ECLI:CZ:NSS:2022:1.ADS.322.2021:24
sp. zn. 1 Ads 322/2021 - 24
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobce: L. H., zastoupen Mgr. Janem
Švarcem, advokátem se sídlem Vodičkova 695/24, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo
práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 12. 10. 2020, č. j. MPSV-2020/202257-911, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2021, č. j. 19 Ad 24/2020-24,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Úřad práce České republiky – Krajská pobočka pro hl. m. Prahu (dále jen „úřad práce“),
rozhodnutím ze dne 11. 8. 2020, č. j. 1124087/20/AB, nepřiznal žalobci dávku státní sociální
podpory - přídavek na dítě. Odvolání žalobce žalovaný rozhodnutím ze dne 12. 10. 2020,
č. j. MPSV-2020/202257-911, zamítl.
[2] Žalobce se dále bránil správní žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále jen „městský
soud“) v záhlaví specifikovaným rozsudkem zamítl. Především poukázal na skutečnost, že úřad
práce vyzval žalobce k doložení rozhodných skutečností za účelem zjištění, zda sdílí společnou
domácnost se svými rodiči. Konkrétně se jednalo o potvrzení zaměstnavatele rodičů,
že na žalobce neuplatňují slevu na dani. Na sdělení žalobce, že jeho rodiče nejsou zaměstnaní,
úřad práce reagoval další výzvou, a to k doložení potvrzení/dokladu, že na něj rodiče neuplatňují
slevu na dani. V opačném případě měl doložit vyplněné formuláře o výši čtvrtletního příjmu
obou rodičů za 3. čtvrtletí roku 2019. Na tuto výzvu již žalobce žádným způsobem nereagoval.
Dle mínění soudu byly obě výzvy dostatečně určité a bylo z nich patrné, jaké podklady úřad práce
po žalobci požadoval a za jakým účelem. Žalobce nadto neprojevil, že by výzvám nerozuměl.
Ačkoliv bylo v zájmu žalobce, aby se správním orgánem spolupracoval, zůstal ve věci pasivní.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Proti rozsudku městského soudu podal žalobce (stěžovatel) kasační stížnost z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“).
[4] Namítá, že povinnost spolupracovat s úřadem práce a doložit požadované skutečnosti
jej stíhá až od okamžiku, kdy jej úřad k prokázání těchto skutečností vyzve. Výzva však musí být
dostatečně určitá a musí z ní být patrné, jakým způsobem lze prokazované skutečnosti doložit.
Tyto požadavky výzva úřadu práce nesplňovala. Stěžovatel nemohl předložit doklad
k neuplatňování slevy na dani, neboť žádný takový doklad neexistoval. Rozsudek městského
soudu je proto nezákonný z důvodu nesprávného posouzení rozhodné právní otázky a stěžovatel
navrhuje, aby jej Nejvyšší správní soud zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení.
[5] Závěrem stěžovatel dodává, že kasační stížnost není nepřijatelná, neboť vyřešení uvedené
právní otázky přesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti rekapituluje průběh správního řízení a trvá
na tom, že jeho postup (jakož i postup úřadu práce) byl souladný se zákonem. Z obou výzev
zaslaných stěžovateli bylo patrné, jaké podklady úřad práce požadoval a za jakým účelem. Jestliže
v první výzvě požadoval potvrzení zaměstnavatele, tak ve druhé výzvě již v reakci na sdělení
stěžovatele upřesnil, že postačí předložit jakýkoliv doklad osvědčující, že na něj rodiče neuplatňují
slevu na dani. Stěžovatel nedal v průběhu řízení najevo, že by výzvě nerozuměl. Úřad práce
použil obecný pojem „doklad/potvrzení“ a poskytl tak stěžovateli prostor, aby požadovanou
skutečnost osvědčil pro něj dostupným způsobem. Stěžovatel však na výzvu vůbec nereagoval,
a proto úřadu práce nezbylo, než žádost o přiznání přídavku na dítě zamítnout. Z uvedených
důvodů žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jakožto nedůvodnou
zamítl.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[7] Kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a jedná se o kasační stížnost, která
je ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná. Podle §104a odst. 1 s. ř. s. „jestliže kasační stížnost ve věcech,
v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatele, odmítne ji Nejvyšší správní soud pro nepřijatelnost.“ V posuzovaném případě
o věci rozhodoval specializovaný samosoudce (viz §31 odst. 2 s. ř. s.), proto se Nejvyšší správní
soud dále zabýval otázkou, zda je kasační stížnost přijatelná. Výkladem kritérií přijatelnosti
se již tento soud v minulosti podrobně zabýval, a to v usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS. V něm interpretoval neurčitý právní
pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle citovaného
rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká
právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního
soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny
rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud
by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít
dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[8] V nynější věci stěžovatel pouze v obecnosti uvedl, že vyřešení sporné právní otázky
přesahuje jeho vlastní zájmy. Proto považuje kasační stížnost za přijatelnou. S tímto tvrzením
se však Nejvyšší správní soud neztotožňuje, neboť stěžovatel v kasační stížnosti nepředestírá
žádnou právní otázku, která by byla sporná (kupříkladu v důsledku nejasného výkladu zákona),
či která by nebyla v dosavadní judikaturní praxi dosud zodpovězena.
[9] Mezi účastníky řízení je sporné pouze to, zda stěžovatele stíhala povinnost doložit úřadem
práce požadované podklady, popřípadě zda bylo z výzvy úřadu práce patrné, o jaké podklady
se mělo jednat. Povinnost žadatele o dávku doložit požadované podklady rozhodné pro její
přiznání vyplývá dostatečně jednoznačně přímo z §61 odst. 2 zákona č. 117/1995 Sb., o státní
sociální podpoře. K citovanému ustanovení se již nadto váže množství soudních rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud setrvale judikuje, že povinnost osvědčit skutečnosti rozhodné pro přiznání
dávky tíží v prvé řadě jejího příjemce. Pokud uvedené povinnosti nedostojí, správní orgán
jej vyzve podle §61 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře k doložení potřebných dokladů.
Týkají-li se rozhodné skutečnosti společně posuzované osoby a žadatel je není schopen od této
osoby získat, obrátí se správní orgán s výzvou přímo na společně posuzovanou osobu. „Povinnost
úřadu práce vyzvat společně posuzovanou osobu nastává až v případě, že se dozví, že povinnost společně
posuzované osoby nebyla na požádání oprávněné osoby splněna (…). Pokud příjemce dávky podklady od společně
posuzované osoby ani na výzvu úřadu práce podle §61 odst. 2 citovaného zákona nepředloží, ani nevyrozumí
úřad práce o tom, že mu společně posuzovaná osoba odmítla poskytnout součinnost, nevyhověl výzvě úřadu práce,
a proto může být výplata dávky zastavena, dávka může být odňata nebo nepřiznána, jestliže příjemce byl ve výzvě
na tento následek prokazatelně upozorněn.“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 6. 2021, č. j. 8 Ads 181/2019 - 25). Současně kasační soud opakovaně upozorňuje
na skutečnost, že je povinností účastníka správního řízení poskytovat správnímu orgánu
součinnost při opatřování podkladů řízení (§50 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád),
přičemž především v řízení o žádosti je v zájmu žadatele, aby se správním orgánem aktivně
spolupracoval (viz např. rozsudky ze dne 22. 3. 2017, č. j. 3 Ads 90/2016 - 46, či ze dne
12. 11. 2021, č. j. 5 Ads 406/2020 - 29).
[10] Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel v kasační stížnosti nepředestřel žádné právní otázky,
které by dosud nebyly judikaturou uspokojivě řešeny, či otázky, které by byly v rámci dosavadní
rozhodovací praxe řešeny nejednotně. Z odůvodnění napadeného rozsudku je patrné, že městský
soud z relevantní judikatury vycházel a z ní vyplývající závěry aplikoval na projednávaný případ.
Zejména srozumitelně osvětlil, proč vznikla stěžovateli povinnost předložit požadované
podklady. V této souvislosti se zabýval i otázkou určitosti výzev a poukázal na skutečnost,
že stěžovatel byl ve věci pasivní, s úřadem práce dostatečně nespolupracoval a nedal najevo,
že by mu nebyl obsah výzev zřejmý.
IV. Závěr a náklady řízení
[11] Nejvyšší správní soud tedy neshledal existenci důvodů přijatelnosti kasační stížnosti,
pročež nepřikročil k podrobnému věcnému přezkumu kasačních námitek stěžovatele a kasační
stížnost odmítl jako nepřijatelnou (§104a odst. 1 s. ř. s).
[12] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle úspěchu ve věci v souladu s §60 odst. 1
a odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Soud o nákladech nerozhodoval podle §60 odst. 3
s. ř. s., přestože kasační stížnost odmítl, a to s ohledem na závěry usnesení rozšířeného senátu
ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 - 33, č. 4170/2021 Sb. NSS (srov. obdobně usnesení
ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 - 28). Stěžovatel neměl v řízení úspěch, proto nemá právo
na náhradu nákladů řízení. Právo na náhradu nákladů řízení však nemá ani úspěšný žalovaný,
neboť se jednalo o věc státní sociální podpory.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2022
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu