ECLI:CZ:NSS:2018:1.ADS.404.2017:31
sp. zn. 1 Ads 404/2017 - 31
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Dienstbiera a soudců
JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: SHYPOT, družstvo,
se sídlem Trboušanská 802/31, Dolní Kounice, proti žalovanému: Státní úřad inspekce práce,
se sídlem Kolářská 451/13, Opava, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 9. 2015,
č. j. 6409/1.30/15-3, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 7. 11. 2017, č. j. 62 Ad 4/2015 – 79,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2017, č. j. 62 Ad 4/2015 – 79,
se z r ušuj e a věc se v r ac í krajskému soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Oblastní inspektorát práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj (dále jen „inspektorát“),
rozhodnutím ze dne 8. 7. 2015, č. j. 14687/9.30/15-17, uložil žalobci pokutu ve výši 140.000 Kč
za spáchání správního deliktu podle §140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb.,
o zaměstnanosti. Správního deliktu se žalobce dopustil tím, že dne 18. 9. 2014 na pracovišti
zateplení budovy Nemocnice Znojmo na adrese MUDr. Jana Jánského 11, Znojmo, (1) umožnil
výkon nelegální práce, jak je definována v §5 písm. e) bodu 1 zákona o zaměstnanosti, M. P.
(ukrajinské státní příslušnosti), který vykonával práci spočívající v pomocných stavebních pracích
mimo pracovněprávní vztah, čímž byl porušen §3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a
(2) umožnil výkon nelegální práce, jak je definována v §5 písm. e) bodu 1 a bodu 2 zákona o
zaměstnanosti, M. H. a I. D. (oba ukrajinské státní příslušnosti), kteří vykonávali práci spočívající
v pomocných stavebních pracích mimo pracovněprávní vztah, čímž byl porušen §3 zákoníku
práce, a bez zaměstnaneckých karet, čímž byl porušen §89 odst. 1 zákona o zaměstnanosti.
[2] Žalovaný zamítl odvolání žalobce v záhlaví uvedeným rozhodnutím. S ohledem
na skutečnost, že odvolání bylo blanketní a nebylo ve lhůtě doplněno, posoudil žalovaný
rozhodnutí inspektorátu v rozsahu §89 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád. Podle
žalovaného inspektorát zjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Bylo prokázáno,
že M. P., M. H. a I. D. vykonávali přinejmenším v den kontroly (18. 9. 2014) pro žalobce
závislou práci mimo pracovněprávní vztah. Současně žalobce umožnil M. H. a I. D. výkon
závislé práce bez zaměstnaneckých karet.
II. Řízení před krajským soudem
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně, který
je rozsudkem ze dne 7. 11. 2017, č. j. 62 Ad 4/2015 - 79, zrušil a vrátil věc žalovanému k dalšímu
řízení.
[4] Krajský soud přisvědčil námitce, že správní orgány dostatečně nezjistily skutkový stav
věci. Soud nesouhlasil se závěrem inspektorátu, podle kterého stejná činnost (v daném případě
zateplování fasády) vykonávaná na témže místě ve stejných podmínkách se stejnými pracovními
prostředky nemůže být v některém případě závislou prací a v jiném samostatnou činností.
Nesouhlasil ani se závěrem, že činnost M. P., M. H. a I. D., v níž se střídali se zaměstnanci
žalobce, nevykazovala žádné známky provádění díla. Žádný z těchto závěrů nemá oporu
v provedeném dokazování. Inspektorát dovodil, že nebylo možné rozlišit výsledek práce
jednotlivých zaměstnanců žalobce od výsledku činnosti osob samostatně výdělečně činných, a
nebylo zjevné, která osoba nalepila který plát zateplení. Tato skutečnost však podle soudu nebyla
rozhodná pro posouzení znaků závislé práce a jejího odlišení od práce samostatné. Závěr o
závislé práci nelze dovodit ani z toho, že všichni pracovníci podílející se na zateplení fasády byli
organizováni, pokud jde o přístup na pracoviště. Za důkaz závislé práce nelze považovat ani
skutečnost, že se M. P. a I. D. zúčastnili školení bezpečnosti práce.
[5] Inspektorátem uváděné skutečnosti nelze podle soudu považovat za směrodatné
pro posouzení činnosti M. P., M. H. a I. D. jako závislé práce, neboť na jejich základě nelze
vyloučit ani výkon činnosti vykazující znaky samostatnosti konané na základě smlouvy o dílo.
Inspektorát neprokázal, že tyto osoby vykonávaly práci na základě pokynů žalobce, resp. na
základě smlouvou určeného odpovědného pracovníka, a byly na pracovišti organizovány
jednotlivými úkoly stejně jako zaměstnanci žalobce. Z výpovědi J. B. naopak vyplynulo, že se na
pracovišti nenacházela žádná osoba, která by pracovníky řídila. J. B. pouze uvedl, že se mu I. D.
jevil jako vedoucí. Měl-li inspektorát za to, že činnost osob podílejících se na stavbě byla řízena
prostřednictvím pokynů odpovědné osoby, měl své dokazování doplnit. Ani skutečnost, že
M. P., M. H. a I. D. vykonávali práci za odměnu, neprokazuje výkon závislé práce.
[6] Podle krajského soudu inspektorát zcela pominul možnost, že M. P., M. H. a I. D.
vykonávali samostatnou činnost, za kterou odpovídali žalobci na základě uzavřené smlouvy o
dílo. Z ničeho neplyne, že nemohli v rámci smlouvy o dílo vykonávat totožnou činnost jako
ostatní pracovníci. Inspektorát se možností plnění smluv o dílo vůči žalobci nezabýval a tyto
smlouvy blíže nezkoumal. Jeho argumentace se tak pohybuje v rovině možnosti naplnění znaků
závislé práce, ty však prokázány nebyly, proto krajský soud nesouhlasil se závěrem, že M. P.,
M. H. a I. D. vykonávali závislou práci, která byla zastřena smlouvami o dílo.
[7] Nemůže obstát ani závěr, že žalobce umožnil M. H. a I. D. výkon nelegální práce tím, že
jim umožnil výkon práce bez zaměstnaneckých karet, neboť je závislý na tom, zda uvedené
osoby byli zaměstnanci žalobce.
III. Obsah kasační stížnosti
[8] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku krajského soudu kasační stížností
z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále
jen „s. ř. s.“).
[9] Stěžovatel předně poukázal na skutečnost, že krajský soud rozhodl zcela odlišně v úzce
souvisejících věcech. Rozsudkem ze dne 30. 3. 2017, č. j. 22 A 65/2015 - 45, zamítl žalobu I. D.
ve věci přestupku podle §139 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, kterého se dopustil tím, že dne
18. 9. 2014 vykonával závislou práci spočívající v pomocných stavebních pracích pro družstvo
Shypot (tedy žalobce v nyní posuzované věci) na pracovišti zateplení budovy Nemocnice
Znojmo mimo pracovněprávní vztah a bez zaměstnanecké karty. Rozsudkem ze dne 16. 8. 2017,
č. j. 41 A 62/2015 - 49, pak krajský soud zamítl žalobu M. P. ve věci přestupku podle §139 odst.
1 zákona o zaměstnanosti, kterého se dopustil tím, že dne 18. 9. 2014 vykonával závislou práci
spočívající v pomocných stavebních pracích pro družstvo Shypot na pracovišti zateplení budovy
Nemocnice Znojmo mimo pracovněprávní vztah. Řízení ve věci M. H. vedené krajským soudem
pod sp. zn. 33 A 67/2015 nebylo v době podání kasační stížnosti skončeno.
[10] V obou citovaných rozsudcích měl krajský soud za nepochybné, že I. D. a M. P.
vykonávali práci pomocných dělníků pro družstvo Shypot. Ze správního spisu podle soudu
vyplynulo, že uvedené osoby vykonávaly pro družstvo Shypot totožné práce jako zaměstnanci
družstva Y. D., M. G., V. H. a V. N., nebylo přitom rozpoznatelné, kdo je zaměstnancem a kdo
osobou samostatně výdělečně činnou. Vztah mezi žalobci (I. D. a M. P.) a družstvem Shypot
nemohl být založen na základě smlouvy o dílo, neboť nebylo rozpoznatelné, který z pracovníků
udělal to které „dílo“. Podle §2586 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
se zhotovitel zavazuje provést na svůj náklad a nebezpečí pro objednatele dílo a objednatel
se zavazuje dílo převzít a zaplatit cenu. Při práci se všichni pracovníci střídali a dělali obdobnou
činnost, používali stejné pomůcky k práci. Práce žalobců tak nevykazovala známky díla. Také
bylo prokázáno, že přítomnost žalobců na pracovišti se evidovala v docházce stejným způsobem
jako docházka zaměstnanců družstva Shypot. Mezi činností žalobců a ostatními zaměstnanci
družstva Shypot nebylo rozdílu. Jednalo se o zastřený právní vztah, nikoliv o obchodněprávní
vztah.
[11] Dále měl krajský soud ve věcech č. j. 22 A 65/2015 - 45 a č. j. 41 A 62/2015 - 49
za nepochybné, že žalobci vykonávali práci za úplatu a již z povahy věci se nemohlo jednat
o mezilidskou výpomoc. Žalobci se podíleli na zateplení Nemocnice Znojmo, které prováděla
společnost Trigema (zadavatel), která uzavřela smlouvu o dílo se společností PEKSTAV, která
pak uzavřela smlouvu o dílo s družstvem Shypot. Tyto společnosti spolu jednali v rámci
obchodně právních vztahů. Taktéž se nejednalo o práci na zkoušku. Podle krajského soudu byl
ze strany žalobců jednoznačně naplněn vztah podřízenosti vůči družstvu Shypot. Z obsahu
správních spisů vyplynul rovněž osobní výkon práce žalobců, kteří vykonávali totožnou pracovní
činnost ve stejném pracovním prostředí a ve stejném čase jako zaměstnanci družstva Shypot.
[12] Krajský soud v citovaných věcech také uvedl, že družstvo Shypot udělovalo oběma
žalobcům pokyny, jakou práci mají vykonávat, přičemž udělování pokynů a práce byly ze strany
družstva Shypot vůči žalobcům organizovány stejným způsobem jako ve vztahu k jeho ostatním
zaměstnancům. Na tom nic nemůže změnit ani skutečnost, že se přímo na pracovišti
nenacházela odpovědná osoba, která by úkoly rozdávala. Krajský soud měl za nepochybné
i naplnění posledního znaku závislé práce – výkonu práce žalobců jménem družstva Shypot.
V posuzovaných věcech nelze tvrdit, že žalobci vykonávali práci svým jménem a že nesli
odpovědnost za výkon své práce, neboť výsledky jejich práce nebylo možné nijak rozlišit
od výsledků práce ostatních zaměstnanců družstva Shypot, u nichž o naplnění znaků závislé
práce nebylo sporu. Nebylo tak možné rozlišit, za kterou konkrétní činnost měli žalobci nést
odpovědnost.
[13] V souvisejících věcech č. j. 22 A 65/2015 - 45 a č. j. 41 A 62/2015 - 49 měl tedy krajský
soud za prokázané, že žalobci I. D. a M. P. vykonávali práci pro družstvo Shypot osobně, jeho
jménem, na základě jeho pokynů a byli mu podřízeni, vykonávali tedy závislou práci ve smyslu §
2 odst. 1 zákoníku práce, a to bez ohledu na smlouvu o dílo, která byla mezi žalobci a družstvem
Shypot uzavřena.
[14] Stěžovatel se s popsanými závěry krajského soudu ztotožnil a považoval je za správné.
Naopak nesouhlasil s nyní napadeným rozsudkem, v němž krajský soud dospěl k překvapivému
opačnému právnímu posouzení de facto jednoho případu (posuzovaného pouze z druhé strany).
Je nepřípustné, aby tentýž soud v jednom a témže případě rozhodl tak, že pracovníci
pro zaměstnavatele (dne 18. 9. 2014 na uvedeném pracovišti) vykonávali práci mimo
pracovněprávní vztah, tedy že vykonávali nelegální práci, ale současně, že zaměstnavatel těmto
pracovníkům výkon závislé práce mimo pracovněprávní vztah neumožnil, a neumožnil
jim tak výkon nelegální práce. Takové rozhodování je „schizofrenní“, nelogické, nesrozumitelné
a zmatečné. Úvahy krajského soudu v nyní napadeném rozsudku jsou také v rozporu se zásadou
legitimního očekávání.
