Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2013

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
Pl. ÚS 13/12 23. 7. 2013 2 Mezi hledisky ústavního vymezení odvozené normotvorby exekutivy figuruje i zákaz zasahovat do věcí vyhrazených zákonu. Ústavní soud přitom v minulosti v souvislosti s právní úpravou jiné oblasti vyložil, že nelze připustit, aby se sféra ochrany základních práv a svobod dostala pod pravomoc moci výkonné, která k tomu není oprávněna. Vymezení, které jednání je trestným činem, je podle čl. 39 Listiny svěřeno toliko zákonu, k jehož vydání je kompetentní toliko Parlament České republiky. Směšování pojmů zákon a právo je tedy v podmínkách České republiky v oblasti základních práv a svobod vyloučeno. Právě s ohledem na to, že ústavodárce svěřil kompetenci k vymezení skutkové podstaty trestného činu výhradně zákonu, vyloučil tím v jiných případech možnou a žádoucí sekundární úpravu věcí nepředvídatelných v momentu přijetí zákona, podléhající častým změnám, podrobnostem zejména technicistního charakteru, kdy zákonný základ může obsahovat jen to nejpodstatnější. V dané situaci by tak daná úprava ...
IV. ÚS 457/10 18. 7. 2013 Výkonu práva, který je jeho zneužitím, soudy nemohou poskytnout ochranu, neboť by to bylo v rozporu nejen s §3 občanského zákoníku, ale především s čl. 36 Listiny.
III. ÚS 1455/11 18. 7. 2013 Kontradiktornost se v soudním procesu nevztahuje jen na dokazování [např. ve smyslu článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy], ale zahrnuje i právo seznámit se s argumenty předloženými druhou stranou a vyjádřit se k nim. Z principů kontradiktornosti a rovnosti účastníků řízení je proto třeba vycházet i při hledání ústavně konformního výkladu §286 odst. 1 a 2 tr. řádu a jeho vztahu k obecné úpravě stížnosti dle §141 a násl. tr. řádu a neveřejného zasedání dle §240 tr. řádu; přitom nelze pustit ze zřetele specifickou povahu obnovy řízení, jež na rozdíl od dovolání nebo stížnosti pro porušení zákona slouží jako mimořádný opravný prostředek k odstranění nedostatků pravomocného rozhodnutí skutkové povahy, čemuž koresponduje, že proti němu zákon připouští řádný opravný prostředek (právě stížnost dle §286 odst. 3 tr. řádu). Dokazování prováděné v obnovovacím řízení s cílem zjistit, zda tu jsou navrhovatelem tvrzené nové důkazy nebo skutečnosti ve smyslu §278 odst. 1 tr. řádu, se nemůže vymykat zásadě ...
I. ÚS 1794/10 16. 7. 2013 Obecné soudy rozhodující v daném případě se podle přesvědčení Ústavního soudu s veškerými specifiky charakterizujícími daný případ odpovídajícím způsobem nevypořádaly. Ve zkoumané věci se totiž vyskytlo několik zvláštních okolností, které - každá jednotlivě a zejména ve svém souhrnu - vytvořily stav, za kterého by bylo nepřijatelné trvat na závěrech, ke kterým obecné soudy dospěly a jež se opírají o závěr, že soudnímu přezkumu podléhá jen rozhodnutí rozhodčího soudu, které má povahu rozhodčího nálezu; to se prý plně uplatní i pro stěžovateli rovněž (nebo zejména) napadený výrok rozhodnutí rozhodčího soudu, podle něhož "nesou zaplacený poplatek za rozhodčí řízení ve výši 1 000 000 Kč ze svého". Ústavní soud podotýká, že si je vědom existence např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1349/12 ze dne 14. 5. 2012 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), kterým byla do jisté míry podobná ústavní stížnost jiného stěžovatele odmítnuta, leč okolnosti obou případů byly přece jen z věcného ...
I. ÚS 2906/12 16. 7. 2013 Obecné soudy racionálně neodůvodnily, že by snad o vlastnictví stěžovatelky k příslušným dvěma vozidlům - jejichž stěžovatelčino vlastnictví bylo osvědčeno v technických průkazech, které byly exekutorovi předloženy povinným již při soupisu - vůbec byly pochybnosti. Svým (implicitním) názorem, podle kterého v posuzované věci byly dány pochybnosti o vlastnictví stěžovatelky ve vztahu k vozidlům (byť její vlastnictví bylo osvědčeno technickými průkazy a žádné další konkrétní okolnosti její vlastnictví nezpochybňovaly), obecné soudy nerespektovaly ani judikaturu Ústavního soudu, který se v minulosti vyjadřoval k charakteru technického průkazu (byť v jiných skutkových souvislostech). V nálezu ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 1463/11 (N 140/66 SbNU 159), v nálezu ze dne 23. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 561/12 (N 144/66 SbNU 191) a v usnesení ze dne 11. 3. 2008 sp. zn. III. ÚS 812/06 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud uvedl: "... otázku vlastnických práv k vozi ...
II. ÚS 2335/12 16. 7. 2013 Postupem Ministerstva financí, který spočíval v nezahájení přezkumných řízení dle ustanovení §43 odst. 1 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, ve vztahu k povolením vydaným dle ustanovení §50 odst. 3 téhož zákona v rozsahu schválení stálého umístění jiných technických herních zařízení obdobných výherním hracím přístrojům nebo jejich koncových zařízení na území města, bylo porušeno právo na samosprávu garantované ustanoveními čl. 8 a čl. 100 odst. 1 Ústavy.
II. ÚS 200/13 16. 7. 2013 Krajský soud jako soud stížnostní nereflektováním námitek stěžovatele uplatněných v doplnění stížnosti, doručeném okresnímu soudu i krajskému soudu, a to ještě před jeho rozhodováním, zatížil své rozhodnutí protiústavností, čímž došlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 4365/12 16. 7. 2013 Obecné soudy vytýkají právní předchůdkyni stěžovatele nezájem o její vlastnictví - resp. hlavně s ohledem na podstatně delší období - i v době existence totalitního státu (Nejvyšší soud hovoří o přibližně 60 letech nezájmu). Tato úvaha však racionálně neobstojí a dostává se v jistém smyslu do kolize s názorem vysloveným i v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 3248/10 [(N 95/61 SbNU 463), body 58, 59, 60]. S ohledem na poměry totalitního státu, ve spojení s užíváním vlastních pozemků totalitním státem či socialistickými organizacemi, byla bdělost těchto vlastníků (tedy i právní předchůdkyně stěžovatele) a jejich vůle hájit svůj majetek (ať již proti státu, či proti osobě jiné) značně oslabena. I kdyby se totiž domohli ochrany svého vlastnického práva a faktické hranice jejich majetku by se rozšířily na úkor právních předchůdců žalovaných, valný význam by to pro ně nemělo, protože tento rozšířený pozemek by nadále stejně užíval totalitní stát či socialistická organiza ...
IV. ÚS 1630/11 16. 7. 2013 Ústavní soud v nálezu ze dne 3. 3. 2011 sp. zn. III. ÚS 2671/09 (N 33/60 SbNU 397) konstatoval, že i v případě přeměn obchodních společností, respektive při výkupu účastnických cenných papírů bylo lze užít §220h odst. 4 obchodního zákoníku ve znění do 30. 6. 2008, podle něhož v řízení o neplatnosti usnesení valné hromady zahájeném před zápisem do obchodního rejstříku je možno po provedeném zápisu pokračovat jen, dojde-li ke změně předmětu řízení na řízení o náhradu škody nebo na řízení o dorovnání. Ostatně již sám §131 odst. 4 obchodního zákoníku předpokládá pro nároky tam uvedené, že "osoby [jsou stižené škodou] v důsledku toho, že rozhodnutí valné hromady bylo vydáno v rozporu s právními předpisy, společenskou smlouvou, zakladatelskou listinou nebo stanovami (...)". Z toho plyne, že před rozhodnutím o případném (ne)přiznání náhrady škody (resp. přiměřeného zadostiučinění) soud rozhoduje - řečeno slovy nálezu sp. zn. III. ÚS 2671/09 - "předběžnou otázku" vztahující se k neplatnosti us ...
I. ÚS 2648/10 15. 7. 2013 Z ustanovení §42a občanského zákoníku vyplývá, že odpůrčí žalobě může být vyhověno pouze tehdy, je-li pohledávka žalobce již vymahatelná, tedy přiznána soudním rozhodnutím v jiném řízení, a je-li podána ve tříleté zákonné lhůtě. Vzhledem k tomu, že délka sporného řízení o přiznání pohledávky, jejíž ochrana má být následně předmětem řízení o odpůrčí žalobě, mnohdy překračuje uvedenou lhůtu, je nutno žalobcům zajistit procesní prostředek ochrany jejich práv a připustit, že odpůrčí žaloba může být podána i v případech, kdy žalobce zatím nedisponuje vymahatelnou pohledávkou, avšak řízení o jejím přiznání již zahájil. V opačném případě by zmíněná tříletá prekluzivní lhůta znamenala nepřípustné omezení práva na přístup k soudu. Nemůže-li být o odpůrčí žalobě (tedy neúčinnosti úkonu žalovaného) rozhodnuto pro zatímní nevymahatelnost žalobcovy pohledávky, je namístě řízení o odpůrčí žalobě přerušit, a to až do doby rozhodnutí o přiznání pohledávky v jiném soudním řízení. Ze znění §109 odst. 2 ...
IV. ÚS 600/11 9. 7. 2013 Pojem "hospodaření" uvedený v ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, lze chápat jako opozici k pojmu "právo hospodaření", a to v tom smyslu, že "právo hospodaření" představuje určitou formální podmínku, zatímco "hospodaření" podmínku materiální coby faktické užívání majetku. Zákonodárce tak dle názoru Ústavního soudu vyjádřil vůli převést do vlastnictví obcí toliko ten majetek, který právní předchůdci obcí fakticky využívali k plnění svých úkolů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2007 sp. zn. IV. ÚS 1105/07, ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Podmínka faktického využívání majetku může být splněna i tehdy, jestliže je v jeho užívání oprávněné osobě protiprávně bráněno a tato osoba činí právní kroky k tomu, aby se mohla ujmout držby takového majetku. Nicméně má-li být závěr o splnění podmínky hospodaření opřen o takovýto postup oprávněné osoby, musí být současně spojen se zá ...
III. ÚS 925/13 4. 7. 2013 Výklad obecného soudu, který posoudil exekutorský zápis jako nezpůsobilý exekuční titul jen proto, že v něm nebyla výslovně konstatována platnost občanského průkazu sloužícího k prokázání totožnosti účastníka zápisu, je projevem přepjatého formalismu. Rozhodnutí obecného soudu vycházející z takového závěru se dostalo do extrémního rozporu s principy spravedlnosti, a proto je Ústavní soud zrušil pro porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces garantovaného článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 803/13 27. 6. 2013 Obecný soud, který se sice otázkou vykonatelnosti exekučního titulu zabýval, nicméně při jejím posouzení jen zcela formálně uvedl, že veškeré písemnosti byly doručovány fikcí dle §46 odst. 3 a 4 o. s. ř., v tehdy platném znění, aniž se jakkoliv zabýval tvrzením ohledně nenaplnění předpokladů řádného doručení, a po tomto obecném zjištění konstatoval, že exekuční titul byl řádně doručen do vlastních rukou, a jde tedy o vykonatelné rozhodnutí, na jehož základě mohla být nařízena exekuce, znemožnil realizaci procesních práv účastníka řízení, a tím ve svých důsledcích zasáhl do jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Pl. ÚS 36/11 20. 6. 2013 2 Je pravda, že obecný základ variant základní a ekonomicky náročnější je obsažen přímo v zákoně. Z pohledu Ústavního soudu je ale podstatné, zda úprava v zákoně sama o sobě, tedy i bez prováděcí vyhlášky, je adresátům dostatečně srozumitelná a zda by byla aplikovatelná. Prováděcí předpis má stanovit již jen její detaily. Napadená úprava variant péče v současné době funguje tak, že kromě výše reprodukovaného obecného rámce v zákoně č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o veřejném zdravotním pojištění") jsou ve vyhlášce č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, ve znění pozdějších předpisů, Ministerstvem zdravotnictví označeny zdravotní výkony, u nichž lze pojištěncům nabízet volbu mezi základní a ekonomicky náročnější variantou. Poskytovatelům zdravotních služeb, pojišťovnám i pojištěncům je tedy teprve z vyhlášky zřejmé, co je základní var ...
II. ÚS 1860/12 20. 6. 2013 Jakkoli je ustanovení §96 odst. 4 o. s. ř., jímž nalézací soud a následně i soud odvolací zdůvodnily nevyhnutelnost zastavení řízení a nemožnost přihlédnout k mínění protistrany, jednoznačné a samo o sobě žádné pochybnosti nezakládá, neznamená to bez dalšího, že jeho doslovná interpretace, resp. bezpodmínečná aplikace nemohou v určitých případech vést ke stavu, kdy žalovaná strana, v jejíž dispozici není nakládat s návrhem (žalobou), se zcela bez své viny ocitne v takové nepříznivé procesní situaci, která má reálný vliv na možnost žalovaného dále svá práva formálně uplatňovat, a to zvláště v hmotněprávní rovině. V konečném důsledku to vede k porušení základního práva této strany domáhat se svých práv stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu, jak to má na mysli čl. 36 odst. 1 Listiny.
III. ÚS 1059/12 20. 6. 2013 Pakliže obecné soudy ignorovaly v rámci řízení o žalobě na obnovu řízení odpovídající tvrzení stěžovatelky ohledně trestné činnosti směřující proti směnce, na jejímž základě byl vydán směnečný platební rozkaz a o níž podala řadu konkrétních údajů, neposkytly porušením principu rovnosti zbraní a principu kontradiktorního řízení spravedlivou ochranu jejím základním právům, zaručeným ústavním pořádkem. Jimi vydaná rozhodnutí jsou tím projevem nadměrného formalismu, vychylujícího judikatorní a doktrinární vymezení podmínek novosti tvrzené skutečnosti, resp. novosti nabízeného důkazu mimo jejich skutečný smysl, což mělo za následek odepření spravedlnosti a porušení základního práva stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu, zakotveného v čl. 36 odst. 1, v čl. 37 odst. 3 a v čl. 38 odst. 2 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavněprávní argumentace tak nabývá silnějšího významu oproti té, k níž se uchýlily obecné soudy, byť by podústavně mohla obstát.
III. ÚS 2336/12 18. 6. 2013 2 Podstata projednávané komunální stížnosti, její jednotlivé relevantní komponenty, argumentace stěžovatele, jakož i stížnostní body návrhu vykazují shodné prvky jako návrh, o němž Ústavní soud rozhodl vyhovujícím nálezem ze dne 6. května 2013 sp. zn. IV. ÚS 2315/12 (N 75/69 SbNU 281), vydaným v návaznosti na nález dne 2. dubna 2013 sp. zn. Pl. ÚS 6/13 (N 49/69 SbNU 31; 112/2013 Sb.) (oba obecně dostupné v elektronické formě na http://nalus.usoud.cz), jímž Ústavní soud zrušil ustanovení čl. II bodu 4 zákona č. 300/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a to dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů (tj. 30. 4. 2013).
I. ÚS 1539/13 13. 6. 2013 Kromě zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou libovůli, jde o protiústavnost i tehdy, jestliže procesní postup soudu vybočuje ze zákonných pravidel, jež řízení před ním upravují, a toto vybočení bylo způsobilé se promítnout do jeho výsledku. Tak je tomu rovněž v případě zřetelných mechanických pochybení soudu, jimiž jsou kupříkladu nedostatečné seznámení se s obsahem spisu, omyl při datování podání rozhodné listiny apod. [srov. nález sp. zn. III. ÚS 290/06 ze dne 28. 6. 2007 (N 108/45 SbNU 459)].
II. ÚS 2404/12 13. 6. 2013 Tím, že soud prvního stupně nedoručil odvolání vedlejšího účastníka (v němž bylo požadováno přiznání náhrady nákladů řízení s tvrzením, že stěžovatelka zavinila, že řízení muselo být zastaveno) stěžovatelce, která zaujímá k argumentům vedlejšího účastníka nesouhlasný postoj, odňal jí možnost seznámit se s obsahem podaného odvolání, a neumožnil jí tak se k němu vyjádřit, případně realizovat svá další procesní práva. Pokud toto pochybení nenapravil ani odvolací soud, který odvolacím námitkám přisvědčil a o nákladech řízení rozhodl jinak než soud prvního stupně, zkrátil stěžovatelku na jejích procesních právech, a porušil tak ústavně chráněné právo stěžovatelky na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť nepostupoval při ochraně práva stanoveným postupem. Porušil též ústavně chráněný princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.
