Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2012

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
II. ÚS 2504/10 11. 9. 2012 Postup obecného soudu, který jako soud poslední instance aplikující normy unijního práva zcela opomněl zkoumat, zda by měl vznést předběžnou otázku k Soudnímu dvoru, a její nepoložení řádně neodůvodnil, je postupem svévolným, který porušuje pravidla spravedlivého procesu a zasahuje do stěžovatelčina práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.
II. ÚS 3232/10 11. 9. 2012 Pokud obecné soudy postupovaly při interpretaci zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, v souvislosti s řešením otázky požadovaných úroků z prodlení vzniklých v souvislosti s prodlením při poskytnutí finanční náhrady formalisticky, přičemž se nevypořádaly s relevantními skutečnostmi, čímž dospěly k nesprávnému a nespravedlivému právnímu posouzení věci, jedná se o vady takového charakteru, že zakládají porušení zákazu libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny, jakož i práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
II. ÚS 3309/09 11. 9. 2012 Pokud členka odborové organizace jako osoba pověřená odborovou organizací zastupující stěžovatele od samého počátku exekučního řízení podepisovala elektronická podání určená soudu stejným způsobem jako v případě podání námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce a soud tato podání přijímal a rozhodoval o nich, aniž by zástupce stěžovatele upozornil na nedostatky takových podání, přičemž i z textu jednotlivých podání je nepochybné, že členka odborové organizace nikdy nejednala sama za sebe, ale vždy za odborovou organizaci coby zástupce stěžovatele, jeví se postup exekutora a následně i soudu v případě nepřijetí námitek jako zcela formální, překvapivý a porušující princip předvídatelnosti soudního rozhodování. Nepřijetím námitek stěžovatele k soudnímu přezkumu tak bylo porušeno ústavní právo stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.
II. ÚS 2524/10 5. 9. 2012 1 Ve věci tzv. slovenských důchodů je nutno nalézt skrze výklad čl. 30 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 3 odst. 1 Listiny spravedlivé zacházení s občany, kteří byli de facto poškozeni na výši důchodů v důsledku rozdělení federace, a to při zachování systému nastaveného v mezinárodních smlouvách. Výklad čl. 20 odst. 1 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení a čl. 15 odst. 1 Správního ujednání o provádění Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení vycházející z územního hlediska (tj. při stanovení příslušnosti k hodnocení doby zabezpečení získané před 1. 1. 1993 bylo rozhodující sídlo zaměstnavatele, a měl-li odštěpné závody či organizační složky, pak jejich sídlo) je z ústavněprávních hledisek akceptovatelný, avšak toliko v kombinaci s dalšími opatřeními reflektujícími požadavek rovnosti, který plyne z čl. 3 Listiny. Ochranu ústavně zaručených práv bývalých zaměstnanců federálních podniků a dalších zaměstnavatelů, ...
II. ÚS 670/12 5. 9. 2012 1 Ústavní soud považuje více než okolnost přistoupení Gruzie k řadě mezinárodních dokumentů o ochraně lidských práv (na začátku tisíciletí) za rozhodující aplikační praxi (k níž dochází poté), a proto je třeba učinit spolehlivý závěr, zda by s určitou mírou pravděpodobnosti relevantně existující porušování základních práv a svobod v Gruzii na poli základních práv a svobod v justici a vězeňství mohlo postihnout stěžovatele. Ústavní soud shledal, že je ústavní stížnost důvodná, neboť v řízení bylo dostatečně prokázáno, že existují podstatné důvody obávat se, že stěžovateli v případě vydání hrozí porušování základních procesních práv, jakož i nebezpečí mučení, krutého a nelidského zacházení či trestání. Tím, že se obecný soud s těmito zjištěními odpovídajícím způsobem nevypořádal, porušil základní práva stěžovatele chráněná čl. 7 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, vyhlášené pod č. 143/1988 Sb. Pr ...
II. ÚS 3/10 5. 9. 2012 Ke změně rozhodovací soudní praxe, zvláště jde-li o praxi nejvyšší soudní instance povolané i k sjednocování judikatury nižších soudů, je třeba přistupovat opatrně a při posuzování jednotlivých případů tak, aby nebyl narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby skrze takovou změnu nebyl popřen požadavek na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k základním právům účastníků řízení. Za situace, kdy rozhodná ustanovení občanského zákoníku ne zcela dostála požadavku předvídatelnosti, srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti, jelikož se jejich interpretace v čase natolik proměňovala, že během několika let orgán sjednocující judikaturu obecných soudů dospěl k oběma pólovým závěrům (promlčitelné - nepromlčitelné právo), by bylo v rozporu s principem důvěry občana v právo, který je součástí komplexu formujícího principy materiálního právního státu podle ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy, pokud by měl být jednotlivec zbaven svého oprávněného nároku toliko na základě nevyjasněné ...
II. ÚS 1835/12 5. 9. 2012 Změna právního náhledu odvolacího soudu je důvodem kasačního rozhodnutí odvolacího soudu; z hlediska ústavněprávního se tím účastníkům otevírá možnost uplatnění práva vyjádřit se k němu, případně i předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. Jestliže odvolací soud vycházel při svém rozhodování pouze ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která nota bene vedla k diametrálně odlišnému právnímu závěru ohledně výchovy nezletilých dětí, a neumožnil účastníkům se k možnému právnímu názoru odlišnému od právního názoru soudu prvního stupně vyjádřit, porušil ústavně zaručená práva účastníků zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
II. ÚS 1528/12 5. 9. 2012 Problematikou doručování faxových podání se Ústavní soud v minulosti již opakovaně zabýval. Z ustanovení §59 odst. 1 trestního řádu in fine vyvodil, že podání v trestní věci lze učinit písemně, ústně do protokolu, v elektronické podobě podepsané elektronicky podle zvláštních předpisů, telegraficky, telefaxem nebo dálnopisem. Trestní řád přitom nepožaduje doplnění telefaxového podání písemnou formou, jako je tomu v případě ustanovení §42 občanského soudního řádu [nález sp. zn. I. ÚS 1286/10 ze dne 8. 9. 2010 (N 191/58 SbNU 695) aj.]. Stížnostní soud v daném případě evidentně vycházel při posuzování včasnosti opravného prostředku stěžovatele toliko z podání, které je ve spise zažurnalizováno a které obhájce stěžovatele podal osobně u soudu dne 25. ledna 2012. Z důvodů, které s ohledem na absenci věcného vyjádření stížnostního soudu nelze zjistit, nevycházel z časově předcházejícího faxového podání téhož opravného prostředku. V této formě byla přitom stížnost doručena soudu prvního stupně ...
II. ÚS 1529/08 5. 9. 2012 Argumentace vrchního soudu o nerozlučném společenství prvého žalovaného a stěžovatele ve smyslu §91 odst. 2 o. s. ř., ve vztahu k nákladům odvolacího řízení je zcela přiléhavá, odpovídá ustálené judikatuře obecných soudů, a proto v sobě neobsahuje žádný prvek překvapivosti, jak tvrdí stěžovatel. Za překvapivé by naopak bylo možno označit rozhodnutí, pokud by odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení v intencích názoru stěžovatele. Byl to stěžovatel, který tím, že v konkursním řízení zpochybnil pravost pohledávky, vyvolal incidenční řízení, a je proto namístě, aby nesl důsledky tohoto svého neúspěchu ve věci. Pokud v konkursním řízení zaujal uvedený postoj, musel si být vědom důsledků, které jsou s tím spojeny. Na tomto závěru nemůže změnit nic ani fakt, že sám nepodal odvolání do rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť vzniku nerozlučného společenství se správcem konkursní podstaty si musel být vědom, stejně jako si musel být vědom zákonné úpravy, podle níž ve sporu o pravost, ...
IV. ÚS 2372/11 3. 9. 2012 Ústavnímu soudu primárně nepřísluší zasahovat do výkladu podústavního práva provedeného orgány k tomu oprávněnými, pokud se tento pohybuje v mezích ústavnosti. Je však nezbytné, aby obecné soudy myšlenkové konstrukce, které je k jeho zaujetí vedly, objasnily. V tomto směru odůvodnění napadených rozhodnutí a postupu soudu zcela absentuje. Tento nedostatek se stává velmi závažným především proto, že se jedná o interpretaci mající za důsledek velice podstatné a závažné omezení vlivu stěžovatelů na insolvenční řízení dlužníka a zároveň interpretaci nikoli v praxi zavedenou a obecně přijímanou. Insolvenční soud se v odůvodnění napadených rozhodnutí prakticky vůbec nezabýval základními námitkami stěžovatelů.
II. ÚS 3120/10 29. 8. 2012 1 Pokud obecné soudy nepřihlédly k legitimnímu očekávání stěžovatelky opřenému o ustanovení §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, jež nabylo na intenzitě v souvislosti s uplynutím adekvátního času, a toliko s paušálním odkazem na dosavadní judikaturu se odmítly zabývat věcí individuálně bez ohledu na daná specifika, bylo jejich hodnocení věci neúplné, a založilo tím libovůli v jejich rozhodování, která v konečném důsledku vedla k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny. Ústavní soud musí v době, kdy provizorní právní stav trvá přes závazek státu více než 21 let, i za situace nedokončeného legislativního procesu, v němž je projednáván návrh zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, postupovat v intencích stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 22/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 22/39 SbNU 515; 13/2006 Sb.), ...
II. ÚS 773/07 23. 8. 2012 Ústavní soud je při svém rozhodování povinen zvážit, jak se jeho případný kasační zásah může dotknout práv subjektů, které byly účastníky řízení, z něhož ústavní stížností napadená rozhodnutí vzešla. V řadě svých rozhodnutí Ústavní soud klade důraz na to, že podstatnou náležitostí demokratického právního státu ve smyslu čl. 9 odst. 2, resp. čl. 1 odst. 1 Ústavy je i právní jistota [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3248/10 ze dne 17. 5. 2011 (N 95/61 SbNU 463)]. Ústavní soud tak musí zhodnotit, zda svým vyhovujícím rozhodnutím nezasáhne nepřiměřeně do práv druhých, resp. zda ve snaze napravit porušení ústavně zaručených práv či svobod stěžovatele (stěžovatelů) současně neporuší ústavně garantované právo jiných. Zejména zde do popředí vystupuje otázka ochrany nabytých práv v dobré víře (iura bona fide quaesita). Je zcela zřejmé, že případný kasační zásah, jehož nosný důvod by spočíval v konstatování, že soudy zhodnotily výzvu stěžovatelů nepřípustně formalisticky, tudíž že tato jejich výzva ...
III. ÚS 1822/11 23. 8. 2012 Ani v případech periodického přezkumu důvodnosti vazby, k němuž dochází z úřední povinnosti bez podnětu ze strany vazebně stíhaného, nelze nadbytečnost osobního slyšení při rozhodování o dalším ponechání obviněného ve vazbě dovodit pouhým odkazem na tento typ řízení. Sám nedostatek osobního slyšení však nemůže založit porušení základních práv stěžovatele za situace, kdy se stěžovateli dostalo prostoru brojit proti dalšímu trvání vazby v rámci hlavního líčení. Pro posouzení ústavnosti vazebního rozhodnutí soudu má totiž zásadní vliv skutečnost, že stěžovatel měl v období, kdy bylo o dalším trvání vazby rozhodováno, bezprostřední přístup k soudu, kde mohl sám nebo prostřednictvím svého obhájce učinit jakýkoli návrh týkající se vazby, upozornit na zánik vazebních důvodů či navrhnout její nahrazení některým jiným zajišťovacím institutem dle trestního řádu.
II. ÚS 3335/11 23. 8. 2012 Exekuční soud a soudní exekutor porušili základní práva stěžovatele podle čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny, když nezohlednili, že stěžovatel zaplatil původně splatné výživné ještě před nařízením exekuce a posléze splatné výživné zcela bez vlivu činnosti soudního exekutora. Současně postupovali v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, neboť nevzali v úvahu závazná rozhodnutí Ústavního soudu týkající se této problematiky. Proto byla obě napadená rozhodnutí zrušena podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Z rozhodovací činnosti Ústavního soudu ve věcech nákladů exekuce je patrný důraz na souvislost mezi skutečnou exekuční činností soudního exekutora a vymožením pohledávky, a to při zohlednění aktivity povinného, která není bezprostředně vynucená kroky dotýkajícími se konkrétně majetkové podstaty povinného. Ústavní soud přitom ve vztahu k jakémukoliv rozhodování o nákladech zdůrazňuje, že nesmí být formálně mechanické, ale musí zohledňovat konkré ...
II. ÚS 1463/11 23. 8. 2012 Tím, že okresní soudy interpretovaly a aplikovaly ustanovení zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění účinném ke dni vzniku předmětné škodní události, tedy ke dni 15. 7. 2005, způsobem, který není v souladu s účelem právní úpravy, totiž tak, že regresní nárok stěžovatelky nepřiznaly i vůči vlastníku vozidla, jímž byla způsobena škoda, který nebyl současně jeho provozovatelem, zasáhly do práva stěžovatelky na soudní ochranu a spravedlivý proces, garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 561/12 23. 8. 2012 Odpovědnost České kanceláře pojistitelů k náhradě škody, resp. k výplatě plnění namísto pojistitele, primárně vzniká jako důsledek porušení odpovědnosti vlastníka vozidla stanovené mu v §4 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), neboť pokud by bylo vozidlo řádně pojištěno, k náhradě škody by byla zavázána příslušná pojišťovna, s níž by vlastník vozidla smlouvu uzavřel. České kanceláři pojistitelů proto v souladu s §24 odst. 8 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla přísluší vůči vlastníkovi nepojištěného vozidla postižní právo. Interpretací obecných soudů nerespektující uvedený právní názor došlo k porušení práva chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny.
I. ÚS 2505/11 23. 8. 2012 I. Vkladové řízení vedené katastrálním úřadem je řízením solučním, jeho účastníci nemají protichůdné postavení, nejsou "ve sporu". Ústavní soud shledává, že právní úprava obsažená v části páté občanského soudního řádu (dále jen "obč. soudní řád") nezohledňuje specifika tohoto řízení (kromě zmíněné soluční povahy je to též rozdílné posuzování podmínek pro povolení vkladu - §5 odst. 1 in fine zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, a §154 odst. 1 obč. soudního řádu). Soluční povaha vkladového řízení pojmově vylučuje aplikaci §142 obč. soudního řádu při posuzování náhrady nákladů řízení, náhrady vzniklé majetkové újmy se lze domáhat - jsou-li splněny zákonné předpoklady - podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozděj ...
II. ÚS 2396/09 13. 8. 2012 U statutárních měst a jejich městských částí lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byly schopny kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musely využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým.