[15] Dále stěžovatel nesouhlasil se závěrem krajského soudu, že vykonávání naprosto stejné
práce, za stejných podmínek, při stejné organizaci práce může být výkonem nezávislé
podnikatelské činnosti osoby samostatně výdělečné činné pod svým jménem a na vlastní
odpovědnost a současně výkonem závislé práce zaměstnanci zaměstnavatele. Stěžovatel
nesouhlasil ani se závěrem, že pro posouzení znaků závislé práce není rozhodná skutečnost,
že nelze rozlišit výsledek práce jednotlivých zaměstnanců od výsledku činnosti osob samostatně
výdělečně činných. Právě skutečnost, že nelze rozlišit, která osoba vykonala které „dílo“,
tedy kdo je za co odpovědný, je ryze charakteristickou pro konstatování využívání
tzv. švarcsystému. Vyhlášení právního „boje“ proti švarcsystému bylo jedním z klíčových cílů
a důvodu velké novely zákona o zaměstnanosti v roce 2011 (viz důvodová zpráva k zákonu
č. 367/2011 Sb.).
[16] Krajský soud v napadeném rozsudku uvedl: „Prvostupňový orgán podle zdejšího soudu zcela
pominul možnost, že M. P., M. H. a I. D. vykonávali samostatnou činnost, za kterou odpovídali žalobci na
základě uzavřené smlouvy. Z ničeho přitom neplyne, že by M. P., M. H. a I. D. nemohli vykonávat totožnou
činnost jako ostatní pracovníci v rámci plnění smlouvy o dílo.“ S tímto závěrem se nelze ztotožnit. Právě
ze samotné povahy živnostenského oprávnění, na základě něhož je činnost prováděna
samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost a náklady, tedy zcela nezávisle, vyplývá, že
výše uvedené osoby v posuzovaném případě nevykonávaly a nemohly vykonávat nezávislou
podnikatelskou činnost, neboť danou činnost dělaly společně se zaměstnanci žalobce a byly při
práci organizovány stejným způsobem. Inspektorát neopomněl posoudit možnost, zda výše
jmenovaní vykonávali samostatnou činnost. Naopak zřetelně vysvětlil, proč o výkon samostatné
činnosti nemohlo jít a tuto „možnost“ zásadně odmítl. Obsah jednotlivých smluv o dílo je zcela
bezpředmětný. Jestliže bylo prokázáno (faktické) naplnění znaků závislé práce, smlouva o dílo by
v každém případě byla pouze zastřeným právním jednáním. Jakékoliv ujednání o odpovědnosti
„zhotovitele“ vůči „objednateli“ za výsledek činnosti by bylo pouze „na papíře“, neboť
„objednatel“ by se jí fakticky někdy nemohl domoci, jestliže by nebyl schopen prokázat, jakou
část díla konkrétní „zhotovitel“ vytvořil. Popření či odmítnutí odpovědnosti zhotovitele
za výsledek díla obecně popírá obsah právní úpravy smlouvy o dílo. Možnost plnění smlouvy
o dílo proto byla v posuzované věci vyloučena.
[17] Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[18] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích
jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[19] Kasační stížnost je důvodná.
[20] Obecně je třeba poznamenat, že nejednota vyslovených právních názorů je jev imanentní
v podstatě každému systému rozhodování o právech a povinnostech a častěji se projevuje tam,
kde paralelně rozhodují o obdobných otázkách různé orgány. Tak tomu je i v obecném
soudnictví a u správních soudů jako jejich součásti. Jak na úrovni prvoinstanční (tj. u krajských
soudů), tak v řízení o kasační stížnosti jako v podstatě jediném opravném prostředku
ve správním soudnictví se totiž může stát, že o obdobných případech budou rozhodovat různé
orgány (různé senáty či různí samosoudci téhož soudu resp. – v první instanci – i různých
soudů), takže nelze zajistit, aby vždy rozhodnutí v obdobných věcech byla shodná.
[21] Rozdílné rozhodování různých senátů či samosoudců krajských soudů v obdobných
věcech je potud nežádoucí (a může způsobit nezákonnost příslušného soudního rozhodnutí
pro porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované
pod č. 209/1992 Sb.), děje-li se nereflektovaně – pokud ten senát či samosoudce krajského
soudu, který rozhoduje později, se argumentačně nevypořádá s dříve vysloveným právním
názorem jiného senátu nebo samosoudce, třebaže je mu takový názor znám či mu být znám měl
a mohl (viz rozsudek ze dne 20. 9. 2007, č. j. 2 As 94/2006 - 51, č. 1424/2008 Sb. NSS).
Ve stejném duchu se vyjádřil Nejvyšší správní soud také v rozsudku ze dne 12. 8. 2004, č. j.
2 Afs 47/2004 - 83, č. 398/2004 Sb. NSS, v němž procesně odlišné rozhodování (byť stejného)
senátu krajského soudu ve srovnatelných případech, bez jakéhokoliv odůvodnění, označil
za „jurisdikční libovůli odporující základnímu principu materiálního právního státu, kterým je předvídatelnost
rozhodování státních orgánů a s ním související princip právní jistoty, mající v konečném důsledku dopady
i na princip rovnosti účastníků soudního řízení “.
[22] Také Ústavní soud zdůrazňuje ve své judikatuře, že ke znakům právního státu
neoddělitelně patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry
v právo, který jako stěžejní znak a předpoklad právního státu zahrnuje především efektivní
ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem
a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů (např. nález ze dne 25. 1. 2005, sp. zn.
III. ÚS 252/04). Ačkoliv nelze vyžadovat kategorickou neměnnost výkladu či aplikace práva,
je nezbytné, aby případná změna byla transparentně odůvodněna a opírala se o akceptovatelné
racionální a objektivní důvody. Pouze takto transparentně vyložené myšlenkové operace,
odůvodňující rozdílný postup nezávislého soudu, resp. soudce, vylučují, v rámci lidsky
dostupných možností, libovůli při aplikaci práva (např. nález ze dne 27. 3. 2018, sp. zn.
I. ÚS 3399/17).
[23] Popsaný typ pochybení však nemusí vést bez dalšího ke zrušení rozsudku krajského
soudu. Nejvyšší správní soud v takových případech váží rovněž efektivitu soudního přezkumu.
Pokud například krajský soud pochybil ve své starší judikatuře, nemůže to mít za následek,
že je svým pochybením vázán i v dalších případech (viz např. rozsudek ze dne 16. 6. 2011, č. j.
2 As 38/2011 - 70). Toto pochybení však může způsobit nepřezkoumatelnost rozsudku
spočívající v nedostatku důvodů, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí
ve věci samé (viz rozsudek ze dne 25. 5. 2006, č. j. 2 Afs 154/2005 - 245). K tomu,
aby nezohlednění prejudikatury bylo důvodem ke zrušení přezkoumávaného rozsudku, zásadně
musí přistoupit i jeho věcná nesprávnost. Opačný postup by zpravidla byl na újmu efektivitě
poskytnutí soudní ochrany (viz výše citovaný rozsudek č. j. 2 As 94/2006 - 51 nebo rozsudek
ze dne 20. 8. 2009, č. j. 2 As 21/2009 - 98). S odlišnou mírou „přísnosti“ Nejvyšší správní soud
posuzuje také situace, kdy krajský soud dospěje k odlišným závěrům ve skutkově a právně
„pouze“ obdobné věci, a situace, kdy rozdílně vyhodnotí totožnou věc mezi týmiž účastníky
(srov. např. rozsudek ze dne 31. 8. 2009, č. j. 8 Afs 35/2008 - 60).
[24] V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud shledal, že existují důvody pro zrušení
napadeného rozsudku.
[25] Inspektorát uložil žalobci pokutu za spáchání správního deliktu podle §140 odst. 1
písm. c) zákona o zaměstnanosti, který spočíval v umožnění výkonu nelegální práce M. P., M. H.
a I. D. Nelegální prací se podle §5 písm. e) téhož zákona rozumí závislá práce vykonávaná
fyzickou osobou mimo pracovněprávní vztah.
[26] V řízeních, na něž stěžovatel poukázal v kasační stížnosti, inspektorát uznal M. P., M. H.
a I. D. vinnými ze spáchání přestupku spočívajícího ve výkonu nelegální práce mimo
pracovněprávní vztah podle §139 odst. 1 zákona o zaměstnanosti ve spojení s §5 písm. e) téhož
zákona.
[27] Ve všech uvedených případech byla rozhodnou shodná otázka, zda M. P., M. H. a I. D.
vykonávali ve vztahu k žalobci závislou práci. Pokud ano, dopustili se výkonu nelegální práce a
žalobce se dopustil správního deliktu umožnění výkonu nelegální práce. Závislá práce totiž může
být vykonávána výlučně v základním pracovněprávním vztahu, není-li upravena zvláštními
právními předpisy, přičemž základními pracovněprávními vztahy jsou pracovní poměr a právní
vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr (§3 zákoníku práce).
V posuzovaných věcech přitom nebylo sporné, že žalobce a výše jmenované osoby neuzavřeli
pracovní smlouvu ani dohodu o pracích konaných mimo pracovní poměr.
[28] V rozsudcích č. j. 22 A 65/2015 - 45 a č. j. 41 A 62/2015 - 49 krajský soud potvrdil
závěry inspektorátu a žalovaného, že M. P. a I. D. vykonávali přinejmenším dne 18. 9. 2014 pro
žalobce závislou práci jako jeho zaměstnanci. V nyní napadeném rozsudku však krajský soud
dospěl k zcela opačnému závěru, aniž by důvody rozdílného hodnocení týchž skutkových
okolností a týchž důkazů jakkoliv vysvětlil. Rozsudek č. j. 22 A 65/2015 - 45 byl vydán dne
30. 3. 2017 a rozsudek č. j. 41 A 62/2015 - 49 dne 16. 8. 2017. Nyní napadený rozsudek krajský
soud vydal až dne 7. 11. 2017, v takovém případě nepochybně mohl a měl zohlednit své závěry
dříve přijaté k identické situaci, která je v podstatě druhou stranou téže mince. Rozpornost
v rozhodování za popsaných okolností je jednoznačně nežádoucí a porušuje předvídatelnost
soudního rozhodování a rovnost účastníků před zákonem.
[29] Nyní napadený rozsudek navíc Nejvyšší správní soud nepovažuje za věcně správný.
Stěžovateli je třeba přisvědčit, že krajský soud nedůvodně vytkl inspektorátu, že se opomněl
zabývat možností, zda M. P., M. H. a I. D. nemohli v rámci smlouvy o dílo vykonávat
samostatnou výdělečnou činnost. Inspektorát se této otázce věnoval a zdůvodnil, proč smlouvy o
dílo považoval v posuzované věci za zastřený pracovněprávní vztah. Zdůraznil přitom, že je
třeba zkoumat skutečný charakter vykonávané práce, nikoliv smluvní vymezení. M. P., M. H. a
I. D. vykonávali na kontrolovaném pracovišti tutéž práci jako další osoby, u nichž nebylo sporu
o tom, že se jednalo o zaměstnance žalobce. S ohledem na charakter práce všech pracovníků
spočívající v míchání lepidla a lepení plátů na zateplení a na skutečnost, že se v této činnosti
všichni pracovníci střídali, inspektorát dovodil, že nebylo možné rozlišit, kdo nalepil který plát
zateplení, nebylo možné tedy určit dílo, které M. P., M. H. a I. D. vykonali a za něž by odpovídali
jako zhotovitelé. Výsledek jejich práce nebylo možné odlišit od výsledku práce ostatních
zaměstnanců žalobce. Práce všech zúčastněných měla podle inspektorátu opakující se charakter a
nevykazovala žádné známky díla.
[30] Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se stěžovatelem, že popsané skutečnosti jsou velmi
významnou indicií pro závěr, že M. P., M. H. a I. D. vykonávali závislou práci pro žalobce,
nikoliv samostatnou výdělečnou činnost na základě smlouvy o dílo. Pro posouzení charakteru
práce byl rozhodný faktický výkon práce, nikoliv obsah smluv o dílo, jejichž nedostatečné
zohlednění krajský soud správním orgánům vytkl.
V. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[31] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, proto rozsudek krajského
soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§110 odst. 1. s. ř. s.). V něm krajský soud rozhodne
vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110
odst. 4 s. ř. s.). Krajský soud rozhodne v novém rozhodnutí rovněž o nákladech řízení o této
kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2018
JUDr. Filip Dienstbier
předseda senátu