ECLI:CZ:NSS:2017:1.ADS.269.2016:30
sp. zn. 1 Ads 269/2016 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Tomáše Rychlého v právní věci žalobkyně: M. K.,
zastoupená JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem Vodičkova 17, Praha 1,
proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě
proti rozhodnutí žalované ze dne 5. 11. 2015, č. j. 42000/010512/15/010/EP, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2016, č. j. 1 Ad
44/2015 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Podstatou této věci je otázka, zda žalobkyni vznikl nárok na peněžitou pomoc v mateřství
(§32 a násl. zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, dále j en „zákon“).
[2] Žalobkyně zažádala dne 23. 6. 2015 o peněžitou pomoc v mateřství. Ode dne 27. 6. 2013
do dne 7. 11. 2014 byla zaměstnána u společnosti Beck Box Club Praha s.r.o. (1 rok a 134 dnů;
dále též „předchozí zaměstnání“). Ode dne 7. 11. 2014 do dne 30. 1. 2015 byla následně
zaměstnána u společnosti Vodafone Czech Republic a.s. (85 dnů; dále též „následné
zaměstnání“). Zároveň během listopadu roku 2014 žalobkyně otěhotněla.
[3] Pražská správa sociálního zabezpečení žádosti žalobkyně nevyhověla a rozhodla,
že žalobkyně nemá nárok na peněžitou pomoc. O dávku nemocenského pojištění totiž zažádala
v době, kdy již nebyla pojištěna. Zároveň o dávku požádala již po uplynutí zákonné ochranné
lhůty stanovené těhotným ženám, kterým skončí účast na pojištění. Žalovan á následně toto
rozhodnutí v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdila.
[4] Žalobkyně napadla rozhodnutí žalované žalobou u městského soudu. V první řadě
poukazovala na nesprávně zjištěný skutkový stav věci. Domnív ala se, že správní orgány vycházely
z chybného zjištění, že byla zaměstnána pouze v následném zaměstnání ode dne 7. 11. 2014
do dne 30. 1. 2015. Z tohoto pochybení vychází také nesprávný výpočet ochranné lhůty a závěr,
že ochranná lhůta uplynula žalobkyni dne 25. 4. 2015. Žalobkyně upozorňovala, že byla ode dne
27. 6. 2013 do dne 7. 11. 2014 nepřetržitě zaměstnána jako recepční v předchozím zaměstnání,
což však správní orgány přehlédly a bez patřičných podkladů následně rozhodly v rozporu
se zákonem.
[5] Žalobkyně dále tvrdila, že s rezervou splňuje také podmínku účasti na nemocenském
pojištění po dobu nejméně 270 dnů ve dvou letech předcházejících dni nástupu na peněžitou
pomoc v mateřství. Z žádného ustanovení zákona nevyplývá, že by účast na nemocenském
pojištění po dobu 270 dnů a vznik ochranné lhůty 180 dní byly odvozovány výhradně od jednoho
pracovního poměru u stejného zaměstnavatele. Žalobkyně měla za to, že jí s ohledem
na skutkové okolnosti jejího případu svědčila ochranná lhůta v délce 180 dnů, přičemž její
přihlášení k peněžité pomoci v mateřství proběhlo po 144 dnech od skončení zaměstnání,
tj. v souladu s §15 odst. 2 zákona.
II. Rozsudek městského soudu
[6] Městský soud žalobu v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl.
[7] Ochranná lhůta týkající se nároku na peněžitou pomoc v mateřství se logicky odvíjí
od toho, že se jedná o ženy, jejichž pojištění zaniklo v době těhotenství. Žalobkyně otěhotněla
až v době, kdy již byla zaměstnána v následujícím zaměstnání. Není proto možné,
aby jí k ochranné lhůtě plynoucí z této činnosti mohla být připočtena také ochranná lhůta
z činnosti předchozí (předchozí zaměstnání jako recepční). K takovému kroku by bylo možno
přistoupit jedině za předpokladu, že by žalobkyně byla těhotná již v době před 7. 11. 2014, což
s ohledem na vyjádření jejího gynekologa nebyla (gynekolog jako předpokládaný den početí
označil den 22. 11. 2014). Sčítání ochranných lhůt je podmíněno primárně tím, že pojištění
zaniklo až v době těhotenství. Tuto podmínku ovšem žalobkyně v případě předchozího
zaměstnání nenaplňuje, a nelze tedy na její případ užít §15 odst. 2 větu třetí zákona.
[8] Žalovaná na základě skutkových okolností správně určila délku ochranné lhůty svědčící
žalobkyni na 85 dnů, jelikož její pojištění v době těhotenství trvalo ode dne 7. 11. 2014 do dne
30. 1. 2015, tj. 85 dnů. K jejímu prodloužení by bylo možno přistoupit jedině za předpokladu,
že by žalobkyně ještě v období po 30. 1. 2015 vykonávala činnost zakládající účast
na nemocenském pojištění, což však netvrdila. Naopak činnost před okamžikem otěhotnění
je pro určení délky ochranné lhůty dle §15 odst. 2 zákona irelevantní. Nevyčerpanou ochrannou
lhůtu z předchozího pojištění nebylo možno připočíst k ochranné lhůtě z tohoto nového
pojištění a to z toho důvodu, že nešlo o pojištění zaniklé v době těhotenství žalobkyně.
[9] Domněnka žalobkyně, že dne 23. 6. 2015 došlo ještě v rámci ochranné lhůty k přihlášení
k peněžité pomoci v mateřství je proto chybná, neboť ochranná lhůta plynula pouze
do 25. 4. 2015.
III. Kasační stížnost
[10] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností.
Předně uvádí, že soud vycházel z nesprávně zjištěného skutkového stavu – stěžovatelka v době
od 27. 6. 2013 do 7. 11. 2014 pracovala v předchozím zaměstnání jako recepční. V ochranné
lhůtě došlo ke změně zaměstnání.
[11] Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem gynekologa, že její těhotenství nemohlo nastat
přede dnem 7. 11. 2014, tedy za trvání předchozího zaměstnání. Těhotenství je složitá věc a den
početí se dá určit pouze přibližně. Tvrzení gynekologa tedy není dostatečně silné vodítko pr o to,
aby stěžovatelce bylo upřeno právo na peněžitou pomoc v mateřství. Není přitom možné,
aby žena, která neví o tom, že je těhotná, při změně zaměstnání ztratila u nového zaměstnavatele
nárok na peněžitou pomoc v mateřství.
[12] Městský soud dále opomněl, že stěžovatelka nastoupila po následném zaměstnání dne
2. 2. 2015, v ochranné lhůtě tří dnů od zániku pojištění dle §15 odst. 1 zákona, na pracovní
neschopnost. V této době tak byla účastna na nemocenském pojištění, ochranná lhůta 85 dní
běžet neměla; měla běžet až po ukončení pracovní neschopnosti. Pokud by se takto ochranná
lhůta k nástupu na peněžitou pomoc v mateřství počítala, stěžovatelka by na peněžitou pomoc
v mateřství měla nárok.
[13] Výklad městského soudu stanovující nemožnost přičíst ochranou dobu z předchozího
zaměstnání k době nové je výklad contra legem. Při přechodu mezi zaměstnáními by se měla
nevyčerpaná ochranná lhůta z prvního zaměstnání přičíst k době nové.
[14] Z uvedených důvodů stěžovatelka Nejvyššímu správnímu soudu navrhla, aby napadený
rozsudek v plném rozsahu zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.
[15] Žalovaná se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila s argumentací městského soudu
a navrhla kasační stížnost zamítnout.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[16] Nejprve se soud zabýval přípustností kasační stížnosti. Dle §104 odst. 4 soudního řádu
správního „kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103, nebo
o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soud em, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit
mohl. Námitku spočívající v tom, že datum početí dle sdělení gynekologa není přesné, a že počato
mohlo být již v době trvání předchozího zaměstnání, stěžovatelka v žalobě neuvedla. Činí tak
aniž nyní v kasační stížnosti, což je však nepřípustné. Touto námitkou se tedy kasační soud
nezabýval.
[17] Zbytek kasačních námitek je přípustných. Po posouzení jejich důvodnosti však soud
dospěl k závěru, že žádná z nich není důvodná.
[18] Stěžovatelka uvádí, že se městský soud nevypořádal s jejím argumentem, že po ukončení
pracovního poměru dne 30. 1. 2015 nastoupila v ochranné lhůtě dle §15 odst. 1 zákona
na pracovní neschopnost. K tomu soud uvádí, že stěžovatelka t uto námitku v žalobě neuplatnila
jako žalobní bod, respektive na straně 3 žaloby pouze konstatovala, že dne 2. 2. 2015, tedy
v ochranné lhůtě dle §15 odst. 1 zákona, nastoupila na pracovní neschopnost. Proč to má být
důležité a co z toho dovozuje, již neuvedla. Na takto strohé konstatování městský nereagoval
a reagovat ani nemohl. Nebylo totiž jasné, co uvedeným konstatováním o nástupu na pracovní
neschopnost po skončení druhého zaměstnání stěžovatelka mínila, jak toto tvrzení zapadá do její
argumentační konstrukce namířené proti rozhodnutí o nepřiznání peněžité pomoci v mateřství.
Stěžovatelkou citovaný §15 odst. 1 zákona („Nemocenské náleží též, jestliže ke vzniku dočasné pracovní
neschopnosti (§57) nebo k nařízení karantény (§105) došlo po zániku pojištění v ochranné lhůtě. Ochranná
lhůta činí 7 kalendářních dnů ode dne zániku pojištění“) se týká ochranné lhůty pro výpočet
nemocenské dávky, tj. jiné dávky, než peněžitá pomoc v mateřství, jejíž ochrannou lhůtu upravuje
§15 odst. 2 zákona (k druhům dávek srov. §4 zákona). Ochrannou lhůtu nemocenské tedy není
možné použít pro účely posouzení splnění podmínek pro peněžitou pomoc v mateřství. Z tohoto
důvodu nástup na pracovní neschopnost je pro nyní posuzovaný výpočet ochranné lhůty pro
získání peněžité pomoci v mateřství irelevantní. Městskému soudu nelze vytýkat, jestliže
nevyvracel stěžovatelkou v žalobě nevyřčenou argumentaci, jejíž náznaky se navíc týkají jiné
zákonné dávky. Námitka nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku proto není důvodná.
[19] Námitka nesprávně zjištěného skutkového stavu není důvodná. Žalovaná i městský soud
neopomněly zaměstnání stěžovatelky jako recepční ode dne 27. 6. 2013 do dne 7. 11. 2014.
Oba výslovně s tímto údajem ve svých rozhodnutích operují; správně ho však vyhodnotily
ho jako irelevantní.
[20] Stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí, že „v ochranné lhůtě došlo ke změně zaměstnání“. Toto
tvrzení však není pravdivé. Ke změně zaměstnání nemohlo dojít v ochranné lhůtě, neboť dle
§15 odst. 2 věty druhé zákona „ochranná lhůta činí u žen, jejichž pojištění zaniklo v době těhotenství,
180 kalendářních dnů ode dne zániku pojištění“. Institut ochranné lhůty tedy chrání již těhotné
zaměstnankyně, které ukončily svůj pracovní poměr. V takové situaci je jim při posuzování
nároku na peněžitou pomoc v mateřství prominuta podmínka účasti na pojištění v době podání
žádosti o peněžitou pomoc v mateřství (§32 odst. 1), a to za předpokladu, že nastoupí
na peněžitou pomoc v mateřství v průběhu ochranné lhůty.
[21] Jak však plyne z vyjádření gynekologa, které je založeno ve správním spisu, stěžovatelka
otěhotněla dne 22. 11. 2014. Předchozí zaměstnání přitom ukončila již dne 7. 11. 2014. Je proto
zřejmé, že v době, kdy zaniklo její pojištění z předchozího zaměstnání jako recepční, těhotná
nebyla. Pojištění stěžovatelky tedy nezaniklo v době těhotenství. Z tohoto důvodu ke změně
zaměstnání nedošlo v ochranné lhůtě; ochranná lhůta z předchozího zaměstnání ani nezačala
plynout.
[22] Výklad zastávaný městským soudem a nyní potvrzovaný Nejvyšším správním soudem
není contra legem, jak tvrdí stěžovatelka. Ve věci stěžovatelky nenastala situace, kdy by mělo
docházet ke sčítání ochranných lhůt z obou zaměstnání. Zákon upravující sčítání ochranných lhůt
v situaci, kdy těhotná žena mění pracovní pozice, v §15 odst. 2 větě třetí stanoví: „ Vznikne-li ženě
v ochranné lhůtě uvedené ve větě druhé znovu pojištění, ochranná lhůta po dobu tohoto nového pojištění neběží
a nevyčerpaná ochranná lhůta z dřívějšího pojištění se připočítává k ochranné lhůtě získané na základě tohoto
nového pojištění, a to nejvýše do celkové výměry 180 kalendářních dnů“. Z textu předpisu je zřejmé,
že aby se ochranné lhůty sčítaly, ke vzniku nového pojištění způsobeného novým zaměstnáním
musí dojít v průběhu ochranné lhůty dle §15 odst. 2 věty třetí. Přitom dle výše citované druhé
věty tohoto ustanovení ochranná lhůta plyne pouze u žen, které jsou v době ukončení
předchozího pojištění/zaměstnání těhotné. To ovšem nebyl případ stěžovatelky, která v době,
kdy měnila zaměstnání, těhotná nebyla.
[23] Ač Nejvyšší správní soud chápe stěžovatelkou pociťovanou tvrd ost aplikace zákona
na její situaci, nepovažuje aplikovaná ustanovení zákona za neústavní. Míra uvážení zákonodárce,
jakou dávku a za jakých podmínek poskytnout, je díky specifické politické povaze sociálních práv
širší, než u základních lidských a politických práv [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne
20. 5. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 1/08 (N 91/49 SbNU 273; 251/2008 Sb.), odst. 90; ze dne 24. 4. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 54/10 (N 84/65 SbNU 121; 186/2012 Sb.), odst. 43- 66]. Je proto v pravomoci
zákonodárce, aby rozsah poskytování sociálního zabezpečení vymezil v zákoně, přičemž není
nutné, aby sociální dávky byly poskytovány ve všech myslitelných situacích (k tomu srov.
například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2015, č. j. 4 Ads 187/2015 – 26,
odst. 18).
V. Závěr a náklady řízení
[24] Lze tedy shrnout, že městský soud správně shledal zákonné rozhodnutí žalované o tom,
že stěžovatelce nárok na peněžitou pomoc v mateřství nevznikl. Proto Nejvyšší správní soud
dospěl k závěru, že městský soud postupoval správně, jestliže rozsudkem žalobu zamítl. Proto
kasační stížnost ve výroku I. tohoto rozsudku zamítl.
[25] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatelka
neměla ve věci úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Žalované
v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, a proto
se jí náhrada nepřiznává (výrok III.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 1. února 2017
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu