| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| III. ÚS 396/10 | 25. 2. 2011 | Právu na spravedlivý proces odporuje, jestliže soud o původně uceleném nároku žalobce na náhradu škody rozhodne tak, že jej na základě vlastní úvahy o míře spoluzavinění ze strany žalobce rozdělí na dva díly, v důsledku čehož pak každý z obou nároků má mít jiný procesní režim pro posouzení přípustnosti dovolání. V takové situaci je posledním prostředkem k ochraně práva, jehož podání je v dispozici žalobce, dovolání směřující proti oběma výrokům napadeného rozhodnutí týkajícím se původně celého nároku žalobce. Pokud se žalobce v důsledku rozhodnutí obecných soudů o přípustnosti dovolání ocitne v situaci, v níž poté, co podal dovolání ve lhůtě dle ustanovení §240 odst. 3 občanského soudního řádu, s odkazem na nesprávné poučení odvolacího soudu, bylo jeho dovolání odmítnuto jako opožděné, dojde k odepření možnosti účinné ochrany jeho práv a k porušení jeho práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. | |
| IV. ÚS 1792/07 | 24. 2. 2011 | Po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1611/07 ze dne 2. 12. 2008 (N 211/51 SbNU 639), který nalezl svůj odraz též v legislativní činnosti Parlamentu, se počala formovat nová správní a judikaturní praxe. Odchýlení se od způsobu výpočtu prekluzivní lhůty nastaveného v nálezu sp. zn. I. ÚS 1611/07 by vedlo k zasetí nestability a právní nejistoty do právních vztahů. Vzhledem k tomu, že od 1. ledna 2011 platí pro výpočet prekluzivní lhůty nová právní úprava, vyskytnuvší se otázky stran prekluzivní lhůty dle předchozí právní úpravy lze tak mít za dočasné ve spojení s tím, že přijetí jiného než kasačního rozhodnutí by vedlo k narušení stability soudního rozhodování. | |
| I. ÚS 2276/08 | 24. 2. 2011 | Právní názor vyjádřený v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2009 sp. zn. 31 Cdo 1328/2007 (R 61/2010), dle něhož [s výjimkou případů uvedených v §525 občanského zákoníku, eventuálně případů, ve kterých by dlužník prokázal, že postoupení pohledávky mělo za následek změnu (zhoršení) jeho právního postavení] nemá dlužník vůči postupníku ve sporu o úhradu pohledávky k dispozici obranu založenou na námitce neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky, pokud postupitel oznámil dlužníku, že pohledávku postoupil postupníkovi, nelze považovat za ústavně nekonformní. Uvedené pravidlo se však může uplatnit pouze tehdy, pokud bude oznámení možno považovat za platný právní úkon. | |
| IV. ÚS 1332/07 | 23. 2. 2011 | Je-li předmětem řízení určení vlastnického práva k nemovitostem, jedná se o plnění penězi ocenitelné, a nelze proto aplikovat §9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Jestliže tak městský soud učinil, porušil v důsledku nerespektování kogentní právní normy ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| I. ÚS 2269/10 | 23. 2. 2011 | Ústavní soud připomíná vlastní nález sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) a v něm připomenutý princip spravedlnosti a zásadu proporcionality (přiměřenosti v širším smyslu) jako moderních ústavních pravidel, která se mají nepochybně uplatňovat nejen v rámci normotvorby, ale také v rámci aplikace práva. Zásadu proporcionality chápe Ústavní soud v citovaném nálezu v rovině tří kritérií posuzování, tj. v rovině principu způsobilosti naplnění účelu, principu potřebnosti (použití pouze nejšetrnějšího z více možných prostředků) a principu přiměřenosti (v užším smyslu); povinnému nesmí být způsobena nepřiměřená újma proto, že se náležitě nezohledňuje jistý stupeň "dobrovolnosti" ve splnění vymáhané povinnosti, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením. Ústavní soud tedy i nyní považuje za ekvivalent odměnu exekutora ve sníženém (odpovídajícím) rozsahu, což je v souladu též s principem proporcionality poměřujícím přiměřenost z ... | |
| I. ÚS 2166/10 | 22. 2. 2011 | Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení. Snaha o nastolení stavu, kdy jednotlivec může důvěřovat aktům státu a jejich věcné správnosti, je základním předpokladem fungování materiálního právního státu. Jinak řečeno, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státě (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Obecné soudy argumentovaly tím, že případnému přikázání předmětných pozemků nelze vyhovět z důvodu absence souhl ... | |
| I. ÚS 2849/07 | 22. 2. 2011 | Doručenka není jediným důkazním prostředkem, jímž lze prokázat okolnost řádného doručení písemnosti. Nemohou-li údaje na doručence vést spolehlivě k závěru, že písemnost byla doručena, je nutno učinit ohledně této skutečnosti další šetření. | |
| IV. ÚS 2855/10 | 21. 2. 2011 | Žalovanou stranou v projednávané věci byla Česká republika - Ministerstvo financí. Tedy jeden z ústředních orgánů státní správy, který k výkonu právních agend má příslušné právní odbory, zaměstnávající odborné pracovníky k zajišťování ochrany zájmů České republiky před soudy. Vydáním zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, byl též zřízen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který z větší části zastupování státu v řízení před obecnými soudy převzal. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65), který byl východiskem i pro další judikaturu Ústavního soudu, se uvádí, že tam, kde k hájení svých zájmů je stát vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž byl advokát, a pokud tak stát přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložený ... | |
| IV. ÚS 3191/10 | 21. 2. 2011 | Žalovanou stranou v projednávané věci byla Česká republika - Ministerstvo financí. Tedy jeden z ústředních orgánů státní správy, který k výkonu právních agend má příslušné právní odbory, zaměstnávající odborné pracovníky k zajišťování ochrany zájmů České republiky před soudy. Vydáním zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, byl též zřízen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který z větší části zastupování státu v řízení před obecnými soudy převzal. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65), který byl východiskem i pro další judikaturu Ústavního soudu, se uvádí, že tam, kde k hájení svých zájmů je stát vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž byl advokát, a pokud tak stát přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložený ... | |
| III. ÚS 2523/10 | 10. 2. 2011 | Za procesní korektnost úkonu a za výstižnost protokolace je plně odpovědný orgán činný v trestním řízení, provádějící úkon. Osobám přítomným nebo zúčastněným na úkonech trestního řízení musí být v každém okamžiku jasno, jaká práva požívají a jaké povinnosti pro ně vyplývají z účasti na úkonech. Zajistit transparentnost těchto právních poměrů a informovat tyto osoby o jejich právech a povinnostech jsou povinny orgány činné v trestním řízení z úřední povinnosti. Pokud ze vzniklé situace vyplývá předpoklad, že osobě je její právní postavení při úkonu trestního řízení nejasné nebo že se nachází v omylu, jsou orgány činné v trestním řízení povinny na takovou situaci reagovat a poskytnout osobě náležité poučení, a to i opakovaně. Nerespektování těchto pravidel může porušovat zásady spravedlivého procesu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod). Zvláštní ohled při prosazování zásad oficiality a legality trestního řízení je třeba vzít na oběť trestného činu. Z ústavního principu nullum crimen ... | |
| III. ÚS 2888/10 | 10. 2. 2011 | Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2696/08 ze dne 14. 5. 2009 (N 119/53 SbNU 495) platí, že soud je povinen mít vždy na zřeteli účel soudního řízení, jímž je poskytování soudní ochrany právům (čl. 90 Ústavy České republiky), a v tomto kontextu je nutné zvážit i dosah překážky vykonatelnosti exekučního titulu, která nebyla způsobena oprávněným, jestliže se spolehl na správnost vyznačené doložky vykonatelnosti k exekuci předkládaného titulu. Z hlediska základního práva na spravedlivý proces není únosný stav, kdy je bez dalšího zdůvodnění, opřeného o konkrétní okolnosti daného případu, dáváno nákladovými výroky v rozhodnutí o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce oprávněnému k tíži, že se rozhodl využít svých práv zaručených mu ústavním pořádkem a uplatnit svůj nárok u soudu. Přitom nelze na druhé straně přehlížet, že obdobné záruky je namístě vztáhnout i k osobě povinného, pakliže též on nezpůsobil, že doložka vykonatelnosti byla soudem vyznačena vadně. Ani aplikace ustanovení §1 ... | |
| IV. ÚS 1521/10 | 9. 2. 2011 | Odpovědnost za škodu způsobenou porušením evropského práva nelze sice směšovat s odpovědností za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, rovněž ale není možné celou věc uzavřít jen lakonickým konstatováním o rozdílnosti obou konceptů odpovědnosti. Za této situace, kdy je Česká republika demokratickým právním státem, dodržujícím závazky, které pro něj vyplývají z mezinárodního práva (srov. čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky), nemůže na plnění závazků plynoucích z mezinárodního (tzn. i evropského) práva rezignovat jen proto, že na národní úrovni výslovná právní úprava umožňující dovolávat se vůči České republice odpovědnosti za škodu způsobenou porušením závazků, k nimž se sama a otevřeně hlásí, neexistuje. Je povinností obecných soudů, zejména pak soudu Nejvyššího, aby vykládal zákon o odpovědnosti státu a konstruoval jeho vztah k systému odpovědnosti v rámci práva Evropské unie. Při tomto výkladu však nemůže postupovat svévolně, přičemž svévolným postupem bude i absence řádného ... | |
| Pl. ÚS 38/10 | 9. 2. 2011 | Zaměstnanec stěžovatele jednající na základě pověření, a nikoli plné moci, totiž není jeho zástupcem, jemuž výlučně pak soud doručuje písemnosti. Doručením rozsudku Nejvyššího správního soudu stěžovateli do datové schránky byla splněna podmínka řádného doručení rozhodnutí o posledním prostředku k ochraně práva ve smyslu ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, pročež počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti je třeba počítat ode dne následujícího po takovém doručení, a nikoli až od doručení zaměstnanci stěžovatele. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, a to nikoli pouze ve smyslu formálním. Projednatelnými návrhy jsou - v této souvislosti - toliko ústavní stížnosti napadající rozhodnutí, jimiž se soudní řízení definitivně uzavírá. Tak tomu není v případě usnesení rozšířeného senátu Nejvyšší ... | |
| I. ÚS 1696/09 | 8. 2. 2011 | 1. V právním řádu České republiky není výslovné úpravy, která by předjímala znovunabytí platnosti jednou zrušeného zákona, mělo-li by být obnovení platnosti spjato s projevem vůle jiného státního orgánu než Parlamentu; obecně je proto nutné vycházet z toho, že jednou zrušený zákon bez jeho opětovné vůle, směřující k obnovení platnosti a účinnosti zákona, tyto vlastnosti znovu nabýt nemůže. 2. Parlament nesmí rezignovat na svoji povinnost chránit základní práva a svobody a zůstat nečinný, jsou-li zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení zrušena nálezem Ústavního soudu. Ústavní soud může při respektování svrchovanosti Parlamentu předjímat, že zákonodárce této povinnosti nedostojí, a proto je mu v úzce vymezených případech otevřen prostor pro úvahu, zda v zájmu naplnění svého jediného úkolu - ochrany ústavnosti a základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem - stanoví další následky svého rozhodnutí. Povaha těchto následků se však vždy bude odvíjet od jedinečnosti skutečností, za kte ... | |
| I. ÚS 2920/09 | 8. 2. 2011 | Pokud okresní soud uložil povinnost k náhradě škody stěžovateli, který neměl možnost se v trestním řízení k věci jakkoliv vyjádřit, neboť nebyl účastníkem (stranou) předmětného trestního řízení, porušil tím základní právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Požadavkům spravedlivého procesu odporuje uložení povinnosti fyzické či právnické osobě, aniž by se tato osoba mohla k věci vyjádřit, a tím uplatňovat a bránit své zájmy. Již to samo o sobě nutně vede k vyhovění ústavní stížnosti, pokud jde o zrušení výroku o náhradě škody. Je zřejmé, že okresní soud porušil i ustanovení §228 odst. 1 trestního řádu, neboť povinnost k náhradě škody mohl uložit jen obžalovanému, a nikoli stěžovateli, který stranou řízení ani nebyl. Tím bylo porušeno i ustanovení čl. 4 odst. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. | |
| IV. ÚS 154/09 | 8. 2. 2011 | Rozhodovací praxe správních soudů sjednocená i usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu 5 Afs 15/2009-122 ze dne 12. 1. 2011 nyní již ustáleně reflektuje právní názor vyjádřený nálezem sp. zn. I. ÚS 1611/07 ze dne 2. 12. 2008 (N 211/51 SbNU 639). | |
