Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2015

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
II. ÚS 3005/14 5. 5. 2015 1. Pokud se správní orgány v přestupkovém řízení dopustily procesních pochybení v intenzitě, která "mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí ve věci samé" [§76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní], a proto bylo odvolací správní rozhodnutí zrušeno krajským soudem, nicméně pro uplynutí zákonné prekluzivní lhůty pro projednání přestupku (§20 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích) již nemohlo být pokračováno v dalším řízení, v němž by byla napravena zjištěná procesní pochybení, nelze tuto okolnost klást k tíži stěžovatele v tom směru, že mu nenáleží nárok na náhradu škody spočívající ve vynaložených nákladech na právní zastoupení v průběhu přestupkového řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). 2. To nicméně neznamená, že by každé zahájení přestupkového ř ...
II. ÚS 164/15 5. 5. 2015 1. Právo pokojně se shromažďovat představuje kolektivní výkon svobody projevu. Právě tento aspekt může napomoci pro rozproudění veřejné diskuse a debaty nad věcmi veřejnými, poněvadž někteří občané nemají vůli veřejně pronášet a prezentovat své názory individuálně a pokoušet se přesvědčovat ostatní o jejich správnosti. Účast na shromáždění jim však poskytuje možnost, jak se veřejně s určitými názory ztotožnit a vyjádřit jim tak podporu. 2. Ústavní ochrany požívají i šokující a pobuřující projevy (i vizuální), použité k rozproudění veřejné diskuse, jelikož demokracie je založena na "důvěře" k občanům, že se aktivně a svědomitě této diskuse účastní a jsou schopni rozlišit věrohodnost či akceptovatelnost jednotlivých myšlenek. 3. Uvedené však nelze rozumně požadovat od dětí, neboť právě ty, s ohledem na jejich mravní a duševní vyspělost, musí být chráněny před některými formami projevů, které by je nad únosnou míru zasáhly či obtěžovaly (čl. 32 odst. 1 věta druhá Listiny základních práv a ...
IV. ÚS 3247/13 5. 5. 2015 Zájem na udržení spravedlivé rovnováhy nevyžaduje, aby bylo při vydání majetku v důsledku restituce kompenzováno jiné zmenšení majetku než to, které přiměřeně odpovídá prostředkům vynaloženým na jeho získání. Jestliže tedy stěžovatelka jako akciová společnost za popsaných okolností pozbyla nemovitost, kterou předtím získala od státu v důsledku vložení majetku státního podniku do jejího základního kapitálu, a tato ztráta jí nebyla nijak kompenzována, jedná se o přiměřený zásah do vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod či majetkových práv dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, a nikoliv o jejich porušení.
I. ÚS 217/15 4. 5. 2015 Při opakovaném soudním přezkumu důvodnosti dlouhotrvající útěkové vazby není možné, aby soudy jen rekapitulovaly závěry předchozího rozhodování o vazbě, bez toho, aby v reálném čase, kdy důvodnost vazby přezkoumávají, zvážily námitky a argumenty obviněného a zkoumaly, zda konkrétní skutečnosti zakládající důvodnost vazby v počáteční fázi trestního stíhání během delšího trvání vazby již neztratily na významu či přesvědčivosti, a bylo by tak zapotřebí ospravedlnit delší trvání vazby dalšími závažnými konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jinými opatřeními podle trestního řádu. Porušení této zákonné povinnosti orgánů činných v trestním řízení průběžně zkoumat a řádně odůvodňovat, zda důvody vazby u obviněného ještě trvají a zda nelze vazbu nahradit některým z mírnějších zákonem stanovených opatření, zakládá porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a způsobuje tím porušení práva na oso ...
III. ÚS 197/15 23. 4. 2015 Z rozhodnutí o nároku na přiznání přiměřeného zadostiučinění podle §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb., musí být zřejmé, jak byly hodnoceny konkrétní okolnosti případu, a to bez ohledu na formu přiznaného zadostiučinění (morální satisfakce či finanční kompenzace). Závěr o tom, že morální satisfakce (konstatování porušení práva, eventuálně omluva) představuje ekvivalentní náhradu vzniklé nehmotné újmy, musí být založen na reflexi judikaturních pravidel nejvyšších soudů pro přiznávání této formy přiměřeného zadostiučinění.
I. ÚS 1549/11 23. 4. 2015 I. Ústavní stížnost proti rozhodnutí insolvenčního správce, kterým byla co do pravosti, výše nebo pořadí uznána nebo popřena pohledávka některého z přihlášených věřitelů, majícímu formu jeho stanoviska vyjádřeného v seznamu přihlášených pohledávek [§189 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)] je přípustná podle §75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, bylo-li vydáno podle insolvenčního zákona, ve znění účinném do 30. března 2011 (tj. před účinností jeho novely provedené zákonem č. 69/2011 Sb.). II. Ústavní stížnost proti usnesení insolvenčního soudu, kterým podle §57 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), potvrzuje volbu členů a náhradníků věřitelského výboru, a proti usnesení schůze věřitelů, kterým se podle §29 odst. 1 insolvenčního zákona odvolává insolvenční správce nebo kterým se ponechává ve své funkci, je přípustná podle §75 odst. 1 a contra ...
Pl. ÚS-st. 41/15 21. 4. 2015 1 Ústavní stížnost proti usnesení insolvenčního soudu, kterým bylo do 31. prosince 2013 podle §51 odst. 1 nebo 3 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), rozhodnuto o hlasovacím právu přihlášeného věřitele na schůzi věřitelů, je podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nepřípustná.
II. ÚS 659/15 21. 4. 2015 Pokud odvolací soud rozhodne o odvolání tak, že dle §219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, odvoláním napadené rozhodnutí potvrdí, je-li ve výroku věcně správné, ale učiní tak na základě právního názoru odlišného od právního názoru soudu prvního stupně, musí být účastníkům odvolacího řízení ve světle zákazu tzv. překvapivých rozhodnutí, resp. požadavku, aby rozhodnutí bylo pro účastníky předvídatelné, umožněno seznámit se předem s odlišným právním názorem odvolacího soudu a k tomuto názoru se vyjádřit uvedením jemu relevantních skutkových a právních důvodů. Změna judikatury sama o sobě není porušením principu předvídatelnosti práva a popřením požadavku na spravedlivé rozhodnutí ve smyslu respektu k ústavně zaručeným základním právům účastníků řízení. Dojde-li ke změně judikatury ústavně souladným způsobem, tzn. včetně náležitého odůvodnění beroucího v potaz existenci předchozí ustálené praxe, lze nový právní názor v zásadě aplikovat i v řízení již probíhajícím, tedy do jisté m ...
III. ÚS 2569/14 16. 4. 2015 Ochrana osobní svobody zaujímá v katalogu základních lidských práv místo z nejvýznamnějších; pakliže Listina základních práv a svobod v čl. 8 odst. 2 zakotvuje, že nikdo nesmí být zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, je mimořádně důležité, aby splnění všech zákonem stanovených podmínek pro omezení tohoto práva bylo zvláště uvážlivě zkoumáno a možnosti jejich uplatnění byly vykládány restriktivně. Takové aplikaci ustanovení §116 odst. 2 tr. řádu, na jehož základě obecné soudy nařídily, aby obviněný byl pozorován za účelem vyšetření duševního stavu v psychiatrické léčebně, odpovídá, aby tomu předcházel výslech obviněného a na jeho základě byly zjištěny důvody, pro které odmítá komunikovat s ustanoveným znalcem, a podobně je nezbytné opatřit odůvodněné stanovisko znalce, ze kterého bude zřejmé, že bez pozorování obviněného ve zdravotnickém zařízení spolehlivé diagnostické závěry učinit nelze. Je též třeba trvat i na tom, aby byl obviněný výslovně poučen o mož ...
I. ÚS 819/15 15. 4. 2015 Nároky jednotlivců, kteří v době nesvobody odmítli z důvodu náboženského či obdobného přesvědčení nastoupit vojenskou službu, a byli proto v době nesvobody nespravedlivě odsouzeni a uvězněni, které byly vzneseny před vydáním stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 39/14 ze dne 25. 11. 2014 (ST 39/75 SbNU 707; 297/2014 Sb.), je třeba brát stejně vážně jako ty, které byly před vydáním stanoviska i rozhodnuty, a to i z hlediska výše odškodnění. Je proto namístě těm jednotlivcům, kteří své nároky uplatnili před vydáním citovaného stanoviska, přiznat i přiměřené zadostiučinění v penězích, a to ve výši odpovídající tomu, kdyby se na jejich nespravedlivé věznění v době nesvobody skutečně vztahoval článek 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ani zákonodárce, a tím méně pak soudy totiž jistě nemohou odškodnit všechna příkoří, která vznikla v době nesvobody. Ovšem tam, kde již soudní rozhodnutí, byť byla založena na nesprávném výkladu vnitrostátního práva či mezinárodní úmlu ...
II. ÚS 459/14 14. 4. 2015 Podle článku 6 odst. 2 směrnice Rady č. 89/105/EHS musí rozhodnutí správního orgánu o zamítnutí zápisu léčivého přípravku do seznamu přípravků hrazených systémem zdravotního pojištění obsahovat odůvodnění na základě objektivních a ověřitelných kritérií, včetně, je-li to nezbytné, znaleckých posudků nebo doporučení, o která se rozhodnutí opírá. Kromě toho musí být žadatel informován o opravných prostředcích proti takovému rozhodnutí a o lhůtách pro jejich uplatnění. Tyto principy nepředstavují jen požadavky práva Evropské unie na podústavní právo České republiky v dané oblasti úpravy, ale nepřímo se promítají též do výkladu práva na spravedlivý proces a přístup k soudu podle českého ústavního pořádku. Osobami, které jsou přímo dotčeny na svých veřejných subjektivních právech rozhodnutím o výši úhrad léčivých přípravků ze zdravotního pojištění, jsou držitelé registrace těchto léčivých přípravků. Jedině jako aktivně legitimovaným účastníkům řízení podle §39f odst. 2 písm. a) a b) zákona č ...
II. ÚS 2296/14 14. 4. 2015 Při řešení střetu mezi právem na ochranu osobnosti (čl. 10 Listiny) a svobodou projevu (čl. 17 Listiny) platí, že vydavatel je odpovědný za uveřejnění i tzv. převzatých tvrzení. Současně je však třeba přihlédnout též k tomu, kdo je autorem původního tvrzení převzatého novinářem. Jiná je totiž situace, kdy novinář převezme názor "nahodilé třetí osoby", a jiná, cituje-li názor člověka, který o dané věci musel mít dostatečné a relevantní informace (neboť se jakožto odborník v daném oboru přímo podílel na vypracování znaleckého posudku). Od novináře, který je laikem, a nikoliv specialistou na danou oblast, a který nemá a v konečném důsledku ani nemá mít ambici informovat čtenáře o odborných záležitostech, jelikož daný článek je určen pro nejširší okruh čtenářů, a nikoliv pro odborníky, nelze ostatně ani důvodně očekávat, že jím poskytované informace a jejich celkové vyznění budou zcela přesné a objektivní.
