| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| III. ÚS 1320/16 | 1. 11. 2016 | Stanovení data, od kterého má dlužník povinnost platit úrok z prodlení, stejně jako rozsah úroku z prodlení určeného s použitím pojmu "zákonný", je dostatečně přesné, určité a srozumitelné, lze-li je stanovit na základě postupu plynoucího z právního předpisu. | |
| III. ÚS 1594/16 | 1. 11. 2016 | I. Obecné soudy poruší právo na ochranu vlastnického práva a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neposoudí-li existenci dobré víry nabyvatele nemovitosti v údaj, dle něhož byl jako vlastník předmětné nemovitosti zapsán ten, který na něj vlastnické právo převedl. Takový postup se dostává do rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky s ohledem na ustálený právní názor Ústavního soudu, který vyžaduje, aby při posouzení sporu o určení vlastnictví k nemovitosti nabyté od neoprávněného byla zvažována otázka střetu práva vlastnického a práva na ochranu dobré víry v právním styku; jinak se postup obecných soudů dostává do rozporu s požadavkem ochrany takových ústavních hodnot, jako jsou respekt k právům a svobodám jiných účastníků právního styku či obecněji hodnota veřejného pořádku. II. Proto je s ohledem na ustanovení čl. 4 ve spojení s čl. 83 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky přípustné dovolání proti každému roz ... | |
| III. ÚS 938/16 | 1. 11. 2016 | I. Zahájil-li oprávněný exekuční řízení, i když věděl, nebo při zachování přiměřené opatrnosti (pečlivosti) mohl vědět, že exekuce bude s největší pravděpodobností zastavena, musí nést nepříznivé následky v podobě povinnosti zaplatit náklady exekuce; toto vědomí (procesní zavinění) oprávněného je však nutno v řízení prokázat. Rozhodnutí o nákladech exekuce proto nelze založit pouze na objektivních skutečnostech (např. ekonomické síle oprávněného), které o tomto jeho vědomí nic nevypovídají. II. Založil-li proto soudní exekutor svůj závěr o procesním zavinění oprávněného na tom, že si před podáním návrhu na nařízení exekuce nijak nezjistil majetkové poměry dlužníka, ačkoliv k tomu měl údajně procesní nástroje, a postupoval-li obdobně obecný soud, aniž se v rozporu s požadavky čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zabýval také tím, konkrétně jaké nástroje měl oprávněný v tomto ohledu k dispozici a zda jejich uplatnění lze po něm spravedlivě požadovat, pak tento postup nelze osp ... | |
| III. ÚS 2242/15 | 1. 11. 2016 | Ustanovení §107a občanského soudního řádu umožňuje, aby nabyvatel práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde, vstoupil do řízení na místo žalovaného bez jeho souhlasu, avšak jen v případě, že toto právo nebo povinnost odvozuje od jejich převodu nebo přechodu ze strany žalovaného. Připuštění jeho vstupu do řízení, aniž by byla splněna tato podmínka, představuje nepřípustný zásah do základního práva původního žalovaného na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| IV. ÚS 3159/15 | 25. 10. 2016 | Řidič osobního motorového vozidla může v souladu s principem omezené důvěry v dopravě spoléhat na to, že pokud s dostatečným předstihem (řádně) dává ostatním účastníkům silničního provozu najevo svoji vůli odbočit vlevo, a ověřil si již, že neexistuje překážka, která by mu v tom bránila, může v odbočovacím manévru pokračovat. Výklad, který provedly obecné soudy, dovozující porušení povinnosti stěžovatelem v konkrétním případě znamená, že povinnost dbát zvýšené opatrnosti stanovenou v §21 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), je třeba interpretovat tak, že řidič musí zohlednit i možné úmyslné porušení pravidel jinými účastníky silničního provozu. Ústavní soud však s takovouto interpretací nesouhlasí. Pokud soudy současně dospějí k závěru, že podstatnější vliv na vznik škodlivého následku mělo úmyslné protiprávní jednání poškozeného, a nedbalost je dovozena jen z toho, že obžalovaný si nepočínal dostatečně ob ... | |
| II. ÚS 443/16 | 25. 10. 2016 | Z obecných principů unijního práva plyne důležitý požadavek nehodnotit pouze znalosti relevantních oblastí práva, ale také dovednosti, které žadatel o zápis do seznamu koncipientů má, a jeho dosavadní praktické zkušenosti. Podle Ústavního soudu nebylo nezbytné, aby ve snaze chránit kvalifikovanost a profesionalitu poskytovaných právních služeb Česká advokátní komora (dále jen "ČAK") zakročila již v momentě zápisu stěžovatele do seznamu koncipientů. ČAK ani po případném zápisu absolventa zahraniční právnické fakulty do seznamu koncipientů neztrácí kontrolu nad kvalitou poskytovaných právních služeb, kterou realizuje při advokátních zkouškách a také dohledem nad dalším vzděláváním koncipientů a advokátů. Napadený zásah ČAK nebyl vzhledem ke sledovanému legitimnímu cíli potřebný. V tomto konkrétním případě totiž existovala alternativa, která by naplňovala sledovaný cíl v podobné míře a byla by vůči dotčenému ústavně zaručenému právu šetrnější: zapsat stěžovatele do seznamu koncipientů, ne ... | |
| II. ÚS 2062/14 | 25. 10. 2016 | 1. Zásada výkonu práv v souladu s dobrými mravy v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor k uplatnění spravedlnosti a také slušnosti. Pojem "dobré mravy" totiž nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňujících obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou, což ve svých důsledcích znamená nastoupení a prosazení cesty nalézání skutečné spravedlnosti. Ústavněprávně je tedy ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 509/1991 Sb., jakousi otevřenou "branou", kterou mohou být do podústavního práva "vpuštěny" ústavní hodnoty a principy v situacích, kdy výklad zákona vede k nespravedlivým či z ústavního hlediska jinak problematickým a nepřiměřeným důsledkům. Dobré mravy tak mohou a mají napomáhat obecným soudům při hledání ústavně konformního řešení konkrétní projednávané věci. 2. Vznesení námitky promlčení zásadn ... | |
| I. ÚS 700/16 | 24. 10. 2016 | Bylo-li dovolání, jehož přípustnost stěžovatel založil na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, odmítnuto pro nepřípustnost, přičemž Nejvyšší soud v odůvodnění pouze odkázal na dosavadní judikaturu významnou pro rozhodnutí posuzované věci, aniž by zdůvodnil, proč jsou v ní prezentované závěry správné, resp. proč nejsou správné závěry stěžovatele o nutnosti změny současného přístupu k řešení uvedené otázky, došlo k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces. | |
| I. ÚS 3970/14 | 24. 10. 2016 | Procesní právní předpisy nelze vykládat tak, aby bylo umožněno jen hladké fungování formálně-technické stránky práva. To rozhodně není aplikace práva nejefektivněji naplňující oprávněné zájmy dítěte, ke které se zavázala Česká republika. Nelze čekat, až jedinec obdrží občanský průkaz, aby se státním orgánům usnadnilo prokazovat doručení, a do té doby dítě považovat za pouhý objekt práva; prokázat něčí totožnost lze ostatně i jiným způsobem nebo jinými doklady. Hranice, odkdy je dítě schopno chápat konkrétní soudní řízení a svoje práva a povinnosti, nespočívá v dosažení určitého věku, ale této schopnosti se nabývá postupně, vzhledem k individuální vyspělosti konkrétního jedince, jakož i ke zvláštnostem zkoumaného případu. Při opačné interpretaci by tak paradoxně ten nejvíce bezbranný, jehož je právo povinno v co největší míře ochraňovat, nejvíce utrpěl. Nesměl by se účastnit soudního řízení, kde je o něm rozhodováno, ani by se o takovém řízení nemohl dozvědět, nemohl by využívat procesn ... | |
| IV. ÚS 121/16 | 20. 10. 2016 | Rozhodnutí obecných soudů založené na názoru, dle něhož prostředky vyplacené na bankovní účet povinného plátcem starobního důchodu jako nezabavitelná část důchodu ztrácí svou povahu tím, že se staly tzv. vkladovou pohledávkou, a že jejich exekučním postihem nedochází k postihu nezabavitelné části důchodu, ale k postihu práva na výplatu prostředků na účtu, trpí přepjatým formalismem, nezohledňujícím smysl právní úpravy nezabavitelné částky důchodu, a ve svém důsledku vede k porušení základního práva na ochranu vlastnictví, zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. na pokojné užívání majetku dle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. | |
| II. ÚS 3636/13 | 18. 10. 2016 | Restriktivní výklad ustanovení §31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů, nesmí vést k libovůli rozhodčího soudu, jenž by - bez hrozby následné "sankce" v podobě možného zrušení rozhodčího nálezu obecným soudem - mohl rozhodčí žalobu zamítnout kupř. z důvodu promlčení uplatněného nároku, ke kterému však zjevně dojít nemohlo; pokud by obecný soud nemohl takový rozhodčí nález zrušit, mohlo by být porušeno základní právo účastníka rozhodčího řízení na soudní ochranu. | |
| II. ÚS 3959/13 | 18. 10. 2016 | Přikročit ke kasaci "překvapivého" rozhodnutí je namístě toliko tehdy, pokud je zjevné, že by takovým rozhodnutím potenciálně dotčený účastník řízení měl k dispozici "reálnou a efektivní" právní argumentaci, resp. důkazní prostředky, jež však v důsledku nekorektního postupu soudu nemohl předložit. Porušení práva na spravedlivý proces tedy představuje až situace, kdy by účastník řízení měl v případě soudem neavizovaného právního hodnocení daného nároku k dispozici efektivní procesní obranu (v podobě konkrétních doplňujících skutkových tvrzení), již tento účastník řízení - právě v důsledku skutečnosti, že soud svůj postoj účastníkům řízení před ukončením dokazování nepředestřel - nemohl použít. | |
| III. ÚS 1589/15 | 13. 10. 2016 | Pokud dlužník v insolvenčním řízení předloží důkazy o tom, že návrh má šikanózní povahu, resp. spočívá ve zneužití práva věřitele, je povinností soudu vysvětlit, proč se s takovým tvrzením neztotožňuje; k tomu může provádět důkazy. Soud nedostojí požadavkům práva na spravedlivý proces, jestliže se nevypořádá s tvrzeními směřujícími k domněnce, že existence podmínek pro úpadek byla vytvořena uměle se záměrem využít insolvenční řízení k takovým účelům, ke kterým nebylo vytvořeno. | |
| II. ÚS 1221/16 | 13. 10. 2016 | Z odůvodnění soudního příkazu podle Ústavního soudu vyplývají tři hlavní argumenty pro jeho vydání. Podle prvního z nich se stěžovatel oddává drogám (vícekrát ujížděl policistům; vypadl z auta, které nechal nabourat do semaforu; a nepodrobil se zkoušce na alkohol). Podle druhého z nich se jim oddával i v minulosti, což dokládají jeho minulá odsouzení. Třetím argumentem bylo, že se ve voze nacházela věc důležitá pro trestní řízení: injekční stříkačka naplněná neznámou látkou. Přes vady popisu prvních dvou argumentů (skutků) však Ústavní soud musí opakovaně zdůraznit, že negativně hodnocené nedostatky písemného odůvodnění příkazu k prohlídce nemusí nutně představovat ústavněprávní pochybení, kvůli kterým by musel zrušit napadený příkaz, a zamezit tak použití důkazů získaných během prohlídky. K ústavněprávnímu pochybení nedochází v případě, že ze všech okolností případu, seznatelných z příkazu k prohlídce nebo z trestního spisu, přesvědčivě vyplývá, že podmínky pro její nařízení - navíc v ... | |
| II. ÚS 771/16 | 13. 10. 2016 | Ústavní soud shledal, že došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. V otázce nákladů řízení totiž nebyl ze dvou důvodů zachován princip kontradiktornosti řízení jako jeden z komponentů ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Především stěžovatel neměl příležitost vyjádřit se k posouzení úspěchu ve věci a záměru krajského soudu uložit mu povinnost nahradit polovinu znalečného, který byl pro něj překvapivý. Náklady znaleckého posuzování určitých skutečností totiž byly přiřazeny k oběma meritorním výrokům rozsudku krajského soudu, přestože náležely pouze k jeho výroku I, který se týkal nezákonnosti kolaudačního souhlasu. Co do posouzení úspěšnosti účastníků řízení ve věci samé bylo třeba náležitě zohlednit, že petit správní žaloby obsahoval dva procesně samostatné návrhy (návrh určovací ve vztahu ke kolaudaci stavby a návrh zákazu pokračovat ve stavbě) a náklady řízení v podobě znalečného vznikly pouze v souvislosti s prvním z nich. V souvislosti s druhým návrhem ... | |
| I. ÚS 1261/15 | 13. 10. 2016 | V řízení o stanovení výživného zletilé osobě obvykle již povaha věci a okolnosti případu (§114b odst. 1 o. s. ř.), s výjimkou věcí skutkově prima vista zcela jednoznačných, nepovedou k dílčímu závěru nalézacího soudu o reálné možnosti aplikace ustanovení o kvalifikované výzvě s následnou fikcí uznání nároku na výživné respektovanou v rozsudku. Okruh podle zákona nezbytných dokazovaných skutečností zde takřka nevyhnutelně povede k využití adekvátních důkazních prostředků. K fikci uznání nároku je tedy nutné přistupovat jako k nástroji výjimečnému, jehož použití je ospravedlněno jen v případech procesně přiléhavých, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně [nález sp. zn. I. ÚS 1024/15 ze dne 1. 8. 2016 (N 139/82 SbNU 229)]. Při aplikaci ustanovení §114b o. s. ř. musí soud vždy pečlivě zvážit, zda žaloba poskytuje dostatečný základ pro vydání rozsudku pro uznání za situace, že se žalovaný na kvalifikovanou výzvu řádně a včas nevyjádří. Na ž ... | |
| Pl. ÚS 5/16 | 11. 10. 2016 | 2 | I. Ustanovení §22 odst. 3 zákona č. 186/2013 Sb., o státním občanství České republiky a o změně některých zákonů (zákon o státním občanství České republiky), neukládá Ministerstvu vnitra, aby nesdělovalo žádné důvody nevyhovění žádosti o udělení občanství, nýbrž aby nesdělovalo toliko ty důvody, které vyplývají ze stanovisek Policie České republiky a zpravodajských služeb České republiky, jejichž obsahem je utajovaná informace, podle které žadatel ohrožuje bezpečnost státu, jeho svrchovanost a územní celistvost, demokratické základy, životy, zdraví nebo majetkové hodnoty. Přitom je třeba zdůraznit, že proto, aby bylo možno toto omezení akceptovat, musí ohrožení zde uvedených jednotlivých hodnot, které představují bezpečnostní riziko pro stát, dosahovat obdobně vysokého stupně. Pouze v takovém případě se důvod nevyhovění žádosti podrobně nesdělí, ale v odůvodnění rozhodnutí se pouze konstatuje, že k zamítnutí žádosti došlo z důvodu ohrožení bezpečnosti státu. Ve všech ostatních případec ... |
| IV. ÚS 899/15 | 11. 10. 2016 | Z práva na spravedlivý (řádný) proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli eventuální tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Ústavní soud zdůrazňuje naléhavost splnění této povinnosti v rámci odvolacího řízení, kdy již účastník řízení po přijetí rozhodnutí - na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu - nemá procesní prostředek, jak své námitky uplatnit. Neposkytne-li odvolací soud účastníku řízení možnost se vyjádřit, je účastník nucen vznášet námitky vlastně poprvé až v řízení před Ústavním soudem. | |
| III. ÚS 1429/16 | 11. 10. 2016 | Nedoručení odvolání proti výroku elektronického platebního rozkazu o nákladech řízení protistraně je porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky. | |
| III. ÚS 882/16 | 11. 10. 2016 | Princip priority výkladu smluvního ujednání upřednostňující ve výsledku platnost smlouvy (jako projev maximy potius valeat actus quam pereat) je principem, který odpovídá povaze soukromoprávních vztahů, jakož i rozumné potřebě běžného soukromoprávního styku. Nerespektují-li obecné soudy tento princip a vyžadují-li (s důsledkem neplatnosti ujednání), aby se smluvní strany dohodly o takových náležitostech, které expressis verbis nejsou vyžadovány zákonem, jde o požadavek odporující ústavní zásadě autonomie vůle smluvních stran (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky), a je třeba ho proto klasifikovat jako tzv. kvalifikovanou vadu. | |
| II. ÚS 849/16 | 11. 10. 2016 | 1. Namítne-li a odůvodní-li dovolatel protiústavnost právních závěrů či postupu odvolacího soudu, je tím naplněn i dovolací důvod spočívající v tvrzeném nesprávném posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1 občanského soudního řádu. Je pak úkolem dovolacího soudu se touto argumentací (při odmítnutí dovolání pro nepřípustnost alespoň ve stručné podobě) zabývat a vypořádat se s ní. 2. Ze zákonné úpravy řízení o dovolání plyne, že obecným pravidlem je rozhodování senátní a rozhodování samosoudcovské představuje výjimku z tohoto pravidla jen tam, kde to zákon výslovně připouští (§36c a §36d odst. 1 o. s. ř.). Rovněž přípustnost dovolání (§237 o. s. ř.) posuzuje senát, a nikoliv samosoudce (viz také §243c odst. 2 o. s. ř.). 3. Je proto porušením ústavně zaručeného práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), pokud "první selekci" případů s ohledem na nepřípustnost provádí již předseda senátu (resp. jiný pověřený člen senátu) tak, že podání, které podle něj ... | |
| II. ÚS 251/16 | 4. 10. 2016 | Při posuzování otázky, zda je v řízení o vydání bezdůvodného obohacení pasivně legitimováno hlavní město Praha nebo jeho městská část, je nutno vycházet z toho, k jakému účelu je pozemek využíván. Slouží-li jako místní komunikace III. třídy, je v souladu s judikaturou Ústavního soudu (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1508/15 ze dne 16. 7. 2015; dostupné na http://nalus.usoud.cz) pasivně legitimovaným subjektem hlavní město Praha, které je vlastníkem komunikace podle §9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a nikoliv městská část, na jejímž území komunikace sice leží, ale která nevykonává práva a povinnosti vlastníka a z užívání této komunikace nemá příjmy. Pokud Obvodní soud pro Prahu 1 v napadeném rozhodnutí nesprávně aplikoval závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14 ze dne 1. 7. 2014 (N 134/74 SbNU 35), jehož předmětem nebyla otázka náhrady za omezení vlastnického práva, nýbrž řešení střetu mezi restitučním nárokem a konkrétním veřejným zájmem, jako obecně platné osvoboze ... | |
| II. ÚS 2503/16 | 4. 10. 2016 | Hmotněprávní podmínku pro podmíněné propuštění spočívající v předpokladu řádného vedení života na svobodě (§88 odst. 1 trestního zákoníku) nelze zaměňovat s důvody, pro které byl odsouzenému dříve uložen trest odnětí svobody. Pokud by k tomu došlo, jednalo by se o nepřípustné porušení zákazu dvojího přičítání, odporující principu ne bis in idem, obsaženému v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. | |
| IV. ÚS 3183/15 | 27. 9. 2016 | Jsou-li zrušena dřívější pravomocná rozhodnutí, jimiž byl stěžovatel odsouzen k vykonání trestu, a trest byl zčásti vykonán, přísluší stěžovateli právo na náhradu nemateriální újmy. Při rozhodování o výši přiznané újmy musí soudy zohlednit všechny zásahy, které stěžovatele poškodily, a důkladně a dostatečně vysvětlit, na základě jakých úvah rozhodly o přiznané náhradě. Nedostatečné vysvětlení totiž působí nepřezkoumatelnost rozhodnutí a představuje projev libovůle, který zkracuje stěžovatele v právu na nezávislé a nestranné posouzení věci soudem (čl. 36 odst. 1 Listiny). Při posuzování věci je nezbytné rozhodnutí individualizovat a nehodnotit věc podle předem daných tabulek a algoritmů výpočtu. Je úkolem soudu prověřit všechny okolnosti, které mohou mít na výši náhrady vliv, ať se jedná o ztrátu prestiže, narušení rodinných a sociálních vazeb, zdravotní potíže, omezení pracovních příležitostí, doby trestního řízení i řízení následných. | |
| IV. ÚS 3153/15 | 27. 9. 2016 | Je zcela věcí žalobce, čeho se svou žalobou domáhá; pokud přitom v jedné žalobě spojí několik i samostatně projednatelných nároků a nalézací soud rozhodne o peněžitém plnění, není v pravomoci odvolacího soudu tuto částku následně členit na dílčí položky, které, každá samostatně, nedosahují hranice bagatelní částky pro odvolací řízení (§202 odst. 2 o. s. ř.). Opačný přístup je zásahem do práva na projednání věci nestranným soudem. | |
| I. ÚS 3006/15 | 21. 9. 2016 | I. Soud poruší právo účastníka na soudní ochranu, pokud se na základě neudržitelného výkladu procesních předpisů odmítne zabývat námitkami, které účastník řízení stanoveným postupem u soudu uplatnil. Ústavně nepřijatelný je postup soudu a výklad procesních předpisů, který vede k vydání překvapivého rozhodnutí. II. Do jaké míry mohou správní soudy doplňovat důvody správních rozhodnutí napadených žalobou, je především otázkou zákonnosti jejich postupu podle soudního řádu správního. Řešení této otázky náleží Nejvyššímu správnímu soudu. III. Přistoupí-li krajský soud k doplnění důvodů napadeného správního rozhodnutí o důvody, na nichž toto rozhodnutí založeno nebylo, nesmí jeho postup zbavit žalobce možnosti právně a skutkově argumentovat k nově nastolené podstatě věci. Žalobce může být již krajským soudem poučen o tom, že soud zvažuje posouzení věci z jiných hledisek, než která byla v řízení doposud předkládána (vymezena žalobními body a napadeným správním rozhodnutím). Neprovede-li krajs ... | |
| II. ÚS 1820/16 | 20. 9. 2016 | Pokud stížnostní soud pochybením soudu prvního stupně neměl v době svého rozhodování písemné odůvodnění původně blanketně podané stížnosti proti usnesení o ponechání ve vazbě, a proto v odůvodnění rozhodnutí, kterým tuto stížnost zamítl, vůbec nevypořádal stížnostní námitky, porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces a právo na osobní svobodu. | |
| III. ÚS 212/16 | 20. 9. 2016 | Nerespektování zásady potius valeat actus quam pereat představuje tzv. kvalifikovanou vadu, která má za následek porušení ústavnosti. Nedošlo-li teleologickým výkladem k odstranění nesouladu mezi návrhem na vklad a obsahem předložené smlouvy, což vedlo k zamítnutí návrhu na vklad, dochází k porušení práva na ochranu vlastnictví zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to omezením dispozičního oprávnění, které je jeho imanentní součástí. | |
| I. ÚS 1377/16 | 14. 9. 2016 | Z principů kontradiktornosti a rovnosti stran je třeba vycházet i při hledání ústavně konformního výkladu ustanovení upravujícího řízení o návrhu na povolení obnovy trestního procesu (§286 odst. 1 a 2 tr. ř.) a jeho vztahu k obecné úpravě týkající se stížnosti dle §141 a násl. tr. ř. a neveřejného zasedání soudu dle §240 tr. ř. S ohledem na specifický charakter řízení o obnově je nutno rozhodování soudu druhého stupně o stížnosti dle §286 odst. 3 tr. ř. přiměřeným způsobem podrobit zásadám ovládajícím řízení odvolací, pokud jde o provádění a hodnocení důkazů odvolacím soudem a jeho vlastní rozhodnutí o meritu věci (srov. §259 odst. 3, §263 odst. 7 tr. řádu). | |
| I. ÚS 1682/16 | 14. 9. 2016 | Nejvyšší soud porušil právo na spravedlivý proces, neboť chybně odmítl jako opožděné dovolání, které bylo podle zjištění z doručenky ve spise a od České pošty podáno v zákonné lhůtě. | |
| I. ÚS 1532/16 | 14. 9. 2016 | Pokud písemné vyhotovení konečného rozhodnutí ve věci bylo obviněnému doručeno až po uplynutí šestiměsíční lhůty k uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným trestním stíháním [§32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb.] a bývalý obviněný v přiměřené době (nikoliv delší než šest měsíců) od takového doručení řádně svůj nárok na náhradu újmy uplatní, nelze případnou námitku státu, že nárok je již promlčen, akceptovat pro rozpor s dobrými mravy. | |
| I. ÚS 2652/16 | 14. 9. 2016 | Je povinností orgánů činných v trestním řízení důvodnost vazby průběžně prověřovat, což zahrnuje i ozřejmování skutkových okolností svědčících pro útěk, či naopak proti němu. Důvody, které opravňují soud učinit závěr, že tu je skutečné nebezpečí útěku v případě vzetí do vazby, již nemusí postačovat po dalších měsících vyšetřování. Na počátku může například postačovat, že obžalovanému hrozí konkrétní vysoký trest a má osobní kontakty v cizině, kde již v minulosti pobýval. Oproti tomu v případě dlouhodobé vazby již lze vyžadovat, aby orgány činné v trestním řízení přišly s konkrétními důkazy, že útěk skutečně hrozí. Trvající důvodné podezření o tom, že daný skutek byl spáchán a má všechny znaky trestného činu je podmínkou sine qua non pro zákonnost jakékoliv vazby. Je zřejmé, že otázka, zda nedošlo k nedovolené policejní provokaci, bude předmětem zkoumání v hlavním líčení, a nelze očekávat, že o ní komplexně a jednoznačně rozhodne vazební soud. I vazební soud se tedy otázkou, zda obviněn ... | |
