| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| III. ÚS 1669/11 | 7. 5. 2013 | Do samostatné působnosti obce na základě zvláštních zákonů patří mj. též schvalování územně plánovací dokumentace. Rozhodování o rozvoji spravovaného území patří mezi základní práva územní samosprávy. Dle článku 101 odst. 4 Ústavy může stát zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem; takový zásah do samosprávy je přípustný toliko tehdy, pokud to ochrana zákona nepochybně vyžaduje. Respektování územní samosprávy je nutnou součástí právního státu. Při rozhodování o zásahu do samosprávy musí soud náležitě zvážit význam základního práva územního samosprávného celku na samosprávu na jedné straně a význam důvodů svědčících pro takový zásah na straně druhé; zásah musí být přiměřený závažnosti takových důvodů. Výsledek poměřování těchto dvou skupin hodnot musí soud ve svém rozhodnutí přesvědčivě vyjádřit. Požadavky vznášené Nejvyšším správním soudem vůči zastupitelstvu obce, pokud jde o detailnost a rozsah vypořádání ... | |
| I. ÚS 174/13 | 7. 5. 2013 | V exekučním řízení soudu nepřísluší zabývat se věcí samou, neboť exekuční řízení je určeno pro faktický výkon rozhodnutí, a nikoliv pro jeho přezkum či autoritativní nalézání práva. V odvolání proti usnesení o nařízení exekuce nelze namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce; mezi ně nepochybně patří pravomoc orgánu, který exekuční titul vydal. Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení. | |
| IV. ÚS 2315/12 | 6. 5. 2013 | Provozování výherních hracích přístrojů a obdobných zařízení se nachází v zásadě na samém okraji společensky akceptovaných aktivit a je doprovázeno významnými negativními externalitami. Zátěž plynoucí z těchto externalit ovlivňuje sociální situaci obyvatel v obcích, v nichž jsou výherní hrací přístroje (či podobná zařízení) provozovány, a veřejný pořádek v těchto obcích. Také i právě proto je žádoucí, aby zastupitelstva obcí, která obce samostatně spravují, v rámci samosprávné pravomoci legitimně prostřednictvím své vyhláškové normotvorby rozhodovala o tom, mají-li být hazardní aktivity na jejich území regulovány. | |
| IV. ÚS 2402/10 | 30. 4. 2013 | I. V řízení o ústavní stížnosti týkající se majetku státu je Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových oprávněn jednat za stát jen v případech upravených v ustanovení §3 odst. 1 písm. a) až c) zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, resp. v těch případech, jež se týkají majetku (a závazků) státu, v nichž Úřad již jednal nebo měl jednat (typicky před obecnými soudy či jinými orgány) a z nichž ústavní stížnost vzešla; v ostatních případech za stát jedná vedoucí organizační složky státu nebo jím pověřený zaměstnanec organizační složky státu, která je příslušná hospodařit s majetkem státu podle zvláštního právního předpisu. II. Stát je k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu; není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na jiný subjekt (kupř. na advokáta). Pokud tak přesto učiní, presumuje se, že není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů ... | |
| IV. ÚS 662/12 | 30. 4. 2013 | V případě uplatňování nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu stěžovatele způsobenou zatčením, zadržením a výkonem vazby nebo trestu je třeba postupovat podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod bez ohledu na to, že k samotnému zatčení nebo zadržení a ke vzniku nemajetkové újmy došlo před 18. březnem 1992. | |
| I. ÚS 2382/12 | 30. 4. 2013 | Předmětem ústavního přezkumu v rozhodované věci jsou důsledky změny judikatury soudů, jejichž obsahem je zúžení prostoru uplatnění subjektivního práva, přijaté v průběhu soudního řízení. Je jím posouzení situace, v níž se uplatnění subjektivního práva navrhovatelem v soudním sporu opírá o ustálenou soudní interpretaci relevantního práva, situace, v níž navrhovatel uplatňuje subjektivní právo v dobré víře v souladu se soudní praxí, je však konfrontován s její zásadní změnou v jeho neprospěch. Předmětem ústavního přezkumu v dané věci je tudíž posouzení kolize mezi hodnotou soudcovského dotváření práva na straně jedné a hodnotou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování na straně druhé. | |
| I. ÚS 4642/12 | 30. 4. 2013 | Pokud poté, co stěžovateli byla položena konkrétní otázka, jíž se mělo podání vysvětlení týkat, po poučení o právu odepřít podání vysvětlení stěžovatel uvedl, že využívá svého práva a více vysvětlovat nehodlá, nemohl policejní orgán vyloučit, že svého práva odepřít podání vysvětlení stěžovatel využil s ohledem na obavu z nebezpečí svého trestního stíhání, byť to výslovně do protokolu neuvedl, či s ohledem na skutečnost, že osoba podezřelá by mohla být osobou stěžovateli blízkou. Policejní orgán však namísto toho, aby stěžovatele vyzval k upřesnění důvodů odmítnutí podání vysvětlení, bez dalšího mu uložil pořádkovou pokutu, aniž by měl splněny předpoklady pro objektivní posouzení důvodnosti odepření podání vysvětlení. Bylo na policejním orgánu, aby stěžovatele přiměřeně a srozumitelně poučil o tom, že podání vysvětlení nemůže odepřít jako celek, ale toliko v části, v níž by sobě nebo osobám vyjmenovaným v §100 odst. 2 trestního řádu trestní stíhání mohl přivodit | |
| I. ÚS 4677/12 | 30. 4. 2013 | Ustanovení §150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy, k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Pokud je aplikováno, aniž by všechny relevantní důvody pro takový postup byly posuzovány, jak se v daném případě stalo, jde o postup obsahující libovůli, zasahující do základního práva na spravedlivé řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| I. ÚS 966/13 | 30. 4. 2013 | Skutečnost, že kasační stížnost byla odmítnuta proto, že stěžovatel včas neodstranil její vady, ačkoli ve skutečnosti tak učinil, vyloučila stěžovatele z ústavně chráněného přístupu k soudu, a principy spravedlivého procesu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, jehož se dovolával, byly vskutku porušeny. | |
| III. ÚS 3036/12 | 24. 4. 2013 | Doručuje-li soud písemnost (rozhodnutí) státu jako účastníkovi soudního řízení prostřednictvím datové sítě do jeho datové schránky, okamžik doručení této písemnosti se stanoví postupem předpokládaným v §17 odst. 3 a 4 zákona č. 300/2008 Sb., o elektronických úkonech a autorizované konverzi dokumentů; zásada, že podání vůči orgánu veřejné moci je učiněno okamžikem dodání datové zprávy do schránky tohoto orgánu, se zde neuplatní. | |
| III. ÚS 967/13 | 24. 4. 2013 | Kromě zjevného a neodůvodněného vybočení z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tím nepředvídatelnou libovůli, jde o protiústavnost (ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) i tehdy, jestliže procesní postup soudu vybočuje ze zákonných pravidel, jež řízení před ním upravují, a toto vybočení bylo způsobilé se promítnout (stěžovateli negativně) do jeho výsledku. Tak je tomu rovněž v případě zřetelných mechanických (administrativních) pochybení soudu, jimiž jsou kupříkladu nedostatečné seznámení se s obsahem spisu, založení rozhodné listiny do spisu jiného, omyl při datování jejího příchodu apod. [srov. nález sp. zn. III. ÚS 290/06 ze dne 28. 6. 2007 (N 108/45 SbNU 459)]; proto takový výrok založený "na věcně nesprávných argumentech" nemůže požadavkům spravedlivého procesu dostát. Obdobné se prosazuje i tehdy, byla-li kasační stížnost odmítnuta proto, že stěžovatel včas neodstranil její vady, ačkoli ve skutečnos ... | |
| Pl. ÚS-st. 36/13 | 23. 4. 2013 | 1 | Rozsah zákonem stanovených procesních garancí ústavně zaručeného vlastnického práva menšinových akcionářů (čl. 11 Listiny základních práv a svobod) při určování výše přiměřeného protiplnění za účastnické cenné papíry, jejichž vlastnictví tito pozbyli v důsledku přijetí usnesení valné hromady o výkupu účastnických cenných papírů podle §183i zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, není důvodem pro vyhovění žalobě, kterou se menšinový akcionář domáhá podle §131 odst. 1 obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, vyslovení neplatnosti tohoto usnesení valné hromady. Soudní ochrany uvedeného základního práva se v této souvislosti mohou menšinoví akcionáři domoci v řízení o návrhu na přezkoumání přiměřenosti protiplnění podle §183k obchodního zákoníku. |
| Pl. ÚS-st. 35/13 | 23. 4. 2013 | 1 | Ústavní stížnost proti usnesení soudu, kterým byl účastník řízení podle §9 odst. 1 zákona České národní rady č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, vyzván k zaplacení poplatku za řízení, splatného podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, je podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nepřípustná. |
| Pl. ÚS 33/10 | 23. 4. 2013 | 2 | Ústavní soud v řízení o kontrole norem postupuje dle principu priority ústavně konformní interpretace před derogací, přičemž ústavně konformnímu výkladu může svědčit i výklad extenzivní. Ústavní soud konstatuje, že při výkladu §11 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nelze toto ustanovení posuzovat izolovaně či pouze ve vztahu k souvisejícímu §4 odst. 2 citovaného zákona, ale v kontextu zákona o mimosoudních rehabilitacích i celého komplexu restitučních předpisů. Respektován musí být smysl a účel restitucí, tedy náprava či zmírnění křivd způsobených v době nesvobody v oblasti vlastnických vztahů i ochrana vlastnických vztahů garantovaná Listinou. Ústavní soud, aniž by se jakkoliv odchýlil od své předchozí judikatury definující restituce ve vztahu k čl. 11 Listiny, pohlíží na vrácení kupní ceny fyzickým osobám, které vydaly majetek "protiprávně" nabytý v době nesvobody, jako na jistou formu kompenzace. Při tomto pojetí lze vztáhnout na ni i kritéria umožňující zohlednit ... |
| Pl. ÚS 28/12 | 23. 4. 2013 | 2 | Jazyková správnost, jednoznačnost, přesnost, ustálenost a zřetelnost jsou náležitostí právních termínů a právní stylistiky. Samozřejmé lpění na těchto požadavcích nesmí se však zvrhnout v nepřiměřený požadavek mající za potřebné kdekterý pojem v právním předpise použitý v tomtéž předpise definovat s mylným předpokladem, že takový postup je nezbytný pro odstranění jeho údajné neurčitosti. Ve skutečnosti je jistá míra neurčitosti nezbytnou vlastností každé právní normy; teprve neurčitost vylučující seznání normativního obsahu právní normy za pomoci obvyklých interpretačních postupů činí ji rozpornou s ústavním požadavkem právní jistoty. Ve vztahu k pojmům používaným v obecně závazných vyhláškách obcí lze navíc očekávat (a do jisté míry i tolerovat) jistou nižší kvalitu právotvorby; postačí (ale je přitom nezbytné), aby byl průměrně rozumný adresát vyhlášky obce schopen uvážit, co je po něm požadováno. Napadenou vyhláškou použité pojmy "sousedství" a "bezprostřední sousedství" jsou snadno ... |
| II. ÚS 4160/12 | 23. 4. 2013 | Odvolací soud, který vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a na jeho základě vydal - aniž to ve vztahu k účastníkům předem deklaroval - rozhodnutí, jež naprosto odlišně upravuje, resp. neupravuje styk nezletilého s jeho biologickým otcem, přičemž účastníky řízení předem neseznámil se svým odlišným právním názorem, a tím jim nedal příležitost se k tomuto názoru vyjádřit, nedostál kritériím spravedlivého procesu zakotveným v čl. 36 Listiny. Pokud odvolací soud nevzal v úvahu všechny aspekty a specifika věci, ale při hodnocení zájmu dítěte na úpravě styku s biologickým otcem zcela formálně přihlédl pouze k současnému postoji malého dítěte, ovlivněného přáním matky a jejího manžela, aniž by zhodnotil předchozí již pevný a citový vztah s jeho biologickým otcem a právě v tomto kontextu posuzoval zájem dítěte při rozhodování o úpravě styku s biologickým otcem, došlo k porušení práva chráněného čl. 10 a 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 Úmluvy ... | |
| IV. ÚS 1783/11 | 23. 4. 2013 | Účelem ustanovení občanského práva týkajících se vymezení jednotlivých smluvních typů či důvodů neplatnosti smlouvy má (musí) být proporcionální ochrana veřejného zájmu či práv třetích osob, a nikoliv vytváření pastí či labyrintů, v jejichž změti se snadno ztratí nejen projev vůle právních laiků, nýbrž i osoby povolané k autoritativnímu výkladu práva. Jedním ze základních principů výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Tento přístup je odrazem respektu k autonomii vůle smluvních stran, funkci smluvních vztahů i k samotné povaze soukromého práva. V případech, v nichž existuje vícero plauzibilních interpretací, z nichž některé respektují nepochybně vyjádřenou vůli účastníků právního vztahu, zatímco jiné - byť formálně jinak udržitelné - jejich vůli deformují či dokonce zcela popírají, musí dostat přednost výklad (výklady) prve uvedený. | |
| IV. ÚS 3727/12 | 23. 4. 2013 | V nálezu sp. zn. I. ÚS 3296/12 ze dne 18. 12. 2012 (N 205/67 SbNU 615) [a poté i v nálezu sp. zn. IV. ÚS 2116/12 ze dne 14. 2. 2013 (N 30/68 SbNU 331)] Ústavní soud vyložil, že byla-li žaloba podána za určitého stavu právní úpravy, podléhá poplatková povinnost právnímu režimu platnému a účinnému v době jejího podání, a to v celém jejím rozsahu, tj. nejen pokud jde o placení soudního poplatku, ale také co se týče jeho případného vracení. Vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy závazná pro všechny orgány i osoby. To platí i pro rozhodování Ústavního soudu samého, který musí respektovat vlastní závěry vyslovené v typově shodných věcech, nepřekoná-li vlastní právní názor vyslovený v nálezu procedurou realizovanou v důsledku postupu ve smyslu §23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. | |
| IV. ÚS 822/11 | 22. 4. 2013 | Ústavní soud zdůrazňuje, že již ve svém historicky prvním nálezu konstatoval, že naše nová Ústava České republiky není založena na hodnotové neutralitě, není jen pouhým vymezením institucí a procesů, ale včleňuje do svého textu i určité regulativní ideje, vyjadřující základní nedotknutelné hodnoty demokratické společnosti. Český ústavní pořádek v tomto pojetí akceptuje a respektuje princip legality jako součást celkové koncepce právního státu, neváže však pozitivní právo jen na formální legalitu, ale výklad a použití právních norem podřizuje jejich obsahově-materiálnímu smyslu, podmiňuje právo respektováním základních konstitutivních hodnot demokratické společnosti a těmito hodnotami také užití právních norem měří. To znamená i při kontinuitě se "starým právem" hodnotovou diskontinuitu se "starým režimem". Z uvedeného plyne, že kritériem ústavní aprobovatelnosti právního aktu (přijatého za komunistického režimu) a jeho účinků není toliko dodržení kompetenčního a procesního rámce jeho p ... | |
| II. ÚS 225/13 | 18. 4. 2013 | V posuzovaném případě je nepochybné, že usnesení soudu prvního stupně bylo stěžovateli oznámeno vyhlášením v průběhu veřejného zasedání. Pokud bylo usnesení vyhlášeno v přítomnosti navrhovatele, tak jej není již nutné doručovat. Ovšem jazykový výklad je toliko prvotním přiblížením se k významu normativního textu. Ten, kdo podává stížnost, musí dostat příležitost argumentačně vyjádřit svůj nesouhlas k rozhodnutí vyjádřenému v podobě, z níž nadřízený soud při svém rozhodování vychází. Aby tato příležitost mohla efektivně nastat, musí být napadané rozhodnutí doručeno účastníkovi řízení. Nic na tom nemění, že je stížnostní řízení postaveno na revizním principu a je iniciováno podáním i neodůvodněné stížnosti, jak vyzdvihuje stížnostní soud. Ústavní soud tudíž shledal ústavní stížnost opodstatněnou, a proto jí částečně vyhověl. Bylo porušeno základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že stěžovateli nebylo oznámeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve formě, v níž o něm stížnostní soud r ... | |
| Pl. ÚS 25/12 | 17. 4. 2013 | 2 | Paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem v občanském soudním řízení, stanovené ve vyhlášce Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších vyhlášek, zcela pomíjejí věcnou náročnost sporu, počet provedených úkonů ve věci, časovou náročnost a účelnost vymáhání práva nebo bránění nároku a způsob skončení věci. Výše náhrady nákladů právního zastoupení přiznávaná na základě přísudkové vyhlášky je často zjevně nepřiměřená povaze a obsahu sporu a nepřiměřeně zatěžuje neúspěšnou stranu řízení zejména v situacích, kdy hodnota předmětu sporu se pohybuje v nižších pásmech a v pásmu bagatelnosti. Aplikace uvedené vyhlášky ... |
| I. ÚS 4081/12 | 16. 4. 2013 | Stěžovatelka shledávala porušení svých základních práv mimo jiné v tom, že stížnost státního zástupce (proti usnesení soudu prvního stupně) jí nikdy nebyla doručena, a k námitkám v ní uplatněným se tedy nemohla vyjádřit. To platí tím spíše, jestliže krajský soud v napadeném usnesení toliko převzal argumentaci státního zástupce obsaženou v jeho stížnosti. Ústavní soud uvádí, že touto otázkou se ve své judikatuře - dokonce i nálezové - již zabýval [nálezy ze dne 14. 10. 2010 sp. zn. I. ÚS 2025/10 (N 210/59 SbNU 69) a ze dne 15. 11. 2011 sp. zn. I. ÚS 395/11 (N 196/63 SbNU 283)]. Z citované nálezové judikatury plyne právní názor, že porušením základního práva na spravedlivý proces je, pokud obecný soud nezašle dříve ustanovenému obhájci - o jehož odměně rozhoduje - k vyjádření stížnost druhé strany, která obsahuje konkrétní argumentaci (a contrario blanketní stížnost). Tím spíše platí tento právní názor se zřetelem na specifika nyní posuzované věci, neboť napadené usnesení krajského soudu ... | |
| II. ÚS 123/12 | 16. 4. 2013 | Jestliže soud neposoudil výdaje související se zastupováním vedlejšího účastníka - České republiky - Ministerstva financí - advokátem v soudním řízení z hlediska jejich potřebnosti k účelnému uplatňování nebo bránění práva, a tedy z hlediska toho, zda jejich úhradu lze spravedlivě žádat po stěžovatelích s poukazem na ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř., porušil právo stěžovatelů na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud stěžovatelům uložil povinnost k peněžitému plnění z jejich majetku, zasáhl současně do vlastnického práva stěžovatelů, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| II. ÚS 3679/12 | 16. 4. 2013 | Jestliže obvodní soud nedostál své povinnosti plynoucí pro něj z ustanovení §115a o. s. ř., tj. nařídit jednání ve věci, a tím zajistit účastníku řízení možnost předstoupit před soud, předestřít mu svá tvrzení, vyjádřit se k žalobě a předložit důkazy za účelem hájení svých práv, svým postupem tak odepřel stěžovateli právo na přístup k soudu a právo na projednání věci v jeho přítomnosti (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). | |
| II. ÚS 1548/11 | 16. 4. 2013 | Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 473/01 ze dne 13. 12. 2001 (N 198/24 SbNU 491) Ústavní soud připomněl, že při doručování rozhodnutí vyhotovených soudy účastníkům nelze připustit stav, který by byť jen vzbuzoval pochybnosti o tom, zda tato rozhodnutí byla doručena či nikoli. Pokud tedy dovolací soud na základě šetření, dle něhož bylo již odvolacím soudem rozhodnuto, že nebylo prokázáno řádné doručení písemnosti stěžovatelce, bez dalšího šetření uzavřel, že opakované doručení bylo nadbytečné a že již doručení první založilo účinky doručení řádného, jeho postup je v rozporu s ústavně zaručeným právem stěžovatelky na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, spočívajícím v odepření možnosti domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu. | |
| I. ÚS 3206/10 | 16. 4. 2013 | Ústavní soud rovněž považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může složité jevit. Podle názoru Ústavního soudu by tedy bylo příliš tvrdé trvat na tom, aby stěžovatelé v inkriminované době (pod sankcí prekluze), kdy se teprve tvořila judikatura v restitučních věcech, postupovali natolik procesně opatrně, a to přes všechny okolnosti věci mluvící v jejich prospěch (zápis v evidenci nemovitostí, konzultace s odpovědným státním úředníkem, skončení nájmu statkem a fyzické předání pozemků stěžovatelům, z nichž jeden na nich pak nerušeně hospodařil), že by byli měli požádat o navrácení předmětných pozemků podle příslušného restitučního zákona. ... | |
| III. ÚS 2201/10 | 11. 4. 2013 | Výkladu rozhodného podústavního práva v duchu ústavních imperativů zakotvených v čl. 36 odst. 3 ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod odpovídá názor, že odpovědnost státu za škodu vzniklou rozhodnutím o zadržení řidičského průkazu podle §15 odst. 1 vyhlášky č. 87/1964 Sb., o řidičských průkazech, nelze vyloučit jen proto, že k výslovnému (formálnímu) zrušení tohoto správního rozhodnutí nedošlo, jestliže lze uvažovat o faktickém "odstranění" tím, že dříve zadržený řidičský průkaz je navrácen coby přímý důsledek určitého výsledku jiného řízení (zproštění obžaloby ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví). | |
| I. ÚS 1301/10 | 8. 4. 2013 | Obdobným případem se Ústavní soud zabýval již ve svém nálezu ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. II. ÚS 557/04 (N 68/36 SbNU 725) - jak na to poukázal i stěžovatel - a dospěl k závěru, že účelem řízení bylo, "aby zástavní věřitel získal exekuční titul pro realizaci zástavního práva", resp. že jeho předmětem je "nárok realizovat zástavní právo"; přitom výslovně odmítl, že by tímto předmětem bylo přiznání peněžité částky. Ústavní soud v uvedeném nálezu rovněž konstatoval, že předmět řízení je nutno v takovém případě ve smyslu zákona o soudních poplatcích chápat jako "penězi neocenitelný". Z toho je zcela patrné, že předmětem téhož řízení nemůže současně být zaplacení peněžité částky ve smyslu §3 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za posk ... | |
| IV. ÚS 235/11 | 5. 4. 2013 | Skutečnost, že dlužník splnil svou povinnost dobrovolně bez přímé exekuce, je třeba zohlednit, neboť základem pro určení odměny za provedení exekuce ukládající zaplacení peněžité částky je výše exekutorem vymoženého plnění. Rozhodující skutečností je to, že pověřenému soudnímu exekutorovi žádné náklady v souvislosti s prováděním exekuce nevznikly, protože stěžovatel svou povinnost splnil dobrovolně, a to ještě předtím, než mu došlo usnesení o nařízení exekuce, tj. daleko dříve, než mohlo dojít k jejímu vynucenému provedení. | |
| I. ÚS 3271/12 | 4. 4. 2013 | Pokud se Nejvyšší soud při svém rozhodování opomenul zabývat námitkou stěžovatelky, že ve věci rozhodoval Ústavní soud Slovenské republiky, a nevzal v úvahu ani její další uvedené námitky, jedná se ve svém důsledku o postup vedoucí k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ze strany dovolacího soudu se jedná taktéž o tzv. překvapivé rozhodnutí, neboť dovolací soud neseznámil účastníky se svým odlišným právním názorem a nedal jim příležitost se k tomuto názoru vyjádřit. Stěžovatelka tak nevěděla, že dovolací soud na věc nahlíží jinak, a nemohla tomu přizpůsobit své právní a skutkové námitky, které uplatnila až v ústavní stížnosti. Postup, kdy dovolací soud zamítne dovolání s odůvodněním, že závěr odvolacího soudu je správný [v předmětné věci byl shledán soudem odvolacím i dovolacím důvod pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], přičemž k závěru o věcné správnosti výroku dospěj ... | |
| Pl. ÚS 6/13 | 2. 4. 2013 | 2 | Test proporcionality byl Ústavním soudem formulován již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/94 (N 46/2 SbNU 57; 214/1994 Sb.) jako kaskáda přezkumu dle tří kritérií. Prvním je kritérium vhodnosti, tj. odpověď na otázku, zdali institut omezující určité základní právo umožňuje dosáhnout sledovaný cíl. Druhým kritériem poměřování základních práv a svobod je kritérium potřebnosti, spočívající v porovnávání legislativního prostředku omezujícího základní právo, resp. svobodu s jinými opatřeními umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se základních práv a svobod. Třetím kritériem je pak porovnání závažnosti obou v kolizi stojících základních práv. Avšak samozřejmým předpokladem přezkumu kritéria vhodnosti (prvního kroku testu) je zodpovězení otázky, je-li cíl sledovaný normativní úpravou posuzovanou Ústavním soudem legitimní. S ohledem na skutečnost, že samotnou podstatou testu proporcionality je snaha o nalezení rovnováhy mezi protichůdnými ústavními principy, může být kritérium vho ... |
| III. ÚS 772/13 | 28. 3. 2013 | Dovolání přípustné podle §237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., je mimořádným opravným prostředkem, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb. a zákona č. 404/2012 Sb.). Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., není ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž bylo možné podat dovolání za podmínek podle §237 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., přípustná, pokud stěžovatel řádně a účinným způsobem nevyčerpal i tento mimořádný opravný prostředek. Jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je totiž uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., že rozhod ... | |
| Pl. ÚS 17/13 | 27. 3. 2013 | Procesní ustanovení obsažené v §98 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění, jež bylo účinné do 7. března 2013, je pro žalovaného příznivější, než ve znění účinném od 8. března 2013, neboť do výčtu důvodů, pro něž nelze řízení zastavit (nýbrž naopak v řízení by bylo třeba pokračovat), výslovně zařadilo další důvod, a sice zánik funkce prezidenta uplynutím doby, na kterou byl zvolen. V případě, že žalované ústavní delikty měly být spáchány před datem 8. 3. 2013, lze absenci výslovné právní úpravy pro postup Ústavního soudu v případě, kdy po podání ústavní žaloby skončí funkce prezidenta uplynutím doby, na kterou byl zvolen, hodnotit jako mezeru v právu, kterou je zapotřebí vyplnit interpretací per analogiam. Analogie ve prospěch obviněného (analogia in bonam partem) je přípustná, a to i v oblasti práva procesního. V této posuzované věci Ústavní soud pokládá za analogický důvod, srovnatelný s výslovně uvedeným důvodem vedoucím k zastavení řízení v §98 odst. 2 zák ... | |
| III. ÚS 508/13 | 25. 3. 2013 | Absence zákonné úpravy zvláštního řízení, v jehož rámci by se mohlo více oprávněných osob domáhat za splnění podmínek vymezených nálezem Ústavního soudu ze dne 4. března 2004 sp. zn. III. ÚS 495/02 (N 33/32 SbNU 303) uzavření smlouvy o bezúplatném převodu konkrétního jimi vybraného pozemku ve vlastnictví České republiky, neumožňuje, aby byly jednotlivé oprávněné osoby, které uplatnily tento nárok žalobou vůči Pozemkovému fondu České republiky (nyní České republice - Státnímu pozemkovému úřadu; srov. §22 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů), účastníky řízení všech na základě těchto žalob zahájených řízení. Z tohoto důvodu nejsou tyto osoby ani aktivně legitimovány k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto v řízení o žalobě jiné oprávněné osoby. | |
| I. ÚS 1933/10 | 20. 3. 2013 | Ústavní soud předesílá, že věcí úzce související s nyní řešeným případem se již zabýval v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 1940/10 [skončeném nálezem sp. zn. II. ÚS 1940/10 ze dne 11. 11. 2010 (N 222/59 SbNU 207)], ve kterém vyhověl ústavní stížnosti A. Š., zrušil příkaz Okresního soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 5 Nt 705/2010 ze dne 23. dubna 2010 a vyslovil, že vykonáním domovní prohlídky dne 26. května 2010 byla porušena základní práva této stěžovatelky podle čl. 8 odst. 2 ve spojení s čl. 12 Listiny základních práv a svobod. V posuzovaném případě orgány veřejné moci činily úkony na základě Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních (č. 550/1992 Sb.), ve znění dodatkových protokolů, ve prospěch justičního orgánu Spolkové republiky Německo. V důsledku toho se jedná o ústavně relevantní plnění mezinárodního závazku (čl. 1 odst. 2 Ústavy), což však nemůže být v žádném případě důvodem opomíjení základních práv či svobod dotčených osob, garantovaných ústavním pořádkem, ta ... | |
| I. ÚS 1665/11 | 19. 3. 2013 | Rozhodování o výši náhrady za nemajetkovou újmu, resp. o výši přiměřeného zadostiučinění obecně splňuje podmínky aplikace ustanovení §136 o. s. ř. Za ne zcela přiléhavý odhad výše budoucího přiznaného nároku nemůže být žalobce v rámci náhrady nákladů řízení sankcionován. Výklad opačný je příliš formální a vede ke zhoršení postavení toho účastníka řízení, jenž byl v meritu sporu úspěšný. | |
| II. ÚS 376/12 | 14. 3. 2013 | U statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem nákladem účelně vynaloženým. | |
| II. ÚS 3810/12 | 14. 3. 2013 | Za důvod hodný zřetele ve smyslu §150 o. s. ř. opodstatňující nepřiznání nákladů řízení nelze považovat bez dalšího skutečnost, že se jednalo o otázku právního posouzení, která není zcela jednoznačná. Důvodem pro nepřiznání nákladů řízení s odkazem na §150 o. s. ř. nemůže být ani neschopnost nalézt správný výklad posuzované problematiky ze strany soudu a s tím spojená délka řízení vedoucí k růstu nákladů účastníka řízení. | |
| II. ÚS 3406/10 | 14. 3. 2013 | Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení. Za situace, kdy rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale pouze odkazuje na výběr "soudem", tedy obchodní společností, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a rozhodčí smlouva je tudíž neplatná, porušil obecný soud, který se otázkou pravomoci rozhodce nezabýval, právo účastníka řízení zaručené čl. 36 Listiny. | |
| I. ÚS 1312/11 | 13. 3. 2013 | Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81 a 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Výklad či aplikaci předpisů obecného práva obecnými soudy však lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv či svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. | |
| I. ÚS 2306/12 | 13. 3. 2013 | Ústavněprávní základ ochrany rodiny a rodičovství je obsažen v čl. 32 Listiny. Konkrétně pak čl. 32 odst. 4 Listiny garantuje rodičům právo pečovat a vychovávat děti a naopak dětem zajišťuje právo na rodičovskou výchovu a péči. Systematické zařazení tohoto práva do kategorie práv hospodářských a sociálních se pak nutně musí odrazit v interpretaci tohoto práva, a to nikoliv jen jako práva rodičů a dítěte na to, aby státní moc nezasahovala do rodinné péče, nýbrž naopak i tak, aby takové péči státní moc poskytovala specifickou ochranu. Péče o dítě a výchova dítěte předpokládá zajištění materiálních i nemateriálních (citových, psychosociálních, kulturních atd.) podmínek toho, aby dítě mohlo v přirozeném rodinném prostředí rozvíjet všechny své osobní schopnosti a možnosti, které ve výsledku povedou k odpovídající socializaci dítěte. Jinak řečeno, je právem dítěte i rodiče pečujícího o dítě, aby stát této péči poskytoval zvláštní ochranu. Objektivní nemožnost dítěte živit se samostatně z dův ... | |
| IV. ÚS 512/12 | 13. 3. 2013 | Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti výkladu a aplikace podústavního práva, věcné nesprávnosti či nerespektování jednoduchého práva ani k nápravě zjevných chyb, kterých se obecné soudy dopustí, neboť tím by byl Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Současně však, může-li mít evidentní pochybení obecného soudu důsledky pro výsledek řízení, nemůže Ústavní soud rezignovat na přezkum napadeného rozhodnutí z hlediska článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Takový dopad do práv účastníků má i evidentní omyl soudu, v jehož důsledku nastane diskrepance mezi tím, co soud vyslovit chtěl, a tím, co ve skutečnosti výrokově vyslovil; důsledkem této diskrepance je právní nejistota účastníků sporu. | |
| IV. ÚS 1241/12 | 13. 3. 2013 | Pro nalézání práva je vždy nezbytné vycházet z individuálních, tedy na konkrétních skutkových zjištěních založených, rozměrů každé soudem projednávané věci. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti učinit vše pro nalezení spravedlivého řešení, jakkoliv se to může jevit složité. Spravedlnost musí být v procesu, kterým soud interpretuje a aplikuje právo, vždy přítomna jako hodnotový činitel, neboť nad každým utvářením soudního rozhodnutí klene se dvojí imperativ: rozhodnutí musí být nejen zákonné, ale především spravedlivé. Úkolem soudu je rozpoznat skrze zákon spravedlnost. | |