I. ÚS 3699/14 13. 4. 2015 I. Z principu proporcionality vyplývá nezbytnost minimalizace legitimního zásahu do základních práv účastníků řízení, jimž nesmí být vedením řízení způsobena větší než nezbytná újma. Přestože soudnímu exekutorovi žádný právní předpis explicitně nepřikazuje, aby věci, po všech stránkách spolu související, spojil, je takový postup z důvodu hospodárnosti řízení i z důvodu upřednostněné minimalizace zásahů do základního práva na vlastnictví povinného nanejvýše žádoucí; k individuálnímu rozhodování v jednotlivých věcech lze přistoupit tak, aby nebyl porušen čl. 36 Listiny základních práv a svobod, pouze tehdy, je-li takový postup rozumně odůvodnitelný. Tím není zpochybněno právo na náhradu nákladů exekuce ani na straně soudního exekutora, ani na straně oprávněného, mezi výší vymáhané pohledávky a výší nákladů řízení (exekučních nebo i nákladů nalézacího řízení), které nese povinný, však musí existovat proporcionální vztah. Neopodstatněné navyšování nákladů exekučního řízení za určitých skut ...
I. ÚS 1822/14 9. 4. 2015 Soudy mají obecnou povinnost zajistit, aby jednání jiných osob nevedlo k porušování práv stěžovatele na přiměřenou délku řízení. Jde o součást pozitivních závazků státu ochránit osoby před porušeními jejich práv ze strany třetích soukromých osob. V situaci, ve které je celková délka řízení nepřiměřená či její nepřiměřenost bezprostředně hrozí, je povinností soudů jednat se zvláštní pečlivostí a přijmout takové kroky, které lze od nich rozumně očekávat, aby nadměrné délce zabránily.
I. ÚS 4057/14 9. 4. 2015 Pro určení výše škody, která má být nahrazena podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, je ve vztahu k nákladům zastoupení podle §31 odst. 3 zákona právně významný pouze vztah mezi poškozeným a jeho právním zástupcem, nikoliv vztahy těchto subjektů k třetím osobám. Opačný závěr představuje nesprávnou interpretaci zákona, důsledkem čehož je zásah do ústavně garantovaného práva stěžovatele na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, zakotveného v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 2482/14 9. 4. 2015 Primárním cílem a smyslem civilního procesu je ochrana porušených nebo ohrožených subjektivních soukromých práv. Jestliže se obecné soudy při posuzování podmínek procesního nástupnictví soustředily toliko na zjišťování formálních předpokladů, stanovených v §107a občanského soudního řádu, aniž by přitom věnovaly náležitou pozornost krajně podezřelým skutkovým okolnostem singulární sukcese, očividně svědčícím o zjevně protiprávním jednání, porušily tím základní právo účastníka řízení na spravedlivý proces, garantované článkem 36 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jsou-li ve hře základní práva, musejí být ochranitelná cestou všech opravných prostředků.
IV. ÚS 2278/14 8. 4. 2015 Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a vypořádat se s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. Postup Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání pro opožděnost, aniž se v odůvodnění svého rozhodnutí jakkoli vypořádal s předchozím rozhodnutím soudu prvního stupně o neodmítnutí dovolání a s námitkami dovolatele, je v rozporu s principem spravedlivého procesu garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
IV. ÚS 3180/14 8. 4. 2015 Závěr, že vozidlo bylo provozováno ve smyslu ustanovení §24c odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, bylo-li v rozhodném období vedeno v příslušném registru vozidel, platí jen tehdy, není-li jeho provozovatelem (vlastníkem) prokázán opak. Pokud soud dospěl k závěru, že vozidlo provozováno bylo pouze na základě toho, že vozidlo stěžovatele bylo v rozhodném období vedeno v registru, ač stěžovatel v řízení prokazoval, že po havárii nebylo provozuschopné, což dokládal stanoviskem pojišťovny o totální škodě, neměl soud oporu v provedeném dokazování a jeho závěr vedl k porušení ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 1599/13 7. 4. 2015 I. Mezi základní atributy spravedlivého procesu judikatura Ústavního soudu řadí požadavek na řádné odůvodnění rozhodnutí. Dodržování povinnosti řádně a logicky odůvodnit rozhodnutí má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli. Absence řádného odůvodnění zakládá nejen nepřezkoumatelnost takového rozhodnutí, ale zpravidla též protiústavnost. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to o libovůli v soudním rozhodování. Rozsah povinnosti řádně odůvodnit rozhodnutí se však může lišit případ od případu, resp. dle povahy rozhodnutí, vždy tedy bude záviset na individuálních okolnostech každé projednávané věci. II. Stanovisko příslušného kolegia Nejvyššího soudu, které má za cíl sjednocovat judikaturu a poskytovat obecným soudům jakýsi návod při určování výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, nezbavuje obecné soudy povinnosti posuzovat každý případ individuálně a v závislosti na něm stanovit odpovídající výši zadostiuči ...
