 Ústavní soud konstatoval již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) či nálezu sp. zn. I. ÚS 2568/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 20/48 SbNU 213) kupříkladu, že "Z pohledu ústavněprávního lze vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. V řízení o ústavních stížnostech lze jako první vyčlenit případy tzv. opomenutých důkazů. Jde jednak dílem o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci ... V (tehdy) posuzované kauze ve věci jednající Městský soud v Brně ... shledal nadbytečnost důkazních návrhů st ...
II. ÚS 115/08 2. 3. 2011 Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby [nález sp. zn. Pl. ÚS 4/06 ze dne 20. 3. 2007 (N 54/44 SbNU 665), nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 9/06 ze dne 2. 6. 2009 (N 126/53 SbNU 577)]. Rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům kromě jiného zakládá právo na stejné rozhodování ve stejných případech a zároveň vylučuje libovůli při aplikaci práva. Za porušení principu rovnosti v právech nutno zejména považovat ty případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu v jejich základních právech a svobodách, ačkoli již ve stejné věci či skutkově obdobných případech byla Ústavním soudem přiznána [srov. nález sp. zn. I. ÚS 77/97 ze dne 18. 11. 1998 (N 142/12 SbNU 317)].
II. ÚS 109/10 2. 3. 2011 Rozhodnutí v rozporu s výsledkem řízení, resp. se zásadou rozhodování o náhradě nákladů řízení dle výsledku řízení neodpovídá požadavkům řádného odůvodnění. Odvolací soud svým postupem nerespektoval ústavní zákaz libovůle (čl. 2 odst. 2 Listiny) a porušil tím právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pl. ÚS 55/10 1. 3. 2011 1 Zástupcům parlamentní opozice, která bývá složena ze zástupců politických stran zastoupených v Parlamentu, na výkonu vládní moci se však přímo nepodílejících a co do počtu zpravidla se ocitajících v početní menšině, musí být s ohledem na ústavně garantovaný princip ochrany menšin umožněn v rámci legislativních procedur nerušený výkon jejich ústavně garantovaných práv a nesmí jim být libovolně znemožňováno plnit výše zmíněné, pro demokracii nezastupitelné funkce parlamentní opozice. Mezi nejzákladnější práva parlamentní opozice anebo jejích jednotlivých členů, která by měla být v demokratickém právním státě ústavně garantovaná, lze zařadit zejména práva zaručující parlamentní menšině účast na parlamentních procedurách; práva umožňující parlamentní opozici výkon dozoru a kontrolu vládnoucí většiny i vlády samotné. Dále se jedná o práva umožňující parlamentní opozici blokovat či oddalovat rozhodnutí přijímaná většinou, jakož i o práva umožňující opozici domáhat se ústavního přezkumu větši ...
II. ÚS 2877/10 1. 3. 2011 Autonomie vůle, která je elementární podmínkou fungování materiálního právního státu, není zcela absolutní, ale je limitována (v rámci spotřebitelských vztahů) principem ochrany té osoby, která činila právní úkon s důvěrou v určitý, druhou stranou jí prezentovaný skutkový stav.
I. ÚS 2912/10 1. 3. 2011 Ústavní soud odkazuje na ustanovení §237 odst. 1 písm. a), §238a odst. 1 písm. c) a odst. 2 o. s. ř. a na ustanovení §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, ze kterých jasně vyplývá přípustnost dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o nařízení exekuce. Stejně se k přípustnosti dovolání v těchto věcech vyslovil Nejvyšší soud (srov. jeho rozhodnutí ze dne 21. 7. 2009 sp. zn. 20 Cdo 4699/2008 nebo ze dne 7. 8. 2008 sp. zn. 20 Cdo 4/2007). Ústavní soud proto dovozuje, že Městský soud v Praze, který změnil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, znemožnil nesprávným poučením stěžovatelce realizaci jejího procesního práva (podat mimořádný opravný prostředek), a již tím ve svých důsledcích zasáhl do jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Tento závěr vyslovuje Ústavní soud - neboť jde o otázku zása ...
Pl. ÚS 47/10 1. 3. 2011 Ústavní soud není oprávněn rušit akty Parlamentu, které byly vydány v průběhu legislativního procesu a teprve směřují (z valné části) k přijetí zákona. Takový zásah do probíhajícího rozhodovacího procesu moci zákonodárné by zcela vybočil z ústavně zakotvené pravomoci Ústavního soudu, tj. ex post rušit platné zákony a vlastně by znamenal preventivní přezkum dosud nepřijatých aktů. K rozhodnutí o zrušení usnesení Senátu v nedokončeném legislativním procesu není Ústavní soud příslušný, neboť by tím zasáhl do ústavně garantovaných principů dělby moci. Přezkum ústavnosti procedury přijetí zákona je standardní součástí řízení podle §64 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a pouze v tomto řízení je možné zákon či jeho část pro obsahový nesoulad s ústavním pořádkem i pro neústavnost procedury - ex post - zrušit.

Za rok 2011 bylo zveřejněno 227 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 4 z celkem 5 stran,
v čase 0,000108 sekundy z toho 0,000038 sekundy NoSQL databáze.