| IV. ÚS 2427/09 | 7. 2. 2011 | Z pohledu ústavně konformní interpretace intertemporality, založené novelou zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, provedenou zákonem č. 347/2007 Sb., kterým se mění zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), jakož i ústavně konformní interpretace ustanovení §89 exekučního řádu, ve znění platném do 31. 12. 2007, je třeba výkon rozhodnutí uskutečňovaný na základě usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí, vydaného před účinností zákona č. 347/2007 Sb., posoudit dle exekučního řádu ve znění platném a účinném do 31. 12. 2007 [nález sp. zn. IV. ÚS 314/09 ze dne 5. 5. 2009 (N 110/53 SbNU 375), nález sp. zn. I. ÚS 969/09 ze dne 4. 6. 2009 (N 132/53 SbNU 665), nález sp. zn. I. ÚS 1851/09 ze dne 29. 7. 2009 (N 172/54 SbNU 181), nález sp. zn. II. ÚS 705/09 ze dne 24. 11. 2009 (N 242/55 SbNU 343), nález sp. zn. III. ÚS 704/09 ze dne 22. 10. 2009 (N 224/55 SbNU 99)]. | |
| III. ÚS 449/06 | 3. 2. 2011 | Ústavní princip, stojící na požadavku zachování maxima jak základního práva, tak s tímto základním právem kolidujícího veřejného zájmu, se promítá do interpretace čl. 16 odst. 4 Listiny základních práv a svobod tak, že Ústavou České republiky požadovaná ochrana individuální autonomie, předpokládaná citovaným ustanovením, vyžaduje, aby povinné očkování nebylo proti povinným subjektům ve výjimečných případech vynucováno. Orgán veřejné moci při rozhodování o individuálním přestupku musí posoudit, zda jednání osoby, která se odmítla podrobit očkování, naplňuje tzv. materiální znak přestupku (§2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů). V této souvislosti vezme v úvahu všechny relevantní okolnosti případu, zejména naléhavost danou osobou tvrzených důvodů, jejich ústavní relevanci, jakož i nebezpečí pro společnost, které může jednání dané osoby vyvolat. Významným aspektem bude také konzistentnost a přesvědčivost tvrzení dané osoby. V situaci, kdy určitá os ... | |
| I. ÚS 3314/09 | 31. 1. 2011 | Ustanovení §149 odst. 1 o. s. ř. nezakládá právo advokáta na náhradu nákladů řízení; advokát je zde pouze platebním místem a je povinen náhradu nákladů řízení, jež mu byla vyplacena, vyúčtovat jím zastoupenému účastníkovi. | |
| IV. ÚS 433/10 | 31. 1. 2011 | Informace získané z obchodního rejstříku nelze považovat za skutečnosti známé soudu z jeho úřední činnosti. Pokud z těchto informací soud vychází ve svém rozhodnutí, je pro naplnění práva účastníků řízení na spravedlivý proces nutno řádně provést důkaz výpisem z tohoto rejstříku a účastníkům musí být poskytnuta možnost se k takovému důkazu vyjádřit. Tak tomu ovšem v projednávaném případě v řízení před soudem prvního stupně nebylo a toto porušení práva na spravedlivý proces nenapravil ani odvolací soud, který se navíc s námitkou, kterou stěžovatel proti tomuto postupu soudu prvního stupně brojil, nijak nevypořádal. Tímto postupem nejenže nenapravil pochybení soudu prvního stupně, ale též sám zasáhl do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. | |
| Pl. ÚS 13/09 | 25. 1. 2011 | 2 | 1. Za situace, kdy provozováním hostinské činnosti v nočních hodinách může docházet k narušování veřejného pořádku, má obec možnost na základě zmocnění vyplývajícího z §10 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, a čl. 104 odst. 3 Ústavy České republiky stanovit povinnosti subjektům tuto činnost provozujícím, a to včetně povinnosti spočívající v omezení provozní doby v nočních hodinách. Každá taková místní úprava má své zvláštnosti, a proto hodnocení kritérií ústavnosti a zejména zákonnosti obecně závazné vyhlášky musí vycházet z podmínek konkrétní obce, neboť zde Ústavní soud hodnotí nikoli celostátní, nýbrž právě místní úpravu záležitostí veřejného pořádku. 2. Pro rozhodování orgánu veřejné správy je možná výluka použití správního řádu jen cestou zákona, nikoli cestou obecně závazné vyhlášky. Takové ustanovení obecně závazné vyhlášky se dostalo mimo zákonem vymezenou věcnou působnost obce, která zde proto postupovala ultra vires. 3. Udělování v ... |
| Pl. ÚS 15/10 | 25. 1. 2011 | 2 | Postavení soudců Nejvyššího soudu v rámci kárného řízení Nejvyššího kontrolního úřadu, jako orgánu rozhodujícího v obou stupních kárného řízení, vyplývá ze specifického poslání Nejvyššího kontrolního úřadu jako nezávislého kontrolního orgánu, jehož existence vychází přímo z Ústavy České republiky (čl. 97), a tím i ze specifické úpravy kárné odpovědnosti a kárného řízení před Nejvyšším kontrolním úřadem. Veřejný zájem na zachování autority a nestrannosti soudní moci je chráněn tím, že o odvolání proti rozhodnutí Kárné komory Nejvyššího kontrolního úřadu rozhoduje zvláštní senát Nejvyššího soudu, tedy vrcholná soudní instance, garantující nezávislost a nestrannost soudu. |