| IV. ÚS 4709/12 | 6. 3. 2013 | Obdobně jako ve věcech projednávaných Ústavním soudem pod sp. zn. IV. ÚS 2735/11 [nález sp. zn. IV. ÚS 2735/11 ze dne 3. 4. 2012 (N 71/65 SbNU 9)] a sp. zn. III. ÚS 1624/12 [nález sp. zn. III. ÚS 1624/12 ze dne 27. 9. 2012 (N 164/66 SbNU 433)] podle náhledu Ústavního soudu došlo i v projednávané věci k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces, neboť stěžovatel namítal v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce neplatnost rozhodčí doložky a Městský soud v Praze tuto jeho námitku (nesprávně) odmítl s tím, že není oprávněn se platností rozhodčí doložky (a tedy pravomocí rozhodce) zabývat a obrana stěžovatele má spočívat v podání žaloby o zrušení rozhodčího nálezu. Tento nesprávný závěr Městského soudu v Praze nekoresponduje též s požadavky vyplývajícími ze směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. | |
| II. ÚS 3564/12 | 5. 3. 2013 | I. Při rozhodování, zda má být postupováno podle §262 trestního řádu, musí být brán zřetel na to, že institut zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je důležitým prvkem právní jistoty, jejíž prolomení je nutno chápat jako postup nestandardní a zcela výjimečný. Takovýto krok musí být odůvodněn vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. Příkladem takovéto situace může být s ohledem na okolnosti konkrétní věci i opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu. Je nezbytné, aby v takovémto případě zrušující rozhodnutí odvolacího soudu vždy obsahovalo konkrétní výhrady k rozhodnutím soudu prvního stupně. Zároveň platí, že uvedené ustanovení nevytváří odvolacímu soudu širší prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry soudu prvního stupně, než jaký mu vymezuje trestní řád, ať už jde o oprávnění ve věci sám meritorně rozhodnout ... | |
| Pl. ÚS 4/13 | 5. 3. 2013 | K projednání návrhu na zrušení amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. | |
| IV. ÚS 3439/11 | 4. 3. 2013 | V případě uplatňování nároku na zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu stěžovatele, způsobenou rozhodnutím o vazbě či trestu, vzniklého již za účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, je třeba postupovat podle čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a ustanovení §31a a §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160 ... | |
| II. ÚS 2751/11 | 28. 2. 2013 | Tím, že Městský soud v Praze přiznal stěžovateli jako ustanovenému zástupci žalobce odměnu ve zkrácené výši dle ustanovení §9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), shodně jako odměnu opatrovníka, porušil jeho právo na legitimní očekávání ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, dále porušil čl. 89 odst. 2 Ústavy stanovící závaznost vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu pro všechny orgány a osoby, neboť v předmětné věci nerespektoval závazný právní názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu sp. zn. II. ÚS 2388/10 ze dne 21. dubna 2011 (N 80/61 SbNU 261), a to aniž by předložil dostatečně odůvodněnou (konkurující) argumentaci způsobilou vyložit, proč se od tohoto právního názoru odchyluje, což ve svém důsledku vedlo k porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| III. ÚS 2349/12 | 28. 2. 2013 | Rozhodl-li státní zástupce (po 31. 12. 2011) o stížnosti stěžovatelky proti usnesení policejního orgánu o uložení pořádkové pokuty, porušil ustanovení §146a odst. 2 trestního řádu; toto porušení tzv. jednoduchého práva současně zakládá porušení ústavnosti, neboť napadené rozhodnutí vydal orgán, který k tomu neměl žádnou pravomoc, navíc stěžovatelce byla v důsledku tohoto postupu odepřena možnost soudní ochrany, která jí jako osobě postižené pořádkovou pokutou náleží. | |
| III. ÚS 3900/12 | 28. 2. 2013 | Závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro neurčitost jeho předmětu, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení. Nelze vystačit pouze s gramatickým výkladem. Významnou roli zde hraje především výklad teleologický. Je proto nutné se vždy ptát po účelu zákonného příkazu či zákazu. Ústavní soud zdůrazňuje, že v soukromoprávní sféře je třeba určitost právního úkonu posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétním okolnostem daného případu, přičemž pro interpretaci obsahu závazkového vztahu je rozhodující skutečná vůle obou smluvních stran v době uzavření smlouvy. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že v soukromém právu se aplikuje zásada pacta sunt servanda (smlouvy se musí dodržovat) - a to i v případech, kdy je to pro některou ze smluvních stran nevýhodné. Smluvní strana si musí být vědoma své odpovědnosti ve smluvních vztazích a nemůže smlouvy uzavírat, a později namítat jejich neplatnost dle své vlastní vůle. V soukromoprávní sféře platí zásada, že co není zakázáno, ... |