II. ÚS 3489/14 2. 4. 2015 Náhrada za ztrátu na výdělku v období po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě je z povahy věci vyplácena formou pravidelného měsíčního peněžitého důchodu, a to po celou dobu, kdy ztráta na výdělku poškozené osoby trvá. Jakkoli stěžovatelka výši důchodu nevyčíslila, je zřejmé, i když to později výslovně neuvedla, že s ohledem na její předchozí podání a povahu předmětného nároku požaduje jeho výplatu i do budoucna. Z tohoto pohledu měl soud přistupovat k pozdějším podáním stěžovatelky, a ne formalisticky konstatovat, že požadovala náhradu za ztrátu na výdělku pouze za minulé období. Zhojí-li žalobce na základě výzvy soudu vady žaloby bránící jejímu projednání, platí, že žaloba byla bez vad již od počátku. Pokud však v daném případě soud postupoval opačným způsobem, kdy v neprospěch stěžovatelky dovodil z jejího pozdějšího podání de facto omezení původně uplatněného nároku s účinky promlčení, aniž jí dal tento svůj závěr jakkoli najevo, porušil tím právo stěžovatelky na spra ...
II. ÚS 2994/14 2. 4. 2015 Z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit [viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 5. 9. 2013, Čepek proti České republice (stížnost č. 9815/10)].
II. ÚS 2096/14 2. 4. 2015 K porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dojde také v případě, pokud soud nepřizná náhradu nákladů řízení s odkazem na nesplnění zákonné podmínky, která však v době zahájení řízení před tímto soudem z důvodu přechodných zákonných ustanovení ještě neplatila (§142a o. s. ř. ve znění zákona č. 396/2012 Sb., avšak ve vztahu k řízení zahájenému již dne 31. 7. 2012).
III. ÚS 1255/13 2. 4. 2015 K povinnosti soudů respektovat věcnou a časovou působnost zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem a o změně zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při rozhodování restitučních sporů týkajících se původního majetku židovských právnických osob Vůlí zákonodárce při přijetí zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd způsobených holocaustem a o změně zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, který patří do skupiny restitučních předpisů, jakož i jeho primárním účelem bylo zmírnění některých majetkových křivd, které vznikly židovským právnickým osobám v období ...
I. ÚS 2726/14 1. 4. 2015 V situaci, kdy byly soudem prvního stupně v hlavním líčení provedeny všechny důkazy v souladu se zásadami přímosti a bezprostřednosti a následně byly vyhodnoceny samostatně i v souhrnu v odůvodnění zprošťujícího rozsudku, může odvolací soud zprošťující rozsudek zrušit jenom v případech, kdy jsou přijaté skutkové závěry a na nich založené právní posouzení v nesouladu s výslednou důkazní situací a nemají v ní oporu. Je nedostatečné, pokud má odvolací soud na dílčí skutkové otázky (typicky pravdivost, spolehlivost či věrohodnost důkazů) jiný názor a při vlastním posouzení skutkového stavu dospěje k závěru o vině obžalovaného. Zasáhnout může pouze tehdy, jestliže závěr soudu prvního stupně nemůže pro svou vadnost obstát. Odvolací soud při vrácení věci soudu prvního stupně může poukázat na okolnosti významné pro správné rozhodnutí a upozornit ho, čím se znovu zabývat a které skutečnosti vzít v potaz. Nesmí mu však udělovat závazné pokyny, k jakým závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých ...
Pl. ÚS 1/14 31. 3. 2015 2 Návrhem napadené přechodné ustanovení zákona není ústavně nepřípustným "přílepkem", který by bylo nutné z tohoto důvodu zrušit. Požadavek "úzkého vztahu" legislativní předlohy a pozměňovacího návrhu byl v projednávaném případě evidentně splněn. O pravou zpětnou účinnost (retroaktivitu) právní normy jde tehdy, jestliže se novým právním předpisem má řídit vznik právního vztahu a nároků účastníků z tohoto vztahu také v případě, kdy právní vztah nebo nároky z něj vyplývající vznikly před účinností nového právního předpisu. Zákaz pravé retroaktivity právní normy vyplývá z principu demokratického právního státu, obsaženého v článku 1 odst. 1 Ústavy. Ústavní soud pravou retroaktivitu obecně (s omezenými výjimkami) považuje za protiústavní. Pravá retroaktivita napadeného přechodného ustanovení, umožňujícího aplikací ustanovení §262a odst. 2 o. s. ř. exekučně postihnout dosud nepostižitelný majetek manžela povinného, potenciálně zakládá protiústavní zásah do základního práva manžela povinného n ...
II. ÚS 1261/14 31. 3. 2015 Právo na znalečné je subjektivním právem znalce na odměnu za provedenou práci, rozhodování o němž je zákonnou úpravou svěřeno orgánu veřejné moci - obecnému soudu. Proti usnesení soudu prvního stupně o znalečném je přípustné odvolání (§202 občanského soudního řádu a contrario). Jelikož je rozhodování o zákonném právu znalce svěřeno soudu, musí mít znalec možnost svůj nárok na znalečné hájit, vyjádřit se k němu, neboť jde, řečeno slovy Listiny základních práv a svobod (čl. 38 odst. 2), o "jeho věc", tedy o záležitost, která se ho bezprostředně dotýká, přičemž o této věci rozhoduje soud, který může do práva na znalečné často i citelně zasáhnout, což se pak může negativně projevit na samotné realizaci nároku na znalečné. Je tudíž namístě přiznat též znalci právo na odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně o znalečném, neboť jinak by šlo o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Disponuje-li pak znalec právem na podání odvolání proti takovému rozhodnutí, musí být vy ...
III. ÚS 1389/13 31. 3. 2015 Nárok na bezúplatný převod pozemků podle §60a zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů, nepodléhá promlčení podle §100 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Připuštění aplikace promlčení na majetkové nároky založené uvedeným ustanovením by citelně zasáhlo do vytvořeného legitimního očekávání jejich adresátů, a proto takovou interpretaci nelze jako ústavně konformní připustit.
II. ÚS 2434/14 24. 3. 2015 Požadavek, aby soudní rozhodnutí dostatečně uváděla důvody, na nichž jsou založena, je součástí a obecným principem základního práva na spravedlivý proces. Tento požadavek sice není v Listině základních práv a svobod či v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod výslovně formulován, vyplývá však z konstantní judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Jestliže z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nelze vůbec seznat, jaké konkrétní důvody vedly k jeho závěru v otázce náhrady nákladů řízení, je to v rozporu s elementárními požadavky, jež na odůvodňování soudních rozhodnutí klade ustálená judikatura Ústavního soudu.
II. ÚS 415/14 24. 3. 2015 Jednou z funkcí ústavní úpravy základních práv a svobod je její "prostupování" celým právním řádem včetně oblastí práva soukromého, spočívající v zakotvení povinnosti orgánů veřejné moci, zejména soudů, interpretovat a aplikovat právo pohledem ochrany základních práv. Právo v rukou obecných soudů nemůže být jen souborem mechanicky a formalisticky aplikovaných právních předpisů bez ohledu na smysl a účel toho kterého jimi chráněného zájmu, ale musí být především nástrojem spravedlnosti. Je-li rozsah vlastnického práva stěžovatelky zásadně degradován tím, že k budovám ve svém vlastnictví, stojícím na pozemku vedlejší účastnice, nemá přístup, nelze výši bezdůvodného obohacení stěžovatelky odvíjet od smluvního nájemného odpovídajícího běžnému užívání obdobných pozemků, obvyklého v daném místě a čase, bez ohledu na skutečnost, že stěžovatelka o omezení výkonu svého vlastnického práva předem věděla. Naplnění kautel spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod p ...
I. ÚS 3143/13 23. 3. 2015 Atributem práva na odůvodnění soudního rozhodnutí je náležitě vysvětlená, logicky konzistentní a přesvědčivá aplikace a interpretace práva, vycházející z důkazních zjištění obecného soudu. Obecné soudy dospěly ve věci letiště v Příbrami na základě hodnocení skutkového stavu k závěru o "zpracování povrchu pozemků" s tím právním následkem, že v případě letištní dráhy jde o (pouhou) součást pozemků podle §120 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Je otázkou interpretace, zda lze v případě zjištěného stavebního stavu (stavebně-technické parametry ranveje letiště) podřadit vzletovou a přistávací dráhu v Příbrami pod závěr o "zpracování povrchu pozemku". Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a není proto zásadně oprávněn se vyslovovat k výkladu soukromoprávního charakteru stavby letištní dráhy. Nedostatky odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu, ve kterém nebylo dostatečně přihlédnuto ke stavební konstrukci letištní dráhy i ve světle dosavadní judi ...
I. ÚS 1974/14 23. 3. 2015 V řízení o přípustnosti dalšího držení v ústavu se rozhoduje o zbavení osobní svobody umístěného člověka, což je závažný zásah do jeho základních práv. Tomu musí odpovídat i vysoká míra ochrany procesních práv. Rozhodnutí soudu musí obsahovat řádné a vyčerpávající odůvodnění, v čem je spatřováno naplnění hmotněprávních podmínek zákonnosti zbavení osobní svobody podle §38 odst. 1 písm. b) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách). Soudce by měl umístěného člověka osobně zhlédnout a umožnit mu se k věci vyjádřit, a to zpravidla v rámci jiného soudního roku konaného přímo ve zdravotním ústavu. Rozsudek je nutno doručit i osobně umístěnému člověku a zároveň učinit jiná vhodná opatření, aby se umístěný člověk mohl vhodnou formou s obsahem rozhodnutí seznámit. Výše uvedené povinnosti obecných soudů v řízeních o přípustnosti převzetí a dalším držení ve zdravotním ústavu, obdobně jako v řízení o omezení svéprávnosti, by měly z ...
IV. ÚS 2316/13 18. 3. 2015 Součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastníci mohli účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Rozhodnutí dovolacího soudu opřené o důvod, který dosud nebyl před soudy projednáván, bez poskytnutí možnosti účastníků řízení se k takovému důvodu vyjádřit, porušuje ústavně zaručená práva garantovaná v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
IV. ÚS 2443/14 18. 3. 2015 K naplnění ústavně zaručeného práva na právní pomoc v oblasti trestního soudnictví je nezbytné poskytnout jedinci vystavenému trestnímu stíhání dostatek času k obhajobě a skutečný, nikoli pouze formální, přístup k právní pomoci. To platí tím spíše u osoby zbavené osobní svobody a znevýhodněné neznalostí českého jazyka a původem z jiné země či dokonce z jiného kontinentu. Zákonem příkladmo (§36 odst. 2 tr. ř.) vypočtené podmínky nutno proto chápat tak, že je-li zatčený orgány veřejné moci vyzván k takovému procesnímu vyjádření, které může pro něho mít zásadní význam, nesmí se tak stát bez předchozího řádného poučení o významu a důsledcích takového vyjádření a také o tom, že před takovým vyjádřením má právo poradit se s obhájcem, který, nevyžádá-li si jej zatčený sám, musí mu být z moci úřední ustanoven.
IV. ÚS 106/15 17. 3. 2015 Zájem a potřeby konkrétního dítěte je třeba posuzovat v každém jednotlivém případě zvlášť a se snahou o minimalizaci negativních důsledků pro dítě [srov. Komentář Výboru OSN pro práva dítěte, jímž interpretoval čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, "Koncept nejlepšího zájmu dítěte je flexibilní a adaptabilní. Měl by být přizpůsoben a definován individuálně s ohledem na specifickou situaci, v níž se dítě či děti, jichž se věc týká, nachází, přičemž pozornost by měla být věnována jejich osobním poměrům, situaci a potřebám. V rámci individuálních rozhodnutí musí být nejlepší zájem dítěte hodnocen a stanoven ve světle specifických okolností konkrétního dítěte." [viz General comment No. 14 (2013)]. Za situace, kdy oba rodiče jsou obecně stejně způsobilí o své děti řádně pečovat, je třeba zejména zohlednit osobnost dítěte a jeho schopnost se vypořádat s enormní zátěží, kterou rozpad rodiny a eventuální nastolení střídavé péče, jež přináší i ztrátu dosavadního zázemí a bezpečí domova, bezesp ...
III. ÚS 857/13 12. 3. 2015 Ustanovení §52 odst. 1 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, zakládá pro odsouzeného procesní nástroj obrany proti rozhodnutí o kázeňském trestu - umístění do uzavřeného oddělení - v podobě jeho soudního přezkumu; jestliže jej odsouzený nevyužije, obecný soud v řízení o změně způsobu výkonu trestu (přeřazení do věznice se zvýšenou ostrahou) z rozhodnutí o kázeňském trestu vychází a nelze mu - z pozic čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod - vytýkat, že znovu neotevřel otázku subjektivní stránky spáchaného přestupku.
II. ÚS 2050/14 10. 3. 2015 I. Podávání informací zjištěných při poskytování zdravotních služeb představuje natolik invazivní zásah do soukromí jednotlivce, že je nezbytné, aby byl posouzen nezávislým a nestranným orgánem, kterým může být pouze soud. Při podávání žádosti o souhlas soudce ke sdělení vyžadovaných informací a při jeho vydávání je proto třeba v každém konkrétním případě pečlivě zvažovat, v jakém rozsahu má být tento souhlas požadován a následně udělován. Je tedy nutno např. hodnotit, o jaký trestný čin se jedná, co je obsahem požadované dokumentace, v jakém postavení se nachází osoba, jíž se zdravotní údaje týkají (pachatel trestného činu či poškozený), atp. II. Ustanovení §51 odst. 2 písm. d) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), poskytovatele zdravotní péče obecně nezprošťuje mlčenlivosti pro účely trestního řízení. Toto zákonné ustanovení je proto třeba vyložit tak, že je věcí úpravy obsažené v trestním řádu, na který odkazuj ...
II. ÚS 2499/14 10. 3. 2015 1. Zdravotnická dokumentace je chráněna základním právem na ochranu soukromí. Do této sféry ochrany spadá též právo fyzické osoby rozhodnout podle vlastního uvážení, zda vůbec, a pokud ano, v jakém rozsahu a jakým způsobem mají být skutečnosti jejího osobního soukromí zpřístupněny jiným. 2. Zájem na objasnění trestných činů a spravedlivém potrestání jejich pachatelů je legitimním případem, kdy může dojít k omezení práva na ochranu soukromí i ve vztahu k informacím o svém zdraví. Při podávání žádosti státního zástupce o souhlas soudce ke sdělení vyžadovaných informací a při jeho vydávání podle ustanovení §8 odst. 5 trestního řádu je však třeba v každém konkrétním případě pečlivě zvažovat, v jakém rozsahu má být tento souhlas požadován a následně udělován. Tento souhlas proto nemůže být vykládán jako neomezené prolomení zákonem stanovené povinné mlčenlivosti. Musí být vždy postaveno najisto, 1. z jakého důvodu (tzn. ve vztahu ke které trestné činnosti) je nutno poskytnout příslušné infor ...
I. ÚS 1895/14 10. 3. 2015 Z práva účastníků řízení na spravedlivý proces plyne povinnost obecných soudů řádně odůvodnit svá rozhodnutí. Obecné soudy se proto musí v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, které mají vztah k projednávané věci, a to způsobem, který odpovídá závažnosti těchto námitek. Tato povinnost tak samozřejmě neznamená, že soudy musí dát podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení; v úvahu je totiž třeba brát relevanci daného argumentu a jeho možnost ovlivnit výsledek řízení. V žádném případě ovšem nelze ignorovat argument, který je pro výsledek řízení klíčový.