I. ÚS 3061/11 13. 8. 2012 Nabyla-li stěžovatelka na základě kupní smlouvy nemovitosti od prodávajícího, jenž v době jejího uzavření dovozoval své vlastnické právo k nim od neplatné smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, bylo povinností obecných soudů, aby se v řízení o určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem řádně zabývaly otázkou dobré víry stěžovatelky, a to s ohledem na všechny okolnosti, za nichž je nabyla. V opačném případě by jejich skutková zjištění nebylo možné považovat za ucelená a kompletní, v důsledku čehož by odůvodnění jejich rozhodnutí byla nedostatečná a nepřezkoumatelná. Obecné soudy by tím porušily zákaz libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud v žádném případě nehodlá absolutizovat zásadu nemo plus iuris ad alium transferre potest, quam ipse habet, avšak z hlediska ochrany vlastnického práva nepovažuje za žádoucí její prolomení. Proto a ...
IV. ÚS 2740/10 8. 8. 2012 Z hlediska ústavněprávního představuje postup obecných soudů spočívající v dezinterpretaci žalobního návrhu svévoli konstituující porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 76/12 7. 8. 2012 Střet práva vlastníka, který hodlá svobodně naložit se svým pozemkem, na němž se nachází ložisko nevyhrazeného nerostu, jež je dle §7 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), součástí pozemku, s tvrzeným "právem" na provedení rekultivačních prací odvozovaným z povinnosti právního předchůdce rekultivovat jím vytěžený prostor, je třeba řešit s přihlédnutím ke všem atributům věci, přičemž nelze ani pominout smysl a význam předchozích správních rozhodnutí a zejména poměřovat jejich závaznost pro případ rozporu s ústavně chráněným vlastnickým právem. Rekultivaci pozemku je totiž nutno chápat jako povinnost k odstranění či napravení způsobené škody, nikoliv jako právo nakládat s cizím pozemkem bez souhlasu vlastníka. Pokud obecné soudy nedostály těmto požadavkům, v důsledku čehož jejich závěry nevedou k rozumnému uspořádání vztahů, došlo jejich postupem k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny.
IV. ÚS 2014/12 6. 8. 2012 Ustanovení §150 občanského soudního řádu má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy, k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Úvaha soudu o tom, zda jsou splněny podmínky jeho aplikace, tedy zda se jedná o výjimečný případ, a závěr, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Své rozhodnutí přitom musí řádně a přesvědčivě odůvodnit. Pouhý formální odkaz na příslušné ustanovení zákona bez objasnění závěru, ke kterému soud dospěl, není ve smyslu práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny dostačující.
III. ÚS 1148/09 26. 7. 2012 Z hlediska ústavněprávního přezkumu obstojí názor, že pojmový znak "přisvojení si cizí věci, která mu byla svěřena," obsažený ve skutkové podstatě trestného činu zpronevěry (nyní §206 trestního zákoníku) je naplněn již tím, že pachatel se svěřenou věcí protiprávně naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc do opatrování nebo do dispozice dána, bez souhlasu či bez vědomí leasingové firmy a k její újmě. Za takové protiprávní nakládání lze pokládat již samotné pronajmutí věci do ciziny v době, kdy nejsou uhrazeny všechny leasingové splátky; vlastníkovi věci hrozí, že se věc nenávratně vzdálí z dosahu jeho možnosti reálně kontrolovat plnění leasingové smlouvy a dosáhnout eventuálního vrácení věci do dispozice vlastníka. Obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou však vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je vý ...
III. ÚS 187/10 26. 7. 2012 Účastník řízení nemůže namítat podjatost soudu jako instituce, nýbrž pouze podjatost jednotlivého soudce, resp. jednotlivých soudců. Podjatost je psychickou kategorií, o níž lze uvažovat toliko ve spojitosti s člověkem, nikoli v souvislosti s institucí. Orgány veřejné moci musí respektovat příslušnost soudu a soudce a napadlé věci musí být zásadně přidělovány v souladu s rozvrhem práce. Ústavní imperativ, podle něhož "nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci", je tak ochranou především proti libovůli či účelovému obsazení jednajícího soudu ad hoc. Zároveň je třeba zabránit tomu, aby účastníci soudního řízení svévolně ovlivňovali obsazení soudu rozhodujícího ve věci, např. podáváním zjevně bezdůvodných trestních oznámení na soudce nebo skandalizováním osoby soudce či soudu. Poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem, podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce nestranně přistupovat k věci a k úkonům ...
I. ÚS 988/12 25. 7. 2012 1 I. Pravidlo, dle něhož lze úspěšné procesní straně přiznat náhradu toliko účelně vynaložených nákladů, se vztahuje na jakékoliv náklady řízení, tedy i na náklady spojené se zastupováním advokátem (na odměnu za zastupování, paušální náhradu hotových výdajů a náhradu za daň z přidané hodnoty). II. Za účelně vynaložené náklady ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. lze považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu. Náklady spojené se zastoupením advokátem tomuto vymezení zpravidla budou odpovídat. Tomuto pravidlu však nelze přisuzovat absolutní, bezvýjimečnou povahu; mohou se vyskytovat i situace, za nichž náklady spojené se zastoupením advokátem nebude možno považovat za nezbytné k řádnému uplatňování nebo bránění práva u soudu. O takový případ půjde zejména v případě zneužití práva na zastoupení advokátem.
Pl. ÚS 34/10 24. 7. 2012 2 I. V řízení o konkrétní kontrole ústavnosti zákona je prejudiciální otázkou posouzení, která ustanovení zákona mají být v řízení nevyhnutelně použita. Ústavní konstrukce postavení soudní moci ve smyslu čl. 95 Ústavy neumožňuje, aby soudy aktivně vystupovaly s návrhy na přezkum ústavnosti zákonů tam, kde to není nevyhnutelně třeba pro řešení věci, o které mají rozhodnout. II. Dle právního názoru Ústavního soudu lhůta prima facie bez dalšího nevykazuje a ani nemůže vykazovat znaky protiústavnosti. Ty mohou být dány teprve konkrétními okolnostmi posuzované věci, jako jsou zejména nepřiměřenost lhůty a ve vztahu k ní časově omezené možnosti uplatnění ústavně garantovaného práva (nároku), svévole zákonodárce při stanovení lhůty nebo ústavně neakceptovatelná nerovnost dvou skupin subjektů, jež je výsledkem zrušení určité zákonné podmínky uplatnění práva pro její protiústavnost, přičemž se tímto zrušením pro dotčenou skupinu subjektů v důsledku uplynutí lhůt již v důsledku derogace bez dalšíh ...
IV. ÚS 3782/11 24. 7. 2012 Soud prvního stupně a soud odvolací nezjistily dostatečně skutkový stav, nehodnotily odpovídajícím způsobem provedené důkazy a jejich v záhlaví citovaná rozhodnutí nejsou stran jimi ve věci učiněného závěru řádně a dostatečně odůvodněna. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že jejich postupem v projednávané věci došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
III. ÚS 2142/09 12. 7. 2012 Žádný ústavní předpis neobsahuje explicitní pravidla pro určení výše finanční satisfakce za průtahy v řízení ani kvantitativní hodnotu poskytované náhrady. Kritéria pro určení výše finančního zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu jsou obsažena v podústavní normě, tj. v §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Určení konkrétní výše je ve výlučné kompetenci obecných soudů, které jsou povinny individuálně posoudit každý jednotlivý případ s přihlédnutím ke kritériím stanoveným v zákoně a v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, z níž lze dovodit, že ve vnitrostátním prostředí může být vytvořen a aplikován vlastní model odškodňování tak, aby byla umožněna náprava souladná s právním řádem, tradicemi a životní úrovní daného státu. Ústavněprávní dimenzi by nabylo p ...
III. ÚS 1806/09 12. 7. 2012 Nic nebrání tomu, aby policista, který se náhodně ocitne na místě činu a spontánně zde vnímá relevantní fakta, včetně slovních vyjádření přítomných občanů, nemohl být později v trestním řízení vyslechnut jako svědek o skutkových okolnostech vyšetřované události. V tom, že policista ve své svědecké výpovědi reprodukuje slova pronesená pachatelem na místě činu, nelze spatřovat obcházení procesních předpisů týkajících se výslechu obviněného. Zásadu in dubio pro reo nelze vykládat tak, že by jakékoli nepodstatné nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných rozporů ve výpovědích svědků, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu.
IV. ÚS 3846/11 9. 7. 2012 Nezákonnost trestního stíhání je zpravidla konstatována až jeho pravomocným zastavením či zproštěním obžaloby (jak tomu bylo i v případě stěžovatele), k čemuž dochází zpravidla po řadě procesních úkonů, včetně dokazování, a z důvodů jiných (§172 trestního řádu), než jsou stížnostní důvody uvedené v ustanovení §145 trestního řádu, přičemž nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání není podmínkou jeho zastavení. Nebylo proto možné po stěžovateli rozumně požadovat, aby namítal nedůvodnost a v důsledku toho i nezákonnost trestního řízení již na jeho počátku s tím dopadem, že neučiní-li tak, nesplní hmotněprávní podmínku pro vznik nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů.
I. ÚS 3741/11 28. 6. 2012 Princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Existují-li přitom jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, resp. obžalovaného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Odsuzující výrok může mít zákonný podklad toliko tehdy, je-li v důkazním řízení dosaženo nejvyššího možného stupně jistoty ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, který lze od lidského poznání požadovat, a to alespoň na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost". Tento požadavek není splněn, pokud obecné soudy založily svou argumentaci na jediném usvědčujícím důkazu, kterým je výpověď svědka, kterou s ohledem na další provedené důkazy nelze v žádném případě považovat za věrohodnou či věrohodnější než výpověď obžalovaného.
II. ÚS 1534/10 27. 6. 2012 Není akceptovatelné, aby až v závislosti na výsledku sporu obecné soudy rozhodly, že je třeba krátit odměnu ustanoveného zástupce, protože částka uplatněná žalobou byla s přihlédnutím ke všem okolnostem případu zcela neadekvátní, jak uvedl ve svém rozhodnutí odvolací soud. Chtějí-li se obecné soudy zbavit negativních finančních konsekvencí pro stát, je nutno konstatovat, že tuto skutečnost mohly a měly vzít v potaz již v případě rozhodování o osvobození žalobce od soudních poplatků podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř., když obvodní soud zároveň rozhodoval i o ustanovení advokáta. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo navíc rozhodnutím překvapivým, neboť stěžovateli nebyl poskytnut dostatečný procesní prostor k vyjádření k eventuálnímu uplatnění moderačního práva, což je zvláště naléhavé v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit. Takový postup odvolacího soudu vede k situaci, kdy je účastník řízení nucen vznášet ...
I. ÚS 718/11 26. 6. 2012 Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; nicméně nevyloučil výskyt situací, v nichž je uplatnění této námitky výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (viz např. uplatnění promlčení mezi příbuznými, státem vůči oprávněným osobám). Posléze uvedené lze vztáhnout i na posuzovanou věc, v níž stěžovatelé uplatnili nárok podle §8 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, nemohli ho však uplatnit žalobou u soudu, neboť výše nároku byla zcela závislá na znaleckém posouzení zadaném žalovaným. Pokud žalovaný liknavě postupoval při zadání tohoto posudku a nebyl dostatečně důrazn ...
I. ÚS 2050/11 26. 6. 2012 Přístup obecných soudů vedl jen k prodlužování procesu, přičemž nebyla náležitě zohledněna vůle státu zmírnit alespoň částečně majetkové křivdy stěžovatelů, a to bez omezení druhu zanechaného nemovitého majetku. K restitucím nelze přistupovat formálně, ale musí být vždy sledován účel, jehož má být restitucí dosaženo, tedy odčinění majetkové křivdy z minulosti. Za daných okolností bylo úkolem obecných soudů vytvořit takové procesní podmínky, aby byl žalobcem uplatněný nárok projednán a posouzen příslušným správním orgánem, případně posléze soudem, a to podle platné procedury.
IV. ÚS 1167/11 20. 6. 2012 Je vyloučeno, aby obec jakožto územní společenství občanů majících právo na samosprávu (článek 100 odst. 1 Ústavy) a jsoucí veřejnoprávní korporací (článek 101 odst. 3 Ústavy) hospodařila s jí vlastněným majetkem prostřednictvím svých volených orgánů tak, že by na prvý pohled pochybným charakterem tohoto hospodaření podlamovala důvěru občanů, kteří obec tvoří, v to, že její správa je správou ve prospěch obce, a nikoliv ve prospěch jiných subjektů. Samostatné spravování obce zastupitelstvem (článek 101 odst. 1 Ústavy) neznamená, že by zvolené zastupitelstvo a představitelé obce stáli nad společenstvím těch, kteří je k výkonu samosprávy zvolili. Ti, kdo obec spravují, neměli by ztratit ani na okamžik ze zřetele, že nejsou majiteli obce a že správa obce není poručníkováním těch, kteří obec tvoří. Vymkne-li se správa obce z těchto ústavních mantinelů, pak byť by i byla formálně ve shodě se zákonem, nelze jí přiznat soudní ochranu; je naopak úkolem soudů, aby takové ve své podstatě proti sk ...
III. ÚS 3247/11 14. 6. 2012 Jestliže soud v předchozím rozhodnutí dal vůči stěžovateli najevo, že při rozhodování následném přihlédne k určité judikatorně dovozené právní zásadě (že uložená povinnost k náhradě nákladů řízení o výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy v situaci, kdy se nařízení tohoto výkonu stalo neúčinným, bude vzata poté v potaz), aniž se tak stalo a aniž vysvětlil důvody, pro které se od svého příslibu odchýlil, a povinnost k náhradě nákladů stěžovateli při novém nařízení výkonu rozhodnutí uložil opětovně, porušil ústavněprávně chráněný princip právní jistoty a důvěry v právo [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 525/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 131/31 SbNU 173) či nález sp. zn. III. ÚS 457/07 ze dne 14. 8. 2008 (N 143/50 SbNU 259)].
III. ÚS 953/12 14. 6. 2012 V nálezu sp. zn. III. ÚS 1817/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 81/49 SbNU 177) a nálezu sp. zn. III. ÚS 1203/11 ze dne 16. 6. 2011 (N 117/61 SbNU 711) Ústavní soud zdůraznil, že "z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze, ... pokud v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu je obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti." Podle právního názoru vysloveného v nálezu sp. zn. I. ÚS 1531/07 ze dne 12. 11. 2007 (N 189/47 SbNU 461) "otázka náhrady nákladů ... dosahuje ústavněprávní dimenze zejména tehdy, jestliže postup soudu vybočuje z pravidel upravujících toto řízení v důsledku závažného pochybení soudu." To pak platí i tehdy, stane-li se tak z důvodu nedostatečného seznámení se s obsahem příslušného spisového materiálu [srov. nález sp. zn. III. ÚS 290/06 ze dne 28. 6. 2007 (N 108/45 SbNU 459)]; proto ani výrok založený "na věcně nesprávn ...
II. ÚS 2455/09 12. 6. 2012 Šetří-li obecné soudy podmínky pro uznání a výkon rozhodnutí cizozemského orgánu veřejné moci, je jejich povinností zabývat se důsledně všemi okolnostmi rozhodnými pro takové posouzení. Porušení této povinnosti je třeba současně pokládat za porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Ukládá-li zákon obecným soudům povinnost zjistit, zda účastníku řízení, vůči němuž má být rozhodnutí uznáno, nebyla postupem tohoto orgánu odňata možnost řádně se účastnit řízení, nelze této povinnosti z hlediska pramenů ústavního pořádku dostát pouhým odkazem na údaje obsažené v apostilační doložce, nýbrž je nutno splnění tohoto požadavku ověřit materiálně.
II. ÚS 3898/11 12. 6. 2012 Ustanovení §13 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, svou kategorickou povahou neumožňuje adresátu užít ústavně konformní interpretaci, jíž by se od kogentní úpravy odchýlil postupem v mezích kautel secundum et intra legem. Ačkoli citované ustanovení stanoví redukci odměn na 50 % celkové sazby, vzápětí výslovně vylučuje jeho aplikaci pro případ zpětvzetí návrhu s následkem zastavení řízení (byť jen částečného). Jestliže vrchní soud tuto premisu do právní kvalifikace nepromítl a daný stav pod rozsah citované normy skutečně podřadil, vybočil tím z daného normativního rámce, a vyvodil tak vnitřně logicky rozporný závěr. Za předpokladu, že napadený akt obe ...
IV. ÚS 1890/12 8. 6. 2012 Návrh na vrácení zaplaceného soudního poplatku nelze odbýt jen v odůvodnění usnesení, jímž se řízení zastavuje a jímž se rozhoduje o náhradě nákladů řízení. Absence řádně odůvodněného rozhodnutí o takovémto návrhu je zásahem do základních práv.
IV. ÚS 3653/11 5. 6. 2012 Zásada souladu výkonu práv s dobrými mravy představuje významný korektiv, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem dobré mravy nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům. Dobré mravy v tomto pojetí tedy jsou souhrnem etických obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými mravními zásadami a právními principy. Takto provedený výklad pojmu dobré mravy ve svém souhrnu prostupuje i Listinou základních práv a svobod.
I. ÚS 3016/11 31. 5. 2012 Rozhodnutí soudu o přiznání zadostiučinění v určité výši podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), musí být s ohledem na požadavek vyloučení svévole přezkoumatelné, a tedy v něm musí být dostatečným způsobem vyloženy konkrétní důvody a kritéria, jakými se při jejím určení soud řídil. Za jedno z nich je přitom třeba považovat to, zda toto zadostiučinění je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu způsobilé plnit svou kompenzační funkci. Jinými slovy, zda příslušné závěry o jeho výši nelze považovat za "extrémní" v tom smyslu, že se zcela vymykají smyslu a účelu dané právní úpravy.
III. ÚS 169/12 31. 5. 2012 Z ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod plyne základní právo na reálnou a efektivní možnost účastníků řízení jednat před soudem, zahrnující i oprávnění skutkově a právně argumentovat, a tímto způsobem hájit svá práva. Porušení uvedeného práva zakládá postup, kdy soud prvního stupně, který rozhodl podle §330 odst. 1 trestního řádu s použitím §83 odst. 1 trestního zákoníku tak, že odsouzený vykoná trest odnětí svobody, nepředloží písemné odůvodnění stížnosti, kterou odsouzený podal ústně do protokolu při veřejném zasedání, stížnostnímu soudu včas, resp. předtím, než o zmíněné stížnosti rozhodne.
I. ÚS 2839/11 30. 5. 2012 Ústavní soud v souzené věci zdůrazňuje, že stěžovatelka (jako oprávněná) právem vycházela z existence vykonatelného exekučního titulu; její účast či zavinění na zastavení exekuce nelze v žádném ohledu dovozovat. Stěžovatelka přesvědčivě zdůraznila, že exekuční titul byl zrušen pro pochybení Městského soudu v Praze, což nemohla ani předvídat ani ovlivnit. Rozhodnutí obecného soudu o povinnosti stěžovatelky zaplatit vedlejšímu účastníkovi (povinnému) náklady řízení s poukazem na procesní úspěch vedlejšího účastníka - jestliže byl exekuční titul Vrchním soudem v Praze zrušen pro zmatečnost se zřetelem na nedostatky na straně Městského soudu v Praze - nepovažuje tedy Ústavní soud za akceptovatelné a souladné se základním právem stěžovatelky na spravedlivý proces, jehož se dovolává.
II. ÚS 1143/12 29. 5. 2012 Nepřítomnému účastníkovi řízení musí být zajištěna ochrana jeho zájmů i základních práv; funkce opatrovníka byla vytvořena proto, aby do důsledku hájila zájmy nepřítomného. Jedná se tu totiž o dosažení ústavněprávní maximy rovnosti účastníků řízení. Pokud správní orgán jako opatrovníka ustanovil svoji zaměstnankyni, která z povahy věci nemohla účinně hájit práva stěžovatele (což také řádně nečinila), znemožnil stěžovateli účast na řízení a možnost domoci se v něm svých práv, čímž došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
I. ÚS 919/09 29. 5. 2012 Ústavní soud připomíná, že porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod může být i situace, kdy v hodnocení skutkových zjištění absentuje určitá část skutečností, která vyšla v řízení najevo, eventuálně - nebo tím spíše - pokud byla účastníkem řízení namítána, nicméně obecný soud ji právně nezhodnotil v celém souhrnu posuzovaných skutečností, aniž by byl dostatečným způsobem odůvodnil jejich irelevantnost. Pokud obecný soud postupuje takto, dopouští se mj. i libovůle, zakázané v článku 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud považuje za potřebné dodat - jak uvedl již vícekrát ve své předchozí judikatuře - že obecné soudy nemohou při svém rozhodnutí opomíjet ani článek 4 Ústavy, podle něhož základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Tento článek Ústavy nebyl dostatečně reflektován ani v této konkrétní souzené věci.
I. ÚS 303/12 29. 5. 2012 Stěžovatelka požadovala vyloučení předmětných movitých věcí z exekuce od samého počátku, tedy již při provádění soupisu těchto věcí soudním exekutorem. Nelze tedy souhlasit s tvrzením Krajského soudu v Brně, že se nesnažila "využít všech procesních prostředků okamžitě, jak se naskytnou". Pochybná je i další úvaha krajského soudu, na jejímž základě spatřuje existenci důvodů zvláštního zřetele hodných pro použití §150 o. s. ř. v tom, že stěžovatelka měla již ve stadiu rozhodování o návrhu na vyškrtnutí věcí z exekuce předložit listinné důkazy, kterými posléze prokazovala své vlastnické právo u soudu. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že v dané věci je především nutné přihlédnout k tomu, že stěžovatelka byla na svých právech zasažena na základě exekuce prováděné proti povinnému (manželu její matky), přičemž na neoprávněnost tohoto zásahu poukazovala již při provádění soupisu. Její žalobě na vyloučení předmětných věcí z exekuce poté soud prvního stupně vyhověl, když shledal jako ...
IV. ÚS 1529/12 29. 5. 2012 Každé opatření obecné povahy je abstraktně-konkrétním správním aktem, jenž je výsledkem výkonu administrativní, tj. veřejné, moci. Z toho vyplývá, že jeho autor nemůže být osobou, jež je nositelkou základních práv a svobod; proto též nedisponuje aktivní legitimací k podání ústavní stížnosti podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
I. ÚS 3438/11 23. 5. 2012 Ve zkoumané věci nelze než konstatovat pochybení Nejvyššího soudu, který jako vrchol soustavy obecných soudů zcela rezignoval na svoji zákonnou povinnost sjednotitele judikatury, což je mimo jiné důležité pro zachování předvídatelnosti rozhodování soudů (výsledku procesu) jakožto jednoho z komponentů spravedlivého procesu, a tím i základů demokratického právního státu. K tomuto cíli především slouží institut dovolání a k témuž by mělo sloužit i odůvodnění rozhodnutí o tomto mimořádném opravném prostředku [obdobně nález sp. zn. II. ÚS 289/06 ze dne 11. 6. 2009 (N 138/53 SbNU 717)]. Nadto Nejvyšší soud odmítl respektovat ustálenou judikaturu Ústavního soudu týkající se aplikace čl. 5 odst. 5 Úmluvy na obdobné věci. Nejvyšší soud zcela pominul, že nárok stěžovatele na odškodnění, a tím i na případnou náhradu za nemateriální újmu, se odvíjí až od jeho účasti na rehabilitaci a rozhodnutí z roku 2003 (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003 sp. zn. 15 Tz 67/2003), kterým bylo zrušeno od ...
Pl. ÚS 38/11 22. 5. 2012 2 Ústavní soud se otázkou účelového přihlašování voličů k trvalému pobytu v obci v minulosti zabýval již ve dvou nálezech, a to sp. zn. Pl. ÚS 59/10 ze dne 4. 5. 2011 (N 84/61 SbNU 299) a sp. zn. Pl. ÚS 6/11 ze dne 4. 5. 2011 (N 85/61 SbNU 315). V situaci, kdy je trvalý pobyt rozhodujícím kritériem pro vznik aktivního i pasivního volebního práva do orgánů samosprávy obce, je třeba vzhledem k závažnosti možných dopadů pečlivě zkoumat i skutečnost, zda přihlášení nebylo zcela účelovým jednáním, jehož jediným cílem byl právě vznik aktivního volebního práva, tedy jednáním obcházejícím volební zákon. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/11 navíc konstatoval, že těmto praktikám lze do jisté míry předejít ve fázi sestavování seznamu voličů tím, že osoby hlášené k trvalému pobytu toliko formálně z něho budou vyškrtnuty, přičemž je pak na nich se takovému úkonu příslušnými prostředky bránit. Dle Ústavního soudu byl v souzeném případě parametr bezprostřednosti vyložen správně a způsobem vystihujícím specific ...

Za rok 2012 bylo zveřejněno 212 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 2 z celkem 5 stran,
v čase 0,000105 sekundy z toho 0,000030 sekundy NoSQL databáze.