| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| III. ÚS 2280/18 | 25. 6. 2019 | Nesplňuje-li výsledek stavební činnosti pojmové znaky stavby jako věci nemovité, je podle konstantní judikatury Ústavního soudu vlastníkem předmětné komunikace vlastník pozemku, na kterém se komunikace nachází (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1351/10 ze dne 15. 11. 2011). Aby posuzovaná účelová komunikace představovala věc nemovitou, konkrétně stavbu spojenou se zemí pevným základem, je v prvé řadě třeba, aby byla schopna být vůbec věcí z hlediska občanskoprávního (§118 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), tedy být "vymezitelným kusem vnějšího světa" [nález sp. zn. II. ÚS 529/05 ze dne 19. 6. 2007 (N 97/45 SbNU 379)], který tvoří samostatnou věc, nikoli součást věci jiné, v daném případě pozemku. O takový vymezitelný kus vnějšího světa nemůže jít tam, kde povrch pozemku byl zpracován navrstvením přírodních stavebních materiálů tak, že nelze určit jasnou hranici, kde končí pozemek a začíná stavba (např. u tenisového dvorce, u některých parkovišť apod.). V posuzované věci bylo ... | |
| Pl. ÚS 38/18 | 18. 6. 2019 | 2 | I. Rozsudkem ve smyslu čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky je mimo jiné i každé soudní rozhodnutí, které je tak zákonodárcem označeno. II. Rozsudkem ve smyslu čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky mohu být i některá soudní rozhodnutí, která dle procesních předpisů nesou jiné označení. III. Veřejné vyhlášení rozsudku ve smyslu čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky může být učiněno též prostřednictvím úředních desek soudu (včetně elektronických). IV. V souladu s čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky musejí být spolu s výrokem veřejně vyhlášeny i nosné důvody rozsudku. V. Veřejnost vyhlášení ve smyslu čl. 96 odst. 2 Ústavy České republiky předpokládá, že účastníci řízení, stejně jako veřejnost, budou o ústním vyhlášení rozsudku předem vyrozuměni. Toto vyrozumění není nezbytné u vyhlášení prostřednictvím úředních desek soudu, které jsou přístupné stabilně na stejném místě a rozhodnutí na nich mohou být umístěna po delší časový úsek. VI. Zveřejnění rozsudku v internetových vyhledávacích s ... |
| Pl. ÚS 25/15 | 18. 6. 2019 | 2 | Výkon vlastnického práva, byť směřovaný k zajištění obecného užívání komunikace, spadá do ústavně zaručené samosprávy obce (správy jejího zákonem vyhrazeného majetku) a zásah do jejího výkonu je možný toliko způsobem, který zákon stanoví (čl. 101 odst. 4 Ústavy). Takový způsob zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, do 30. 12. 2015 nestanovil ani v §10 odst. 4 písm. b), ani v ustanoveních na něj navazujících. |
| II. ÚS 810/18 | 18. 6. 2019 | Ústavní soud již dříve v usnesení sp. zn. III. ÚS 1403/16 ze dne 7. 7. 2016 považoval procesní stav, za něhož by jen fakt absence smluvní úpravy justiční spolupráce včetně dohledu bránil podmíněnému propuštění, za protiústavní. Vytvořila by se tak proti textu i smyslu ustanovení §88 trestního zákoníku další hmotněprávní podmínka pro podmíněné propuštění z výkonu trestu, ačkoli ostatní mohou být splněny. Důkazní povinnost tíží stran zbytnosti dalšího výkonu trestu odsouzeného. I když je unesení tohoto břemene obtížné, odsouzený nemůže být při posuzování, zda jsou jeho prognóza řádného života či dovršení nápravy reálné, jakkoli zvýhodňován. Obecné soudy však nemohou považovat splnění této podmínky podmíněného propuštění za a priori právně nemožné nebo mu stavět do cesty další nepřiměřené právní překážky. Jejich úkolem je tu ústavně konformní posouzení podmínek podmíněného propuštění, zejména po předložení záruk budoucího řádného života. Krajský soud v posuzované věci přisvědčil názoru ok ... | |
| II. ÚS 1534/18 | 13. 6. 2019 | Obce se mohou domáhat náhrady škody vůči státu podle čl. 36 odst. 3 Listiny způsobené v případech, kdy stát rozhodoval o jejich právech a povinnostech, jako tomu bylo i při rozhodování o rozdělení obce podle §11 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů. Vykazuje-li rozhodnutí o rozdělení obce vady, které obci po rozdělení brání domoci se výkonu povinnosti, jíž se mělo rozhodnutí o rozdělení obce týkat, může se dotčená obec domáhat náhrady škody dle čl. 36 odst. 3 Listiny až tehdy, vyčerpá-li všechny možnosti, jak dosáhnout uložení příslušné povinnosti a jejího výkonu vůči druhé obci. | |
| IV. ÚS 2503/18 | 12. 6. 2019 | Nenásleduje-li obecný soud nosné důvody nálezu Ústavního soudu, aniž by pro to poskytl adekvátní odůvodnění, porušuje právo účastníka řízení na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. | |
