| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| III. ÚS 3447/15 | 8. 8. 2017 | Uloží-li soud žalovanému povinnost nahradit žalobci náklady řízení dle §146 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu, aniž by se zabýval důvodností podané žaloby, jde o nepřípustně formalistický postup zakládající porušení práva žalovaného na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| II. ÚS 22/17 | 8. 8. 2017 | Úkolem obecných soudů je, aby při zohlednění všech podstatných okolností daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte, který musí být vždy předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí, rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. V případě, že se jeden z rodičů nachází ve výkonu trestu odnětí svobody, musí soud vzít v úvahu z této skutečnosti vyplývající omezení. Samotný výkon trestu odnětí svobody by však a priori neměl být považován za důvod upřít rodiči ve výkonu trestu přímý styk s nezletilým dítětem. Tím spíš by neměl být rodiči ve výkonu trestu odnětí svobody bez dalšího upírán alespoň nepřímý styk s dítětem, který může přímý styk s ohledem na jeho případnou nevhodnost v konkrétním případě buď dočasně nahradit, či vhodně doplnit. Především je však nezbytné, aby se obecné soudy vždy zabývaly možnostmi přímého i nepřímého styku s přihlédnutím ke specifickým okolnostem každého případu a aby svůj závěr v tomto směru také řádně z ... | |
| II. ÚS 3094/16 | 8. 8. 2017 | Základ daně, který je rozhodný pro daňové účely, nepředstavuje nutně reálný rozdíl mezi příjmy a skutečně vynaloženými výdaji, z něhož je třeba vycházet pro účely stanovení výživného. Nikoliv každý výdaj rodiče, který zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů, uznává jako výdaj vynaložený na dosažení, zajištění a udržení příjmů, je pro rodiče z hlediska jeho podnikání nezbytný do té míry, že by po něm nebylo možno důvodně požadovat, aby z něj přednostně splnil svou vyživovací povinnost. Proto je v zájmu řádného zjištění skutkového stavu nutno vést dokazování takovým způsobem, aby byl prokázán skutečný příjem povinného, z něhož lze spravedlivě požadovat placení výživného, nikoliv jen příjem vykázaný podle daňových a účetních předpisů. Porušení zásady vyhledávací v občanském soudním řízení odvolacím soudem vytvořilo reálnou překážku dosažení účelu tohoto řízení podle §697 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a ve svém důsledku vedlo k porušení prá ... | |
| III. ÚS 1796/16 | 8. 8. 2017 | Z příslušné právní úpravy (§7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění) vyplývá, že rozhodnutí o mimořádném zvýšení odškodnění bolesti nebo ztížení společenského uplatnění přísluší soudu, který na základě posouzení všech okolností případu konstituuje právo poškozeného na zvýšení náhrady v mezích svého soudcovského uvážení, přičemž §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. je normou s relativně neurčitou hypotézou, umožňující soudu posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, jaké zvýšení náhrady za újmu na zdraví je v konkrétním případě přiměřené. Podřazení postupu podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. pod výjimku podle §153 odst. 2 občanského soudního řádu (výjimka ze zákazu překročení žalobního petitu) odpovídá shora uvedeným charakteristickým rysům případů, kdy z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. Výklad umožňující v případě postupu podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. překroči ... | |
| III. ÚS 2372/16 | 8. 8. 2017 | Postup obecných soudů, který v případech vydávání výtěžku exekuce do insolvenčního řízení nevychází z kogentního ustanovení §46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a povinností soudce být při rozhodování vázán zákonem dle čl. 95 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. | |
| III. ÚS 3432/15 | 8. 8. 2017 | Zaujme-li odvolací soud shodný právní názor na stanovení výše přiměřené slevy z hlediska nákladů na odstranění vady díla, avšak s opačným skutkovým závěrem o možném způsobu jejího odstranění, a pomine-li přitom hodnocení důkazu, na kterém bylo založeno napadené rozhodnutí, přičemž z jeho rozhodnutí neplyne, na základě jakých úvah dospěl k opačnému zjištění ohledně takového skutkového závěru, porušil svou povinnost provést jej znovu v odvolacím řízení (tzv. opomenutý důkaz) a tím právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| III. ÚS 899/17 | 8. 8. 2017 | K porušení práva na soudní ochranu a práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod) dojde i v případě, že soud nezohlední relevantní judikaturu, podle níž má zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva toliko podpůrnou funkci a lze jej použít zejména v případech, kdy se poškozený na průtazích v řízení podílel. | |
| II. ÚS 2027/17 | 7. 8. 2017 | I. Atributem práva na odůvodnění soudního rozhodnutí je řádně vyložená, logicky konzistentní a přesvědčivá aplikace práva obecným soudem. Evropský soud pro lidská práva sice v zásadě připouští, že soud rozhodující o opravném prostředku může pojmout odůvodnění svého rozhodnutí stručně, ať už tak, že přejme odůvodnění napadeného rozhodnutí, či jinak. Na druhou stranu ale musí být patrné, že se dotyčný soud všemi důležitými otázkami skutečně zabýval a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance. Nedostatky odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolacího i dovolacího soudu, ve kterých nebyly dostatečně zohledněny všechny okolnosti případu, jsou základem pro výjimečné oprávnění Ústavního soudu k zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. II. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy ... | |
| III. ÚS 1447/17 | 1. 8. 2017 | I. Obviněného je zásadně nutno slyšet vždy, když je rozhodováno o jeho pokračující vazbě a od jeho předchozího slyšení uběhlo již několik týdnů, ledaže by osobnímu slyšení bránily objektivně nepřekonatelné překážky. Stanovil-li zákon tyto intervaly na 6 týdnů [§73d odst. 3 písm. b) trestního řádu], zakotvil tím nárok obviněného na konání vazebního zasedání, pakliže o to obviněný požádá. Přitom je nerozhodné, zda jde o rozhodování soudu prvního stupně nebo soudu stížnostního, neboť ustanovení o vazebním zasedání se vztahují na řízení před stížnostním soudem obdobně (§74 odst. 1 trestního řádu). II. Obviněný nemusí být ve stížnostním řízení znovu slyšen, pokud od jeho předešlého osobního slyšení uplynula doba toliko v řádu týdnů a zároveň obviněný mohl v předmětné době podat nový návrh na propuštění z vazby, v rámci jehož projednání by byl slyšen (rozsudek Evropského soudu pro lidská práva Husák proti České republice, stížnost č. 19970/04). Nebyla-li obviněnému poskytnuta ani jedna z těc ... | |
| III. ÚS 2337/16 | 1. 8. 2017 | Výrok o vině není možno v řízení u odvolacího soudu podle §254 odst. 2 trestního řádu přezkoumat a změnit, nebyl-li napaden odvoláním přímo, popř. nepřímo, tj. vytknutím vad majících v tomto výroku svůj původ. Odvolání požadující pouze zpřísnění uloženého trestu, protože zjištěné přitěžující a polehčující okolnosti nebyly náležitě zváženy, nelze považovat za vytknutí vady mající původ ve výroku o vině. Zpřísnění výroku o vině na základě takového odvolání je postupem odporujícím čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. | |
| III. ÚS 1167/17 | 31. 7. 2017 | Součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je rovněž povinnost soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí. To vyžaduje v případě, že účastník řízení poukáže na předchozí relevantní rozhodnutí v obdobné věci, že tento argument bude zahrnut do odůvodnění rozhodnutí a současně bude řádně vypořádán; v opačném případě dochází k porušení práva na řádný proces. To platí tím spíše, jestliže taková vada rozhodnutí nebude napravena ani v řízení o kasační stížnosti. | |
| I. ÚS 1079/17 | 26. 7. 2017 | Zájmem dítěte je vždy zachování vazeb s oběma rodiči. Hrozba fyzického násilí ze strany rodiče je přitom srovnatelná s újmou pramenící ze ztráty vazeb k jednomu rodiči v důsledku manipulace druhým rodičem. V případě zatím neprokázaného rizika násilí je řešením souladným se zájmem dítěte umožnit mu s obviněným rodičem asistovaný styk. Úplný zákaz styku je třeba označit za řešení ultima ratio, které musí být vyhrazeno mimořádným situacím a ke kterému musí existovat velmi vážné důvody. Stát má přitom odpovědnost prostřednictvím svých orgánů vést rodiče ke konstruktivnímu řešení krize jejich rodiny a k respektu k rodičovství druhého rodiče. | |
| I. ÚS 34/17 | 25. 7. 2017 | Obecné soudy poruší právo na spravedlivý proces a soudní ochranu a na ochranu vlastnického práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neposoudí-li individuální okolnosti každého případu ve všech souvislostech, nerespektují princip autonomie vůle subjektů soukromého práva a dají přednost výkladu, který vede k závěru o neplatnosti daného právního jednání. | |
| I. ÚS 2330/16 | 25. 7. 2017 | V případě řízení o umístění stavby a následného řízení o změně rozhodnutí o umístění stavby se z hlediska formálního, resp. z hlediska procesních předpisů jedná sice o dvě samostatná řízení, ale pro účely posouzení předmětného nároku stěžovatelky je nutno je považovat za řízení jediné, které skončilo až rozhodnutím o změně rozhodnutí o umístění stavby. Obě řízení jsou totiž z tohoto hlediska úzce věcně i časově propojena, kdy druhým stavebním řízením došlo ve své podstatě k napravení nezákonné části rozhodnutí o umístění stavby, které bylo vydáno v prvním stavebním řízení, a to na základě podání stěžovatelky, kterým návazně reagovala na průběh prvního stavebního řízení. Jedině závěrem o jednotě předmětných řízení a posouzením přiměřenosti jejich délky jako celku nedojde k vyprázdnění dotčeného základního práva na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprá ... | |