I. ÚS 1902/11 12. 6. 2013 Z právního názoru soudů nevyplývá vztah významnosti a odkázanosti nebo alespoň převážné závislosti na výživě zůstavitele. Tato skutečnost může vést v praxi k tomu, že názor soudů bude interpretován v rozporu se základními právy účastníků řízení. Je vždy třeba v každém případě posoudit nejen to, zda se zůstavitel na výživě významnou mírou podílí, ale i to, zda je osoba vyživovaná na zůstaviteli skutečně natolik závislá, že je třeba tuto závislost považovat za odkázanost na výživě zůstavitele, což je nutná podmínka pro dědění ve druhé dědické skupině podle ustanovení §475 odst. 1 in fine zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. V praxi lze tuto okolnost posoudit například tak, že soud zjistí, že by se bez zůstavitelovy výživy dostala odkázaná osoba do hmotné nouze nebo obdobného postavení, a to např. i při zohlednění možné, byť dosud nerealizované vyživovací povinnosti mezi rodiči a dětmi ve smyslu ustanovení §85 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění poz ...
III. ÚS 272/13 11. 6. 2013 Právní fikce doručení písemností podle §49 odst. 4 nebo §50 odst. 2 občanského soudního řádu může vzniknout jen za předpokladu, že jejich adresát má adresu pro doručování podle §46b občanského soudního řádu. Pokud by přitom soud konstatoval vznik této právní fikce v případě, kdy bylo doručováno účastníku řízení na jinou adresu, přičemž ten by se o těchto písemnostech (a v důsledku toho ani o řízení) vůbec nedozvěděl, takovýto postup by vedl k porušení jeho práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny.
IV. ÚS 150/12 10. 6. 2013 Valná hromada vedlejší účastnice, na níž bylo rozhodnuto o přechodu akcií minoritních akcionářů včetně stěžovatele na hlavního akcionáře, se konala dne 15. září 2005, tedy v době, kdy §183i obchodního zákoníku nezakotvoval obligatorní dohled České národní banky, resp. její předchůdkyně Komise pro cenné papíry. Ústavní soud v návaznosti na stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 36/13 ze dne 23. dubna 2013 (ST 36/69 SbNU 867; 132/2013 Sb.) konstatuje, že absence obligatorního dohledu nezávislého orgánu (Komise pro cenné papíry, resp. České národní banky) nad procesem squeeze-out sama o sobě nezpůsobuje neplatnost usnesení valné hromady, kterým bylo rozhodnuto podle §183i a násl. obchodního zákoníku o nuceném výkupu akcií. Obecné soudy jsou sice povinny poskytnout v procesu squeeze-out dotčeným menšinovým akcionářům soudní ochranu jejich ústavně zaručeného práva vlastnit majetek, avšak tato ochrana nemůže spočívat ve zneplatnění výkupů akcií menšinových akcionářů, neboť tím by bylo nepřípustně zas ...
IV. ÚS 4905/12 10. 6. 2013 Podle náhledu Ústavního soudu se Nejvyšší soud řádně nevypořádal s relevantními tvrzeními stěžovatele, odůvodnění jeho rozhodnutí je nedostatečné a činí toto rozhodnutí nepřezkoumatelným. Již tyto skutečnosti v souladu s judikaturou Ústavního soudu představují zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces a jsou způsobilé vyvolat kasační zásah Ústavního soudu. Ústavní soud však shledal opodstatněnou i námitku stěžovatele týkající se tvrzené existence dobré víry stěžovatele jako nabyvatele předmětných nemovitostí, neboť odvolací ani dovolací soud se otázkou dobré víry na straně stěžovatele v podstatě vůbec nezabývaly, a nevážily tedy ani možnost působení dobré víry stěžovatele ve smyslu nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3061/11 ze dne 13. 8. 2012 (N 138/66 SbNU 123), sp. zn. II. ÚS 165/11 ze dne 11. 5. 2011 (N 88/61 SbNU 359) a sp. zn. I. ÚS 143/07 ze dne 25. 2. 2009 (N 35/52 SbNU 359). Tímto postupem Krajského soudu v Praze i Nejvyššího soudu došlo k porušení práv stěžovatele na ...
I. ÚS 4239/12 10. 6. 2013 Ústavní soud ve své rozhodovací praxi konstantně uvádí - ve shodě s judikaturou obecných soudů - že zákon o rodině vyžaduje reflektovat i majetkové poměry povinného a potencialitu jeho příjmů (jeho schopnosti a možnosti); to vše je nutno posoudit komplexně. Proto je při rozhodování o výživném vždy nutné zohlednit nejen fakticky dosahované příjmy povinného, ale i celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a jeho životní úroveň (srov. např. usnesení ze dne 29. 11. 2012 sp. zn. II. ÚS 3624/11; dostupné na http://nalus.usoud.cz). Podle přesvědčení Ústavního soudu nelze totiž přehlédnout, že čím vyšší částku na výživném otec nezletilého obdrží od svých rodičů, tím je vyšší jeho faktická životní úroveň, jeho majetkové poměry a jeho možnosti. Proto nelze paušálně vyloučit subsumpci příjmů žalovaného od rodičů pod pojmy uvedené v §85 odst. 2 větě druhé a §96 odst. 1 zákona o rodině jako "životní úroveň", "majetkové poměry povinného". Nelze nalézt rozumný věcný důvod, proč by se tato f ...
II. ÚS 1066/12 6. 6. 2013 Jestliže napadené rozhodnutí okresního soudu nekoresponduje s obsahem spisového materiálu, je tudíž věcně nesprávné, a neodpovídá ani požadavkům řádného odůvodnění, získávají zmiňovaná pochybení ústavněprávní rozměr, jelikož mají za následek porušení ústavního zákazu libovůle (čl. 2 odst. 2 Listiny), jakož i stěžovatelova práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
II. ÚS 2429/12 6. 6. 2013 Nejvyšší správní soud omezil svůj přezkum pouze na pojem "stejnokroj", přestože dosavadní řízení bylo vedeno a založeno na otázce, zda sporné náhrady (příspěvek) nebyly jako příjem ze závislé činnosti a předmět daně z příjmů vyloučeny z důvodu vymezeného v §6 odst. 7 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších změn, který se zdaleka nevyčerpává samotným tímto pojmem, přičemž nutnost poměřit tyto příjmy prizmatem celého ustanovení přitom sám deklaroval v napadeném rozsudku. Nejvyšší správní soud postupoval zcela překvapivě, nepřípustně zúžil rozsah svého přezkumu, a svoji argumentaci tak založil na ústavně nekonformním základě, čímž porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
I. ÚS 4229/12 6. 6. 2013 Ústavní soud se domnívá, že pokud územní samosprávný celek zaměstnává pracovníky s vysokoškolským právním vzděláním, jak z obsahu jeho vyjádření vyplývá, lze mít za to, že tito zaměstnanci by měli být schopni řešit právní záležitosti týkající se činnosti vedlejšího účastníka včetně jeho zastupování před soudem v těchto záležitostech. Krajský soud v Ostravě výše uvedené skutečnosti nevzal vůbec v úvahu, stejně tak jako skutečnost, že stěžovatelka byla usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 8. 2008 č. j. 15 C 119/2007-74 osvobozena od soudních poplatků, a svůj výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení odůvodnil jen odkazem na §142 odst. 1 o. s. ř. Stěžovatelka přitom již v řízení před soudem prvního stupně ve svém podání ze dne 10. 9. 2010 (stejně jako dříve při jednání soudu dne 6. 9. 2010) uvedla, že s ohledem na ustanovení §150 o. s. ř. žádá, aby nebyly vedlejšímu účastníku náklady řízení přiznány, neboť stěžovatelka vadu řízení vedoucí k zpětvzetí žaloby (nesprávné označení ...
I. ÚS 3270/12 4. 6. 2013 Korelátem ústavního principu nezávislosti soudů je rovněž ústavně zakotvená povinnost postupovat na bázi této jejich nezávislosti tak, aby nedošlo k narušení rovného postavení účastníků v řízení. Tak se může stát právě tím, že soud sice provede celou řadu důkazů, přitom přihlédne jen k některým z nich a učiní jen tyto předmětem svých úvah a hodnocení, zatímco jiné důkazy sice konstatuje, uvedeným předmětem úvah a hodnocení je však vůbec neučiní. Pojem přihlédnutí lze přitom smysluplně chápat v jeho pojmovém významu jen tak, že soud je povinen každý důkaz, který provede, předmětem svých úvah a hodnocení učinit. Nestane-li se tak, zatíží své rozhodování projevem libovůle.
IV. ÚS 2163/11 30. 5. 2013 Zákonná povinnost automatického poučení o přípustnosti dovolání neumožňuje obecným soudům poskytnout toto poučení takovým způsobem, který by fakticky mohl účastníka řízení zmást na cestě za zrušením jemu nevyhovujícího soudního rozhodnutí. Princip legitimní důvěry v akty soudní moci vyžaduje, aby v případech zjevně přípustného opravného prostředku nemohl být účastník řízení poškozen na svých právech uvedením v omyl poučením sice formálně správným, avšak neúplným či poučením pro právního laika matoucím. Prastará právní zásada ignorantia iuris non excusat musí v moderním státě se složitým právním řádem v takových případech ustoupit principu legitimní důvěry v přesné a jasné znění aktů orgánů soudní moci, neboť v právním státě platí zásada, že soud zná právo. Postup obecných soudů, který nezohledňuje výše uvedené závěry a v důsledku toho odepře účastníkovi řízení právo na přístup k soudu, je rozporný s principy spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 4877/12 30. 5. 2013 V dané věci se jedná o střet mezi právním názorem zastávaným na jedné straně Nejvyšším soudem a na straně druhé Ústavním soudem k otázce přímé aplikovatelnosti Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (konkrétně čl. 5 odst. 5) v případě nároku na náhradu nemateriální újmy od státu způsobené nezákonným odsouzením, resp. nezákonným držením ve vazbě či jiném svobodu omezujícím zařízení, pokud k němu došlo v době, kdy Úmluva nebyla pro Českou republiku závazná. K této otázce se Ústavní soud opakovaně vyjádřil např. v nálezu ze dne 13. července 2006 sp. zn. I. ÚS 85/04 (N 136/42 SbNU 91), nálezu ze dne 21. srpna 2007 sp. zn. I. ÚS 539/06 (N 131/46 SbNU 230), jakož i ve stěžovatelem citovaném nálezu ze dne 23. května 2012 sp. zn. I. ÚS 3438/11 (N 111/65 SbNU 497). Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud ve stávající věci (obdobně jako ve věci sp. zn. I. ÚS 3438/11) pominul, že nárok stěžovatele na odškodnění, a tím i na případnou nemateriální újmu, se odvíjí až od jeho účasti na ...
I. ÚS 1142/13 30. 5. 2013 Ústavní soud v žádném případě nebagatelizuje v minulosti prokázané konkrétní deficity v justičním systému a v oblasti vězeňství, jaké bezpochyby existují na Ukrajině, v Ruské federaci a některých dalších zemích bývalého Svazu sovětských socialistických republik. Ústavní soud nicméně nezastává názor, že by vydání do těchto zemí nebylo obecně, automaticky přípustné. Podstatné není ani tak to, jak často dochází v určité zemi k excesům na poli základních práv a svobod a zda a jak jsou následně řešitelné. Podstatné je, zda je s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu důvodné se domnívat, že k takovému excesu, ať už v průběhu soudního řízení, anebo v průběhu omezení osobní svobody v souvislosti se soudním řízením, může dojít právě v dané věci.
Pl. ÚS 10/13 29. 5. 2013 2 A. Ústavní soud již od svých prvních rozhodnutí v restitučních věcech vycházel ex favore restitutionis a nesčíslněkrát zdůrazňoval, že k restitučním věcem je třeba přistupovat s přihlédnutím k tomu, že těm, kteří restituují, byla v minulosti způsobena celá řada křivd, včetně oněch majetkových. Již Ústavní soud ČSFR ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 597/92 ze dne 21. 12. 1992 (viz Sbírka usnesení a nálezů Ústavního soudu ČSFR, ročník 1992, nález č. 16) dovodil, že restitučními zákony se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd vzniklých v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny postupovat podle restitučního zákona v souladu s oprávněnými zájmy osob, jejichž újma, způsobená za totalitního komunistického režimu, má být alespoň částečně kompenzována. Vůdčím principem musí být vždy výše uvedený účel restitucí, k jehož naplnění je nutné, aby restituční zákony byly interpretovány ve vztahu k oprávněným oso ...
II. ÚS 2570/10 28. 5. 2013 Vyjde-li v řízení najevo, že ze strany žalobce šlo o bezúčelné uplatňování práva, resp. že žaloba byla uplatněna (též) s šikanózním úmyslem, pak nelze, aby se soud ohledně náhrady nákladů řízení odchýlil od zásady úspěchu ve věci, svědčící ve věci úspěšnému žalovanému; v jiném postupu soudu lze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Hodlá-li odvolací soud změnit výrok ve věci samé nebo jen ohledně náhrady nákladů řízení a uvažuje-li stran tohoto vedlejšího výroku o eventualitě odchýlení se od zásady úspěchu ve věci, musí dát soud účastníkům prostor, aby se k takovému zamýšlenému postupu mohli vyjádřit. Nevytvoření tohoto procesního prostoru je porušením práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 3489/12 23. 5. 2013 I. Možnost retroaktivního účinku derogačního nálezu Ústavního soudu závisí v podstatné míře od povahy dotčeného právního vztahu, tedy zda jde o vztah vertikální, tj. mezi jednotlivcem a veřejnou mocí, nebo horizontální, tj. mezi jednotlivci navzájem. Zatímco v případě vertikálních právních vztahů je výše popsaný retroaktivní účinek zásadně přípustný, je-li v neprospěch veřejné moci, v případě vztahů horizontálních, resp. obecně v případech, kdy zrušení protiústavního zákona působí v neprospěch jednotlivce, je naopak zásadně vyloučen. Výjimku z posledně uvedeného pravidla by bylo možné připustit jen výjimečně v případech mimořádně intenzivního derogačního důvodu (především rozporu s materiálním jádrem Ústavy). II. Ačkoliv představuje obligatorní dohled České národní banky nepochybně účinný prostředek k zabezpečení požadavku nestranného odborného stanovení přiměřeného protiplnění, nejde o nezbytnou podmínku ústavnosti výkupu účastnických cenných papírů podle §183i zákona č. 513/1991 Sb., ...
Pl. ÚS 31/10 22. 5. 2013 2 Základním pravidlem ústavního charakteru je výkon soudnictví soudcem (srov. čl. 81, čl. 82 odst. 1 a čl. 94 odst. 2 Ústavy); podíl ostatních osob na něm je výjimkou z pravidla. Při posouzení rozsahu této výjimky je třeba aplikovat východiska soudnictví demokratického právního státu, jehož nezbytnou vlastností je soudcovská nezávislost. Tato východiska se uplatní i pro případ posouzení otázky míry, v níž se mohou podílet na výkonu soudnictví vyšší soudní úředníci a asistenti soudců. Ústavní soud shledal, že současná právní úprava úkonů, které může činit vyšší soudní úředník, obsažená v zákoně č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "ZVSÚ") nemůže z ústavněprávního hlediska obstát. Ustanovení §10 a 11 ZVSÚ jsou ve zcela zjevném rozporu. Podle §10 ZVSÚ může vyšší soudní úředník provádět jenom to, co je v tomto ustanovení výslovně uvedeno, zatímco podle §11 ZVSÚ může ...
I. ÚS 3844/12 22. 5. 2013 Samostatným kasačním důvodem je i překvapivost rozhodnutí městského soudu, který napadený rozsudek založil na zcela novém názoru (o užívání předmětu zadržení stěžovatelkou), odlišného od rozsudku soudu prvního stupně. Ústavní soud z poměrně rozsáhlé judikatury vztahující se k překvapivým rozhodnutím připomíná alespoň jedna z posledních rozhodnutí [usnesení ze dne 5. 2. 2013 sp. zn. II. ÚS 4809/12 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) či nález ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. I. ÚS 1312/11 (N 40/68 SbNU 413)], ve kterých zdůraznil, že "postup soudu při poskytování soudní ochrany a také jeho následné rozhodnutí ve věci jako výsledek soudního řízení nesmí být pro účastníky překvapivé, pokud mají legitimní důvod očekávat určitý postup ... Předvídatelnost soudního rozhodování lze chápat v několika smyslech. Za prvé soudní rozhodnutí musí být výsledkem předvídatelného postupu soudu, kdy účastníci nemohou být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapeni rozhodnutím soudu ...". V principu lze odkáz ...
