ECLI:CZ:US:2024:3.US.2196.23.1
sp. zn. III. ÚS 2196/23
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské, o ústavní stížnosti stěžovatelky SKY REAL ESTATES s.r.o., se sídlem Hlušičkova 1129/9, Praha 5, zastoupené Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Západní 449, Chýně, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 3 To 46/2023-344 ze dne 20. 7. 2023 a usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 49 T 10/2016 ze dne 16. 6. 2023, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
I. Usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 3 To 46/2023-344 ze dne 20. 7. 2023 bylo porušeno základní právo stěžovatelky zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 3 To 46/2023-344 ze dne 20. 7. 2023 se ruší.
III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka byla v trestním řízení, vedeném Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 49 T 10/2016 v postavení zúčastněné osoby. Rozsudkem městského soudu sp. zn. 49 T 10/2016 ze dne 19. 7. 2018 bylo kromě jiného rozhodováno i o nemovitostech stěžovatelky, tyto nemovitosti byly podle §102 trestního zákoníku zabrány jako náhradní hodnota za věc, která by nemohla být zabrána, neboť nebylo možné přímo postihnout výnos z trestné činnosti.
2. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ve výroku o zabrání náhradní hodnoty zrušil a věc v rozsahu zrušení vrátil městskému soudu k novému rozhodnutí. Vrchní soud dospěl k závěru, že argumentace městského soudu nepostrádá logiku, avšak přisvědčil stěžovatelce v tom, že jí byla upřena v části řízení práva zúčastněné osoby. Městský soud totiž podle vrchního soudu nedal zúčastněné osobě prostor k prokázání jejího tvrzení o tom, že peněžní prostředky na nákup nemovitostí neměly svůj původ ve výnosu z trestné činnosti či ve finančních prostředcích získaných v souvislosti s touto trestnou činností.
3. Městský soud v řízení předcházejícím vydání napadeného usnesení shrnul důkazy obsažené v odůvodnění rozsudku ve věci samé, provedl nové důkazy, vyslechl svědky a dále za účelem zjištění nových skutečností k osobě zúčastněné zajistil vyjádření Finančního úřad pro hl. m. Prahu. Z tohoto vyjádření vyplynulo, že stěžovatelka podala za období od 4. čtvrtletí 2010 do 3. čtvrtletí 2012 daňová přiznání k dani z přidané hodnoty, přičemž daňová tvrzení vykazovala nulové hodnoty. Městský soud měl za to, že nabytí předmětných nemovitostí do vlastnictví stěžovatelky nelze vysvětlit jinak než užitím prostředků pocházejících z trestné činnosti. Neuvěřil tomu, že by mělo jít o náhodu a nevystopovatelné prostředky pro nákup nemovitosti se "objevily" právě v okamžiku, kdy odsouzení získali z trestné činnosti hotovost. Napadeným usnesením rozhodl tak, že se podle §102 trestního zákoníku ukládá zabrání náhradní hodnoty - pozemků ve vlastnictví stěžovatelky.
4. Proti usnesení městského soudu podala dne 16. 6. 2023 stěžovatelka blanketní stížnost s tím, že doplnění argumentace zašle po obdržení napadeného usnesení a protokolu z jednání. Stěžovatelčině zmocněnkyni bylo stížností napadené rozhodnutí doručeno dne 10. 7. 2023. Dva dny po doručení napadeného usnesení městského soudu zaslala stěžovatelka městskému soudu podání (ze dne 12. 7. 2023), ve kterém avizovala doplnění argumentace do 30 dní. Stěžovatelčino podání s avizovanou lhůtou k doplnění stížnosti městský soud předal vrchnímu soudu dne 24. 7. 2023. Vrchní soud však o stížnosti rozhodl již 20. 7. 2023 a to tak, že stěžovatelčinu stížnost podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Vrchní soud v napadeném usnesení dospěl k závěru, že městský soud v řízení o zabrání náhradní hodnoty plně dostál svým povinnostem, poskytl široký prostor zúčastněné osobě k uplatnění jejích práv a v jeho postupu nově neshledal žádná pochybení. Dodal, že je třeba vyzdvihnout, s jakou pečlivostí se městský soud věcí zabýval. To je dle vrchního soudu zřejmé nejen z průběhu veřejného zasedání a přípravy na něj, ale zejména také z příkladného písemného odůvodnění napadeného usnesení, v němž naprosto vyčerpávajícím způsobem rozptýlil městský soud sebemenší pochybnosti o faktu, že předmětné nemovitosti byly skutečně pořízeny za prostředky pocházející z trestné činnosti, pro kterou byli pachatelé v projednávané trestní věci již pravomocně uznáni vinnými.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka předně namítá, že jí bylo znemožněno předložit odvolacímu soudu důvody své stížnosti vůči usnesení městského soudu. Uvádí, že městský soud, aniž by stěžovatelce sdělil, že lhůta, kterou zmocněnkyně uvedla k doplnění stížnosti, je nepřiměřená, stanovil lhůtu jinou, či vyčkal doplnění stížnosti, odeslal spis bez dalšího odvolacímu soudu tři dny po doručení písemného vyhotovení usnesení stěžovatelce. Vrchní soud poté, aniž by tento chybný postup jakkoli napravil, bez dalšího rozhodl. Tento postup označuje stěžovatelka za rozporný s jejím právem na přístup k soudu.
6. Dále tvrdí, že soudy obou stupňů rozhodovaly, aniž měly k dispozici kompletní spisový materiál, a že městský soud porušil zásadu nezaměnitelnosti senátu, a tedy zásadu bezprostřednosti a ústnosti, když ve věci rozhodoval senát v jiném složení. Městský soud podle stěžovatelky postupoval v příkrém rozporu s trestním řádem a neplnil ani povinnosti podle dalších předpisů (svévolné vyloučení věci, zařazení zpět pod původní spisovou značku, aniž by došlo ke spojení, nežurnalizování spisu, nesprávné označení spisových značek na protokolech o veřejném zasedání, rozpor mezi obsahem protokolů o veřejném zasedání a zvukovými záznamy). Dále tvrdí, že městský soud v rozporu s §102 trestního zákoníku a zásadou přiměřenosti, kdy újma způsobená ochranným opatřením nesmí být větší, než je nezbytně nutné k dosažení jeho účelu, rozhodl bez zadání znaleckého posudku na ocenění věci, která má být státem zabrána. Stěžovatelka je dále přesvědčena o tom, že v trestním řízení došlo k svévoli v dokazování před soudem prvého stupně, když byly porušeny základní zásady trestního ve smyslu §2 odst. 4, odst. 5 a odst. 6 trestního řádu. Stěžovatelka namítá, že postupem městského a vrchního soudu byla porušena její ústavně zaručená práva, a sice právo na soudní a jinou ochranu, na ochranu vlastnictví, na svobodu podnikání, a zároveň byl porušen princip rovnosti v právech. Zároveň stěžovatelka ve smyslu §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu navrhla odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí a zvážení, zda její věc nemá být přednostně projednána.
III.
Vyjádření účastníků řízení
7. Městský soud ve vyjádření mimo jiné uvedl, že postupoval standardně, když poté, co uplyne třídenní lhůta všem oprávněným osobám, předložil spis s předkládací zprávou soudu druhého stupně. Dodal, že doručení jeho usnesení proběhlo v souladu s trestním řádem. Městský soud doplnil, že v této věci byl zmocněnec stěžovatelky osobně přítomen při veřejném zasedání. Soudkyně městského soudu ve vyjádření doplnila, že námitky, které se týkají soudu prvního stupně, mohla stěžovatelka uplatnit kdykoliv v průběhu veřejného zasedání, což však neučinila.
8. Vrchní soud ve vyjádření nesouhlasil se závěrem stěžovatelky, že jí bylo upřeno právo na přístup k soudu. Naopak uvedl, že to byla stěžovatelka, kdo byl v daném případě nečinný a bližší odůvodnění podané stížnosti nepředložil. Pokud jde o údajný nesprávný postup při vylučování a spojování věci stěžovatelky před nalézacím soudem, pak konstatoval, že tato námitka ve stížnostním řízení nebyla vznesena, stejně jako nebyla vznesena námitka stran složení senátu nalézacího soudu.
9. Vrchní státní zástupkyně ve vyjádření sdělila, že se Vrchní státní zastupitelství v Praze vzdalo v této věci postavení vedlejšího účastníka řízení.
10. Stěžovatelka v replice zopakovala své námitky proti rozhodnutí městského soudu a vrchního soudu. Uvedla, že městský soud ve svém podání uvádí některá neúplná, zkreslená či neodpovídající tvrzení. Rozporovala tvrzení městského soudu týkající se vyloučení věci k samostatnému projednání, vedení spisu a možnosti do něj nahlížet i ke složení senátu městského soudu, který ve věci rozhodoval. Namítá, že jí mělo být doručováno do vlastních rukou. Ohradila se proti tvrzení, že by měla "lhůtovat" soud, když obecným soudům vytýká, že nebylo dáno najevo, zda byla lhůta akceptována a pokud ne, jaká lhůta je přijatelná. Stěžovatelka dodává, že písemné vyhotovení předmětného usnesení obsahovalo další argumenty, které nebyly součástí ústního odůvodnění napadeného usnesení. Dále stěžovatelka dovozuje, že městský soud postoupil vrchnímu soudu toliko své rozhodnutí a neodůvodněnou stížnost, nikoli spis. Závěrem namítá, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva garantovaná v čl. 1, čl. 4, čl. 11 čl. 26, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práva a svobod a v čl. 17 a čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
V.
Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda bylo postupem městského soudu a vrchního soudu stěžovatelce upřeno právo na soudní ochranu. Po zvážení stížnostních námitek a příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
13. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nijak nereagovaly na její sdělení, že blanketní stížnost doplní v předem avizované lhůtě, a to do 30 dnů od doručení napadeného rozhodnutí městského soudu, nejpozději do 10. 8. 2023.
14. Z ustálené judikatury Ústavního soudu (viz již nález sp. zn. III. ÚS 308/97 ze dne 4. 6. 1998 či z poslední doby nález sp. zn. III. ÚS 630/23 ze dne 9. 5. 2023) vyplývá zásadně požadavek, aby soud, který obdržel blanketní stížnost s avizovaným doplněním jejího odůvodnění v konkrétně stanovené lhůtě, buď vyčkal na takové doplnění, anebo účastníka, je-li kontaktní, vyzval k doplnění stížnosti ve lhůtě kratší (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 630/23 ze dne 9. 5. 2023, sp. zn. III. ÚS 3333/19 ze dne 6. 12. 2019 nebo sp. zn. III. ÚS 2934/21 ze dne 15. 2. 2022 a další v nich uvedená rozhodnutí). Opačný postup Ústavní soud označil za rozporný s právem na soudní ochranu.
15. Ústavní soud zastává právní názor, že v trestních věcech, v nichž si stěžovatel vyhradil lhůtu pro odůvodnění své blanketní stížnosti, má orgán, který o ní rozhoduje, buď upozornit stěžovatele (jeho právního zástupce) na nepřiměřenost navržené lhůty pro odůvodnění a stanovit mu namísto toho lhůtu přiměřenou, nebo má vyčkat doplnění stížnosti. Pouze výjimečně, neumožňuje-li aktuální procesní situace jiný postup, může o stížnosti rozhodnout bez dalšího. Takovým výjimečným důvodem však nemůže být požadavek na urychlené vyřizování trestních věcí (§2 odst. 4 trestního řádu), neboť ten je stanoven k ochraně osoby, proti níž se trestní řízení vede (nebo zde osoba, proti níž je uplatňováno ochranné opatření podle trestního zákoníku). Proto žádá-li tato osoba, aby bylo s rozhodnutím posečkáno v zájmu uplatňování jejích práv, je třeba takový návrh upřednostnit před požadavkem na rychlost řízení.
16. Při takovém postupu musí soudy zejména zohlednit předmět daného řízení (tedy čí subjektivní práva nebo jaký veřejný zájem mohou být přiměřeným prodloužením řízení dotčeny), jakož i specifické okolnosti případu. Takovou okolností by v obdobné věci mohlo být například zabrání věci, která v důsledku plynutí času může ztratit na hodnotě, či koordinace postupů orgánů činných v trestním řízení při zajištění výkonu práv obviněného.
17. Pokud stěžovatelka uvedla lhůtu, ve které svou stížnost doplní, bylo povinností obecných soudů umožnit jí, aby v této lhůtě blanketní stížnost doplnila. Vada ústavněprávního rozměru rozhodnutí vrchního soudu byla fakticky zapříčiněna tím, že městský soud včas nezaslal vrchnímu soudu stěžovatelčino podání, ve kterém avizovala doplnění stížnosti do 30 dnů od doručení napadeného rozhodnutí. Stěžovatelčino podání s avizovanou lhůtou k doplnění stížnosti městský soud předal vrchnímu soudu dne 24. 7. 2023 (srov. č. l. 346), ten však o stížnosti již rozhodl dne 20. 7. 2023 (č. l. 344).
18. Ze shora popsaných okolností daného případu je dostatečně zřejmé, že v důsledku postupu městského soudu rozhodoval vrchní soud bez znalosti stěžovatelčina přípisu o doplnění stížnosti v avizované lhůtě. Tak došlo k postupu rozpornému se závěry výše uvedené judikatury, tedy k rozhodnutí o stížnosti bez znalosti stížnostní argumentace, jejíž doplnění účastník avizoval v konkrétní lhůtě, čímž došlo k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. I přes to, že vrchní soud nemohl vědět, že stěžovatelka avizovala doplnění stížnosti, je jeho rozhodnutí v důsledku postupu městského soudu zatíženo vadou. Vrchní soud, který v důsledku včasného nepředání stěžovatelčina podání městským soudem o avizovaném doplnění nevěděl, stížnost bez dalšího zamítl. Tímto postupem však bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. S ohledem na dodržování principů práva na soudní ochranu je nezbytné, aby měl stěžovatel jistotu, že podal-li doplnění stížnosti zákonem předvídaným způsobem a v avizované lhůtě, přičemž mu nebylo sděleno, že by šlo o lhůtu nepřiměřenou, bude k jeho námitkám při rozhodování o stížnosti přihlédnuto (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3955/19 ze dne 1. 4. 2020).
19. S ohledem na zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů však Ústavní soud podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil pouze usnesení vrchního soudu a ve vztahu k rozhodnutí městského soudu návrh odmítl jako předčasný. Výše uvedený zásah do základních práv stěžovatele se totiž týkal toliko řízení o stížnosti a přezkoumání rozhodnutí městského soudu náleží nejprve vrchnímu soudu.
20. V dalším řízení tak stěžovatelka bude moci uplatnit i ostatní své námitky, jejichž posouzení Ústavním soudem by bylo v tuto chvíli procesně předčasné. Ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci. Ústavní soud naopak představuje v daném ohledu ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž má nastoupit tehdy a jen tehdy, pokud užití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu. O žádosti o přednostní projednání ani návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud nerozhodoval, neboť návrhu fakticky vyhověl a rozhodl o ústavní stížnosti bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 8. února 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu