ECLI:CZ:US:2024:2.US.244.23.1
sp. zn. II. ÚS 244/23
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany B. (jedná se o pseudonym), zastoupené JUDr. Martinem Krumichem, advokátem, sídlem Politických vězňů 19, Kolín, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 9. 2022 č. j. 1 T 12/2021-349, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2022 č. j. 5 To 288/2022-359, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení a J. V., zastoupeného Mgr. Petrem Hulánem, advokátem, sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, jako vedlejšího účastníka, takto:
I. Usneseními Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 9. 2022 č. j. 1 T 12/2021-349 a Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2022 č. j. 5 To 288/2022-359 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces (soudní ochranu) zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Tato rozhodnutí se proto ruší.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byl zamítnut její návrh na uložení povinnosti odsouzenému J. V. (dále jen jako "vedlejší účastník") uhradit náklady související s účastí poškozené v trestním řízení v celkové výši 103 808,32 Kč. Domnívá se, že obecné soudy porušily její práva garantovaná v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 1 T 12/2021 Ústavní soud zjistil především následující skutečnosti.
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 6. 2021 č. j. 1 T 12/2021-208, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2021 č. j. 44 To 343/2021-289, byl vedlejší účastník uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti dle §147 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Současně mu byla uložena povinnost nahradit stěžovatelce jako poškozené újmu v částce 174 055 Kč.
4. Stěžovatelka následně podala návrh na uložení povinnosti odsouzeného k náhradě nákladů potřebných k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody, které jí vznikly přibráním zmocněnce. Obvodní soud pro Prahu 4 návrhu v plném rozsahu vyhověl usnesením ze dne 3. 3. 2022 č. j. 1 T 12/2021-317.
5. Toto rozhodnutí však zrušil Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 5. 2022 č. j. 5 To 138/2022-344, a věc obvodnímu soudu vrátil k novému projednání a rozhodnutí. Městský soud uvedl, že v původním řízení došlo k nezákonnému rozhodnutí ve vztahu k adheznímu výroku. Soudy prvního i druhého stupně totiž uložily povinnost k náhradě škody a nemajetkové újmy odsouzenému, ačkoliv újma byla poškozené způsobena odsouzeným jakožto zaměstnancem X. S ohledem na konstrukci odpovědnosti za škodu způsobenou zaměstnancem zakotvenou v ustanovení §2914 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, tak soudy měly rozhodnout tím způsobem, že poškozená měla být v souladu s §229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Odpovědnost za škodu totiž v daném případě v souladu s citovaným ustanovením nese zaměstnavatel odsouzeného. Zmocněnec poškozené si toho jakožto osoba právně znalá měl být vědom a nároky poškozené měl uplatnit přímo proti zaměstnavateli odsouzeného, a pokud tak neučinil, nelze považovat náklady poškozené na přibrání zmocněnce za účelně vynaložené ve smyslu §154 trestního řádu. Byť tedy nelze napravit předchozí vadu adhezního rozhodnutí, nelze pokračovat v nespravedlnosti proti odsouzenému.
6. Obvodní soud následně vázán právním názorem stížnostního soudu stěžovatelčin návrh zamítl usnesením ze dne 1. 9. 2022 č. j. 1 T 12/2021-349. Městský soud stěžovatelčinu stížnost zamítl usnesením ze dne 16. 11. 2022 č. j. 5 To 288/2022-359.
II. Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy porušily její výše uvedená základní práva. Domnívá se, že splnila zákonné podmínky pro přiznání náhrady nákladů a že není možné, aby v řízení o nákladech zmocněnce soud dodatečně rozhodnul o nezákonnosti předchozího pravomocného rozhodnutí v části adhezního řízení. Obecné soudy bezdůvodně poškozují stěžovatelku a neúměrně chrání odsouzeného, a to bez opory v trestním právu. Napadená rozhodnutí jsou dle názoru stěžovatelky nespravedlivá a jednostranná. Obecné soudy navíc nerespektovaly právo stěžovatelky jako poškozené v trestním řízení na právní pomoc. Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem, že se poškozený nemůže v trestním řízení domáhat náhrady škody proti pachateli, který patří ke skupině osob uvedených v §2914 občanského zákoníku.
III. Splnění podmínek řízení
8. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu), byla podána včas (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňuje i ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
IV. Průběh řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud vyzval účastníky řízení a vedlejšího účastníka, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
10. Obvodní soud pro Prahu 4 plně odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí.
11. Městský soud v Praze na žádost o vyjádření nereagoval.
12. Vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Vedlejší účastník souhlasí s obecnými soudy, že výrok obou meritorních rozhodnutí o náhradě škody je nezákonný. Z toho důvodu není možné prohlubovat tuto nezákonnost dalšími navazujícími rozhodnutími. Argumentace obecných soudů dle jeho názoru nepředstavuje porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky.
13. Ústavní soud vyjádření zaslal k replice stěžovatelce, která se však nevyjádřila.
V. Vlastní hodnocení Ústavního soudu
14. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu nelze řízení před ním považovat za další instanční přezkum v systému obecné justice. Jeho cílem v řízení o ústavní stížnosti je přezkoumat výhradně ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu platí, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ přísluší obecným soudům a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je rozhodování obecných soudů stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (srov. např. nález ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. II. ÚS 996/18).
15. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, usneseními obecných soudů a vyžádaným spisem, Ústavní soud shledal, že k porušení ústavnosti v přezkoumávaném případě došlo, konkrétně bylo porušeno stěžovatelčino právo na spravedlivý proces (soudní ochranu) zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížnost je proto důvodná.
16. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud konstantně staví rezervovaně a podrobuje ji pouze omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu totiž nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a nákladové rozhodování, neboť "spor" o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole, nebo zjistí-li Ústavní soud extrémní rozpor s principy spravedlnosti, nebo že bylo zasaženo i jiné základní právo (viz např. nález ze dne 3. 4. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2119/11 či nález ze dne 28. 4. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3017/19).
17. V nálezu ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 1397/14 (N 38/76 SbNU 515) Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům: Zvláštní postavení poškozeného odůvodňuje zakotvení zásady oprávněnosti náhrady jím vynaložených nákladů (§154 odst. 2 trestního řádu), která může ustoupit do pozadí jen z důvodu existence výjimečných skutkových okolností. Nepřiznání náhrady nákladů poškozeného představuje podle zákonodárce výjimečný postup i v případech, kdy soudy odkáží poškozeného s jeho nárokem na občanskoprávní řízení; jediným kritériem pro takové posouzení nemůže být samotná úspěšnost poškozeného při snaze o uznání nároku v adhezním řízení, neboť pak by obsah §154 odst. 2 trestního řádu pozbyl význam. Závěr o nepřiznání předmětné náhrady je přitom nutné vzhledem k výjimečnosti takového postupu zevrubně a důkladně odůvodnit a logickou interpretací skutkových okolností prokázat, že stěžovatelčina účast v trestním řízení byla zbytečně nákladná, například ve snaze majetkově poškodit odsouzeného. S ohledem na restorativní funkci trestního řízení a trestního práva se rozhodování podle §154 odst. 2 trestního řádu nemůže poměřovat ryze podle zásad nalézání o sporných soukromoprávních nárocích v civilním procesu. Z ochranné funkce státu plynoucí z ústavních kautel práva na soudní ochranu zakotvených v hlavě páté Listiny základních práv a svobod tedy vyplývá nejen právo osoby poškozené trestným činem na uplatnění jejích práv samotnou účastí v trestním řízení, nýbrž i právo na zajištění jejich účinného hájení, a to včetně práva požadovat náhradu nákladů s tím spojených; jiný postup, než který požaduje ustanovení §154 odst. 2 trestního řádu, proto musí být jako výjimka ze zásady náležitě odůvodněn, jinak dojde k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
18. V §154 odst. 1 trestního řádu je stanoveno, že byl-li poškozenému alespoň zčásti přiznán nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích, nahradí odsouzený poškozenému "náklady potřebné k účelnému uplatnění tohoto nároku v trestním řízení, včetně nákladů vzniklých přibráním zmocněnce". V nálezu ze dne 28. 7. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3555/19 (N 156/101 SbNU 89) Ústavní soud vyložil, že pokud byl poškozenému jím uplatněný nárok alespoň zčásti přiznán, má v rámci práva na náhradu nákladů nárok na úhradu nákladů vzniklých přibráním zmocněnce vždy (v literatuře shodně DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, §154, bod 6).
19. Účelem formulace "náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku" obsažené v §154 odst. 1 trestního řádu je předejít tomu, že by odsouzený měl hradit náklady, které poškozený vynaložil "zbytečně", respektive které nemusel účelně vynaložit pro dosažení úspěšného výsledku řízení (např. pokud zmocněnec poškozeného vykonal nepotřebné úkony). Citovaná část §154 odst. 1 trestního řádu však soud neopravňuje, aby při rozhodování o nákladech řízení přezkoumával správnost výroku o nároku poškozeného na náhradu újmy a v případě odlišného právního názoru poškozenému nepřiznal nárok na náhradu nákladů, přestože byl v adhezním řízení úspěšný.
20. Z těchto důvodů nemůže obstát argumentace obecných soudů, že žádné stěžovatelčiny náklady vynaložené k uplatnění nároku poškozené v trestním řízení nelze považovat za účelné, neboť stěžovatelka vůbec neměla být ve smyslu §206 odst. 3 trestního řádu od počátku připuštěna k hlavnímu líčení v postavení poškozené. Skutečnost, že se stěžovatelka nároku na náhradu újmy domohla, ostatně svědčí o tom, že její účast v adhezním řízení byla účelná, byť s ní městský soud nesouhlasí.
21. Ústavní soud nepokládá za přesvědčivou ani část odůvodnění usnesení městského soudu, dle níž byla stěžovatelka k hlavnímu líčení v pozici poškozené připuštěna v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Zákon stranám poskytuje prostředky, kterými se proti případným nezákonnostem v soudních rozhodnutích mohou bránit. V nyní posuzovaném případě vedlejší účastník mohl podat dovolání, v němž by namítal nesprávnost rozhodnutí o povinnosti k náhradě újmy či jeho rozpor s dřívější judikaturou Nejvyššího soudu. Pokud tak však neučinil, musí nést veškeré důsledky svého procesního rozhodnutí, a to včetně možné povinnosti k náhradě nákladů. Jak již bylo řečeno, byť tyto důsledky jsou pro vedlejšího účastníka nepříznivé, soud není oprávněn zmírňovat je nepřiznáním nároku na náhradu nákladů poškozené z důvodu svého odlišného právního názoru na meritorní rozhodnutí.
22. Ústavní soud proto konstatuje, že závěr obecných soudů o nepřiznání náhrady nákladů poškozené není řádně odůvodněn, neboť je založen na svévolném výkladu §154 odst. 1 trestního řádu.
VI. Závěr
23. Ústavní soud shledal, že se obecné soudy dopustily svévole, čímž porušily stěžovatelčino právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 Úmluvy.
24. Z uvedených důvodů Ústavní soud podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadená usnesení zrušil podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Okresní soud bude vázán pouze tímto nálezem Ústavního soudu, nikoliv usnesením stížnostního městského soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 7. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu