Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2017

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
I. ÚS 980/17 6. 6. 2017 Předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu jsou naplněny i tehdy, pokud dovolatel uvede, že se odvolací soud při řešení určité otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu.
II. ÚS 2301/16 6. 6. 2017 Orgány činné v trestním řízení postupovaly ryze formalisticky, pokud přiznaly stěžovateli odměnu a náhradu hotových výdajů za obhajobu obviněného bez dalšího až od právní moci rozhodnutí o přiznání nároku na obhajobu za sníženou odměnu, a to aniž by ustanovení §33 odst. 2 trestního řádu vyložily s přihlédnutím ke specifickým okolnostem daného případu, tj. se zohledněním průtahů, k nimž při vyřizování žádosti obviněného o přiznání nároku na obhajobu za sníženou odměnu došlo. Tím, že stěžovateli neurčily odměnu a náhradu hotových výdajů již od data podání této žádosti, zasáhly svým postupem do stěžovatelova práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 155/16 6. 6. 2017 Především je třeba Nejvyššímu soudu vytknout, že při svém rozhodování nerespektoval judikaturu Ústavního soudu k dané problematice, což je v přímém rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy. Odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání totiž neobsahuje transparentní a dostačující vysvětlení tohoto nezohlednění judikatury Ústavního soudu. Nejvyšší soud setrval na právním názoru vysloveném ve svém dřívějším kasačním rozhodnutí v totožné věci a z tohoto důvodu odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné. Tento jeho právní názor ovšem nekoresponduje se závěry Ústavního soudu, vyslovenými např. v nálezu ze dne 19. března 2008 sp. zn. II. ÚS 2221/07 (N 58/48 SbNU 857) či nálezu ze dne 11. června 2014 sp. zn. I. ÚS 1902/13 (N 120/73 SbNU 849); tyto nálezy postulují princip - v maximální možné míře - plného odškodnění. Konstatuje se, že skutečnou škodou se rozumí zmenšení existujícího majetku poškozeného ve srovnání se stavem, jaký zde byl před způsobením škody, a proto musí i rozsah náhrady škody zohle ...
III. ÚS 1126/15 6. 6. 2017 Pro ústavněprávní přezkum rozhodnutí obecného soudu není relevantní každá jednotlivost, v níž lze spatřovat procesní či hmotněprávní nesprávnost, nýbrž celkový výsledek trestního řízení; proto je zjevně neopodstatněným návrh, který směřuje proti vadám postupu obecných soudů, které sice použily jiný předpis trestního práva, než vyžadoval čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, jestliže tímto způsobem nedošlo k jakékoli modifikaci v neprospěch obviněného vzhledem k totožnému vymezení zákonných znaků skutkové podstaty trestného jednání, rozmezí trestní sazby i způsobu výkonu trestu v předpisu trestního práva, který měl být jinak použit. Teprve až změna obsahu právní normy, ať již jde na vrub, nebo ku prospěchu pachatele, představuje zpravidla hranici intenzity porušení čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, určující nezbytnost zásahu Ústavního soudu.
III. ÚS 2776/15 6. 6. 2017 I. Rozsah lékařských povinností a kritéria pro jejich hodnocení jsou otázkou právní, a nikoliv skutkovou. Je-li skutkový stav zjištěn tak, že soud mohl učinit z něj odpovídající právní závěr, pak v souladu s procesní zásadou "iudex peritus peritorum" je to právě a jen soudce, kdo rozhoduje o vedení řízení a v jeho rámci o potřebě znaleckého zkoumání, rozsahu znaleckého úkolu a rovněž i o místě závěrů z něj vyplývajících v souhrnu provedených důkazů při tvorbě skutkových a následně i právních závěrů (nikoli však přezkumu odborných závěrů posudku). II. Vyhodnocení lékařského postupu jako postupu lege artis nevylučuje aplikaci pravidel neformálních a v průběhu času proměnlivých, jejichž obsah je soudu zpravidla zprostředkován jen prostřednictvím znalců, popř. neprávních dokumentů odborníků daného odvětví sdružených v odborných společnostech či vycházejících z akademického prostředí. Úkolem soudu je pak z těchto odborných závěrů vyvodit příslušné právní rozhodnutí, které již z povahy věci ...
I. ÚS 3038/16 5. 6. 2017 Není relevantní pouze vůle zákonných zástupců nezletilých, ale i vůle dítěte, kterou nelze zcela pominout. Projevenou vůli dítěte je nutno posoudit s ohledem na jeho nejlepší zájem. Mnohdy spíše odpovídá sledovanému cíli účinné ochrany práv dětí, aby byl jako opatrovník nezletilci ustanoven advokát. Soudy se nemohou bezvýhradně spolehnout na zákonného zástupce, že bude dodržovat všechny své povinnosti a intenzivně se zastupovaným komunikovat, ale je třeba dodržování daných povinností důsledně ověřovat. Není možné vykládat procesní právní předpisy tak, aby bylo umožněno hladké fungování jejich formální, technické stránky. To není aplikace práva nejefektivněji naplňující oprávněné zájmy dítěte, ke které se zavázala Česká republika.