I. ÚS 1129/13 22. 5. 2013 Lze dovodit, že považuje-li Ústavní soud za nutné slyšet obviněného v situaci, kdy on sám podal stížnost proti svému ponechání ve vazbě, o to více se judikaturou Ústavního soudu opakovaně artikulovaná východiska musí uplatnit v případě, kdy soud prvního stupně rozhodne o propuštění obviněného z vazby na svobodu a ke stížnosti státního zástupce je takové rozhodnutí zrušeno a obviněný je ve vazbě ponechán. To platí zvláště za situace, kdy mu stížnost státního zástupce není doručena, takže nelze obviněnému stěžovateli ani formálně vytýkat, že nepožádal o konání vazebního zasedání sám. Proto je nutno hodnotit napadené usnesení krajského soudu jako rozhodnutí, které je - ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu - překvapivé (srov. bod II in fine).
I. ÚS 2183/12 22. 5. 2013 Nutnost zabezpečení přítomnosti obviněného na hlavním líčení ani všeobecný zájem na jeho nerušeném a plynulém průběhu nejsou samy o sobě důvodem vazby. Účast obviněného je možno zabezpečit především jeho předvedením policejním orgánem podle §90 trestního řádu. V případě obstrukcí ze strany obhájce pak lze zvažovat možnost aplikace §37a odst. 1 písm. b) trestního řádu, dle kterého je možno rozhodnout o vyloučení advokáta z obhajoby, "jestliže se obhájce opakovaně nedostaví k úkonům trestního řízení, při nichž je jeho účast nezbytná, ani nezajistí účast svého zástupce, ačkoliv byl řádně a včas o takových úkonech vyrozuměn", eventuálně iniciaci kárného řízení. Teprve v případě, že by obstrukcím obhajoby nebylo možno zabránit ani naznačenými prostředky, by teprve bylo možno zvažovat, že prostor obecného soudu je již zúžen do té míry, že jednání stěžovatele je nutno považovat za skrývání se ve smyslu §67 písm. a) trestního řádu.
IV. ÚS 1088/12 21. 5. 2013 Smyslem a účelem restitučních zákonů je snaha alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových a jiných křivd, přičemž ke splnění účelu a cíle restitucí je zejména nutné, aby obecné soudy interpretovaly restituční zákony ve vztahu k oprávněným osobám co nejvstřícněji. Cena náhradního pozemku má být ekvivalentní ceně pozemku, který byl oprávněné osobě odebrán; pokud byl odebrán zemědělský pozemek, jakým je role, louka, pastvina apod., náleží náhrada odpovídající charakteru, který měl v době přechodu na stát, i když se cena vypočítává podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, přičemž ve prospěch oprávněné osoby nelze počítat s navýšením ceny pozemku, k němuž došlo po změně jeho charakteru v důsledku jeho zastavění po přechodu na stát nebo právnickou osobu bez přičinění původního vlastníka. Analogické použití těchto zásad na případ zákonem nijak nezohledňované změny územního uspořádání ...
III. ÚS 4495/12 16. 5. 2013 Pakliže v řízení vyvstala objektivní potřeba postupů podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř., avšak poučení v jejich smyslu se účastníku řízení nedostalo, nedostalo se mu ani regulérního procesu, a to v kvalifikované podobě nedostatku procesu spravedlivého ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 360/13 16. 5. 2013 Pakliže odvolací soud nezaslal žalobci k vyjádření odvolání žalovaných do nákladového výroku rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž se domáhali jeho změny ve prospěch aplikace ustanovení §146 odst. 2 věty první o. s. ř., a vyloučil jej tím z možnosti odvolání oponovat k doložení, že vzal zpět žalobu podanou důvodně (§146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), založil stav, kdy postavení žalobce vůči žalovaným bylo ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nerovné, a porušil tím jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 téhož předpisu.
IV. ÚS 3377/12 16. 5. 2013 Požadavek, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž jsou založena, je součástí a obecným principem základního práva na spravedlivý proces, který vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Základní právo na ochranu majetku není absolutní a stát do něj může zasáhnout. Test ústavnosti zásahu státu do práva na ochranu majetku spočívá v posouzení, zda se jednalo o majetek, zda k zásahu došlo na základě zákona, zda byl nezbytný v demokratické společnosti a zda sledoval legitimní cíl. Z maximy článku 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod plyne, že při aplikaci zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, jsou orgány veřejné moci povinny šetřit podstatu a smysl základního práva na náhradu škody zaručeného v čl. 36 odst. 3 Li ...
I. ÚS 442/13 15. 5. 2013 V situaci, kdy záměrem stěžovatelů od počátku zjevně nebylo "obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství", ale legitimním způsobem se domoci vydání nemovitostí, jež dříve nepochybně patřily jejich právnímu předchůdci a které měly být za nepříliš právně čistých okolností v období totalitního režimu převedeny na stát, nelze stanovisko Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.) aplikovat zcela mechanicky.
I. ÚS 634/13 15. 5. 2013 Z pohledu práva na spravedlivý proces Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně konstatoval, že pohyb písemností uvnitř soudu musí být organizován tak, aby nedošlo k odepření práva na přístup k soudu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
IV. ÚS 2049/11 13. 5. 2013 Tam, kde je stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není zásadně důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt (např. advokáta). Pokud tak přesto učiní, pak zpravidla není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. Vyložená východiska nelze vnímat absolutně a mechanicky; při jejich aplikaci je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze např. představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je stát) může být i právní problematika, která přímo (úzce) nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. Tehdy lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, jenž se na danou pro ...
IV. ÚS 4787/12 13. 5. 2013 Vydání platebního rozkazu je specifickou formou rozhodování v občanskoprávních věcech, s jejímž uplatněním je pojmově spjato potlačení práva na přístup k soudu a jednoho ze základních principů spravedlivého procesu vyjadřovaného slovy: "slyšena budiž i druhá strana" (zakotveného v ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Zmíněné potlačení práva na přístup k soudu by ovšem nemohlo být považováno za ústavně souladné, pakliže by nebylo podmíněno procesní nečinností žalovaného. S ohledem na uvedené zákonná úprava sice nezakotvuje žádný opravný prostředek k přezkoumání správnosti či zákonnosti platebního rozkazu, avšak počítá s možností podání odporu žalovaným. Využitím této možnosti je platební rozkaz bez dalšího - ex lege zrušen (a v následném řízení může již žalovaný svá práva účinně hájit), přičemž tyto účinky nastávají bez ohledu na to, zda je odpor odůvodněn. Ve světle uvedeného je zřejmé, že rozhodování formou platebního rozkazu je výjimkou z (ústavního) pravidla ...
IV. ÚS 20/13 13. 5. 2013 Nelze akceptovat názor, že rozhodování o nákladech řízení je nutno za všech okolností ponechat na Evropském soudu pro lidská práva. Mechanismus ochrany založený Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod je vybudován na principu subsidiarity vůči vnitrostátním systémům ochrany lidských práv, tedy vychází z myšlenky, že státy se nemusejí zpovídat ze svých činů před mezinárodním tělesem předtím, než dostaly příležitost napravit věci prostřednictvím svého vlastního právního systému. Odmítnutím přiznat náhradu nákladů spojených s podáním stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva, resp. posouzením těchto nákladů jako neúčelně vynaložených, se obecné soudy dopustily porušení stěžovatelova práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, které zaručuje článek 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
IV. ÚS 1291/12 7. 5. 2013 Obecný soud musí dodržet vysoký standard i tam, kde jde o hodnocení vypovídací schopnosti a hodnověrnosti důkazů. Jde-li o jejich hodnocení, procesní předpisy sice ponechávají volnost soudci obecného soudu, avšak nemůže jít o volnost absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností. Důkaz musí být odrazem skutečných událostí a situací, což má garantovat, aby byl jednotlivec uznán vinným na podkladě objektivních a skutečnosti odpovídajících zjištění, protože pouze ona jsou způsobilá ospravedlnit krajní opatření spočívající ve zbavení jednotlivce jeho osobní svobody Způsob, jakým Okresní soud v České Lípě pracoval s provedenými důkazy, výše popsaným principům neodpovídal. Obsah prezentovaných důkazů byl soudem posunut a z důkazů byly vyvozeny závěry, které z nich přímo a bez dalšího neplynou. Odvolací soud zhodnocení důkazů nalézacím soudem posoudil jako logické a přesvědčivé, avšak dle přesvědčení Ústavního soudu tyto závěry nemají dostatečnou oporu v ...
I. ÚS 4181/12 7. 5. 2013 O změně návrhu na zahájení řízení rozhodují obecné soudy podle §95 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Podle odstavce druhého tohoto ustanovení soud změnu návrhu nepřipustí, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud, po právní moci usnesení, v řízení o původním návrhu. Z ustanovení §169 o. s. ř. vyplývá, že k podstatným náležitostem písemného vyhotovení usnesení patří jeho odůvodnění. Výjimka z tohoto pravidla je upravena v odstavci 2 tohoto ustanovení a zahrnuje pouze usnesení, kterým se zcela vyhovuje návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nebo usnesení, které se týká vedení řízení, anebo usnesení vydané podle §104a o. s. ř. Usnesení o nepřipuštění změny žaloby tedy ke stanoveným výjimkám nepatří. Pokud jde o obsah samotného odůvodnění, není u nemeritorních usnesení předepsán. Postačuje proto, aby soud v odůvodnění uvedl jen základní důvody, které vedly k přijetí usnesení a které jsou způsobilé j ...
I. ÚS 2656/12 7. 5. 2013 Ústavní soud již v mnoha nálezech [srov. např. nález ze dne 10. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 428/04 (N 53/36 SbNU 563), nález ze dne 23. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 63/05 (N 163/38 SbNU 301), nález ze dne 15. 1. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2785/07 (N 10/52 SbNU 103)] vyslovil zejména následující právní názory. Při rozhodování o případném vydání rozsudku pro zmeškání, resp. při rozhodování o návrhu žalovaného na zrušení rozsudku pro zmeškání, by měl soud vzít v úvahu rovněž předchozí procesní aktivitu žalovaného, tedy zda se vyjádřil k podané žalobě, zda navrhl důkazy ke své obraně atd. K vydání rozsudku pro zmeškání by soud měl přistupovat uvážlivě a volit tento institut zejména v případech, v nichž nezájem na straně žalovaného je zřejmý, kdy je žalovaný skutečně nečinný (což vyplývá např. z obsahu a frekvence již dříve učiněných procesních úkonů) a odmítá se aktivně podílet na soudním procesu či úmyslně soudní řízení protahuje. To proto, že rozsudek pro zmeškání je formální institut, který podstatně re ...

Za rok 2013 bylo zveřejněno 234 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 3 z celkem 5 stran,
v čase 0,000107 sekundy z toho 0,000038 sekundy NoSQL databáze.