Přehled zveřejněných rozhodnutí
Ústavního soudu s právní větou v roce 2019

spisová
značka
datum
rozhodnutí
význam právní
věta
Pl. ÚS 7/19
(méně než 10 dnů)
30. 10. 2019 2 1. Z ústavního principu právního státu (čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny), přímo vyplývají požadavky předvídatelnosti a bezrozpornosti práva a zákaz libovůle; současně platí zásada primátu jednotlivce před státem, kdy stát slouží všem občanům, a nikoliv občané státu. Požadavek jednoznačnosti zákona a jeho vnitřního souladu platí o to více v případě, kdy zákon stanoví poplatkovou povinnost (čl. 11 odst. 5 Listiny). Tato poplatková povinnost musí být zákonem stanovena zcela jednoznačně, srozumitelně, konzistentně a předvídatelně. 2. Problémem ustanovení §259 zákona o zadávání veřejných zakázek je následek nezaplacení poplatku z hlediska povinnosti Úřadu pro hospodářskou soutěž zahájit řízení o přezkoumání úkonů zadavatele z moci úřední podle §249 tohoto zákona. Zákon totiž na jedné straně předpokládá, že Úřad bude zkoumat všechny rozhodné okolnosti, jež by mohly odůvodňovat zahájení řízení o přezkoumání úkonů zadavatele z moci úřední, na straně druhé však vyluč ...
II. ÚS 554/18
(méně než 10 dnů)
22. 10. 2019 Ústavní soud zastává ve věcech odškodnění z výkonu veřejné moci konstantně názor, že ve sporech o peněžitou satisfakci se státem by mohl vést reduktivní přístup k jinak respektovaným judikaturním algoritmům, podle konkrétních okolností případů, k obsahovému popření způsobu stanovení zadostiučinění v penězích. Nelze jen mechanicky krátit výši zadostiučinění počtem účastníků nepřiměřeně dlouhého řízení, ať již soudního či správního, i když jde o manžele. Vždy je nutno s náležitou podrobností vycházet z konkrétních okolností souzeného případu a přísně individualizovaných důsledků a nepoužívat kritérium sdílené újmy jako pravidlo, nýbrž jako alternativu. Opak vede k výsledku, jenž nejen že není spravedlivý, ale dokonce relativizuje samotný účel a smysl právní úpravy imateriální újmy. Stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 206/2010 (Rc 58/2011) musí být aplikováno nikoli jako osamocené dogma, nýbrž v relaci s další relevantní judikaturou – včetně nálezů Ústavního soudu. Obecné soudy musí ...
III. ÚS 2194/18
(méně než 10 dnů)
22. 10. 2019 Z hlediska ústavněprávního, podle něhož je ústavní stížnost subsidiárním prostředkem ochrany základních práv a svobod, je nutno nazírat na trestní řízení jako na jeden celek, jehož těžištěm je hlavní líčení v soudní fázi řízení, kde vyvstává obviněnému prostor pro uplatnění jeho práv v celé jejich šíři. Tato fáze řízení má v podstatě do jisté míry i funkci reparační ve vztahu k přípravnému řízení, neboť dojde-li v přípravném řízení k porušení zákonných ustanovení, může dojít k jejich nápravě právě v řízení před soudem (např. k opakovanému výslechu svědka již při plném dodržení práv obviněného). Kvůli čtení protokolu z přípravného řízení podle §211 odst. 3 písm. a) trestního řádu v hlavním líčení před soudem tedy nelze dovodit zkrácení práv obhajoby podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 1593/19
(méně než 10 dnů)
22. 10. 2019 S ohledem na princip smluvní volnosti plynoucí z čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod nelze z §686a odst. 6 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 31. 3. 2006, dovodit, že by u nájemních smluv uzavřených před 31. 3. 2006 byla po tomto datu vyloučena možnost dohody pronajímatele a nájemce, podle níž může dojít k prodlužování (prolongaci) nájemního vztahu k bytu sjednaného na dobu určitou. Jestliže obecné soudy posoudily ujednání o prolongační doložce obsažené v nájemní smlouvě jako neplatné a z toho dovodily závěr o skončení nájemního poměru, porušily čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Jelikož v důsledku toho soudy neposkytly stěžovateli ochranu jeho právům, porušily i právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 90 větou první Ústavy České republiky.
III. ÚS 905/17
(méně než 10 dnů)
22. 10. 2019 Pro rozhodování o obnově trestního řízení jsou významné takové skutečnosti nebo důkazy, kterými jsou zpochybňovány usvědčující důkazy provedené v původním řízení. Hodnocení předložených důkazů nesmí přesahovat rámec zjištění, zda je pravděpodobné, že tvrzená skutečnost nebo nový důkaz sám, anebo ve spojení s již provedeným dokazováním by mohl přivodit změnu rozhodnutí. Uvedeným hodnocením je třeba dosáhnout určitého stupně pravděpodobnosti či důvodného předpokladu pro očekávání, že změna rozhodnutí je možná. Toto zkoumání spočívá v porovnání důkazů dosud provedených a dosavadních skutkových zjištění s důkazním významem nových skutečností, resp. nových důkazů. Jestliže je možno dospět k vysokému stupni pravděpodobnosti, resp. plně odůvodněnému předpokladu (není tedy nutná absolutní jistota) o tom, že by na základě nových skutečností a důkazů mohlo dojít ke změně původního rozhodnutí, je namístě rozhodnout o povolení obnovy řízení. Znalecký posudek, který obsahuje nové skutečnosti anebo ...
III. ÚS 702/17
(méně než 10 dnů)
22. 10. 2019 Pro naplnění požadavků ústavnosti plynoucích z čl. 2 odst. 2, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je nezbytné, aby soudce rozhodující podle §85b odst. 3 trestního řádu o návrhu na nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory k seznámení se s obsahem listin zajištěných při domovní prohlídce nebo prohlídce jiných prostor, v nichž advokát vykonává advokacii, se s těmito listinami seznamoval výlučně v průběhu veřejného zasedání nařízeného za tímto účelem. V situaci, kdy vznikne potřeba odročit veřejné zasedání, je nezbytné zajištěné listiny po dobu odročení veřejného zasedání zabezpečit takovým způsobem, který neumožní nikomu (ani soudci nebo znalci) se s nimi seznámit, popř. je zničit nebo poškodit, a současně zvolený způsob zabezpečení musí umožnit, aby v odročeném veřejném zasedání bylo možné prověřit, zda v období mezi konáním veřejných zasedání nebylo zabezpečení listin porušeno.
IV. ÚS 1002/19
(méně než 30 dnů)
9. 10. 2019 Nepřihlédne-li obecný soud k právu dítěte podle čl. 12 odst. 2 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte zúčastnit se řízení v jeho věci, sdělit své stanovisko a být slyšeno v soudním řízení, nedostojí požadavku posouzení jeho nejlepšího zájmu podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, čím rovněž poruší právo jednoho z rodičů na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 3778/18
(méně než 10 dnů)
8. 10. 2019 Podle ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. platí, že jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). V případě zastavení řízení nemůže řízení dojít do stádia meritorního rozhodování. Proto nelze k určení, kdo vznik nákladů řízení způsobil, užít kritéria úspěchu ve věci a tímto kritériem se stává právě zavinění toho (chápáno v čistě procesním slova smyslu), kdo zavinil, že řízení nemohlo dojít do stádia meritorního rozhodování. Na žalobce (stěžovatelku) nelze přesouvat břemeno spočívající v nákladech za oprávněné uplatňování jejího nároku. Opačný výklad §146 odst. 2 o. s. ř. provedený v posuzované věci okresním soudem vybočuje z ústavních mezí a zasahuje do práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
IV. ÚS 2287/18
(méně než 30 dnů)
8. 10. 2019 Ústavní soud připomíná, že nárok na náhradu újmy způsobené zahájením trestního stíhání nemá výslovný základ v zákoně č. 82/1998 Sb., nýbrž byl v minulosti dotvořen judikaturou obecných soudů a Ústavního soudu. Rozšíření aktivní legitimace na osoby blízké osobám, proti kterým bylo vedeno trestní stíhání, a to i v tak výjimečné situaci jako je předmět posuzované ústavní stížnosti, by tento nárok na náhradu újmy nepřípustně rozšířilo. Trestní stíhání totiž téměř vždy zasáhne mimo obviněného i okruh osob obviněnému blízkých, přičemž zprostředkovaně pociťovaná újma těchto osob může být velmi intenzivní (k tomu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3391/15 ze dne 14. 11. 2017). Rozšíření nároku na náhradu újmy i na osoby obviněnému blízké by navíc nepřípustně zasáhlo veřejný zájem na efektivním výkonu veřejné moci, konkrétně na řádném stíhání trestné činnosti.
II. ÚS 1782/19
(méně než 10 dnů)
8. 10. 2019 Na stát (a v nyní rozhodované věci obdobně i na soudního exekutora) coby účastníka řízení nutno klást vyšší požadavky, co se týká akceptovatelnosti jeho některých procesních postupů a obrany (zde: námitka promlčení), zvláště je-li pasivně legitimován v řízení o náhradě škody (újmy), již měl při výkonu své činnosti způsobit. Takový přístup považuje Ústavní soud za zcela souladný s jeho ustálenou judikaturou preferující ochranu jednotlivce a jeho základních práv (svobod) v situacích, kdy stát musí odčinit jím způsobenou křivdu.
IV. ÚS 2590/19
(méně než 30 dnů)
8. 10. 2019 Stanoví-li obecné soudy pro přiznání bezplatné obhajoby podmínky, které nemají oporu v zákoně či v judikatuře, a jejich splnění je založeno pouze na hypotetickém závěru o budoucích příjmech, popř. na dosud neprokázané trestné činnosti obviněného, poruší tím právo obviněného na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na bezplatnou pomoc obhájce podle čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 1591/19
(méně než 10 dnů)
7. 10. 2019 Pochybení obvodního soudu spočívající jednak v nesprávném rozeslání usnesení o jmenování kolizního opatrovníka advokátovi, které u stěžovatelky a jejího advokáta vyvolalo oprávněnou důvěru v soudem akceptované trvající zastoupení, a dále spočívající v nejednotném procesním postupu obvodního soudu při zasílání nových návrhů na zahájení řízení (popř. usnesení o zahájení řízení bez návrhu) ve věci celkově vedené pod stejnou spisovou značkou v některých případech samotné stěžovatelce a v některých případech jejímu advokátovi, který vykazuje prvky arbitrárnosti a libovůle, jsou dostatečným omluvitelným důvodem, pro který stěžovatelka zmeškala lhůtu k podání odvolání proti rozsudku obvodního soudu. Kumulaci těchto specifických pochybení obvodního soudu, jejich přehlédnutí a nezohlednění při rozhodování o návrhu stěžovatelky obvodním soudem i městským soudem je nutno považovat za exces při aplikaci podústavního práva a výraz libovůle a jako takové za zásah do práva na soudní ochranu podle čl. ...
Pl. ÚS 5/19
(méně než 30 dnů)
1. 10. 2019 1 Ustanovením §18a odst. 1 písm. f) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění zákonného opatření Senátu č. 344/2013 Sb. a zákona č. 125/2019 Sb., zákonodárce nepřípustně retroaktivním způsobem rozhodl nikoli o zdanění, nýbrž o faktickém snížení finanční náhrady podle §15 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), na jejíž celou výši vznikl církvím a náboženským společnostem právní nárok a legitimní očekávání okamžikem uzavření smluv o vypořádání podle §16 téhož zákona. Neústavnost napadeného ustanovení spočívá v porušení základních principů demokratické společnosti (čl. 1 odst. 1 Ústavy) jako je princip právní jistoty, důvěry v právo, jeho předvídatelnost a princip ochrany nabytých práv, jež v konečném důsledku vede i k porušení práva dotčených subjektů vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkov ...
IV. ÚS 1367/18
(méně než 10 dnů)
30. 9. 2019 Obecné soudy nemají za úkol pouze vyslovit závěr o vině a trestu, ale je zapotřebí, aby takové rozhodnutí bylo učiněno na základě provedených důkazů a při respektování základních práv obžalovaných. Je-li závěr o vině obžalovaného, a tedy i o správnosti skutkové věty, založen jen na důkazu, který sám o sobě neobstojí, neboť nemá oporu v dalších provedených důkazech a není tak dán uzavřený řetězec, je takový závěr v rozporu s požadavky §2 odst. 5 trestního řádu a tedy i čl. 36 odst. 1 a 40 odst. 1 a 2 Listiny, tedy zachování práva na přístup k soudu a dodržení zásady in dubio pro reo.
III. ÚS 1576/19
(méně než 60 dnů)
30. 9. 2019 Výrok nálezu Ústavního soudu o porušení základních lidských práv či svobod [§82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] je deklaratorním výrokem a porušení těchto práv či svobod se jím prohlašuje již k okamžiku, kdy rozhodnutí, která takové porušení způsobila, začala vyvolávat účinky, resp. k okamžiku, kdy porušení základních lidských práv či svobod nastalo. Nerespektování těchto účinků může vyvolat porušení dalších základních práv a svobod.
I. ÚS 1692/19
(méně než 30 dnů)
26. 9. 2019 Důvodem k zamítnutí stížnosti proti rozhodnutí o vazbě stěžovatele nemůže být skutečnost, že vazba již netrvá, ať už z důvodu propuštění či převedení do výkonu trestu. Smyslem přezkumu rozhodnutí o vazbě není jen dosažení propuštění z vazby, nýbrž zkoumání zákonnosti vazby po celou dobu jejího trvání, ať už pro účely morální satisfakce stěžovatele či pro potřeby uplatnění nároku na náhradu škody v případě konstatování nezákonnosti vazby.
Pl. ÚS 4/19
(méně než 60 dnů)
24. 9. 2019 2 Stanoví-li §9 odst. 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, že při výkonu funkce opatrovníka mimo jiné osobě neznámého pobytu se pro účely výpočtu odměny advokáta jako opatrovníka považuje za tarifní hodnotu částka 1 000 Kč, pak takové pravidlo je podle Ústavního soudu v rozporu nejen s principem rovnosti vztaženo k výkonu advokacie v širším slova smyslu a v rozporu s právem advokáta získávat prostředky pro své životní potřeby prací (čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), ale také s právem opatrovaného na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Zaručuje-li stát právním předpisem vymezeným účastníkům řízení právní pomoc ve formě opatrovnictví, musí také vytvořit podmínky pro to, aby taková právní pomoc byla poskytována na odpovídající úrovni.