Pl. ÚS 3/15 30. 5. 2017 2 I. Vymezení rozsahu zdravotní péče či zdravotních pomůcek, které musejí být občanům poskytovány bezplatně, případně za částečnou úhradu, vyžaduje stanovení podmínek a současně mezí základního práva na bezplatnou zdravotní péči a zdravotní pomůcky na základě veřejného pojištění podle čl. 31 věty druhé Listiny základních práv a svobod. II. Zákonem stanovené podmínky, za nichž mohou být zdravotnické prostředky poskytovány za úhradu z veřejného zdravotního pojištění, představují meze základního práva dodavatelů zdravotnických prostředků podnikat a vykonávat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. III. Zákon, který stanoví meze základních práv a svobod natolik obecně či vágně, že určení jejich obsahu fakticky přenechá praxi státních orgánů či jiných subjektů, je v rozporu s výhradou zákona podle čl. 4 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ze stejných důvodů, pro které nelze stanovení mezí základních práv přenechat podzákonnému právnímu předpisu. ...
IV. ÚS 4044/16 30. 5. 2017 V případě, kdy dovolací soud zaujme zcela jiný právní názor, než na základě kterého rozhodl soud prvního stupně a soud odvolací, a změní rozsudek odvolacího soudu podle §243d písm. b) o. s. ř. bez nařízení jednání, přičemž stěžovatelé neměli možnost seznámit se s jeho právním názorem a vyjádřit se k němu, zatížil své rozhodnutí nedostatkem předvídatelnosti, a zasáhl tak do práva stěžovatelů na spravedlivý (řádný) proces.
I. ÚS 3976/14 30. 5. 2017 Není relevantní pouze vůle zákonných zástupců nezletilých, ale i vůle dítěte, kterou nelze zcela pominout. Projevenou vůli dítěte je nutno posoudit s ohledem na jeho nejlepší zájem. Mnohdy spíše odpovídá sledovanému cíli účinné ochrany práv dětí, aby byl jako opatrovník nezletilci ustanoven advokát. Soudy se nemohou bezvýhradně spolehnout na zákonného zástupce, že bude dodržovat všechny své povinnosti a intenzivně se zastupovaným komunikovat, ale je třeba dodržování daných povinností důsledně ověřovat. Není možné vykládat procesní právní předpisy tak, aby bylo umožněno hladké fungování jejich formální, technické stránky. To není aplikace práva nejefektivněji naplňující oprávněné zájmy dítěte, ke které se zavázala Česká republika.
I. ÚS 56/15 30. 5. 2017 Porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je rovněž postup dovolacího soudu, odmítne-li dovolání pro vady, kterými však dovolání ve skutečnosti netrpí.
I. ÚS 1501/16 30. 5. 2017 K porušení ústavním pořádkem zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) dochází rovněž tehdy, jestliže orgány veřejné moci nesprávně aplikují právní normy a právní závěry v jejich rozhodnutích se dostávají do extrémního nesouladu s přijatými skutkovými zjištěními. Závěr o naplnění skutkové podstaty přečinu nadržování podle §366 odst. 1 trestního zákoníku jednoznačně a bez důvodných pochybností ze skutkových zjištění soudů nevyplývá. Tím se vymyká z mezí ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu a je současně i v rozporu se zásadou in dubio pro reo a právem na spravedlivý proces zaručující fair proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 trestního řádu kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina proká ...
IV. ÚS 372/17 25. 5. 2017 Spor o to, zda k vydání rozhodnutí o povinnosti osob povinných výživou k zaplacení příspěvku na úhradu zaopatření dítěte umístěného v dětském domově podle §44 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), je v prvním stupni příslušný ve správním řízení poskytovatel péče či soud v řízení podle části třetí o. s. ř., je ve své podstatě sporem o pravomoc vydat rozhodnutí mezi soudem na jedné straně a orgánem moci výkonné na straně druhé ve smyslu §1 odst. 1 písm. a) zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Řízení o předmětném (negativním) kompetenčním konfliktu je podle §2 uvedeného zákona svěřeno zvláštnímu senátu jakožto speciálnímu justičnímu orgánu, který rozhoduje o tom, která ze stran sporu je příslušná vydat rozhodnutí v konkrétní věci. Kompetenční konflikt nepředstavuje jen spor mezi orgánem moci výkonné a civilním soudem podle části páté, ale také podle části třetí. Podstatou rozhodování z ...
III. ÚS 2857/15 24. 5. 2017 Pomine-li obecný soud obligatorní prostředek (položení předběžné otázky) k objasnění právního základu projednávané věci, jímž je pro věc relevantní předpis unijního práva, a nerespektuje-li tak vykonatelné rozhodnutí Ústavního soudu, jež takový postup vyžaduje, poruší práva účastníků řízení na soudní ochranu a na zákonného soudce podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.
Pl. ÚS 10/16 23. 5. 2017 2 Pokud byl proveden vklad vlastnického práva k nemovitostem, které posléze byly vydány v restitučním řízení oprávněným osobám, ve prospěch osob, které však účastníky tohoto restitučního řízení nebyly, má se za to, že převod na tyto osoby je třeba považovat za absolutně neplatné právní jednání ve smyslu §588 občanského zákoníku, neboť bylo porušeno kogentní ustanovení §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb., jehož obsahem je mj. zákaz zcizování majetku dotčeného restitucemi. Při řešení kolize mezi zásadou ochrany osoby, jíž svědčí skutečný právní stav (rozporný se stavem zapsaným do veřejného seznamu), a zásadou materiální publicity podle §984 občanského zákoníku, poskytující ochranu osobě, která uskutečnila právní jednání s důvěrou ve stav potvrzený zápisem do veřejné evidence, je možné poukázat na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/11 ze dne 11. 5. 2011 (N 88/61 SbNU 359), podle něhož je ...
Pl. ÚS 10/12 23. 5. 2017 2 Požadavek členství (minimálně) tří zaměstnanců v odborové organizaci tak stanoví nutnost interakce mezi zaměstnanci jako předpoklad pro možnost uznání právních důsledků jednání sdružených osob. Právně relevantním se v podniku může stát pouze jednání odborové organizace, v níž jsou sdruženy alespoň tři osoby, protože pouze takto můžeme hovořit o reprezentaci kolektivních zájmů. Zákoník práce ve svém ustanovení §286 odst. 4 pouze "technicky" upravuje, kdy oprávnění odborové organizace působit u zaměstnavatele vzniká. Napadená úprava sama o sobě nijak nezasahuje do práva odborového sdružování ani do ochrany odborových funkcionářů. Ochrana před případným zneužitím je tak dostatečně zajištěna soudním přezkumem platnosti výpovědi. Ústavní soud nepovažuje za protiústavní ani to, že napadené ustanovení se vztahuje pouze na zaměstnance v pracovním poměru. Napadené ustanovení §286 odst. 3 zákoníku práce stanoví nezbytný personální základ pro možnost jednání odborové organizace. Žádoucí je i jeho ...
II. ÚS 3039/16 23. 5. 2017 Pokud převzetí žaloby i s výzvou ke sdělení, zda souhlasí s tím, aby bylo rozhodnuto bez nařízení jednání, bylo jediným aktivním úkonem, který matka jako zákonná zástupkyně stěžovatelky v průběhu celého soudního řízení učinila, uvedla tím soud - v neprospěch zájmu stěžovatelky - v mylné očekávání, že zájmy stěžovatelky budou řádně hájeny. Nedoručení (a proto následné zrušení) platebního rozkazu, jakož i rozsudku matce stěžovatelky ukazovaly na to, že stěžovatelce nemusí být poskytována dostatečná ochrana. Za této situace proto neměl Okresní soud v Plzni pokračovat v řízení, aniž by zvažoval zastoupení stěžovatelky opatrovníkem. Jeho neustanovení mělo za následek, že stěžovatelce bylo znemožněno v řízení před soudem jakkoliv jednat, což je zmatečnostní vada, která se s ohledem na s ní spojené porušení základního práva stěžovatelky podle článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod promítá i do ústavněprávního posouzení napadeného rozsudku.
II. ÚS 2599/16 23. 5. 2017 1. K přechodu majetku z vlastnictví státu do vlastnictví obce byla podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, třeba nejen existence vlastnického práva státu a formální existence práva hospodaření svědčící národním výborům, jejichž práva a povinnosti přešly na obce, ale též podmínka, aby obce s takto definovaným majetkem ke dni účinnosti citovaného zákona reálně hospodařily. Podle ustanovení §130 a 134 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013, platilo, že vlastnické právo vydržením mohl nabýt jen oprávněný držitel, měl-li nemovitou věc nepřetržitě v držbě po dobu 10 let. 2. Pokud se město chopilo držby předmětných pozemků již v roce 1991 a sama Česká republika je v (posléze nesprávném) právním hodnocení věci utvrzovala, je nutno uzavřít, že město předmětné pozemky nabylo vydržením, když od okamžiku, kdy se k nim chovalo jako vlastník, vycházelo z podmí ...
II. ÚS 3700/16 23. 5. 2017 Ústavní soud musí obecnému soudu vytknout, že stěžovatelce nesdělil právní a skutkové důvody jejího zatčení jednoduchým, nikoli odborným jazykem, aby mohla případně zpochybnit své zbavení svobody. Podle Ústavního soudu nemohlo být z pouhého odkazu na dvě písmena z ustanovení §67 trestního řádu stěžovatelce jasné, proč má být zatčena a jak se případně proti zbavení osobní svobody bránit. Ze spisového materiálu ani neplyne, že by jí bylo něco bližšího sděleno při samotné realizaci zatčení. Ústavní soud konstatuje, že napadený příkaz k zatčení není takovým písemně odůvodněným příkazem soudce, který pro zbavení osobní svobody v podobě zatčení vyžaduje čl. 8 odst. 4 Listiny. Stěžovatelka tedy nebyla seznámena s důvody svého zatčení ve smyslu čl. 5 odst. 2 Úmluvy. Tyto ústavněprávní požadavky nelze splnit vyplněním kolonky ve formuláři s odkazem na zákonné ustanovení. Listina i Úmluva naopak vyžadují i laikovi srozumitelné vylíčení skutkových okolností a právních důvodů vydání příkazu k zatč ...
II. ÚS 3080/16 23. 5. 2017 I. Ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy spolu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 39 Listiny základních práv a svobod představují základ pro ústavněprávní chápání trestního práva jako krajního prostředku, který by neměl být použit tam, kde je věc možné řešit například soukromoprávně. Lze z nich proto dovozovat základní právo každého nebýt trestán, pokud lze účinně využít dostupných prostředků jiných právních odvětví. II. Při zvažování, zda aplikovat princip subsidiarity trestní represe, se obecné soudy musí zaměřit na existenci a možnost efektivního použití jiných prostředků k dosažení sledovaného legitimního cíle. Pokud princip subsidiarity trestní represe neaplikují a shledají, že je již nutný trestní postih, musí konkrétně odůvodnit, proč podle jejich názoru takové prostředky k dispozici nebyly a proč neexistovala jiná možnost než trestní postih stěžovatele.
I. ÚS 326/17 18. 5. 2017 Nedoručení stejnopisu odvolání matky proti výroku usnesení o nařízení předběžného opatření ve věci úpravy péče a styku s nezletilými dětmi otci tak, aby se k němu mohl efektivně vyjádřit, je porušením práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 2622/16 16. 5. 2017 Předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu jsou naplněny i tehdy, pokud dovolatel uvede, že se odvolací soud při řešení určité otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu.
IV. ÚS 2018/16 16. 5. 2017 Neřídí-li se dovolací soud právním názorem Ústavního soudu vysloveným v dřívějším kasačním rozhodnutí a řádně nevypořádá podstatné dovolací námitky stěžovatelů, dopouští se nepřípustné libovůle a porušuje právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 3122/16 16. 5. 2017 Evropský soud pro lidská práva k obdobným případům zdůrazňuje, že čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nechrání pouze rodinný, ale také soukromý život. Z přístupu orgánů Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tradičně plyne, že vztahy, které nespadají pod pojem rodinného života, obecně mohou spadat pod rozsah života soukromého. Evropský soud pro lidská práva proto ve věcech určování nebo popírání otcovství opakovaně shledal, že určení právních vztahů muže a jeho právního nebo domnělého dítěte se může týkat jeho rodinného života, ale že tato otázka může zůstat otevřená, protože v těchto věcech je vždy nepochybně dotčen soukromý život muže ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ten zahrnuje důležité aspekty osobní identity jednotlivce. Podle Evropského soudu pro lidská práva musí být čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod vykládán tak, že ukládá členským státům závazek zkoumat, zda je v nejlepším zájmu dítěte ...
II. ÚS 1795/16 16. 5. 2017 Náklady řízení v podobě odměny zástupce lze přiznat i za jeho zastupování v přestupkovém řízení, pokud došlo k zániku odpovědnosti za přestupek v důsledku uplynutí prekluzivní lhůty a podstatným důvodem prekluze byly průtahy na straně orgánu projednávajícího obvinění z přestupku. Pokud bude prokázáno, že příčinou určité části průtahů skutečně jsou obstrukce obviněného z přestupku, je možné přiměřeně snížit částku náhrady nákladů řízení v závislosti na poměru části řízení, kterou průtahem zatížil obviněný, vůči částem řízení, které průtahy zatížil správní orgán. Nalézací či odvolací soud sice není vázán tou částí nálezu Ústavního soudu, která představuje obiter dictum, může však učinit argumenty obsažené v obiter dicto součástí svého právního posouzení věci. Nemůže tak ovšem učinit izolovaně a způsobem, kterým by negoval ostatní rozhodné skutkové okolnosti a právní závěry z nich plynoucí.
IV. ÚS 736/17 10. 5. 2017 Při rozhodování o návrzích na nařízení předběžného opatření jsou obecné soudy povinny dbát požadavků §75c odst. 2 o. s. ř., tedy rozhodnout bezodkladně, pouze v případech, kdy není nebezpečí z prodlení (což je výjimka ze zásady), může být o návrhu rozhodnuto s určitým časovým odstupem, i tak ovšem nejpozději do 7 dnů poté, co byl návrh podán. Aby předběžné opatření splnilo svůj účel, musí být "rychlé" a částečně i nečekané. Povinnost urgentního projednání se proto vztahuje nejen na soudy nalézací, ale přiměřeně i na soudy odvolací; také ony jsou povinny rozhodovat bezodkladně či alespoň s nejvyšším urychlením. Pokud by tak nečinily, porušily by svoji základní povinnost vyplývající z obecných ustanovení procesního předpisu (§6 o. s. ř.), a ostatně i z čl. 38 odst. 2 Listiny, postupovat v řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná. Zákon nelze interpretovat tak, že pokud ve vztahu k obecné úpravě předběžných opatření explicitně stanoví lhůtu pro vydání rozhodnutí jen soudu nalézac ...
III. ÚS 3289/14 10. 5. 2017 Zadržení cizince s nezletilými dětmi za účelem vrácení do státu vázaného přímo použitelným předpisem Evropské unie, za situace, kdy nejsou zákonem jasně, srozumitelně a určitě vymezena objektivní kritéria "vážného nebezpečí útěku", které je podle tohoto předpisu Evropské unie podmínkou pro takový zásah do osobní svobody, je v rozporu s čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a u nezletilých dětí též s čl. 37 písm. b) Úmluvy o právech dítěte; v případě takového zadržení rodiče s nezletilými dětmi jde současně o porušení práva na rodinný život zaručeného v čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v případě nezletilých dětí zadržené osoby též o porušení čl. 16 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
III. ÚS 68/16 10. 5. 2017 Postup obecných soudů, které v řízení o soudním prodeji zástavy podle §200y až 200za občanského soudního řádu (ve znění do 31. 12. 2013) současně s vyhovujícím výrokem o nařízení prodeje zástavy rozhodly i o nákladech řízení, je porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, protože nerespektuje právní názor Ústavního soudu vyjádřený v jeho vykonatelném rozhodnutí (čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky).
III. ÚS 27/16 10. 5. 2017 Potvrdí-li odvolací soud de facto existenci aktivní solidarity mezi rozvedenými manžely v době, kdy ještě nebylo vypořádáno jejich společné jmění, a zároveň odmítne jako nedůvodnou námitku, že tato aktivní solidarita je dána, stává se jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným, čímž dochází k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 532/17 10. 5. 2017 Ustálená judikatura Ústavního soudu je postavena na tezi, že je-li stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt - advokáta, a jestliže tak stát přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených (ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř.); neznamená to však, že by náklady na zastoupení státu bylo možné považovat za "neúčelně" vynaložené za každé situace. Předmětem sporu může být totiž i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně právní problematika velmi specializovaná či obtížná. Neposoudil-li Nejvyšší soud výdaje související se zastupováním vedlejší účastnice advokátem v soudním řízení z hlediska jejich potřebnosti k účelnému uplatňování nebo bránění práva, a tedy z hlediska toho, zda jejich úhradu lze spravedlivě žádat po ...
II. ÚS 378/17 9. 5. 2017 Aplikace čl. 13 písm. b) Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí ze dne 25. 10. 1980 (tzv. Haagské úmluvy; publikované pod č. 34/1998 Sb.), podle něhož soudní orgán není povinen nařídit neprodlené navrácení dítěte přeshraničně neoprávněně odebraného či zadrženého z místa jeho obvyklého pobytu, jestliže je zde vážné nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace, by měla přicházet v úvahu pouze ve výjimečných případech. To nicméně nezbavuje soudy povinnosti důkladně, na základě zvážení konkrétních okolností věci zkoumat podmínky pro případné naplnění dikce tohoto ustanovení. Odvolací soud sice správně nespatřoval naplnění těchto podmínek v nestabilní bezpečnostní situací ve Francii či ve způsobu života a školního vzdělávání místní židovské komunity, k níž matka dítěte patří, pokud však lékařské zprávy vyslovují jednoznačné závěry o riziku těžké traumatizace dítěte a ohrožení jeho duševního vývoje, pak sou ...
Pl. ÚS 2/15 3. 5. 2017 2 1. Z hlediska rozsahu ústavních záruk nemůže být stírán rozdíl mezi právem na bezplatnou zdravotní péči ve smyslu článku 31 věty druhé Listiny základních práv a svobod a právem na ochranu zdraví dle článku 31 věty prvé Listiny. Nositelem ústavního práva na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného pojištění je totiž pouze občan České republiky, zatímco nositelem práva na ochranu zdraví je každý. Ve vztahu ke svým státním občanům tedy ústavní pořádek předepisuje konkrétní opatření, jehož prostřednictvím má stát zabezpečit finanční dostupnost zdravotní péče, přičemž tímto opatřením je zajištění účasti na systému veřejného zdravotního pojištění. Vůči ostatním skupinám osob ovšem stát tuto ústavní povinnost výslovně uloženu nemá. Těmto osobám tedy přímo nesvědčí ústavně zaručené právo na bezplatnou zdravotní péči hrazenou ze systému veřejného zdravotního pojištění, nýbrž pouze záruky práva na ochranu zdraví. 2. Rozlišování závazků státu ze sociálních práv vůči různým skupinám obyvatel ...
I. ÚS 2135/16 3. 5. 2017 Při vymezení podmínek přípustnosti dovolání obstojí i poukaz na judikaturu Ústavního soudu zejména, jestliže z ní plyne i specifikace judikatury Nejvyššího soudu, za situace, kdy docházelo k názorovým střetům mezi Nejvyšším a Ústavním soudem.
II. ÚS 795/16 27. 4. 2017 Právní názor, podle něhož se vedle nákladů na provedení opravy poškozeného vozidla nelze domáhat náhrady škody odpovídající rozdílu mezi jeho tržní hodnotu před poškozením a po opravě, nerespektuje principy práva na náhradu škody a zejména se zcela míjí s ekonomickou realitou, přičemž by však mělo platit, že právo, jeho výklad a používání by ekonomickou realitu měly respektovat, protože v opačném případě se stane kontraproduktivní, případně až virtuální. Jsou-li totiž nahrazeny toliko náklady na opravu věci, a nikoliv již rozdíl v její tržní hodnotě, nepřináší věc svému vlastníku stejný užitek, a škoda způsobená protiprávním jednáním mu tak není nahrazena v plném rozsahu.
III. ÚS 2288/16 26. 4. 2017 I. Má-li nalézací soud v okamžiku doručování rozsudku odvolacího soudu k dispozici informaci, že právní zástupce již stěžovatele nezastupuje, nelze za okamžik doručení rozsudku odvolacího soudu, od kterého se odvíjí lhůta k podání dovolání, považovat den doručení této písemnosti jeho dřívějšímu právnímu zástupci, nýbrž den, kdy byl rozsudek krajského soudu doručen přímo stěžovateli, jakožto již právně nezastoupenému žalovanému. II. Porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je rovněž postup dovolacího soudu, odmítne-li jako vadné dovolání, které neobsahuje výslovnou formulaci, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu, avšak tyto předpoklady z obsahu dovolání lze dovodit.
IV. ÚS 2213/16 25. 4. 2017 Pokud Ústavní soud svým kasačním nálezem přiměl stížnostní soud, aby opětovně projednal stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně, byl stížnostní soud povinen provést opětovný a důkladný rozbor celé situace a respektovat právní názor uvedený v kasačním nálezu. Skutečnost, že stížností soud v napadeném usnesení dospěl ke stejnému závěru jako ve svém předchozím rozhodnutí, jež bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu, však nutně neznamená, že by tento soud nerespektoval právní názor vyslovený v kasačním nálezu.
III. ÚS 3206/16 25. 4. 2017 Skutečnost, že v řízení, jehož účastníkem je nezletilý, je jednáno s jeho rodičem, jako zákonným zástupcem, nevylučuje, že na takové zastoupení nebude možné z hlediska zájmu nezletilého nahlížet jako na řádné. Je-li zastoupení v rozporu se zájmy nezletilého a odporuje-li smyslu a účelu zastoupení, je povinností soudu vždy zvážit, zda nejsou splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka podle §29 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Neustanovení opatrovníka, či absence posouzení podmínek pro jeho ustanovení, je v takovém případě porušením základního práva (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) nezletilého účastníka, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, tedy aby mu bylo ve věci, kdy je rozhodováno o jeho právech a povinnostech, umožněno před soudem jednat.
II. ÚS 599/17 25. 4. 2017 Usnesením soudu prvního stupně o znalečném, které bylo vydáno podle §139 odst. 2 a 4 občanského soudního řádu, stejně jako usnesením, kterým je odvolací soud potvrdil, není rozhodováno o právech či povinnostech účastníka řízení, a tudíž jimi ani nemůže být zasaženo do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. Případné pochybení obecných soudů při stanovení výše znalečného může nicméně vést k zásahu do práv účastníka řízení nepřímo, a to v případě, bude-li mu s ohledem na výsledek řízení ve věci samé uložena povinnost nahradit náklady řízení spočívající v uhrazeném znalečném. Posouzení, zda k takovémuto pochybení došlo, bude předmětem rozhodování obecných soudů v rámci rozhodování o náhradě nákladů řízení.
I. ÚS 3682/16 24. 4. 2017 Pokud Nejvyšší soud dovolání odmítne pro vady, kterými však dovolání ve skutečnosti netrpí, poruší tím ústavně garantované právo dotčeného účastníka na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
I. ÚS 425/17 19. 4. 2017 Je na posouzení Nejvyššího soudu, zda bude dovolání považovat za přípustné z důvodu, že dovolatelem předestřená skutková otázka s ohledem na její průmět do jeho základních práv a svobod zakládá přípustnost podle §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013. I když Nejvyšší soud vyhodnotí dovolatelem předestřenou otázku jako otázku skutkovou, tato skutečnost jej nezbavuje povinnosti posoudit přinejmenším ten její právní aspekt, zda namítané pochybení odvolacího soudu nemohlo založit porušení ústavně zaručených práv a svobod dovolatele. Zkoumal-li Nejvyšší soud povahu otázek formulovaných stěžovatelem v jeho dovolání a shledal-li, že tyto otázky nemohou založit přípustnost dovolání, případně že na nich rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, fakticky šlo o posuzování splnění předpokladů přípustnosti dovolání, které však nelze považovat za vadu. Rozhodnutí o přípustnosti dovolání z hlediska splnění podmínek dle ustanovení §237 občanského soudního řádu přitom nemůže činit jediný samosoudce ...
IV. ÚS 1584/16 18. 4. 2017 Civilní soudy jsou povinny posuzovat otázku omezení svéprávnosti důsledně (a v pochybnostech meritorně) na základě řádně zjištěného skutkového stavu tak, aby rozsah omezení svéprávnosti zásadně odpovídal skutečným vlastnostem a schopnostem a zejména nejlepšímu zájmu daného člověka, který nemůže být zjednodušeně vnímán pouze jako zájem na omezování svéprávnosti v co možná nejmenší míře.
II. ÚS 2357/16 18. 4. 2017 Soudní praxe vykládá a aplikuje ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. tak, že se použije pro odstranění zjevné nespravedlnosti i tehdy, kdy by výkon rozhodnutí byl dokonce v rozporu s principy právního státu. Jak k tomu uvedl Ústavní soud [nález sp. zn. IV. ÚS 3216/14 ze dne 17. 12. 2015 (N 218/79 SbNU 503)], "zatímco důvody zakotvené pod písmeny a) až g) jsou důvody konkrétními, důvod uvedený pod písmenem h) je formulován všeobecně a jeho účelem je umožnit, aby výkon rozhodnutí byl zastaven i v jiných závažných případech, které pro jejich možnou rozmanitost nelze s úplností předjímat, resp. podrobit konkrétnímu popisu." Ústavní soud dospěl v dané věci k závěru, že oba soudy nesprávnou aplikací ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. porušily základní právo stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a také jeho vlastnické právo podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv ...
I. ÚS 564/17 13. 4. 2017 Postup odvolacího soudu podle ustanovení §262 trestního řádu (přikázání věci jinému samosoudci) je možné považovat za ústavně konformní a souladný s právem na zákonného soudce pouze tehdy, jestliže je tento krok odůvodněn vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci původnímu soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud přijmout či schválit; může se jednat např. i o opakované nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu. Je nezbytné, aby v takovémto případě zrušující rozhodnutí odvolacího soudu vždy obsahovalo konkrétní výhrady k rozhodnutím soudu prvního stupně. Odvolací soud může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy, dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně těmto požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení t ...
Pl. ÚS 3/17 11. 4. 2017 2 Shodují-li se předmět a cíl regulace obecně závazné vyhlášky obce s předmětem a cílem regulace provedené zákonem a na jeho základě vydanými prováděcími předpisy, nemůže je obec podrobit zvláštní úpravě obecně závaznou vyhláškou (např. z hlediska místní a časové působnosti), aniž pro tuto zvláštní úpravu v samostatné působnosti obce zákon vymezující předmětnou oblast vytváří prostor, přičemž lze účelu celostátní regulace v místních podmínkách dosáhnout pomocí konkrétních opatření předvídaných celostátní právní úpravou.
IV. ÚS 2609/16 11. 4. 2017 Literární a publikační činnost soudců, garantovaná v rámci jejich práva na svobodu projevu, by měla být vykonávána s jistou zdrženlivostí, tedy tak, aby neohrožovala nepřijatelným způsobem autoritu a nestrannost soudní moci, zajišťovala zachování důvěry veřejnosti v soudní moc a nezasahovala do práva účastníků řízení na spravedlivý proces. Nestrannost soudní moci a ochrana její autority mohou být důvodem pro omezení práva na svobodu projevu, přestože je čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (na rozdíl od čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) ve výčtu těchto důvodů výslovně neuvádí.
III. ÚS 3821/16 11. 4. 2017 Obviněného je nutno zásadně osobně slyšet vždy, když je rozhodováno o jeho pokračujícím vazebním stíhání a od jeho předchozího slyšení uběhlo již několik týdnů, ledaže by takovému slyšení bránily objektivně nepřekonatelné překážky či přání obviněného.
III. ÚS 3675/16 11. 4. 2017 Při závažném zásahu do osobní svobody osoby trpící duševní poruchou, jakým je uložení ústavního ochranného léčení podle §99 ve spojení s §38 odst. 2 a §96 odst. 2 trestního zákoníku, musí soudy při prováděném dokazování, s ohledem na princip proporcionality zásahu, ověřit a přezkoumatelným způsobem odůvodnit, proč nepostačuje uložení prostředku mírnějšího (ambulantního ochranného léčení); postupem v rozporu s čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod dochází k porušení ústavně zaručeného práva na ochranu osobní svobody podle čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a dále práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
IV. ÚS 1351/16 6. 4. 2017 I. Správce daně je před nařízením daňové exekuce přikázáním jiné peněžité pohledávky dle ustanovení §191 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů - zde představované pohledávkami stěžovatele za věznicí z titulu účtu zřízeného a vedeného věznicí - povinen zkoumat, zda uvedené pohledávky nejsou představovány příjmy z dávek důchodového pojištění (popřípadě jinými příjmy, jejichž srážky je třeba podřídit režimu daňové exekuce srážkami ze mzdy), na něž je třeba aplikovat ustanovení §278 o. s. ř. upravující tzv. nezabavitelnou částku. Neučiní-li tak, popřípadě nepovažuje-li příjem z důchodového pojištění od okamžiku jeho připsání na účet stěžovatele za tzv. jiný příjem v podobě důchodu, je třeba takový postup správce daně hodnotit jako přepjatý formalismus nezohledňující smysl právní úpravy nezabavitelné částky dle ustanovení §278 a §299 odst. 1 o. s. ř., ve svém důsledku vedoucí k porušení základního práva na ochranu vlastnictví zaručeného článkem 11 odst. 1 ...
II. ÚS 339/17 4. 4. 2017 K porušení práva na poskytnutí soudní ochrany (a v konečném důsledku k porušení práva na spravedlivý proces) dojde mj. tehdy, jestliže je stěžovateli upřeno, aby se domáhal svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Nesprávné stanovení konce lhůty pro podání dovolání, které bylo hlavním důvodem pro odmítnutí stěžovatelčina dovolání, totiž vedlo k zásahu do stěžovatelčina práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť v důsledku tohoto postupu byl stěžovatelce zamezen přístup k dovolacímu soudu.
IV. ÚS 3975/16 30. 3. 2017 Z hlediska posouzení přípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutím představenstva České komory architektů o uložení pokuty nemůže jít k tíži stěžovatelů, jestliže před jejím podáním v důvěře v zákonem stanovenou výluku ze správního soudnictví podle §22 odst. 3 zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, ve znění pozdějších předpisů, nevyčerpají žalobu podle §65 odst. 1 soudního řádu správního a kasační stížnost podle §102 soudního řádu správního. Pokud však tuto žalobu podají, jsou tím s ohledem na čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod vytvořeny podmínky k tomu, aby jim byla ochrana základních práv a svobod poskytnuta již v řízení před obecnými soudy. Příslušný soud totiž může podle čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky navrhnout Ústavnímu soudu zrušení zákonného ustanovení, které tuto výluku stanoví, což by v dané věci umožnilo soudní přezkum. Kromě toho by mohli zrušení to ...
III. ÚS 2228/15 28. 3. 2017 Ustanovení §6 odst. 4 zákona č. 191/2004 Sb., o mezinárodní pomoci při vymáhání některých finančních pohledávek, podle kterého lhůta, v níž lze pohledávku vymáhat, se řídila právem státu, jehož orgán o vymáhání pohledávky požádal, nevylučovalo vznesení námitky promlčení. V takovém případě bylo povinností soudní moci České republiky se s touto námitkou vypořádat, nikoli pouze odkázat na sdělení příslušného orgánu cizího státu, že finanční pohledávka dosud promlčena není; opačný postup je porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a s čl. 2 odst. 1 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.

Za rok 2017 bylo zveřejněno 260 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 4 z celkem 6 stran,
v čase 0,000102 sekundy z toho 0,000031 sekundy NoSQL databáze.