ECLI:CZ:US:2024:2.US.2610.23.1
sp. zn. II. ÚS 2610/23
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Kateřiny Mušálkové, zastoupené Mgr. Janem Mušálkem, advokátem, sídlem Havlíčkovo nábřeží 2728/38, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2023, č. j. 10 Ads 130/2023-17, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení a České správy sociálního zabezpečení, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
I. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 26. 7. 2023, č. j. 10 Ads 130/2023-17, porušil základní práva stěžovatelky zaručená čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Toto usnesení se proto ruší.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a průběh předchozího řízení
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ("zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího správního soudu, neboť tvrdí, že jím porušil její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
2. V řízení, které předcházelo podání nyní posuzované ústavní stížnosti, Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 5. 2023, č. j. 17 Ad 11/2022-45, zamítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala zrušení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení, věcně se týkající nepřiznání nároku na výplatu nemocenského od 1. 1. 2020 při její dočasné pracovní neschopnosti, vzniklé dne 13. 11. 2018.
3. Navazující kasační stížnost stěžovatelky Nejvyšší správní soud odmítl podle §37 odst. 5 ve spojení s §120 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní ("s. ř. s."), neboť stěžovatelka přes výzvu soudu ve stanovené lhůtě nedoplnila důvody kasační stížnosti.
II. Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že Nejvyšší správní soud rozhodl v rozporu se skutečností, neboť stěžovatelka doplnění kasační stížnosti řádně doručila. Uvádí, že Nejvyšší správní soud je dle §64 zákona č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů povinen zajistit příjem dokumentů, dle §86 stejného zákona ve spojení s §2 odst. 1, odst. 2 a odst. 3 písm. c) vyhlášky č. 259/2012 Sb. je pak Nejvyšší správní soud povinen přijímat i podání, která jsou mu doručena elektronickou poštou, a to na zveřejněnou adresu podatelny. Skutečnost, že Nejvyšší správní soud řádně doručené podání stěžovatelky, ať už z jakýchkoliv důvodů, ignoroval, nemůže být důvodem, aby stěžovatelce bylo upřeno právo na soudní ochranu.
5. Dodržení lhůty pro doplnění kasační stížnosti stěžovatelka dokládá e-mailovou zprávou ze dne 18. 7. 2023 a uvádí, že tato byla se zaručeným elektronickým podpisem právního zástupce stěžovatelky spolu s doplněním kasační stížnosti odeslána na adresu elektronické podatelny Nejvyššího správního soudu. Stěžovatelka pak poskytla rovněž elektronickou automatickou odpověď ze serveru mse2.justice.cz (v původním formátu), potvrzující doručení jejího e-mailu.
6. Stěžovatelka uvádí, že se po vydání napadeného rozhodnutí dotázala Nejvyššího správního soudu na osud jejího podání. Soudce zpravodaj stěžovatelce sdělil (viz písemnost ze dne 8. 8. 2023, č. j. 10 Ads 130/2023-43), že e-mailovou zprávou zaslané doplnění kasační stížnosti Nejvyšší správní soud neobdržel, a zpráva nebyla dohledána ani následným prověřením. Až Ministerstvo spravedlnosti coby správce informačních systémů zjistilo, že e-mail byl karantenizován po zásahu antispamu Baracuda. Ministerstvo spravedlnosti doporučuje odesílateli používat legitimní e-mailové domény. Nejvyšší správní soud ve sdělení stěžovatelce vyjádřil lítost nad nastalou situací, avšak zákonná úprava mu nedává prostředky na zjištěný zásah (zablokování antispamovým programem) reagovat.
III. Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení
7. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil Nejvyšší správní soud, který vysvětlil, že do jeho dispozice, resp. na adresu elektronické podatelny nebylo podání stěžovatelky nikdy doručeno. Nicméně u Ministerstva spravedlnosti, které je správcem informačních systémů, bylo zjištěno, že podání stěžovatelky bylo antispamovým programem vyhodnoceno jako pochybné a e-mailová zpráva byla proto karantenizována. Nejvyšší správní soud se proto ohradil proti tvrzení stěžovatelky, že rozhodl v rozporu se skutečností, ačkoliv mu bylo podání řádně doručeno, i proti vyjádření stěžovatelky, že její podání ignoroval. Je přitom namístě otázka, zda nelze po účastnících řízení požadovat jistou míru obezřetnosti, jde-li o volbu bezpečného a ověřitelného způsobu doručení soudních podání. Preferovaným a bezproblémovým způsobem, jak má advokát jako profesionál komunikovat se soudy, by podle soudu mělo být doručování datovou schránkou. Advokát však využil k doplnění kasační stížnosti e-mailovou zprávu, která byla podle sdělení Ministerstva spravedlnosti odeslána z nezabezpečené domény. To s ohledem na skóre v reputační databázi vedlo k vyhodnocení odesílatele jako "pochybného" a z důvodu kybernetické bezpečnosti k zablokování zprávy. Je tedy otázkou, zda si neměl zástupce stěžovatelky počínat obezřetněji.
8. Situace, kdy je připojen zaručený elektronický podpis ke zprávě z "pochybné" emailové adresy, a v důsledku toho určitým poštovním serverem izolován, není až tak ojedinělá. Stejný problém přitom může vyvstávat i u jiných soudů, u kterých je správcem serverů Ministerstvo spravedlnosti. Rozhodnutí Ústavního soudu v této věci tak potenciálně může mít širší dopad na řadu řízení, stejně jako v obecné rovině na vymezení "řádné péče" odesílatele o osud jeho zásilky. Ovlivní navíc i další fungování soudů, a to jak při postupu před odmítnutím dispozičních úkonů účastníků řízení z důvodu, že nebyly ve lhůtě doplněny, tak i v rámci rozhodování o opravných prostředcích proti takovým rozhodnutím. Vyvstává tak otázka případné povinnosti ověřovat stav elektronických zásilek, přičemž však prakticky není v možnostech soudců aktivně dohledávat, zda náhodou účastník někdy a z nějaké e-mailové domény soudu něco neposlal.
9. Jde-li však o nyní posuzovanou věc, Nejvyšší správní soud uvádí, že prokáže-li se podání doplnění kasační stížnosti, považuje ústavní stížnost za důvodnou. Současně ale považuje za potřebné posouzení dopadů případného vyhovujícího rozhodnutí Ústavního soudu na další fungování obecných soudů a stanovit (zejména směrem k Ministerstvu spravedlnosti) jednoznačné požadavky. Závěrem Nejvyšší správní soud upozorňuje, že rozvolnění doručování e-mailem, může vést ke zneužití procesních práv k jiným cílům, např. ke generování kverulačních soudních sporů a následné žaloby na nečinnost státu.
10. Česká správa sociálního zabezpečení jako vedlejší účastník uvedla, že jelikož je výsledek řízení o ústavní stížnosti odvislý od posouzení správnosti doručení podání stěžovatelky Nejvyššímu správnímu soudu, nemůže na argumentaci stěžovatelky věcně reagovat a ponechává rozhodnutí zcela na Ústavním soudu.
11. Ústavní soud si vyžádal i vyjádření Ministerstva spravedlnosti, které však po prověření logů centrálních Exchange serverů pouze sdělilo, že dne 18. 7. 2023 z adresy musalek@akmusalek.cz na adresu podatelna@nssoud.cz nedorazilo žádné e-mailové podání. Při rozšíření prověřovaného období na 10. 7. 2023 až 20. 7. 2023, bylo z uvedené elektronické adresy dohledáno v Exchange infrastruktuře pouze e-mailové podání ze dne 12. 7. 2023 v 15:35 hodin, adresované na podatelnu Okresního soudu ve Frýdku-Místku. Prověření logů na interním firewall podle Ministerstva spravedlnosti nebylo možné, jelikož je zde nastaven maximální možný, a to šedesátidenní, limit pro uchovávání. Logy na externím firewall nebylo taktéž možné prověřit; zde byl limit pro uchovávání jeden měsíc. Došlo však již k úpravě limitu na období šesti měsíců.
12. Stěžovatelka v replice k vyjádření Nejvyššího správního soudu upřesnila, že doložené potvrzení nebylo generováno poštovním klientem zástupce stěžovatelky, nýbrž serverem mse2.justice.cz. Upozorňuje na skutečnost, že k chybnému vyhodnocení e-mailové zprávy jako spamu došlo i přesto, že k jeho zaslání využila doménu s nastavenou jednou ze dvou ministerstvem doporučovaných technologií (jmenovitě SPF). Odmítá, že by si měla počínat obezřetněji, neboť při zasílání písemnosti splnila veškeré náležitosti vyžadované právními předpisy. Naopak poukazuje na postup Ministerstva spravedlnosti, které nijak neprověřilo obsah jejího karantenizovaného podání. Doplňuje, že o šest dní dříve táž doména právního zástupce stěžovatelky identickým systémem Ministerstva spravedlnosti nebyla vyhodnocena jako nezabezpečená či podezřelá.
IV. Splnění podmínek řízení
13. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem podle §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svých práv.
14. Ústavní soud dospěl vzhledem k obsahu ústavní stížnosti k závěru, že není nutné nařizovat ústní jednání, neboť od něj nelze očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).
V. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem
15. Po prostudování ústavní stížnosti, vyžádaných spisů a zaslaných vyjádření dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
16. Ústavní soud uvádí, že podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Podle odst. 2 stejného ustanovení se každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí. Z právě citovaných ustanovení se tedy podává, že každému je zaručeno právo na soudní ochranu, jehož obsahem je (1.) právo podat příslušný procesní prostředek soudu stanoveným způsobem, a (2.) povinnost soudu se tímto procesním prostředkem odpovídajícím způsobem zabývat. Neučiní-li tak soud, dopustí se protiústavního odepření přístupu k soudu (denegatio iustitiae).
17. Podle §106 odst. 3 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") "nemá-li kasační stížnost všechny náležitosti již při jejím podání, musí být tyto náležitosti doplněny ve lhůtě jednoho měsíce od doručení usnesení, kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění podání. Jen v této lhůtě může stěžovatel rozšířit kasační stížnost na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody. Tuto lhůtu může soud na včasnou žádost stěžovatele z vážných důvodů prodloužit, nejdéle však o další měsíc."
18. Dle §37 s. ř. s. platí, že nebude-li podání ve stanovené lhůtě doplněno nebo opraveno a v řízení nebude možno pro tento nedostatek pokračovat, soud podání usnesením odmítne, nestanoví-li zákon jiný procesní důsledek. A contrario, je-li ve stanovené lhůtě podání řádně doplněno nebo opraveno, a přesto kasační soud kasační stížnost odmítne, postupuje v rozporu s podústavním právem, a současně porušuje základní právo stěžovatele na přístup k soudu.
19. Současně Ústavní soud připomíná závěry vyslovené ve stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. Pl. ÚS-st. 53/21, k doručování e-mailem: "Prokáže-li se v dostatečné míře, že e-mailové podání nebylo předáno soudu včas z důvodů technických závad způsobených na straně provozovatele e-mailového serveru Ministerstva spravedlnosti (či soudu), které účastník řízení zároveň nemohl předvídat, nelze takovou skutečnost přičítat k tíži účastníka řízení a příslušné podání nelze odmítnout jako opožděné." Obdobně se musí uvedené závěry logicky uplatnit rovněž pro případy, kdy nebylo podání - jinak včasné - soudu předáno vůbec; tato skutečnost nemůže vést k rozhodnutí, které účastníkovi řízení znemožní přístup k soudu. Jakkoliv si proto v konkrétním případě soud nemusí být vůbec vědom technických problémů na straně státu při doručování e-mailu, podstatné je z ústavněprávního hlediska, že postupoval-li účastník řízení "stanoveným postupem" podle čl. 36 odst. 1 Listiny, není možné mu klást k tíži objektivně vzniklé pochybení - lhostejno, zda vzniklo na straně ministerstva, anebo u soudu.
20. Ústavní soud dále uvádí, že technické problémy vzniklé na straně provozovatelů e-mailových serverů, za které nese stát odpovědnost, nelze prokazovat "pouhou" kopií hlavičky e-mailu. Je totiž obecně známou skutečností, že čas odeslání uvedený v jednoduché hlavičce e-mailu se řídí podle nastaveného času počítače uživatele; v tomto ohledu tedy nemá potřebnou vypovídací hodnotu. Přesně popsanou "cestu" podání z jednoho e-mailového serveru na server další je možné prokázat originálním záhlavím e-mailových zpráv, které obsahuje seznam technických podrobností o zprávě s přesnými časy, ke kterým byla zpráva dodána na příslušný server a které se zároveň neřídí podle nastavení počítače odesílatele, nýbrž podle času jednotlivých serverů. Výpovědní hodnota takových informací je tedy bezpochyby vyšší. Tvrdí-li proto účastník, že e-mailové podání bylo předáno soudu opožděně (nebo vůbec) z důvodu technických problémů na e-mailových serverech, za které odpovídá stát, je nutné, aby toto tvrzení bylo věrohodně prokázáno např. originálním záhlavím e-mailové zprávy či sdělením provozovatele/správce e-mailového serveru odesílatele či provozovatele/správce e-mailového serveru soudu; s kopií/print-screenem odeslaného e-mailu se spokojit nelze.
21. Ústavní soud v minulosti zároveň popsal (viz sp. zn. Pl. ÚS-st. 53/21), jak mají samy soudy postupovat v hraničních případech, ve kterých existuje pochybnost o přesném okamžiku dodání e-mailového podání. Je-li okamžik dojití e-mailového podání do elektronické podatelny stěžejní pro rozhodnutí v projednávané věci, musí soud v souladu s právem účastníka na přístup k soudu učinit příslušné kroky směřující ke zjištění přesného okamžiku předání. Vede-li totiž odmítnutí podání pro opožděnost (či jako nyní pro nedoplnění ve stanovené lhůtě) k faktickému zamezení přístupu účastníka k soudu, nemůže tak soud učinit bez řádného prokázání tohoto přesného okamžiku. S prohlubující se elektronizací justice umožňující podání prostřednictvím e-mailu je spojena i povinnost soudu prokazovat přesný okamžik dojití i v případech e-mailových podání, a případně i ve spolupráci s příslušným provozovatelem e-mailového serveru soudu zjistit, kdy došlo k detekci podání na prvním e-mailovém serveru, za který nese odpovědnost stát.
22. V nyní posuzované věci měl Ústavní soud k dispozici e-mailovou zprávu, kterou odeslal právní zástupce stěžovatelky, a také zprávu určenou právnímu zástupci, odeslanou ze serveru mse2.justice.cz. Přestože se přímo k ní Ministerstvo spravedlnosti nevyjádřilo, ač bylo konkrétně tázáno, z technických údajů zprávy lze zjistit, že byla reakcí serveru ministerstva na e-mail doručený z elektronické adresy právního zástupce stěžovatelky. Je tedy zjevné, že stěžovatelka elektronickou zprávu na elektronickou adresu Nejvyššího správního soudu odeslala a její nepředání elektronické podatelně Nejvyššího správního soudu zapříčinilo technické opatření na straně státu, který tak nezajistil její řádné doručení příslušnému soudu.
23. Ústavní soud konstatuje, že mezi účastníky není sporu o právním posouzení věci v případě, že bylo doplnění kasační stížnosti Nejvyššímu správnímu soudu skutečně podáno a bylo podáno včas. Tuto skutečnost ověřil Ústavní soud z originálního záhlaví e-mailových zpráv; nadto je Ústavnímu soudu z jeho vlastní činnosti známo, že shodná situace nastala i v jiném řízení před Nejvyšším správním soudem. Za daného stavu, kdy samo ministerstvo není schopno ověřit, co bylo skutečně obsahem elektronického podání stěžovatelky a nyní již ani to, zda a kdy vůbec došlo, nelze stěžovatelce tuto skutečnost přičítat k tíži.
24. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že nelze dát stěžovatelce za pravdu, že Nejvyšší správní soud ignoroval řádně doručené podání stěžovatelky a odmítl kasační stížnost stěžovatelky bez zákonného důvodu. Postup Nejvyššího správního soudu byl totiž zcela v souladu s příslušnými ustanoveními soudního řádu správního. Lapidárně řečeno, s ohledem na shora uvedené rozhodující senát Nejvyššího správního soudu nemohl vědět o podání stěžovatelky (resp. jejího právního zástupce), kterým měla kasační stížnost doplnit.
25. Otázky proto vyvolává zejména postup ze strany Ministerstva spravedlnosti, které Nejvyššímu správnímu soudu doručení a zachycení e-mailu potvrdilo (ačkoliv později ve vyjádření k ústavní stížnosti o takovém podání žádné povědomí nemá), přičemž ale není zřejmé, proč samotný e-mail zachycený antispamem a následně karantenizovaný nijak dále neprověřovalo, a to přestože byl v předmětu řádně označen spisovou značkou, což mohlo vyvolat minimálně pochybnosti o správnosti jeho vyhodnocení antispamovým programem.
26. Jelikož Nejvyšší správní soud nemá k dispozici žádný procesní nástroj, jak své rozhodnutí odstranit a vzniklou situaci napravit (byť ji žádným způsobem nezavinil), Ústavní soud napadené usnesení pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny zrušil a vrátil věc Nejvyššímu správnímu soudu k dalšímu řízení.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§54 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 14. února 2024
Jan Svatoň v. r.
předseda senátu