| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| III. ÚS 2887/14 | 8. 10. 2015 | 1. Obecné soudy jsou povinny v řízení o vyslovení účasti na soudní rehabilitaci dle §33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, vždy přihlížet k účelu a smyslu jmenovaného zákona, jímž je co nejširší odčinění křivd, které byly v období od 25. února 1948 do konce roku 1989 způsobeny konkrétním jednotlivcům ať již nespravedlivým odsouzením, či nezákonným zbavením osobní svobody nebo majetku. V souladu s tímto účelem mají soudy povinnost rehabilitační předpisy interpretovat extenzivně ve prospěch dotčených osob. Jedině takto mohou být adekvátně naplněny požadavky článku 36 Listiny základních práv a svobod a ochrana práva na spravedlivý proces. 2. Z povahy řízení o soudní rehabilitaci vyplývá, že se soudy musejí vyrovnat s tvrzeními navrhovatelů, která se týkají událostí, jež se odehrály často před desítkami let, navíc ve zcela odlišném společensko-politickém kontextu. Za situace, kdy je prokázáno, že v rozhodné době mezi 25. únorem 1948 a 1. le ... | |
| III. ÚS 880/15 | 8. 10. 2015 | I. Rozhodnutí zaměstnavatele, kterému ze zaměstnanců (muži nebo ženě) ukončí pracovní poměr, nelze bez dalšího považovat za diskriminační, a tudíž zakládající přesun důkazního břemene na žalovaného podle §133a občanského soudního řádu; k této skutečnosti musí přistoupit ještě další okolnosti, které vyvolají důvodné (důvody podložené) podezření, že v daném případě bylo jednání zaměstnavatele vedeno diskriminačními motivy. II. Stěžejní úvahou v diskriminačních sporech potom je, zda v konkrétním případě žalobce důkazní břemeno unesl, a založil tím přesun důkazního břemene na žalovaného (§133a občanského soudního řádu); taková úvaha musí vyplynout z pečlivě zvážených skutkových okolností konkrétního případu. | |
| II. ÚS 1257/15 | 1. 10. 2015 | 1. Z ústavního pořádku a ani z judikatury Evropského soudu pro lidská práva nevyplývá nárok na podání mimořádného opravného prostředku. Jsou-li však tyto prostředky právním řádem připuštěny, nemůže se rozhodování o nich ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce, především práva na spravedlivý proces. Rovněž odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající podané dovolání pro nepřípustnost proto musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti, kdy z něj musí být dostatečně patrno, na základě jakých důvodů dospěl k závěru o jeho nepřípustnosti. 2. To neznamená, že takové odůvodnění má být podrobné či obsáhlé, jelikož podle ustanovení §243f odst. 3 o. s. ř. platí, že v odmítacím usnesení soud "stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení". Postačuje proto stručné vysvětlení, z jakého důvodu se soud nebude zabývat dovoláním meritorně. Toto vysvětlení se však nesmí omezit na pouhou citaci zák ... | |
| IV. ÚS 883/15 | 1. 10. 2015 | Přiznání právní fikce doručení ve smyslu §49 odst. 4 o. s. ř. u soudní písemnosti, která byla doručována nikoli na adresu určenou podle §46b o. s. ř., je porušením práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. | |
| I. ÚS 1811/13 | 30. 9. 2015 | Ústavní soud nemůže akceptovat závěr obecných soudů, podle kterého obě řízení (tedy jak podle soudního řádu správního, tak následně podle občanského soudního řádu) byla vedena proti jiným žalovaným, což vedlo k tomu, že byl odmítnut institut stavení promlčecí doby, který stěžovatel navrhoval. Označení účastníků, které použil stěžovatel, odpovídá procesním předpisům a je zřejmé, že se stěžovatel domáhá svého nároku po témže subjektu, který nese odlišné označení s ohledem na příslušné procesní předpisy. Výklad odvolacího soudu je tak příliš formalistický a v konečném důsledku by v posuzovaném případě vylučoval aplikaci ustanovení §82 odst. 3 občanského soudního řádu, podle kterého, odmítl-li žalobu (návrh na zahájení řízení) soud, který rozhoduje podle zvláštního zákona věci správního soudnictví, protože šlo o věc, kterou soudy projednávají a rozhodují v občanském soudním řízení, a došla-li soudu příslušnému k občanskému soudnímu řízení do jednoho měsíce od právní moci usnesení žaloba (n ... | |
| IV. ÚS 910/15 | 23. 9. 2015 | Jestliže soud uloží advokátovi pořádkovou pokutu, aniž mu umožní se k věci vyjádřit a aniž zjistí, zda pozdní předložení soudem požadovaných tvrzení a důkazních návrhů zavinil advokát osobně, či jeho klient (účastník řízení), jedná se o porušení práva na spravedlivý proces chráněného čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a o neoprávněný zásah do vlastnického práva chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny. | |
| III. ÚS 1213/13 | 22. 9. 2015 | I. Ústavní stížnost podaná proti rozhodnutí odvolacího soudu, jež bylo vydáno před 1. lednem 2013, avšak stěžovateli doručeno až po tomto datu, není nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění novely provedené zákonem č. 404/2012 Sb., jestliže v jejím rámci byly uplatněny námitky, které lze podřadit pod dovolací důvod podle §241a odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012. II. Zákonná úprava dokazování v řízeních podle §133a občanského soudního řádu, v nichž žalující strana tvrdí, že byla přímo či nepřímo diskriminována (zpravidla při současném tvrzení porušení práv zakotvených v občanském zákoníku nebo zákoníku práce a uplatňování odpovědnosti z tohoto vyplývající), je výjimkou z obecného principu dokazování vyjádřeného v §120 občanského soudního řádu, podle něhož nese každý účastník důkazní břemeno ve vztahu k těm skutečnostem, které sám tvrdí. Osoba, která tvrdí, že je obětí diskriminace, sice musí nejdříve soudu před ... | |
| I. ÚS 1944/15 | 22. 9. 2015 | Postup odvolacího soudu, jenž se při volbě mezi meritorním projednáním sporu a pouhým přezkoumáním naplnění podmínek vydání rozsudku pro zmeškání (za situace, kdy bylo rozhodnutí soudu prvního stupně možno interpretovat oběma způsoby), přikloní k úplnému přezkumu, je ústavně konformní. | |
| I. ÚS 491/15 | 22. 9. 2015 | I. Z článku 89 odst. 2 Ústavy nevyplývá orgánům veřejné moci, včetně soudů, pouze vázanost výrokem rozhodnutí Ústavního soudu, ale i jeho právním názorem vyjádřeným v odůvodnění, tedy závěry, k nimž Ústavní soud ve svém rozhodnutí dospěl. II. Pokud vznikl poskytovateli zdravotní péče nárok na regulační poplatek ve výši 60 Kč za den poskytování péče podle §16a odst. 1 písm. f) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2011, pak nárok na zaplacení a případné vymožení tohoto regulačního poplatku nezanikl ani vydáním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 36/11 ze dne 20. 6. 2013 (N 111/69 SbNU 765; 238/2013 Sb.), ani okamžikem, kdy bylo v důsledku odložené účinnosti tohoto nálezu samo pozdější znění ustanovení §16a odst. 1 písm. f) zákona č. 48/1997 Sb., stanovící od 1. 12. 2011 poplatek ve výši 100 Kč za den, zrušeno jako protiústavní. | |
| I. ÚS 4004/14 | 22. 9. 2015 | Meze otázek, o kterých má soud účastníky řízení poučovat, nevedou z hlediska ústavních záruk práva na spravedlivý proces mezi právem procesním a právem hmotným, ale tyto meze leží tam, kde by jejich překročením došlo k porušení rovnosti účastníků. Soud tedy nesmí poučovat jednoho z účastníků, jak uplatňovat nárok vůči druhému účastníkovi nebo jak se procesně bránit, kupř. vznesením námitky promlčení. Poučení o tom, že je nutné nechat do řízení vstoupit i další účastníky na jedné či druhé straně sporu, aby soud mohl posoudit nárok žalobce po jeho obsahové stránce, je na pomezí poučení o právu procesním a hmotném a nijak nenarušuje rovnost účastníků. Poučovací povinnost vystupuje do popředí zejména v případech, kdy se demokratická společnost snaží alespoň částečně zmírnit následky majetkových a jiných křivd, vzniklých porušováním obecně uznávaných lidských práv a svobod. Uvedené však neznamená, že toto pojetí je vlastní pouze restitučním věcem; i v jiných případech lze zajisté shledat dů ... | |
| I. ÚS 3511/14 | 22. 9. 2015 | Vydáním příkazu k vydání, resp. odnětí věci dle trestního řádu vztahujícího se na jakékoliv hotovostní prostředky nacházející se v prostorách banky, pokud se nejedná o konkrétní peněžní prostředky, které byly určeny ke spáchání trestného činu nebo k jeho spáchání byly užity nebo byly výnosem z trestné činnosti, a to za situace, kdy banka, byť v rozporu se zákonem, porušila zákaz jakékoliv dispozice s peněžními prostředky zajištěnými na účtu podle §79a odst. 1 trestního řádu, a jeho realizací při výkonu příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků dochází k porušení principu, dle kterého lze státní moc uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), a tím k protiústavnímu zásahu do práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). | |
| II. ÚS 728/15 | 16. 9. 2015 | Jsou to především zákonní zástupci nezletilého (dítěte), kteří za něj nesou finanční odpovědnost. Nikoliv dítě, ale zpravidla jeho zákonný zástupce rozhoduje o tom, zda dítě využije služeb podléhajících regulačnímu poplatku, přičemž dítě zásadně nemá ani reálnou možnost ovlivnit, zda regulační poplatek za svoji hospitalizaci bude jeho zákonným zástupcem uhrazen, či nikoliv, a bylo by nepřiměřené po dítěti požadovat, aby svého zákonného zástupce k takové úhradě nutil. Navíc dítě si zejména v nižším věku nemusí být ani vědomo povinnosti regulační poplatek platit. Podle Ústavního soudu proto pokud nedojde k dobrovolnému uhrazení regulačního poplatku za poskytnutí lůžkové péče nezletilému, není v souladu se shora citovaným obsahem Úmluvy o právech dítěte, aby byl §16a odst. 1 písm. f) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, vykládán tím způsobem, že by nezaplacení regulačního poplatku bylo při ... | |
| I. ÚS 290/15 | 16. 9. 2015 | Obecné soudy jsou i při respektu ke specifické, přísně formální povaze institutu směnky a jeho historickým kořenům povinny vždy přihlédnout i k okolnostem konkrétní věci. V případě spotřebitelů, o které se jednalo rovněž v případě dotčení jednáním remitenta (prvního majitele jako věřitele) směnky v projednávané věci, pak obecné soudy nesmí odhlížet ani od jejich specifických zájmů a postavení. Při své rozhodovací činnosti musí hledat taková interpretační a aplikační východiska, která zabrání zneužívání práv v důsledku aplikace směnečných institutů nepřiměřeně v neprospěch některého z účastníků směnečných vztahů. Tyto premisy se plně uplatní rovněž při rozhodování o přípustnosti kauzálních námitek směnečného ručitele (avala) uplatněných v rámci řízení před obecnými soudy. | |
| I. ÚS 878/15 | 16. 9. 2015 | Došlo-li k odmítnutí dovolání pro vady, aniž by byla posuzována jeho přípustnost dle §237 o. s. ř., vedlo takové odmítnutí nejen k odepření přístupu stěžovatelky k dovolacímu soudu, ale ve svém důsledku i k Ústavnímu soudu, a tím k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, se totiž může domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání (§72 odst. 4 ve spojení s §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě, a to i tehdy, kdy sice dovolání podal, avšak nikoli řádně, a proto bylo dovolacím soudem odmítnuto jako vadné, byla by jeho ústavní stížnost, pokud by směřovala proti předchozímu rozhodnutí odvolacího soudu, nepřípustná. | |
| Pl. ÚS 18/14 | 15. 9. 2015 | 2 | Zásada právní jistoty plynoucí ze zásady právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky brání tomu, aby zákonodárce ponechal možnost stanovení daně bez časového omezení nebo po dobu, jejíž (extrémní) délka by - s ohledem na možný dopad do právní sféry daňových subjektů - postrádala jakékoliv rozumné odůvodnění. Rovněž by s ní bylo v rozporu, pokud by zákonná pravidla určující běh a délku lhůty pro stanovení daně doznala změn v natolik krátké době před jejím uplynutím, že by od dotčených daňových subjektů nebylo možné spravedlivě očekávat, aby jejímu prodloužení "na poslední chvíli" přizpůsobily své jednání. V takovém případě by se jednalo o nepřípustnou nepravou retroaktivitu, ledaže by na straně veřejné moci existoval určitý silný veřejný zájem, odůvodněný především mimořádnými okolnostmi, který by převážil nad oprávněným zájmem daňových subjektů na tom, aby jejich právní vztahy plynoucí z příslušné daňové povinnosti byly definitivně vypořádány. Jinak ale zákaz změn zákonné ... |
| Pl. ÚS 13/14 | 15. 9. 2015 | 2 | 1. Ustanovení §16 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění vyhlášky č. 432/2002 Sb., kterým se stanoví sazba odměny za znalecké posudky, neporušuje právo podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny) ani zákaz nucených prací (čl. 9 odst. 1 Listiny). Činnost znalce spočívající ve zpracování znaleckých posudků vyžádaných orgány veřejné moci za účelem jejich provedení coby důkazního prostředku v soudním či jiném řízení před orgánem veřejné moci totiž nelze považovat za ryze podnikatelskou činnost vykonávanou za účelem zisku, jelikož znalec (na rozdíl od podnikatele) nenese riziko podnikání a do odměny, kterou za svoji činnost dostává, se nepromítají vynaložené náklady (ty dostává zvlášť). Jedná se tedy o činnost ve "veřejném zájmu" pro účely řízení před orgány veřejné moci. 2. Tato protiústavnost by byla založena teprve tehdy, pokud by z dané činnosti neplynul vůbec žádný zisk, případně jestliže by určitý minimální zisk i dán byl, nicm ... |
| III. ÚS 1015/13 | 15. 9. 2015 | Z ustanovení §15 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném do 31. 5. 1992, vyplývá, že mezi zaměstnání I. pracovní kategorie v hornictví se stálým pracovištěm pod zemí v hlubinných dolech patřila i zaměstnání technickohospodářských pracovníků hlubinných dolů, avšak pouze za předpokladu, že byla vykonávána soustavně a v průběhu kalendářního měsíce převážně na pracovištích v podzemí hlubinných dolů. Byl-li přitom tento předpoklad splněn v případě zaměstnání úsekového, resp. důlního měřiče, pak muselo být možné i podřazení tohoto zaměstnání pod některý z okruhů zaměstnání této kategorie podle přílohy č. 2 nařízení vlády č. 117/1988 Sb., o zařazování zaměstnání do I. a II. pracovní kategorie pro účely důchodového zabezpečení. Tyto okruhy měly totiž zahrnovat všechna zaměstnání splňující podmínku uvedenou v §15 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb. Při rozhodování o tom, zda žadatel splňoval podmínku doby zaměstnání ve vybraném zaměstnání v hornictví pro poskytnutí ... | |
| III. ÚS 2288/15 | 15. 9. 2015 | I. Projevem ústavního zákazu trestu smrti, garantovaného na vnitrostátní úrovni článkem 6 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a na úrovni mezinárodní článkem 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod v souvislosti s článkem 1 Protokolu č. 13 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, je závazek státu zajistit, aby nedošlo k vyhoštění (či vydání) cizince do země, která povoluje trest smrti v případě, že zde existuje důvodná hrozba uložení či výkonu tohoto trestu. Aby trestní soudy naplnily výše uvedenou zásadu, musejí při ukládání trestu vyhoštění zjišťovat, zda v době rozhodování o tomto trestu neexistují skutečnosti, jež by zakládaly důvodnou obavu, že v zemi, kam má být osoba vyhoštěna, jí bude reálně hrozit uložení či vykonání trestu smrti. Pokud takové skutečnosti vyjdou najevo až po právní moci rozsudku, jímž byl trest vyhoštění uložen, mohou zakládat důvod obnovy řízení podle §278 odst. 1 trestního řádu nebo důvod k upuštění od výkonu trestu vyhoštění p ... | |
| III. ÚS 1518/15 | 15. 9. 2015 | I. Ustanovení procesního práva je třeba vykládat tak, že nedává orgánům veřejné moci prostor pro libovůli a chrání předvídatelnost jejího výkonu k tomu zákonem ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod povolaným orgánem jako důležitý prvek principu právní jistoty. II. Do rozporu s šetřením práv účastníků trestního řízení, zákonnými východisky zakládajícími příslušnost státního zastupitelství v trestním řízení a zejména s principem právní jistoty se dostane výklad §146a odst. 2 trestního řádu, který umožní dozorujícímu státnímu zástupci vybrat pro rozhodování o stížnosti v zásadě libovolný soud, který se nachází v územním obvodu jeho působnosti. | |
| I. ÚS 3667/14 | 15. 9. 2015 | Ústavní soud konstatuje, že obecné civilní soudy zásadně nejsou oprávněny zasahovat do správního řízení (nejde-li o věci podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů) a ukládat povinnosti správním orgánům. Celní úřad vydal v dané věci rozhodnutí o zadržení zboží, které je správním aktem přezkoumatelným toliko v rovině správního řízení a správního soudnictví. Nařízení předběžných opatření civilním soudem o uložení povinností celnímu úřadu k vydání a propuštění zboží do celního režimu volného oběhu by bylo faktickým zrušením správního aktu v občanskoprávním řízení. Takový postup není přípustný, neboť by svou závaznou povahou mohl být v rozporu s nutným posouzením veřejnoprávních podmínek pro zrušení zadržení zboží a propuštění zboží do celního režimu volného oběhu, které musí podle příslušných (i evropských) právních předpisů vyhodnotit samy správní orgány. Vyslovený závěr není z ústavněprávního pohledu negován ani oprávněním civilního soudu u ... | |
| II. ÚS 3742/14 | 8. 9. 2015 | Konstatoval-li Vrchní soud pro rodinné právo v Londýně ve svém rozhodnutí, že dítě má na území Velké Británie obvyklé bydliště, které nikdy neztratilo, jeho zadržování matkou v České republice je protiprávní a musí být na základě čl. 12 Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí ze dne 25. 10. 1980 (dále jen "Haagská úmluva") bezodkladně navráceno do Velké Británie, představují taková zjištění soudu, který je příslušný ve věcech únosů dětí podle čl. 10 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen "Nařízení"), překážku pro meritorní přezkum tohoto rozhodnutí ze strany českých soudů. Opačný postup pak zcela popírá zásadu vyjádřenou v bodě 21 preambule Nařízení, podle níž "[u]znání a výkon rozhodnutí vydaných v členském státě [Evropské unie] by měly být založeny na zásadě vzájemné důvěry a důvody pro neuznání by měly být omezeny na ... | |
| II. ÚS 3664/14 | 1. 9. 2015 | Rozhodnutí soudu o uložení pořádkové pokuty (§53 odst. 1 o. s. ř.) musí být řádně odůvodněno, ať již jde o důvody udělení pořádkové pokuty, či o její výši, a to tak, aby z něj alespoň v základních rysech byly patrné důvody, jež soud k rozhodnutí vedly. To platí tím spíše, je-li uložena pořádková pokuta v maximální možné výši. Za takové odůvodnění přitom nelze považovat pouhé konstatování, že maximální výše pokuty byla zvolena "s ohledem na majetkové souvislosti projednávané věci". | |
| II. ÚS 3855/14 | 1. 9. 2015 | Tam, kde je k hájení svých zájmů stát vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na advokáta; pokud však tak učiní, není důvod uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené (§142 o. s. ř.). Obdobně v případě žalovaného Národního památkového ústavu nepostačí odůvodnit přiznání nákladů řízení spočívajících právě v zastoupení advokátem pouhým poukazem na to, že se právníci žalovaného problematikou pracovněprávních vztahů nezabývají. | |
| II. ÚS 2108/14 | 1. 9. 2015 | Jedním ze základních principů výkladu smluv je autonomie smluvních stran, která se projevuje též v tom, že prioritu má výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá (jsou-li samozřejmě možné oba výklady). Ani respekt k vůli smluvních stran se však nesmí příčit dobrým mravům (§39 občanského zákoníku). V rozporu s dobrými mravy může být i případ hrubého nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá smluvní strana. | |
