Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2021

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
Pl. ÚS 6/21 22. 6. 2021 2 K zásahu Ústavního soudu do legislativní sféry z důvodu vad legislativního procesu může dojít pouze nebyla-li v rámci zákonodárného procesu dodržena jeho esenciální pravidla a pochybení dosahuje ústavněprávních rozměrů. Z projevu vůle prezidenta musí bez relevantních pochybností vyplývat, že prezident uplatňuje oprávnění vrátit přijatý zákon k novému hlasování, jinak nejde o vrácení zákona podle čl. 50 odst. 1 Ústavy. Podpis prezidenta není podmínkou vyhlášení zákona, přestože prezident je k podpisu přijatého návrhu zákona ústavně povinen. Z ústavního hlediska lze akceptovat ústavní praxi, která s odkazem na čl. 29 odst. 1 Ústavy a §29 odst. 1 písm. g) a §30 odst. 1 a 2 jednacího řádu Poslanecké sněmovny připouští zastoupení předsedy Poslanecké sněmovny některým z jeho místopředsedů i při podepisování zákonů, ač k tomu sama Ústava mlčí.
Pl. ÚS 93/20 22. 6. 2021 2 I. Podnikání v oblasti vzdělávání je – podobně jako např. ve zdravotnictví – charakteristické vyšší mírou přípustné veřejnoprávní regulace, neboť vzdělávání je veřejnou službou a stát jeho prostřednictvím naplňuje své pozitivní závazky plynoucí z čl. 33 Listiny základních práv a svobod. Z povahy věci tak existují činnosti, které jsou státem nejen regulovány, ale především přímo vytvářeny (bez konkrétního nastavení vzdělávací soustavy by vůbec neexistovaly). II. Ustanovení §16 odst. 4 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění zákona č. 82/2015 Sb., se nedotýká samotného jádra práva soukromých odborníků, působících v oboru dětské psychologie a speciální pedagogiky, na podnikání zaručeného čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, je jím sledován legitimní cíl a ve vztahu k jeho naplnění nejde o úpravu zjevně nerozumnou.
I. ÚS 444/18 22. 6. 2021 Rozhodování o osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 o. s. ř. musí být prosto jakýchkoli prvků libovůle a musí za všech okolností šetřit základní práva účastníků řízení. Důsledkem svévolné interpretace je situace označovaná jako denegatio iustitiae, jež představuje zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
II. ÚS 417/21 21. 6. 2021 Ústavněprávní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li být stát skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Osoba, která byla povinna se podrobit úkonům orgánů činných v trestním řízení, musí mít záruku, že pokud trestnou činnost nespáchala, dostane se jí odškodnění. Pokud by taková perspektiva neexistovala, nebylo by možné trvat na povinnosti jednotlivce taková omezení v rámci trestního stíhání snášet. Tato záruka musí být dána i v případě, jestliže je pro poškozenou osobu výše újmy či příčinná souvislost problematicky prokazatelná.
I. ÚS 2160/20 15. 6. 2021 Stanoví-li zákon lhůtu k podání opravného prostředku, je soud rozhodující o zachování lhůty povinen kontrolovat nejen doručení písemného vyhotovení, ale rovněž jeho případné zaprotokolování ihned po vyhlášení napadeného rozhodnutí.
III. ÚS 688/21 9. 6. 2021 Neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění jeho zákonných podmínek je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud zásadně respektuje takové nezávislé rozhodnutí obecných soudů, nicméně je povolán zasáhnout, vybočuje-li jejich výklad ze zásad spravedlivého procesu. Za takový exces lze považovat například rozhodování na základě zcela nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. Mimořádnost tohoto zákonného institutu ovšem neznamená, že by snad soudy měly možnost libovolného rozhodování či že by se na toto rozhodování nevztahovala povinnost rozhodovat předvídatelně a přesvědčivě. Je benevolencí státu rozhodnout, že odsouzený za určitých podmínek nemusí vykonat uložený trest celý. Soud musí opatřit dostatek aktuálních sku ...
III. ÚS 348/21 9. 6. 2021 V každé věci, v níž je uplatněna rozhodovací pravomoc obecných soudů, musí být zajištěn soulad mezi pořízeným audiozáznamem jednání (veřejného zasedání) soudu, v jehož průběhu dochází k vyhlášení rozhodnutí, písemným protokolem z tohoto jednání (veřejného zasedání), jakož i písemným vyhotovením samotného rozhodnutí tohoto soudu. Vyskytne-li se rozpor mezi písemným vyhotovením protokolu o úkonu a zvukovým záznamem, je třeba vycházet ze zvukového záznamu. Projev vůle soudu/soudce zachycený ve výroku usnesení proto musí být určitý, jasný a nevzbuzující pochybnosti o vůli orgánu, který je vydal, a to i v těch případech, kdy je usnesení vyhlašováno v průběhu jednání či veřejného zasedání a je zapisováno do protokolu.
III. ÚS 2269/20 9. 6. 2021 Legitimní očekávání původního vlastníka na vypořádání jeho historického majetku je ústavně chráněnou hodnotou, nástrojem jejíž ochrany se stala tzv. blokační ustanovení restitučních předpisů, vylučující za stanovených podmínek majetkové převody z titulu předmětu privatizace, kterým je, ve vztahu k historickému majetku církví se značným prodlením, jež nemá jít k tíži oprávněných osob, přijatá speciální úprava – §13 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Prolomení blokace majetku, který byl nebo mohl být dotčen restitucí, je připuštěno jen za okolností konkrétního případu zcela mimořádné povahy, jejichž absence znamená absolutní neplatnost samotného majetkového převodu podle §39 obč. zák., jakož i případných dalších majetkových dispozic (zásada nemo plus iuris transfere potest quam ipse habet). K preferenci vlastnického práva nabyvatele převedeného majetku či k prolomení blokace z důvodu vydržení pouhá dobrá víra nabyvatele nepostačuje. Za ...
III. ÚS 229/21 9. 6. 2021 Doručení odvolání ostatním účastníkům, jako jeden ze základních požadavků práva na spravedlivý proces (zásady kontradiktornosti řízení), má umožnit, aby byli seznámeni se skutkovými a právními argumenty odvolatele a aby mohli, budou-li to pokládat za potřebné k obraně svých zájmů, předložit soudu své protiargumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud má v rozhodnutí náležitě vypořádat. Není však povinností obecných soudů doručovat protistraně odvolání proti usnesení o návrhu na předběžné opatření před rozhodnutím odvolacího soudu vždy a v každém případě, především když by takové doručení nebylo účelné, vhodné či by jím dokonce mohl být zmařen účel předběžného opatření, tedy mimořádného procesního institutu, který musí být do jisté míry založen na prvku překvapivosti. Samotné porušení objektivních procesních pravidel ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces, ale teprve takové jejich porušení, jež by skutečně jednotlivce omezil ...
I. ÚS 809/19 7. 6. 2021 Od žádného účastníka řízení nelze spravedlivě očekávat, že až tak dalece odhadne, co může Nejvyšší soud učinit, pokud jednou v téže věci dovolání přijme k projednání a podruhé nikoliv. Namístě je spíše konstatovat, že uvedeným postupem došlo k porušení elementární zásady spravedlnosti, podle které se sluší „se stejným nakládati stejně“, navíc pokud se jedná o tytéž účastníky řízení. Takové rozhodování nese zjevně prvky nepřípustné libovůle a nepředvídatelnosti soudního rozhodování, umocněné ještě poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání. Závěry dovolacího soudu nerespektují obecné principy soudního uvážení a jedná se tak o exces dosahující ústavní roviny, neboť je v nesouladu s právem stěžovatelů na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 52/18 7. 6. 2021 Složení jistoty stěžovatelem podle ustanovení §54 odst. 5 exekučního řádu ve lhůtě stanovené §46 odst. 6 exekučního řádu zakládá nárok stěžovatele na snížené náklady exekuce, opačný postup představuje zásah do vlastnického práva stěžovatele zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny.
II. ÚS 3516/20 3. 6. 2021 Skrze argumentaci zákonnou úpravou nelze popřít či omezit základní právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu či jiného orgánu veřejné moci zaručené čl. 36 odst. 3 Listiny. Podle čl. 36 odst. 3 Listiny tedy může vzniknout odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, přestože toto rozhodnutí nebylo formálně zrušeno nebo změněno, jestliže o restitučním nároku stěžovatelů bylo rozhodnuto negativně jen proto, že Státní pozemkový úřad ve zjevném rozporu se zákonem přiznal předmětné pozemky někomu jinému, přičemž toto pochybení i sám uznal. To platí za předpokladu, že stěžovatelé nezákonnost nezavinili a že po nich nelze, i s ohledem na specifický charakter restitučních věcí, rozumně požadovat, aby uplatnili jiné opravné prostředky, než jaké zvolili.
III. ÚS 3358/20 1. 6. 2021 Promlčení je zákonným institutem přispívajícím k jistotě v právních vztazích a jeho namítnutí dobrým mravům zásadně neodporuje. Výjimkou jsou situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by zánik nároku byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Vyhodnotil-li okresní soud námitku stěžovatelky na promlčení nároku vedlejší účastnice řízení – která si jako profesionálka mohla být vědoma, že smlouva o zápůjčce může být neplatná (pro nesplnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost stěžovatelky) a proto bude možno věc posoudit toliko jako bezdůvodné obohacení, s důsledkem v podobě odlišného určení počátku promlčecí lhůty, a přesto podala žalobu opožděně – k tíži stěžovatelky, když její námitku kvalifikoval jako odporující dobrým mravům, porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ...
III. ÚS 3877/19 1. 6. 2021 I. V situaci, kdy zákon č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, výslovně nestanoví, jak při zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu naložit se zaplaceným soudním poplatkem, resp. nestanoví, zda má být žalobci vrácen soudní poplatek v plné výši nebo pouze jeho část, přičemž na základě formulace příslušných zákonných ustanovení nelze zcela vyloučit ani jedno z nabízejících se řešení, mohou z ústavněprávního hlediska obstát obě tato řešení, jsou-li rozumně odůvodněna. II. Změna judikatury Ústavního soudu nepředstavuje sama o sobě okolnost odůvodňující použití §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Totéž platí pro změnu judikatury zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů.
IV. ÚS 1163/21 1. 6. 2021 Ustanovení zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, upravující podávání a doručování stížností, jsou konkretizací kautel ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, včetně jeho výchozí složky, tj. práva na přístup k soudu. Nelze-li proto v důsledku opatření předsedy obecného soudu navazujícího na vyhlášení nouzového stavu a ochranných opatření proti šíření koronaviru (SARS CoV-2) zpětně dohledat a zjistit konkrétní okamžik doručení stížnosti účastníkem řízení, neboť evidence podání podle opatření předsedy obecného soudu nezajišťovala spolehlivé odlišení podání z jednotlivých dnů (nebylo vyloučeno jejich smísení), nemůže být tato skutečnost přičítána k tíži toho, kdo stížnost podal.
I. ÚS 1964/19 1. 6. 2021 I. Do kompetence Ústavního soudu nespadá závazný výklad práva Evropské unie. To znamená, že zruší-li Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, nemůže předjímat jeho další postup ve věci založené na potřebě výkladu práva Evropské unie, a zasahovat tak do jeho nezávislé rozhodovací činnosti, neboť kdyby byl názor obecného soudu, jehož rozhodnutí bylo zrušeno, při novém projednání věci odlišný od názoru Ústavního soudu, nebylo by možné věc považovat za acte clair, a tudíž by bylo povinností obecného soudu obrátit se s předběžnou otázkou na Soudní dvůr Evropské unie, aby nedošlo ke střetu mezi jím vydaným rozhodnutím s právem Evropské unie a tím k porušení závazků, které České republice plynou z jejího členství v Evropské unii. II. Uplatní-li odvolací soud právní posouzení věci, které se odlišuje od právního posouzení věci soudem prvního stupně, jakož i od předestřené právní argumentace účastníků řízení, a nedá-li účastníkům řízení příležitost se k jeho právnímu názoru vyjádřit, porušuje prá ...
III. ÚS 871/21 1. 6. 2021 I. Správní soud si musí být vědom toho, jaké rozhodnutí správního orgánu je správní žalobou napadeno, kdo jsou osoby zúčastněné na řízení a že přiznáním odkladného účinku žaloby může dojít k zásahu do veřejných subjektivních práv těchto osob. Byť rozhodnutí soudu o přiznání odkladného účinku žaloby představuje dílčí rozhodnutí dočasné povahy, ani u něj nemůže Ústavní soud připustit, aby bylo projevem soudní svévole. II. Povinností správního soudu je vyrozumět osoby zúčastněné na řízení o probíhajícím soudním řízení, vyzvat je, aby ve stanovené lhůtě oznámily, zda budou v řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné na řízení, a doručit jim žalobu s návrhem na přiznání odkladného účinku. Osobě uplatňující práva osoby zúčastněné na řízení pak musí být dána možnost se k návrhu na přiznání odkladného účinku žaloby vyjádřit před rozhodnutím soudu o tomto návrhu. Vydal-li správní soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu usnesení o přiznání odkladného účinku žaloby, aniž by předtí ...
IV. ÚS 584/21 25. 5. 2021 Běh lhůty pro podání stížnosti proti rozhodnutí o vzetí do vazby se odvozuje od doručení písemného vyhotovení usnesení. Bez ohledu na skutečnost, že při ústním vyhlášení usnesení se vedle jeho výroku sděluje i podstatná část odůvodnění, je již z důvodu závažnosti zásahu do osobní svobody zaručené v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod nutno zajistit dotčené osobě možnost seznámit se s písemným odůvodněním rozhodnutí o vzetí do vazby, porozumět argumentaci soudu a zvážit možnost obrany proti takovému zásahu; rozhodnutím před uplynutím takto chápané zákonné lhůty k podání stížnosti proto dojde k porušení ústavně zaručených práv na přístup k soudu a na obhajobu podle čl. 36 odst. 1 a 4 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
IV. ÚS 3416/20 25. 5. 2021 Nedostál-li jinak k rozhodnutí příslušný senát Nejvyššího soudu své povinnosti postupovat podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), když ve věci rozhodl sám, aniž s odůvodněním svého odlišného názoru věc předložil k rozhodnutí velkému senátu, porušil ústavně zaručené základní právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť nerespektoval právně-státní princip, podle kterého může veřejná moc jednat, jen když jí to zákon umožňuje (obecný zákaz svévole) a jen v případech, v mezích a způsobem, který zákon stanoví (zákaz libovůle), jak to vyžadují čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky.
II. ÚS 1889/19 21. 5. 2021 I. Konkurenční doložka je obecně přípustným prostředkem smluvního omezení základních práv zaměstnance, jenž – ač má synallagmatickou povahu – slouží primárně k ochraně práv a zájmů zaměstnavatele. Naopak v zájmu zaměstnance zásadně je, aby konkurenční doložkou vázán nebyl, neboť se jedná o institut smluvního práva, který jej po skončení pracovního poměru nezanedbatelným způsobem omezuje a zasahuje do jeho práva na svobodnou volbu povolání a podnikání (čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací (čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) nebo práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). II. Soudcovské dotváření práva, které prima facie směřuje proti principu autonomie vůle a smluvní svobody jednotlivců dle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, je ústavně konformní pouze za splnění dvou kumulativních podmínek – zaprvé, je-li vyžadováno účelem a podstatou zákona, historií jeho ...
I. ÚS 2331/19 19. 5. 2021 ři aplikaci principu incidentní retrospektivy dochází k užití nových judikaturních závěrů na řízení ještě probíhající, nikoli na řízení již pravomocně skončená. Je nepochybné, že odlišný závěr by nepřípustným způsobem naboural právní jistotu účastníků řízení a bez dalšího není jakési znovuotevírání řízení pravomocně skončených na základě později uskutečněného judikaturního odklonu v právním státě akceptovatelné. Pokud Ústavní soud již v minulosti dospěl k závěru, že širší pojetí incidentní retrospektivy (než takové, podle kterého se na oprávněné aplikuje ustanovení o stavění promlčecí lhůty, pokud uplatnili rozhodčí doložku před 11. 5. 2011), by bylo k poskytovatelům úvěrů příliš tvrdé a kladoucí na ně nepřiměřené požadavky ohledně předvídání budoucí judikatury, tím spíše musí takový závěr učinit ohledně takového pojetí retrospektivního působení judikaturního odklonu, podle kterého by se mělo vztahovat i na řízení pravomocně skončená před jeho přijetím. Závěr, který by po účastnících ř ...
Pl. ÚS 97/20 18. 5. 2021 2 I. Právní úprava daňového osvobození je věcí daňové politiky, do níž Ústavní soud zasahuje výjimečně. Posuzování vhodnosti jednotlivých komponent daňové politiky je ponecháno na úvaze demokraticky zvoleného zákonodárce, nemá-li dopad daně „rdousící účinek“ a neporuší-li princip akcesorické a neakcesorické rovnosti. Obce se mohou dovolávat výhradně zásahu do akcesorické rovnosti podle čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Osvobození části pozemků, staveb a jednotek ve vlastnictví státu od daně z nemovitých věcí nemůže již s ohledem na nízký podíl výnosu této daně na celkových příjmech rozpočtů obcí zasáhnout do práva obcí na samosprávu podle čl. 8 Ústavy České republiky způsobem, který by fakticky znemožňoval jejich samosprávnou existenci. III. Stát není ve věcech daní zpravidla v plně srovnatelném postavení s jinými subjekty. Osvobození části pozemků, staveb a jednotek ve vlastnictví státu od daně z nemovitých věcí není v rozporu s principem rovnosti a s právem na provozo ...
Pl. ÚS 87/20 18. 5. 2021 2 K procesu: Novela zákona nemá samostatnou existenci, neboť její obsah se stává součástí textu novelizovaného zákona. Napadnout lze proto v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy zásadně pouze zákon novelizovaný; výjimku představují případy, kdy je namítána otázka legislativní pravomoci, kompetence nebo procedury přijetí novelizujícího zákona. Formální vady v legislativním procesu nemohou bez dalšího vést k derogaci právního předpisu. Ústavní soud k derogaci zákona z důvodu vad v procesu jeho přijetí přistupuje tehdy, došlo-li v legislativním procesu přímo k porušení ústavního pořádku nebo k porušení některého z ustanovení tzv. podústavního práva (například zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve znění pozdějších předpisů) v případě, že porušení nabývá ústavněprávní dimenze. Ústavněprávní relevanci má zejména ochrana principu volné soutěže politických stran (čl. 5 Ústavy), resp. politických sil (čl. 22 Listiny) a ochrana menšin, typicky parlamentní opozice (č ...
Pl. ÚS 23/20 18. 5. 2021 2 Spojuje-li právní úprava řízení o vrácení daně z přidané hodnoty osobě registrované k dani v jiném členském státě Evropské unie účinky úkonů správce daně spočívajících v doručení oznámení, výzvy a rozhodnutí ve věci vrácení daně osobě registrované k dani v jiném členském státě e-mailem s okamžikem jejich odeslání, porušuje právo účastníků daňového řízení na řádně vedené daňové řízení a tzv. jinou právní ochranu v jeho rámci (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) v části týkající se doručení rozhodnutí, proti nimž jsou přípustné opravné prostředky, a v konečném důsledku princip respektování autonomní sféry jednotlivce (čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) a zákaz libovůle (čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), neboť uvedené právní účinky jsou spojeny se skutečností odeslání rozhodnutí, a proto se nemusí rozhodnutí do sféry účastníka řízení (adresáta) bez jeho vlastní viny dostat vůbec, anebo se do ní dost ...
IV. ÚS 690/21 18. 5. 2021 Mezi dílčí složky práva na zákonného soudce patří i povinnost senátu vrcholného soudu předložit věc jinému, zákonem předvídanému rozhodovacímu tělesu v případě, že dospěje k odlišnému právnímu názoru, než který byl soudem dosud zastáván. Důvodem pro nepředložení věci ke sjednocení se zásadně nesmí stát nesouhlas rozhodujícího senátu s jiným senátem v tom, jak má být rozhodnutí sjednocujícího tělesa vykládáno, tedy nesouhlas s právním názorem přijatým při znalosti tohoto rozhodnutí. Takovým důvodem nemůže být ani skutečnost, že oba senáty rozhodovaly v jiných typech řízení. Rozhodující je, pokud v obou řízeních byla s rozdílným výsledkem posuzována povaha stejného úkonu orgánu veřejné moci.
III. ÚS 642/21 18. 5. 2021 I. Rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, je rozhodnutím, kterým se odvolací řízení končí a proti němuž je dovolání přípustné za podmínek podle §237 občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013. II. Součástí práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je též řádné poučení účastníků řízení o možnosti podat dovolání. Poučil-li odvolací soud účastníka řízení nesprávně o nepřípustnosti podání dovolání, přičemž účastník řízení se tímto nesprávným poučením řídil a podal proti rozhodnutí odvolacího soudu ústavní stížnost, musí být nejprve zjednána náprava v podobě otevření možnosti dovolání k Nejvyššímu soudu.
IV. ÚS 665/21 18. 5. 2021 Jsou-li naplněny podmínky §146 odst. 2 občanského soudního řádu, a obecný soud žalovanému nepřizná náhradu nákladů řízení proti žalobci, který vzal žalobu zpět z důvodu pro něj nepříznivé důkazní situace (neunesení důkazního břemene), nikoli pro pozdější chování žalovaného, poruší tím právo žalovaného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 2972/20 18. 5. 2021 Byla-li jednáním, pro které byla podána obžaloba, způsobena poškozeným škoda, pak případné nesprávné posouzení otázky, zda jim tato škoda skutečně vznikla, ze strany obecných soudů s navazujícím zproštěním obžalovaného obžaloby samo o sobě zásadně nemá za následek porušení práva poškozených vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, respektive pokojně jej užívat podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Je tomu tak z toho důvodu, že poškození mají bez ohledu na výsledek trestního řízení možnost domáhat se náhrady škody proti tomu, kdo za ni odpovídá, v občanském soudním řízení. Současně to ale neznamená kategorický závěr, že by k takovémuto porušení nemohlo nikdy dojít. Nelze totiž vyloučit, že konkrétní okolnosti věci budou opodstatňovat závěr, že samotné občanské soudní řízení s ohledem na závažnost zásahu do vlastnického práva poškozených, jakož i závažnost případných souvisejících dopadů do různých sfér jeji ...
III. ÚS 1542/20 11. 5. 2021 I. Ústavní stížnost vlastníka nemovitostí zapsaných do soupisu konkursní podstaty proti usnesení konkursního soudu vydanému při dohlédací činnosti podle §12 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění zákona č. 12/1998 Sb., je-li jeho obsahem zrušení dříve vydaného usnesení, kterým byla správci konkursní podstaty uložena povinnost zdržet se nakládání s těmito nemovitostmi, je podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nepřípustná. II. Osoba, jejíž vylučovací žaloba podaná ve lhůtě určené podle §19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, byla v minulosti jako nedůvodná zamítnuta, ji nemůže po uplynutí této lhůty podat znovu z důvodu, že k zániku zajištění pohledávky vůči úpadci, které opodstatňovalo zařazení jejího majetku do soupisu konkursní podstaty podle §27 odst. 5 tohoto zákona, došlo až po právní moci rozhodnutí o dřívější vylučovací žalobě. Zamítnutí takovéto žaloby ...
II. ÚS 806/21 11. 5. 2021 Znalci mají v soudních řízeních významné postavení a jejich oprávněné nároky si zasluhují ochranu. Při rozhodování o jejich odměnách a náhradách musí soudy vykládat podústavní právo s respektem k právu na ochranu majetku a s ním spojeným legitimním očekáváním ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Znalci ustanovenému soudem vzniká legitimní očekávání, že mu v souladu s příslušnými právními předpisy budou nahrazeny náklady, které účelně vynaložil v souvislosti se zpracováním znaleckého posudku. V tomto světle je třeba náhradu ušlého výdělku dle zákona o znalcích a vyhlášky č. 37/1967 Sb. přiznávat i samostatně výdělečně činným znalcům, nikoli pouze zaměstnancům.
IV. ÚS 3542/20 11. 5. 2021 Ústavní soud považuje korektiv dobrých mravů za souhrn etických, obecně uznávaných a zachovávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti [srov. nález ze dne 12. 3. 2001 sp. zn. II. ÚS 544/2000 (N 41/21 SbNU 363) či bod 32. nálezu ze dne 14. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 3391/15 (N 209/87 SbNU 413)]. Ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, či §6 a §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, může vystupovat jako nejzazší korektiv autonomie vůle. Základní práva a svobody, jako je i právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, působí i v horizontálních vztazích (mezi soukromými osobami) tak, že prozařují normami podústavního práva. Zvláště při aplikaci korektivu dobrých mravů a funkčně obdobných ustanovení je třeba toto působení zohledňovat (srov. nález ze dne 18. 12. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2103/20 ). ...
III. ÚS 3541/20 11. 5. 2021 I. Domáhal-li se stěžovatel jako advokát zrušení opatření obecné povahy ve správním soudnictví s tvrzením, že toto opatření obecné povahy zasahuje též do jeho práva podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přičemž se v návrhu výslovně označil jako advokát, je povinností soudu mu doručovat písemnosti do datové schránky advokáta, nikoliv prostřednictvím držitele poštovní licence. II. Nedoručil-li soud stěžovateli řádně výzvu k zaplacení soudního poplatku, nepočala běžet lhůta k jeho zaplacení. Bylo-li následně zastaveno řízení o kasační stížnosti, aniž k tomu byly splněny zákonné podmínky, má takový postup vůči stěžovateli za následek odepření přístupu k soudu a tím porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
II. ÚS 498/21 10. 5. 2021 Trestním řádem příkladmo vyjmenované podmínky nutné obhajoby (§36 odst. 2) je nutné chápat tak, že je-li zatčený orgány veřejné moci vyzván k takovému procesnímu vyjádření, které může pro něho mít zásadní význam, nesmí se tak stát bez předchozího řádného poučení o významu a důsledcích takového vyjádření a také o tom, že před takovým vyjádřením má právo poradit se s obhájcem, který, nevyžádá-li si jej zatčený sám, musí mu být z moci úřední ustanoven (nález sp. zn. I. ÚS 469/16 ze dne 22. března 2016). Jestliže cizinci nebyl v řízení před soudem přetlumočen trestní příkaz a poučení o opravném prostředku a opak nelze jednoznačně dovodit dostupnými prostředky, je při existenci takových pochybností třeba mít za to, že se cizinec řádným způsobem nevzdal svého práva na odpor proti trestnímu příkazu. Opačný postup je porušením práva cizince na spravedlivý proces (čl. 36 dost. Listiny základních práv a svobod).
IV. ÚS 3415/20 4. 5. 2021 I. Založí-li Nejvyšší soud své rozhodnutí o dovolání, které vyznívá pro určitého účastníka nepříznivě, na skutkovém stavu, který je rozdílný od skutkových zjištění nižších soudů, poruší právo takového účastníka na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). II. Nejvyšší soud poruší právo dovolatele na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) tím, že v odůvodnění svého rozhodnutí neobjasní, jak posoudil jeho námitky v dovolání.
Pl. ÚS 98/20 27. 4. 2021 2 I. Pojmy, které právo používá, by nepochybně měly být z hlediska právní jistoty jasné a jednoznačně formulované, současně však musí být dostatečně abstraktní, aby byly schopné zachytit co nejširší okruh možných eventualit, které se v životě vyskytují nebo se v budoucnu mohou vyskytnout. Užívání neurčitých pojmů je v právu nezbytné a zákonodárce využívá této možnosti i v trestním právu poměrně často, a to jak při vymezení základní skutkové podstaty trestného činu, tak při popisu okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (okolnosti zvlášť přitěžující). Je tomu tak zejména z důvodu, aby bylo možné reagovat na dynamicky se měnící podmínky a variabilitu životních situací, přičemž ani trestní právo není v tomto ohledu žádnou výjimkou. Proto Ústavní soud považuje užití neurčitých právních pojmů zejména v případech, kdy je úmyslem zákonodárce omezit rozsah kriminalizace určitého jednání (konání nebo opomenutí), resp. stanovit dolní kvantitativní hranici trestnosti (např. množství větší ...
IV. ÚS 2530/20 27. 4. 2021 K uplatnění tzv. sekulární výhrady svědomí vůči povinnosti očkování nestačí samotný poukaz na subjektivní přesvědčení zákonného zástupce dítěte, které z tohoto důvodu nemá být přijato do mateřské školy, nýbrž prokázání, že taková výhrada je založena na objektivně prokazatelných důvodech. Posouzení těchto důvodů je úkolem orgánů veřejné moci, které vycházejí z požadavků a) prokázání ústavní relevance tvrzení obsažených ve výhradě svědomí v porovnání s tím, jaký následek nepodrobení se očkovací povinnosti bude mít; b) naléhavosti důvodů, jež na podporu své výhrady nositel základní svobody nebo jeho zákonný zástupce v konkrétním případě uvádí; c) trvalosti, konzistentnosti a přesvědčivosti tvrzení a d) zvážení společenských dopadů, jež může v konkrétním případě uznaná tzv. sekulární výhrada svědomí mít vzhledem k dosažené míře tzv. proočkovanosti obyvatelstva (sociální solidarita) proti přenosným nemocem a aktuální epidemiologické situaci.
I. ÚS 1636/20 27. 4. 2021 I. Nejvyšší soud odpírá stěžovateli v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod právo na přístup k soudu, odmítne-li se zabývat doplněním dovolání (podaným v souladu s výzvou soudu prvního stupně a ve lhůtě jím stanovené) v domnění, že soud prvního stupně stěžovateli poskytl lhůtu delší, než dovoluje zákon (§241b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.). II. Nerespektování právního názoru Ústavního soudu obecným soudem zakládá porušení principu rovnosti, jakož i právní jistoty, a tím se dostává do rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky.
I. ÚS 1486/20 27. 4. 2021 V exekučním řízení obecným soudům přísluší zabývat se zásadními vadami exekučního titulu, přičemž jsou povinny výkon rozhodnutí zastavit podle §268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu také v případech, v nichž by výkon rozhodnutí vedl ke zjevné nespravedlnosti, nebo byl dokonce v rozporu s principy právního státu. Pří aplikaci předmětného ustanovení je pak nutné zvážit případné legitimní očekávání oprávněného, které může být založeno pravomocným soudním rozhodnutím vydaným v nalézacím řízení. Zásadně vadný exekuční titul může představovat také soudní rozhodnutí ukládající zaplatit tzv. regulační poplatek podle §16a odst. 1 písm. f) zákona o veřejném zdravotním pojištění, ve znění zákona č. 261/2007 Sb., účinném do 30. 11. 2011, osobě, která v době hospitalizace byla nezletilá, a která byla v nalézacím řízení zastoupena pouze zákonným zástupcem, který měl povinnost předmětný regulační poplatek uhradit.
II. ÚS 2949/20 26. 4. 2021 Ze základního práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí dle čl. 7 odst. 1 Listiny vyplývá rovněž princip úplné náhrady za utrpěnou újmu na zdraví, a to újmy majetkové i nemajetkové. Tento princip se uplatňuje i ve vztahu k nárokům na úroky z prodlení, k němuž dojde při poskytování peněžité náhrady majetkové újmy. K jejich nepřiznání proto může dojít jen ve zcela výjimečných případech.
II. ÚS 2988/19 26. 4. 2021 Podmínky zápisu do seznamu členů, stanovené v jisté míře určitosti obecně závazným právním předpisem a doplněné stavovským předpisem profesní komory, představují ve svém celku závazný rámec, v jehož prostoru se musí profesní komora pohybovat. Nejsou-li podmínky pro vznik členství stanoveny verbálně jasně a obsahově jednoznačně, pak se v praxi rozvolňuje třeba jen rámcové kritérium zákona a uvádí v pochybnost rozsah autonomní sféry, náležející uchazeči o členství v komoře. Dochází k tak rozkolísání z čl. 1 odst. 1 Ústavy vyvěrajícího principu právní jistoty a důvěry v právo, jakož i jeho subprincipů předvídatelnosti práva a legitimního očekávání adresátů právní normy vůči rozhodování subjektu, který se stal nositelem veřejné moci. Je-li nastavena rozhodovací praxe obecných soudů tak, že některá jednání profesních komor, jejichž obsahem je stanovisko komory ke splnění podmínek členství, nepodléhají přezkumu podle soudního řádu správního, ale mohou být napadena civilní žalobou, je tomu tř ...
III. ÚS 2193/19 21. 4. 2021 Odkáže-li Nejvyšší správní soud na §75 odst. 1 soudního řádu správního s tím, že skutečný stav věci byl k datu rozhodování správních orgánů zjištěn dostatečně, přestože stěžovatelem navrhovaný – a krajským soudem rozhodujícím o správní žalobě opomenutý – důkaz osvědčoval skutkový stav, který existoval již v době vydání správního rozhodnutí, dopustí se tím svévolné aplikace §75 odst. 1 soudního řádu správního, která vede ke zkrácení práv stěžovatele v důkazním řízení před správními soudy. Taková svévole je nepřípustným zásahem do práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
II. ÚS 3063/20 20. 4. 2021 Pokud odsouzený v objektivně špatném zdravotním stavu před obecnými soudy uplatní na základě zcela konkrétní minulé skutečnosti svědčící o porušení léčebného režimu, které samo o sobě mohlo vést k rapidnímu zhoršení jeho zdravotního stavu, námitku, která je potenciálně způsobilá vyvrátit závěr, že ve výkonu trestu je mu zajištěna dostatečná lékařská péče a obecné soudy se s touto námitku nevypořádají, nezaměří dokazování na relevantní skutečnosti, zejména na to, zda hrozí opakování porušení léčebného režimu a jeho následky, a toliko odkáží na závěr lékařské zprávy vězeňského lékařského střediska, která se sama touto námitkou rovněž nezabývá, poruší tím stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.
III. ÚS 1679/20 20. 4. 2021 I. Právo svědka odepřít vypovídat podle §100 odst. 2 trestního řádu je nutno hodnotit vždy podle konkrétních okolností daného případu s důrazem na objektivní kritérium vyplývající ze svědkem uvedených důvodů, na základě nichž odmítá vypovídat, neboť odepření vypovídat nesmí být zcela zjevně bezdůvodné bez vztahu k trestní věci, v níž má být svědectví podáno. V rámci objektivního kritéria je však legitimním hlediskem i subjektivní vnímání svědka, který je oprávněn si zásadně zvolit rozsah, v němž odepře vypovídat. II. Orgány činné v trestním řízení nemohou svědkovi odepřít možnost využít svého práva podle §100 odst. 2 trestního řádu s odůvodněním, že si nemůže způsobit nebezpečí trestního stíhání, neboť již trestně stíhán je. Takový výklad práva odepřít vypovídat je v rozporu s čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť svědek podáním svědecké výpovědi může jednak utvrdit své stávající trestní obvinění v jiné trestní věci, případně si na základě své svědecké výpovědi může sv ...
III. ÚS 1149/20 20. 4. 2021 Podle §42 odst. 1 tr. ř. je zúčastněnou osobou ten, jehož věc nebo část majetku byla zabrána nebo podle návrhu má být zabrána. Této osobě musí být poskytnuta možnost, aby se k věci vyjádřila, může být přítomna při hlavním líčení a veřejném zasedání, činit při nich návrhy, nahlížet do spisů a podávat v případech trestním řádem stanovených opravné prostředky. Postup, který stěžovatelce jako vlastníkovi zabraných věcí odepřel uplatňování jejích procesních práv, je proto rozporný s čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. s čl. 36 odst. 1 Listiny a s čl. 13 Úmluvy a s čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
II. ÚS 52/21 19. 4. 2021 V řízení před prvostupňovým soudem následujícím po zrušení jeho předchozího rozhodnutí soudem odvolacím by měl zásadně rozhodovat původní senát (samosoudce). K přikázání věci jinému senátu (samosoudci) podle §221 odst. 2 občanského soudního řádu může odvolací soud přistoupit jen za zákonem stanovených okolností (existence závažných vad řízení, nedodržení závazného právního názoru) a pouze je-li to skutečně nutné k „odblokování“ řízení zatíženého neschopností prvostupňového soudu uzavřít věc způsobem, který by mohl odvolací soud aprobovat. Naopak postup podle §221 odst. 2 občanského soudního řádu není na místě za situace, kdy není důvod neočekávat, že prvostupňovému soudu postačí nedostatky v jeho rozhodování vytknout (tedy zejména jde-li o první přezkum odvolacím soudem). K přikázání věci jinému senátu (samosoudci) pak může odvolací soud přistoupit jen tehdy, bude-li to pro účastníky řízení z hlediska naplnění jejich práva na spravedlivý proces (souhrnně ve všech jeho aspektech) přízni ...
II. ÚS 3345/20 8. 4. 2021 Těžiště právní úpravy relevantní pro nyní posuzovanou věc se nachází v čl. 11 nařízení Brusel II bis. Uvedené ustanovení se použije, požádá-li rodič (nositel práva péče o dítě) příslušné orgány v členském státě Evropské unie o vydání rozhodnutí na základě Haagské úmluvy, aby dosáhl navrácení dítěte, které bylo neoprávněně odebráno (přemístěno) nebo zadrženo v jiném členském státě než v členském státě, v němž mělo obvyklé bydliště bezprostředně před neoprávněným odebráním (přemístěním) nebo zadržením (čl. 11 odst. 1 nařízení). Stran možnosti rozhodnout o nenavrácení dítě do místa obvyklého bydliště z důvodu existence vážného nebezpečí, že návrat by dítě vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace, nařízení stanoví, že „soud nemůže zamítnout žádost o navrácení dítěte na základě čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy z roku 1980, pokud se prokáže, že byla přijata vhodná opatření k zajištění ochrany dítěte po jeho navrácení“ (čl. 11 odst. 4 nařízení). Ustanovení ...
II. ÚS 3210/20 8. 4. 2021 Normotvůrcem rozdílně stanovená odměna pro advokáty jako opatrovníky ustanovené soudem (§9 odst. 5 advokátního tarifu) je v rozporu se zásadou rovnosti ve spojení s právem získávat prostředky pro životní potřeby prací i právem podnikat vztaženo zejména k ustanoveným zástupcům podle §30 občanského soudního řádu. Ve věci stěžovatele je nesporné, že oba soudy, tedy soud prvního stupně i soud odvolací, o odměně stěžovatele jako opatrovníka rozhodovaly za situace, kdy již byly vyhlášeny a ve Sbírce zákonů publikovány nálezy Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/19 , Pl. ÚS 22/19 , Pl. ÚS 23/19 a Pl. ÚS 26/19 . Závěry Ústavního soudu v nich obsažené, že „ačkoliv nemohl podrobit přezkumu celé ustanovení §9 odst. 5 advokátního tarifu, je zřejmé, že jeho výtky přesahují jím nyní zrušenou část hypotézy tohoto ustanovení a důvody neústavnosti uvedené v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/19 mohou dopadat i na ostatní části hypotézy §9 odst. 5 advokátního tarifu. Shledají-li proto obecné soudy v jiných, jimi veden ...
IV. ÚS 2042/19 8. 4. 2021 I. Do kompetence Ústavního soudu nespadá závazný výklad práva Evropské unie. To znamená, že zruší-li Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, nemůže předjímat jeho další postup ve věci založené na potřebě výkladu práva Evropské unie, a zasahovat tak do jeho nezávislé rozhodovací činnosti, neboť kdyby byl názor obecného soudu, jehož rozhodnutí bylo zrušeno, při novém projednání věci odlišný od názoru Ústavního soudu, nebylo by možné věc považovat za acte clair, a tudíž by bylo povinností obecného soudu obrátit se s předběžnou otázkou na Soudní dvůr Evropské unie, aby nedošlo ke střetu mezi jím vydaným rozhodnutím s právem Evropské unie a tím k porušení závazků, které České republice plynou z jejího členství v Evropské unii. II. Uplatní-li odvolací soud právní posouzení věci, které se odlišuje od právního posouzení věci soudem prvního stupně, jakož i od předestřené právní argumentace účastníků řízení, a nedá-li účastníkům řízení příležitost se k jeho právnímu názoru vyjádřit, porušuje prá ...
IV. ÚS 3418/18 8. 4. 2021 I. Zásada subsidiarity řízení o ústavní stížnosti podle §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, má mimo formálního rovněž materiální rozměr, spočívající v tom, že Ústavní soud zpravidla nemůže vyhovět námitkám, s nimiž neměly obecné soudy možnost se vypořádat. Avšak posouzení toho, zda jsou splněny ústavní požadavky čl. 39 a čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, stanovující podmínky trestnosti činu, doby jeho spáchání a uložení určitého trestu určitému pachateli podle trestního zákoníku je v trestním řízení povinností obecného soudu bez ohledu na to, zda taková námitka byla obviněnou osobou v průběhu trestního řízení vznesena, či nikoliv. Odsuzující rozsudek obecného soudu, nerespektující tuto ústavní kautelu, by byl neslučitelný s principy právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. II. Zákaz retroaktivity podle čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod a čl. 7 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je podstatnou náležitostí de ...
IV. ÚS 3502/20 6. 4. 2021 I. Jde-li v ústavní stížnosti o věc s tzv. bagatelní částkou, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Je především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes tzv. bagatelnost částky vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu. II. Nebyly-li shledány okolnosti, které činí věc s tzv. bagatelní částkou významnou co do ústavní roviny, a akceptují-li obecné soudy v takové věci při omezení vlastnického práva vlastníka pozemku zřízením veřejného prostranství na něm, právní názor, že nezbytnou podmínkou ústavní konformity omezení vlastnického práva je souhlas vlastníka, který však souhlas nedal a dokonce proti němu aktivně vystupoval, a že tento souhlas nemůže být „převeden“ z předchozího vlastníka, neb ...

Za rok 2021 bylo zveřejněno 233 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou, zobrazena strana 3 z celkem 5 stran,
v čase 0.000209 sekundy z toho 0.000067 sekundy NoSQL databáze.