Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2017

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
I. ÚS 3296/17 20. 12. 2017 Právo na respektování rodinného života zaručené článkem 8 Úmluvy zahrnuje totiž také pozitivní závazek státu umožnit kontakt a pomoci udržovat kontakt vězněného s jeho rodinou, jehož součástí je také povinnost zajistit co možná nejvhodnější podmínky pro návštěvy dětí. V případě, kdy dojde k oddělení dítěte od rodiče, je povinností rozhodujícího orgánu zajistit, aby si dítě udrželo vztahy s tímto rodičem, ledaže by to bylo v rozporu s jeho nejlepším zájmem. Zachování osobního kontaktu vězněných rodičů s jejich nezletilými dětmi a rozvoj existujících rodinných vazeb je přitom pravidlem; vyloučení osobního styku je výjimkou, která musí být postavena na přesvědčivých a závažných důvodech.
I. ÚS 1707/17 20. 12. 2017 Jestliže soudní exekutor ani krajský soud v napadených usneseních nepřiznali stěžovatelce vůči vedlejší účastnici právo na náhradu nákladů řízení, aniž by náležitě odůvodnili, proč na situaci neaplikovali ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, nepostupovali v souladu s kritérii, která jsou vyžadována příslušnými procesními předpisy a judikaturou Ústavního soudu. Tím porušili právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 Úmluvy. Ze stejných důvodů lze rovněž vyslovit zásah do práva stěžovatelky vlastnit majetek zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny.
Pl. ÚS 8/16 19. 12. 2017 2 I. Funkce myslivecké stráže není pod ochranou čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zaručujícího každému právo na svobodnou volbu povolání i přípravu k němu, právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost. II. Myslivecká stráž je veřejnou funkcí ve smyslu čl. 21 odst. 4 Listiny. III. Podmínky pro přístup k funkci myslivecké stráže musejí být stanoveny s ohledem na požadavek rovnosti, při respektování legitimního cíle, vůči kterému nesmí být podmínky zjevně nepřiměřené. IV. Podmínka bezúhonnosti stanovená zákonem č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, která nepočítá se zahlazením dřívějšího odsouzení pro úmyslný trestný čin, je přísná, nikoli však zjevně nepřiměřená vůči cíli, kterým je důvěryhodnost výkonu veřejné moci.
II. ÚS 1931/17 19. 12. 2017 I. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. II. Podle čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte se za tímto účelem dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo vyslyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, nebo prostřednictvím zástupce anebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství.
III. ÚS 950/17 19. 12. 2017 Opatření obecné povahy vymezující územní rezervu může představovat omezení vlastnického práva, za nějž náleží náhrada podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Při posuzování, zda má být náhrada poskytnuta, je však třeba vždy posoudit okolnosti konkrétního případu a zabývat se rozsahem omezení, které územní rezerva pro konkrétního vlastníka představuje, jakož i délkou trvání tohoto omezení. Paušální vyloučení možnosti poskytnutí náhrady, aniž jsou konkrétní okolnosti případu a důvody zřízení územní rezervy posouzeny, představuje porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 1441/17 19. 12. 2017 Mezi principy právního státu patří i princip právní jistoty a předvídatelnosti práva, ze kterého plyne rovněž požadavek obdobného výkladu zákona ve srovnatelných případech, jak to vyžaduje též ústavní princip rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky). Odchylky od těchto požadavků nejsou vyloučeny, musejí však být řádně, racionálně a ústavně konformně odůvodněny, i když jde o otázku procesního práva, kde zákon výslovně nestanoví povinnost předložit odchylný právní názor velkému senátu kolegia podle §21 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů.
II. ÚS 1096/17 19. 12. 2017 Je úkolem Ústavního soudu posoudit, dosahuje-li absence reakce obecného soudu na argumentační tvrzení účastníků řízení intenzity svévole, jak ji v dosavadní judikatuře Ústavní soud definoval např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 351/04 ze dne 24. 11. 2004 (N 178/35 SbNU 375). V rozhodované věci je svévole v postupu a rozhodování obecného soudu založena porušením kogentních norem obsažených v §242 odst. 3 a 4 občanského soudního řádu, jež dosáhlo intenzity dotčení základních práv plynoucích z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tím, že se Nejvyšší soud řádně nezabýval dovolacími důvody, které právní předchůdce stěžovatelek specifikoval ve svém dovolání a nevzal v úvahu ani návrh na odklad právní moci. Tento nedostatek přitom nelze zhojit tím, že se dovolací soud vypořádal s doplněním argumentace dovolání a novými dovolacími důvody ve vyjádření k ústavní stížnosti. To platí i pro ve vyjádření vyslovený závěr Nejvyššího soudu, že neshledal v dané věci předpoklady pro odklad právní mo ...
I. ÚS 2143/16 19. 12. 2017 Z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Tato premisa nebyla naplněna při hodnocení toho, zda stěžovatelé uplatnili svůj nárok na nemajetkovou újmu vzniklou dlouhotrvajícím řízením u správního orgánu. Je zcela věcí žalobce, čeho se svou žalobou domáhá; pokud přitom v jedné žalobě spojí několik i samostatně projednatelných nároků a nalézací soud rozhodne o peněžitém plnění, není v pravomoci odvolacího soudu tuto částku následně členit na dílčí položky, které každá samostatně, nedosahují hranice bagatelní částky pro odvolací řízení (§202 odst. 2 o. s. ř.). Opačný přístup je zásahem do práva na projednání věci nestranným soudem.
IV. ÚS 2688/15 19. 12. 2017 Pojem „nepoměrné“ obtíže ve smyslu §9 odst. 1 advokátního tarifu implicitně předpokládá proporcionální poměřování mezi úsilím vynaloženým na zjištění hodnoty předmětu sporu a významem, který takové zjištění pro průběh sporu má. Jinými slovy řečeno, čím větší je disproporce mezi odměnou určenou dle §8 advokátního tarifu, ve srovnání s odměnou dle §9 téhož předpisu, tím spíše lze tolerovat jisté časové a finanční náklady vynaložené na ocenění předmětu sporu. Znalecký posudek představuje v tomto směru nepochybně nejpřesnější způsob stanovení hodnoty předmětu sporu, nejedná se však o způsob jediný. Soud může, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, vycházet i z jiných důkazů, shledá-li je hodnověrnými. Není tedy vyloučeno, aby soud pro účely ocenění sporem dotčených nemovitostí využil například účastníkem předložené stanovisko realitní kanceláře, a to zejména za situace, kdy ostatní účastníci řízení obsah tohoto stanoviska nerozporují. Obecným soudům nic nebrání ani v tom, aby pří ...
III. ÚS 3127/17 19. 12. 2017 I. Má-li podle §241a odst. 3 občanského soudního řádu dovolatel zdůvodnit, proč právní posouzení odvolacího soudu (jde-li o výklad obsahu právního úkonu) považuje za nesprávné, musí být z dovolání – a to v kontextu předpokladů přípustnosti dovolání – alespoň „seznatelné“, umožňuje-li to povaha námitky, jaká výkladová pravidla, ať již výslovně právně upravená, popř. obecně uznávaná, měla být porušena. Nezbytným se jeví určité „zevšeobecnění“ sporné právní otázky pro účely dovolacího řízení; to ostatně dovolateli dává „klíč“ k důslednému rozlišení skutkových a právních otázek. II. Zpochybnil-li dovolatel závěr odvolacího soudu, že byla mezi účastníky uzavřena (platná) podnájemní smlouva, s tím, že nedošlo k dohodě na jejích podstatných náležitostech v písemné formě, a v této souvislosti předložil dovolacímu soudu k řešení otázku, zda musí být ve smlouvě o podnájmu podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, uvedeno podnájemné nebo způsob jeho určení, přičemž na j ...
Pl. ÚS 26/16 12. 12. 2017 1 I. Omezení, resp. ukončení, rozpravy o návrhu zákona ve třetím čtení, jsou-li do ní přihlášeni další poslanci, představuje porušení zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů. Takové procedurální pochybení však nemusí být důvodem pro derogaci zákona Ústavním soudem, bylo-li by zrušení zákona v rozporu s hodnotami právního státu, tedy zejména s principem právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) a se zásadou ochrany ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky]. II. Elektronická evidence tržeb zavedená zákonem č. 112/2016 Sb., o evidenci tržeb, sleduje legitimní cíl: účinný výběr daní a narovnání podnikatelského prostředí. Nová podoba evidenční povinnosti neporušuje samotnou podstatu a smysl práva podnikat (čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) či sekundárně právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) ani nevytváří, v synergii s kontrolním hlášením podle zákona č. 235 ...
Pl. ÚS 11/17 12. 12. 2017 2 I. V rámci nabízející se škály možných modelů financování politických stran nemůže být apriorně protiústavní žádný z myslitelných modelů, a to ani v případě zvolení jednoho z modelů „pólových“; tedy jak model výlučně státního financování politických stran, tak model, ve kterém státní pilíř absentuje, a politické strany jsou zcela odkázány na finanční prostředky, které získají od soukromoprávních subjektů, představují modely, jež nejsou – bez dalšího – ústavně nesouladné. Současně však obě krajní varianty skýtají taková rizika pro fungování politického systému, že by právní úprava vskutku zakotvující jednu z nich patrně způsobovala protiústavní účinky. Úkolem zákonodárce v pluralitně demokratickém systému tak je vhodně vyvažovat pozitivní a negativní stránky obou těchto krajních variant, a to s vědomím, že posílením jedné složky systému financování politických stran (a tedy preferencí jejích nezpochybnitelných výhod) dochází „automaticky“ sice k oslabení negativních důsledků opačné slož ...
IV. ÚS 1582/16 5. 12. 2017 Je porušením základního práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud v řízení o svéprávnosti vedeném podle zákona č. 292/2013. Sb., o zvláštních řízeních soudních, nevěnuje náležitou pozornost zjištění, zda nehrozí střet zájmů mezi posuzovanou osobou a jejím soudem ustanoveným kolizním opatrovníkem. Podle čl. 12 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením (vyhlášené pod č. 10/2010 Sb. m. s.) mají osoby se zdravotním postižením právo na uznání své osoby jako subjektu práva. Požadavek respektu k jedinečnosti každé lidské bytosti je zohledněn též v novém občanském zákoníku č. 89/2012 Sb.
III. ÚS 2603/17 5. 12. 2017 I. Porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je postup obecných soudů, které při rozhodování o osvobození od soudního poplatku nevychází z aktuálních, nýbrž z minulých nebo hypotetických budoucích majetkových poměrů žadatele; stejně toto právo porušuje požadavek na zaplacení soudního poplatku za řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí, které nepřiznává účastníkovi osvobození od soudního poplatku. II. K porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod dojde tehdy, rozhodne-li Nejvyšší soud sám o žádosti o osvobození od soudního poplatku a současně o zastavení řízení pro jeho nezaplacení, aniž respektuje kompetenční ustanovení §3 odst. 2 a §9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů.
I. ÚS 645/16 4. 12. 2017 Z ústavněprávního hlediska je zejména podstatné, aby bylo obviněným a jejich právním zástupcům umožněno podrobně argumentovat a předkládat důkazy k prokázání svých tvrzení. Přitom je zřejmé, že právo na obhajobu je složeno z mnoha komponentů, z nichž jedním je bezpochyby právo zaměřovat se přesně a cíleně na to, co je je trestně stíhanému v obžalobě kladeno za vinu a polemizovat s tím. Rozhodnutí také nesmí být pro účastníky řízení překvapivé, vždy jim musí být dána možnost reagovat na provedené důkazy a uplatňovat případné návrhy nebo námitky. Obžalovanému z trestného činu musí být vždy zcela jasné a zřejmé, z jakého jednání je obviňován, aby mohl tímto směrem co nejefektivněji zaměřit svoji obranu.
IV. ÚS 1583/16 29. 11. 2017 Krajský soud po řádně podaném odvolání stěžovatelem a) nezjistil, zda hrozí střet zájmů posuzovaného stěžovatele a) a jeho opatrovníka, stěžovatele b), nebo zda k takovému střetu zájmů již došlo. Stěžovateli a) jmenoval kolizního opatrovníka a na základě jím podaného zpětvzetí odvolání odvolací řízení zastavil. Tím byl stěžovatel a) zbaven práva na přístup k soudu. Krajský soud proto porušil jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Pl. ÚS-st. 45/16 28. 11. 2017 1 1. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. 3. Ustanovení §237 občanského soudního řádu ve spojení s čl. 4 a čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky vyžaduje, aby jako přípustné bylo posouzeno dovolání, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu.
II. ÚS 1864/16 28. 11. 2017 Podle §31 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, „[M]á se za to, že každý nezletilý, který nenabyl plné svéprávnosti, je způsobilý k právním jednáním co do povahy přiměřeným rozumové a volní vyspělosti nezletilých jeho věku.“ Toto pravidlo je třeba aplikovat i na způsobilost nezletilého k uzavření přepravní smlouvy. Na rozdíl od regulačního poplatku za pobyt nezletilého v nemocnici, jehož plátcem je pouze zákonný zástupce, který dal k hospitalizaci souhlas (nález Ústavního soudu ze dne 16. září 2015, sp. zn. II. ÚS 728/15), je u přepravní smlouvy autonomie vůle nezletilého podstatně širší: je – v závislosti na stupni svého duševního vývoje - zpravidla schopen chápat význam povinnosti mít jízdní doklad a nést odpovědnost v případě jízdy „načerno“, popř. – cestuje-li v doprovodu svého zákonného zástupce - i ovlivnit zaplacení jízdného tím, že se může vzepřít jeho rozhodnutí, aby cestoval bez platného jízdního dokladu. Pokud Okresní soud Plzeň-město zamítl žalobu městského dopravního po ...
IV. ÚS 997/16 28. 11. 2017 Dovolací soud se dopouští porušením kasační závaznosti právního názoru vyjádřeného v předchozím nálezu Ústavního soudu, nevypořádáním všech podstatných námitek stěžovatelů a nedostatečným odůvodněním nepřípustné libovůle a porušuje právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 3033/17 28. 11. 2017 Princip priority výkladu smluvního ujednání upřednostňující ve výsledku platnost smlouvy (jako projev maximy potius valeat actus quam pereat), je principem, který odpovídá povaze soukromoprávních vztahů, jakož i rozumné potřebě běžného soukromoprávního styku. Nerespektují-li obecné soudy tento princip a považují-li za neplatnou dohodu dědiců o jejich postupu při nakládání se zděděným majetkem pouze z důvodu, že byla uzavřena mimo dědické (pozůstalostní) řízení, jde o závěr odporující ústavní zásadě autonomie vůle smluvních stran (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 4 Ústavy České republiky), a je třeba ho proto klasifikovat jako tzv. kvalifikovanou vadu.
III. ÚS 2849/17 28. 11. 2017 I. Porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a projevem libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod není, postupuje-li insolvenční soud při aplikaci §148 odst. 2 insolvenčního zákona v souladu s principem ochrany věřitelů vyjádřeným v §5 písm. a) insolvenčního zákona, jakož i principem dobré víry a poctivého záměru navrhované reorganizace (včetně reorganizačního plánu), který lze vyvodit z §317 odst. 2, §323, §326 odst. 1 písm. a) a §348 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona. II. Ani v počátečním stadiu insolvenčního řízení se nemůže insolvenční soud omezit jen na posouzení předpokladů aplikace §148 odst. 2 insolvenčního zákona, ale rovněž musí posoudit, zda jsou splněny podmínky pro povolení reorganizace z věcného hlediska, a to i s použitím generální klauzule dobré víry dlužníka a „poctivosti“ záměru z hlediska rizik, popř. výhod okamžitého povolení reorganizace pro insolvenční věřitele s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu.
I. ÚS 1844/17 27. 11. 2017 Je to žalující podnikatel, kdo by měl být schopen v případě sporu se spotřebitelem evidovat natolik zásadní skutečnosti jako je provedení platby za poskytnuté plnění. Tato povinnost plyne z postavení podnikatele jako silnější smluvní strany a profesionálního dodavatele plnění, který má zákonnou povinnost vést účetnictví a mít jasný přehled o svých obchodních aktivitách. Pro účely stanovení náhrady nákladů řízení před obecnými soudy je v rozporu s principem materiální rovnosti mezi spotřebitelem a dodavatelem (projevujícím se v rovině podústavního práva jako ochrana spotřebitele), vycházejí-li obecné soudy z toho, že je spotřebitel povinen již v předžalobní fázi doložit podnikateli uhrazení ceny za poskytnutou službu.
I. ÚS 2063/17 23. 11. 2017 Při interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, která upravují spotřebitelské vztahy, musí obecné soudy respektovat ústavní princip ochrany slabší strany, plynoucí z principu rovnosti vyjádřeného v čl. 1 Listiny základních práv a svobod a zahrnující i princip ochrany spotřebitele, a promítnout jej do svých úvah a posouzení. Připouští-li pak zákonná ustanovení vícero možných výkladových řešení, je ústavně konformní takový výklad, který je pro spotřebitele nejpříznivější.
I. ÚS 2084/16 21. 11. 2017 Tím, že krajský soud nezvažoval analogickou intepretaci ustanovení §61 odst. 1 trestního řádu ve vztahu k žádosti o povolení navrácení lhůty právního zástupce stěžovatelů (v trestním řízení v postavení poškozených), se krajský soud dopustil porušení práva stěžovatelů na přístup k soudu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.
IV. ÚS 1921/17 21. 11. 2017 Pojem „v péči obou rodičů“ nelze chápat jako paušalizaci (upřednostnění) střídavé péče jakožto základního východiska při rozhodování o výchově dětí. Naopak je nezbytné, aby obecné soudy vždy zohlednily ad hoc všechny okolnosti posuzované věci a rozhodly o formě péče v nejlepším zájmu dítěte – tak, aby byl podíl obou rodičů na péči a výchově dítěte zásadně rovnocenný, čehož nelze dosáhnout jen úpravou péče střídavé nebo společné, ale i svěřením dítěte do výlučné péče jednoho z rodičů, avšak za současné odpovídající úpravy styku dítěte s druhým rodičem (úpravou „širokého“ styku).
IV. ÚS 2334/17 21. 11. 2017 Právo na právní pomoc poškozenému náleží již od počátku trestního řízení a vztahuje se na všechny jeho fáze, což je zřejmé z dikce ustanovení čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, přičemž toto právo náleží též nemajetnému poškozenému. Ustanovení §51a odst. 1 trestního řádu je proto třeba interpretovat tak, že zmocněnci, kterého si poškozený zvolil ještě před přiznáním nároku na bezplatnou právní pomoc poskytovanou zmocněncem, náleží - v případě, že je takový nárok poškozenému přiznán - odměna a náhrada hotových výdajů zpravidla ode dne podání důvodného návrhu na přiznání nároku na bezplatnou právní pomoc.
II. ÚS 3995/16 21. 11. 2017 Využití pozemku jako náhradního podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o půdě“) je přípustné pouze v případě, že odňatý pozemek nebylo možné oprávněné osobě vydat; v takovém případě byl Pozemkový fond České republiky oprávněn smluvně převést restituentovi náhradní pozemek (§11a odst. 1 a 8 zákona o půdě, v rozhodném znění; zrušeno s účinností od 1. 7. 2018), takže jeho postup při následné dispozici podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), již nebyl omezen.
I. ÚS 3391/15 14. 11. 2017 Při posuzování nároků uplatňovaných podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, obecné soudy nikdy nesmí zapomínat na jejich ústavní původ a zakotvení. Je proto nezbytné v každém případě dbát na to, aby fakticky nedošlo k vyprázdnění dotčeného základního práva při použití jeho zákonného provedení. Jinak řečeno, aplikací citovaného zákona v případech odpovědnosti státu za škodu a nemajetkovou újmu nesmí dojít, přímo ani nepřímo, k omezení rozsahu základního práva zaručeného čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Institut dobrých mravů je tedy jakousi otevřenou „branou“, kterou mohou být do podústavního práva „vpuštěny“ ústavní hodnoty a principy v situacích, kdy výklad zákona vede k nespravedlivým či z ústavního hlediska jinak problematickým a nepřiměřeným důsledkům. Dobré mravy totiž mohou a mají napomáhat obecným soudům při hledání ústavně konformního řešení konkrétní projednávané věci. Zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby může být v individuálních ...
II. ÚS 184/17 14. 11. 2017 V případě, kdy je vlastníkem věci, jež má být v trestním řízení zabrána podle §101 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, osoba od obžalovaného rozdílná, musí být dodržena všechna procesní práva této osoby stanovená v §42 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád). Orgány činné v trestním řízení jsou povinny zúčastněnou osobu o jejích právech poučit a poskytnout jí možnost jejich uplatnění. Přestože ze stížnosti stěžovatelky musel být její postoj k zajištění nemovitostí na základě důvodného podezření, že jsou výnosem z trestné činnosti obžalovaného, soudu znám, se stěžovatelkou jako zúčastněnou osobou nebylo vůbec jednáno a nebyly jí ani doručeny rozsudky prvostupňového a odvolacího soudu ve věci obžalovaného. Vydáním obou rozsudků v částech týkajících se zabrání nemovitostí stěžovatelky tak bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť jimi byla zbavena vlastnického práva, které požívá ochrany pod ...
II. ÚS 1930/17 14. 11. 2017 I. Pokud trestní stíhání obviněného skončí rozhodnutím podle §222 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, o postoupení věci do kázeňského řízení ve smyslu zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, nelze na toto kázeňské řízení z pohledu ústavního práva nahlížet jako na pokračování trestního řízení. Usnesení o postoupení věci vyvolává nezákonnost usnesení, kterým bylo trestní stíhání zahájeno. Pokud obviněnému v souvislosti s tímto trestním stíháním vznikla škoda, pak má podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nárok na její náhradu, i pokud byl později v kázeňském řízení, do kterého byla věc postoupena, shledán vinným kázeňským přestupkem. II. Ustanovení §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 ...
III. ÚS 24/17 14. 11. 2017 Zajištění peněžních prostředků na účtu u banky a zaknihovaných cenných papírů je při dodržení podmínek stanovených trestním řádem přiměřeným zásahem do vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 věty druhé Listiny základních práv a svobod. Tyto podmínky nejsou naplněny při podezření z trestního činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, doložila-li osoba dotčená zajištěním náhradní hodnoty, že doměřenou daň uhradila včetně souvisejících sankcí a orgány činné v trestním řízení ani nenaznačily, jaký jiný výnos jí nebo obviněným měl ze stíhané trestné činnosti plynout; pouhé tvrzení orgánu činného v trestním řízení, že nelze vyloučit zjištění další škody, je pro pokračování zajištění nedostatečné, a současně projevem libovůle.
I. ÚS 1467/13 14. 11. 2017 I. Ústavnímu soudu nepřísluší rozhodovat o tom, které z více řešení (ať již z hledisek vertikální či horizontální komparace), z nichž každé lze považovat za ústavně konformní, má být upřednostněno. II. Není porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže určitý procesní prostředek může být uplatněn jen v určité fázi insolvenčního řízení. To platí i pro řízení o uplatnění či popření pohledávek, ve kterém je právě nutno zajistit ochranu individuálních zájmů insolvenčního věřitele a tím vytvořit předpoklad pro další postup v řízení jako celku. V případě odpůrčí žaloby již jde o postup, který je hodnocen kritérii společného hospodářského zájmu, jenž je určován posouzením nákladů a možného majetkového přínosu věřitelskými orgány z hlediska tzv. společného zájmu věřitelů. III. Ústavní kautely rovnosti v ochraně vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se v insolvenčním řízení uplatňují zprostředkovaně, neboť v ...
I. ÚS 1461/17 14. 11. 2017 Pokud se dovolatel domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu záviselo na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, kterou v dovolání vymezí, avšak Nejvyšší soud je naopak toho názoru, že vyřešení této právní otázky nebylo pro napadené rozhodnutí ve věci rozhodné, nelze dovolání odmítnout pro vady bránící jeho věcnému projednání. Došlo-li tedy k odmítnutí dovolání pro údajné vady z důvodů, které jsou však fakticky posouzením přípustnosti dovolání, vedlo takové rozhodnutí k odepření přístupu k soudu, a tím k porušení práva na soudní ochranu podle článku 36 odst. 1 Listiny.
I. ÚS 655/17 9. 11. 2017 I. Bez dalšího nelze považovat za jednání soudů mimo jejich zákonem stanovenou kompetenci, resp. automatické porušení práva na samosprávu obce, pokud soudy přistoupí k dílčí derogaci některých částí územního plánu bez toho, že by tím vytvořily neregulované plochy („bílá místa“). V řadě případů by naopak kompletní derogace mohla být považována za nepřípustný zásah do práva na samosprávu, neboť by soud byl nucen kvůli např. jedné diskriminační podmínce rušit rozsáhlou regulaci území jako celku, která však může být značně složitá, komplexní, vzájemně provázaná, resp. být výsledkem dlouhodobých politických a odborných debat, přičemž by např. zároveň neexistoval subjekt, kterému by daný způsob regulace území vadil. Ne každý zásah spočívající ve vytváření neregulovaných „bílých míst“ by tak bylo možno považovat automaticky za více odpovídající právu obce na samosprávu, jak plyne z představ stěžovatele. Stejně tak jako by právu na samosprávu obce automaticky více nekonvenovala derogace obecně ...
Pl. ÚS 33/15 7. 11. 2017 2 I. Ustanovení čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod poskytují zákonodárci prostor pro uvážení, jak s přihlédnutím ke zvláštnostem insolvenčního řízení zajistit co nejvyšší míru sladění často protichůdných individuálních zájmů insolvenčních věřitelů takovou úpravou jejich procesních oprávnění, aby byl naplněn jeho účel podle §1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). II. Úprava insolvenčního řízení má respektovat mnohost a dvojjediné postavení insolvenčních věřitelů, kteří jednají jako jednotlivci a současně jako členové skupiny, přičemž jejich úkony mohou mít dopad na všechny ostatní věřitele [kolektivní povaha insolvenčního řízení podle §3 písm. a) insolvenčního zákona]. Proto z něj nelze „vytrhávat“ jednotlivá řízení a na ně bez dalšího „mechanicky“ přenášet principy určující řešení individuálních řízení. S ohledem na specifika daného řízení je nutno ústavnost jeho úpravy posuzovat jako celek, nikoli pouze jako soubor jednotlivých ř ...
Pl. ÚS 12/17 7. 11. 2017 2 1. Tzv. nečinnostní žaloba podle ustanovení §79 a násl. soudního řádu správního je možná, nelze-li se ochrany domáhat v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (§65 a násl. s. ř. s.). Pojem „rozhodnutí“ je přitom nutno vykládat materiálně, takže není rozhodné, zda napadený akt je takto označen a jakou má formu, nýbrž zda je způsobilý negativně zasáhnout právní sféru žalobce. Pokud proto prezident republiky o návrhu na jmenování profesorem rozhodl (byť nikoliv ve formalizované podobě), bylo namístě se proti němu domáhat soudní ochrany žalobou proti rozhodnutí a nikoliv žalobou na ochranu před nečinností. Na tom nic nemění ani absence doručení rozhodnutí prezidentem republiky. 2. Koncepce materiálního pojetí rozhodnutí byla vytvořena za účelem ochrany práv účastníků správních řízení. I proto tento koncept nesmí být vnímán jako „generální pardon“ pro orgány veřejné moci svoje rozhodnutí dostatečně (či dokonce vůbec) neodůvodňovat, s účastníky nejednat či se dopouštět jiných proc ...
IV. ÚS 2867/16 7. 11. 2017 I. Obecné soudy při rozhodování v trestních věcech jsou povinny zabývat se námitkou obviněného, že jejich procesní postup se ocitl v rozporu s konkrétní rozhodovací praxí Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, vztahující se k právu obviněného vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě. Případné pochybení soudu nižšího stupně je povinna – k námitce obviněného – napravit odvolací či dovolací instance. II. Při posouzení, zda přečtením a následným hodnocením výpovědi svědka, kterého neměl obviněný nebo jeho obhájce možnost vyslechnout, bylo porušeno právo obviněného vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě, je třeba zkoumat: (1) zda pro nepřítomnost svědka před soudem existoval dostatečný důvod, (2) jakou důkazní váhu měla taková výpověď pro odsouzení obviněného a (3) zda v řízení existovaly dostatečné vyvažující faktory, včetně silných procesních záruk, které kompenzovaly připuštění výpovědi nepřítomného svědka jako důkazu proti obviněnému. Ve světle těchto tří kri ...
II. ÚS 3672/16 7. 11. 2017 Jakkoli má trest vyhoštění svou oporu v zákoně a jeho legitimním cílem je, aby se na území státu nepohybovali státní příslušníci státu jiného, jejichž přítomnost se dostala do protikladu se zájmy státu a bezpečností jeho obyvatel, nelze při přezkumu dané ústavní stížnosti abstrahovat od základního – klíčového postulátu trestně právní úpravy, tj. aby byly v rámci řízení o mimořádném opravném prostředku využity všechny zákonné možnosti, resp. všechna ustanovení, jež mohou ovlivnit rozhodnutí in favorem defensionis. Pochybení obecných soudů má v případě stěžovatele svůj počátek již v nalézacím řízení – v něm nebyly vůbec vzaty v úvahu skutečnosti na straně stěžovatele, jež měly znamenat právní kvalifikaci trestu vyhoštění nikoli podle ustanovení §80 odst. 1, 2 trestního zákoníku, ale vzhledem k tomu, že je stěžovatel občanem Evropské unie s trvalým pobytem v České republice, podle §80 odst. 3 písm. e) trestního zákoníku. Ačkoli byly naplněny podmínky pro obnovu řízení, když stěžovatel pře ...
IV. ÚS 1827/17 7. 11. 2017 Nejvyšší soud odmítl dovolání bez věcného projednání z důvodu opožděného podání, přestože to nemá oporu v listinných důkazech. Z dokladů o doručování prostřednictvím datové schránky, které jsou obsaženy ve spise, je zřejmé, že dovolání stěžovatele bylo podáno včas a v zákonné lhůtě podle §265e odst. 2 trestního řádu. Ústavní soud shledal, že Nejvyšší soud tím zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
II. ÚS 2111/16 7. 11. 2017 Ústavní soud však nemůže při vlastním přezkumu odhlédnout od posouzení intenzity zásahu do práva stěžovatelky a též následků, jaké v její právní sféře potenciálně zanechalo nekonání povinného subjektu namísto očekávaného poskytnutí informace. Jinými slovy, pro závěr o ústavněprávním dosahu věci má podstatný význam existence informačního deficitu na straně nositele základního práva znamenající, že tento subjekt si nemůže vytvořit na základě informace vlastní názor a ten případně odpovídajícím způsobem projevit. Tento prvek, představující přitom v pozitivní podobě konečný smysl a účel právní úpravy, není ve zjištěném skutkovém stavu přítomen. Stěžovatelka si kompenzovala nedostatek veřejně autorizovaného zvukového záznamu ještě předtím, než mohl být obcí jako povinným subjektem vůbec poskytnut. Podle obsahu spisu obecných soudů má požadovanou informaci k dispozici, pravděpodobně dokonce v plném rozsahu. Zajisté, že takové informaci nelze formálně přiřadit stejnou právní sílu ve srovnání ...
I. ÚS 1135/17 1. 11. 2017 V řízení o stížnosti proti rozhodnutí o povolení obnovy řízení v trestní věci je třeba analogicky aplikovat ustanovení upravující odvolací řízení v trestní věci samé. Jelikož stížnostní soud může provádět a hodnotit důkazy, načež rozhoduje o meritu věci (ve smyslu povolení obnovy), musí pro zachování zásady kontradiktornosti řízení a rovnosti stran rozhodovat ve veřejném zasedání. Postup soudu, který odmítne provést stěžovatelem navržený relevantní důkaz a který tento svůj postup řádně neodůvodní, resp. se s tímto návrhem adekvátně v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádá, představuje porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
I. ÚS 2246/17 31. 10. 2017 Je porušením práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny), je-li v řízení o soudním prodeji zástavy (§200y až 200za občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013), současně s vyhovujícím výrokem o nařízení prodeje zástavy, rozhodnuto i o nákladech řízení. V souladu s požadavkem spravedlnosti naopak je, aby o nákladech řízení bylo v takovém případě rozhodnuto až v rámci vykonávacího řízení, tedy poté, co bude postaveno najisto, zda bylo v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu.
I. ÚS 2265/16 31. 10. 2017 Nesprávným poučením odvolacího soudu o možnosti podat dovolání k Nejvyššímu soudu došlo k zásahu do základního práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jež je jí garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 3245/16 31. 10. 2017 Posouzení naléhavého právního zájmu podle §80 o. s. ř. je věcí nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 Ústavy. Obecný soud ale při svém rozhodování nemůže ponechat bez adekvátní reakce argumentaci stěžovatelky k jejímu naléhavému právnímu zájmu na požadovaném určení. Proto porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny), když k stěžovatelčině argumentaci zaujal své stanovisko teprve ve vyjádření k ústavní stížnosti.
III. ÚS 2714/16 31. 10. 2017 Pomine-li Nejvyšší soud posoudit otázku ve věci samé po právní stránce zásadního významu a s ní souvisící argumentaci jen proto, že není takto dovolatelem výslovně označena, ač je zjevné, že se s ní ani soudy nižších stupňů jednoznačně argumentačně nevypořádaly, přičemž její řešení je důležité pro právní praxi, poruší tím právo dovolatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Právo na soudní ochranu poruší Nejvyšší soud také opomenutím posoudit dovolací námitky k právní otázce ve věci podstatné, přestože dle jeho předchozí judikatury daná otázka není z přezkumu Nejvyššího soudu vyloučena, a z rozhodnutí nižších soudů ve věci neplynou ani konkrétní úvahy o podstatných okolnostech k dané právní otázce, které je vedly k vyslovení právního závěru.
IV. ÚS 227/17 31. 10. 2017 1. Z povahy institutu ústavní stížnosti vyplývá, že Ústavní soud je zásadně povolán zasáhnout jen tehdy, byla-li rozhodnutím, popř. jiným zásahem orgánu veřejné moci porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatele, jestliže je takové porušení v době rozhodování o ústavní stížnosti stále aktuální a bezprostřední. 2.Bylo-li na základě zpětvzetí žadatele zastaveno řízení o žádosti o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, aniž by byly požadované informace poskytnuty, je přezkum ústavní stížností napadených rozhodnutí správních soudů, na jejichž základě bylo řízení o žádosti znovu vedeno, bezpředmětný, neboť uvedeným nastal stav, kdy není dána aktuálnost zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, kterého se požadované informace týkají.
III. ÚS 1876/17 25. 10. 2017 1. Pozdější zpřesnění skutkových zjištění poté, co již byla místní příslušnost soudu pro rozhodování o některých úkonech přípravného řízení založena na základě v té době známých skutečností, objasněných s náležitou péčí, neodůvodňuje přenesení místní příslušnosti na jiný soud, i kdyby tato skutková zjištění naznačovala, že měl od počátku být místně příslušný jiný soud. 2. Je-li prověřována rozsáhlá trestná činnost, do níž je zapojen větší počet osob, jako celek, je místní příslušnost soudu pro některá rozhodnutí v přípravném řízení založena ve vztahu ke všem tehdy podezřelým u soudu, který rozhodoval o návrhu na rozhodnutí ve vztahu k prvnímu z nich, i když se toto rozhodnutí bezprostředně ostatních podezřelých nedotýkalo.
II. ÚS 1616/17 24. 10. 2017 Pokud stížnostní soud na základě neúplného spisového materiálu a mylné informace dozorující státní zástupkyně a policejního orgánu vyhodnotil sporné elektronické podání stěžovatele jako podání bez uznávaného elektronického podpisu ve smyslu §6 odst. 1 zákona č. 297/2016 Sb., a dospěl k závěru o neúčinnosti tohoto podání, aniž by relevantní skutečnosti sám ověřil, jeho rozhodnutí nelze považovat za ústavně konformní.
I. ÚS 2500/17 17. 10. 2017 Shledá-li Nejvyšší soud vadu dovolání v tom, že dovolatelé neuvedli, od jaké konkrétní rozhodovací praxe se odvolací soud odchýlil, ačkoliv dovolatelé na relevantní rozhodovací praxi ve svém podání odkazovali, jedná v rozporu s jejich právem na spravedlivý proces. Pokud se dovolatel domnívá, že se odvolací soud odchýlil od konkrétního rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, a Nejvyšší soud je naopak toho názoru, že dovolatelem citované rozhodnutí ve skutečnosti na daný případ nedopadá, nejde o vadu dovolání. Dovolatel totiž nemůže být „sankcionován“ odmítnutím pro vady pouze za odlišný právní názor, nýbrž skutečně za nesplnění v zákoně zcela jasně a srozumitelně formulované povinnosti.
I. ÚS 1581/16 17. 10. 2017 Krajský soud po řádně podaném odvolání stěžovatelem a) nezjistil, zda hrozí střet zájmů posuzovaného stěžovatele a) a jeho opatrovníka, stěžovatele b), nebo zda k takovému střetu zájmů již došlo. Stěžovateli a) jmenoval kolizního opatrovníka a na základě jím podaného zpětvzetí odvolání odvolací řízení zastavil. Tím byl stěžovatel a) zbaven práva na přístup k soudu. Krajský soud proto porušil jeho právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Za rok 2017 bylo zveřejněno 253 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou,
zobrazena strana 1 z celkem 6 stran v čase 0,110 ms (z toho 0,030 ms NoSQL).