| II. ÚS 1287/14 | 31. 8. 2015 | Právní institut směnky je sice založen na přísné formálnosti směnečných vztahů, nicméně tato formálnost samotná by neměla vychylovat práva ze směnečného vztahu plynoucí ve prospěch jedné ze zúčastněných stran, zejména je-li druhou smluvní stranou spotřebitel (nepodnikatel), po němž nelze znalost specifické směnečné úpravy spravedlivě požadovat. Pokud byla stěžovatelka žalována ze směnky, která zajišťovala jí poskytnutý spotřebitelský úvěr ve výši 10 000 Kč, přičemž z úvěrového vztahu uhradila na jistině, úrocích a smluvních pokutách více než 60 000 Kč, dopustil se odvolací soud výkladové svévole, když se jejími kauzálními námitkami odmítl zabývat a za základ svého rozhodnutí pojal závěr, že v daném případě nebyla naplněna dispozice §17 zákona č. 191/1950 Sb., směnečný a šekový, tedy že majitel směnky nejednal vědomě na škodu dlužníka. | |
| III. ÚS 415/15 | 27. 8. 2015 | Obecné soudy poruší právo na ochranu majetku a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neposoudí-li existenci dobré víry nabyvatelů nemovitosti. Takový postup se dostává do rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky s ohledem na ustálený právní názor Ústavního soudu, který vyžaduje, aby při posouzení sporu o určení vlastnictví k nemovitosti nabyté od neoprávněného byla zvažována otázka střetu práva vlastnického a práva na ochranu dobré víry v právním styku; tím se postup obecných soudů dostává do rozporu s požadavkem ochrany takových ústavních hodnot, jako jsou respekt k právům a svobodám jiných účastníků právního styku či obecněji hodnota veřejného pořádku, a to v kontextu posouzení mechanismů právní ochrany původního vlastníka za situace, kdy jím byl stát. | |
| III. ÚS 2134/15 | 27. 8. 2015 | Dospěl-li odvolací soud na základě ústavně konformního výkladu §222 odst. 1 trestního řádu k závěru, že nalézací soud nemá vůbec povinnost požadovaný úkon učinit, a proto nemůže být s jeho provedením v prodlení, není porušením práva na spravedlivý proces, neposoudí-li přitom odvolací soud další, nota bene skutkové okolnosti případu, které nemohly mít žádný vliv na výrok jeho rozhodnutí. | |
| I. ÚS 3253/13 | 26. 8. 2015 | Ve sporech o náhradu škody na zdraví má zajisté poslední slovo soudce, klíčovým důkazem o příčinné souvislosti mezi potenciálním škodním jednáním (dějem) a vzniklou škodou však bývá znalecký posudek. Aby bylo rozhodnutí spravedlivé, přesvědčivé a vycházející z úplných skutkových i odborných podkladů, musí mít znalec (znalecký ústav) k dispozici veškeré dostupné a provedené důkazy, zejména pak ty, jež jsou bezprostředně způsobilé ovlivnit jeho závěry a nepřímo i rozhodnutí o meritu věci. Nestane-li se tak, nebo nevypořádá-li se znalec s takovým důkazem, jedná se o podstatnou vadu řízení, jež svou intenzitou dosahuje úrovně ústavněprávního přezkumu, a dochází k porušení ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. K tomu, aby měl znalec potřebné důkazy k dispozici, je zapotřebí jak součinnosti účastníků řízení (zejména žalobce v rámci povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní), tak podle okolností případu i důkazní iniciativy ... | |
| III. ÚS 443/15 | 26. 8. 2015 | 1. Pro ústavněprávní přezkum rozhodnutí obecného soudu není sama o sobě relevantní každá jednotlivost, v níž lze spatřovat procesní či hmotněprávní nesprávnost, nýbrž celkové vyznění posuzovaného řízení, resp. jím dosažený výsledek; kasační zásah Ústavního soudu způsobující opakování celého trestního řízení bez spravedlivé možnosti odlišného výsledku v otázce ochrany hmotných ústavních práv by byl toliko formalistickým postupem, popírajícím takové aspekty právního státu, jakými jsou zásada rychlosti řízení nebo ochrana právní jistoty všech dotčených osob. 2. Jako zjevně neopodstatněný návrh je proto třeba hodnotit ústavní stížnost, která směřuje proti vadám postupu obecného soudu při určení množství stěžovatelem poskytnuté drogy v situaci, kdy by i jinak stěžovatelovo jednání stále vykazovalo všechny znaky zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy ve smyslu ustanovení §283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku a trest byl u ... | |
| II. ÚS 3550/13 | 25. 8. 2015 | Odvolací soud neposkytl účastníkům řízení řádné poučení o aplikaci moderačního práva podle §150 občanského soudního řádu (ať již samostatným poučením, resp. výzvou, nebo při jednání odvolacího soudu), tzn. účastníkům nebylo umožněno vyjádřit se k zamýšlenému postupu odvolacího soudu. Přitom požadavek na řádné poučení se projevuje naléhavěji právě v průběhu odvolacího řízení, neboť po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní způsob k uplatnění svých námitek. Tím bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| I. ÚS 1593/15 | 25. 8. 2015 | Součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Je povinností soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 občanského soudního řádu, pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a aby vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání. | |
| I. ÚS 2574/14 | 25. 8. 2015 | Jak vyplývá z rozhodovací praxe Ústavního soudu, starosta obce nemůže sám vytvářet vůli obce, to přísluší výhradně zastupitelstvu obce či radě obce. Pokud však již vůle obce v zásadních bodech vytvořena byla, je starosta oprávněn jednat v intencích takto vytvořené vůle [nález sp. zn. II. ÚS 87/04 ze dne 6. 4. 2005 (N 75/37 SbNU 63)]. Takovéto jednání zahrnuje též sjednání smluvní pokuty výlučně ve prospěch obce, pokud je tak zajišťováno splnění účelu právního jednání obce (smlouvy) vyjádřeného v rozhodnutí příslušného orgánu obce (zastupitelstva obce či rady obce). Opačný závěr, o neplatnosti takového jednání starosty, by byl přehnaně formalistický a rozporný s ústavně zaručeným právem obce na samosprávu dle čl. 8, čl. 100 odst. 1 a čl. 101 odst. 4 Ústavy České republiky. | |
| I. ÚS 870/14 | 24. 8. 2015 | Ústavní soud má za to, že pod pojem náhrady nákladů vynaložených v souvislosti s léčením je pro výklad souladný s principy spravedlnosti možno subsumovat i náklady na péči o poškozeného, který není schopen se o sebe postarat samostatně (a to mj. formou základních úkonů osobní obsluhy). Ustanovení §449 odst. 1 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "obč. zák.") je v zájmu ústavní konformity nutno vykládat širším způsobem. Rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 46/12 ze dne 16. 1. 2013 (N 14/68 SbNU 201) a sp. zn. I. ÚS 2930/13 ze dne 11. 11. 2014 (N 205/75 SbNU 297) možnost extenzivního výkladu §449 odst. 1 a 3 obč. zák. připustila. Judikatura Ústavního soudu je v otázce náhrady nákladů v souvislosti s péčí o poškozeného konstantní a transparentní [s výjimkou dílčích tezí nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 444/11 ze dne 5. 12. 2012 (N 200/67 SbNU 573) ve vztahu k nároku poškozeného, požadovanému však formou renty, tj. opětujícího se pln ... | |
| I. ÚS 1265/14 | 24. 8. 2015 | V případech, ve kterých čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zaručuje soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy, neboť se jedná o rozhodnutí týkající se základních práv a svobod podle Listiny, jsou obecné soudy povinny poskytnout plný soudní přezkum bez omezení. V soudním řízení správním tedy v takových případech nelze o správní žalobě rozhodovat v režimu podle §65 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (dále jen "s. ř. s."). Rozhodování o stanovení výše a podmínek úhrady léčiv z veřejného zdravotního pojištění podle §39f odst. 2 písm. a) a §39h zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, se ve vztahu k držitelům rozhodnutí o registraci léčivých přípravků a účastníkům správního řízení podle §39g odst. 1 tohoto zákona dotýká základních práv a svobod podle Listiny, a to práva na podnikání garantovaného čl. 26 odst. 1 Listiny, případně i práva na ... | |
| III. ÚS 3214/13 | 20. 8. 2015 | Ačkoli pro ústavněprávní přezkum nákladů řízení deklaruje Ústavní soud zvláštní zdrženlivost v případných zásazích, dává současně najevo, že rozhodnutí obecných soudů, jež trpí vadami kvalifikovanými, mají přesto potenciál zasáhnout do sféry práva účastníka na efektivní soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny a konečně i do práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny. Takovou kvalifikovanou vadou je mimo jiné to, že odůvodnění nákladového výroku vůbec absentuje anebo je výrazem nedostatečného seznámení se s obsahem spisu, jestliže soud pomine v advokátním zastoupení učiněné podání účastníka a náhradu nákladů řízení mu nepřizná na základě zjevně nesprávného úsudku, že mu takové náklady nevznikly. | |
| III. ÚS 281/15 | 20. 8. 2015 | K osobě opatrovníka Ústavní soud konstantně připomíná, že je třeba jej hledat především v okruhu osob blízkých osobě zastupovaného, resp. těch, jež jsou schopny skutečně reprezentovat zájmy účastníka [viz nález ze dne 25. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 559/2000 (N 111/27 SbNU 233)], a při jeho ustanovení je nutno vážit, aby nedošlo ke kolizi zájmů zástupce a zastoupeného. Je zásadně nevhodné, aby opatrovníkem účastníka řízení byla ustanovena osoba podřízená orgánu veřejné moci, který vede řízení, a to právě s ohledem na z toho plynoucí konflikt mezi povinnostmi vůči zaměstnavateli a vůči účastníkovi řízení. | |
| III. ÚS 2366/13 | 20. 8. 2015 | Ve smyslu závěrů nálezů Ústavního soudu vyslovených ve věcech sp. zn. III. ÚS 303/04 [nález sp. zn. III. ÚS 303/04 ze dne 10. 3. 2005 (N 52/36 SbNU 555)] a sp. zn. III. ÚS 457/05 [nález sp. zn. III. ÚS 457/05 ze dne 5. 1. 2006 (N 4/40 SbNU 39)] platí, že usnesení, jímž byl zamítnut návrh odsouzeného na povolení obnovy trestního řízení, je mu třeba oznámit nikoli jen vyhlášením, nýbrž též doručením opisu usnesení, a až od okamžiku tohoto doručení počíná odsouzenému lhůta k podání stížnosti. Zamítnutím stížnosti v důsledku chybného posouzení počátku lhůty (v neprospěch procesně oprávněné strany) porušil stížnostní soud sice normy podústavního práva, avšak v důsledku toho byl stěžovatel zbaven opravné instance, resp. práva na věcné projednání svého opravného prostředku, a tím mu byla odňata možnost reálně a efektivně ve své věci jednat před soudem ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; ústavněprávní roviny bylo tak dosaženo a důvod ke kasačnímu zásahu Ústavn ... | |
| IV. ÚS 2215/14 | 18. 8. 2015 | Pokud obecné soudy uložily stěžovateli nahradit odměnu a hotové výdaje uhrazené ustanovenému obhájci státem bez ohledu na to, v jakém rozsahu byl uznán vinným a v jakém rozsahu byl obžaloby zproštěn, zasáhly tak do jeho vlastnického práva garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny a práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny. | |
| III. ÚS 2857/14 | 13. 8. 2015 | Postup předsedy senátu krajského soudu, který si byl vědom nepříslušnosti svého senátu, a přesto žádost stěžovatele nepostoupil příslušnému civilnímu oddělení téhož soudu, případně nevrátil zpět soudnímu rejstříku k přiřazení nové spisové značky, je nesprávný. V důsledku toho zůstala žádost stěžovatele založena ve spise nepříslušného trestního oddělení a nemohlo o ní být rozhodnuto ani soudcem příslušného civilního oddělení. Výsledkem je nepřípustný stav, kdy se stěžovatel více než dva roky domáhá vydání věci, ale o jeho žádosti doposud nebylo nijak rozhodnuto. | |
| III. ÚS 130/14 | 13. 8. 2015 | Skutečnost, že v důsledku plynutí času došlo ke ztrátě reálné hodnoty náhrady vyplácené dle §13 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, nemůže jít k tíži vedlejších účastníků coby v restituci oprávněných osob, které se svých práv domáhají nejméně od roku 1995 a které neměly možnost domoci se poskytnutí náhrady dříve, jestliže tyto osoby se svých práv musely domáhat nejprve cestou řízení o vydání nemovitosti a teprve následně, po zamítnutí žaloby na vydání věci, cestou řízení o finanční náhradu (srov. §13 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích). | |
| II. ÚS 705/14 | 13. 8. 2015 | Pro posouzení platnosti výpovědi podle §46 odst. 1 písm. e) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, dané stěžovateli, není klíčové, zda vnitřní předpis (v tomto případě "Kvalifikační katalog dělnických povolání vodního hospodářství" vydaný podle ustanovení §43 odst. 2 zákona č. 133/1970 Sb., o působnosti federálních ministerstev, Ministerstvem lesního a vodního hospodářství ČSR dne 1. 9. 1986 pod č. j. 43 359/OEVH/86) v době, kdy byla stěžovateli výpověď dána, ještě platil, nebo byl zrušen. Stejně tak není rozhodné, zda zaměstnavatel jeho obsah formálně začlenil do svých vnitřních předpisů. Podstatné naopak je, že podle obsahu katalogu zaměstnavatel skutečně postupoval, když v tomto katalogu objektivizované předpoklady pro výkon dané pozice převtělil do svých vlastních požadavků na dosažené vzdělání důležité pro výkon dané pozice. Není podstatné, jak dlouhou dobu trval stav, kdy byl dán důvod výpovědi, aniž se zaměstnavatel rozhodl jej uplatnit. Rozhodující ... | |
| III. ÚS 3647/14 | 13. 8. 2015 | Nároky na odůvodnění rozhodnutí o použití majetkového zajišťovacího institutu v trestním řízení narůstají s prodlužující se dobou od vydání takového rozhodnutí; tato potřeba nabývá na intenzitě v případě, domáhá-li se navrácení zajištěných finančních prostředků ten, kdo v rámci daného trestního řízení nevystupuje jako osoba obviněná. Jestliže orgány činné v trestním řízení přesvědčivou a zevrubnou argumentací nezdůvodnily, proč považují dlouhotrvající zajištění majetku za legitimní, a nedoloží, z jakých konkrétních skutečností své závěry vyvozují, porušují právo osoby, jíž byl majetek zajištěn, na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| III. ÚS 1136/13 | 12. 8. 2015 | I. V případě nepřímé diskriminace je sice - na rozdíl od diskriminace přímé - aplikováno neutrální kritérium, tedy kritérium, jež nespočívá v některém z "podezřelých" důvodů ve smyslu čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jeho aplikace v určitých konkrétních poměrech ovšem dopadá na příslušníky chráněné skupiny způsobem, jako kdyby se o "podezřelý" důvod skutečně jednalo. O nepřímé diskriminaci lze vždy uvažovat pouze jako o faktickém důsledku určité relevantní praxe, kterou je třeba rozumět souhrn jednotlivých případů, v nichž bylo (nebo má být) určité neutrální kritérium aplikováno shodným či srovnatelným způsobem. Vymezení podstatných prvků takovéto praxe je nezbytným předpokladem jejího posouzení. Mezi tyto prvky přitom nepatří jen příslušné neutrální kritérium, o jehož aplikaci v ní jde, ale též konkrétní způsob, jakým k této aplikaci fakticky dochází, včetně všech souvisejících záruk, jež mají zamezit aplikaci neutrálního kritéria za jiným než sledovaným, potažmo zakáza ... | |
| Pl. ÚS 1/15 | 11. 8. 2015 | 2 | Obec není oprávněna ve své obecně závazné vyhlášce rozšiřovat, doplňovat, upřesňovat či vykládat pravidla silničního provozu, jejichž úprava je vyhrazena pouze zákonu. Jestliže tak učinila, překročila meze své věcně vymezené samostatné působnosti (čl. 104 odst. 3 Ústavy) a při aplikaci a interpretaci §10 písm. c) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, se neřídila čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. |
| Pl. ÚS 6/15 | 11. 8. 2015 | 2 | Ustanovení §18 odst. 3 zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, sice umožňuje omezit právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny, avšak nařízení obce nemají sloužit k zamezení veškerého prodeje zboží a poskytování služeb mimo provozovnu a mají ho toliko určitým způsobem usměrňovat. V tomto kontextu je třeba předmětné zmocňovací ustanovení vykládat v tom smyslu, že tato činnost musí vždy zůstat dovolena alespoň v rozsahu, který umožní skutečnou realizaci uvedeného základního práva v obci, zákaz nelze tedy vyslovit obecně a plošně vůči všem typům prodeje mimo provozovnu. Obec je na základě §18 odst. 3 živnostenského zákona zmocněna stanovit svým nařízením v přenesené působnosti zákaz některých druhů prodeje zboží nebo poskytování služeb prováděných mimo provozovnu v obci nebo její části (např. zákaz podomního a pochůzkového prodeje), aniž by současně musela vymezit místa a stanovit podmín ... |
| I. ÚS 2280/14 | 11. 8. 2015 | Skutečnost, že se obecný soud v odůvodnění svého pravomocného rozhodnutí vypořádal s námitkou započtení, kterou uplatnil žalovaný jako procesní obranu vůči žalobou uplatněnému nároku žalobce ve smyslu §98 o. s. ř., a věcně se tak vyjádřil k tomu, zda žalovaný má započitatelný nárok vůči žalobci, nebrání tomu, aby se žalovaný domáhal tohoto nároku žalobou v samostatném soudním řízení. Nejedná se o překážku věci rozsouzené (§159a odst. 5 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013; nyní §159a odst. 4 o. s. ř.), neboť uvedený nárok žalovaného za této situace nebyl předmětem původního řízení. Pokud tedy soud dospěl právě na základě této skutečnosti k závěru, že nebyly splněny podmínky řízení o takovéto žalobě původního žalovaného, a řízení o ní zastavil, pak nelze než konstatovat, že o této žalobě odmítl věcně rozhodnout bez relevantního zákonného důvodu. Zastavením řízení tak porušil základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| I. ÚS 1904/14 | 11. 8. 2015 | V případě vyvlastňování pro potřebu výstavby silnic je v rozumném poměru k hodnotě majetku v zásadě pouze plná náhrada ve výši tržní ceny. | |
| I. ÚS 668/15 | 11. 8. 2015 | Pokud škůdce prokáže, že výše škody za neoprávněně odebranou elektřinu stanovená podle prováděcího předpisu k §51 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, je mnohonásobně vyšší než jeho platby za elektřinu ve srovnatelných obdobích před neoprávněným odběrem, nelze takto vypočítanou výši škody bez dalšího akceptovat. Soud v takovém případě musí zohlednit i další okolnosti, které jej mohou v maximální míře přiblížit ke stanovení skutečné výše způsobené škody. Pokud pak na základě provedených důkazů soud nedospěje v konkrétní situaci k závěru, že vypočtená výše škody s určitou mírou pravděpodobnosti odpovídá škodě skutečné, nemůže prováděcí předpis aplikovat v té části, ve které by tak způsobil neoprávněný zásah do majetkových práv škůdce tím, že by vypočtená výše škody plnila v převážné míře funkci sankční, a nikoli kompenzační. V takovém případě musí o v ... | |
| I. ÚS 723/15 | 11. 8. 2015 | Nároky jednotlivců, kteří v době nesvobody odmítli z důvodu náboženského či obdobného přesvědčení nastoupit vojenskou službu, a byli proto v době nesvobody nespravedlivě odsouzeni a uvězněni, které byly vzneseny před vydáním stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 ze dne 25. 11. 2014 (ST 39/75 SbNU 707; 297/2014 Sb.), je třeba brát stejně vážně jako ty, které byly před vydáním stanoviska i rozhodnuty, a to i z hlediska výše odškodnění. Je proto namístě těm jednotlivcům, kteří své nároky uplatnili před vydáním citovaného stanoviska, přiznat i přiměřené zadostiučinění v penězích, a to ve výši odpovídající tomu, kdyby se na jejich nespravedlivé věznění v době nesvobody skutečně vztahoval článek 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. | |
| I. ÚS 1891/13 | 11. 8. 2015 | Ústavní soud nemůže akceptovat závěr, podle kterého stěžovatelé nebyli vystaveni, byť i jen nepřímé, diskriminaci, neboť z napadených rozhodnutí není zřejmé, jak k takovému právnímu závěru obecné soudy dospěly. Rozhodnutí obecných soudů tak neobstojí z hlediska požadavků řádného a přesvědčivého odůvodnění jako součásti práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. |