| I. ÚS 3926/16 | 11. 6. 2019 | Vycházel-li Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání z domnělého naléhavého právního zájmu, který stěžovatelka v určovací žalobě nikdy nevymezila, a naopak jej formulovala zcela odlišně, zasáhl do jejího práva na soudní ochranu ústavně zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| II. ÚS 3533/18 | 11. 6. 2019 | 1. Povinnost mlčenlivosti není výsadou advokáta, nýbrž jde o povinnost uloženou advokátovi v zájmu jeho klientů a pro jejich ochranu. Proto také profesionální tajemství a jeho dodržování advokátem požívá příslušné ochrany, a to zejména v situacích, kdy tato povinnost může být ohrožena v případech, jako je domovní prohlídka u advokáta nebo v jeho kanceláři prováděná podle ustanovení §85b trestního řádu. Svým významem je tedy advokátní mlčenlivost součástí práva na spravedlivý proces. Institut advokátní mlčenlivosti, potažmo poskytování právních služeb, však na druhé straně nesmí být zneužíván k páchání trestné činnosti. Tím by totiž došlo k nepřípustnému a účelovému nadřazování uvedené "procesní" hodnoty nad hodnoty základních práv, k jejichž naplňování a ochraně má stát pozitivní povinnost, jež se realizuje též v trestním řízení. 2. Úprava obsažená v ustanovení §85b trestního řádu o nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory k seznámení se s obsahem listin, které mohou obsahova ... | |
| II. ÚS 1511/18 | 11. 6. 2019 | Srovnání právních úprav stavení promlčení výkonu trestu s předělem v datu 1. 1. 1994 vede k zobecnění, že v období před uvedeným datem (reálně od roku 1990) mohl být při posuzování běhu promlčecí doby postižen jejím stavením odsouzený, který se aktivně vyhýbal spravedlnosti (byl v cizině "na útěku" před ní), zatímco po uvedeném datu se pro případ stavení promlčecí doby klade akcent již na nedostatečnou součinnost odsouzeného. Ten má zásadně být připraven pro opatření směřující k výkonu trestu na území České republiky a ve sporných situacích nepřítomnosti je důkazní břemeno na něm. K otázce přerušení promlčecí doby pro výkon trestu se Ústavní soud vyslovil v několika rozhodnutích, z nichž zásadním je nález ze dne 29. 8. 2005 sp. zn. IV. ÚS 144/05 ve znění opravného usnesení ze dne 29. 9. 2005 (N 166/38 SbNU 327) vydaný ve věci, v níž se stěžovatel úmyslně 11 let vyhýbal nástupu do výkonu dvouletého nepodmíněného trestu odnětí svobody (s pětiletou promlčecí dobou). Ústavní soud shledal z ... | |
| II. ÚS 1467/18 | 11. 6. 2019 | Pokud je stěžovatel veden chybným poučením odvolacího soudu a nepodá dovolání, znamenalo by odmítnutí stěžovatelovy ústavní stížnosti pro nepřípustnost porušení jeho práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Namístě je proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu tak, aby se stěžovateli otevřela možnost podat dovolání k Nejvyššímu soudu. | |
| IV. ÚS 3277/18 | 6. 6. 2019 | Odkloní-li se odvolací soud od výkladu Nejvyššího soudu v otázce určení výše odměny advokáta ve sporu o poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu v důsledku nesprávného úředního postupu, aniž vysvětlí, z jakého důvodu tak vzdor očekávání žalované postupuje, poruší čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. | |
| Pl. ÚS 48/18 | 4. 6. 2019 | 2 | Porušením principu rovného zacházení není, jestliže obec v mezích své samostatné působnosti v oblasti odpadového hospodářství z legitimních důvodů a přiměřeným způsobem zvýhodňuje osoby s trvalým pobytem oproti osobám bez takového pobytu. |
| IV. ÚS 802/19 | 4. 6. 2019 | Nejde-li o případ, ve kterém doručení odvolání o nařízení předběžného opatření protistraně není ani účelné, ani vhodné, anebo dokonce by zmařilo účel předběžného opatření, a odvolací soud o odvolání navrhovatele předběžného opatření přesto rozhodne, aniž předtím jeho opis zaslal ostatním účastníkům řízení na vědomí, poruší tím jejich právo na soudní ochranu a na rovnost v řízení podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. | |
| II. ÚS 996/18 | 4. 6. 2019 | 1. Zásada pacta sunt servanda je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní, pokud se střetává s jiným základním právem jednotlivce, ústavním principem nebo ústavně zakotveným veřejným zájmem. V těchto případech lze autonomii vůle proporcionálně omezit. Mezi uvedené ústavní zásady patří nepochybně rovnost, která má být nejenom formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel profesionál) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Ochrana spotřebitele je typickým příkladem zásady ochrany slabší strany a je pevnou součástí českého a unijního právního řádu a též judikatury Ústavního soudu. 2. Rozhodčí smlouva, která neobsahuje přímé urč ... | |
| II. ÚS 3505/18 | 3. 6. 2019 | Na žadatele o mezinárodní ochranu v jiné členské zemi Evropské unie je nutno pohlížet jako na žadatele o mezinárodní ochranu v členské zemi, v níž probíhá extradiční řízení, a proto pokud žadatele nelze vydat po dobu řízení o jeho první žádosti o mezinárodní ochranu v České republice, taktéž jej nelze vydat po dobu řízení o jeho první žádosti o mezinárodní ochranu v jakémkoli jiném členském státě Evropské unie. K porušení práv žadatele o mezinárodní ochranu naopak nemůže dojít v případě, pokud vydávaná osoba opakovaně žádá o udělení mezinárodní ochrany ze stejných nebo obdobných důvodů, tj. aniž by se změnily rozhodné poměry, poté, co bylo skončeno řízení o její první žádosti, včetně případného soudního přezkumu. Obsahem práva na azyl ve smyslu čl. 43 Listiny (a rovněž ve smyslu čl. 18 Listiny základních práv Evropské unie) není nárok jednotlivce na udělení mezinárodní ochrany, nýbrž "pouze" subjektivní právo, aby byla jeho žádost o mezinárodní ochranu státem věcně projednána v souladu ... | |
| III. ÚS 941/19 | 30. 5. 2019 | Má-li účastník řízení za to, že k porušení jeho základního práva nebo svobody došlo nejen výrokem rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, ale také výrokem o nákladech řízení, přičemž proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podal dovolání, jehož přípustnost může být dána při splnění předpokladů podle §237 občanského soudního řádu, pak je s ohledem na oprávnění dovolacího soudu toto rozhodnutí zrušit i ve výroku o nákladech řízení, případně o nákladech řízení nově rozhodnout, takovéto dovolání procesním prostředkem, který zákon poskytuje účastníkovi řízení k ochraně jeho práva [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] i ve vztahu k tomuto výroku. V tomto ohledu není podstatné, že dovolání toliko proti výroku rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení by takovýmto procesním prostředkem nebylo, neboť by podle §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu nebylo přípustné. Ústavní stížnost ú ... | |
| I. ÚS 1095/18 | 29. 5. 2019 | I. Nesprávnou aplikací či interpretací kolizní normy je možno se dopustit porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny, případně podle povahy sporu i jiného takového práva (např. na vlastnictví majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny) za stejných podmínek, za jakých je možno se dopustit porušení těchto ústavně zaručených základních lidských práv porušením norem podústavního, mezinárodního či unijního práva, podle toho, v jakém formálním pramenu práva je kolizní norma obsažena. II. Neodůvodní-li však orgán veřejné moci výslovně aplikaci určité kolizní normy, která je však věcně správná, o čemž nejsou pochybnosti, porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny se jen tím nedopustí. | |
| III. ÚS 2820/18 | 28. 5. 2019 | Objektem trestného činu podle §227 trestního zákoníku je nejen zájem na řádné činnosti orgánů veřejné moci, nýbrž odvozeně také zájem věřitele na úplném zjištění majetku dlužníka. Neobstojí proto závěr obvodního státního zastupitelství, že objektem skutkové podstaty trestného činu je pouze zájem na řádné činnosti orgánů veřejné moci, aby mohly náležitě zjistit majetek dlužníka, a že poškozeným je tak stát, nikoli stěžovatel jako věřitel, neboť i on měl zájem na úplném a pravdivém prohlášení tohoto dlužníka o svém majetku. Z tohoto důvodu navrhl nejen exekuci, ale i prohlášení o majetku, které dlužník zmařil, a byl-li jako exekuční věřitel nekonáním dlužníka poškozen, podal na něj také trestní oznámení pro podezření ze spáchání přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku. Vykonával-li stěžovatel od samého počátku trestního řízení práva, která trestní řád poškozenému přiznává, a orgány činné v trestním řízení s ním takto jednaly, přijímaly jeho podání a věcně o nich ... | |
| IV. ÚS 2338/18 | 28. 5. 2019 | Při hodnocení určitosti a úplnosti žalobního návrhu je třeba dát přednost takovému výkladu vůle žalobce, který umožní věcné projednání žaloby, jejíž případné nedostatky se lze pokusit odstranit v rámci důkazního řízení, přičemž riziko neúspěchu takové snahy nese zásadně žalobce. Odmítnutím žaloby v takové procesní situaci dojde k odepření práva žalobce na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, které rovněž zahrnuje právo stran sporu přednést své argumenty a dozvědět se, jak je soud zhodnotil a proč jim nevyhověl. | |
| III. ÚS 3564/18 | 28. 5. 2019 | I. Z práva pokojně se shromažďovat (čl. 19 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 11 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) plyne státu nejen negativní závazek nezasahovat do výkonu tohoto práva, ale i pozitivní závazek podniknout kroky za účelem ochrany pokojného shromáždění před jeho narušením jinými osobami. Při plnění tohoto pozitivního závazku státu může Policie České republiky k ochraně pokojného shromáždění užít (vedle jiných zákonných prostředků) i výzvu dle §43 odst. 1 písm. a) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, dle něhož je policista oprávněn přikázat každému, aby po nezbytnou dobu nevstupoval na policistou určené místo. Aby byla tato výzva v souladu s ústavním pořádkem, musí buď vůči vyzvané osobě reagovat na její konkrétní jednání, proti němuž je třeba shromáždění poskytnout ochranu, nebo musí existovat důvodný předpoklad opřený o dostatečná zjištění, že tato osoba má v úmyslu vystoupit proti shromáždění násilně, vyhrožovat účastn ... | |
| IV. ÚS 191/18 | 28. 5. 2019 | I. Rovněž v případě zastavení exekuce pro nemajetnost dlužníka je třeba uplatnit právní názor o vztahu zavinění a náhrady nákladů exekuce vyjádřený v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/08 (N 203/58 SbNU 801; 310/2010 Sb.) na vztah mezi soudním exekutorem a povinným, tedy že i v tomto případě je třeba posuzovat, zda povinný "procesně" zavinil zastavení exekuce, a v kladném případě mu uložit povinnost k náhradě jejích nákladů. II. Skutečnost, že povinný je (toho času) nemajetný, sama o sobě není důvodem jeho zvláštní ochrany, a to na úkor soudního exekutora, jemuž by (v principu) právo na náhradu nákladů exekuce nemělo být nepřiznáváno (a to jako důsledek "rizika podnikání") jen výjimečně, jmenovitě pak tam, kde nelze procesní zavinění na zastavení exekuce přičítat ani povinnému, ani oprávněnému; v takových případech však není vyloučeno v jeho prospěch (i v režimu shora předznamenaném uvedeným nálezem) užít druhou větu ustanovení §89 zákona č. 120/2001 Sb., o sou ... | |
| II. ÚS 3303/18 | 28. 5. 2019 | Právní názor obsažený v odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu - má-li obecnou povahu (tzv. "zobecňující potenciál") - je závazný při řešení typově shodných případů. Je tomu tak mimo jiné proto, že jde o způsob interpretace a aplikace Ústavy, Listiny či mezinárodních závazků. Ústavní soud v minulosti dovodil vázanost obecných soudů právním názorem Ústavního soudu také z obecného principu rovnosti v právech podle čl. 1 věty první Listiny, neboť rovnost v právech zakládá též právo na předvídatelné rozhodování v obdobných případech, čímž vylučuje libovůli při aplikaci práva. Za porušení principu rovnosti v právech je pak nutno považovat rovněž takové případy, kdy obecný soud neposkytne účastníkům ochranu jejich základních práv a svobod, ač již ve skutkově obdobných případech byla Ústavním soudem přiznána. | |
| IV. ÚS 1568/18 | 23. 5. 2019 | V případě vybrání kauce podle §124a zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, je nutné rozlišovat zásah spočívající v samotném vybrání kauce a zásah spočívající v jejím následném zadržování. V prvním případě jde o zásah jednorázový; ve druhém případě jde o zásah trvající, spočívající v udržování tvrzeného protiprávního stavu. Lhůta pro podání takzvané zásahové žaloby podle §82 s. ř. s., kterou se dotčená osoba brání proti zadržování kauce, počíná běžet v případě trvajícího zásahu každý den jeho trvání znovu a znovu. Počítá-li soud tzv. objektivní i subjektivní lhůtu k podání zásahové žaloby proti trvajícímu zásahu jen od jeho počátku, na základě čehož posoudí žalobu jako opožděnou, poruší tím právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| II. ÚS 3822/18 | 22. 5. 2019 | Soudy se musí zabývat konkrétními námitkami, dle kterých postup cizozemských orgánů nebyl souladný s takovými zásadami právního řádu České republiky, na kterých je třeba bez výhrady trvat. To neznamená, že je nutné, aby se soudy detailně vyjadřovaly ke každé takové námitce; pokud však soudu byly předloženy konkrétní argumenty, soud by se s nimi měl konkrétně vypořádat, byť stručně. | |
| I. ÚS 2448/18 | 21. 5. 2019 | Shodnou-li se účastníci řízení, že pro účely stanovení výše nákladů řízení souhlasí s cenou nemovitosti zjištěnou znaleckým posudkem, který byl proveden jako důkaz, je porušením jejich práva na spravedlivý proces, jestliže soudy při určení výše jednoho úkonu právní služby bez dalšího vyjdou z fixní tarifní hodnoty stanovené v §9 odst. 1 a násl. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. | |
| I. ÚS 795/18 | 21. 5. 2019 | I. Obecné soudy jsou povinny aplikovat závěry ustálené rozhodovací praxe (včetně praxe sjednocené stanoviskem Nejvyššího soudu) a v případě, že se od ní odkloní, jsou povinny tento svůj závěr vysvětlit a dostatečně fundovaně podložit. Pokud tak soudy neučiní, poruší právo účastníka řízení na soudní ochranu, jehož integrální součástí jsou i principy předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany oprávněné důvěry v právo. II. Zásadní porušení vyšetřovací zásady v nesporném řízení je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv účastníků řízení, neboť jde o nedodržení stanoveného postupu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| I. ÚS 2535/18 | 21. 5. 2019 | Otázka zachování lhůty k placení soudního poplatku byla v nálezech sp. zn. II. ÚS 738/2000 ze dne 11. 9. 2001 (N 134/23 SbNU 273) a sp. zn. II. ÚS 318/2000 ze dne 30. 10. 2001 (N 161/24 SbNU 183) vyřešena ve prospěch závěru, že podání s nalepenými kolkovými známkami postačí ve lhůtě zaslat prostřednictvím držitele poštovní licence. Dospěl-li Nejvyšší správní soud k řešení opačnému, které představuje odchýlení od nálezové judikatury Ústavního soudu i závěrů rozsudku č. j. 5 Afs 1/2007-172 ze dne 17. 4. 2008, č. 2328/2011 Sb. NSS, a komentářové literatury, bylo na něm, aby předestřel zásadní důvody pro takovou změnu [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007 (N 190/47 SbNU 465)]. Zastavení řízení pro pozdní zaplacení soudního poplatku, které nepředkládá zásadní důvody pro změnu dosud judikovaných závěrů o zachování lhůty pro zaplacení soudního poplatku a které je zároveň s nimi v rozporu, je odepřením přístupu k soudu v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobo ... | |
| I. ÚS 1083/16 | 21. 5. 2019 | I. Ústavní pořádek nezaručuje státním orgánům a orgánům územní samosprávy právo na úhradu nákladů poskytnutí informace o jejich činnosti podle čl. 17 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. II. Z hlediska požadavků čl. 17 odst. 5 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod je přípustné, pokud státní orgán nebo orgán územní samosprávy odepře poskytnutí (vyhledání) informace o své činnosti v případech šikanózního výkonu práva na přístup k nim, případně stanoví žádanou úhradu kvalifikovaným odhadem, nikoliv na základě definitivního vyhledání žádané informace. | |
| I. ÚS 343/19 | 21. 5. 2019 | Pokud stěžovatel ve stížnosti proti usnesení o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby požádal o konání vazebního zasedání a byla několikanásobně překročena lhůta od posledního slyšení k vazbě předpokládaná v ustanovení §73d odst. 3 tr. řádu, nelze nekonání vazebního zasedání konvalidovat odkazem na nařízení vazebního zasedání k rozhodnutí o dalším trvání vazby podle §72 odst. 3 tr. řádu. | |
| I. ÚS 4037/18 | 21. 5. 2019 | Svoboda tisku slouží k naplnění konstitutivních znaků demokratického právního státu tím, že novinářům umožňuje pravdivě informovat veřejnost o otázkách, které jsou předmětem obecného zájmu, a komentovat je. To se samozřejmě vztahuje také na novináře publikující výsledky investigativní žurnalistiky v neperiodickém tisku. Orgány činné v trestním řízení, jako všechny orgány veřejné moci, se musí vyhýbat postupu, který by ohrožoval svobodu slova a právo novináře na ochranu jeho zdrojů. Nedůvodné uložení pokuty nebo uložení pokuty nepřiměřené by bylo takovým jednáním. Orgány činné v trestním řízení by se měly vyvarovat ve vztahu k novinářům jednání, které by mohlo vyvolávat dojem, že s novináři je zacházeno jinak a přísněji než s jinými osobami. Uložení pořádkové pokuty takřka v polovině zákonné sazby za první a nepříliš závažné porušení povinnosti dostavit se k podání vysvětlení se může jevit jako pokus ovlivnit novináře ještě před položením první otázky, kdy bude novinář zvažovat, zda a v ... | |
| IV. ÚS 4306/18 | 21. 5. 2019 | Obecný soud v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod odepře stěžovateli zákonem garantovanou soudní ochranu, jestliže jeho žalobu z rušené držby zamítne na základě jiných než zákonem předvídaných skutečností (nesplnění podmínek posledního faktického stavu držby, jejího svémocného rušení a včasného podání žaloby z rušené držby). Zodpovědět spornou otázku, kterého z domů jsou sklepní prostory součástí (a z toho plynoucí posouzení, kdo je jejich oprávněný držitel a vlastník), je úkolem soudu až v případném řízení o petitorní žalobě, nikoli v řízení o žalobě z rušené držby. U řízení o žalobě z rušené držby je třeba vycházet z předpokladu, že právní stav věci ustupuje fakticitě. | |
| III. ÚS 3102/16 | 21. 5. 2019 | Pakliže krajský soud v posuzované věci v potřebném rozsahu nepostavil najisto, zda předmět autorskoprávní ochrany, jejž stěžovatel veřejnosti zpřístupňoval, skutečně náleží do kategorie nehmotných předmětů, nad nimiž vykonává právě vedlejší účastník příslušnou kolektivní správu, porušil stěžovatelovo právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| II. ÚS 2740/18 | 21. 5. 2019 | Těžiště kontradikce mezi soudem prvního stupně a soudem odvolacím leží v hmotněprávním posouzení věci, jehož částečná odlišnost spolu s některými kusými pasážemi odůvodnění druhého prvostupňového rozsudku vedla odvolací soud k postupu, jemuž se v soudcovské praxi říká "přepřahání" senátů, resp. soudců. Nedá se však hovořit o jednoznačném nerespektování pokynů odvolací instance, jako spíše o argumentačních vadách odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jež způsobily, že se právní názory obou instancí staly mimoběžnými. Taková situace však nemůže představovat dostatečný důvod k postupu podle ustanovení §221 odst. 2 o. s. ř., i když řízení trvá již delší dobu. Dalším důvodem, proč Ústavní soud shledává postup odvolacího soudu ústavně nekonformním, je - již formálně nedostatečné - vysvětlení mimořádného postupu, jenž byl použit. Jakkoli lze pochopit, že odvolací soud vnímal vady postupu instančně podřízeného soudu v kontextu dalších výtek, které mu současně adresoval, pouhé ztotožnění ka ... | |
| II. ÚS 2695/17 | 21. 5. 2019 | Pokud odvolací soud dospěje k závěru, že jsou dány důvody pro nařízení předběžného opatření a v tomto smyslu pro změnu usnesení soudu prvního stupně, musí současně posoudit, zda by s ohledem na předmět předběžného opatření bylo možné dosáhnout jeho účelu i v případě, že by dotčenému účastníkovi poskytl prostor se k podanému odvolání vyjádřit. Dospěje-li k závěru, že takovýto postup není možný, měl by v řízení dál postupovat takovým způsobem, aby dostál své povinnosti vyplývající ze zásady rovnosti účastníků řízení a umožnil dotčenému účastníkovi řízení uplatnit procesní obranu proti rozhodnutí o nařízení předběžného opatření. Toho lze dosáhnout např. zrušením usnesení, kterým bylo rozhodnuto o předběžném opatření, a vrácením věci k projednání soudu prvního stupně za analogického použití ustanovení §219a odst. 1 písm. a) ve spojení s §221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3489/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 197/75 SbNU 221), bod 14; nález sp. zn. III. ÚS 205/11 ze dn ... | |
| II. ÚS 2578/18 | 21. 5. 2019 | Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je nedílnou součástí soudního řízení jako celku. V tomto rozhodování ovládaném zásadou úspěchu ve věci, která je doplněna zohledněním zavinění, je nezbytné plně respektovat princip řádného a spravedlivého procesu tím spíše, rozhodují-li soudy se zřetelem k §142 odst. 2 o. s. ř. a posuzují míru úspěchu konkrétního účastníka ve věci, a tedy samozřejmě i poměr úspěchu jednoho účastníka (strany) k poměru neúspěchu druhého. Citlivost této úvahy a současně i její nezbytný úplný soulad s výrokem soudu, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je zcela pochopitelným požadavkem odrážejícím jak právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tak i právo na rovnost účastníků v řízení před soudy podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. K tomu musí Ústavní soud dodat, že v dané věci (a v mnoha dalších) se sám dostal do absurdní situace, kdy novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 296/2017 Sb. ... | |
| IV. ÚS 3283/18 | 21. 5. 2019 | I. Ze zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v části, která byla novelizována zákonem č. 296/2017 Sb., nelze dovodit závažné a nadměrné ztížení uplatnění práva na přístup k soudu zpoplatněním podání odvolání v řízení o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem, neboť v tomto zákoně pro to chybí výslovná úprava vyžadovaná v čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (lex scripta et stricta) a dovozování takové povinnosti bez zákonného podkladu je proto v rozporu s principem legality výkonu státní moci (zákazem svévole) podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. II. Nelze proto v podmínkách právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky ve spojení s čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) výkladem novelizovaných ustanovení zákona č. 549/1991 Sb., o sou ... | |
| II. ÚS 1741/18 | 21. 5. 2019 | Důvody k výjimečnému prominutí lhůty k popření otcovství existují zejména v případech otců již zletilých dětí, které nejsou závislé ani na výživném, ani na přítomnosti otcovské role a zabezpečení stabilního výchovného prostředí během dospívání. Naopak v případě nezletilých dětí Ústavní soud konstantně uvádí, že v případě, kdy není biologický otec jednoznačně znám, a dítě by tak popřením otcovství přišlo o osobu, která doposud plnila otcovskou roli, a právní domněnka odpovídá dosavadní sociální realitě, "vyvázání se z rodinných vazeb by tak znamenalo nepřiměřený zásah do práv tehdy již jedenáctiletého dítěte, které by se muselo vypořádat s existencí ,zdánlivého otce`, a uškodilo by zájmu na jeho řádné a morálně bezvadné výchově" (usnesení sp. zn. I. ÚS 475/17 ze dne 3. 5. 2017; obdobně též usnesení sp. zn. II. ÚS 179/15 ze dne 12. 4. 2016; usnesení sp. zn. IV. ÚS 2756/18 ze dne 11. 9. 2018; usnesení sp. zn. II. ÚS 4210/18 ze dne 4. 1. 2019). Odvolací soud však přistoupil k otázce promin ... | |
| II. ÚS 1966/18 | 17. 5. 2019 | Z ústavního principu rovnosti (čl. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy) a právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy) plyne požadavek na shodný výklad zákona ve srovnatelných případech, tedy princip předvídatelnosti rozhodování, který znamená, že účastníci právních vztahů mohou legitimně očekávat, že státní orgány budou ve skutkově a právně srovnatelných případech rozhodovat - v celkovém vyznění - stejně. | |
| II. ÚS 4247/18 | 17. 5. 2019 | Nejen při rozhodování o péči o dítě, ale též při rozhodování o úpravě styku rodiče s dítětem je nutno vycházet z toho, že oba rodiče mají právo pečovat o dítě a podílet se na jeho výchově v zásadě stejnou měrou, čemuž odpovídá právo dítěte na péči obou rodičů. Je-li tedy dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by dítěti mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby tato zásada, vycházející z ústavně zaručeného práva rodiče i dítěte podle čl. 32 odst. 4 Listiny, byla co nejvíce naplněna [nález sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016 (N 44/80 SbNU 543)]. Důvodem pro nerozšíření styku s druhým rodičem nemůže být samotný nesouhlas rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, ani obecný poukaz na nevhodnost změny zažitého a fungujícího režimu styku. I při rozhodování o úpravě styku rodiče s dítětem je třeba komplexně zjišťovat a posuzovat nejlepší zájem konkrétního dítěte a nevyhovění návrhu dotčeného rodiče na rozšíření styku s dítětem lze odůvodnit zásadně jen rozporem ... | |
| Pl. ÚS 21/18 | 14. 5. 2019 | 2 | 1. Napadené ustanovení čl. II (Přechodná ustanovení) bodu 4 písm. b) zákona č. 239/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, není v rozporu s ústavním pořádkem a není dán důvod k jeho zrušení. 2. Jedním z cílů nové úpravy bylo odstranit nejvýznamnější nedostatky předchozí právní úpravy, které spočívaly zejména ve zneužívání či obcházení povinností při zápisu vlastníka nebo provozovatele vozidla. Proto bylo záměrem tzv. "polopřevody" odstranit a zajistit, aby v registru vozidel vždy byl zřejmý aktuální vlastník vozidla. Aplikací napadeného ustanovení bylo možné ve stanovené lhůtě do 30. června 2015 jednoduchým administrativním opatřením, bez jakékoliv n ... |
| Pl. ÚS 45/17 | 14. 5. 2019 | 2 | I. V podmínkách informační společnosti, v níž běžný jednotlivec využívá služeb elektronické komunikace takřka na každém kroku a dobrovolně přijímá, že se o něm ukládají kvanta dat, bylo by nemoudré tolerovat stav, v němž by poskytovatelé služeb údaji uživatelů disponovali, a státní aparát (v odůvodněných případech) nikoli. Plošné uchovávání provozních a lokalizačních údajů představuje snahu státu "neztratit v době informační společnosti krok" a mít v rukou efektivní nástroje k plnění svých úkolů - zde zejména v oblasti bezpečnosti státu a jeho obyvatel. Principiálně proto nelze data retention zavrhovat. Z hlediska práva na soukromí není šetrnější varianta, v níž by stát využíval dostupných údajů netransparentním, "pokoutným" způsobem; takový důsledek však bez jasné právní úpravy nelze vyloučit. II. Princip data retention spočívá v plošném, nevýběrovém sběru významného množství dat o každé uskutečněné elektronické komunikaci, čímž je intenzivně omezeno soukromí jednotlivce, které je mu ... |
| I. ÚS 3520/18 | 14. 5. 2019 | Pokud povinný v exekučním řízení k výzvě exekutora dobrovolně ve lhůtě splní vymáhanou povinnost, jsou splněny podmínky §46 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, k určení odměny exekutora ve snížené výši, přestože povinný podal návrh na odklad exekuce a návrh na zastavení exekuce. "Dobrovolnost" plnění nelze zpochybňovat odkazem na podané opravné prostředky, a "penalizovat" tak povinného, který svou povinnost splnil. | |
| III. ÚS 3817/17 | 14. 5. 2019 | I. Zruší-li správní orgán územní plán územního samosprávného celku jen v některých jeho částech, a ne zcela, není to v rozporu s právem na samosprávu zaručeným v čl. 8, čl. 100 odst. 1 a čl. 101 odst. 4 Ústavy České republiky, je-li takto omezený kasační zásah šetrnější a odpovídá-li vytýkanému porušení právních předpisů, obsahu územního plánu a dalším skutkovým okolnostem případu. II. Přijme-li územně samosprávný celek při realizaci svého ústavně zaručeného práva na samosprávu podle sedmé hlavy Ústavy České republiky územně plánovací dokumentaci, která obsahuje jiné prvky regulace, než lze dovodit z vyhlášky č. 500/2006 Sb., o územně analytických podkladech, územně plánovací dokumentaci a způsobu evidence územně plánovací činnosti, ve znění pozdějších předpisů, přičemž nelze dovodit rozpor této regulace s příslušnými ustanoveními zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, (zejména s obecně formulovanými kautelami jeho § ... | |
| II. ÚS 3101/18 | 2. 5. 2019 | I. Úprava konkurenčních doložek, jak je provedena v zákoně č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, je navázána zejména na čl. 26 Listiny, který zaručuje svobodné podnikání. Toto ustanovení přímo chrání jednotlivce primárně před zásahy ze strany veřejné moci, avšak ovlivňuje i výklad zákonné úpravy, která má sloužit k ochraně podnikatelské činnosti před škodlivými zásahy jednotlivců (tj. v horizontální rovině). Takto vyloženo, dává čl. 26 Listiny obecným soudům povinnost poskytnout ochranu podnikatelské činnosti, pokud je do ní v souvislosti s porušením smluvního závazku plynoucího z konkurenční doložky zasaženo způsobem, který, byť jen potenciálně, zvýhodňuje konkurenci. Ústavně konformní výklad ustanovení §310 zákoníku práce by tedy měl podnikateli (zaměstnavateli) v co možná nejvyšší míře zaručit právo na podnikání, které však může být plnohodnotně rozvíjeno pouze v prostředí, jež důsledně brání případnému zneužití informací nabytých při výkonu zaměstnání a pote ... | |
| II. ÚS 2843/18 | 30. 4. 2019 | Ochranné léčení vykonávané formou ambulantní péče je zásahem do ústavně zaručeného práva na nedotknutelnost osoby podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, proto jeho zákonná úprava musí být vykládána restriktivně způsobem šetřícím podstatu a smysl tohoto základního práva. Nabytím účinnosti zákona č. 150/2016 Sb. dne 1. 7. 2016 nedošlo u osoby, které bylo ambulantní ochranné léčení uloženo před, a u které zároveň trvalo i po nabytí účinnosti tohoto zákona, ex lege k jeho automatickému prodloužení nad rámec lhůty výslovně stanovené v soudním rozhodnutí, a to i s přihlédnutím k tomu, že takovéto stanovení lhůty vytvořilo dotčené osobě legitimní očekávání, jak bude veřejná moc dále postupovat. | |
| II. ÚS 3939/18 | 30. 4. 2019 | Ústavní soud není příslušný k projednání ústavní stížnosti směřující proti stanovisku správního orgánu nebo stanovisku poskytovatele zdravotní služby ke stížnosti proti jeho postupu, neboť nejde o rozhodnutí, popř. jiný zásah orgánu veřejné moci podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky. | |
| II. ÚS 1403/18 | 30. 4. 2019 | Upřednostnění jednoho z kolidujících základních práv v případě nabytí od neoprávněné osoby je ve svém důsledku výsledkem procesu vážení nároků na půdorysu individuálních okolností konkrétního případu [viz body 37 až 39 nálezu sp. zn. I. ÚS 2219/12 ze dne 17. 4. 2014 (N 61/73 SbNU 163)]. Vzhledem k tomu, že historický původ majetku představuje specifickou okolnost, proti níž by musely působit zvláště silné argumenty hovořící pro zachování práva dalších nabyvatelů věci, je možnost nabytí věci blokované ustanovením §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, od neoprávněné osoby inherentně limitována stejnými důvody jako možnost mimořádného prolomení blokačního ustanovení prvním nabyvatelem. Závěry obecných soudů odmítající možnost nabytí od neoprávněné osoby stěžovatelkou (či její předchůdkyní) jsou proto ústavně konformní. | |
| II. ÚS 2813/18 | 29. 4. 2019 | I. Ústavní stížnost proti zamítavému usnesení o stížnosti proti usnesení, kterým bylo podle §80 odst. 1 trestního řádu rozhodnuto o vrácení nebo vydání věci, není nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. II. Vrácení nebo vydání zajištěné věci podle §80 odst. 1 trestního řádu osobě, která není jejím vlastníkem ani k ní nemá jiné právo, znamená na straně jejího vlastníka či jiné oprávněné osoby, že stát svým postupem založil přinejmenším dočasnou překážku výkonu jejich práv. Tím, že věc nebyla uložena do úschovy, se navíc neuplatní související zákonná úprava omezující nakládání s ní. Místo toho bude mít věc v dispozici jiná osoba. Nelze přitom vyloučit, že v mezidobí dojde ze strany této osoby ke zcizení věci nebo jinému jednání, které její vrácení nenávratně znemožní. Za účelem zamezení tomuto neodčinitelnému následku stanoví §80 odst. 1 trestního řádu povinnost orgánů činných v trestním řízení zkoumat, zda v případě, kdy práv ... | |
| II. ÚS 3585/18 | 29. 4. 2019 | Výpověď spoluobviněného učiněnou v přípravném řízení je možné přečíst a použít jako podklad pro rozhodnutí o vině jen tehdy, měl-li spoluobviněný, který je touto výpovědí usvědčován, nebo jeho obhájce možnost se tohoto procesního úkonu zúčastnit. | |
| I. ÚS 1587/17 | 24. 4. 2019 | Nepřihlédnutí ke smlouvě budoucích manželů o založení režimu oddělených jmění ke dni vzniku manželství v případě, kdy dlužníkem věřitele je pouze jeden z budoucích manželů, a nezastavení exekuce nařízené na výlučný majetek manželky po uzavření manželství se zdůvodněním, že smlouvou budoucích manželů nesmí být dotčena práva třetích osob, ve svém důsledku představují porušení práva manželky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a jejího práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. |