| IV. ÚS 2499/15 | 13. 9. 2016 | Pokud se vrchní soud v odůvodnění usnesení vydaného dle §104a o. s. ř. omezil toliko na lakonické konstatování, že k projednání podané žaloby jsou příslušné krajské soudy, aniž by se vypořádal s argumenty účastníka řízení, které z hlediska posouzení věcné příslušnosti obecných soudů nepostrádaly význam, porušil tím právo účastníka na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| III. ÚS 3710/15 | 13. 9. 2016 | Nevyzval-li soud znalce, aby se vyjádřil k odvolání podanému proti rozhodnutí o přiznání znalečného, odepřel mu tím možnost zpochybnit argumenty odvolatele, a hájit tak svůj nárok na znalečné. Tímto postupem došlo k porušení práva znalce na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i k porušení jeho práva vyjádřit se k prováděným důkazům zaručeného v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. | |
| I. ÚS 190/15 | 13. 9. 2016 | Pokud chtějí obecné soudy dovozovat zákaz soukromého jednání, který není výslovně stanoven zákony, musí pro takový závěr předložit velmi přesvědčivé argumenty, protože jde o soudcovské dotváření práva proti zájmům soukromých osob. Takové soudcovské dotváření práva je nutné podrobit obzvláště přísnému ústavnímu přezkumu, neboť tímto postupem obecných soudů mohou být porušena nejen základní práva stěžovatele (a to zejména subjektivní právo stěžovatele na svobodné jednání v zákonných mezích ve smyslu čl. 2 odst. 3 Listiny a zásada pacta sunt servanda plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy), ale i princip dělby moci, který je nedílnou součástí principu právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy. | |
| I. ÚS 848/16 | 13. 9. 2016 | Ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu je nutno interpretovat tak, že obhájci, kterého si obviněný zvolil ještě před přiznáním nároku na bezplatnou obhajobu, náleží - v případě, že je takový nárok obviněnému přiznán - odměna a náhrada hotových výdajů zpravidla ode dne podání důvodného návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu. Je-li však nutné, aby v zájmu zachování práva obviněného na právní pomoc a obhajobu činil obhájce určité úkony ještě před podáním takového návrhu, náleží mu odměna a náhrada hotových výdajů i za tyto úkony, pokud byly učiněny v téže věci jako následné podání důvodného návrhu na přiznání nároku na bezplatnou obhajobu a v časové souvislosti s ním. | |
| IV. ÚS 1908/16 | 13. 9. 2016 | Byla-li na základě českým soudem vydaného evropského zatýkacího rozkazu a skrze příslušné orgány zahájena mezinárodní spolupráce a cizozemský justiční orgán se se žádostí o dodatkové informace obrátí přímo na státní zastupitelství, které poskytuje v daném řízení českému soudu potřebnou součinnost, není takový postup v rozporu s ustanovením §193 odst. 7 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. | |
| I. ÚS 1356/16 | 12. 9. 2016 | Pokud má být životní úroveň dítěte shodná s životní úrovní rodičů, měl by ji soud při určování výše výživného pro nezletilé děti z úřední povinnosti komplexně zjišťovat. Občanský zákoník výslovně ukládá soudu povinnost vycházet při hodnocení schopností, možností a majetkových poměrů nejen z fakticity příjmů povinného, resp. z reálných majetkových poměrů povinného, ale z potenciality příjmů povinného. Mezi otázky, které by měl soud v této souvislosti řešit, spadá i otázka, zda vliv povinného ve společnosti s ručením omezeným, podíl na jejím fungování, příjem a benefity příznivě ovlivňující jeho životní úroveň, které pro něj z této společnosti plynou, případně by mohly plynout, povinný neuvádí či nesnižuje s vidinou ovlivnění výše vyživovací povinnosti. | |
| I. ÚS 3263/13 | 12. 9. 2016 | Žalovaný se vyjádřil k žalobě sice opožděně z hlediska lhůty stanovené v §114b odst. 1 o. s. ř., ale stalo se tak z omluvitelného důvodu. Jestliže obecné soudy poté rozhodovaly o relevanci tohoto důvodu i o meritu věci, měly k dispozici s dostatečným časovým předstihem procesní stanovisko žalovaného k věci samé. Za těchto okolností neměl být vydán rozsudek pro uznání na základě fikce podle ustanovení §114b odst. 5 o. s. ř., a stalo-li se tak, pak lze obecným soudům oprávněně vytknout porušení garancí zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V daném případě je proto třeba uzavřít, že pro vydání rozsudku pro uznání nebyly splněny předpoklady a jeho vydáním bylo zasaženo do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. | |
| II. ÚS 565/16 | 12. 9. 2016 | Ústavní soud uzavírá, že stav, za něhož se osoba, jež spolu s manželem zastupuje vlastníka domu při jednáních a správě domu, stane na smluvním základě nájemkyní bytu v domě téhož vlastníka, nelze a priori vyloučit. Rozhodné jsou konkrétní okolnosti, které jsou v posuzované věci předurčeny rodinnými vazbami všech zúčastněných a posilují závěr o posouzení nájemní smlouvy jako platného právního úkonu (právního jednání). Důvodem sjednání nájemní smlouvy bylo vymezení užívání bytových prostor domu v relaci k investicím do něj z uživatelské strany vloženým. Dovodil-li odvolací soud přesto neplatnost nájemní smlouvy, zasáhl tak nepřípustně do autonomního prostoru účastníků smlouvy v rozporu s principem autonomie vůle občanů zakotveným v čl. 2 odst. 4 Ústavy a v čl. 2 odst. 3 Listiny. | |
| IV. ÚS 378/16 | 6. 9. 2016 | Obecné soudy poruší právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 95 odst. 1 Ústavy, provedou-li výklad kolidujících právních norem v rozporu s obecnými výkladovými pravidly, a ve svém důsledku tak vyloží právní normu v rozporu s jejím smyslem a účelem. Právo exekutora na přednostní uspokojení odměny a náhrady nákladů exekuce je zakotveno v §46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů; skutečnost, že samotný zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, postavení tohoto nároku přímo neupravuje, neznamená, že tak nemůže učinit právní norma zakotvená v jiném zákoně. Obecné soudy jsou povinny v případech vydávání výtěžku exekuce do insolvenčního řízení postupovat podle §46 odst. 7 exekučního řádu tak, že insolvenčnímu správci exekutor vydá vymožené plnění po odpočtu nákladů ... | |
| IV. ÚS 3141/15 | 6. 9. 2016 | Opatření předsedy soudu o určení insolvenčního správce mimo stanovené pořadí, vydané v intencích §25 odst. 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §4 odst. 1 vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, nepředstavuje standardní úkon realizovaný v rámci výkonu státní správy soudu ve smyslu §119 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Jedná se o úkon hybridní povahy, který sice má základ v realizaci administrativních pravomocí předsedy soudu, současně je ovšem nedílnou součástí insolvenčního řízení jako probíhajícího (živého) soudního řízení, na které má opatření bezprostřední a určující vliv a které navíc podléhá striktním zákonným lhůtám počítaným často v řádu dnů či dokonce hodin. Ust ... | |
| IV. ÚS 1252/16 | 6. 9. 2016 | V případě, kdy reakcí na kvalifikovanou výzvu podle §114b odst. 1 o. s. ř. je vyjádření žalovaného, které jasně směřuje proti nároku, jenž je proti němu uplatňován, ale obsahuje procesní nedostatky, nesmí soud rozhodnout na základě fikce uznání nároku podle §114b odst. 5 o. s. ř. a vydat rozsudek pro uznání podle §153a odst. 3 o. s. ř., aniž by nejprve žalovaného vhodným způsobem vyzval k doplnění podání, popř. odstranění chyb, je-li to s ohledem na běh lhůty a dostupné informace v jeho možnostech. | |
| III. ÚS 3822/15 | 6. 9. 2016 | I. Předpokladem vzniku právního vztahu z bezdůvodného obohacení je získání majetkové hodnoty jedním subjektem na úkor jiného, v jehož majetkových poměrech se tato změna projevila negativně. Proto je aktivně legitimovaným subjektem k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno, tedy subjekt, v jehož majetkové sféře došlo ke zmenšení majetkových hodnot; pasivně legitimován je ten, jehož majetek se na úkor druhého neoprávněně zvětšil nebo u koho nedošlo ke zmenšení majetku, ač k tomu mělo v souladu s právem dojít. Toto pravidlo pro určení aktivní a pasivní věcné legitimace je třeba důsledně aplikovat u jednotlivých skutkových podstat bezdůvodného obohacení, typicky při odlišení bezdůvodného obohacení vzniklého bez právního důvodu a plnění z neplatné smlouvy. Jeho nerespektování vede k porušení spravedlivého procesu garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a k porušení práva na ochranu majetku zaručeného v čl. ... | |
| II. ÚS 3383/14 | 6. 9. 2016 | I. Základní podmínkou výjimečného použití §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ještě před zhodnocením "podstatného přesahu osobního zájmu stěžovatele" posouzení, zda byly vyčerpány všechny opravné prostředky, které stěžovateli zákon k ochraně jeho základních práv a svobod poskytuje. Tímto způsobem - za předpokladu onoho "podstatného přesahu" - zákonodárce poskytl beneficium uplatnit námitky porušení základního práva nebo svobody, které stěžovatel nevyčerpal z důvodu neznalosti, procesního pochybení nebo úmyslně, čímž se připravil o možnost argumentace rovněž v rovině tzv. podústavního práva. Vyčerpal-li však stěžovatel všechny zákonem poskytnuté procesní prostředky ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nepřichází použití postupu podle §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu do úvahy, i když by na rozhodnutí mohl být rovněž veřejný nebo obecný zájem. II. Subsidiarita ústavní stížnosti ve smyslu §75 ... | |
| I. ÚS 2617/15 | 5. 9. 2016 | Jednotlivec, který přijal funkci soudce, je při výkonu své svobody projevu podle čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy vázán povinností loajality a zdrženlivosti. Jeho svoboda projevu tudíž podléhá zvláštním omezením, která vyplývají z této povinnosti. Soudce zejména nesmí svými projevy narušovat důvěru veřejnosti v to, že bude rozhodovat v souladu se základními principy demokratického právního státu, a důvěru v nestrannost a nezávislost soudní moci. Soudce proto musí být zdrženlivý v projevech týkajících se politické soutěže, zejména veřejného hodnocení jednotlivých kandidátů či volebních stran a uskupení nebo tvorby politických koalic. Každý případ je však nutné posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem okolnostem, přičemž je nutné vzít v potaz zejména postavení soudce, který projev pronesl, obsah jeho výroků, místo a způsob projevu a celkový kontext, ve kterém tyto výroky byly učiněny. Pro zachování důvěry veřejnosti v soudní moc je nezbytné, aby si soudci udržovali i ve svých projevec ... | |
| II. ÚS 1847/16 | 1. 9. 2016 | Smyslem předběžného opatření (§74 a 102 občanského soudního řádu) je ochrana účastníka, který o jeho vydání žádá, přičemž však musí být respektována též práva toho, vůči komu předběžné opatření směřuje. Cílem zásady rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod je totiž dosažení spravedlivé rovnováhy mezi stranami sporu. Proto také platí, že má-li být předběžným opatřením uložena povinnost, musí mít účastníci řízení možnost ve srovnatelném rozsahu uplatnit před soudem svá tvrzení i námitky ve vztahu k takovému návrhu, které se promítnou do úvahy soudu ohledně posouzení jeho důvodnosti. Je tedy povinností soudu vyžádat si před nařízením předběžného opatření vyjádření účastníka, vůči němuž směřovalo. | |
| III. ÚS 2703/15 | 31. 8. 2016 | Oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli v souladu s podmínkami §39 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, že trvá na svém dalším zaměstnávání, a nebyla-li ani zaměstnavatelem, ani zaměstnancem podána ve stanovené dvouměsíční lhůtě speciální žaloba podle §39 odst. 5 zákoníku práce, platí, že jde o pracovní poměr na dobu neurčitou. Opačný výklad ve svém důsledku vede k porušení základního práva na soudní ochranu zaručeného článkem 90 Ústavy České republiky a článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Definičním znakem tzv. závislé práce (srov. §2 zákoníku práce), a pracovněprávních vztahů vůbec, je nerovnovážné postavení smluvních stran, přičemž zaměstnavatel vystupuje jako strana silnější (pars potentior), zatímco zaměstnanec se nalézá ve slabším postavení. Je úkolem nejen zákonodárce, ale též státních orgánů, včetně soudů, aby právní úpravou a její aplikací byly eliminovány nežádoucí sociální důsledky této faktické nerovnováhy. Ústavní soud ve své ... | |
| IV. ÚS 3664/15 | 30. 8. 2016 | I. Z principu rovnosti stran, resp. principu rovnosti příležitostí, či principu rovnosti zbraní podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, který je konkretizován v ustanovení §18 o. s. ř., pro soudy vyplývá mj. povinnost vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili k tvrzením protistrany, přičemž soud je při rozhodování navíc povinen vypořádat se se všemi tvrzeními účastníků i provedenými důkazy. II. Pokud odvolací soud změnil nákladový výrok soudu prvního stupně v neprospěch stěžovatelky, ačkoliv jí neposkytl příležitost vyjádřit se k odvolání protistrany, porušil její právo na spravedlivý (řádný) proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ústavně chráněný princip rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. | |
| IV. ÚS 3486/15 | 30. 8. 2016 | I. Krajský soud, který v odůvodnění rozhodnutí nereagoval na stěžejní námitku stěžovatele, pokud jde o procesněprávní charakter lhůty podle §151 odst. 2 trestního řádu k uplatnění práva obhájce vůči státu na odměnu a náhradu hotových výdajů, nedostál požadavkům na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý (řádný) proces. II. Krajský soud se v odůvodnění rozhodnutí nevypořádal ani s dikcí ustanovení §60 odst. 2 a 4 trestního řádu, pominul odborný názor obsažený v komentářové literatuře k ustanovení §151 odst. 2 trestního řádu, judikaturu Ústavního soudu [nález sp. zn. IV. ÚS 365/97 ze dne 25. 9. 1998 (N 108/12 SbNU 103)] a obecné právní principy pro počítání času obsažené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 33/97 ze dne 17. 12. 1997 (N 163/9 SbNU 399; 30/1998 Sb.). |