| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| I. ÚS 1671/13 | 28. 1. 2014 | I když subjektivní stránka trestného činu je výslednicí psychického vztahu pachatele k následku, nelze při dokazování zavinění u úmyslných majetkových trestných činů vycházet jen ze samotného vyjádření pachatele, nýbrž je třeba hodnotit také způsob provedení činu a jeho okolnosti (čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Podstata objektivní stránky trestného činu (čl. 39 Listiny základních práv a svobod) je pak určována především účastí pachatele na určité události, z které vzešel ohrožující nebo poruchový následek pro konkrétní společenský vztah (například zájem na ochraně vlastnického práva). | |
| III. ÚS 3837/11 | 23. 1. 2014 | Pakliže soud prvního stupně v rozporu s ustanovením §235d písm. c) o. s. ř. zrušil žalobou pro zmatečnost napadená rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně jen ve vztahu k jednomu ze dvou účastníků předchozího řízení, ačkoli oba byli ve věcně rovnocenné pozici nositelů nedílného společného práva, ustavil pro následné řízení poměry procesního excesu, který v intencích čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny - pro absenci statusu účastníka - má i rozměr ústavněprávní. Není-li v procesních možnostech obecných soudů takový stav napravit, nezbývá, než aby tak učinil Ústavní soud; smyslem jeho rozhodnutí je umožnit, aby řádným účastníkem nyní vedeného řízení o původním nároku před soudem prvního stupně nebyl jen jeden ze stěžovatelů, nýbrž stěžovatelé oba. Z důvodů efektivity a procesní ekonomie není možné tuto nápravu zjednat než odstraněním ústavní stížností napadených rozhodnutí ve věci samé (ačkoli rozhodná ústavněprávní vada se s nimi přímo nespojuje), jakož i "souvisejícího" předchozí ... | |
| III. ÚS 1900/13 | 23. 1. 2014 | 1. Rozhodnutí obecného soudu nezavazuje jiný soud v jiné, byť právně a skutkově totožné věci, přičemž z toho plynoucí případná diformita rozhodnutí je záležitostí v prvé řadě sjednocující judikatury Nejvyššího soudu. 2. Námitka jiného právního názoru ve vztahu k takové věci má proto charakter jakékoliv jiné námitky, s níž jsou obecné soudy povinny se v přezkoumatelné míře vypořádat, přičemž Ústavní soud není povolán posuzovat jiné rozhodnutí než to, které bylo ústavní stížností napadeno. Nepřísluší mu proto hodnotit, které z diformních rozhodnutí je po právu. | |
| IV. ÚS 1302/13 | 22. 1. 2014 | Ústavní soud v minulosti dovodil, že do účinnosti novely zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o odpovědnosti státu") provedené zákonem č. 160/2006 Sb. neexistovala v českém právním řádu jiná možnost pro uplatnění nároku za způsobenou nemateriální újmu a za nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí než žaloba na ochranu osobnosti [srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. IV. ÚS 428/05 (N 185/43 SbNU 115), z něhož vycházel v dané věci i vrchní soud]. Přijetím, resp. účinností výše citované novely zákona o odpovědnosti státu se situace zásadně mění, neboť ustanovením §31a byl do zákona začleněn nárok na náhradu nemajetkové újmy, která vznikla v důsledku nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 343 ... | |
| I. ÚS 2883/13 | 21. 1. 2014 | Jestliže je obviněný vzat do vazby výhradně z důvodů svědčících o nutnosti zajistit vyšetření jeho duševního stavu, jedná se o porušení čl. 8 odst. 5 Listiny, neboť namísto uvalení vazby mělo být nařízeno (pouze) jeho pozorování ve zdravotnickém ústavu dle §116 odst. 2 trestního řádu. | |
| IV. ÚS 2468/11 | 21. 1. 2014 | Právu na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod odpovídá požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí obecných soudů (resp. obecně orgánů veřejné moci), tedy odůvodnění způsobem odpovídajícím kritériím daným ustanovením §157 odst. 2 občanského soudního řádu. Obecné soudy se musí adekvátně, tedy co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat se všemi důkazy a argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování, jež není v právním státě (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) akceptovatelná. | |
| I. ÚS 3326/13 | 15. 1. 2014 | Právo obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem v rámci rozhodování o vazbě či jejím dalším trvání a z toho vyplývající právo být slyšen v kontradiktorním řízení je třeba považovat za zcela základní prvek práva na spravedlivý proces týkající se zbavení osobní svobody. V každém případě je nutno naplnit zákonné podmínky pro rozhodování o vazbě či jejím trvání; přítomnost objektivně nepřekonatelné překážky, která Listinou a zákonem vyžadovanému osobnímu slyšení při prodlužování vazby brání, je nutno vykládat restriktivně a povinností příslušného soudu je vždy provést osobní slyšení co nejdříve, jakmile to je objektivně možné. | |
| IV. ÚS 512/13 | 13. 1. 2014 | Obvodní soud ustanovil stěžovateli opatrovníka pouze pro doručení písemnosti - usnesení o místní nepříslušnosti obvodního soudu, tedy usnesení obvodního soudu č. j. 21 C 139/2003-18 ze dne 2. května 2003. Tím úloha opatrovníka skončila. Pochybení, mající za následek zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, pak spatřuje Ústavní soud v postupu okresního soudu, který přesto, že úloha opatrovníka v řízení skončila, se nepokusil zjistit pobyt stěžovatele a případně mu ustanovit nového opatrovníka, který by v řízení stěžovatele zastupoval. Obvodní soud pokračoval v řízení s původním opatrovníkem, jehož úloha v řízení již dříve skončila. Z této skutečnosti pak nezvratně vyplývá závěr, že doručení rozsudku opatrovníkovi nelze považovat za účinné doručení osobě stěžovatele. Účinně byl pak dle zjištění Ústavního soudu stěžovateli rozsudek doručen až prostřednictvím jeho právního zástupce, který jej převzal dne 15. června 2012. Odvolání stěžovatele proti rozsudku, které bylo doručeno okresní ... | |
| III. ÚS 2253/13 | 9. 1. 2014 | 1. I sekundární účel operace je třeba z hlediska práva na zdraví a jeho ochranu presumovat jako ústavně žádoucí a odpovídající smyslu a účelu čl. 7 odst. 1 a čl. 31 věty první Listiny základních práv a svobod. Pokus o realizaci každého (byť "sebevíce" sekundárního) účelu operace, každá část jakéhokoli úkonu zdravotní péče implikují potencialitu postupu lékaře, resp. zdravotnického zařízení v rozporu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Z povahy věci je proto třeba vždy zkoumat dodržení postupu lege artis z hlediska toho kterého účelu, toho kterého aspektu operace. 2. Legální teorie důkazní byla již v moderním státě s nezávislým soudnictvím před staletími opuštěna. Závěr, zda zdravotnické zařízení (ne)postupovalo v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, je závěrem právním, a tudíž stanovit, co je po právu, je v kompetenci nezávislého soudu. Znalecký posudek může být jen skutkovým podkladem (nejčastěji jedním z více podkladů) pro tento právní závěr o postupu ... | |
| III. ÚS 1980/13 | 9. 1. 2014 | 1. Považuje-li odvolací soud skutkový stav zjištěný nalézacím soudem za úplný, avšak jím provedené důkazy hodnotí jinak, nemůže po zrušení rozsudku nalézacího soudu rozhodnout odsuzujícím rozsudkem sám, ledaže by "přehodnocené" důkazy provedl v rámci veřejného zasedání. 2. Zásady přímosti (§2 odst. 11 trestního řádu) a bezprostřednosti (§2 odst. 12 trestního řádu) jakožto stěžejní zásady dokazování v trestním řízení zajišťují, aby skutkový stav byl hodnocen tím soudem, který důkazy provádí, a který je tak o jejich obsahu a vzájemných souvislostech nejlépe informován. Zároveň posilují ústavně zaručená práva obhajoby, která může na provádění důkazů a jejich potenciální přehodnocení bezprostředně reagovat. 3. Nedodržení těchto zásad v podobě tzv. překvapivého rozhodnutí zvyšuje intenzitu případného zásahu do práva obžalované osoby na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v situaci, kdy v cestě provedení odlišně hodnocených důkazů nestojí žádné významné f ... | |
| III. ÚS 2176/13 | 9. 1. 2014 | 1. Při hodnocení splnění podmínek vydržení tzv. historického majetku obcí je nutno přihlížet nejen k vydržecí době, nýbrž i k oprávněnosti držby a zvláštním požadavkům na hodnocení dobré víry držitele, je-li jím stát nebo státní podnik, jehož je stát zakladatelem. 2. K přechodu historického majetku zpět na obce došlo rozhodnutím zákonodárce (tedy samotného státu) zákonem č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, což v obecné rovině vylučuje dobrou víru státu k tzv. historickému majetku obcí. Výklad in favorem restitutionis se uplatní s ohledem na to, že to byl právě stát, který již jednou obcím vlastnictví odňal a citovaným zákonem sledoval účel nápravy této historické křivdy, přičemž současně nesl a nese odpovědnost za vedení evidence věcných práv k nemovitostem, a byl to stát, který až v §8 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění zákona č. 173/2012 Sb., jednoznačně stanovil, že teprve marným uplynutím lhůty (pro p ... |