II. ÚS 2969/14 10. 3. 2015 Domáhá-li se vedlejší účastník v odvolání změny výroku o nákladech řízení ve svůj prospěch, je třeba, aby druhá strana byla s argumenty odvolatele seznámena a mohla se k nim vyjádřit, pokud lze očekávat, že její vyjádření může přispět k náležitému posouzení věci. Tím, že soud prvního stupně odvolání vedlejšího účastníka, v němž bylo namítáno nedodržení povinnosti stěžovatele zaslat mu předžalobní výzvu, stěžovateli nedoručil, odňal stěžovateli možnost se k této námitce vyjádřit, případně realizovat svá další procesní práva. Odvolací soud, který toto pochybení nenapravil, námitce vedlejšího účastníka přisvědčil a o nákladech řízení rozhodl jinak než soud prvního stupně, zkrátil stěžovatele na jeho procesních právech tak, že porušil i právo stěžovatele na soudní ochranu a zásadu rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1, resp. čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 2172/14 10. 3. 2015 Nikoliv každé nedostatky v průběhu procesu dokazování v podobě "opomenutí" či nedostatečné vypořádání se s důkazními návrhy účastníků řízení ze strany obecných soudů dosahují ústavněprávní intenzity odůvodňující kasační zásah ze strany Ústavního soudu. Pokud však účastník řízení navrhl důkaz revizním znaleckým posudkem, neboť zpochybnil odbornost a hodnověrnost provedeného znaleckého posudku, z něhož obecný soud výhradně vycházel při formulaci svých právních závěrů, a tento revizní posudek proveden nebyl, bylo tímto opomenutím porušeno právo na spravedlivý proces.
II. ÚS 3254/13 5. 3. 2015 Ústavní soud ve své judikatuře rozlišuje při posuzování, zda soudy při stanovení výše odměny a náhrady hotových výdajů advokátů coby soudem ustanovených zástupců dle §30 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, postupovaly ústavně konformním způsobem, dva typy rozhodnutí. Jedná se jednak o rozhodnutí, kde soud rozhodující o odměně nezpochybnil základ nároku, ale argumentoval s přihlédnutím k výši žalované částky toliko proti legitimnímu očekávání advokátů, že tarifní hodnota sporu bude skutečně z této (často velmi vysoké) částky vypočtena, a jednak o rozhodnutí, kde soudy při stanovení odměny ustanoveného zástupce argumentují nejen absurdní výší žalobní částky, ale zpochybňují též základ samotného nároku. V případech posléze uvedených rozhodnutí pak Ústavní soud judikuje, že advokát mohl legitimně očekávat, že jeho odměna bude skutečně vypočtena s ohledem na hodnotu sporu, a soudy proto byly povinny tarifní hodnotu sporu určit z výše žalobou uplatněného ...
I. ÚS 1565/14 2. 3. 2015 I. Žádost o výkon dohledu nejbližšího vyššího státního zastupitelství podle §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů, je obecně účinným opravným prostředkem pro osobu, která namítá závadný postup v šetření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byla obětí spáchaného trestného činu, a jako takovou je ji nutno vyčerpat před podáním ústavní stížnosti v souladu s §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. II. Ústavní soud je při posuzování ústavní stížnosti namítající neprovedení účinného vyšetřování zavázán přezkoumat, zda v dané věci existovala povinnost jej provést, a pokud ano, pak zda skutečně bylo provedeno účinné vyšetřování splňující všechny požadavky na něj kladené. III. Právo na účinné vyšetřování orgány činnými v trestním řízení v kontextu poskytování zdravotní péče vznikne, pokud je vzneseno hájitelné tvrzení, že a) došlo ke smrti či k ohrožení života; b) které vzniklo v důsledku ...
I. ÚS 3287/14 27. 2. 2015 Periodické rozhodování o dalším trvání vazby stanovené trestním řádem je jedním z nástrojů, jehož účelem je přispět ke zrychlení vazebního řízení (srov. např. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 829). Za okamžik, který je rozhodující pro počátek běhu tříměsíční lhůty uvedené v §72 odst. 1 trestního řádu, je proto v posuzované věci třeba považovat moment, kdy bylo rozhodnutí o vazbě vyhlášeno při veřejném zasedání soudu, jemuž byl obviněný přítomen (viz §135 a §137 odst. 1 tr. řádu). Jestliže by se tato lhůta počítala až od doby, kdy takové rozhodnutí bylo v písemném vyhotovení se značným časovým odstupem doručeno státnímu zástupci, jež se veřejného zasedání neúčastnil, mohlo by to vést k umělému a nepřípustnému, třeba i několikaměsíčnímu prodlužování intervalu mezi přezkoumáváním podmínek dalšího trvání vazby, přičemž by se tím i otevíral prostor pro případné spekulativní zneužívání takového postupu ze strany orgánů činných v tres ...
I. ÚS 1206/14 27. 2. 2015 Rozvrh práce představuje jeden z nástrojů, jimiž se v praxi realizuje právo na zákonného soudce. Ústavní soud opakovaně judikuje, že základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) není vyčerpáno toliko zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu [§9 až 12, §84 až 89a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.")] ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu [§36 až 36c o. s. ř., §9 odst. 2 a 3, §12 odst. 2 a 3, §15 odst. 2 o. s. ř. a §27 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)]. Pro obecné soudy je rozvrh práce "zákonem", základním kamenem jejich rozhodovací činnosti (jde o lex specialis ve vztahu k obecně stanoveným pravidlům příslušnosti soudu a soudce). I takový akt je však zapotřebí správně a adekvátně interpretovat ve smyslu posuzované problematiky - konkrétně ve věci řešené základní hmotněpráv ...
I. ÚS 1171/14 27. 2. 2015 Rozvrh práce představuje jeden z nástrojů, jimiž se v praxi realizuje právo na zákonného soudce. Ústavní soud opakovaně judikuje, že základní právo na zákonného soudce (tj. příslušnost soudu a soudce) není vyčerpáno toliko zákonným vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu [§9 až 12, §84 až 89a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.")] ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu [§36 až 36c o. s. ř., §9 odst. 2 a 3, §12 odst. 2 a 3, §15 odst. 2 o. s. ř. a §27 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích)]. Pro obecné soudy je rozvrh práce "zákonem", základním kamenem jejich rozhodovací činnosti (jde o lex specialis ve vztahu k obecně stanoveným pravidlům příslušnosti soudu a soudce). I takový akt je však zapotřebí správně a adekvátně interpretovat ve smyslu posuzované problematiky - konkrétně ve věci řešené základní hmotněpráv ...
I. ÚS 3046/14 27. 2. 2015 Na rozdíl od ústavní zásady veřejnosti jednání před soudem, jež může být ze zákonem stanovených důvodů omezena či vyloučena, veřejné vyhlášení rozsudku jako ústavní imperativ musí být bezpodmínečné a bezvýjimečné (čl. 96 odst. 2 Ústavy). Pokud k němu z nějakých důvodů nedojde, nelze tento nedostatek zhojit tím, že odvolací soud pouze konstatuje, že i kdyby k veřejnému vyhlášení došlo, stejně by to na obsahu rozsudku nic nezměnilo. Takový postup a chápání ústavního požadavku na veřejné vyhlašování všech rozsudků je nejen v rozporu s jeho účelem (kontrola justice prostřednictvím veřejnosti), ale je i v příkrém rozporu s chápáním spravedlnosti v našem kulturním a právním prostředí. Z hlediska materiálního chápání právního státu je uvedený imperativ základním stavebním kamenem demokratické justice, jenž má zabránit "utajené" neboli tzv. kabinetní justici. V daném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že předchozí (průběžné) vyloučení veřejnosti z jednání bylo dostatečně odůvodněné jak zájm ...
III. ÚS 3808/14 26. 2. 2015 I. Pomine-li obecný soud obligatorní prostředek k objasnění právního základu (výkladu unijního práva), rozhodný pro rozhodnutí ve věci samé, může dojít k porušení práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. V rámci ústavních kautel řádného procesu je povinností Ústavního soudu posoudit, zda jsou respektována kritéria pro položení předběžné otázky formulovaná nad rámec čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie zejména v rozsudku Soudního dvora Evropské unie ve věci C-283/81 (CILFIT proti Ministero della Sanita), což značí, že: a) otázka výkladu ustanovení unijního práva je nutná pro řešení daného případu, b) Ústavní soud není oprávněn podávat jeho obecně závazný výklad, c) ustanovení unijního práva není acte clair, tj. nebyly vyloučeny rozumné pochybnosti ohledně jeho výkladu, neboť Soudní dvůr Evropské unie buď ještě o dané otázce nerozhodl v jiném řízení, resp. neexistuje jeho ustálená judikatura (nejedná se o acte éclairé), nebo nebyl výkl ...
Pl. ÚS 5/14 24. 2. 2015 2 Při rozhodování o zastavení exekuce podle §290 odst. 2 o. s. ř. má exekuční soud při aplikaci §271 o. s. ř. prostor pro úvahu o výši všech nákladů, tedy i nákladů vzniklých exekutorovi. Je extrémně rozporné s principy spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny), aby v základu pro výpočet odměny soudního exekutora byla promítnuta výše plnění relevantní pouze v době nařízení exekuce a bez vlivu zůstala podstatná změna, ke které došlo po vydání příkazu k úhradě nákladů exekuce (zde snížení vymáhaného plnění - výživného na polovinu původní výše).
IV. ÚS 2543/13 24. 2. 2015 Právní závěr okresního soudu, že vozidlo stěžovatele bylo provozováno, neměl oporu v provedeném dokazování a je závěrem natolik extrémním, že má za následek zásah do práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces. Již ze samotné skutečnosti, že vozidlo je vedeno v Centrálním registru vozidel, je samozřejmě možno dovozovat, že vozidlo je provozováno (zpravidla tomu tak bude), to nicméně pouze za situace, kdy nebude jeho vlastníkem (provozovatelem) dostatečně prokázán opak. Nebylo-li vozidlo stěžovatele (vůbec) provozováno, nemohlo být provozováno bez pojištění odpovědnosti z provozu vozidla v rozporu se zákonem č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění pozdějších předpisů, a stěžovatel tudíž nemůže být povinen uhradit vedlejšímu účastníkovi příspěvek podle ustanovení §24c odst. 1 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, neboť uložení takové ...
I. ÚS 2307/13 23. 2. 2015 Rozhodnutí podle §80 odst. 1 trestního řádu upravující vydání věci nemá z hlediska věcného a závazkového práva žádný konstitutivní či deklaratorní účinek. Rozhodnout o vlastnictví toho kterého předmětu není totiž věcí orgánů činných v trestním řízení, ale občanskoprávních soudů.

Za rok 2015 bylo zveřejněno 245 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 4 z celkem 5 stran,
v čase 0.000836 sekundy z toho 0.000780 sekundy NoSQL databáze - scan 16636 záznamů.