II. ÚS 698/19
(méně než 60 dnů)
24. 9. 2019 1. Trestní právo představuje v systému právní regulace příslovečné ultima ratio (čl. 39 Listiny základních práv a svobod). To znamená, že nikoliv každé jednání, které se ukáže být iracionálním, nehospodárným či dokonce protiprávním, je nutně i jednáním, které by mělo být potrestáno prostředky trestního práva. 2. Nelze-li mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost prokázat, že stěžovatel úmyslně porušil povinnosti řádného hospodáře spravovat cizí majetek, jak dovodily obecné soudy, nastala situace spočívající v existenci zásadního rozporu mezi výsledky provedeného dokazování a z něho dovozenými právními závěry a z toho plyne porušení zásady in dubio pro reo, jež vyplývá z principu presumpce neviny zakotveného v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 3289/17
(méně než 60 dnů)
23. 9. 2019 I. Postupem obecných soudů, které vyšly z právní úpravy neumožňující přezkoumat oprávněnost pohledávky dlužníka zajištěného věřitele z hlediska toho, zda příslušná smlouva neobsahuje tzv. zneužívající klauzule, přičemž tato právní úprava byla následně prohlášena za neústavní, byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to za současného porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod z toho důvodu, že příslušná právní úprava, jde-li o výkon popěrného práva, bez racionálního důvodu rozlišovala mezi dlužníky věřitelů zajištěných a nezajištěných pohledávek. Z toho plyne povinnost věcně projednat podanou žalobu v nově otevřeném řízení za přímého použití čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; jen tak lze zjednat průchod ústavnímu řešení vzniklé situace a dostát závazkům, které plynou z členství České republiky v Evropské unii. II. Legitimní očekávání nemůže být založeno na právním předpise, který byl zrušen, popř. prohlášen za neústavní, nejsou-li proto ...
IV. ÚS 471/19
(méně než 30 dnů)
17. 9. 2019 Účelem soudního řízení je spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků soudního řízení (§1 občanského soudního řádu). Soudní řízení neproběhlo, vzhledem k nemožnosti seznámení stěžovatelky s obsahem odvolání povinného, v důsledku čehož se k němu nemohla ani vyjádřit, za plné ingerence obou procesních stran. Ústavní soud konstatuje, že postupem soudu, který neumožnil stěžovatelce se vyjádřit k odvolání povinného a soud změnil rozhodnutí soudního exekutora, nepřiznal mu právo na náhradu nákladů řízení (§150 občanského soudního řádu), bylo porušeno právo tohoto účastníka na spravedlivý proces, resp. jeho dílčí zásadu kontradiktornosti řízení.
II. ÚS 2046/19
(méně než 60 dnů)
13. 9. 2019 Obecné soudy nemohou při rozhodování o zabrání věci §101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku postupovat paušálně a zabrat veškeré věci se souhrnným odůvodněním, že hrozí nebezpečí, že budou eventuálně sloužit ke spáchání zločinu, naopak se musejí zabývat otázkou existence tohoto nebezpečí ve vztahu k jednotlivým typovým skupinám těchto věcí. Nebezpečí, že věc bude sloužit k spáchání zločinu, přitom nelze dovozovat z pouhé možnosti takového použití. Zabrání věci, respektive s ním spojený zásah do vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, musí být odůvodněn konkrétními okolnostmi, z nichž bude vyplývat alespoň taková míra pravděpodobnosti uvedeného následku, která bude potřebu tohoto zásahu s ohledem na obvyklý chod věcí rozumně odůvodňovat. Vždy je přitom nutno zohlednit, zda stanoveného cíle nelze dosáhnout jiným způsobem, který by byl k ústavně zaručeným právům vlastníka věci šetrnější a nevyžadoval by zánik tohoto jeho práva, tedy dbát na požadavek přimě ...
II. ÚS 4235/18
(méně než 60 dnů)
13. 9. 2019 Ústavní soud tedy shrnuje, že dojde-li k uzavření více nájemních smluv k téže věci (tzv. dvojí nájem), není ústavně konformní výklad, že druhá ze smluv je absolutně neplatná z důvodu počáteční právní nemožnosti plnění, neboť tento závěr je v rozporu s právem na svobodné jednání dle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a z něj odvozeného principu ochrany autonomie vůle a smluvní svobody ve spojení se zásadou pacta sunt servanda plynoucí z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Sama existence dvou nájemních smluv k téže věci nemůže opodstatňovat závěr o absolutní neplatnosti druhé z těchto smluv. Výklad nerespektující tyto principy představuje i porušení práva pronajímatele (vlastníka) vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
II. ÚS 1608/19
(méně než 60 dnů)
5. 9. 2019 1. Je třeba od sebe odlišovat zájem na ochraně zdraví, který se projevuje i v regulaci prodeje vína a v možnosti státu zabránit v jeho prodeji a distribuci, od správního trestání těch, kteří víno dováží a dále s ním obchodují. Ne vždy proto musí okolnost, že budou zjištěny závady v obchodovaném víně vést též k nutnosti potrestat též dotčené subjekty (správní trestání jako ultima ratio). Právě za tím účelem zákon stanoví možnost liberace, kdy na jedné straně je s ohledem na společenskou škodlivost tohoto typu protiprávního jednání skutečně namístě značná přísnost, nicméně na straně druhé je třeba respektovat systém fungování jednotného evropského trhu, založeného v tomto segmentu i na důvěře v pravdivost osvědčení vystavovaných autorizovanými subjekty třetích zemí. 2. Osvědčení V I 1 zaručuje dodržení povinností stanovených předpisy Evropské unie ohledně obchodu s vinařskými produkty k okamžiku jejich dovozu. V konkrétním případě je však nutno též hodnotit, zda kontrola je prováděna pří ...
I. ÚS 2691/18
(méně než 60 dnů)
3. 9. 2019 Soudy jsou povinny se přesvědčit o skutečném obsahu návrhu na nařízení předběžného opatření, a nevycházet jen z jeho formální stránky.
I. ÚS 1995/18
(méně než 60 dnů)
3. 9. 2019 Stanoveným postupem ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jsou (v jejich samotném základu) i pravidla vymezující způsob provádění a hodnocení důkazů, pravidla koncentrace řízení a pravidla uplatnění tzv. neúplné apelace. Jestliže odvolací soud nepřihlédne k argumentaci účastníků řízení s tím, že ji uplatnili až v odvolání, byť ji zjevně uplatňovali po celé nalézací řízení, odpírá tím soudní ochranu v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 1688/19
(méně než 60 dnů)
3. 9. 2019 Je v rozporu s požadavky na zajištění dostatečného času na přípravu obhajoby a na právní pomoc, jestliže je cizinci dána na výběr volba mezi vazebním stíháním a vzdáním se práva odporu proti trestnímu příkazu.
III. ÚS 2012/18
(méně než 60 dnů)
3. 9. 2019 I. Oběti újmy na zdraví způsobené nedbalostně jiným jednotlivcem nevykonávajícím přitom veřejnou moc za okolností, které lze označit za ojedinělou a nahodilou nešťastnou náhodu (aniž by se takové označení dotýkalo nedbalostního zavinění pachatele), nevzniká právo na účinné vyšetřování ani ve smyslu čl. 2 či 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ani čl. 6 odst. 2 či čl. 7 odst. 1, 2 Listiny základních lidských práv a svobod. II. V rozsahu, ve kterém stěžovatelce nesvědčí právo na účinné vyšetřování, nemohou orgány činné v trestním řízení porušit ani její právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1, právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 či právo na projednání její věci veřejně, v její přítomnosti, bez zbytečných průtahů s možností vyjádřit se ke všem prováděným důkazům dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních lidských práv a svobod tím, že řízení nebylo co do viny a jejího dokazování vedeno či ukončeno tak, jak by si stěžovatelka přála.
II. ÚS 3627/18
(méně než 60 dnů)
3. 9. 2019 Předžalobní uplatnění nároku dle §14 zákona č. 82/1998 Sb. naplňuje obdobný účel jako předžalobní výzva dle §142a o. s. ř. ve standardním občanskoprávním řízení. Jak ostatně potvrzuje i právní doktrína, úprava předžalobního uplatnění nároku dle §14 zákona č. 82/1998 Sb. je úpravou speciální k §142a o. s. ř., zaslání předžalobní výzvy poté, co bylo postupováno dle §14 zákona č. 82/1998 Sb., je proto úkonem nadbytečným (Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, str. 280). V posuzovaném řízení stěžovatelka nárok na náhradu škody dle §14 zákona č. 82/1998 Sb. u příslušného úřadu uplatnila dne 31. 8. 2016, náhradu škody však od státu neobdržela. Částečného uspokojení jejího nároku se jí dostalo teprve dne 22. 6. 2017, tj. téměř rok po uplatnění nároku a čtyři měsíce po podání žaloby k soudu. Postup odvolacího soudu, který náklady řízení stěžovatelce nepřiznal, ačkoli byla částečně úspěšná, z důvodu, že po uplatnění náro ...
II. ÚS 1099/19
(méně než 60 dnů)
3. 9. 2019 Ústavní soud dále v rámci své rozhodovací činnosti dospěl k závěru, že obecné soudy jsou při aplikaci zákona o odpovědnosti státu povinny dostatečně zohlednit podstatu a účel garance práva na náhradu škody způsobené při výkonu veřejné moci, plynoucí z čl. 36 odst. 3 Listiny. Jestliže se v průběhu trestního řízní nepotvrdí původní podezření orgánů činných v trestním řízení, že stěžovatel spáchal trestný čin, a věc je postoupena do přestupkového řízení, je nutno hledět na usnesení o zahájení trestního stíhání a na něj navazující trestní řízení jako na nezákonné. Za období od zahájení trestního stíhání do postoupení věci by tedy stěžovateli měla být přiznána náhrada škody, která mu v příčinné souvislosti s vedením trestního řízení vznikla. Pozdější shledání viny ze spáchání přestupku nemá na právě uvedený závěr žádný vliv. Přestupkové řízení představuje z pohledu ústavního práva samostatnou fázi řízení, ve které již nebylo možné odčinit následky „zbytečně“ vedeného trestního řízení (k tom ...
III. ÚS 1056/19 28. 8. 2019 Podá-li státní zástupce stížnost proti rozhodnutí soudu o propuštění obviněného z vazby, jež má být věcně projednána a je odůvodněna konkrétní argumentací, je třeba obhajobě poskytnout možnost se k ní vyjádřit. V opačném případě není učiněno zadost požadavkům na kontradiktornost trestního procesu, což porušuje právo obviněného na soudní ochranu, právo na rovnost účastníků (stran) v řízení a právo na to, aby byl obviněnému poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce, zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
III. ÚS 996/17 28. 8. 2019 Zamítl-li soud stěžovatelčinu žalobu proto, že nedostála procesní povinnosti tvrdit, kdy byly finanční prostředky připsány na bankovní účty označené vedlejší účastnicí, přestože tato skutečnost vyplývá (byť nepřímo) z jejího tvrzení, kdy dala příkaz k jejich převodu, ve spojení s právní úpravou uvedenou v zákoně o platebním styku, postupoval v rozporu s obecným zákazem svévole, a tím porušil stěžovatelčino základní právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přičemž současně v rozporu s čl. 90 Ústavy České republiky ve svém důsledku odmítl poskytnout ochranu tvrzenému stěžovatelčinu právu.
II. ÚS 1851/19 16. 8. 2019 1. Rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl, resp. proč je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění (považuje je např. za liché, mylné či vyvrácené). 2. Nedostatek přesvědčivého odůvodnění odklonu od právních závěrů obsažených v předchozích rozhodnutích (v tomto případě téhož) odvolacího soudu vede k porušení základního práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
II. ÚS 4072/18 15. 8. 2019 A ohledem na právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny je třeba ustanovení §337h odst. 3 větu první občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 vykládat ústavně konformně tak, že ačkoliv po vydání usnesení o příklepu není možné zastavit výkon rozhodnutí, obecné soudy jsou povinny se v řízení o odvolání proti usnesení o příklepu meritorně zabývat námitkou, že v době dražby existoval důvod pro zastavení exekuce, o kterém exekutor či soud věděl či měl vědět, bez ohledu na to, zda byl podán i návrh na zastavení exekuce. Je-li tato námitka důvodná, je třeba změnit usnesení o příklepu tak, že se příklep neuděluje.
I. ÚS 613/18
(méně než 60 dnů)
14. 8. 2019 Stěžovateli nemohou být přičítány k tíži náklady řízení, jejichž vznik nemohl v době jeho nezletilosti ovlivnit a jež jsou důsledkem neshod vlastních rodičů.
II. ÚS 2398/18 14. 8. 2019 Postup Nejvyššího správního soudu, který vedl k odmítnutí žaloby stěžovatele z důvodu nesprávné volby žalobního typu v situaci, která nebyla pro stěžovatele žádným způsobem předvídatelná, je porušením práva stěžovatele na přístup k soudu garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Před odmítnutím žaloby pro špatnou volbu žalobního typu bylo povinností soudu poučit stěžovatele, že hodlá vycházet z jiného právního posouzení věci, a nabídnout mu příležitost účinně argumentovat ve vztahu k otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu o odmítnutí žaloby spočívat. Opačný postup je tzv. překvapivým rozhodnutím, jehož zákaz plyne z práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
II. ÚS 222/18 14. 8. 2019 Jedním z principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 1 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost obecných soudů své rozsudky odůvodnit. To platí i pro povinnost obecných soudů řádně odůvodnit rozhodnutí, kterými zavazují účastníky soudního řízení k náhradě nákladů řízení. Pokud tak neučiní, porušují právo na spravedlivý proces zakotvený v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Pl. ÚS 32/18 30. 7. 2019 2 I. Ustanovení čl. 94 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) předpokládá, že rozhodování soudů bude vykonáváno soudci buď v senátu, nebo jako samosoudci. Tím je ve spojení s čl. 82 Ústavy vyloučeno, aby rozhodovací činnost soudů byla vykonávána jinak než soudci jako nositeli soudní moci. Tento požadavek není prolomen ani čl. 94 odst. 2 Ústavy, který připouští, aby se na rozhodování soudů, stanoví-li tak zákon, podíleli vedle soudců i další občané. Účelem tohoto ustanovení je vytvoření prostoru pro demokratický prvek v jinak odborně chápaném soudnictví. Tento prvek může mít například podobu spolurozhodování „dalších“ občanů v senátu jako „přísedících“ nebo v podobě porotních soudů. Zákon může vymezit oblasti soudní pravomoci (typicky trestní, pracovní a rodinné věci), kde by takováto účast občanů byla žádoucí. Podílet se „vedle soudců“ na rozhodování soudu znamená jen možnost rozhodovat společně se soudcem. Zákon nemůže obcházet ústavní pravidla výkonu soudní moci tím, že jej ...
III. ÚS 428/19 30. 7. 2019 1. Závěr krajského soudu o vyloučení možnosti, že nezletilá měla založeno obvyklé bydliště ve smyslu Haagské úmluvy na území České republiky již před jejím odjezdem z Ukrajiny, nebyl opřen o všechny skutkové okolnosti, které byly schopné výraznou mírou ovlivnit posouzení, zda vůle rodičů směřovala v tomto období k přemístění obvyklého bydliště z Ukrajiny do České republiky. 2. Míru a závažnost omezení práva otce pečovat o nezletilou dceru, dočasné přerušení jejich kontaktů musí soud poměřovat i důvody, které matku nezletilé přiměly k odjezdu z Ukrajiny a jí tvrzenými změnami v manželských a rodinných vztazích, a to s cílem nalézt rovnováhu při posouzení nejlepšího zájmu nezletilé. 3. Soud předtím, než vyloučil aplikaci čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, měl přinejmenším zvažovat, zda skutkové okolnosti případu nenasvědčují, že návrat by nezletilou vystavil nebo mohl vystavit fyzické nebo duševní újmě nebo ji jinak dostat do nesnesitelné situace [srov. nález sp. zn. II. ÚS 378/17 ze dne 9. ...
II. ÚS 4022/18 30. 7. 2019 Výjimečnost okolností případu (§86 odst. 1 trestního zákoníku) může spočívat i v kumulaci výkonů trestů odnětí svobody, která je v celkové výměře nepřiměřená závažnosti spáchané trestné činnosti nebo osobě pachatele. Namítal-li stěžovatel, že se na něj má vztahovat výjimečný postup předvídaný §86 odst. 1 trestního zákoníku, a pro tyto své návrhy uváděl konkrétní důvody, pak je z hlediska práva na spravedlivý proces zaručeného v čl. 36 Listiny nepřijatelné, aby obecné soudy pouze obecně odkázaly na nenaplnění podmínek pro výjimečný postup podle §86 odst. 1 trestního zákoníku a nezabývaly se konkrétní argumentací stěžovatele.
III. ÚS 177/19 30. 7. 2019 Ze zákona České národní rady č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v části, která byla novelizována zákonem č. 296/2017 Sb., nelze dovodit oprávnění státu závažně a nadměrně ztížit uplatnění práva na přístup k soudu zpoplatněním podání odvolání v řízení o náhradě škody nebo jiné újmy způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem, neboť v tomto zákoně pro to chybí výslovná úprava vyžadovaná v čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (lex scripta et stricta) a dovozování takové povinnosti bez zákonného podkladu je proto v rozporu s principem zákonnosti výkonu státní moci (zákazem svévole) podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a porušením práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
I. ÚS 2872/18
(méně než 60 dnů)
23. 7. 2019 Pokud soud v řízení o náhradě škody za nesprávný úřední postup poté, co v jeho průběhu dojde ke změně judikatury Nejvyššího soudu, nepoučí účastníka ve smyslu §118a o. s. ř. konkrétně o povinnosti tvrdit a prokazovat ty skutkové okolnosti, které z hlediska hypotézy použité hmotněprávní úpravy mohou přivodit příznivé rozhodnutí ve věci, poruší práva účastníka zaručená čl. 36 odst. 1 a 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
IV. ÚS 4241/18 23. 7. 2019 I. V řízení o ústavní stížnosti, na rozdíl od řízení ve věcech volebního soudnictví, nejde o ochranu porušeného volebního práva v objektivním smyslu (a z něj plynoucí možnosti napadnout výsledek voleb u soudu), nýbrž o ochranu subjektivního ústavně zaručeného základního práva nebo svobody jeho nositele. Proto aktivně legitimován k podání ústavní stížnost je jen ten, kdo je přímo zasažen ve svém základním právu či svobodě, tj. kandidát, jehož volba byla prohlášena za neplatnou, popř. volební strana, na jejíž kandidátní listině byl volen, neboť v předchozím soudním řízení nešlo o soudní verifikaci ex offo řádného zvolení (tzv. ověřování voleb) všech kandidátů, nýbrž o zpochybnění volby kandidáta, kdy navrhovatel měl za to, že byla porušena ustanovení tohoto zákona způsobem, který hrubě ovlivnil volbu tohoto kandidáta (§60 odst. 4 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí, ve znění pozdějších předpisů). II. Započtení hlasů pro kandidáta (a tím i pro volební stranu), který n ...
III. ÚS 2589/17 23. 7. 2019 Postupem obecných soudů, které vyšly z právní úpravy neumožňující přezkoumat oprávněnost pohledávky dlužníků zajištěného věřitele z hlediska toho, zda příslušná úvěrová smlouva, resp. smlouva o půjčce neobsahuje tzv. zneužívající klauzule, přičemž tato právní úprava byla následně prohlášena za neústavní, byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a to za současného porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod z toho důvodu, že příslušná právní úprava, jde-li o výkon popěrného práva, bez racionálního důvodu rozlišovala mezi dlužníky zajištěných a nezajištěných pohledávek. Z toho plyne povinnost věcně projednat podanou žalobu v nově otevřeném řízení za přímého použití čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; jen tak lze zjednat průchod ústavnímu řešení vzniklé situace a dostát závazkům, které plynou z členství České republiky v Evropské unii.
II. ÚS 1839/19 22. 7. 2019 Postup správního soudu, jímž nebyla stěžovatelce jako osobě zúčastněné na řízení, dána možnost vyjádřit se k návrhu na přiznání odkladného účinku správní žaloby, představuje porušení stěžovatelčina ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1.
Pl. ÚS 44/18 17. 7. 2019 2 Zvláštní postup podle §23a zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých souvisejících zákonů, podle kterého nemusí u tzv. prioritních dopravních záměrů znovu proběhnout celý proces posuzování vlivů záměru na životní prostředí – Environmental Impact Assessment („EIA“), včetně aktivní účasti dotčené veřejnosti, za účelem vydání závazného stanoviska podle uvedeného zákona, nýbrž postačí existující souhlasné stanovisko podle předchozí právní úpravy při splnění dalších podmínek vymezených napadeným ustanovením, neporušuje dělbu moci, požadavek na obecnost zákona ani právo na příznivé životní prostředí podle čl. 35, příp. ani práva občanů podílet se na správě věcí veřejných podle čl. 21 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a v důsledku není v rozporu s ústavním pořádkem. Napadené ustanovení splňuje kritérium obecnosti zákona; stanoví tři obecné podmínky jeho aplikace a naplnění podmínky čtvrté – vymezení konkrétních staveb – ponechává nařízení vlád ...
III. ÚS 2408/18 17. 7. 2019 Vlastník nemovité věci, který žádá o povolení nezbytné cesty podle §1029 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, si již za předchozí zákonné úpravy musel být vědom, že jeho jednání, jímž si hrubou nedbalostí nebo úmyslně způsobil nedostatek přístupu ke své nemovité věci, oslabuje důvody, pro které by mělo být v jeho soukromém zájmu omezeno vlastnické právo jiné osoby. Již tehdy se tím vystavoval riziku, že mu věcné břemeno práva cesty nebude zřízeno. Pakliže §1032 odst. 1 písm. b) tohoto zákona s touto skutečností výslovně spojil překážku povolení nezbytné cesty, pouze tím upřesnil následek, se kterým vlastník nemovité věci podle rozhodovací praxe dovolacího soudu s ohledem na §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, beztak musel počítat. Dřívější ani současná zákonná úprava mu ostatně nepřiznávaly právo nezbytné cesty, ale pouze stanovily podmínky, za nichž se může domoci jejího povolení konstitutivním rozhodnutím soudu. Ze samotné ...
I. ÚS 1091/19 17. 7. 2019 I. Z čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá, vyplývá požadavek ve vztahu k zákonné úpravě soukromoprávních vztahů, že jejich vznik musí vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní a může být proporcionálně omezena, ať už s ohledem na jiný ústavní princip nebo za účelem ochrany základního práva jednotlivce či určitého ústavně aprobovaného veřejného zájmu. Jedním z omezení autonomie vůle, jež lze dovodit z ústavního principu rovnosti podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod, je požadavek ochrany slabší strany, jejímž typickým příkladem je ochrana spotřebitele. II. Rozhodčí smlouva, která neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc nebo konkrétní způsob jeho určení, nýbrž pouze odkazuje na rozhodčí řád, je pro obcházení zákona smlouvou absolutně neplatnou. Jedním z důsledků neplatnosti rozhodčí doložky je okoln ...
I. ÚS 448/19 16. 7. 2019 I. Pokud naplní podmínky účinné lítosti jiná osoba, než která spadá do některé z kategorií osob vymezených v §8 odst. 1 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, popř. pokud tyto podmínky naplní osoba, která do některé z těchto kategorií náleží, avšak nejedná jménem právnické osoby nebo za ni, nemohou být naplněny podmínky účinné lítosti u trestně odpovědné právnické osoby. II. Výrok o trestu je závislý na existenci výroku o vině, a není tedy možné, aby Nejvyšší soud zrušil samostatně jen výrok o trestu, aniž by se jakkoliv vypořádal s napadeným výrokem o vině.
Pl. ÚS 34/17 9. 7. 2019 2 I. Esence práva na vzdělání inkorporuje ve svém obsahu existenci nestátních škol, předjímanou ústavodárcem v čl. 33 odst. 3 Listiny, a vylučuje tak monopolizaci vzdělání ze strany státu. Z tohoto důvodu stát nemůže přistoupit k zákonné regulaci práva na vzdělání, která by přímo či nepřímo vedla k úplnému zamezení existence či fungování nestátních škol. II. V případě nestátních škol se jedná o komplementární (subsidiární) instituce, jejichž existenci stát v přiměřeném počtu umožňuje, aby tak účelně doplnil soustavu (veřejných) základních a středních škol. Listina tak neobsahuje subjektivní veřejné právo na zřízení neveřejné (nestátní, soukromé) základní či střední školy, nevzniká tedy ani povinnost státu zajišťovat právo na „vyučování“ na těchto školách. III. Orgány zodpovědné za formulaci vzdělávacích záměrů musí respektovat nejen širší kvalitativní požadavky v oblasti vzdělávání stanovené školských zákonem, ale zároveň musí přihlédnout k samotné ústavní povaze práva na vzdělání, jakož ...
I. ÚS 464/19 9. 7. 2019 Na otázku možnosti podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody lze nahlížet jako na zákonem presumovaný benefit, jenž může být poskytnut odsouzenému, jen je-li zjevné, že jeho pobyt ve vězení vedl k nápravě a lze očekávat, že po propuštění nebude v trestné činnosti pokračovat. Užití tohoto dobrodiní není nárokové a automatické pro každého vězněného, a je na obecných soudech, aby posoudily všechny okolnosti konkrétního případu a rozhodly, zda důvody pro mimořádné zkrácení trestu nastaly. Jde o výjimku z obecného pravidla výkonu celého spravedlivě vyměřeného trestu, který se automaticky nezkracuje pouze slušným chováním během věznění. Není však možno při tomto procesu rezignovat na přezkum napadeného rozhodnutí v hranicích vymezených otázkou, zda v řízení předcházejícímu vydání takovému rozhodnutí byly dodrženy principy spravedlivého procesu garantované ustanoveními hlavy páté Listiny základních práv a svobod. I v řízení o návrhu na podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí s ...

Za rok 2019 bylo zveřejněno 186 rozhodnutí Ústavního soudu s právní větou,
zobrazena strana 1 z celkem 4 stran v čase 0,093 ms (z toho 0,025 ms NoSQL).