| II. ÚS 3230/10 | 25. 1. 2011 | Již od 1. 5. 2004 platilo, že k nákladům řízení patří rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu (§137 odst. 3 o. s. ř.). Byť se s účinností od 1. 4. 2006 změnilo označení této složky nákladů řízení, její smysl a účel zůstal stejný, totiž zvýšení odměny za zastupování a náhrad plátcům daně z přidané hodnoty o částku odpovídající výši procentní sazby této daně. S ohledem na znění zákona a obsah svých podání mohl stěžovatel oprávněně očekávat, že mu náhrada za daň bude ze strany soudu přiznána. Rozhodnutí městského soudu o nákladech odvolacího řízení tak sice formálně odpovídá výroku v meritu věci, je však v příkrém rozporu s průběhem a výsledkem řízení a jako takové porušuje principy práva stěžovatele na spravedlivý proces z hlediska čl. 36 odst. 1 Listiny. | |
| II. ÚS 3143/10 | 20. 1. 2011 | Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. 3. 2005 (N 60/36 SbNU 647; 239/2005 Sb.) závazně vyložil, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. V posuzovaném případě se slyšení stěžovatele nekonalo. Ústavní soud tedy shledal argumentaci stěžovatele důvodnou, a proto ústavní stížnosti zcela vyhověl. Tím, že stěžovatel nebyl soudem slyšen před rozhodnutím o stížnosti proti rozhodnutí státní zástupkyně o jeho ponechání ve vazbě, bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy, jež je součástí ústavního pořádku. | |
| III. ÚS 3043/10 | 20. 1. 2011 | Porušení práva na spravedlivý proces se odvolací soud dopustí, pokud rozhodne o podání účastníka označeném jako "odvolání", aniž by se dostatečně seznámil s obsahem celého spisu, a byl si tedy vědom ve spisu se nacházejících dalších na odvolání navazujících a relevantních dispozičních úkonů daného účastníka, případně pokud si je takových navazujících dispozičních relevantních úkonů sice vědom (tj. s obsahem spisu se seznámí), ale přesto na ně procesně v řízení nijak nereaguje a ani ve svém rozhodnutí o "odvolání" účastníka se s nimi nijak nevypořádá. | |
| Pl. ÚS 57/10 | 18. 1. 2011 | 2 | Ačkoliv se projednávaná materie týká voleb a volebního soudnictví, uplatněný návrh stěžovatelů je ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy (§72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), nikoliv opravným prostředkem určeným pro přezkum volebního výsledku podle čl. 87 odst. 1 písm. e) Ústavy (§85 a násl. zákona o Ústavním soudu), který se vztahuje pouze k volbě poslance či senátora. Účelem ústavní stížnosti je ochrana před zásahem orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod fyzických nebo právnických osob. Oba zmíněné typy řízení se od sebe odlišují jak podstatou otázky přezkoumávanou Ústavním soudem, tak i procesními podmínkami, jakými mohou být otázky lhůty pro podání návrhu, aktivní legitimace navrhovatele, vymezení okruhu účastníků řízení a vedlejších účastníků řízení apod. Na druhou stranu odlišně vymezený účel obou typů řízení není na překážku použití obecných právních závěrů Ústavního soudu, které vyjádřil ... |
| IV. ÚS 50/10 | 10. 1. 2011 | V záhlaví citované rozhodnutí je řádně (byť stručně) odůvodněno, když z něj je patrné, jakými úvahami byl soud veden. Ústavní soud toto rozhodnutí nepovažuje za projev svévole. Ačkoli se Městský soud v Praze nezabýval hledisky pro rozhodnutí o pokračování v řízení stanovenými v §265 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), nemá tato skutečnost podle náhledu Ústavního soudu za následek svévoli v jeho rozhodování, a to s ohledem na shledaný rozpor zastavení řízení s §263 odst. 1 insolvenčního zákona. Za této situace by ani naplnění těchto hledisek na jeho rozhodnutí evidentně ničeho nezměnilo. Ústavní soud v záhlaví citované rozhodnutí neshledává ani za jsoucí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, neboť stěžovatelka měla možnost dosáhnout vrácení soudního poplatku, a to pokud by, jak uvádí ve svém vyjádření Městský soud v Praze, nejprve požádala o souhlas insolvenčního soudu s pokračováním v řízení, vzala zpět část pohledávky ve výši s ... |