| spisová značka |
datum rozhodnutí |
význam | právní věta |
| III. ÚS 2300/18 | 10. 3. 2020 | I. Podstatou ochrany jména podle čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je právo každého člověka na to, aby byl bez ohledu na své společenské postavení označován vždy svým skutečným jménem. Proto má pro jednotlivce hluboký osobní význam, aby jeho jméno nebylo komoleno, zvláště pak do podoby evokující hanlivé označení. II. Svoboda projevu nemá vést k tomu, aby byla jakákoliv osoba ¬– včetně osob veřejně činných – v očích veřejnosti samoúčelně cíleně zesměšňována. Informování o věcech veřejných médii za použití prostředků dotýkajících se lidské důstojnosti, osobní cti či jména určité osoby nemůže být ospravedlněno ani snahou zabránit komukoliv získat mandát pro výkon veřejné funkce. Prosazování aktivistického přístupu nebo kampaně médií zaměřené na konkrétní osobu jen s cílem ji difamovat, nadto způsobem vybočujícím z obecně uznávaných pravidel slušnosti, a znevýhodnit ji tak v politickém boji o veřejnou funkci, nemůže požívat soudní ochrany. III. Přestože hodnotící soud na adr ... | |
| III. ÚS 392/20 | 10. 3. 2020 | 1. Autonomie vůle představuje elementární podmínku fungování právního státu a jde o jeden z projevů vázanosti státní moci zákonem podle čl. 2 odst. 3 Listiny a podle čl. 2 odst. 4 Ústavy. Má dvě strukturální dimenze: (1.) státní mocí lze do autonomní sféry jednotlivce (včetně jeho autonomních volních projevů) zasahovat jen v rámci daném výslovným svolením (pokynem) zákonodárce, a (2.) jednotlivec může v rámci činit vše, co mu zákon nezakazuje (nebo v čem ho neomezuje). V této druhé dimenzi je pak autonomie vůle vůči státní moci přímo vykonatelná. 2. Bezprostřední aplikovatelnost autonomie vůle se projevuje v tom, že interpretuje-li soud v soudním řízení mezi účastníky uzavřenou smlouvu, musí k ní přistupovat nikoliv tak, že tato má být bezvadná, ale tak, že v ní jednotlivec vyjádřil, co chce (resp. co chtěl) dosáhnout. Jednotlivec tedy činí, co mu zákon nezakazuje a soud jej výkladem jeho právního jednání (např. interpretací jím uzavřené smlouvy) nesmí nutit k tomu, co mu zákon výslovn ... | |
| III. ÚS 4047/19 | 10. 3. 2020 | I. „Závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem nebo proto, že zákon obchází, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení. Nelze vystačit pouze s gramatickým výkladem. Významnou roli zde hraje především výklad teleologický. Je proto nutné se vždy ptát po účelu zákonného příkazu či zákazu.“ [nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2005 sp. zn. II. ÚS 87/04 (N 75/37 SbNU 63)]. II. Přiměřeným užitím tohoto právního názoru při výkladu §196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, lze dospět k nezpochybnitelnému závěru, že toto ustanovení je výrazem zásady ochrany menšinových společníků a zásady ochrany všech společníků před svévolí statutárních orgánů. III. Ponechaly-li obecné soudy stranou pozornosti, že v posuzované věci neměla vedlejší účastnice žádné menšinové společníky, že předmětná kupní smlouva nemohla být projevem svévole statutárních orgánů na úkor společníků, když oba (jediní) společníci byli současně smluvní stra ... | |
| III. ÚS 1251/19 | 10. 3. 2020 | Určením odměny advokáta ustanoveného soudem opatrovníkem podle zákona upravujícího trestní odpovědnost právnických osob (§34 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim) s odkazem na §9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, dochází k porušení zásady rovnosti v návaznosti na právo podnikat a právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. | |
| II. ÚS 4029/19 | 10. 3. 2020 | Akceptace a legitimita soudů v podmínkách právního státu nemůže být primárně založena na jejich mocenském působení, nýbrž na přesvědčivosti argumentace. Nezávislost a nestrannost soudů a soudců by proto neměla být vykládána tak, že se soudci nemají nechat „ovlivňovat“ jinými právními názory, nýbrž že předložené (alternativní) názory, pokud se s nimi neztotožní, mají co nejpřesvědčivěji vyvrátit, tedy překonat vlastní a kvalitnější argumentací. Zmiňovaná nezávislost soudců představuje pojistku proti jejich nepřípustnému ovlivňování ze strany jiných mocenských složek a také rozličných soukromých zájmů. Určitě však nemá být interpretována jako možnost soudců zcela ignorovat odlišné právní názory, které předestře účastník řízení. Jednoduše vyjádřeno, nezávislost soudců je systémová a zcela nezbytná podmínka efektivního fungování justice, nikoliv výraz intelektuální nadřazenosti soudců. | |
| IV. ÚS 286/20 | 10. 3. 2020 | Jednal-li účastník řízení před obecnými soudy v důvěře ve správnost poučení o nepřípustnosti opravného prostředku a nevyčerpal-li proto mimořádný opravný prostředek (dovolání), nemůže mu být tato skutečnost na překážku při podání ústavní stížnosti a při posouzení její přípustnosti podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; jinak by došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| IV. ÚS 2877/19 | 10. 3. 2020 | I. Přezkoumává-li se v trestním řízení nutnost trvání ústavní formy ochranného opatření, je třeba z hlediska dokazování rozlišovat, zda dotčená osoba (chovanec) zpochybňuje správnost původní diagnózy, jako základu pro nařízení ochranného opatření jako celek (ex tunc), anebo zda zpochybňuje nutnost jeho dalšího trvání v důsledku probíhající terapie (ex nunc); skutečnost, že chovanec odmítá podstupovat léčebné procedury, však nemůže být právní ani faktickou překážkou pro to, aby mu byla odpírána možnost zpochybňovat správnost původní diagnózy. II. Nelze-li provést potřebná „ověřovací“ vyšetření bezodkladně v rámci zabezpečovací detence, je třeba přesunout chovance do zařízení, kde bude možné takové vyšetření provést. Opačný postup je v rozporu s čl. 8 odst. 2 ve spojení s čl. 36 odst. 1 a 4 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Je-li však takové pochybení zjištěno v řízení před Ústavním soudem, který současně zruší napadená rozhodnutí obecných soudů v takové věci, není již třeba pos ... | |
| II. ÚS 3539/19 | 6. 3. 2020 | V projednávaném případě z předloženého soudního spisu vyplývá, že odvolání vedlejšího účastníka proti výroku o náhradě nákladů řízení nebylo stěžovateli doručeno. Odvolací soud poté, aniž by ve věci nařídil jednání, na základě tohoto odvolání změnil usnesení ve výroku II. tak, že stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal s ohledem na ustanovení §150 občanského soudního řádu. Žádnému z účastníků pak nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Krajský soud v Ostravě tedy neposkytl stěžovateli žádnou možnost se k podanému odvolání vyjádřit a při svém rozhodování měl tudíž k dispozici pouze argumentaci vedlejšího účastníka, aniž by dal stěžovateli možnost předložit argumenty vlastní. Ve světle shora uvedených argumentů a s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, zejména pak s ohledem na poslední nález v obdobné věci ze dne 17. 9. 2019 sp. zn. IV. ÚS 471/19 , tak musí Ústavní soud i v dané věci konstatovat, že řízení před odvolacím soudem nemělo kontradiktorní charakter ... | |
| II. ÚS 2929/18 | 6. 3. 2020 | Princip presumpce neviny a z něj plynoucí princip in dubio pro reo dle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod vyžadují, aby stát prokazoval vinu obviněného, a nikoli aby obviněný prokazoval svou nevinu. Při hodnocení shromážděných důkazů přitom nesmějí orgány činné v trestním řízení vycházet z předem pojatého přesvědčení, že obviněný spáchal čin, jenž je mu kladen za vinu. Pakliže i po provedení dokazování přetrvávají důvodné pochybnosti o existenci relevantních skutkových okolností případu nebo lze rozumně dospět k vícerým verzím skutkového děje, přičemž tyto pochybnosti nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, orgány činné v trestním řízení jsou povinny rozhodnout ve prospěch obviněného. Je-li při určování osoby pravděpodobného pachatele trestného činu využita tzv. vylučovací metoda, orgány činné v trestním řízení jsou povinny postupovat obzvláště obezřetně, korektním, jednoznačným a vyčerpávajícím způsobem eliminovat všechny další racionální varianty skutkového děje a ... | |
| II. ÚS 3379/19 | 6. 3. 2020 | Veřejná moc musí při posuzování soukromoprávních jednání postupovat vždy v souladu s právem na svobodné jednání ve smyslu čl. 2 odst. 3 Listiny a se zásadou pacta sunt servanda vyplývající z čl. 1 odst. 1 Ústavy. Tyto ústavní principy je nutno respektovat i ve vztahu k jednotlivým smluvním ujednáním. Vždy je třeba upřednostnit výklad smlouvy či smluvního ujednání, který zachovává jejich právní účinky, před výkladem, jenž jim je upírá. | |
| Pl. ÚS 26/19 | 3. 3. 2020 | 2 | Stanoví-li §9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, že při výkonu funkce opatrovníka jmenovaného soudem podle zákona upravujícího zvláštní řízení soudní (srov. zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů) se pro účely výpočtu odměny advokáta jako opatrovníka považuje za tarifní hodnotu částka 1 000 Kč, pak takové pravidlo podle Ústavního soudu porušuje zásadu rovnosti v návaznosti na právo podnikat a právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. |