| Pl. ÚS 2/17 | 18. 7. 2017 | 2 | V řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, která bude namířena proti kontrole spalovacího stacionárního zdroje v obydlí jeho provozovatele, se správní soudy budou muset při hodnocení přiměřenosti kontroly zaměřit na 1. vhodnost kontroly (ve smyslu adekvátnosti využití tohoto procesního institutu vzhledem ke konkrétním skutkovým okolnostem), 2. délku kontroly a 3. rozsah kontroly. Při hodnocení posledně zmíněného kritéria rozsahu kontroly by pak měly akcentovat a) existenci proporcionálního vztahu mezi rozsahem podezření z porušení povinností podle §17 odst. 1 zákona č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší, ve znění zákona č. 369/2016 Sb., a rozsahem samotné kontroly. Pokud takový vztah existovat nebude, pak správní soudy musí b) zkoumat, nakolik se tento stav na průběhu a výsledku kontroly k újmě žalobce reálně projevil. Stát nastavil novou právní úpravu ochrany ovzduší tak, že může v zájmu ochrany zdraví a práva na příznivé životní prostředí snižovat celkovou úroveň znečištění o ... |
| II. ÚS 4139/16 | 18. 7. 2017 | I. Nepřípustnost výkladu založeného na přepjatém formalismu patří mezi elementární zásady, jež se vztahují na veškerou činnost orgánů veřejné moci. Nerespektování tohoto požadavku ze strany obecných soudů by ve vztahu k účastníkovi řízení mohlo vést k porušení jeho základních práv a svobod, a to přinejmenším, pokud jde o jeho základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Ustanovení §16 odst. 1 a §28a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě") mají zajistit, aby oprávněná osoba v případě, že není možné uspokojit její nárok vydáním věci, případně vydáním jiné věci, obdržela přiměřenou finanční náhradu. Tato finanční náhrada nemusí být nezbytně ekvivalentem aktuální tržní ceny předmětné nemovitosti, má však umožnit, aby jejím poskytnutím došlo k odstranění či zmírnění křivd způsobených komunistickým režimem srovnatelným způsobem, jako by tom ... | |
| IV. ÚS 3092/16 | 18. 7. 2017 | Upřednostnění takového výkladu rozhodných ustanovení zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání a o výkonu některých činností v oblasti cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů, který nerespektuje mezinárodní závazky České republiky plynoucí z jejího členství v Evropské unii a vede k připuštění možnosti poměrně snížit výši pojistného plnění vyplaceného stěžovatelům s poukazem na limit sjednaný stranami pojistné smlouvy, je porušením práva účastníků řízení na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i jejich práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. | |
| IV. ÚS 2545/16 | 18. 7. 2017 | Obecné soudy se nedopustí protiústavního postupu, pokud při stanovení výše úhrad za zdravotní péči v pobytových zařízeních sociálních služeb pro rok 2012 použijí analogicky způsob výpočtu dle úhradové vyhlášky pro rok 2012 (vyhláška č. 425/2011 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění a regulačních omezení objemu poskytnuté zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění pro rok 2012). Jde o jednu z možností, jak určit obvyklou cenu plnění, která se v daném segmentu služeb v příslušném roce uplatňuje. Je-li v jiných (obdobných) situacích pro tyto účely vytvořen státem nástroj, kterým je cena plnění určena (tj. úhradová vyhláška), nejeví se jako nemožné využít analogicky tento nástroj pro určení ceny i ve vztahu, který je v mnoha ohledech obdobný vztahům, pro které stát uvedený nástroj v podobě podzákonného právního předpisu zvolil, zvláště pak, je-li veškerá zdravotní péče hrazena ze stejného zdroje finančních prostředků ... | |
| III. ÚS 594/17 | 18. 7. 2017 | Jedním z prostředků, které vedou k naplnění práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a vylučují libovůli v rozhodování, je povinnost soudu, tedy i soudu odvolacího, své rozhodnutí řádně odůvodnit. Není-li z rozhodnutí patrný vztah mezi provedenými důkazy a učiněným skutkovým závěrem, který je rozhodný pro právní posouzení věci, jde o rozhodnutí nepřezkoumatelné. | |
| III. ÚS 1731/16 | 18. 7. 2017 | Postup obecných soudů, který v případech vydávání výtěžku exekuce do insolvenčního řízení nevychází z kogentního ustanovení §46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, je porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. | |
| I. ÚS 1737/16 | 12. 7. 2017 | 1. Základní právo dítěte na to, aby byl jeho nejlepší zájem předním hlediskem pro rozhodování (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), je pod ochranou soudní moci, a to i v řízení o náhradě újmy způsobené dítěti veřejnou mocí (čl. 36 odst. 3 Listiny). Obecné soudy jsou při svém rozhodování v každém jednotlivém případě povinny pečlivě zhodnotit všechny relevantní skutečnosti a okolnosti vzniku újmy, zvážit, jaké zájmy dítěte byly narušeny nezákonným rozhodnutím či postupem veřejné moci, a vysvětlit, jak se to promítlo do rozhodnutí o náhradě újmy. Jsou povinny tak činit a nejlepší zájem dítěte zohlednit i bez výslovného návrhu dotčeného dítěte či jeho zákonného zástupce. 2. Pokud obecné soudy nerespektují kasační závaznost nálezu Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy) a pokračují v porušování základních práv a svobod v rozporu se závazným právním názorem obsaženým v nálezu, vždy tím působí dotčeným jednotlivcům i nemajetkovou újmu, za kterou těmto jednotlivcům přísluší náhrada dle čl. ... | |
| Pl. ÚS 23/14 | 11. 7. 2017 | 2 | I. Vykonává-li insolvenční soud oprávnění výboru věřitelů podle §61 odst. 2 věty první, popř. §66 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, nejde o případ závislosti politické či sociální, stejně jako tzv. procesní závislosti na některém z účastníků insolvenčního řízení; insolvenční soudce při výkonu své funkce je povinen řídit se pouze zákonem a jednat jím stanoveným způsobem a v jeho mezích (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), nikoliv pokyny některého z účastníků řízení, resp. procesních subjektů, včetně věřitelů, a to ani při výkonu působnosti věřitelského výboru. II. Insolvenční soud tak může hájit společný zájem věřitelů potud, je-li v souladu s účelem insolvenčního řízení podle §1 písm. a) insolvenčního zákona, nekoliduje se zájmy jiných účastníků řízení (včetně ochrany právem chráněných zájmů dlužníka) a s úkolem státu zajistit v insolvenčním řízení ochranu všech těchto zájmů podle §5 písm. a) insolve ... |
| III. ÚS 1961/15 | 11. 7. 2017 | V dřívější judikatuře, konkrétně v nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14 ze dne 1. 7. 2014 (N 134/74 SbNU 35) a v nálezu sp. zn. II. ÚS 536/14 ze dne 21. 1. 2015 (N 11/76 SbNU 153), Ústavní soud stanovil explicitní kritéria, podle nichž mají obecné soudy - a též pozemkové úřady - postupovat při interpretaci ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o půdě") v situacích, v nichž je otázka zastavěnosti pozemků sporná a pozemek je užíván pro veřejné účely (např. veřejná zeleň v intravilánu obce). Koliduje-li restituce pozemku s veřejným zájmem, jenž je představován možností permanentního využití pozemku jako součásti veřejného statku, je třeba respektovat maximy obsažené v preambuli a ustanovení §1 zákona o půdě a neopomíjet, že zemědělskými restitucemi má dojít k úpravě vlastnických vztahů k půdě v souladu s hospodářským rozvojem venkova, s požadavky na tvorbu krajiny a ž ... | |
| IV. ÚS 3168/16 | 11. 7. 2017 | Ustanovení čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky zaručují základní právo jednotlivce na to, aby veřejná moc respektovala autonomní projevy jeho osobnosti, včetně projevů volních, které mají odraz v jeho konkrétním jednání, pokud takové jednání není zákonem výslovně zakázáno. Porušení tohoto práva se orgán státní moci dopustí i tehdy, pokud formalistickým výkladem norem podústavního práva odepře autonomnímu projevu vůle smluvních stran důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat. | |
| IV. ÚS 189/17 | 11. 7. 2017 | Soud vydal příkaz k zatčení, aniž si jakýmkoliv způsobem ověřil, že zásilka nebyla doručena. Je zcela věcí soudu, jakým ze zákonných způsobů obžalovaného o konání hlavního líčení informuje, není však možné, aby bez ověření, zda původně zvolený postup dosáhl zamýšleného účelu, zvolil postup nový, který nepřiměřeně závažnosti situace omezí obžalovaného na osobní svobodě, tedy zasáhne do práva zaručeného v čl. 8 odst. 3 Listiny. | |
| IV. ÚS 4260/16 | 11. 7. 2017 | Obecné soudy porušily ústavně chráněné právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že nepostupovaly v řízení o omezení svéprávnosti v souladu s procesními předpisy a dostatečně neodůvodnily svá rozhodnutí, zatížily tak řízení nepřípustnou svévolí, nepředvídatelností a nepřezkoumatelností. Obecné soudy musí v řízení o omezení svéprávnosti postupovat v souladu se zásadou oficiality a zásadou vyšetřovací tak, aby byl naplněn účel a smysl tohoto řízení. Předně musí určit, zda podání je podnětem nebo návrhem na zahájení řízení. Předtím, než uloží navrhovateli povinnost předložit lékařskou zprávu, zhodnotí, zda nejsou splněny podmínky pro pokračování v řízení i bez toho; v opačném případě pečlivě zváží, zda je návrh zjevně neodůvodněný či šikanózní. | |
| II. ÚS 1577/16 | 11. 7. 2017 | Při konkrétním doručení je zapotřebí vycházet z materiálního přístupu k doručování. Podstatné je, zda se adresát mohl s doručovanou písemností seznámit, a byla tak zachována jeho práva vážící se ke spravedlivému procesu. Ústavní soud zjistil, že v případě doručení předvolání stěžovateli k jednání odvolacího soudu došlo k opuštění dosavadního způsobu doručování stěžovateli do datové schránky; doručováno bylo na adresu, jež byla sice trvalým bydlištěm stěžovatele (žalovaného), ale z obsahu spisu je patrné, že se v té době stěžovatel na této adrese nezdržoval. Nevyvráceno tak zůstává tvrzení stěžovatele, že se o termínu jednání nedozvěděl, a proto se jej nezúčastnil. | |
| I. ÚS 1440/14 | 11. 7. 2017 | Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy vyložily naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti smlouvy v rozporu se smyslem a účelem tohoto zákonného požadavku, a zasáhly tak do práv stěžovatelů na přístup k soudu. Míra zásahu obecných soudů do práva na přístup k soudu neodpovídala legitimnímu cíli sledovanému zákonem zakotveným požadavkem naléhavého právního zájmu u určovací žaloby. Žaloba o určení neplatnosti smlouvy zde plní požadovanou preventivní funkci; rozhodnutí o ní je objektivně způsobilé eliminovat nejisté postavení žalobce a předejít případným budoucím sporům. Zásah obecných soudů do ústavně zaručeného práva stěžovatelů na přístup k soudu proto Ústavní soud neshledal přiměřeným. Jednáním obecných soudů bylo porušeno právo na přístup k soudu v samotné své podstatě. Nelze totiž opomenout, že k odpovídající nápravě není ze strany stěžovatelů možné dospět jinak než určovací žalobou. Obecné soudy vyložily v posuzované věci zákonný postulát naléhavého právního záj ... | |
| I. ÚS 3226/16 | 29. 6. 2017 | 1. V případě soudního rozhodování o dětech nelze upřednostňovat abstraktní principy před nejlepším zájmem dítěte v konkrétním případě. 2. Neuznání cizího rozhodnutí, kterým bylo určeno rodičovství k dítěti dvou osob stejného pohlaví v situaci, kdy už rodinný život byl mezi nimi fakticky i právně konstituován formou náhradního mateřství, z důvodu, že české právo neumožňuje rodičovství dvou osob stejného pohlaví, je v rozporu s nejlepším zájmem dítěte chráněným čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. 3. V případě, že mezi osobami rodinný život, vzniklý na legální bázi, již existuje, je povinností všech orgánů veřejné moci jednat tak, aby se tento vztah mohl rozvíjet, a musí být respektovány právní záruky, které chrání vztahy dítěte a jeho rodiče. | |
| I. ÚS 1346/16 | 29. 6. 2017 | I. Nárok poškozeného na mimořádné zvýšení odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, není v části přesahující původně poškozeným žalovanou částku promlčen, pokud je v žalobě vyčíslena základní výše dané náhrady dostatečně, a je tak základem i pro mimořádné zvýšení, k němuž může soud dospět na základě své zákonem mu přiznané úvahy. II. Obecný soud má prostor pro mimořádné zvýšení odškodnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, vždy, pokud to odůvodňuje vyšší míra závažnosti vlivu následků škody na zdraví na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, a to s přihlédnutím ke všem myslitelným stránkám lidského života. Jinak řečeno, v textu vyhlášky formulovaný nepříznivý vliv následků škody na zdraví na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, jakožto předpoklad pro odškodnění ztížení společenského uplatnění, ... | |
| I. ÚS 1393/17 | 29. 6. 2017 | Ochrana dítěte, která leží primárně na rodičích, je s ohledem na mezinárodněprávní a ústavněprávní rámec (jako pozitivní povinnost vyplývající z práva na rodinný život, chráněného čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) svěřena též státu. V roli prvního ochranného a záchranného činitele zde mají vystupovat orgány sociálně-právní ochrany dítěte, jejichž opatření a postupy v rámci sociálně-právní ochrany dětí mají mít především preventivní účel, s cílem zabránit krizové situaci, která může v rámci péče o nezletilé dítě nastat. Pozitivní závazek státu poskytovat rodičům pečujícím o děti materiální i nemateriální pomoc tak nachází svůj odraz zejména v zákoně č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. Stát je nositelem povinnosti aktivně chránit zájem dítěte vyrůstat ve funkční rodině. Zásahu do výkonu rodičovské zodpovědnosti musí proto zásadně předcházet preventivní působení ze strany o ... | |
| Pl. ÚS 21/16 | 27. 6. 2017 | 2 | K uzavření pozemní komunikace, na níž se má konat ohlášené shromáždění, může správní orgán přikročit pouze a jen tehdy, pokud toto uzavření bude odpovídat i požadavkům čl. 19 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tzn. že komunikace bude uzavřena za účelem dosažení jednoho z legitimních cílů uvedených v čl. 19 odst. 2 Listiny, uzavření dané komunikace bude k dosažení tohoto cíle nezbytné a že omezení shromažďovacího práva bude vůči sledovanému cíli přiměřené. |
| Pl. ÚS 22/16 | 27. 6. 2017 | 2 | I. Úprava přikázání incidenčního sporu jinému soudci insolvenčního soudu podle §160 odst. 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění do 30. 6. 2017, sloužící jako výjimka ze zákonného pravidla jednotnosti insolvenčního řízení před jedním soudem a soudcem, nevylučuje plně obecná pravidla přidělování věcí podle rozvrhu práce. K přikázání incidenčního sporu tedy může dojít pouze podle pravidel rozvrhu práce. II. Rozvrh práce musí stanovit jasná a konkrétní pravidla pro užití §160 odst. 2 insolvenčního zákona s ohledem na rozhodovací poměry toho kterého insolvenčního soudu. Možnost přikázání incidenčního sporu jinému soudci slouží především pro případy tzv. zastavení nápadu incidenčních sporů soudci, který řeší insolvenční věc, z níž tyto spory vzešly. Přikázání již přiděleného incidenčního sporu jinému soudci (přerozdělení věci) je možné výjimečně, v případech svou závažností srovnatelných s nahrazením soudce podle obecných pravidel zákona č. ... |
| II. ÚS 315/14 | 27. 6. 2017 | Nejsou-li ustanovení zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, upravující postup zdravotních pojišťoven při zjišťování výše úhrad zdravotnických prostředků z veřejného zdravotního pojištění dostatečně určitá a bez podzákonné konkretizace ani použitelná, jak uvedl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 3/15 (N 89/85 SbNU 503; 231/2017 Sb.), o obsahu práva občanů na zdravotní péči podle čl. 31 věty druhé Listiny základních práv a svobod fakticky rozhoduje v rozporu s výhradou zákona podle čl. 4 odst. 2 Listiny zdravotní pojišťovna. Nelze přisvědčit závěru Nejvyššího správního soudu, pokud odmítl přiznat stěžovatelce ochranu před nezákonným zásahem zdravotní pojišťovny jednající jako správní orgán s odůvodněním, že výrobci a distributoři zdravotnických prostředků nejsou postupem zdravotní pojišťovny přímo dotčeni na svých veřejných subjektivních právech. Tento závěr původní judikatury Nejvyššího správ ... | |
| I. ÚS 740/15 | 27. 6. 2017 | I. Formálně bezvadné rozhodnutí soudu založené na důvodech označených jako protiústavní v předchozím nálezu Ústavního soudu porušuje právo na přesvědčivé soudní rozhodnutí, které je součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Relevantní rozhodovací (nosné) důvody nálezu Ústavního soudu vydaného až po rozhodnutí ve věci, která je na základě procesního prostředku k ochraně práva přezkoumávána, musí být v rámci řízení o tomto prostředku zohledněny, byť tak nemohl učinit rozhodující orgán v době svého rozhodnutí. III. Akcesorický návrh na zrušení právního předpisu podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, by měl obsahovat přesvědčivé tvrzení, že napadený zákon, jiný právní předpis či jejich jednotlivé ustanovení je v rozporu s ústavním pořádkem. Zároveň by měl osvědčit, že uplatněním tohoto zákona, jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení nastala skutečnost, která je předmětem ústav ... | |
| I. ÚS 1274/16 | 27. 6. 2017 | Nezohlednil-li krajský soud dřívější rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, z níž lze jednoznačně dovodit sjednocení přístupu k neplatnosti rozhodčích doložek, a tím i k nedostatku pravomoci rozhodce vydávajícího exekuční titul, jde o porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a následně i práva vlastnit majetek podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| I. ÚS 349/17 | 22. 6. 2017 | Závěr, že rozpor převodu majetku s §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (tzv. blokační paragraf) způsobuje jeho absolutní neplatnost, je plně ústavně konformní, církevní právnické osoby totiž mají zákonem založené legitimní očekávání na vypořádání svého historického majetku. Pokud stát pozemky, které byly ve prospěch historických vlastníků blokovány, bez ohledu na práva historických vlastníků a bez ohledu na zákonem stanovený zákaz vydal jako pozemky náhradní jiným restituentům, došlo tím k dalšímu prohloubení zásahu do práv historického vlastníka, který započal v období komunistického režimu, pokračoval nečinností demokratického zákonodárce a byl dovršen jeho převodem na třetí osobu. Spravedlivým řešením takovéto situace je tedy nastolení původního stavu před provedením převodu majetku v rozporu s tzv. blokačním paragrafem, které umožní splnit legitimní očekávání na vypořádání historického církevního majetku. Předchozímu vlastn ... | |
| III. ÚS 1862/16 | 21. 6. 2017 | Církevní právnické osoby mají zákonem založeno legitimní očekávání na vypořádání svého historického majetku; vydal-li stát pozemky, které byly ve prospěch historických vlastníků blokovány, a to bez ohledu na zákonný zákaz a práva historických vlastníků jiným restituentům jako náhradní pozemky, prohloubil zásah do práv historického vlastníka, jenž započal v období po roce 1948, pokračoval nečinností demokratického zákonodárce a byl dovršen převodem na třetí osobu. Zákonodárce vložil do §18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), interpretační pravidlo "in favorem restitutionis", které je založeno na názoru Ústavního soudu vyjadřovaném již dříve při řešení restitučních otázek. Nastolení stavu, který zajistí naplnění legitimního očekávání na vypořádání historického církevního majetku, je za takové situace ústavně konformní. | |
| IV. ÚS 1146/16 | 20. 6. 2017 | I. Rozhodnutí soudu, kterým byla fyzické nebo právnické osobě uložena povinnost rozhodnout ve věci žádosti o poskytnutí informace (nebo kterým jí byla tato věc vrácena k dalšímu řízení) z důvodu, že bylo shledáno její postavení coby povinného subjektu podle §2 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, se dotýká - pokud jde o samotnou existenci této povinnosti - jejích základních práv a svobod. II. Ústavní stížnost fyzické nebo právnické osoby proti rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byl potvrzen rozsudek správního soudu, jímž jí byla uložena povinnost rozhodnout jako povinný subjekt ve věci žádosti o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, je přípustná (§75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). III. Rozšířením výčtu povinných subjektů podle §2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., svobodném přístupu k inform ... | |
| I. ÚS 1760/16 | 20. 6. 2017 | Závažnost právních důsledků usnesení, jímž je rozhodnuto podle §330 trestního řádu o tom, že se nařídí výkon podmíněně odloženého trestu, ve spojení s krátkou lhůtou pro podání řádného opravného prostředku proti takovému usnesení a s přihlédnutím k tomu, že právní fikce má být nástrojem výjimečným, představují důležitý důvod pro to, aby předseda senátu vždy nařídil podle §64 odst. 5 písm. b) trestního řádu, že usnesení o nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu nelze doručovat náhradním způsobem. | |
| I. ÚS 2456/16 | 20. 6. 2017 | Vedení exekučního řízení v případě, kdy si obecné soudy jsou, resp. musí být plně vědomy toho, že stěžovatel žádnou svoji právní povinnost vyplývající z exekučního titulu nejen neporušil, nýbrž ani porušit nemohl, lze považovat za zásah do ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a také vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Taková situace může být důvodem pro zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, které stávající soudní praxe vykládá a aplikuje tak, že se použije pro odstranění zjevné nespravedlnosti. | |
| II. ÚS 3394/16 | 20. 6. 2017 | Pokud se stěžovatelka, ve věci plně úspěšná, domáhala ohledně úkonů, které činil její obecný zmocněnec, paušální náhrady hotových výdajů za každý úkon právní služby, bylo podle nálezové judikatury Ústavního soudu [nález sp. zn. Pl. ÚS 39/13 ze dne 7. 10. 2014 (N 188/75 SbNU 95; 275/2014 Sb.)] na soudech, aby v konkrétním případě, v němž stála proti úspěšné straně bez právního zastoupení neúspěšná právně zastoupená strana, zvážily, zda by v daném případě bylo zjevně nespravedlivé paušální náhradu nezastoupenému účastníku nepřiznat a zda z odlišného zacházení, které předpokládá text advokátního tarifu, vyplývá nerovnost rozporná s článkem 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud ani přes výslovně formulované odvolací námitky a předloženou specifikaci nákladů k úvahám o případném přiznání paušální náhrady nepřistoupil, a jeho postup tedy nelze s ohledem na závěry odkazované nálezové judikatury Ústavního soudu považovat za ústavně souladný, neboť jím byl umenšen majetek s ... | |
| I. ÚS 3523/16 | 20. 6. 2017 | Při aplikaci ustanovení §80 odst. 1 věty druhé zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s ustanovením §81a trestního řádu nelze pominout ustanovení §109 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), přičemž insolvenční zákon je v tomto případě ve vztahu k trestnímu řádu lex specialis. | |
| I. ÚS 3709/16 | 20. 6. 2017 | Striktní dodržení procesních předpisů platných pro provádění konkrétního důkazu (zákonnost) a správné zachycení (zdokumentování) průběhu provádění pro pozdější doložitelnost mají na důkazní sílu konkrétního důkazu zásadní vliv. Orgán činný v trestním řízení, který konkrétní důkaz provádí, tak může bezvýhradným lpěním na procesní čistotě a zohledněním poznatků odborné literatury velmi posílit jeho důkazní moc. V opačném případě může být jeho postup příčinou snížení významu či následné nepoužitelnosti jinak relevantního důkazu. Otázku, jakým způsobem by, vedle procesní čistoty při provádění, mohl orgán činný v trestním řízení důkazní moc důkazu posílit, by si měl klást předně u důkazů, u nichž lze předpokládat, že zůstanou v dalším řízení osamoceny, či je-li již zřejmé, případně hrozí-li, že je nebude možné či vhodné (např. s ohledem na nutnost ochrany práv oběti) v dalším řízení opakovat. Výsledná důkazní síla rekognice, jakožto úkonu v zásadě neopakovatelného (za jistých okolností i ne ... | |
| II. ÚS 2370/14 | 20. 6. 2017 | I. Každé soukromoprávní jednání musí vycházet z principu prevence, popř. minimalizace škody. Každý proto musí postupovat náležitě obezřetně tak, aby svým jednáním nezavdal příčinu ke vzniku škody, a tím i možného sporu. Nebylo-li postaveno najisto, zda státní podnik je či není zadavatelem podle zákona o veřejných zakázkách, nebránila mu žádná okolnost, aby z opatrnosti postupoval v souladu s uvedeným zákonem; svou volbou postupovat mimo režim zákona o veřejných zakázkách vystavil své právní jednání riziku, že bude shledáno neplatným. II. To, že státní podnik v důvěře ve sdělení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže nepostupoval podle zákona o veřejných zakázkách, ačkoli podle něj postupovat měl, má relevanci mezi ním a tímto orgánem veřejné moci, resp. státem, nemůže se však projevit ve vztahu mezi státním podnikem a třetí osobou, v němž musí státní podnik nést následky toho, že byl ve své důvěře někým jiným zklamán. Zklamanou důvěrou je třeba argumentovat tam, kde byla zklamána. | |
| III. ÚS 1263/17 | 20. 6. 2017 | K porušení práva na soudní ochranu a práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod) dojde i v případě, že soud nezohlední relevantní judikaturu, podle níž má zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva toliko podpůrnou funkci a lze jej použít zejména v případech, kdy se poškozený na průtazích v řízení podílel, a důvodem pro nepřiznání zadostiučinění nemajetkové újmy v penězích (jako formy primární) nemůže být bez dalšího ani skutečnost, že stěžovatel u soudu "nepodával žádosti o vyplacení odměny", přičemž ani uplatnění návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, není podmínkou pro přiznání zadostiučinění v peněžité formě. | |
| I. ÚS 2009/15 | 20. 6. 2017 | Není porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když Nejvyšší soud podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítne pro nepřípustnost část dovolání, které se týká nároku na vydání bezdůvodného obohacení v bagatelní hodnotě, a věcně přezkoumá zdržovací nárok, a to i přesto, že bezdůvodné obohacení mělo vzniknout jednáním, kterého se žalovaný měl zdržet. Každý z nároků má totiž samostatný skutkový základ, byť se mohou navzájem částečně prolínat, a proto může mít samostatný procesní režim. | |
| Pl. ÚS 34/15 | 13. 6. 2017 | 2 | I. Z hlediska posouzení toho, zda lze zákaz sezení, stanovený vyhláškami obcí Varnsdorfu a Litvínova, podřadit pod zákonem stanovenou působnost pro vydávání obecně závazných vyhlášek podle §10 písm. a) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "zákon o obcích") je rozhodné, že všechna zákonná vymezení působnosti obce ve vztahu k pravomoci vydávat obecně závazné vyhlášky předpokládají, že na jejich základě stanovená povinnost, resp. zákaz, bude sledovat jimi vymezený účel, v tomto případě zabezpečení místních záležitostí veřejného pořádku. Zakázané sezení na všech těchto ostatních než vyhrazených místech nemůže být samo o sobě místní záležitostí, která by mohla veřejný pořádek narušit. K tomu by bylo třeba nastoupení dalšího kvalifikovaného jednání. II. Z předmětného širokého zákazu sezení nelze totiž dovodit ani účel vymezený v §10 písm. c) zákona o obcích. V posuzovaném případě nejde např. o zákaz sezení jen na vybraných travnatých ... |
| Pl. ÚS 29/16 | 13. 6. 2017 | 2 | Článek 2 odst. 3 Ústavy a článek 2 odst. 2 Listiny obsahují významný ústavněprávní princip právního státu, totiž že státní moc lze uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon. Ústavní soud jako celek i kárný senát Ústavního soudu jsou orgány veřejné moci a i na ně dopadá požadavek, že mohou vykonávat jen ty kompetence, které jim zákon výslovně svěřuje. Článek 88 odst. 1 Ústavy, který říká, že "zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla o řízení před Ústavním soudem", obsahuje tzv. výhradu zákona. Výslovné oprávnění k tomu, aby kárný senát Ústavního soudu mohl podat návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení podle článku 87 odst. 1 písm. a) Ústavy neobsahují ani předpisy ústavního pořádku, ani žádná zákonná ustanovení. Zákonnou úpravu aktivní legitimace samotných orgánů Ústavního soudu pro podání návrhu na zrušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení obsahuje zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavn ... |
| IV. ÚS 2158/16 | 13. 6. 2017 | Vzhledem k tomu, že proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat, představuje nález definitivní řešení ústavněprávních otázek v konkrétní věci, a proto musí být dotyčným soudem respektován, a to i bez ohledu na eventuální pochybnosti příslušného soudu. Pokud krajský soud za nezměněného stavu věci znovu rozhodl o odvolání stěžovatele stejným způsobem, který již byl Ústavním soudem shledán v předchozím nálezu jako ústavně rozporný, a to aniž by soud v odůvodnění svého rozhodnutí právní závěry nálezu Ústavního soudu jakkoliv reflektoval či je zmínil, porušil základní právo stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Důsledkem nerespektování předchozího nálezu Ústavního soudu je i zcela zbytečné prodlužování řízení před civilními soudy, které může vést k porušení základního práva stěžovatele na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. |