Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2013

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
IV. ÚS 3678/12 18. 12. 2013 Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. I. ÚS 3372/11 ze dne 24. 7. 2013 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) uvedl, že právní řád a jeho interpretace Ústavním soudem soudům zachovává prostor, aby ve svých rozhodnutích zohlednily nejen okolnosti průběhu řízení, ale i případné chování účastníků a jejich poměry konstituované ještě před jeho zahájením (viz ustanovení §143, §147 odst. 1, §150 a §151 odst. 2 o. s. ř.). Soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení jsou povinny posoudit účelnost právního zastoupení žalobce, zvláště ve specifických případech, kdy jde zaprvé o řízení, v němž proti rozsudku nalézacího soudu není odvolání přípustné (řízení o tzv. bagatelní věci), zadruhé jednotlivé žaloby se v zásadě liší jen údaji o žalovaných a žalované částce (jde o tzv. formulářovou žalobu), zatřetí jde o pohledávky ze smluv, kde jednou ze stran byl spotřebitel, začtvrté jde o smlouvu nebo podmínky jiného právního důvodu k plnění, při nichž je spotřebitel fakticky vyloučen z možnosti sjednat s ...
I. ÚS 2665/13 12. 12. 2013 Vazební detence trestně stíhané osoby při hrozícím vysokém trestu podle §67 písm. a) trestního řádu nemusí být vždy namístě, resp. specifické okolnosti případu v relaci k váze a průkaznosti argumentů svědčících pro útěkovou vazbu mohou být co do své přesvědčivosti zeslabeny konkrétními skutečnostmi jiného druhu na straně obviněného, tedy "silnými" důvody, jež pro svůj obsah opodstatněnost útěkové vazby vylučují. Jsou tak jakousi argumentační protiváhou konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu, přičemž mezi těmito kritérii se při výsledném hodnocení uplatní princip úměrnosti (proporcionality). Obviněný je oprávněn takové důvody na svou obhajobu vznášet a soud k nim musí přihlížet a vypořádat se s nimi. Z judikatury Ústavního soudu se podává restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní důsledky sociální a psychologické. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo j ...
III. ÚS 3221/11 12. 12. 2013 Zákaz retroaktivity dopadá na postup všech orgánů veřejné moci, včetně moci zákonodárné a soudní, ve druhém případě však - vzhledem ke specifické (zpravidla retrospektivní) povaze soudního rozhodování - obecné uplatnění nenalezne. Změna právního názoru vysloveného v soudních rozhodnutích, která představují ustálenou judikaturu, zvláště pak nejvyšších soudních instancí, vykazuje (materiálně) zpětný účinek, jenž stojí proti principu právní jistoty a důvěry jednotlivce v právo; ve vzájemné kolizi mezi potřebou právní jistoty a požadavkem materiální správnosti soudního rozhodnutí však významnou roli hraje postulát vnitřní otevřenosti soudního rozhodování jako podstatný strukturální element nezávislého nalézání práva a příkaz spravedlivého procesu. Z tohoto důvodu je nutno vycházet z principu, že změna ustálené judikatury je - byť za určitých materiálních a případně procesních podmínek - přípustná a nový právní názor zpravidla nalezne své uplatnění na všechny další kauzy, které soudy rozhod ...
I. ÚS 2208/13 11. 12. 2013 Nevyhnutelnou podmínkou ústavní konformity rozhodování o vazbě je dodržení principu kontradiktornosti řízení. Tento princip se projevuje dvěma způsoby. Povinností orgánů činných ve vazebním řízení je předestřít obviněnému všechna konkrétní skutková zjištění opodstatňující důvodnost vazby. Zároveň musí být obviněnému a jeho obhájci umožněno vyjadřovat se ke všem provedeným šetřením a případným provedeným důkazům, skutková tvrzení a důkazy zpochybňovat a vyvracet je protitvrzeními a případnými protidůkazy obdobně, jako je tomu u hlavního líčení. Při posuzování a přezkoumávání existence vazebních důvodů je tak povinností obecných soudů vzít v úvahu délku trvání vazby s ohledem na specifika konkrétního trestního řízení. Riziko uprchnutí nebo skrývání se obviněného za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání nebo trestu po případném propuštění z vazby na svobodu nemůže být v případě dlouhotrvající vazby založeno výlučně na skutečnosti, že obviněnému hrozí vysoký trest. Delší trvání vazby musí bý ...
I. ÚS 2469/12 10. 12. 2013 Pokud exekutor a okresní soud nevzali při stanovení odměny exekutora v úvahu skutečnost, že stěžovatel, byť až po nařízení exekuce, avšak stále ještě před jejím vynuceným provedením, vymáhanou částku v plné výši bez přímé účasti exekutora dobrovolně oprávněnému uhradil, znamená to, že porušili nejen ústavně zaručené základní právo stěžovatele na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny, ale také jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a v důsledku i čl. 89 odst. 2 Ústavy, neboť nevzali v úvahu závaznou judikaturu Ústavního soudu týkající se aplikace vyhlášky č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů.
III. ÚS 2801/11 10. 12. 2013 I. Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu, je-li advokát v občanském soudním řízení ustanoven zástupcem účastníka řízení, vzniká mu legitimní očekávání, že jeho odměna za poskytnutí právních služeb bude posléze v souladu se zákonem vypočtena na základě ustanovení advokátního tarifu o mimosmluvní odměně [vyhláška č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů]; jiný postup zásadně nelze připustit [srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 1534/10 ze dne 27. 6. 2012 (N 126/65 SbNU 629), sp. zn. I. ÚS 2278/10 ze dne 30. 11. 2010 (N 240/59 SbNU 443), sp. zn. II. ÚS 2751/11 ze dne 28. 2. 2013 (N 34/68 SbNU 361)]. II. Při odměňování ustanoveného advokáta v soudním řízení přitom není ve hře jen jeho odměna za práci, respektive jeho právo na ochranu majetku, nýbrž tuto problematiku je třeba vnímat v širší souvislosti, a to zejména v souvislosti s právem účastníka na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny. ...
Pl. ÚS 23/13 10. 12. 2013 Podle ustanovení čl. 88 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jsou soudci Ústavního soudu při svém rozhodování vázáni pouze ústavním pořádkem a zákonem o Ústavním soudu. Z citovaného ustanovení plyne, že v zásadě není v pravomoci Ústavního soudu zrušit ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. V proceduře přijetí zákona o Ústavním soudu a ani v naplnění kompetence zákonodárce v intencích čl. 88 odst. 2 Ústavy Ústavní soud nedostatky neshledal.
I. ÚS 1472/12 9. 12. 2013 V řízení před Ústavním soudem byla řešena otázka, zda Nejvyšší správní soud nezkrátil právo stěžovatelky (obce) na spravedlivý proces, jestliže se jejími námitkami nezabýval z hlediska tvrzené nezákonnosti napadeného opatření obecné povahy, a navíc (vzhledem k její předchozí pasivitě ve správním řízení) odmítl posouzení proporcionality zásahu do jejích práv při poměřování zájmů obce a kraje. Ústavní soud dospěl k závěru, že namítala-li stěžovatelka při přezkumu opatření obecné povahy v soudním řízení správním nezákonnost tohoto opatření (nikoli pouze nepřiměřený zásah do svých chráněných zájmů), měl se Nejvyšší správní soud jejími tvrzeními v tomto směru věcně zabývat. V rozsudku sp. zn. 6 Ao 5/2011 Nejvyšší správní soud dovodil, že ač z pohledu posouzení průběhu tvorby zásad územního rozvoje nemusí mít nepodání námitek nebo připomínek vliv na aktivní legitimaci dotčeného subjektu při soudním přezkumu, nelze po soudu oprávněně požadovat, aby při existenci rozporu opatření obecné povahy ...
I. ÚS 2881/12 9. 12. 2013 Ocitne-li se uplatňovaná výše co do základu oprávněného nároku v důsledku zjevného nadsazení vyčíslené částky v extrémním rozporu s jeho reálnou hodnotou, a žalobce přes zjevný impuls plynoucí z výsledku dokazování k výši nároku nevezme žalobu zčásti zpět, pak nelze znalecký posudek relevantní pro výši nároku použít dokonce na podporu argumentace, že by žádný z účastníků neměl mít právo na náhradu nákladů řízení. Není-li ve věci dán důvod pro moderaci rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (nepřiznání náhrady nákladů řízení zcela nebo zčásti v intencích §150 o. s. ř.), pak je na obecném soudu, jakou částku z titulu náhrady nákladů řízení podle zásad plynoucích z §142 odst. 2 a 3 o. s. ř. v řízení žalované přizná. Může jít o poměrnou část nákladů při (striktně vzato) částečném úspěchu ve věci, nebo také o plnou výši nákladů z toho důvodu, že žalovaná (stěžovatelka) byla v důsledku extrémně nadsazené částky uplatněné žalobou úspěšná takřka plnou měrou. Výrok obecného soudu o tom, že žádný z ...
III. ÚS 281/12 5. 12. 2013 Z hlediska přípustnosti ústavní stížnosti je rozhodné, zda byl stěžovatel před podáním ústavní stížnosti povinen požádat o navrácení lhůty ve smyslu §61 odst. 3 tr. řádu. Ústavní soud je názoru, že nikoli. Nasvědčuje tomu již to, že ani pro podání dovolání opírajícího se o dovolací důvod vyjádřený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu není předchozí postup dle ustanovení §61 odst. 3 tr. řádu podmínkou (srov. mutatis mutandis rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 932/2002, sp. zn. 7 Tdo 1464/2003 a sp. zn. 5 Tdo 518/2011); pro hodnocení posuzovaného procesního instrumentu (jako takového) nemůže překážet, že v dané věci nebylo dovolání přípustné [viz §265a odst. 1 a 2 tr. řádu]. Ustanovení §61 odst. 3 tr. řádu zjevně nezakotvuje "standardní" opravný prostředek (ať již řádný, či mimořádný), nýbrž jistou formu autoremedury (byť návrhové), čemuž ve sledovaném kontextu významně svědčí okolnost, že zákon nepředepisuje, aby o tomto prostředku byl účastník řízení poučen. Proto by neb ...
II. ÚS 415/12 4. 12. 2013 Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu ve věcech rozhodování o náhradě nákladů exekuce je patrný důraz na souvislost mezi skutečnou exekuční činností soudního exekutora a vymožením pohledávky, a to při zohlednění aktivity povinného, která není bezprostředně vynucena kroky dotýkajícími se konkrétně majetkové podstaty povinného. Ústavní soud ve vztahu k jakémukoliv rozhodování o nákladech řízení zdůrazňuje, že nesmí být formální a mechanické, ale musí zohledňovat konkrétní okolnosti daného případu.
II. ÚS 2697/13 3. 12. 2013 Výzva, třebaže byla vyhotovena s ohledem na požadavek vyplývající z §10 zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, veškeré náležitosti požadované §142a o. s. ř. splňovala (obsahovala lhůtu k plnění v délce 15 dnů od doručení, byla adresována a doručena žalované a obsahovala i poučení o následcích v případě nezaplacení dluhu ve lhůtě včetně povinnosti hradit náklady řízení). Uvedená výzva, přestože v době jejího zaslání nebyl ještě §142a o. s. ř. v účinnosti, tak splňovala i z pohledu pozdějších procesních předpisů všechny požadované náležitosti. Pakliže Okresní soud v Kolíně k této výzvě záměrně nepřihlédl a věc posoudil tak, že stěžovatelčino podání nesplňovalo náležitosti stanovené pro řádné uplatnění práva na náhradu nákladů, byl jeho výklad natolik extenzivní, že se dostal do extrémního rozporu s účelem a smyslem zákona - konkrétně s §142a o. s. ř. Takové rozhodnutí je třeba i přes jeho bagatelnost a skutečnost, že se jedná toliko o ...
I. ÚS 2485/13 2. 12. 2013 V nyní projednávané věci je nutno poměřovat přijatá opatření ve formě zajištění peněžních prostředků s veřejným zájmem, kterým byl v době jejich přijetí zejména zájem na zabránění protizákonnému vyvedení peněžních prostředků z dispozice stěžovatele a poté zájem na vyšetření závažné hospodářské trestné činnosti a spravedlivé potrestání případných pachatelů. Jedná se však rovněž o práva a oprávněné zájmy samotných členů družstva (vkladatelů), přičemž účelem přijatých opatření není je jakkoli poškodit v jejich majetkových právech, ale naopak ochránit jejich vklady na účtech stěžovatele. Z průběhu trestního řízení je zřejmé, že jediným účinným opatřením bylo v dané chvíli zajištění peněžních prostředků na účtech stěžovatele, tedy použití trestněprávních institutů, neboť zásah dohledového orgánu, kterým je Česká národní banka, ve formě zahájení správního řízení a rozhodnutí o předběžném opatření přišel až posléze. Ústavní soud tedy konstatuje, že negativní důsledky zajištění peněžních prost ...
I. ÚS 3161/13 2. 12. 2013 Ačkoli v §169 odst. 2 o. s. ř. zakotvená možnost neodůvodňovat usnesení o věcné příslušnosti podle §104a o. s. ř. není sama o sobě protiústavní, je třeba zvláště dbát na její ústavně konformní výklad, tj. zde výklad restriktivní, podle něhož tato usnesení musí být odůvodněna mimo jiné v případech, kdy se rozhodující soud odchyluje od odůvodněného závěru některého z účastníků řízení stran věcné příslušnosti soudu v dané věci.
I. ÚS 1787/11 28. 11. 2013 Při stanovení výše odměny soudního exekutora, má-li tato dostát požadavkům vyplývajícím z práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ochrany vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, je třeba zohlednit jistý stupeň dobrovolnosti ve splnění vymáhané povinnosti, byť k němu došlo až po nařízení exekuce, avšak stále před jejím vynuceným provedením. Nastane-li takováto situace, tato zásada by se měla aplikovat tím způsobem, že soudnímu exekutorovi náleží odměna v poloviční výši podle §11 odst. 1 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, (dále jen "exekuční tarif"). Toto pravidlo se přitom uplatní i pro případ, kdy se odměna exekutora stanoví podle §6 odst. 3 exekučního tarifu v minimální výši 3 000 Kč, a to bez ohledu na to, zda se pro určení té ...
I. ÚS 2787/13 28. 11. 2013 Napadený příkaz k domovní prohlídce vůbec neuvádí, že by se mělo jednat o úkon neodkladný a neopakovatelný, natož z jakých důvodů. Tento příkaz přitom finalizuje oprávnění policejního orgánu, coby orgánu veřejné moci, k zásahu do základního práva podle čl. 12 Listiny. Právě příkazem k domovní prohlídce je totiž konstatována důvodnost, resp. zákonnost její realizace, a to včetně případných podmínek, za kterých musí být vykonána. Tuto přezkumnou a do značné míry i dozorčí funkci soudu nad průběhem trestního řízení na sebe nemůže převzít sám policejní orgán tím, že v protokolu o provedení domovní prohlídky vzdor mlčení soudního příkazu k domovní prohlídce tuto označí za úkon neodkladný a neopakovatelný, jak se stalo v daném případě [k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3073/10 ze dne 10. 3. 2011 (N 41/60 SbNU 483)]. Z pohledu přezkumu příkazu k domovní prohlídce je přitom bez zásadního významu, zda byl návrh státního zástupce na vydání tohoto příkazu odůvodněn i neodkladn ...
I. ÚS 669/13 28. 11. 2013 Přestože nelze obecnému soudu upřít diskreci posouzení nákladů řízení úspěšného účastníka jako nikoli "potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva" ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., musí být takové odchýlení se od obecné procesní zásady odůvodněno tak, aby dovolilo učinit závěr o značné míře intenzity důvodů, jež vedly obecný soud k výjimečnému rozhodnutí, majetkově zasahujícímu nejen úspěšného účastníka řízení, ale podle okolností případu i jeho zástupce. V posuzované věci nejenže nelze dovodit uvedenou míru intenzity, ale zjištěné skutečnosti svědčí pro závěr právě opačný - totiž pro setrvání při zásadě úspěchu ve věci (zde konkrétněji procesního zavinění při zpětvzetí žaloby) ve vztahu k rozhodování o nákladech řízení. Těmito skutečnostmi jsou zejména souběžný, časově vzájemně vázaný průběh obou řízení, v nichž stěžovatelka vystupovala jednou jako podpůrce (vedlejší účastník) strany žalované, podruhé jako žalovaná; zástupce stěžovatelky přitom v rámci obou úkonů p ...
I. ÚS 111/12 28. 11. 2013 Ustanovení §406 odst. 1 trestního řádu stanoví, že není-li dána některá z výjimek v něm taxativně uvedených, nelze osobu, která byla na základě evropského zatýkacího rozkazu předána do České republiky z jiného členského státu Evropské unie, stíhat, omezit její osobní svobodu či ji osobní svobody zbavit pro jiný trestný čin spáchaný před předáním než ten, pro který byla předána. Takto vyjádřená zásada speciality zakládá subjektivní právo předané osoby nebýt stíhána nebo zbavena osobní svobody pro trestný čin, pro který předána nebyla. Nerespektováním této zásady ze strany orgánu veřejné moci by proto došlo k porušení jejího základního práva na osobní svobodu, neboť podle čl. 8 odst. 2 Listiny nesmí být nikdo stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.
III. ÚS 2352/13 27. 11. 2013 Obec vykonávající na základě soudního rozhodnutí povinnosti stálého opatrovníka vystupuje jako právnická osoba. Proto musí být její opatrovanec, jako fyzická osoba ve smyslu §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 83/2004 Sb., v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem zmocněným touto obcí.
II. ÚS 1942/12 26. 11. 2013 Vyjádření k dovolání zabývající se toliko věcnou správností dovolání samo o sobě nelze paušálně označit za pouhé formální uplatnění procesního práva, které by postrádalo povahu účelně vynaloženého prostředku ochrany práv. Neopodstatněným nepřiznáním práva na náhradu nákladů řízení spojených s podáním vyjádření k dovolání vedlejšího účastníka pak zasáhl Nejvyšší soud do základního práva stěžovatelů na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 33/13 26. 11. 2013 K porušení stěžovatelova práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod došlo nejprve tím, že nalézací soud odmítl jeho odvolání jako opožděně podané, neboť neztotožnil vlivem nečitelnosti elektronického podání, způsobené ovšem technickými problémy na straně soudu, elektronickou verzi odvolání s následně předloženým originálem ve smyslu §42 odst. 2 o. s. ř. I když tento jeho vadný postup posléze odvolací soud napravil, pochybil sám tím, že při určení dne náhradního doručení, který měl zásadní význam pro další řízení, nerespektoval kogentní zákonnou úpravu počítání lhůt, a odvolání, které bylo podáno ve lhůtě, vyhodnotil jako opožděné, následkem čehož nebylo toto odvolání řádně projednáno.
II. ÚS 1470/12 26. 11. 2013 Odvolací soud zatížil řízení o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva vadou, kterou lze hodnotit jako porušení základních práv stěžovatele, jež jsou mu garantována v čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a dále porušil čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 4, jakož i čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky, neboť jednak nerespektoval závazný právní názor Ústavního soudu vyjádřený v jeho předchozím nálezu vydaném v souzené věci a jednak se opakovaně přiklonil k formalistickému výkladu dotčeného notářského zápisu, spočívajícímu v tom, že vytrhl z kontextu notářského zápisu jen nepatrnou část, na jejímž základě pak podal svévolnou interpretaci, která je ve flagrantním rozporu s vůlí smluvních stran v notářském zápisu vyjádřenou.
II. ÚS 4927/12 26. 11. 2013 Jestliže krajský soud na zcela konkrétním způsobem předestřenou argumentaci stěžovatelky reagoval pouhým obecným konstatováním o neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene a jestliže se vůbec nevypořádal s právním názorem Ústavního soudu vysloveným v jeho stěžovatelkou předestřeném nálezu, porušil jak právo stěžovatelky na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tak i ustanovení čl. 89 Ústavy České republiky.
II. ÚS 1355/13 26. 11. 2013 Nelze se domáhat soudní ochrany vlastnického práva k věci, které žalobci svědčí jen proto, že porušil svou smluvní povinnost převést věc na žalovaného a takový protiprávní stav udržuje. V rovině ústavní nelze takovému formálnímu vlastnickému právu, existujícímu jen za současného porušování obecného přirozenoprávního principu pacta sunt servanda, poskytnout ochranu jako subjektivnímu veřejnému právu.
II. ÚS 924/13 21. 11. 2013 Ustanovení §80 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, podle něhož se totožnost prokazovala platným úředním průkazem, byl pokynem zákonodárce exekutorovi, podle čeho má totožnost ověřovat. Za jeho splnění exekutor odpovídal a pochybení v tomto směru může vyústit v jeho postih. Pouze ze skutečnosti, že v zápisu nebylo uvedeno výslovně, že prezentované doklady jsou platnými úředními průkazy, nelze bez dalšího dovodit opak, tedy že totožnost nebyla prověřena řádně. Ústavní soud připomíná, že aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsenzuálně akceptovaném významu je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti; takovým příkladem je přepjatý formalismus [viz též nálezy sp. zn. III. ÚS 606/04 ze dne 15. 9. 2005 (N 177/38 SbNU 421), sp. zn. III. ÚS 521/05 ze dne 23. 3. 2006 (N 70/40 SbNU 691), sp. zn. III. ÚS 151/06 ze dne 12. 7. 2006 (N 132/42 SbNU 57), sp. zn. II. ÚS 1005/12 ze dne 31. 1 ...
I. ÚS 2603/13 21. 11. 2013 Pokud jde o důkazní řízení, resp. proces při zjišťování skutkového stavu, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu. V projednávané věci Ústavní soud shledal v postupu obecných soudů takto vymezená ústavněprávní pochybení, přičemž ohledně soudu prvního stupně se jedná o absenci vztahu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (pokud jde o stěžovatelem předložené usnesení Policie České republiky), ohledně soudu druhého stupně lze navíc dovodit pochybení spočívající v opomenutí se vypořádat se stěžovatelem navrženými důkazy. Ústavní soud dospěl k závěru, že povinnosti soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit v případě napadených rozsudků Krajský soud v Ostravě a Okresní soud v Novém Jičíně nedostály. Ústavní soud je podobně jako Evropský soud pro lidská práva (srov. rozsudek ve vě ...
IV. ÚS 4684/12 20. 11. 2013 Dochází-li ke střetu principu ochrany dobré víry nového nabyvatele a principu ochrany vlastnického práva původního vlastníka, je nutno najít praktickou konkordanci mezi oběma těmito principy tak, aby zůstalo zachováno maximum z obou, a není-li to možné, pak tak, aby výsledek byl slučitelný s obecnou představou spravedlnosti [nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/11 ze dne 11. 5. 2011 (N 88/61 SbNU 359)]. V materiálním právním státu nelze a priori, bez pečlivého zhodnocení konkrétních okolností případu, odepřít ochranu osobě, která učinila určitý právní úkon s důvěrou v určitý skutkový stav, potvrzený údaji z veřejné, státem vedené evidence.
II. ÚS 4167/12 19. 11. 2013 Z důvodu nežádoucího nejednotného rozhodování obecných soudů ve skutkově i právně obdobných sporech tohoto typu, jakož i s ohledem na zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry Ústavní soud neodmítl ústavní stížnost pro zjevnou neopodstatněnost z důvodu bagatelní výše předmětu sporu a podrobil stížnostní námitky meritornímu přezkumu. Pokud soud svůj rozsudek postavil pouze na vlastním hodnocení smlouvy, z níž vycházel předmět sporu, aniž - alespoň stručným způsobem - reflektoval námitky stěžovatele, resp. jejich relevanci, porušil tímto postupem čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 2529/12 19. 11. 2013 Chybí-li ve výroku rozsudku, jímž byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti, délka tohoto zákazu činnosti, trpí tím rozsudek neurčitostí a nevykonatelností a zasahuje do právní jistoty stěžovatele. Pro naplnění ústavního imperativu určitosti a na něj navazujícího principu právní jistoty nedostačuje zhojení neúplnosti výroku v odůvodnění rozsudku [srov. mutatis mutandis nálezy sp. zn. IV. ÚS 565/02 ze dne 29. 9. 2003 (N 113/31 SbNU 21) a sp. zn. IV. ÚS 182/04 ze dne 4. 11. 2004 (N 168/35 SbNU 273) týkající se nezhojitelnosti vady skutkové věty trestního rozsudku prostřednictvím odůvodnění rozsudku]. Obecné soudy takovým postupem porušily čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. princip nezhoršení postavení obviněného v důsledku využití opravného prostředku zakotveného v článku 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s požadavkem kontradiktornosti dle článku 6 o ...
III. ÚS 3199/12 19. 11. 2013 Za porušení práva na soudní ochranu je třeba považovat nejen situaci, kdy je jednotlivec zcela zbaven možnosti k soudu přistoupit, nýbrž i situaci, kdy stanoveným postupem své právo před obecným soudem uplatnil, avšak tento soud výkladem procesních předpisů dospěl k závěru, že jednotlivci ochrana práv v takovém rozměru a šíři nenáleží, a formalisticky se odmítl námitkami účastníka řízení zabývat. Takový postup obecného soudu je třeba považovat za odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. zakládá tzv. úplnou jurisdikci odvolacích soudů v občanském soudním řízení, zakotvuje jejich oprávnění přezkoumávat skutková zjištění nalézacího soudu, tj. zakotvuje apelační povahu odvolací instance. Podle §213 odst. 2 o. s. ř. platí, že odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil ...
II. ÚS 4754/12 19. 11. 2013 Připuštění možnosti aplikace institutu promlčení na majetkové nároky založené ustanovením §60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, citelně zasahuje do vytvořeného legitimního očekávání oprávněných subjektů, a proto taková interpretace, zvolená obecnými soudy, je v rozporu s čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky.
I. ÚS 2578/10 14. 11. 2013 V rozsudku ze dne 23. 2. 1999 č. j. 2 Cdon 508/97-89, z jehož závěrů při svém rozhodování vycházely soud prvního a druhého stupně, Nejvyšší soud nerespektoval svou předcházející judikaturu, a to aniž by předložil dostatečně odůvodněnou (konkurující) argumentaci způsobilou vyložit, z jakých důvodů se od této judikatury odchyluje. Ústavní stížností napadeným usnesením, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky pro jeho údajnou nepřípustnost, poté Nejvyšší soud, který shora popsaný postup aproboval, odepřel stěžovatelce právo na přístup k soudu, čímž porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jak bude rozvedeno níže. V projednávané věci dospěl dovolací soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní právní význam, neboť se nejedná o řešení otázky v rozporu s hmotným právem anebo právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena dovolacím soudem či je rozhodována rozdílně odvolacími soudy n ...
III. ÚS 566/13 14. 11. 2013 Kontradiktornost se v soudním procesu nevztahuje jen na dokazování [např. ve smyslu článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy], ale zahrnuje i právo seznámit se s argumenty předloženými druhou stranou a vyjádřit se k nim. Z principu kontradiktornosti a rovnosti účastníků řízení je proto třeba vycházet i při hledání ústavně konformního výkladu ustanovení §286 odst. 1 a 2 tr. řádu a jeho vztahu k obecné úpravě stížnosti dle ustanovení §141 a násl. tr. řádu a neveřejného zasedání dle ustanovení §240 tr. řádu; přitom nelze pustit ze zřetele specifickou povahu obnovy řízení, jež na rozdíl od dovolání nebo stížnosti pro porušení zákona slouží jako mimořádný opravný prostředek k odstranění nedostatků pravomocného rozhodnutí skutkové povahy, čemuž koresponduje, že proti němu zákon připouští řádný opravný prostředek (stížnost dle §286 odst. 3 tr. řádu). Dokazování prováděné v obnovovacím řízení s cílem zjistit, zda tu jsou navrhovatelem tvrzené nové důkazy nebo skutečnosti ve smyslu ustanovení §278 odst ...
II. ÚS 2876/12 13. 11. 2013 Zákonným předpokladem vydržení jakožto originárního způsobu nabytí vlastnictví k věci je vedle uplynutí vydržecí doby i oprávněnost držby. Držba je oprávněná, pokud je držitel v dobré víře, že mu věc patří. Existence dobré víry se posuzuje objektivně; jde o to, zda držitel neměl a nemohl mít při běžné opatrnosti pochybnost, že věc ve skutečnosti patří někomu jinému. Vlastnictví k tzv. historickému majetku přešlo na obce účinností zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, tedy na základě aktu, jehož autorem je stát. Již tato skutečnost podle Ústavního soudu vyloučila v obecné rovině dobrou víru státu k historickému majetku obcí, byť s ním z různých důvodů i nadále fakticky nakládal. Správnost tohoto výkladu potvrzuje i pozdější postup zákonodárce. Ten zákonem č. 173/2012 Sb., s účinností od 29. 6. 2012, novelizoval ustanovení §8 zákona č. 172/1991 Sb. tak, že původní znění upravující lhůtu k podání návrhu na zápis do katastru nemovi ...
Pl. ÚS 22/13 12. 11. 2013 2 K definičním znakům materiálního právního státu patří zejména princip právní jistoty, jehož součástí je také předvídatelnost postupu zákonodárce při tvorbě práva a zákaz retroaktivity právních norem, resp. jejich retroaktivního výkladu. Ustanovení Ústavy České republiky a zákona č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a o Sbírce mezinárodních smluv, ve znění pozdějších předpisů, vylučují, aby zákonnou legislativní procedurou přijatý právní předpis působil zamýšlené účinky dříve, než byl vyhlášen. Zákaz zpětné účinnosti trestního práva je uznáván ve všech novodobých právních úpravách a je považován za stěžejní princip trestního práva. Tento zákaz v českém právním řádu nachází svůj odraz zejména v tzv. časové působnosti trestního zákona, upravené v čl. 40 odst. 6 Listiny a potažmo §2 trestního zákoníku. Specifikum posuzování trestnosti činu s ohledem speciální ústavní zásadu obsaženou v uvedeném čl. 40 odst. 6 Listiny limituje možnost ústavně konformního výkladu.
I. ÚS 1485/12 12. 11. 2013 Pokud byla žaloba podána za určitého stavu právní úpravy, podléhá poplatková povinnost právní režimu platnému a účinnému v době jejího podání, a to v celém jejím rozsahu, tj. nejen placení soudního poplatku, ale také jeho případné vracení. Obecné soudy nesprávnou interpretací přechodného ustanovení čl. II bodu 1 zákona č. 218/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, tedy tím, že stěžovateli nevrátily soudní poplatek, porušily jeho práva na ochranu majetku a na spravedlivý proces.
I. ÚS 2447/13 11. 11. 2013 Uzavřená, fakticky však pronajímatelem vzhledem ke konkrétním okolnostem (sociální status nájemce jako příjemce sociální dávky) oktrojovaná tříměsíční doba trvání nájmu, s možností následného dvouletého prodloužení vázanou na zcela obecně stanovené podmínky spojené s osobou nájemce, odporuje smyslu a účelu obecné zákonné úpravy v ustanovení §685 odst. 1 občanského zákoníku, byť toto ustanovení délku doby určité při sjednání nájmu nestanoví. Jde současně o nepřípustné omezení autonomie vůle nájemce jako účastníka právního vztahu, garantované v ústavněprávní rovině - souběžně s čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky - v čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Pro oblast soukromého práva je táž záruka odvoditelná z §2 odst. 3 občanského zákoníku, podle něhož je odchýlení se od zákona dohodou stran přípustné, nikoli však v rozporu se zákonným zákazem či povahou konkrétního ustano ...
I. ÚS 3512/11 11. 11. 2013 V rámci spotřebitelských smluv ujednání zakládající smluvní pokutu zásadně nemohou být součástí tzv. všeobecných obchodních podmínek, nýbrž toliko spotřebitelské smlouvy samotné (listiny, na niž spotřebitel připojuje svůj podpis).
IV. ÚS 4686/12 6. 11. 2013 Existuje-li zákonný důvod pro vyloučení soudce, definovaný speciální právní úpravou, v tomto případě zákonem č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, který je obecnou právní úpravou (trestním řádem) aplikovatelný i bez návrhu účastníka, není možno takové ustanovení přejít, aniž by tím současně nedošlo k porušení práva na zákonného soudce. Pokud krajský soud teprve po ukončení řízení ve věci stěžovatele zjistil, že existuje důvod k vyloučení soudce, a to na základě dalšího řízení v téže věci, ovšem ve vztahu ke společníkovi stěžovatele, byl postup vrchního soudu v řízení o stížnosti stěžovatele, v níž byla tato okolnost zmíněna, zásahem nejen do práva na zákonného soudce, ale i do práva na rovnost a do práva na spravedlivé soudní řízení a na ochranu práv nezávislým a nestranným soudem.
I. ÚS 1928/11 6. 11. 2013 I. Jednou z nezbytných povinností demokratického právního státu, který chrání práva a svobody jednotlivců ve své jurisdikci a zároveň si monopolizuje legální donucení, je zajištění vymahatelnosti práva. II. V celém průběhu procesu výkonu rozhodnutí je nutné mít na zřeteli nejen jeho účel v podobě uspokojení oprávněného, ale též dotčené zájmy a práva povinného, a to s ohledem na nikoliv nepodstatné zásahy do jeho práv, včetně jeho základních práv, s výkonem rozhodnutí zpravidla spojené. Výkon rozhodnutí lze tak mimo jiné nařídit pouze za podmínek striktně vymezených zákonem. Neoprávněný výkon rozhodnutí je způsobilý porušit základní práva povinného, typicky jeho právo vlastnit majetek a právo na soukromí, tj. práva chráněná čl. 11 a 10 Listiny, a samozřejmě též jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
IV. ÚS 500/13 5. 11. 2013 Zákonodárce v zákoně č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, znevýhodnil ty subjekty, kterým vznikla nemateriální újma rozhodnutím o vazbě a trestu za doby totality, před těmi, jimž vznikla nemateriální újma po 27. dubnu 2006. Nedostatky právní úpravy náhrady nemateriální újmy v zákoně č. 82/1998 Sb., způsobené rozhodnutím o vazbě či trestu před účinností zákona č. 160/2006 Sb. a před datem 18. března 1992, lze nahradit přímou aplikací čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod bez ohledu na to, že k samotnému vydání nezákonného rozhodnutí o vazbě ...
I. ÚS 2886/13 29. 10. 2013 Ústavnímu soudu obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení, trestního stíhání. Nicméně, je-li dotčeno právo stěžovatele na život podle čl. 2 Úmluvy, Ústavní soud musí přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky tohoto ustanovení na účinné vyšetřování. Závazek provést účinné vyšetřování se skládá z následujících samostatných aspektů: vyšetřování musí být a) nezávislé a nestranné, b) efektivní, c) rychlé, d) podrobeno veřejné kontrole a e) zahájeno z vlastní iniciativy orgánů činných v trestním řízení.
III. ÚS 562/12 24. 10. 2013 V exekučním řízení je možné přihlédnout pouze ke skutečnostem, které jsou rozhodné pro nařízení exekuce. Mezi takové skutečnosti patří např. vykonatelnost exekučního titulu, ale též pravomoc orgánu, který exekuční titul vydal. Ústavní soud spatřuje pochybení nalézacího a odvolacího soudu v tom, že při posuzování materiální vykonatelnosti exekučního titulu, kterým byl rozhodčí nález, se náležitě nevypořádaly s otázkou platnosti sporné rozhodčí doložky. Ústavní soud zastává názor, že pokud rozhodčí společnost není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona (§13 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů), měla by být osoba rozhodce jednoznačně stanovena, a to buď uvedením konkrétního jména, anebo jednoznačným určením jeho volby. V projednávané věci byl rozhodce vybrán ze seznamu rozhodčí společnosti, přičemž je nepochybné, že takový seznam rozhodců není neměnný, a může být tedy v okamžiku uzavřené rozhodčí doložky odlišný od seznamu existujícího v dob ...
Pl. ÚS 19/13 22. 10. 2013 2 Ačkoliv z práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod neplyne právo na zisk, stát je povinen vytvářet takové podmínky, které umožní jednotlivcům usilovat o jeho dosažení. Tento závěr se v plné míře uplatní i ve specifických poměrech podnikání v oblasti poskytování zdravotní péče, kde jsou v některých odbornostech hrazeny zdravotní výkony převážně nebo dokonce výlučně z veřejného zdravotního pojištění. Důsledkem jsou tak požadavky ve vztahu k regulaci úhrad za poskytnuté výkony, které by při normálním běhu věcí, odhlédnuv od případných rizik přirozeně spojených s podnikáním, měly umožňovat (nikoliv zajišťovat) víc než jen pokrytí nákladů poskytovaných služeb. Z hlediska práva na podnikání by naopak byla nepřijatelná taková úprava, která by tyto náklady, byť jen částečně, systémově přenášela na poskytovatele. Právní závěr, podle něhož "cenová regulace, nemá-li přesáhnout meze ústavnosti, nesmí evidentně snížit cenu tak, aby ...
Pl. ÚS 3/13 15. 10. 2013 2 Uhrazení daně celním úřadem ze zajištění daně není zákonem předkládaným způsobem placení daně, nýbrž způsobem náhradním, realizovaným v případě, že daňový subjekt daň řádně a včas neuhradí. Takový způsob je ovšem spojen s uložením pokuty ve výši 10 % z částky zajištění daně použité na úhradu daně, která by měla být pro daňový subjekt mimo jiné důvodem, aby daň řádně a včas uhradil a zákonem stanovené zajištění zůstalo nedotčeno. Za zákonem stanovených zákonných podmínek má Ústavní soud absenci pokuty při úhradě daně z poskytnutého zajištění, jak je koncipována v napadeném ustanovení §43 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, za podloženou racionálními a ústavně akceptovatelnými důvody, které nezakládají nepřípustnou diskriminaci daňových subjektů. Ústavní soud nemůže odhlédnout od skutečnosti, že napadená právní norma požadavek diferenciace sankcí respektuje již tím, že uložená pokuta je závislá na výši nedoplatku ke spotřební dani. Z tohoto pohledu ...
I. ÚS 2770/11 15. 10. 2013 Odvolací soud tím, že dle §55c odst. 3 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění do 31. 12. 2012, odmítl odvolání proti rozhodnutí soudního exekutora o odmítnutí návrhu na vyškrtnutí věcí ze soupisu pro opožděnost, zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces a nepřímo také do práva na ochranu vlastnictví. Ustanovení §55c odst. 3 písm. a) exekučního řádu ve znění do 31. 12. 2012 o nepřípustnosti odvolání dopadalo pouze na ta rozhodnutí soudního exekutora, kterými bylo meritorně rozhodnuto o návrhu třetí osoby na vyškrtnutí věci ze soupisu.
Pl. ÚS 25/13 9. 10. 2013 2 Předtím, než může být obžalovaný uznán vinným, musí být všechny důkazy v neprospěch obžalovaného v zásadě provedeny při veřejném přelíčení. Výjimky z této zásady lze akceptovat pouze s výhradou respektování práv obhajoby; obžalovanému tak obecně musí být dána možnost odpovídajícím a dostatečným způsobem zpochybnit svědectví v jeho neprospěch a vyslechnout ty, kdo svědectví poskytli, a to buď v okamžiku jejich výpovědi, nebo v pozdější fázi řízení. Evropský soud pro lidská práva stanovil tři kritéria pro posuzování námitek na poli článku 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy týkajících se nepřítomnosti svědka při jednání soudu. Podle těchto kritérií je třeba nejprve prověřit, zda je dán závažný důvod pro to, že obhajoba nemá možnost vyslechnout nebo nechat vyslechnout svědka obžaloby. Dále, pokud nedošlo k výslechu svědka ze závažného důvodu, nelze výpověď nepřítomného svědka v zásadě považovat za výlučný nebo rozhodující důkaz viny. Konečně, je-li jako důkaz připuštěna výpověď svědka, kterého nemě ...
I. ÚS 407/13 7. 10. 2013 Závěr o spáchání určitého trestného činu má pro obviněného význam již sám o sobě, a nejen až v návaznosti na výrok o trestu. Jestliže Nejvyšší soud v dovolacím řízení dospěje k závěru, že dovolatel byl uznán vinným určitým trestným činem, ač neměl být, není již možné, aby dovolání odmítl s tím, že by to ve smyslu §265i písm. f) trestního řádu nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného.
I. ÚS 3458/12 7. 10. 2013 Pokud byla žaloba podána za určitého stavu právní úpravy, podléhá poplatková povinnost právní režimu platnému a účinnému v době jejího podání, a to v celém jejím rozsahu, tj. nejen placení soudního poplatku, ale také jeho případné vracení. Obecné soudy nesprávnou interpretací přechodného ustanovení čl. II bodu 1 zákona č. 218/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, tedy tím, že vrátily stěžovateli soudní poplatky nedůvodně snížené o 20 %, porušily jeho práva na ochranu majetku a na spravedlivý proces.
I. ÚS 3758/11 3. 10. 2013 Přípustnost dovolání ve věci, v níž první instance uzná existenci nároku, ale považuje ho za neuplatnitelný (pro rozpor s dobrými mravy), a druhá instance jeho existenci úplně popře, odpovídá objektivně stanovenému smyslu a účelu §237 občanského soudního řádu ve znění účinném v době rozhodování dovolacího soudu. Pokud v posuzované věci Nejvyšší soud k této okolnosti nepřihlédl a stěžovatelčino dovolání odmítl, porušil její právo na spravedlivý proces.

Za rok 2013 bylo zveřejněno 234 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 1 z celkem 5 stran,
v čase 0,000108 sekundy z toho 0,000033 sekundy NoSQL databáze.