| III. ÚS 4284/18 | 3. 3. 2020 | I. Ideálem kompenzace vazby je její započtení do trestu odnětí svobody. Tento ideál přitom musí mít státní orgány na paměti při každém rozhodování o vazbě i při rozhodování o započtení vykonané vazby do trestu odnětí svobody. Úvaha o možné výši uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody, do nějž by vazba v budoucnu mohla být započtena, musí být přítomna při každém rozhodování o vazbě. II. Jestliže byl soudem prvního stupně obviněnému uložen jiný než nepodmíněný trest odnětí svobody a další pokračování trestního stíhání je závislé výlučně na vůli obviněného, neboť státní zástupce proti takovému rozhodnutí nepodal opravný prostředek, a jediný úkon trestního řízení, kterému by se měl obviněný podrobit, je pouze doručení tohoto rozhodnutí, je vazba zcela vyloučena. V takovém případě není přípustné ani vydání příkazu k zatčení ani konání vazebního zasedání. III. Vazba ani hrozba vazbou nesmějí být prostředkem k doznání obviněného. Vzdání se práva na podání opravného prostředku proti odsu ... | |
| III. ÚS 2118/19 | 3. 3. 2020 | Zvláštní úpravu způsobu náhrady nákladů vzniklých v řízení před Ústavním soudem odlišnou od civilního soudního řízení je nutno vnímat optikou toho, že Ústavní soud, jak vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí v čl. 87 Ústavy součástí soustavy obecných soudů, a jeho postavení ve vztahu k obecným soudům je limitováno čl. 83 Ústavy. Byť by tedy dospěl obecný soud k závěru, že náklady vzniklé účastníkovi v řízení před Ústavním soudem jsou náklady potřebnými k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl, nemůže rozhodnout o přiznání jejich náhrady, neboť k tomu je oprávněn postupem podle §62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, pouze Ústavní soud. Nerespektoval-li vrchní soud uvedené rozhraničení a aplikoval ve věci §142 odst. 1 o. s. ř. i na náhradu nákladů vzniklých v řízení před Ústavním soudem, nedostál požadavku předvídatelnosti práva a právní jistoty, čímž porušil základní právo stěžovate ... | |
| III. ÚS 329/20 | 3. 3. 2020 | Plynutí lhůty pro podání stížnosti proti rozhodnutí o vzetí do vazby se odvozuje od doručení písemného vyhotovení usnesení. Bez ohledu na skutečnost, že při ústním vyhlášení usnesení se vedle výroku sděluje i podstatná část odůvodnění, je garantována možnost seznámit se s písemným odůvodněním usnesení, porozumět argumentaci soudu a zvážit možnost obrany proti němu pro kvalifikované podání stížnosti klíčová. Pokud proto městský soud odmítl stížnost stěžovatele, kdy lhůta k podání stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby ještě nezačala běžet, porušil ústavně zaručené základní právo stěžovatele na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1, 4 Listiny a právo na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny. | |
| IV. ÚS 2352/19 | 3. 3. 2020 | Jestliže Nejvyšší soud nevzal v úvahu specifický kontext věci a nedal stěžovatelkám možnost vyjádřit se k procesnímu vývoji a náležitě svá dovolání upravit, porušil jejich právo na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nevysvětlí-li obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně a srozumitelně svoji úvahu o obracení důkazního břemene vůči konkrétním účastníkům řízení v tzv. medicínských sporech, porušuje tím právo na soudní ochranu účastníků podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| IV. ÚS 2352/19 | 3. 3. 2020 | Jestliže Nejvyšší soud nevzal v úvahu specifický kontext věci a nedal stěžovatelkám možnost vyjádřit se k procesnímu vývoji a náležitě svá dovolání upravit, porušil jejich právo na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Nevysvětlí-li obecný soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně a srozumitelně svoji úvahu o obracení důkazního břemene vůči konkrétním účastníkům řízení v tzv. medicínských sporech, porušuje tím právo na soudní ochranu účastníků podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| I. ÚS 2140/19 | 25. 2. 2020 | Zjevné a neodůvodněné odchýlení se od ustálené judikatury ohledně místní příslušnosti určené podle §88 písm. b) občanského soudního řádu je porušením práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| III. ÚS 3132/19 | 25. 2. 2020 | Zastoupení nezletilého zákonným zástupcem v řízení před soudem nemusí být za všech okolností z hlediska zájmu nezletilého zastoupením řádným. Zastupuje-li zákonný zástupce nezletilého jen formálně, nečiní žádné procesní úkony k ochraně jeho práv, pak jedná v rozporu s jeho zájmy i samotným účelem zastoupení. Jde v podstatě o srovnatelnou situaci, jako kdyby nezletilý nebyl vůbec zastoupen. Povinností soudu v takové situaci proto je vždy přinejmenším zvážit, zda jsou v konkrétní věci dány podmínky pro ustanovení opatrovníka podle §29 odst. 1 občanského soudního řádu. Jsou-li dány a není-li dítěti opatrovník ustanoven, dochází k porušení jeho práv plynoucích z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. | |
| III. ÚS 2748/18 | 25. 2. 2020 | Odchýlit se od závěrů soudu prvního stupně při současném potvrzení rozhodnutí napadeného odvoláním, není odvolacímu soudu zapovězeno, takový jeho postup však vyžaduje, aby účastníci řízení byli seznámeni s možným odlišným hmotněprávním posouzením, a byla jim tak umožněna adekvátní reakce za účelem zaujetí svého procesního postoje k situaci, která doposud nebyla zvažována. Jestliže odvolací soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru o věcné správnosti rozsudku nalézacího soudu, avšak na základě právního názoru odlišného od názoru nalézacího soudu, přičemž tento svůj názor účastníkům nesdělil a neposkytl jim možnost se k němu vyjádřit, porušil tím základní právo účastníků na soudní ochranu a jejich právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, zaručené v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. | |
| III. ÚS 926/18 | 25. 2. 2020 | Z §22 odst. 1 písm. a) a odst. 5 zákona č. 67/1960 Sb., o výrobě, rozvodu a využití topných plynů (plynárenský zákon), ve spojení s §22 odst. 3 zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny (elektrisační zákon), vyplývalo, že oprávnění zřídit a provozovat na cizím pozemku plynovodní síť a odpovídající věcné břemeno vzniká právní mocí stavebního povolení. Bylo-li ke stavbě přípojky vysokotlakého plynovodu vydáno pravomocné stavební povolení, věcné břemeno vzniklo. Tento závěr vyplývá z principu tzv. presumpce správnosti správního aktu, podle kterého je i vadný správní akt platný (nejde-li o nicotný právní akt) a vyvolává zamýšlené právní důsledky. Zákon tudíž chrání stavebníka (jeho nabytá práva), který postavil stavbu v souladu s pravomocným stavebním povolením, i když bylo stavební povolení později zrušeno. Proto věcné břemeno, kterému odpovídá povinnost trpět výkon oprávnění zřizovat a provozovat na cizích pozemcích plynovodní sítě v rozsahu vyplývajícím z rozhodnutí ... | |
| III. ÚS 2316/18 | 20. 2. 2020 | Ze zákona České národní rady č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v části, která byla novelizována zákonem č. 296/2017 Sb., nelze dovodit oprávnění státu závažně a nadměrně ztížit uplatnění práva na přístup k soudu zpoplatněním podání odvolání v řízení o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem, neboť v tomto zákoně pro to chybí výslovná úprava vyžadovaná v čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (lex scripta et stricta), a dovozování takové povinnosti bez zákonného podkladu je proto v rozporu s principem zákonnosti výkonu státní moci (zákazem svévole) podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. | |
| IV. ÚS 2672/19 | 19. 2. 2020 | I. Ústavní stížnost proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nároku cestujícího, který je spotřebitelem, na zaplacení částky nepřevyšující 50 000 Kč, uplatněném jako náhrada za zmeškaný let podle čl. 5 odst. 1 písm. c) ve spojení s čl. 7 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. 2. 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91, nebo náhrada nákladů podle čl. 8 odst. 3 tohoto nařízení, není přípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jestliže stěžovatel nevyčerpal dovolání, jehož přípustnost závisí na splnění některé z podmínek podle §237 občanského soudního řádu. Takovéto dovolání není nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť ve věci jde o vztahy ze spotřebitelských smluv. II. K porušení základního pr ... | |
| I. ÚS 4212/18 | 18. 2. 2020 | Součástí práva na spravedlivý proces je mimo jiné i vytvoření prostoru pro to, aby každý účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek v kontradiktorním schématu řízení nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů. | |
| I. ÚS 3767/19 | 18. 2. 2020 | Jestliže byl dovolatel v dovolacím řízení zastoupen advokátem, podané dovolání však v rozporu s §241 odst. 4 občanského soudního řádu nebylo sepsáno jím, ale dovolatelem samotným, pak měl soud prvního stupně podle §241b odst. 2 ve spojení s §104 odst. 2 občanského soudního řádu učinit vhodná opatření k odstranění nedostatku této podmínky, zejména jej vyzvat k jeho odstranění a za tímto účelem mu určit přiměřenou lhůtu. V souladu s §241b odst. 3 občanského soudního řádu by tím dovolateli vznikl prostor k dodatečnému splnění uvedené podmínky, a to bez ohledu na to, zda v mezidobí již uplynula lhůta k dovolání podle §240 občanského soudního řádu. Zastavení řízení usnesením dovolacího soudu bez toho, aby stěžovatel měl možnost uvedený nedostatek odstranit, ačkoliv jinak dovolání mohlo být věcně projednáno (tj. nebyl by u něj dán jiný důvod odmítnutí či zastavení řízení o něm, jehož posouzení by nezáviselo na uvážení soudu, který o něm rozhoduje), má za následek porušení základního práva do ... | |
