| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| I. ÚS 3966/17 | 23. 4. 2019 | Pro přiznání bezplatné obhajoby nemohou soudy stanovit podmínky, které nemají oporu v zákoně či v judikatuře. Jde zejména o podmínky vztahující se k budoucnosti, které toliko mohou, ale také vůbec nemusejí v budoucnu nastat (hypotetické možnosti). Soudy jsou naopak při rozhodování o tom, zda obviněný má dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, povinny vycházet ze stavu v době rozhodování. | |
| I. ÚS 1415/18 | 23. 4. 2019 | Vybírání soudního poplatku za odvolání podané žalobcem ve věci náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem podle položky 1 bodu 1 přílohy k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, je v rozporu s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a s čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v případech trestního odsouzení též s čl. 3 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. | |
| I. ÚS 3970/18 | 18. 4. 2019 | Za předpokladu dostatečné rozumové a emocionální vyspělosti dítěte je nutné jeho přání, pokud jde o uspořádání rodinných vztahů, považovat za zásadní vodítko při komplexním posuzování jeho zájmů. Pokud soud fakticky ignoroval a bagatelizoval dlouhodobě prokazatelně vyjadřované přání dětí, nezletilé znovu nevyslechl ani dostatečně neobjasnil, proč nebylo k jejich přání přihlédnuto, nerespektoval zájem dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) jako prioritní hledisko, neboť nezohlednil všechny podstatné okolnosti daného případu. Nezmění-li soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, zejména zhoršení nepříznivého psychického stavu nezletilého, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života. | |
| I. ÚS 3970/18 | 18. 4. 2019 | Za předpokladu dostatečné rozumové a emocionální vyspělosti dítěte je nutné jeho přání, pokud jde o uspořádání rodinných vztahů, považovat za zásadní vodítko při komplexním posuzování jeho zájmů. Pokud soud fakticky ignoroval a bagatelizoval dlouhodobě prokazatelně vyjadřované přání dětí, nezletilé znovu nevyslechl ani dostatečně neobjasnil, proč nebylo k jejich přání přihlédnuto, nerespektoval zájem dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte) jako prioritní hledisko, neboť nezohlednil všechny podstatné okolnosti daného případu. Nezmění-li soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, zejména zhoršení nepříznivého psychického stavu nezletilého, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života. | |
| II. ÚS 3212/18 | 17. 4. 2019 | 1. Podnikání není jen způsobem získávání prostředků pro životní potřeby, nýbrž i prostorem pro autonomii jednotlivce a jeho seberealizaci. Dochází tak k faktickému propojování svobody projevu s právem podnikat: podnikatel se totiž profiluje tak, aby si svojí činností zajistil odpovídající obživu, a zároveň může tímto způsobem i vyjádřit určitý názor a pozitivně ovlivnit chování jiných. 2. V případě práva podnikat se do značné míry jedná o důsledek práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Je proto namístě důsledná zdrženlivost státu ohledně regulace podnikatelské činnosti a stát by měl zasahovat pouze tehdy, dochází-li jejím výkonem k porušování práv druhých anebo důležitého veřejného zájmu, nelze-li této ochrany dosáhnout jinak. 3. Zakázané podle §6 zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, není jakéhokoliv odlišné zacházení, nýbrž pouze takové, které není racionálně a ekonomicky odůvodněno a je primárně motivováno nenávistí. Odůvodněným a ústavně konformním omezením ... | |
| II. ÚS 2632/18 | 17. 4. 2019 | Již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 3559/15 (N 106/81 SbNU 681) Ústavní soud uvedl: "Ačkoliv Ústavní soud vyslovil v nálezu, jímž zrušil přísudkovou vyhlášku, nutnost přijetí nové právní úpravy, dodnes k tomu nedošlo. Po uplynutí více než tří let od zrušení vyhlášky, přes rozsáhlou novelizaci občanského soudního řádu, nebylo ani změněno ustanovení §151 odst. 2 o. s. ř., ani nedošlo k vydání nové ,přísudkové vyhlášky´ Ministerstvem spravedlnosti, které tak nesplnilo svoji zákonnou povinnost plynoucí z ustanovení §374a písm. c) o. s. ř. Obecné soudy si proto v intencích názoru přijatého velkým senátem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozhodnutí ze dne 15. 5. 2013 sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 (R 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ,pomáhají´ podpůrnými výpočty odměny podle advokátního tarifu za jednotlivé úkony právní služby. Tuto praxi obecných soudů lze však považovat pouze za jisté východisko z nouze vedené snahou o co nejméně komplikované a zároveň co nejvíce ... | |
| II. ÚS 3814/17 | 17. 4. 2019 | Je-li v řízení před soudem, jehož účastníkem je nezletilý, jednáno s jeho rodičem jako zákonným zástupcem, neznamená to, že půjde podle okolností, vždy z hlediska zájmu nezletilého, o zastoupení řádné. Problém vzniká, jestliže zákonný zástupce zastupuje nezletilého pouze formálně, fakticky však se soudem nekomunikuje. Takový zástupce nečiní žádné procesní úkony k ochraně práv nezletilého, v důsledku čehož jedná v rozporu s jeho zájmy i samotným účelem zastoupení. S ohledem na omezenou schopnost porozumět významu řízení nemusí mít nezletilý vůbec příležitost či možnost na nečinnost svého zákonného zástupce sám soud upozornit nebo se proti ní bránit, ačkoli případný nepříznivý výsledek řízení půjde k jeho tíži. Jde v podstatě o srovnatelnou situaci, jako kdyby nebyl vůbec zastoupen. Z těchto důvodů je povinností soudu v takové situaci vždy přinejmenším zvážit, zda v konkrétní věci jsou dány podmínky pro ustanovení opatrovníka podle §29 odst. 1 o. s. ř. [nález ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I ... | |
| II. ÚS 3401/18 | 17. 4. 2019 | Nejvyšší soud nepostupoval správně, pokud o vazbě stěžovatele rozhodoval napadeným usnesením bez jeho osobního slyšení, aniž by tak dal stěžovateli či jeho obhájci možnost se k důvodům pro vzetí do vazby jakkoli vyjádřit. Obzvláště pak v situaci, kdy v těchto dvou samostatných řízeních (řízení o dovolání a řízení podle §265l odst. 4 trestního řádu, tedy řízení o vazbě) je rozhodováno v jeden den, a stěžovatel tak fakticky nemá, vzhledem k nevědomosti o kasačním zásahu Nejvyššího soudu, možnost vyjádřit se k důvodům vazby. To vede Ústavní soud k závěru, že Nejvyšší soud nerespektováním příkazů obsažených v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod svým rozhodnutím, na základě kterého rozhodl o vazbě stěžovatele, zasáhl do jeho základních práv, garantovaných čl. 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Pokud v řízení, v němž je rozhodováno o vazbě, není umožněno slyšení obviněného, dochází k ústavně nepřípustnému ... | |
| I. ÚS 4057/18 | 16. 4. 2019 | Soudy jsou při stanovení výživného povinny dostatečně konkrétně odůvodnit, z čeho odvíjejí jeho konkrétní výši. Pohlíží-li odvolací soud na věc po skutkové či právní stránce zásadně odlišně od rozhodnutí soudu nalézacího, musí účastníky se svým postojem zavčas seznámit tak, aby se k němu mohli účinně vyjádřit, a to zvláště v případě, kdy již účastníci proti rozhodnutí odvolacího soudu nemají žádný opravný prostředek. | |
| I. ÚS 2117/18 | 16. 4. 2019 | I. Jestliže soudní exekutor či exekuční soud dospěje k závěru, že náklady exekuce a exekučního řízení má nést povinný (v situaci, kdy exekuční řízení bylo zastaveno z důvodu, že exekuční titul byl vydán na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky a návrh na nařízení exekuce byl podán po sjednocení rozhodovací praxe obecných soudů stran této otázky), pak je třeba, aby tento svůj závěr odklánějící se od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu i Nejvyššího soudu dostatečně fundovaně podložil. Neučiní-li tak, resp. založí-li svoji argumentaci na poukazech na nepřiléhavou rozhodovací praxi Ústavního soudu či Nejvyššího soudu, poruší právo účastníka řízení na soudní ochranu a na spravedlivý proces, jehož integrální součástí jsou i principy předvídatelnosti soudního rozhodování a ochrany oprávněné důvěry v právo. II. I za stavu, kdy povinný nemá nést náklady exekuce vedené s vědomím oprávněného o její protiprávnosti, lze při rozhodování o nákladech řízení na zastavení exekuce zohlednit, ... | |
| I. ÚS 3251/18 | 16. 4. 2019 | Pokud okresní soud v důsledku pochybení soudního exekutora neměl v době svého rozhodování písemné odůvodnění původně blanketně podaných námitek proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, a proto se s nimi v odůvodnění rozhodnutí, kterým tento příkaz k úhradě nákladů exekuce potvrdil, vůbec nevypořádal, porušil právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. | |
| III. ÚS 3166/18 | 16. 4. 2019 | Má-li odvolací soud na hrazení nákladů řízení, a to zvláště v řízení před soudem nalézacím, jiný náhled než soud nalézací, aniž by přitom došlo k relevantní změně skutkových okolností, a účastníci tak mohli jiné rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení předvídat, je povinen vytvořit pro účastníky procesní prostor, aby se mohli k dané otázce vyjádřit a uplatnit námitky a argumenty, které mohou být s to rozhodnutí odvolacího soudu ovlivnit a s nimiž se odvolací soud musí ve svém rozhodnutí náležitě vypořádat. Nedostojí-li odvolací soud tomuto požadavku, dopustí se porušení základního práva účastníků na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod v důsledku vydání nepřípustně překvapivého rozhodnutí. | |
| III. ÚS 1237/18 | 16. 4. 2019 | Odmítl-li Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné pouze rozhodnutím předsedy jeho senátu, zatímco zbývající dva členové příslušného senátu podle rozvrhu práce se přijetí tohoto rozhodnutí vůbec neúčastnili, došlo k porušení stěžovatelčina základního práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| I. ÚS 3575/18 | 15. 4. 2019 | Z práva na spravedlivý proces vyplývá zásada kontradiktornosti řízení, která vyžaduje, aby obecné soudy předtím, než rozhodnou o odvolání ohledně náhrady nákladů řízení v neprospěch určitého účastníka řízení, poskytly tomuto účastníkovi možnost seznámit se s tímto odvoláním a předložit soudu vlastní argumentaci. | |
| III. ÚS 1872/16 | 9. 4. 2019 | I. Právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se nevyčerpává vymezením věcné, funkční a místní příslušnosti soudu podle příslušného procesního předpisu ani pouhým zákonným vymezením obsazení soudu podle zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Vyžaduje též, aby pravidla přidělování soudní agendy byla stanovena přímo v rozvrhu práce, a to předem, transparentně a obecnou formou, a aby obsahovala záruky proti jejich případnému zneužití. Tento požadavek není splněn, stanoví-li rozvrh práce, že věci přidělené příslušnému senátu přiděluje jeho řídící předseda jednotlivým členům senátu, a je-li v senátu zařazen větší počet soudců než tři, určuje i složení senátu. Taková pravidla nelze označit za objektivní, transparentní a za předem určená, neboť v okamžiku, kdy věc soudu napadne, není podle nich možné určit, konkrétně který (p ... | |
| III. ÚS 3851/18 | 9. 4. 2019 | Materiální přístup k doručování soudních písemností musí být vždy upřednostněn před přístupem formalistickým. Podstatné tedy je, zda se adresát mohl s doručovanou písemností seznámit, a bylo tak zachováno jeho právo na soudní ochranu. Účinky řádného doručení písemnosti soudem nastávají i v případě, kdy je písemnost doručována prostřednictvím provozovatele poštovních služeb a adresát tuto písemnost skutečně převezme, ač správně má být doručována do datové schránky adresáta. Doručení fikcí, kdy si adresát poštovní zásilku nepřevzal, však nemůže zhojit nesprávný postup krajského soudu, neboť nelze mít za prokázané, že se stěžovatel s obsahem zásilky seznámil. Právo na soudní ochranu zajištěné v čl. 36 a násl. hlavy páté Listiny základních práv a svobod nelze vykládat tak, aby pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení. I v případě tohoto subjektivního veřejného práva je třeba vždy zkoumat, nakolik porušení procesních předpisů zkrátilo jednotlivce v možnosti uplatň ... | |
| II. ÚS 3236/18 | 9. 4. 2019 | Pokud Nejvyšší soud odmítl věcně projednat podané dovolání s dominantním argumentem, že jeho přípustnost je podle zákona založena na rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, a nikoliv na rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s jiným rozsudkem jiného odvolacího soudu, přičemž však prokazatelně již znal výsledek dovolacího řízení o tomto "jiném rozsudku jiného odvolacího soudu", který ovšem konstatoval nesprávnost jeho právního názoru, dopustil se nepřípustného formalismu a odepření přístupu k soudu. Povinnost sjednocovat judikaturu ve věcech týkajících se podústavního práva přitom nepřísluší Ústavnímu soudu, ale obecným soudům, zejména a právě Nejvyššímu soudu. V pochybnostech a hraničních případech proto Nejvyšší soud má hledat způsoby, jakými sjednotí judikaturu obecných soudů, namísto hledání způsobů pro procesní odmítnutí dovolání. | |
| IV. ÚS 492/18 | 3. 4. 2019 | I. Účelem ochranného opatření zabrání věci podle §101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku není potrestání jejího vlastníka, nýbrž prosazení veřejného zájmu na tom, aby určitá věc, jež byla užita nebo určena ke spáchání trestného činu, dále neohrožovala bezpečnost lidí nebo majetek nebo aby ji nebylo možné použít ke spáchání zločinu, jestliže existuje takové nebezpečí. Vždy musí být zvažováno, zda je takovéto opatření k dosažení tohoto účelu nezbytné, případně zda jej nelze dosáhnout jiným prostředkem, který by byl šetrnější ve vztahu k ústavně zaručenému vlastnickému právu vlastníka této věci (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a nevyžadoval by zánik tohoto jeho práva, tedy zejména uložením některé z povinností podle §101 odst. 4 trestního zákoníku. To platí obzvlášť za situace, kdy uvedené nebezpečí neplyne z povahy určité věci ani je nelze bez dalšího spojovat s jejím obvyklým účelem. Z rozhodnutí soudu o zabrání věci přitom musí být seznatelné, z jakého důvodu nebylo u ... | |
| I. ÚS 1490/18 | 2. 4. 2019 | Rozhodnutí o věcné příslušnosti učiněné podle §104a občanského soudního řádu je konečné a zavazuje účastníky řízení i soudy. Ústavní soud pak nevstupuje do rozhodování podle tohoto ustanovení z pozice další instance obecných soudů, přísluší mu však kontrolovat, zda byly respektovány požadavky vyplývající z práv zaručených hlavou pátou Listiny, a to včetně dodržení zákonných pravidel pro určení příslušnosti soudu a soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny). Rozhodnutí podle §104a občanského soudního řádu učiněné v rozporu se zákonným ustanovením je vždy porušením ústavně zaručeného práva na zákonného soudce. | |
| I. ÚS 4178/18 | 2. 4. 2019 | Pokud krajský soud při přezkoumávání volebního procesu používá nižší míry důkazu, než kterou zákonodárce ve volebním zákoně pro řízení před volebními soudy stanovil, neumožňuje takový přístup přezkoumat úvahy krajského soudu stran jeho vnitřního přesvědčení bez rozumných pochybností o tom, že by podle zkušeností běžného života skutečně došlo k jinému rozdělení mandátů. Skutkový stav v tomto směru musí být zjištěn spolehlivě, v rozsahu a kvalitě, které umožní přijetí jeho právních závěrů o vadách volebního procesu a jejich vlivu na volební výsledek. Pokud při hodnocení intenzity ovlivnění volebního výsledku krajský soud nepostupoval tímto způsobem, porušil čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť pominul aktuální úpravu míry důkazu a jedno z pravidel volebního zákona, které má vliv na rozdělení hlasů mezi jednotlivé volební strany. | |
| IV. ÚS 2000/18 | 2. 4. 2019 | Dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem majícím za následek nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby. Je třeba ji hodnotit objektivně; nelze dospět k závěru, že za stejné situace by jedna osoba byla v dobré víře, a druhá nikoliv. Ze slov zákona "se zřetelem ke všem okolnostem" vyplývá, že omyl držitele, ze kterého jeho přesvědčení o existenci drženého práva vychází, musí být omluvitelný. Omyl je omluvitelný, jestliže držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl a nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo. Přenesou-li obecné soudy odpovědnost za prokázání ztráty dobré víry údajného vydrž ... | |
| II. ÚS 216/18 | 2. 4. 2019 | Poučení ze strany daňových orgánů o neexistenci běhu prekluzivní lhůty k podání návrhu na obnovu řízení, které, byť bylo s ohledem na následnou judikaturu nesprávné, bylo řádně odůvodněné a účastník řízení neměl v dané době důvod jej zpochybňovat, může za výjimečných okolností vést s ohledem na princip ochrany důvěry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci k neaplikaci této objektivní prekluzivní lhůty. Upřednostnění ochrany důvěry jednotlivce v právo nad právní jistotou je umocněno v oblasti daňového práva, neboť se jedná o vertikální vztah mezi státem a daňovým subjektem, jehož se neúčastní žádná další osoba, jejíž práva či zájmy by mohly být dotčeny. Postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nastupuje až za situace, kdy nelze nápravu zjednat cestou vyčerpání ... | |
| II. ÚS 3206/17 | 2. 4. 2019 | Nejvyšší soud se při posuzování přípustnosti dovolání judikatorně omezil v zájmu procesní ekonomie. Ve své již konstantní judikatuře se vyslovil k procesnímu stavu, za něhož dovolatel brojí proti rozhodnutí odvolací instance spočívajícímu na dvou či více právních důvodech (v praxi metaforicky označovanému jako rozhodnutí "stojící na více nohou"). Dovolatel zajisté nemusí napadnout všechny právní (typově hmotněprávní) důvody napadeného rozhodnutí, vystavuje se však riziku, že ponechá stranou takový nosný důvod, který obstojí sám o sobě, "izolovaně" postačuje k rozhodnutí, a dovolací přezkum by tak ztratil praktický smysl. Při úvaze o nosných důvodech právního posouzení věci odvolacím soudem pro účely posouzení, zda je dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, nemůže dovolací soud nekriticky přebírat strukturu a znění podstatných částí odůvodnění rozhodnutí odvolací instance. Je povinností dovolacího soudu posuzovat odůvodnění podle jeho věcného obsahu a dospět k vlastnímu závěr ... | |
| III. ÚS 1924/18 | 2. 4. 2019 | Ministr spravedlnosti nesmí povolit vydání osoby do cizího státu podle §97 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, probíhá-li řízení o její žádosti o udělení mezinárodní ochrany, včetně navazujícího soudního přezkumu, ledaže by šlo již o opakovanou žádost. To platí i tehdy, žádá-li o vydání jiný stát, než jaký se jeví být státem původu této osoby, a to jakkoliv toliko vůči státu původu může udělením mezinárodní ochrany vzniknout nepřekročitelná překážka povolení vydání. Takový postup ministra, respektující přednost povinnosti České republiky chránit základní práva před jejím mezinárodním závazkem k vydání osoby k trestnímu stíhání do cizího státu, je v souladu se systematickým výkladem čl. 1 Ústavy, v němž charakteristika České republiky jako demokratického právního státu založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana (odst. 1) je předřazena před její povinností dodržovat závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva (odst ... | |
| III. ÚS 3439/17 | 2. 4. 2019 | Právo poškozeného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod nespočívá v právu zahájit trestní řízení před soudem, neboť to je s ohledem na čl. 80 Ústavy České republiky (princip veřejné žaloby) vyhrazeno orgánu veřejné žaloby; v tomto případě ten, kdo o sobě tvrdí, že je poškozený a že splňuje požadavky stanové trestním řádem (zejména podle §43 odst. 1 a 2, §44 a §206 odst. 3 a 4 a §229 trestního řádu), uplatňuje právo na soudní ochranu ve formě práva být připuštěn do zahájeného trestního řízení. Nepřipustí-li jej proto soud jako poškozeného do trestního řízení bez náležitého odůvodnění, poruší tím jeho právo na soudní ochranu, neboť je na uvážení poškozeného, a nikoli soudu, zda právo na odškodnění uplatní v trestním řízení, nebo žalobou v občanskoprávním řízení. | |
