Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2018

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
III. ÚS 1329/18
(méně než 10 dnů)
23. 10. 2018 K zásahu do práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 2 odst. 3 Ústavy, došlo nesprávným postupem obecného soudu, který aplikoval nesprávný právní předpis. Takovýto postup obecného soudu ignoroval fakt, že k uzavření smlouvy došlo za účinnosti obchodního zákoníku v rozporu s platnou právní úpravou. Tím se dostal do rozporu s požadavkem ústavně konformní interpretace právních předpisů. Ústavní soud zastává názor, že pochybením na straně obecného soudu nemůže jít na vrub stěžovatelky, a to s ohledem na její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jelikož důsledkem této skutečnosti bylo v této konkrétní věci zamítnutí žaloby stěžovatelky a uložení povinnosti nahradit náklady řízení žalované.
Pl. ÚS 28/18
(méně než 10 dnů)
23. 10. 2018 O uplatnění zákona nebo jeho jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 48/2002 Sb., kterým nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jde tehdy, pokud by v ústavní stížnosti tvrzené porušení základních práv a svobod bylo následkem jejich použití ve věci navrhovatele, přičemž k odstranění tohoto porušení by nemohlo dojít jinak, než vyloučením jejich použití při opětovném rozhodování či postupu ve věci ze strany soudu či jiného orgánu veřejné moci.
III. ÚS 2062/18
(méně než 30 dnů)
22. 10. 2018 Při existenci čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a absenci speciální úpravy odškodnění za omezení osobní svobody nelze přijmout jiný výklad Listiny, než že za zákonné omezení osobní svobody (zadržení podle čl. 8 odst. 3 Listiny) odškodnění nenáleží. Takové právo neplyne ani z čl. 5 Úmluvy.
Pl. ÚS-st. 48/18
(méně než 60 dnů)
16. 10. 2018 1 I. Právo každého z podílových spoluvlastníků užívat společnou věc je omezeno stejným právem ostatních spoluvlastníků užívat společnou věc podle velikosti podílu. II. Užívá-li podílový spoluvlastník společnou věc bez právního důvodu nad rozsah odpovídající jeho spoluvlastnickému podílu, zasahuje do práva vlastnit majetek ostatních spoluvlastníků chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a vzniká mu na jejich úkor bezdůvodné obohacení.
II. ÚS 1242/18
(méně než 30 dnů)
16. 10. 2018 Zákon o protikomunistickém odboji, vydaný pod č. 262/2011 Sb., je svého druhu jedinečným (nikoli speciálním) právním předpisem. Okruh osob, které jsou za předpokladu splnění zákonných podmínek nositeli příslušných oprávnění, je poměrně úzce limitován ex ante nastalými skutečnostmi, ale do značné míry i věkem. Tomu je přizpůsoben i způsob satisfakce provedené nyní již demokratickým státem. Podle zákona o protikomunistickém odboji se občanu splňujícímu podmínky zákona vydává osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu. Na základě tohoto osvědčení se přiznává jednorázový příspěvek a provádí se zvýšení sociální dávky. Doba, po kterou bylo přerušeno řízení o vydání osvědčení účastníka odboje a odporu proti komunismu za účelem opatřování odborných stanovisek, jakkoli spojená se stavením lhůt podle zákona o protikomunistickém odboji, nemůže být - pro svou délku v konkrétním případě i právní nejistotu ohledně délky řízení obecně – posuzována optikou obecné právní zásady lex dura sed le ...
II. ÚS 1858/18
(méně než 30 dnů)
16. 10. 2018 Zásada pacta sunt servanda se jako ústavní zásada plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy uplatňuje i v civilním právu procesním. Ustanovení §89a o. s. ř. je proto třeba v souladu s touto zásadou vykládat tak, že se dohody o prorogaci může v civilním řízení dovolávat žalobce i žalovaný a oba mohou za zákonem stanovených podmínek vznést námitku místní nepříslušnosti soudu, jehož příslušnost nebyla v prorogaci sjednána. Z práva na svobodné jednání dle čl. 2 odst. 3 Listiny plyne povinnost veřejné moci respektovat právní jednání jednotlivce, které neodporuje zákonu, a tato povinnost se uplatňuje i v civilním právu procesním. V případě dohody o prorogaci dle §89a o. s. ř. je třeba respektovat projevenou vůli stran a vycházet z toho, že pokud se strany nedohodnou jinak, znamená to, že k projednání sporu je příslušný pouze soud určený touto dohodou a je vyloučena příslušnost soudů plynoucí ze zákona.
III. ÚS 3910/17
(méně než 30 dnů)
16. 10. 2018 I. Porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není, omezí-li se řízení před obecnými soudy na prokázání existence rozhodnutí církve nebo náboženské společnosti ukončit, v mezích své autonomie zaručené v čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, služební poměr duchovního, aniž bude posuzován jeho obsah a důvody pro jeho vydání; otázku prokázání existence takového rozhodnutí rovněž nelze podřadit pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 o. s. ř., tedy pod pojem „nesprávného právního posouzení věci“, neboť jde o otázku svou povahou skutkovou. II. Takový postup rovněž neodporuje požadavkům práva na svobodnou volbu povolání podle čl. 26 odst. 1 ve spojení s čl. 16 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, neboť z těchto ustanovení nelze dovodit právo stát se a zůstat duchovním proti vůli orgánů konkrétní církve nebo náboženské společnosti.
IV. ÚS 3009/17
(méně než 30 dnů)
9. 10. 2018 „Stěžovatelka jakožto pojištěná sice de lege lata nemá (přímo) právo na plnění ze smlouvy o pojištění cizího rizika, ale má, s ohledem na to, že je osobou, která platí pojistné (a tudíž z toho očekává prospěch), zájem na tom, aby bylo z pojistné smlouvy plněno (v konečném výsledku) v její prospěch. Vystavení stěžovatelky do situace, ve které nemá možnost se jakkoli domáhat poskytnutí pojistného plnění z pojištění hypotečního úvěru, ke kterému přistoupila podpisem přihlášky k pojištění a pravidelně měsíčně platila pojistné, je s ohledem na okolnosti posuzované věci zjevnou kvalifikovanou vadu soudního rozhodování a porušením ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu garantovaného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“
IV. ÚS 597/18
(méně než 30 dnů)
9. 10. 2018 Krajský soud v Brně ve svém usnesení opomenul uvést, jak rozhodl o odvolání; výrok odvolacího soudu se zúžil na nápravu nesprávnosti výroku o náhradě škody, není však patrné, jak rozhodl o odvolání proti výrokům o vině a o trestu. Toto pochybení bohužel přehlédl i Nejvyšší soud. Z rozhodnutí krajského soudu nelze rovněž zjistit, zda nalézací soud odstranil vady, pro které odvolací soud již dříve věc vrátil k novému projednání a vyřízení. Podle čl. 90 Ústavy České republiky jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům; jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (obdobně i čl. 40 odst. 1 Listiny). Pravomoc soudu rozhodnout je nezadatelná a v rámci přezkumu se jí nemůže soud zprostit, obrátil-li se na něj v souladu s čl. 36 odst. 1 Listiny účastník, který se domáhá svých práv stanoveným postupem.
III. ÚS 309/16
(méně než 60 dnů)
9. 10. 2018 I. Důstojnost člověka je v čl. 1 Listiny základních práv a svobod (spolu se svobodou a rovností) zakotvená v obecné rovině jako objektivní hodnota, na které je Listina základních práv a svobod, vymezující základy právního postavení jedince, založena. Proto musí být vždy východiskem pro uplatňování veřejné moci bez ohledu na to, zda se proti tomu její nositel (fyzická osoba) nějak vymezí, brání či klade odpor. Povinnost státu respektovat tuto hodnotu při vymezení a naplňování kompetencí jeho orgánů je přímo vyjádřená v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, a současně jsou tím objektivně vymezeny hranice jednání orgánů veřejné moci i tam, kde to není výslovně uvedeno. Stejně tak ale čl. 1 Listiny základních práv a svobod, zdůrazňující objektivní nezadatelnost a nezcizitelnost základních práv a svobod, omezuje v obecné rovině samotného nositele základních práv a svobod, a právní řád mu proto může stanovit hranice, které by neměl překračovat jako svobodná, rozumem a důstojností nadaná lids ...
IV. ÚS 1891/18
(méně než 60 dnů)
9. 10. 2018 Podle čl. 36 odst. 1 ve spojení čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod je součástí ústavních kautel řádně vedeného (stanoveným postupem) soudního řízení rovněž právo jeho účastníků skutkově a právně argumentovat a k prokázání svých tvrzení navrhovat důkazy, čemuž odpovídá povinnost obecných soudů se s touto argumentací náležitě vypořádat. I když rozhodující soud není povinen všechny navržené důkazy provést, musí o nich rozhodnout, a nevyhoví-li důkazním návrhům, musí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl, popř. nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění; neučiní-li tak, zatíží důkazní řízení ústavně relevantní (kvalifikovanou) vadou v podobě „opomenutých důkazů“, popř. způsobí, že soudní rozhodnutí bude „nepřezkoumatelné“.
II. ÚS 725/18
(méně než 30 dnů)
8. 10. 2018 I. Zjistí-li Ústavní soud, že v přezkoumávaném řízení před obecnými soudy došlo k porušení ústavně zaručených práv dítěte, jehož se řízení týkalo, je v souladu s čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte povinen zasáhnout. II. Není vyloučeno, aby výhrada svědomí jednoho z rodičů vůči zákonné očkovací povinnosti byla úspěšně uplatněna i v situaci názorového sporu mezi rodiči ohledně očkování jejich dítěte; v takovém případě však bude nutno vážit svobodu svědomí rodiče oponujícího očkování (čl. 15 odst. 1 Listiny) nejen s veřejným zájmem na ochraně zdraví, ale také s totožnou svobodou svědomí druhého rodiče, při zohlednění, že právo na péči o dítě a jeho výchovu náleží oběma rodičům (čl. 32 odst. 4 Listiny). Dostatečně naléhavé důvody pro oprávněnost namítané výhrady svědomí navíc nelze založit na předchozí špatné zkušenosti s očkováním spočívající v projevu méně závažných vedlejších účinků očkování u dotčeného dítěte ani na poukazu na velmi závažnou reakci jiné osoby na zcela odlišné nepovi ...
II. ÚS 3625/17
(méně než 30 dnů)
8. 10. 2018 V dané věci je zřejmé, že odvolací soud při posouzení důvodnosti nároku stěžovatelky na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. nezohlednil skutečnost, že škoda, která stěžovatelce vznikla, přímo souvisela s její procesní obranou proti elektronickému platebnímu rozkazu, který byl vydán „omylem“, což ostatně stát jako vedlejší účastník ani obecné soudy nezpochybnily. Uvedený omyl zjevně vyplynul z chyby v aplikaci Centrálního elektronického rozkazu, který byl ve zkušebním provozu a za jehož chod odpovídá ten, kdo jej do provozu uvedl a provozoval - tedy stát. Pochybení tedy vzniklo již vydáním předmětného elektronického platebního rozkazu, ačkoli řízení ve věci samé bylo již dříve pravomocně zastaveno a takto mělo být také evidováno v systému. Jinými slovy – jestliže by nebyl elektronický platební rozkaz vadně vydán, stěžovatelka by nemusela vynaložit finanční prostředky za právní zastoupení advokátem na svou procesní obranu a žádná škoda, jejíž náhrady by se musela vůči státu domáhat ...
I. ÚS 281/18
(méně než 30 dnů)
2. 10. 2018 Dojde-li k odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, aniž by ve skutečnosti v daném případě byl důvod nepřípustnosti naplněn, jedná se o porušení práva dovolatele na soudní ochranu a přístup k soudu, tedy o odepření spravedlnosti (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
II. ÚS 2546/18
(méně než 60 dnů)
2. 10. 2018 Pokud Ústavní soud zaujme v určité věci právní názor, který by mohl být ku prospěchu stěžovatelům v dřívějších, již ukončených, řízeních před Ústavním soudem, resp. ku prospěchu osob v již ukončených řízeních před obecnými soudy, neznamená to, že se tím otevírá prostor pro obnovu daných řízení. Totéž platí pro případy osob, které se nacházely v právní situaci obdobné té, v níž uspěly jiné osoby před Evropským soudem pro lidská práva, ale které ústavní stížnost a posléze stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva nepodaly, resp. jsou jejich řízení již skončena.
I. ÚS 2982/15
(méně než 60 dnů)
26. 9. 2018 Postupem městského soudu, který v totožné věci odvolání jednoho účastníka shledal přípustným, zatímco odvolání druhého ve stejném senátu odmítl jako nepřípustné, došlo k zásahu do rovnosti a legitimního očekávání stěžovatele, což zakládá porušení práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 1820/18
(méně než 60 dnů)
26. 9. 2018 V případě nesprávného poučení účastníků řízení odvolacím soudem tak, že v jejich věci není dovolání přípustné, je porušeno jejich právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť takovým postupem jim byl odepřen přístup k dovolacímu soudu.
IV. ÚS 38/18
(méně než 60 dnů)
26. 9. 2018 Zamítne-li soud v neveřejném zasedání jako nedůvodnou stížnost [§148 odst. 1 písm. c) trestního řádu] proti rozhodnutí, kterým se zamítá návrh na povolení obnovy řízení [§283 písm. d) trestního řádu] v situaci, kdy již sám dokazování neopakuje, popř. nedoplňuje, nejde o porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Pl. ÚS-st. 47/18
(méně než 60 dnů)
25. 9. 2018 1 Zamítne-li soud v neveřejném zasedání jako nedůvodnou stížnost [§148 odst. 1 písm. c) trestního řádu] proti rozhodnutí, kterým se zamítá návrh na povolení obnovy řízení [§283 písm. d) trestního řádu] v situaci, kdy již sám dokazování neopakuje, popř. nedoplňuje, nejde o porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Pl. ÚS 18/17
(méně než 60 dnů)
25. 9. 2018 2 „Existence národních parků a pravidel, jak se v nich chovat, je otázka politicko-odborně-ekologická. Jde o ideový střet (zejména) tzv. environmentalistů s podnikateli, vlastníky nemovitostí a zástupci územních samospráv, který má být řešen v zákonodárném sboru, nikoliv u Ústavního soudu. Napadená zákonná úprava národních parků je přiměřená a vhodně vyvažuje střet práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, svobody pohybu podle čl. 14 Listiny a práva na samosprávu dle čl. 101 Ústavy na straně jedné a práva na příznivé životní prostředí, rovněž zakotveného na ústavní úrovni článkem 35 Listiny, doprovázeného pozitivním závazkem státu dbát o ochranu přírodního bohatství podle čl. 7 Ústavy.“
III. ÚS 1971/18
(méně než 60 dnů)
25. 9. 2018 Spor o náhradu nákladů řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. K zásahu do práva na soudní ochranu chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod však v takovém sporu dojde tehdy, kdy obecný soud zjevně a neodůvodněně vybočí z výkladového nebo aplikačního standardu, jenž je v soudní praxi obecně respektován, a představuje tak nepředvídatelnou libovůli. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba vzít v úvahu, že žalovaná částka byla uhrazena na základě předchozího pravomocného rozsudku posléze zrušeného Ústavním soudem, proto – v důsledku zániku pohledávky – byla žaloba zamítnuta, ač žalobou uplatněný nárok soud shledal zcela po právu.
III. ÚS 3520/17
(méně než 60 dnů)
25. 9. 2018 Nedostatečné zvážení možné aplikace faktoru tzv. sdílené újmy při rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, v trestním řízení, ve kterém vystupoval větší počet poškozených, porušuje právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod ve spojení s právem na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
IV. ÚS 3/18
(méně než 60 dnů)
18. 9. 2018 Není v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, poskytne-li soud zaměstnanci, který je v posuzovaném pracovněprávním vztahu v postavení slabší strany, jednoznačné vodítko k zodpovězení otázky, vůči jakému subjektu má uplatňovat své nepromlčitelné právo na náhradu škody z titulu pracovního úrazu, jestliže původní zaměstnavatel se v průběhu doby složitě transformoval. Ponechání této otázky, která je předmětem sporu, bez jednoznačně vyjádřeného právního názoru na to, jaká právní úprava měla být aplikována a jaké právní důsledky z toho pro další postup dovolatele vyplývají, je v takovém případě porušením práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 53/18
(méně než 60 dnů)
18. 9. 2018 V posuzované věci Nejvyšší soud nebral ohledně jednotlivých dovolacích bodů (vliv složitosti trestní věci na délku řízení, snížení zadostiučinění z důvodu průběhu řízení před všemi stupni soudní soustavy a snížený zájem poškozených na řízení) v úvahu výslovný odkaz stěžovatelky na jeho judikaturu (stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 Cpjn 206/2010). Ústavní soud proto nemohl nezohlednit svá dřívější rozhodnutí ve věcech, které se v meritu neodlišují od posuzovaného případu, a jejichž právními závěry je vázán. Na tom nemůže ničeho změnit skutečnost, že Nejvyšší soud ve věci stěžovatelky se svým závěrem o hranici 50% snížení vztahující se k hodnocení každého kritéria spojil nepřípustnost dovolání, když následně ohledně jednotlivých stěžovatelkou předestřených důvodů, pro které by ke snížení nemělo dojít, či případně v menší míře, nesprávně tvrdil (tak jako v ostatních nálezy zrušených usneseních) nevymezení přípustnosti dovolání. Oproti sho ...
Pl. ÚS 24/17
(méně než 60 dnů)
11. 9. 2018 2 Zákonodárce osobám ve služebním poměru v bezpečnostních sborech paušálně zakázal výkon jakékoli výdělečné činnosti, zároveň připustil výjimky z tohoto zákazu, ovšem jejich obsah a rozsah zcela ponechal na interním aktu vydaném ředitelem příslušného bezpečnostního sboru, a to bez jakýchkoli zákonných mezí či kritérií. Meze základního práva musí plynout přímo ze zákona, přičemž dle čl. 4 odst. 3 Listiny „zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky“. V zájmu rovnosti před zákonem při omezování základních práv a svobod je tedy nutné, aby konkrétní rozsah základního práva, který má být z pohledu zákonodárce jednotlivci garantován, plynul ze zákona a platil pro všechny subjekty stejně. Napadená právní úprava tak nikterak nezaručuje, že pro všechny případy, které jsou svou podstatou obdobné, budou meze práva dle čl. 26 Listiny stanoveny taktéž obdobně. Např. jednotliví ředitelé bezpečnostních sborů mohou stanovit výjimky od ...
II. ÚS 3432/17
(méně než 60 dnů)
11. 9. 2018 I. Pokud obecný soud, proti jehož rozhodnutí není k dispozici opravný prostředek, nemá rozumné pochybnosti o výkladu ustanovení unijního práva, není povinen podat předběžnou otázku Soudnímu dvoru ani tehdy, kdy se daný výklad unijního práva liší od výkladu soudů nižších stupňů ve stejné věci. Za těchto podmínek nedochází k porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) či práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny). II. Potřeba obecného soudu dotazovat se prostřednictvím předběžné otázky na výklad unijního práva Soudního dvora je výrazně oslabena, pokud je spor v řízení naprosto jedinečný a předmětný výkladový problém nemůže mít v budoucnu žádný dopad na jednotu, soudržnost či vývoj unijního práva. Tuto skutečnost musí obecný soud podrobně zdůvodnit, jinak postupuje svévolně a vystavuje se hrozbě zrušení svého rozhodnutí pro porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) či práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny). III. Pokud obecný soud, ...
I. ÚS 3029/17
(méně než 60 dnů)
5. 9. 2018 Nereaguje-li Nejvyšší soud na otázku, kterou dovolatel odůvodnil přípustnost jeho dovolání, dojde k porušení práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Pl. ÚS 21/15
(méně než 60 dnů)
4. 9. 2018 2 I. K volbě zástupců občanů dochází podle Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) ve volbách do Parlamentu, resp. do jeho komor, a ve volbě prezidenta republiky. V těchto případech lid volbou přímo legitimuje výkon státní moci, a tudíž se zde uplatní právo volit a být volen podle čl. 21 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Ve vztahu k územní samosprávě tuto legitimační funkci plní volby do zastupitelstev obcí a krajů. Žádné jiné volby, jimž by bylo možno přisuzovat takovouto funkci, Ústava ani jiný ústavní zákon neznají, a jen pro ně lze proto uplatňovat právo občanů podílet se na správě veřejných věcí svobodnou volbou zástupců. Na roveň uvedeným volbám jsou – z hlediska ústavních záruk volebního práva, včetně procedurálních požadavků na přijetí volebního zákona podle čl. 40 Ústavy – volby do Evropského parlamentu, které plní srovnatelnou funkci, byť nejde o orgán zřízený ústavním zákonem, ale mezinárodní smlouvou podle čl. 10a Ústavy. V ostatních případ ...
I. ÚS 1692/18
(méně než 60 dnů)
4. 9. 2018 Je-li podána blanketní stížnost, v níž si stěžovatel (obhájce) vyhradil lhůtu pro její odůvodnění, lze na orgán rozhodující o stížnosti klást požadavek, aby buďto upozornil stěžovatele (obhájce) na nepřiměřenost jím navržené lhůty a stanovil mu namísto toho lhůtu přiměřenou, nebo aby vyčkal doplnění stížnosti. Pouze výjimečně, kdy aktuální procesní situace jiný postup neumožňuje, může orgán o stížnosti rozhodnout bez dalšího. Postup pro podání stížnosti je jednoznačně stanoven v §143 odst. 1 trestního řádu a orgány činné v trestním řízení jsou povinny předpokládat, že podání, i jeho případné doplnění, bude učiněno tímto způsobem. Pokud tedy orgán rozhodující o stížnosti nemá její doplnění k dispozici, přestože toto bylo avizováno a přestože již navržená lhůta uplynula, je povinen si před vydáním rozhodnutí ověřit u orgánu, který napadené rozhodnutí vydal, zda mu doplnění stížnosti bylo doručeno či nikoliv. Odporovalo by principům spravedlivého procesu, aby riziko spojené s prodlevou př ...
I. ÚS 217/17
(méně než 60 dnů)
4. 9. 2018 Obecné soudy pochybily, když se řádně nevypořádaly s důvody, pro které považovaly pozemek p. č. 1321/38 v k. ú. Bohunice za součást sídliště jako celku. Napadenými usneseními tak došlo k zásahu do základních práv stěžovatelů, jež jsou jim garantovány čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
IV. ÚS 2607/17
(méně než 60 dnů)
4. 9. 2018 Z judikatury Ústavního soudu (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 2673/14 , II. ÚS 2504/10 , II. ÚS 1009/08 , II. ÚS 4255/16 , usnesení sp. zn. IV. ÚS 2435/07 ) jednoznačně vyplývá povinnost soudu vypořádat se v odůvodnění rozhodnutí s návrhem účastníka řízení na předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské Unie. Tuto povinnost nelze nahradit tvrzením, uvedeným až ve vyjádření k ústavní stížnosti, že se jednalo o případ, kdy je podle doktríny acte clair „správná interpretace ustanovení komunitárního práva tak zřejmá, že není prostoru pro rozumnou pochybnost o tom, jak má být otázka, která v řízení vyvstala, zodpovězena“ (283/81 CILFIT ), a položení předběžné otázky tudíž nebylo nezbytné. Pochybením Nejvyššího soudu, který se argumentací stěžovatelky týkající se předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru Evropské Unie vůbec nezabýval a v tomto směru své rozhodnutí nijak neodůvodnil, došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý (řádný) proces, chráněného čl. 36 odst. 1 Listiny zákla ...
I. ÚS 17/16
(méně než 60 dnů)
4. 9. 2018 I. Je-li správní rozhodnutí v rozporu s objektivním právem (nebo vydáno na základě vad řízení), musí správní orgán při uplatnění prostředků dozorčího práva při svém rozhodování zohlednit, z jakých důvodů k přijetí takového rozhodnutí došlo, a jaké následky by jeho zrušení mělo. Musí jednotlivé případy hodnotit z hlediska dobré víry oprávněných z rozhodnutí, jejich důvěry v zákonnost rozhodnutí, ale i jejich podílu na důvodech nezákonnosti. Tato kritéria musí hodnotit i správní soud, který přezkoumá zákonnost správního rozhodnutí o takovém prostředku dozorčího práva. II. Závěr o nedostatku dobré víry nemůže vyplývat jen z konstatování, že oprávněný měl povědomí o určitých skutečnostech, které podle mínění soudu způsobují nezákonnost správního rozhodnutí, pokud zároveň není prokázáno, že oprávněný věděl či měl vědět též o tom, že jde o skutečnosti právně relevantní. Nedostatek dobré víry tedy není dán jen tím, že oprávněný nepředpokládal, jaký výklad práva zaujmou orgány veřejné moci v r ...
III. ÚS 3181/17 31. 8. 2018 I. Posouzení toho, zda zadavatel veřejné zakázky podle zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, může uplatňovat nárok na náhradu škody, která mu vznikla v důsledku pochybení administrátora veřejné zakázky (jako osoby soukromého práva), který podle jeho žalobního tvrzení nedodržel své závazky plynoucí ze smlouvy příkazní, popř. zda jeho odpovědnost podle zákona o veřejných zakázkách za výběr nejvýhodnější nabídky vždy vylučuje soukromoprávní odpovědnost takového administrátora, je právní otázkou závisející na výkladu příslušných (zejména kogentních) ustanovení tehdy platných zákonů, spoluurčujících obsah předmětného soukromoprávního vztahu, tzn. zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Je proto nutno rozlišovat ustanovení zakotvující předpoklady zákonné povinnosti zadavatel ...
IV. ÚS 1286/18 31. 8. 2018 Kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče není (často jen subjektivní) přání konkrétního rodiče, nýbrž především tzv. nejlepší zájmy dítěte (podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), které jako objektivní faktor musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod podle požadavků proporcionality zásahu do jeho základních práv. Střídavou péči lze před ostatními modely péče upřednostnit jen tehdy, je-li s přihlédnutím ke všem okolnostem případu, a to jak v kladném nebo záporném smyslu, nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájmy dítěte.
IV. ÚS 773/18 31. 8. 2018 I. Kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče není (často jen subjektivní) přání konkrétního rodiče, nýbrž jsou jím především tzv. nejlepší zájmy dítěte (podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), které jako objektivní faktor musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod podle požadavků proporcionality zásahu do jeho základních práv. II. Splnění kritérií pro nařízení střídavé péče je jen vodítkem pro rozhodování obecných soudů, takže jejich splnění nemusí vést vždy k jednoznačnému závěru o jejím nařízení v případě, že obecné soudy ústavně konformním postupem zváží všechny relevantní okolnosti a dospějí k jinému řešení. K těmto okolnostem třeba řadit i funkční vztahy mezi rodiči, v rodině, a to i po rozvodu manželství nebo rozpadu partnerských vztahů. Skutečnost, že nařízení střídavé péče může v praxi vést k stabilizaci těcht ...
II. ÚS 2177/17
(méně než 60 dnů)
28. 8. 2018 I. Ze žádné části odůvodnění napadeného rozsudku obvodního soudu není zřejmé, z jakého důvodu měla na základě přiměřené aplikace ustanovení §337h odst. 4 občanského soudního řádu – které stanoví předmětnou informační povinnost exekutorovi v případech skončení exekuce jejím zastavením – pro exekutora vyplývat informační povinnost i v případech, kdy exekuce skončila vymožením dlužné částky. II. V případě, že napadený rozsudek obvodního soudu je nedostatečně odůvodněn a obvodní soud se v něm dostatečně nevypořádal s námitkou stěžovatele – exekutora, že mu zákon povinnost informovat o skončení exekuce příslušný katastrální úřad neukládal, bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.
I. ÚS 2283/17
(méně než 60 dnů)
28. 8. 2018 Z odůvodnění rozhodnutí soudu musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Během dokazování nelze vyloučit výskyt vad, a to za předpokladu intenzity dosahující úrovně ústavněprávního přezkumu, k nimž patří i kolize obsahu důkazů, resp. důkazních zjištění a jejich formulace v odůvodnění rozhodnutí s právními závěry, které jsou na základě důkazní materie vyvozovány. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
III. ÚS 669/17 21. 8. 2018 Chtějí-li obecné soudy dovozovat zákaz soukromoprávního jednání, který není výslovně stanoven zákony (zde souběh pracovního poměru a funkce statutárního orgánu obchodní společnosti), musí pro takový závěr předložit velmi přesvědčivé argumenty, neboť jde o soudcovské dotváření práva proti zájmům soukromých osob (nález sp. zn. I. ÚS 190/15 ). Pokud obecné soudy nepodloží svůj výklad příslušných právních předpisů takovými přesvědčivými argumenty, porušují základní práva stěžovatele (a to zejména subjektivní právo na svobodné jednání v zákonných mezích ve smyslu čl. 2 odst. 3 Listiny a zásadu pacta sunt servanda plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy, ale i princip dělby moci, který je nedílnou součástí principu právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy.
II. ÚS 387/18 17. 8. 2018 Ani ve skutkově podobných věcech není vyloučeno odchýlení se soudu od předchozí judikatury, avšak dojde-li k němu a navíc to účastník v řízení namítá, musí soud důvody tohoto svého odchýlení řádně a přesvědčivě vysvětlit. V případě, že soud nenaplní tuto svou povinnost, jedná se o porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí a ochrany legitimního očekávání účastníků a tím také porušení ústavně chráněného práva na spravedlivý proces. Nezdůvodněné odchýlení se od očekávaného výkladu podústavního práva nese prvky nepřípustné libovůle a nepředvídatelnosti soudního rozhodování, které v ústavní rovině představuje porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
II. ÚS 644/18 17. 8. 2018 Pokud se jednotlivec rozhodne, že nebude před soudy uvádět vědomě nepravdivé či zavádějící informace ani předkládat takové důkazy, jeho jednání podléhá ochraně podle čl. 2 odst. 3 Listiny (právo jednotlivce na svobodné jednání). Za takové jednání nemohou soudy jednotlivce sankcionovat ani jakkoliv zhoršovat jeho právní postavení, protože zákon takové negativní důsledky nestanoví ani nemůže stanovit. Rozhodnutí klienta, že se nebude řídit pokyny advokáta a nebude se podílet na předkládání nepravdivých důkazů soudům, je ústavně chráněným projevem práva tohoto jednotlivce na svobodné jednání dle čl. 2 odst. 3 Listiny. Advokát nemůže po klientovi požadovat, aby před soudy uvedl vědomě nepravdivé nebo zavádějící informace nebo soudům předložil vědomě nepravdivé či zavádějící důkazy, jakými jsou i antedatované smlouvy. Pokud to advokát přesto učiní, nezprostí se tím odpovědnosti za svá předchozí pochybení. Skutečnost, že klient v takovém případě neposkytl advokátovi součinnost, nemůže jít ve ...
IV. ÚS 4104/17 15. 8. 2018 Pokud poplatková povinnost stěžovatele vznikla podle ustanovení §4 odst. 1 písm. j) zákona o soudních poplatcích v souvislosti s rozhodnutím soudu o věci samé a rozhodnutí soudů všech stupňů ve věci samé byla zrušena nálezem Ústavního soudu, došlo tím i k zániku poplatkové povinnosti stěžovatele, neboť zanikl její zákonný titul. Stěžovatel má v takovém případě právo na vrácení soudního poplatku.
II. ÚS 131/18 15. 8. 2018 Právo právnické osoby zvolit si obhájce Stát může zákonem svobodnou volbu obhájce omezit ve vybraných případech; jedná se však o mimořádně významný zásah. Proto tak může činit pouze tehdy, pokud takový zásah sleduje legitimní cíl a obstojí v testu proporcionality. S ohledem na základní právo právnické osoby na obhajobu, jehož součástí je i právo zvolit si obhájce, je třeba ustanovení §34 odst. 4 o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim ve znění pozdějších předpisů vykládat tak, že osoba oprávněná činit úkony za obviněnou právnickou osobu (§34 odst. 1 zákona) může této obviněné právnické osobě zvolit obhájce i v případě, že tato oprávněná osoba sama vystupuje v řízení jako svědek. Opatrovník nemůže zvolit obviněné právnické osobě obhájce, je-li opatrovník ustanoven pouze z důvodu, že právnická osoba nemá osobu způsobilou činit úkony v řízení, a tato nezpůsobilost je dána tím, že tato osoba vystupuje jako svědek ve věci obviněné právnické osoby.
Pl. ÚS 14/17 14. 8. 2018 2 Nalezení optimálního způsobu stanovení náhrady nákladů exekuce a odměny soudního exekutora je v kompetenci Parlamentu České republiky a exekutivy. Náleží-li proto Ústavnímu soudu v rámci řízení o kontrole norem možnost určité ingerence, pak jejím smyslem není nahrazovat normotvůrce při hledání věcného řešení, nýbrž dbát o to, aby řádně plnil svou povinnost z ústavního pořádku vyplývající.
I. ÚS 3755/17 13. 8. 2018 Požadavky na soudní odůvodnění v případech skutkového odlišení (distinguishing) Požadavek předvídatelnosti a vnitřní bezrozpornosti právního řádu se netýká pouze formulací právních norem, ale směřuje i na judikaturu vrcholných soudů. Judikatorní řešení má vést ve skutkově podobných situacích ke stejným výsledkům, a pokud tomu tak není, musí soudy velmi přesvědčivě vysvětlit, v čem jsou řešené situace skutkově odlišné. Ústavně garantovaný požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí v případě existence dřívější judikatury v obdobných věcech vyžaduje víc než jen strohé konstatování, že projednávaná věc se od předchozí judikatury skutkově liší. Pro naplnění požadavků spravedlivého procesu musí být srovnávané případy řádně skutkově odlišeny a toto odlišení náležitě odůvodněno. Neodůvodněným skutkovým odlišením obdobných věcí především nelze obcházet případnou povinnost předložit věc rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu v případě odklonu od existující judikatury.
II. ÚS 3525/16 7. 8. 2018 Ústavní ochranu proti sebeobvinění zakotvuje Listina základních práv a svobod v obecné rovině v čl. 37 odst. 1 a ve vztahu k obviněnému v čl. 40 odst. 4 v podobě práva odepřít výpověď. Privilegium obviněného nezhoršovat své procesní postavení nabývá skrze princip nemo se ipsum accusare (prodere) dokonce přednost před účelem trestního řízení, spočívajícím podle ustanovení §1 odst. 1 trestního řádu ve spravedlivém potrestání pachatele, byl-li trestný čin jím spáchaný náležitě zjištěn. Jinak vyjádřeno, obviněnému zůstává jeho privilegium zachováno, i kdyby to mělo vést podle konkrétní procesní situace k důkazní nouzi. Přijetím statusu spolupracujícího obviněného se obviněný tohoto privilegia vzdává. Svým úplným a pravdivým doznáním dává průchod zájmu společnosti na objasnění věci před možnostmi své vlastní obhajoby. Činí tak na základě své svobodné vůle. Nicméně tento postoj je podložen očekávaným, byť nenárokovým benefitem v podobě mimořádného snížení trestu odnětí svobody. Ve světle toh ...
II. ÚS 2767/16 7. 8. 2018 Ústavní soud dospěl k závěru, že krajský soud pochybil, když při aplikaci zákona o odpovědnosti státu dostatečně nezohlednil podstatu a účel garance práva na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci, plynoucí z čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. V projednávané věci bylo především rozhodující, že se nepotvrdilo původní podezření orgánů činných v trestním řízení, že stěžovatel spáchal trestný čin, kvůli čemuž okresní soud postoupil věc do přestupkového řízení. V důsledku tohoto postupu je nutno hledět na usnesení o zahájení trestního stíhání a na něj navazující trestní řízení jako na nezákonné. Za období od zahájení trestního stíhání do postoupení věci by tedy stěžovateli měla být přiznána náhrada škody, která mu v příčinné souvislosti s vedením trestního řízení vznikla. Pozdější shledání viny ze spáchání přestupku nemá na právě uvedený závěr žádný vliv. Přestupkové řízení představuje z pohledu ústavního práva samostatnou fázi řízení, ve které již nebylo možné odčini ...
III. ÚS 4071/17 31. 7. 2018 K porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dojde odmítnutím provedení důkazu zvukovým záznamem z porady senátu [§127 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů], nepřekračuje-li provedení důkazu tímto záznamem nepřijatelnou míru kontextuálního zásahu do základního práva na ochranu soukromí.
III. ÚS 1539/18 31. 7. 2018 Postup obecných soudů nerespektující vady převodu tzv. náhradních pozemků podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, tedy že takový pozemek mohla nabýt pouze oprávněná osoba, tj. osoba disponující adekvátním restitučním nárokem, je nerespektováním jednoznačně znějící kogentní normy, které vede k porušení ústavnosti, v tomto případě porušení práva na ochranu vlastnického práva zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
IV. ÚS 1463/18 31. 7. 2018 V případě podání stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby ze strany státní zástupkyně, která není blanketní, je alespoň stručně odůvodněna a není zjevně procesně nepřípustná, je s ohledem na význam vazebního rozhodování a možnost zhoršení postavení obviněného vždy nutné považovat doručení opisu této stížnosti za „potřebné“ ve smyslu ustanovení §146 odst. 2 písm. c) trestního řádu, neboť neinformování obviněného o takovém procesním úkonu protistrany a neudělení prostoru k vyjádření je porušením zásady kontradiktornosti řízení a práva vyjádřit se zaručených čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
IV. ÚS 1001/18 26. 7. 2018 Ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách), ve znění pozdějších předpisů, upravující doručování osobou poskytující poštovní služby, jsou ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod součástí zákonem stanoveného postupu, kterým je možno domáhat se u nezávislého a nestranného soudu svých práv; proto postup obecného soudu, který nerespektuje podacím lístkem prokázanou skutečnost uzavření poštovní smlouvy podle pravidel stanovených zákonem č. 29/2000 Sb., o poštovních službách a o změně některých zákonů (zákon o poštovních službách), ve znění pozdějších předpisů, a z ní plynoucí povinnost poštovního přepravce odevzdat zásilku příjemci (soudu), je nejen v rozporu s pravidly právního institutu doručování podání účastníků řízení adresovaných soudům prostřednictvím pošty, nýbrž i porušením práva na přístup k soudu, a tím i práva na s ...

Za rok 2018 bylo zveřejněno 177 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou,
zobrazena strana 1 z celkem 4 stran v čase 0,106 ms (z toho 0,029 ms NoSQL).