| I. ÚS 2002/19 | 18. 2. 2020 | Přijatelný závěr soudu musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, přičemž je nezbytné, aby soud své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnil. Pokud se omezil v zásadě pouze na obecné a paušální odůvodnění, opřené zejména o prostou citaci příslušného ustanovení konkrétní vyhlášky, nepostupoval v souladu se zaručenými ústavními zásadami spravedlivého procesu a jeho závěr je v zásadě nepřezkoumatelný. Pokud navíc nebyla stěžovateli dána možnost seznámit se s podaným odvoláním a argumentovat v tomto směru, například také poukazem na předchozí rozhodnutí téhož soudu v obdobné věci, dochází k porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. | |
| II. ÚS 510/19 | 14. 2. 2020 | I po novelizaci provedené zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, je třeba zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a sazebník soudních poplatků vykládat se zřetelem k právu na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod tak, že odvolání v řízení o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem nepodléhá soudnímu poplatku. | |
| IV. ÚS 1466/19 | 12. 2. 2020 | I. Rozhoduje-li stížnostní soud o stížnosti proti vazebnímu usnesení soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žádost obviněného o propuštění z vazby a v jehož případě se v souladu s §73d odst. 3 trestního řádu nekonalo vazební zasedání, a obviněný výslovně požádá o projednání této stížnosti ve vazebním zasedání, stížnostní soud nemusí obviněného slyšet pouze v případě, že jsou i v tomto případě splněny podmínky pro nekonání vazebního zasedání podle §73d odst. 3 trestního řádu, neboť dané ustanovení se užije obdobně i v řízení o stížnosti podle §74 odst. 1 trestního řádu. II. Vazební zasedání se tak musí konat, jestliže v době rozhodování stížnostního soudu již uplynula doba šesti týdnů od posledního slyšení obviněného ve smyslu §73d odst. 3 písm. b) trestního řádu, byť v době rozhodnutí soudu prvního stupně k jejímu uplynutí ještě nedošlo. Jiný výklad by vedl k tomu, že by v řízení o stížnosti nebyla efektivně omezena doba, která může uplynout od posledního slyšení stěžovatele i pře ... | |
| Pl. ÚS 38/17 | 11. 2. 2020 | 2 | I. Zásah do soukromí je méně intenzivní v situaci, kdy veřejný funkcionář musí oznámení o majetku, příjmech a závazcích pouze podat, na rozdíl od situace, kdy takové oznámení podává s vědomím, že se vzápětí jeho majetkové poměry stanou bez dalšího "věcí veřejnou", tedy se stanou součástí veřejně přístupného registru oznámení. Čím širší okruh osob a bez omezení se může s majetkovými poměry veřejného funkcionáře seznámit, tím intenzivnější zásah do soukromí může tato osoba pociťovat. Shledal-li proto Ústavní soud napadená ustanovení zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, týkající se samotné úpravy podávání oznámení o majetku, příjmech a závazcích za ústavně konformní, neaproboval tím bez dalšího, že je ústavně konformní i režim zveřejňování (resp. zpřístupnění) takto získaných údajů. II. Má-li být cílem nahlížení do registru prevence či odhalení střetu zájmů, resp. zvýšení důvěry veřejnosti v činnost veřejné moci, nikoli pouhé uspokojení osobní zvědavosti, ... |
| Pl. ÚS 4/17 | 11. 2. 2020 | 2 | I. V demokratickém právním státě jsou volby řádně vedenou soutěží [čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 1 a čl. 5 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] o důvěru a mandát od voličů, nikoli o ovládnutí státu za účelem využití či dokonce zneužití jeho kapacit a zdrojů jejich vítězem; stát není podnik a služba státu je honorována, výkon veřejné funkce pak není podnikáním, natož správou vlastního majetku. Proto je povinností demokratického právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy) nejen vytvořit veřejnému funkcionáři takové podmínky, aby mohl svou funkci řádně vykonávat, ale také zamezit tomu, aby takto svěřenou moc mohl využívat k prosazování vlastních (osobních) zájmů na úkor zájmu veřejného, a tím i důvěry veřejnosti. II. Pojem "volební zákon" (jako jednu ze součástí právního řádu) použitý v čl. 40 Ústavy nelze ztotožňovat s jakoukoli (každou) úpravou provádění voleb, nýbrž jen s tím, co ústavní pořádek spojuje s volbami jako procesem realizace práva na sebeorganizaci nositele moci ve formě usta ... |
| IV. ÚS 3740/19 | 11. 2. 2020 | Nezabývají-li se orgány činné v trestním řízení možností, že by jediný člen statutárního orgánu, který je vyloučen podle §34 odst. 4 věty první zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, mohl zvolit právnické osobě zmocněnce, který by hájil její nejlepší zájmy a zvolil nejvhodnější strategii pro řízení, dopouští se neproporcionálního zásahu do stěžovatelčina práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Šetření podstaty práva právnické osoby na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod odpovídá požadavek, aby výzva podle §34 odst. 4 věty druhé zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, měla obligatorní charakter. | |
| III. ÚS 2440/19 | 11. 2. 2020 | K projednání věci samé není třeba ve smyslu §115a o. s. ř. nařídit u soudu jednání, jen jestliže účastníci řízení prostřednictvím jimi předložených listinných důkazů a svých shodných tvrzení unesli břemeno tvrzení a břemeno důkazní a jestliže podkladem pro rozhodnutí soudu ve věci samé byl těmito důkazy (popřípadě též pomocí shodných tvrzení účastníků) zjištěn skutkový stav věci. V opačném případě nelze postupovat podle §115a o. s. ř. a soud musí nařídit jednání, i kdyby se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali anebo s rozhodnutím věci bez nařízení jednání výslovně souhlasili. Rozhodnutí ve věci samé bez nařízení jednání podle §115a o. s. ř. tak nelze založit na tom, že některý z účastníků neunesl břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008 sp. zn. 29 Cdo 543/2008). | |
| III. ÚS 2478/18 | 11. 2. 2020 | Schází-li v dovolání vedlejších účastníků vymezení toho, v čem spatřují splnění předpokladů jeho přípustnosti, jakož i důvodu dovolání (§237 až 238a, §241a odst. 1 o. s. ř.), nebyl oprávněn Nejvyšší soud toto dovolání věcně přezkoumat. Tím, že Nejvyšší soud posuzoval takové dovolání po věcné stránce, aniž by nejprve zkoumal, zda je přípustné, porušil ústavně zaručené právo stěžovatelů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| II. ÚS 204/20 | 11. 2. 2020 | Ustanovení §151 odst. 2 trestního řádu nezakládá bez dalšího nárok obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů za jakýkoliv úkon právní služby poskytnutý obviněnému v průběhu nutné obhajoby v souvislosti s jeho trestní věcí. Obecný soud musí při rozhodování o návrhu obhájce na přiznání odměny a náhrady nákladů hotových výdajů podle §151 odst. 3 trestního řádu vždy zhodnotit, zda úkon právní služby nebyl z hlediska účelu povinného zastoupení při celkovém zohlednění průběhu trestního řízení neúčelný, a z tohoto důvodu nadbytečný. Pokud by tomu tak bylo, pak z takovéhoto úkonu nevzniká obhájci uvedený nárok vůči státu, neboť i když byl tento úkon právní služby učiněn na žádost obviněného či s jeho souhlasem, samotný nesloužil zajištění povinného zastoupení. Neúčelnost úkonu právní služby musí být zjevná a pro obhájce předvídatelná. Bylo by v rozporu s principem legitimního očekávání a zásadou předvídatelnosti práva podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, jestliže by obecný soud učinil ... | |
| I. ÚS 1833/18 | 6. 2. 2020 | Všeobecné obchodní podmínky nesmějí být v rozporu s kogentními ustanoveními zákona. Aplikace zákona obecnými soudy bez řádné interpretace a rozšíření hypotézy kogentního ustanovení i na případy, na něž zjevně nedopadá, porušuje právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Právní následky zadržení platební karty bankomatem nelze stavět naroveň s následky její ztráty. | |
| Pl. ÚS 15/19 | 4. 2. 2020 | 2 | Pod pojem "trestnost činu" užitý v čl. 40 odst. 6 Listiny spadá i hmotněprávní úprava zániku trestní odpovědnosti a odpovědnosti za přestupek včetně promlčení trestní odpovědnosti a zániku odpovědnosti za přestupek uplynutím promlčecí doby. |
| I. ÚS 1860/19 | 4. 2. 2020 | Odstoupení od dohody o vině a trestu obviněným, resp. jeho odvolání prohlášení, že spáchal skutek, pro který je v daném řízení stíhán a jehož se týká sjednaná dohoda o vině a trestu, je možné až do doby, než se ve veřejném zasedání soud odebere k závěrečné poradě k rozhodnutí o návrhu státního zástupce na schválení dohody o vině a trestu. Soud v takovém případě nemůže schválit dohodu o vině a trestu a musí věc vrátit státnímu zástupci k došetření podle §314r odst. 2 tr. řádu. Schválení dohody proti vůli obviněného je zásahem do práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| Pl. ÚS 23/19 | 28. 1. 2020 | 2 | Stanoví-li §9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, že při výkonu funkce opatrovníka ustanoveného soudem podle zákona upravujícího trestní odpovědnost právnických osob (srov. §34 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim) se pro účely výpočtu odměny advokáta jako opatrovníka považuje za tarifní hodnotu částka 1 000 Kč, pak takové pravidlo podle Ústavního soudu porušuje zásadu rovnosti v návaznosti na právo podnikat a právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. |
| I. ÚS 1663/19 | 28. 1. 2020 | Zastoupení nezletilého zákonným zástupcem v řízení před soudem nemusí být za všech okolností (posuzováno vždy z hlediska zájmu nezletilého) zastoupením řádným. Problém vzniká, jestliže zákonný zástupce zastupuje nezletilého pouze formálně, nečiní žádné procesní úkony k ochraně jeho práv, v důsledku čehož jedná v rozporu s jeho zájmy i samotným účelem zastoupení. S ohledem na omezenou schopnost porozumět významu řízení nemusí mít nezletilý vůbec příležitost či možnost na nečinnost svého zákonného zástupce sám soud upozornit nebo se proti ní bránit, ačkoli případný nepříznivý výsledek řízení půjde k jeho tíži. Jde v podstatě o srovnatelnou situaci, jako kdyby nebyl vůbec zastoupen. Z těchto důvodů je povinností soudu v takové situaci vždy přinejmenším zvážit, zda jsou v konkrétní věci dány podmínky pro ustanovení opatrovníka podle §29 odst. 1 o. s. ř. Jsou-li dány a není-li dítěti opatrovník ustanoven, dochází k porušení jeho práv plynoucích z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svo ... | |
| III. ÚS 3213/19 | 28. 1. 2020 | Pokud stěžovatelka zaplatila soudní poplatek za dovolání řádně a včas a pro administrativní nedopatření soudu bylo řízení o dovolání pro nezaplacení soudního poplatku v plné výši zastaveno, došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, a tedy i práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. | |
| II. ÚS 78/19 | 24. 1. 2020 | Nezohlední-li obecný soud ochranu spotřebitele dle čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie a právní úpravu přijatou k zajištění této ochrany, postupuje v rozporu s čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10a a 4 Ústavy České republiky, a porušuje tím právo účastníků řízení na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. | |
| II. ÚS 2687/19 | 23. 1. 2020 | Ustanovení §9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, vychází z paušalizujícího a ničím nepodloženého předpokladu jednoduchosti a menší finanční náročnosti zastupování účastníků řízení advokátem jako ustanoveným opatrovníkem. To vede k porušení zásady rovnosti v návaznosti na právo podnikat a získávat prostředky pro životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. | |
| IV. ÚS 3819/18 | 22. 1. 2020 | V rozporu s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s právem na ochranu vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod není takový výklad, podle něhož nárok pronajímatele bytu jakožto jeho vlastníka podle §95 odst. 1 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění zákona č. 303/2013 Sb., na náhradu škody způsobené policií v souvislosti se zákrokem vyvolaným nájemcem, k němuž došlo v tomto bytě, není dán, jestliže bylo prokázáno, že tento pronajímatel nejenže měl odpovídající nárok na náhradu škody i vůči nájemci, ale že s ohledem na nájemcem složenou jistotu podle §2254 občanského zákoníku, kterou po dobu trvání nájemního vztahu disponoval, měl také reálnou možnost domoci se uspokojení tohoto nároku započtením své pohledávky proti pohledávce plynoucí z povinnosti předmětnou jistotu vrátit. | |
| IV. ÚS 4206/18 | 21. 1. 2020 | Mechanická interpretace a aplikace §457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, pro vypořádání synallagmatického vztahu, bez zohlednění konkrétních okolností souzené věci a principů vyjádřených v části první hlavě I zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, odporuje čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavně konformní je takový výklad, podle kterého nikdo nesmí těžit z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu (§6 odst. 2 věta druhá zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník); žádnému účastníku řetězce neplatných právních jednání nemá po jejich vypořádání zůstat po právu dvojí plnění. V případě řízení zahájeného pro vypořádání účastníků řetězce na sebe navazujících neplatných právních jednání je žádoucí (v mezích žalobního petitu) napravit protiprávní stav jako celek, soud proto také při posuzování povinnosti vrácení plnění musí zvážit efektivnost a smysl jednotlivých kroků, jež od účastníka k naplně ... | |
| IV. ÚS 3139/19 | 21. 1. 2020 | I. Ústavní stížnost proti usnesení, jímž byl právnické osobě v trestním řízení ustanoven opatrovník dle §34 odst. 5 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, je dle §75 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, přípustná, neboť proti takovému usnesení není přípustná stížnost. II. Institut opatrovníka právnické osoby v trestním řízení dle §34 odst. 5 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, je subsidiární povahy a mělo by jej být využíváno jen jako krajního prostředku, neboť vždy představuje zásah do práva právnické osoby na obhajobu v trestním řízení dle čl. 40 odst. 3 Listiny, který musí být proporcionální vzhledem k účelu, který sleduje. III. Je-li jediná osoba, která je oprávněna za právnickou osobu v trestním řízení jednat, vyloučena dle §34 odst. 4 věty první uvedeného zákona proto, že je ve stejné trestní věci obviněna, toto vyloučení se nevztahuj ... | |
| II. ÚS 4152/18 | 20. 1. 2020 | V posuzované věci stěžovatel od počátku řízení argumentoval mimo jiné tím, že vedlejší účastnicí učiněná nabídka jiného pracovního zařazení ve smyslu §73a odst. 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákoník práce") nebyla učiněna dostatečně určitým způsobem, neboť v ní nebylo uvedeno místo výkonu práce, což stěžovatel považoval za stěžejní faktor pro své rozhodnutí ohledně uzavření dohody o změně pracovního poměru; upozorňoval, že vedlejší účastnice řízení vykonává působnost po celém území České republiky. Přípustnost svého dovolání stěžovatel spatřoval ve vyřešení otázky podstatných náležitostí nabídky změny pracovního zařazení, která nebyla dle jeho názoru dosud v rozhodování Nejvyššího soudu vyřešena. Argumentoval tím, že na nabídku jiného pracovního zařazení ve smyslu §73a odst. 2 zákoníku práce je třeba subsidiárně použít §1732 odst. 1 občanského zákoníku, a proto musí obsahovat minimálně podstatné náležitosti pracovní smlouvy, tj. druh ... | |
| II. ÚS 141/19 | 17. 1. 2020 | V případech škody vzniklé v důsledku nadměrné délky řízení je prokazování příčinné souvislosti mezi nadměrnou délkou řízení a vznikem majetkové újmy, jakož i přesné výše vzniklé škody obtížné. To však nesmí bránit vzniku odpovědnostního vztahu. Soudy přitom v rámci ústavně konformního postupu musejí vycházet z obvyklého běhu událostí a nesmějí se dopouštět formalistického výkladu a kladení nesplnitelného důkazního břemene; v opačném případě by totiž došlo k faktickému vyprázdnění, a tím porušení základního práva na náhradu škody za nesprávný úřední postup podle čl. 36 odst. 3 Listiny. | |
| IV. ÚS 4037/19 | 16. 1. 2020 | Podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je nepřípustná ústavní stížnost proti usnesení o tom, že soudci nadřízeného soudu, kteří mají podle §16 odst. 1 občanského soudního řádu rozhodnout o vyloučení soudců rozhodujících v řízení o odvolání proti rozsudku ve věci samé, nejsou z projednání a rozhodnutí této věci vyloučeni. I kdyby totiž o stěžovatelem uplatněné námitce podjatosti soudců odvolacího soudu rozhodovali vyloučení soudci nadřízeného soudu, tato skutečnost by v případě nevyhovění této námitce sama o sobě neznamenala, že výsledek odvolacího řízení neobstojí z hlediska záruk spravedlivého procesu. Otázka, zda o odvolání nerozhodovali vyloučení soudci, by mohla být znovu posouzena v případném řízení o žalobě pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu. | |
| Pl. ÚS 22/19 | 14. 1. 2020 | 2 | Kritéria, na základě nichž se stanoví odlišné zacházení s obdobnými subjekty v obdobných (nebo dokonce stejných) situacích, musí být alespoň obecně rozumná a objektivizovaná. Neexistuje však rozumný důvod, aby opatrovníkovi-advokátovi, jenž chrání zájmy těžce nemocného člověka, byla poskytnuta násobně nižší odměna, než je tomu například u zástupce podle §30 o. s. ř. Tímto odlišným zacházením je proto porušena zásada rovnosti v návaznosti na právo podnikat a právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny. |
| I. ÚS 3131/19 | 14. 1. 2020 | V důsledku postupu okresního soudu, který, ač mu z jeho úřední činnosti muselo být známo, že matka nezletilé zanedbává výchovu dětí svěřených jí do péče, nezkoumal schopnost matky řádně hájit zájmy nezletilé a nezabýval se podmínkami pro ustanovení opatrovníka pro řízení, nebyly zájmy nezletilé v rozporu s čl. 11 odst. 1, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte řádně hájeny. | |
| I. ÚS 905/19 | 14. 1. 2020 | Při rozhodování o nákladech řízení soudního exekutora při zastavení řízení vedeného již jen pro náklady exekuce z důvodu zániku zástavního práva je třeba zvažovat, a to i s ohledem na konkrétní okolnosti věci a na procesní úkony povinného a oprávněného, přiměřenost výše nákladů přiznaných exekutorovi ve vztahu ke skutečné činnosti exekutora v průběhu exekuce. Rozhodnutím soudu postrádajícím jakékoliv úvahy v tomto směru došlo k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. |