| II. ÚS 618/18 | 2. 4. 2019 | Ústavní soud akcentuje smysl zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, tzn. v maximální možné míře umožnit přístup veřejnosti k údajům, které se týkají činnosti povinných subjektů. Smyslem ústavně zaručeného základního práva na informace je umožnit a usnadnit efektivní veřejnou kontrolu výkonu veřejné moci, což ovšem zahrnuje též kontrolu hospodaření s majetkovými hodnotami, jež jsou veřejnou mocí přímo nebo nepřímo ovládány. Tento smysl ovšem bude zcela naplňován nikoliv tím, že bude omezován okruh povinných subjektů, nýbrž naopak tím, že v pochybnostech bude voleno řešení pro jejich rozšíření. Účelem vyšší míry transparentnosti právnických osob, které hospodaří s veřejnými prostředky, je záruka práva na informace podle čl. 17 odst. 1 a 5 Listiny, a to v širším kontextu efektivní kontroly veřejné moci ze strany veřejnosti. Prostředkem způsobilým dosáhnout uvedeného účelu je přitom jak zákonná úprava registru smluv, tak také podřazení právnických osob, v nichž má stát ... | |
| II. ÚS 3194/18 | 1. 4. 2019 | Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že v exekučním řízení obecným soudům přísluší se zabývat zásadními vadami exekučního titulu a že jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu. Nezohlednění těchto kritérií při rozhodování o zastavení výkonu rozhodnutí představuje porušení základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tak, že výkon rozhodnutí v části týkající se nepřiměřené výše úroků zastaví podle §268 odst. 1 písm. h) ve spojení s §268 odst. 4 o. s. ř. tak, aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně ... | |
| II. ÚS 3302/18 | 1. 4. 2019 | Zákonem stanovená možnost neodůvodnit soudní rozhodnutí o upuštění od výkonu trestu odnětí svobody nebo jeho zbytku za současného vyhoštění podle §327 odst. 1 písm. b) trestního řádu musí být z pohledu práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny interpretována restriktivně; tuto možnost lze využít v případech, pokud je žadateli vyhovováno, pokud žadatel vznáší irelevantní argumenty nebo pokud je jeho podání opakované či neodůvodněné. V takových případech je dostačující, pokud usnesení podle §327 odst. 1 písm. b) trestního řádu neobsahuje odůvodnění, popř. pokud soud jen odkáže na předchozí zamítavé usnesení, ve kterém se s vznášenými připomínkami vypořádal. Vznáší-li však žadatel relevantní argumenty odůvodňující upuštění od výkonu zbytku trestu za současného vyhoštění, soud se s nimi musí - byť stručně - vypořádat a žadateli je sdělit. | |
| II. ÚS 2020/18 | 28. 3. 2019 | I. Platební rozkaz nelze vydat proti žalovanému, u něhož vyvstaly pochybnosti o jeho faktické schopnosti účinně se řízení účastnit či samostatně jednat před soudem, s ohledem na jeho možné duševní (zdravotní) postižení, a u něhož tudíž není zaručena reálná možnost domoci se následně veřejného projednání věci ve své přítomnosti podáním odporu. Ústavně zaručené právo tohoto žalovaného na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny vyžaduje, aby při takových pochybnostech soud nejprve zkoumal a zodpověděl otázku, zda je žalovaný fakticky schopen se řízení účinně účastnit a také samostatně jednat před soudem. II. Je-li účastníkem soudního řízení zletilá osoba se zdravotním postižením (a zejména osoba s duševním postižením), které jí může ztěžovat či dokonce znemožňovat účast na řízení, a tato osoba není v řízení zastoupena zástupcem ani opatrovníkem, je třeba vždy zkoumat, zda je schopna sama se řízení účinně účastnit a uplatňovat v něm svá práva. Je-li narušena schopnost osoby se zdravotním ... | |
| III. ÚS 35/19 | 27. 3. 2019 | I. Z hlediska čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je akceptovatelné, že účastníky řízení o návrhu na neplatnost voleb či hlasování (§90 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní), jde-li o volby do zastupitelstev obcí, jsou jednotlivé volební strany, na jejichž kandidátních listinách figurovali zvolení kandidáti, a že tedy účastníky řízení nejsou jednotliví kandidáti, jejichž volba by byla zmařena, pokud by soud rozhodl o neplatnosti voleb či hlasování. Tito kandidáti mají možnost ovlivnit řízení o návrhu na neplatnost voleb či hlasování prostřednictvím volebních stran, za něž kandidovali a které se řízení účastní. II. Volební soud neporuší právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, odůvodní-li zamítnutí důkazního návrhu uplatněného osobou, která podala návrh na neplatnost voleb či hlasování (§90 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní), současným naplněním dvou skutečností: 1. důkazní návrh byl uplatněn až po uplynutí lh ... | |
| II. ÚS 2077/17 | 26. 3. 2019 | Pro větší praktickou ochranu osob omezených na osobní svobodě před nelidským nebo ponižujícím zacházením (čl. 7 odst. 2 Listiny a čl. 3 Úmluvy) se přistupuje k obrácení důkazního břemene. Pokud proto stát zadrží oběť v dobrém zdravotním stavu a při propuštění má zranění, pak je na státu, aby poskytl dostatečné a přesvědčivé vysvětlení, jak byla tato zranění způsobena. Důkazní břemeno se v takovém případě přesouvá na stát, aby soud přesvědčil, že se stěžovatelem špatně nezacházel. Tento přesun důkazního břemene je odůvodněn tím, že policie má konkrétního jednotlivce zcela v moci. Obstarání důkazů o špatném zacházení by pro stěžovatele v takové situaci bylo krajně obtížné. Pokud jsou totiž jedinými svědky oběť a policisté, tak by zpravidla proti sobě stálo osamocené tvrzení stěžovatele a několika policistů, a stěžovatel by tudíž z povahy věci důkazní břemeno mohl unést jen výjimečně. K použití této vyvratitelné domněnky však musí osoby, které tvrdí, že jsou oběťmi násilí, prokázat, že se ... | |
| II. ÚS 3573/18 | 19. 3. 2019 | 1. Uložení pokuty (§502 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních) je jedním z opatření aktivně chránících právo na nerušený rodinný život (čl. 10 odst. 2 Listiny, čl. 8 Úmluvy). Jeho účelem je vynucení splnění povinnosti uložené povinnému soudem ve prospěch oprávněného, založené vykonávaným titulem, tzn. nikoliv jeho sankcionování. Pokud však ze zjištěných okolností vyplývá, že povinný nemůže plnit povinnost stanovenou soudem, a to i přes zjevnou a odpovídající snahu, nelze považovat podmínky stanovené zákonem pro uložení pokuty za naplněné. 2. Jakkoliv se Ústavní soud ztotožňuje s východisky obecných soudů, které svým postupem sledovaly prosazení obecně žádoucího cíle v podobě zachování vzájemného vztahu mezi nezletilým a jeho prarodiči, nemůže v žádném případě akceptovat skutečnost, že se ho snaží dosáhnout bez ohledu na vůli (přání) nezletilého dítěte, které lze pro jeho věk již považovat za natolik rozumově a emocionálně vyspělé, že je schopno uvědomit si dosa ... | |
| III. ÚS 3680/17 | 12. 3. 2019 | I. Ústavní stížnost proti usnesení soudního exekutora o odmítnutí přihlášky dle §336f odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, je ve smyslu §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zásadně přípustná. Proti tomuto usnesení totiž není přípustné odvolání, tímto usnesením zásadně ztrácí osoba, která odmítnutou přihlášku podala, postavení účastníka řízení, a tato osoba nemá ani dalších procesních prostředků k ochraně svých práv. II. Je-li účastník řízení o ústavní stížnosti vyzván k vyjádření k podání jiného účastníka, které obsahuje tvrzení, jež by v případě, že by bylo nepravdivé, zjevně vyžadovalo reakci vyzvaného účastníka řízení, a vyzvaný účastník tuto skutečnost nevyvrátí ani nepopře, Ústavní soud může z takového tvrzení při svém rozhodnutí vyjít jako z pravdivého, nevyvolávají-li další okolnosti případu o ní závažné pochybnosti. III. Obsahuje-li výrok individuálního právního aktu formulaci, která nen ... | |
| III. ÚS 3464/17 | 12. 3. 2019 | Prokázat v řízení o ústavní stížnosti povinnost, že právo na tlumočníka dle čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod došlo v konkrétním případě svého naplnění, je povinností soudu, před kterým bylo vedeno řízení, nikoliv jednotlivce, jemuž toto právo náleží. | |
| Pl. ÚS 14/18 | 12. 3. 2019 | Povinnost doplnit náležitost dovolání spočívající ve vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, ve lhůtě pro podání dovolání podle §241b odst. 3 první věty zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský soudní řád"), stejně jako z §243b občanského soudního řádu plynoucí neexistence povinnosti soudu vyzvat dovolatele podle §43 občanského soudního řádu, aby ve stanovené lhůtě odstranil vadu dovolání, kterou je absence řádného vymezení této náležitosti, jsou součástí zákonem stanoveného postupu, jímž se jednotlivec může v dovolacím řízení domáhat soudní ochrany ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V obou případech jde o zákonnou úpravu podmínek přístupu k soudu, jež sledují legitimní cíl, kterým je racionalizace, zpřehlednění a zrychlení dovolacího řízení, a jsou způsobilé tohoto cíle dosáhnout. Není s nimi přitom spojeno takové omezení přístupu k soudu, které by neresp ... | |
| III. ÚS 2532/17 | 5. 3. 2019 | Jestliže obecné soudy předem vyloučily existenci dobré víry stěžovatele a při rozhodování o vlastnickém právu stěžovatele nebraly v úvahu důvody reflektující konkrétní okolnosti případu a neposkytly ochranu základnímu vlastnickému právu stěžovatele tak, aby výsledné rozhodnutí bylo možno vnímat jako spravedlivé z hlediska vyvážené ochrany základních práv dotčených subjektů, dopustily se porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. | |
| III. ÚS 3813/18 | 5. 3. 2019 | Zakládá-li citovaný §73d odst. 3 trestního řádu právo obviněného domáhat se konání vazebního zasedání, pak je povinností soudu rozhodujícího o dalším trvání vazby umožnit obviněnému, aby mohl toto právo využít. Jestliže tedy příslušný soud obviněného, který je ve vazbě, v rozporu s §33 odst. 1 a 5 i §73d odst. 3 tr. řádu vůbec neinformuje o tom, že jím bude rozhodováno o dalším trvání jeho vazby, popřípadě kdy se tak stane (dokonce mu ani nedoručí návrh státního zástupce), a neposkytne mu lhůtu k vyslovení požadavku na konání vazebního zasedání, pak mu ve skutečnosti znemožní uplatnit právo žádat o konání vazebního zasedání a tohoto vazebního zasedání se zúčastnit [srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 3693/15 (N 82/81 SbNU 393)]. Od osobního slyšení lze upustit, avšak pouze tehdy, odmítl-li obviněný sám takovýto výslech expressis verbis nebo bránila-li výslechu objektivně nepřekonatelná překážka či docházelo-li k rozhodování soudu bezprostředně poté, co byl obvin ... | |
| III. ÚS 3456/18 | 5. 3. 2019 | I. Uloží-li soud v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, nesplnitelnou důkazní povinnost, učiní tak ústavně zakotvené právo na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci iluzorním, čímž dojde k porušení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod [srov. též nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2014 sp. zn. II. ÚS 1430/13 (N 143/74 SbNU 215)]. II. Soud poruší právo žalobce na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, posoudí-li uplatněný nárok na náhradu škody pouze tak, že žalobce nemá nárok na náhradu skutečné škody, aniž by hodnotil, zda jsou dány podmínky pro náhradu ušlého zisku, a to v situaci, kdy ze žaloby a dalších tvrzení uplatněných v řízení o žalobě lze dovodit, že se žalobce domáhal náhrady škody ve formě uš ... | |
| IV. ÚS 774/18 | 27. 2. 2019 | Obecné soudy porušily formalistickým přístupem právo stěžovatelky na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny, neboť se dostatečně nevypořádaly s námitkami stěžovatelky a s rozpory ve znaleckých posudcích a dospěly k ústavně nekonformnímu závěru o promlčení stěžovatelčina práva na odškodnění ztížení společenského uplatnění. Z individuálních a specifických okolností přezkoumávané věci nebylo s ohledem na provedené dokazování podle Ústavního soudu možné dospět k závěru, že si stěžovatelka již v roce 2007 musela být subjektivně vědoma na základě informací, které jí mohly být jako laikovi zprostředkovány jen stanovisky odborníků, že její stav se již nezvratně ustálil bez ohledu na to, že budou prováděny další operace. | |
| Pl. ÚS 37/16 | 26. 2. 2019 | 2 | Rozhodnutí o tom, které státní svátky a dny pracovního klidu a kolik těchto dní je namístě podpořit zákazem určitých pracovních činností, je věcí legislativního uvážení. Pokud se regulace prodejní doby nepříčí hodnotám ústavního pořádku a nevybočuje z národních a státních tradic, není podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy namístě ingerence Ústavního soudu do takového rozhodnutí zákonodárce. |
| III. ÚS 4274/18 | 26. 2. 2019 | V exekučním řízení se zásadně nepřezkoumává správnost exekučního titulu. Tato zásada ovšem neplatí bezvýjimečně. Důvody zastavení exekuce upravuje [ve spojení s §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů] ustanovení §268 občanského soudního řádu, přičemž není pochyb, že důvody dle jeho odstavce 1 pod písmeny a) až g) na nyní posuzovanou věc nedopadají. Dle písmene h) se nicméně exekuce zastaví také tehdy, jestliže je exekuce nepřípustná, "protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat". K tomu Ústavní soud již dříve konstatoval, že tento důvod pro zastavení exekuce je formulován všeobecně a jeho účelem je umožnit, aby výkon rozhodnutí byl zastaven i v jiných závažných případech, které pro jejich rozmanitost nelze s úplností předjímat, resp. podrobit konkrétnímu popisu [nález sp. zn. IV. ÚS 3216/14 ze dne 17. 12. 2015 (N 218/79 SbNU 503)]. Jako důvod k zastavení exekuce tak judikatura dovodila např ... | |
| III. ÚS 4129/18 | 26. 2. 2019 | Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| II. ÚS 2587/18 | 25. 2. 2019 | Neprovádí-li soud při rozhodování o stížnosti proti usnesení o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení dokazování, může rozhodnout v neveřejném zasedání. V nyní projednávané věci je však třeba vycházet z toho, že vědecký poznatek zásadně se týkající věrohodnosti důkazního prostředku, který byl použit v meritorním řízení o vině a trestu, je novou skutečností ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu, kterou je třeba dokazovat v obnovovacím řízení jako podmínku pro konání obnoveného řízení, a proto se na ni vztahují základní procesní práva stěžovatelů, zejména právo vyjádřit se ke všem provedeným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i zásada kontradiktornosti řízení. Pokud tak soud provádí, respektive doplňuje dokazování nosičem, který obsahuje vědecký poznatek, který není veřejný, a proto není stranám znám, musí dokazování provádět ve veřejném zasedání tak, aby byla zaručena všechna ústavně zaručená procesní práva stran. | |
| II. ÚS 819/18 | 22. 2. 2019 | Chybějící zákonný základ pro zásah do vlastnického práva chráněného článkem 11 Listiny nelze nahradit konstatováním orgánu veřejné moci, že zákon neposkytuje konkrétní procesní postup, jak se tohoto zásahu do práv nedopustit. Zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, (§90 odst. 3 ve spojení s §85 odst. 1) umožňuje správci daně prověřovat před vyměřením daně pouze tu část plnění, o nichž existují důvodné pochybnosti; nedává však správci daně pravomoc zadržovat nespornou část nadměrného odpočtu odvozenou od těch zdanitelných plnění, která jako nesporná nemohou být předmětem prověřování. | |
| I. ÚS 2832/18 | 19. 2. 2019 | V trestním řízení není požadavek, aby pravomocná rozhodnutí soudů nebyla měněna, bezvýhradný. Též proto čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod umožňuje obnovit řízení (v širším smyslu znovuotevření již jednou skončeného řízení), jestliže nové nebo nově odhalené skutečnosti nebo podstatná vada v předešlém řízení mohly ovlivnit rozhodnutí ve věci. Dovolací soud může přistoupit k zásahu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů v případě zjištění, že nesprávné provedení důkazního řízení bylo v rozporu se zásadami spravedlivého procesu. Právo na spravedlivé trestní řízení nicméně nesvědčí státnímu zástupci, který podal dovolání v neprospěch obviněného. Opakované trestní stíhání po pravomocném zprošťujícím rozsudku, ač nebyly splněny podmínky pro "obnovu řízení" vymezené v čl. 4 odst. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, představuje zásah orgánu veřejné moci porušující základní právo zaručené ústavním pořádkem. | |
| I. ÚS 2657/18 | 19. 2. 2019 | Zastává-li odvolací soud názor, že některé typově určené skutečnosti vůbec nemohou být významné pro úvahu o rozporu s dobrými mravy, a dovolatel zastává názor opačný, jde o otázku směřující k učinění obecného právně interpretačního úsudku o tom, jaké skutečnosti vůbec mohou být relevantní pro právní závěry soudu (a mají tedy být v řízení prokazovány). Tato otázka není vyřešena obecným sdělením dovolacího soudu, že závěr o rozporu právního jednání s dobrými mravy lze přezkoumat pouze v případech zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení, neboť toto sdělení neodpovídá na to, co může být relevantní úvahou, jejíž přiměřenost by následně mohla být hodnocena ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu. Konstatuje-li dovolací soud, že se nebude dovoláním meritorně zabývat, neboť předestřená právní otázka již byla v jeho judikatuře vyřešena, avšak odkáže pouze na rozhodnutí, ze kterých řešení dovolací otázky nevyplývá, odpírá dovolateli soudní ochranu práva stanoveným pos ... | |
| III. ÚS 1367/16 | 19. 2. 2019 | Vedení exekučního řízení za situace, kdy z doložených tvrzení povinného bez nutnosti dalšího dokazování jasně vyplývá, že stěžovatel žádnou svoji právní povinnost vyplývající z exekučního titulu nejen neporušil, ale ani porušit nemohl, je porušením ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a také vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Taková skutečnost totiž může být důvodem pro zastavení exekuce (výkonu rozhodnutí) podle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, jejž je namístě - ve výjimečných případech - použít pro odstranění zjevné nespravedlnosti. | |
| IV. ÚS 2906/18 | 19. 2. 2019 | I. Požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí je o to naléhavější, dospěje-li odvolací soud k rozdílnému právnímu názoru než soud nalézací. Odvolací soud musí v takovém případě zohlednit všechna pro posouzení věci relevantní hlediska a uceleně vypořádat okolnosti, které v řízení vyšly najevo, i právní závěry soudu nalézacího. Není-li z rozhodnutí odvolacího soudu zřejmé, jak uvedené právní závěry z jím provedených důkazů dovodil, porušil právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Ustanovení §916 občanského zákoníku má mít podle svého účelu v zájmu zaopatření nezletilého dítěte sankční charakter vůči povinnému rodiči, který se vyhýbá své povinnosti doložit soudu řádně příjmy a poměry. Jeho aplikace však nepůsobí sankčně tehdy, je-li zákonem stanovená fiktivní výše příjmů nižší než skutečné příjmy povinného rodiče. Soud proto v každém jednotlivém případě zváží, zda pro aplikaci uvedeného ustanovení, které má mít i nadále sankční charakt ... | |
| Pl. ÚS 21/17 | 12. 2. 2019 | 2 | Ústavní soud ve svých rozhodnutích již vícekrát konstatoval, že princip právní jistoty nelze ztotožnit s požadavkem na absolutní neměnnost právní úpravy, která podléhá mimo jiné sociálně-ekonomickým a technickým změnám, jež mohou vyžadovat reflexi například také v nárocích kladených na bezpečnost silničního provozu a na okolnosti s ním spojené. Pojem "veřejný zájem" chápaný v širším slova smyslu jako zájem obecně prospěšný (žádoucí) či ochraňující s sebou významově v prvé řadě nese aspekt obecnosti. Je považován za nutný předpoklad úvah o prvotní mocenské regulaci společenských vztahů zákonem. V případě zákona č. 196/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, tímto veřejným zájmem (a tedy cílem, resp. účelem právní regulace) je mimo jiné zvýšení bezpečnosti silničního provozu a ochrana života a zdraví jeho účastníků. Od veřejného zájmu ve výše uvedeném širším smyslu je nutno odlišit "veřejný zájem" [v ú ... |
| III. ÚS 2204/17 | 12. 2. 2019 | I. Závěr o tom, že má soud podmínky polepšení se a pozitivní prognózy vedení řádného života do budoucna za splněné, náleží učinit jen a pouze příslušnému soudu, a to plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, zásadou vyhledávací a zásadou materiální pravdy. II. Účelem trestního řízení, včetně řízení vykonávacího, není získat doznání obviněného, resp. odsouzeného. Prokázat "polepšení se" ve smyslu §88 odst. 1 trestního zákoníku je možno i bez toho, aby se odsouzený výslovně doznal, vyplývá-li z jiných důkazů či okolností, že v dostatečné míře nabyl kritický náhled na svou trestnou činnost. III. Odporující právu na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je proto takový výklad podmínky "prokázání polepšení se" dle §88 odst. 1 trestního zákoníku, který za nepodkročitelnou podmínku pro závěr, že odsouzený prokázal polepšení se, považuje jeho doznání se k trestnému činu, za nějž mu byl uložen trest odnětí svobody, z jehož výkonu žádá o podmíněné propušt ... |