ECLI:CZ:NSS:2013:1.AFS.29.2013:35
sp. zn. 1 Afs 29/2013 - 35
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: M. B.,
zastoupeného JUDr. Alexandrem Királym, advokátem se sídlem L. Podéště 1883/5, Ostrava,
proti žalovanému: Magistrát města Ostravy, se sídlem Prokešovo náměstí 8, Ostrava, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 9. 2011, č. j. SMO/173653/11/OFR-HI, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 3. 2013, č. j. 22
Af 178/2011 – 90,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Dne 31. 3. 2011 vydal Úřad městského obvodu Poruba (dále jen „správní orgán
I. stupně“) rozhodnutí, jímž zastavil řízení ve věci žalobcovy žádosti o prominutí místního
poplatku ze psů; správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že taková žádost je zjevně právně
nepřípustná. Odvolání proti tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl a rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně potvrdil.
[2] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou u krajského soudu, kterou soud
(shora uvedeným rozsudkem) jako nedůvodnou zamítl. Uvedl, že se ztotožňuje se žalovaným
v závěru, že právní předpisy již neumožňují po 1. 1. 2011 promíjet obcím místní poplatek ze psů,
protože příslušné ustanovení, dříve umožňující takový postup, bylo zrušeno. Žalovaný se řádně
zabýval otázkou, zda žalobcova žádost představuje zjevně nepřípustné podání a zda je na místě
proto řízení o žádosti zastavit. Žalovaný rozhodoval v rámci odvolacího řízení podle §116
odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, a toto ustanovení také uvedl do výrokové
části rozhodnutí; rozhodnutí tedy netrpí zmíněnou vadou. Žalobcovu žádost činí nepřípustnou
právní předpisy, konkrétně zákon o místních poplatcích a daňový řád; nepřipouští-li platné právo
promíjet místní poplatek ze psů, pak je taková žádost právně nepřípustná a to zjevně. Uvedl-li
žalovaný takové slovní spojení (právně nepřípustná), nevybočil z mezí své rozhodovací činnosti.
II. Shrnutí námitek kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včasnou
(ač chaotickou a argumentačně střídmou) kasační stížnost, a to z důvodu jeho nezákonnosti
ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále
jen „s. ř. s.“); z jejího obsahu je však ještě zřejmé, že žalobce brojí proti nesprávnému posouzení
právní otázky soudem. Namítá, že soud učinil nesprávný závěr, jestliže souhlasil s žalovaným,
že žalobcova žádost o prominutí místního poplatku byla „zjevně právně nepřípustná“, a proto
správní orgány řízení o ní zastavily v souladu se zákonem. Žalobce trvá na názoru, že žádost
mohla být nanejvýše „nepřípustná“ a mělo proto o ní být meritorně rozhodnuto. Rozsudek
je dále podle stěžovatele nepřezkoumatelný, protože v něm soud nevyložil, proč je nedokonalá
a neopodstatněná právní úprava interpretována k žalobcově tíži.
[4] Stěžovatel nesouhlasil dále s postupem krajského soudu, jestliže ten nebral ohled
na omluvu žalobcova zástupce, že v době nařízeného jednání má již dlouhodobě naplánovaný
a objednaný cyklistický zahraniční pobyt a soudní jednání tak proběhlo bez jeho účasti. Žalobce
je přesvědčen, že mohl navrhovat při jednání další důkazy, neboť podle jeho názoru nebyl
dostatečně zjištěn skutkový stav. Pro tato pochybení navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[5] Žalovaný se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil se závěry učiněnými krajským
soudem. Kasační stížnost shledal zcela nedůvodnou.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[6] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu bodů
kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[7] Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou mířící do vadného postupu v řízení
před krajským soudem.
[8] Podle §103 odst. 1 písm. d) lze podat kasační stížnost z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Ze znění citovaného ustanovení je zřejmé, že dovolává-li se stěžovatel
nezákonnosti napadeného rozhodnutí pro vadu řízení, které se soud v průběhu řízení
měl dopustit, je nutné takovou vadu (či postup soudu) zkoumat vždy s ohledem na to,
zda případné pochybení mělo nebo mohlo mít vliv na podobu rozhodnutí, jehož nezákonnosti
se stěžovatel dovolává. Má-li tedy Nejvyšší správní soud při projednávání kasační stížnosti přiznat
případnému vadnému postupu soudu nižší instance právní relevanci, musí být zjevné, že toto
pochybení je natolik závažné, aby bylo schopno založit nezákonnost rozhodnutí soudu. Dojde-li
Nejvyšší správní soud k závěru, že určitý postup krajského soudu nemohl ovlivnit jeho právní
závěr vyjádřený ve výroku rozhodnutí, pak i kdyby shledal pochybení v postupu soudu, nebude
k takové vadě přihlížet (viz např. rozsudek NSS ze dne 22. 4. 2004, č. j. 4 Azs 71/2004 - 58).
[9] Podstatným pro zodpovězení této otázky je rovněž posouzení, zda postup, který žalobce
vytýká soudu, byl vůbec postupem vadným. Podle §49 odst. 1 s. ř. s. nařídí předseda senátu
krajského soudu rozhodujícího ve správním soudnictví jednání a předvolá k němu účastníky tak,
aby měli k přípravě alespoň deset pracovních dnů; o jednání vyrozumí osoby zúčastněné
na řízení. Podle odst. 3 téhož ustanovení neúčast řádně předvolaných účastníků nebrání
projednání a skončení věci, nejsou-li důvody pro odročení podle §50 s. ř. s. Podle §50 s. ř. s.
může být jednání z důležitých důvodů odročeno; soud může odročit jednání též tehdy, jestliže
to účastníci shodně navrhnou.
[10] Je tedy třeba odpovědět na otázku, zda jednání dne 19. 3. 2013 proběhlo v souladu
se zákonem, přesněji řečeno, zda neodročení jednání bylo v souladu s ustanovením §50 s. ř. s.
Nutno předeslat, že právo na projednání věci před soudem, čítaje v to i právo na osobní účast
na jednání soudu a právo při tomto jednání tvrdit skutečnosti, navrhovat důkazy a předkládat
právní argumenty, je jedním ze základních pilířů práva na spravedlivý proces a jako takové
je zakotveno na ústavní úrovni jak v právu vnitrostátním, tak v mezinárodních úmluvách
o lidských právech (čl. 38 odst. 2 věta první Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1
věta první Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8,
sjednané v Římě dne 4. listopadu 1950, jež byla v ČR vyhlášena pod č. 209/1992 Sb., čl. 14
odst. 1 věta druhá Mezinárodního paktu o občanských a politických právech ze dne
10. května 1976, který byl v ČR vyhlášen pod č. 120/1976 Sb.).
[11] Odepřít právo osobní účasti na jednání soudu proto lze jen výjimečně; jedním z takových
důvodů by mohlo být, pokud účastník řízení či jeho zástupce svým chováním svoji neúčast
způsobí a zaviní, a to z důvodů, které nelze omluvit. V těchto intencích je nutno vykládat
ustanovení §50 s. ř. s. – jednání musí být podle tohoto ustanovení odročeno vždy, když existuje
důležitý důvod, přičemž za důležitý důvod bude nutno považovat neúčast účastníka nebo jeho
zástupce na jednání z omluvitelných důvodů. Na druhé straně však ne každý návrh na odročení
jednání, respektive ne každý tvrzený důvod pro jeho odročení je oním důležitým důvodem,
pro který je soud povinen jednání odročit. Soud v takových případech váží tvrzené důvody
a rozvažuje rovněž o nabídnutých důkazech svědčících pro obsah tvrzení.
[12] Ze soudního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že přípisem ze dne 6. února 2012 k výzvě
krajského soudu žalobce vyjádřil nesouhlas (§51 odst. 1 s. ř. s.) s tím, aby bylo o věci rozhodnuto
bez jednání. Předseda senátu nařídil jednání na den 19. 3. 2013 a to přípisem stranám doručeným
dne 1. 3. 2013. Zástupce žalobce se z jednání omluvil přípisem z 15. 3. 2013 s tím,
že má již několik měsíců zamluvený cyklistický pobyt v Itálii, a požádal soud o odročení jednání,
“nikoliv však na dny 2., 9. a 16. dubna.“ Soudu byla omluva doručena elektronicky v pátek
15. 3. 2013 v 14.28 hod. Z protokolu o jednání před soudem ze dne 19. 3. 2013 plyne, že soud
vyhlásil usnesení o pokračování v jednání v nepřítomnosti účastníků; omluvu soud vyhodnotil
jako nedůvodnou a opožděnou.
[13] K tomuto závěru se, rovněž vzhledem ke konkrétním okolnostem, přiklonil i kasační
soud. Zástupce, jako právní profesionál, se musí o svěřenou kauzu starat s řádnou péčí. Žalobce
opakovaně usiloval o nařízení jednání (podáním dvou návrhů na určení lhůty k nařízení jednání,
oba návrhy zvláštní senát Nejvyššího správního soudu zamítl jako nedůvodné, a to usneseními
ze dne 4. 6. 2012, č. j. Aprk 15/2012 - 42, a ze dne 5. 2. 2013, č. j. Aprk 9/2013 - 69). V žádném
přípisu žalobcův advokát neuvedl, že ve zmíněném období má dlouhodobě plánovaný
a již rezervovaný cyklistický výlet. Tuto skutečnost poprvé uvedl až jeden pracovní den před
jednáním, aniž by o svém tvrzení nabídl jakýkoliv důkaz (ač právní profesionál znalý potřeby
osvědčení důvodu bránícímu účasti v jednání). Dozvěděl-li se žalobcův zástupce již dne
1. 3. 2013, že soud nařídil jednání na den 19. 3. 2013, měl možnost okamžité omluvy, měl však
i možnost opatřit zastupování žalobce substitučním zástupcem, považoval-li takový postup
za důležitý a nutný. Nejvyšší správní soud rovněž nepovažuje bez dalšího oznámení žalobcova
zástupce, že již dlouhou dobu má rezervovaný cyklistický pobyt v Itálii, aniž by zavčas podnikl
kroky, jimiž by mohl zastupování svého klienta nahradit substitučním zástupcem, jako důležitý
důvod pro odročení jednání.
[14] Pro posouzení takového postupu je důležitý rovněž ten aspekt, že soudu v daném sporu
náleželo v podstatě pouze posouzení právní otázky, zda je dána pravomoc správního orgánu
k posouzení žádosti o prominutí poplatku ze psa, a nebo zda změnou zákona již taková
pravomoc nepřísluší žádnému správnímu orgánu a řízení o žádosti tak správní orgány zastavily
v souladu s §106 odst. 1 písm. b) daňového řádu. Přistoupil-li krajský soud za daných okolností
k projednávání věci a jednání neodročil, lze takový postup považovat za souladný se zákonem;
nejednalo se o vadu řízení (jak namítá stěžovatel) před soudem, která mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé ve smyslu §103 odst. 1. písm. d) s. ř. s.
[15] Neshledal-li Nejvyšší správní soud pochybení krajského soudu v uvedeném postupu,
může nyní přistoupit k posouzení druhé z kasačních námitek. Navrhovatel dále nesouhlasí
se závěrem krajského soudu (jež je meritem sporu), že správní řízení o žalobcově návrhu –
žádosti ze dne 2. 5. 2011 o osvobození od místního poplatku ze psa (pro osobní a majetkové
poměry) – správní orgány správně zastavily podle §106 odst. 1 písm. b) daňového řádu, neboť
žádost byla návrhem „zcela právně nepřípustným“. Navrhovatel připouští, že se jednalo o návrh
nepřípustný, v žádném případě však ne o návrh „právně zcela nepřípustný“.
[16] Při posouzení této námitky kasační soud vychází z následující, v dané době relevantní,
právní úpravy; je jí jednak zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, zákon č. 565/1990 Sb., o místních
poplatcích, a dále zákon č. 281/2009 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím
daňového řádu.
[17] Podstatnou pro danou věc je skutečnost, že k 1. 1. 2011 došlo k výrazné změně
procesních postupů pro správce daně (tedy i správce místních poplatků) a nastal tak stav,
kdy některé instituty, včetně promíjení daní a jejich příslušenství, již nová právní úprava
neobsahovala vůbec a o některých postupech, založených podle dosavadních předpisů, mohl
ještě správce daně rozhodovat (díky přechodným ustanovením) i po uvedeném datu.
[18] V souzeném případě se však jednalo o jednoduchou situaci; navrhovatel podal
předmětnou žádost dne 2. 5. 2011, tedy v době, kdy již na regulované daňové vztahy dopadala
„nová“ právní úprava a pro řízení o žádosti nebylo třeba vycházet z přechodných ustanovení
zákona, povolujících v některých případech užití původní právní úpravy (před změnami).
[19] Zákon o místních poplatcích (v relevantním znění) řadí v §1 písm. a) mezi poplatky
i poplatky ze psů. Podle §2 tohoto zákona je od poplatku (přímo ze zákona) osvobozen pouze
držitel psa, kterým je osoba nevidomá, bezmocná a osoba s těžkým zdravotním postižením, které
byl přiznán III. stupeň mimořádných výhod podle zvláštního právního předpisu, osoba
provádějící výcvik psů určených k doprovodu těchto osob, osoba provozující útulek zřízený obcí
pro ztracené nebo opuštěné psy nebo osoba, které stanoví povinnost držení a používání
psa zvláštní právní předpis. Takové skutečnosti však žalobce netvrdil; v žádosti pouze uvedl,
že důvodem, pro nějž žádá o osvobození od placení tohoto poplatku, jsou jeho majetkové
poměry. Protože takový důvod zákon pro osvobození od poplatku ani neobsahuje, posoudily
správní orgány, podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu správně, podle obsahu žalobcovo
podání jako žádost o prominutí poplatku. Ostatně tento postup žalobce nezpochybnil v rámci
správního řízení, ani v žalobě a už vůbec ne v kasační stížnosti a s takovýmto posouzením
své žádosti se ztotožnil. Nejvyšší správní soud pouze tento postup správních orgánů (posouzení
žádosti podle jejího obsahu) předesílá jako východisko pro souzenou věc.
[20] Zákon o místních poplatcích skutečně dříve umožňoval obcím poplatek prominout.
Možnost správců daně prominout daň či příslušenství daně byla obsažena ovšem i v jiných
daňových zákonech a rovněž procedura dříve upravená v zákoně č. 337/1992 Sb., zákon o správě
daní a poplatků, umožňovala prominout nejen nedoplatky na daních, ale i nedoplatky na jejich
příslušenství. Velkou a globální změnou daňové procedury a především do ní vetknutých
principů došlo k vynětí těch ustanovení, která promíjení daní, nedoplatků na nich a jejich
příslušenství umožňovala a ponechala jejich velmi omezené užití pouze na případy, kdy takové
promíjení výslovně umožňuje zvláštní (hmotný) zákon.
[21] Ustanovení §259 odst. 1 daňového řádu, účinné od 1. 1. 2011, nově stanoví, že „pokud
zákon stanoví orgánu veřejné moci pravomoc zcela nebo částečně prominout daň nebo příslušenství daně,
lze tak učinit na základě žádosti daňového subjektu nebo z moci úřední“ . V §260 téhož zákona
se normuje, že „Ministr financí může z moci úřední, pokud jde o daně, které spravují jím řízené správní
orgány, zcela nebo částečně prominout daň nebo příslušenství daně z důvodu nesrovnalostí vyplývajících
z uplatňování daňových zákonů, nebo při mimořádných, zejména živelných událostech“. Takovým
rozhodnutím se však promíjí daň nebo příslušenství všem daňovým subjektům, jichž se důvod
prominutí týká (odst. 2) a rozhodnutí se pak oznamuje zveřejněním ve Finančním zpravodaji
(odst. 3). Z tohoto ustanovení je tak zřejmé, že zmíněný institut promíjení lze užít pouze
při hromadném promíjení z důvodů, jež zasáhne větší množství subjektů. Je proto zcela zjevné,
že §260 daňového řádu nelze v daném případě aplikovat. V úvahu by mohla za určitých
okolností připadat aplikace §259 odst. 1 (jež je citován výše), předpokladem by však musela
být výslovná právní úprava, jíž by zvláštní zákon propůjčoval pravomoc orgánu veřejné moci
k takovému postupu. Jak již uvedeno shora, nová právní úprava velmi omezila možnosti
pro promíjení daně a jejího příslušenství; žádný správce daně již není zmocněn obecně závazným
právním předpisem k promíjení daní (až na drobné výjimky u specifických platebních
povinností). Ustanovení §260 zmocňuje k promíjení pouze ministra financí; takový postup však
není možno již po 1. 1. 2011 iniciovat žádostí daňového subjektu, ale jedná se výhradně o postup
ex officio.
[22] Jak uvedeno shora, správce místního poplatku (obec) dříve takovou pravomoc skutečně
měl. Ustanovení §16 zákona o místních poplatcích, ve znění do 31. 10. 2010, tehdy zakládalo
pravomoc obcím rozhodovat o žádostech o prominutí místního poplatku ze psů. S účinností
od 1. 1. 2011 bylo však toto ustanovení bez náhrady zrušeno; zvláštní zákon tak již nepřiznává
pravomoc správci poplatku o jeho prominutí rozhodovat. Správní orgány tak již novou právní
úpravou zcela pozbyly pravomoc rozhodovat o prominutí příslušenství.
[23] Nejvyšší správní soud připomíná, že místní poplatky, jak o nich pojednává zákon
č. 565/1990 Sb., jsou daní ve smyslu legislativní zkratky uvedené v §2 odst. 3 písm. a) daňového
řádu. Znamená to, že není-li ve speciálním zákoně o místních poplatcích uvedena procedura,
upravující některé postupy, jichž je v řízení třeba, postupuje se podle generální úpravy uvedené
v daňovém řádu. Protože zákon o místních poplatcích neobsahuje úpravu, zabývající
se způsobem rozhodnutí o žádosti o prominutí od poplatku ze psa, je nutno o takové žádosti
rozhodnout podle obecné úpravy - daňového řádu.
[24] Ten v §106 uvádí různé důvody, pro které příslušný správce daně řízení zastaví. Obecně
je totiž nová právní úprava postavena na principu, že i o dílčích úkonech (jednotlivých podáních
daňových subjektů) se vede samostatné řízení; to pak musí být nutně ukončeno rozhodnutím
o věci a nebo zastaveno, jsou-li nalezeny pro takový postup důvody uvedené v tomto ustanovení.
[25] Je skutečností, že se instituty a tedy i postupy v „zacházení“ s nepřípustnými podáními
stran v různých právních předpisech promítají různě. Obecně by se dalo shrnout, že je-li podání
zcela bezpředmětné, to znamená, že je podáno např. opožděně, nebo je podáno osobou zjevně
nepříslušnou, pak příslušný správní orgán či soud takové podání odmítne; řízení o něm tedy
ani nezapočne. Zmíněnou úpravu preferuje např. soudní řád správní (§46).
[26] Obecně platí, že odložení žádosti (či podání) daňového subjektu přichází v úvahu tehdy,
kdy správní orgán nemůže o takovém podnětu vůbec rozhodovat. Znamená to, že zmíněné
podání vůbec nemůže vyvolat zahájení řízení, které zpravidla vyústí ve vydání rozhodnutí.
Takový byl ve své podstatě i charakter nyní posuzované věci; lze si tedy i teoreticky představit,
že by správce daně návrh na prominutí poplatku ze psa odložil, neboť již nedisponuje vůbec
pravomocí o takovém návrhu rozhodovat a tento výsledek navrhovateli sdělil. Odmítl-li
by správní orgán rozhodovat o uvedené žádosti, řízení by vůbec nepočalo běžet a rovněž tento
výsledek by byl z hlediska procesních postupů akceptovatelný i v daňovém procesu a snad
by i lépe odpovídal logice správních principů (srov. §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, podle něhož řízení o žádosti není zahájeno a správní orgán věc usnesením odloží
v případě, že bylo učiněno podání, k jehož vyřízení není věcně příslušný žádný správní orgán).
[27] Daňový řád preferuje úpravu mírně odlišnou. Implicitně vlastně zákon připustí zahájení
řízení i o takovém návrhu, který je zjevně nepřípustný; pokud však takový návrh správní orgány
podřadí pod důvody uvedené v jeho §106, řízení o něm zastaví. Na řízení o návrhu o prominutí
místního poplatku ze psa se vztahuje daňový řád a bylo proto na místě, že jej správní orgány
aplikovaly.
[28] Odlišnost těchto obou přístupů k řešení problematiky nepřípustných podání, nemá vliv
na zákonnost daného řešení; Nejvyšší správní soud se zcela přiklonil k závěrům krajského soudu,
jež v této souvislosti vyslovil.
[29] Kategorie nepřípustnosti je v daňovém řádu pojímána jako zákonná překážka jednání
daňového subjektu (výjimečně i správce daně), které by jinak bylo přípustné. Nejčastěji se přitom
jedná o nepřipuštění opravného prostředku proti určitému aktu správce daně (např. §109 odst. 1
daňového řádu), nebo např. nepřipuštění možnosti podání daňového přiznání na daň nižší, byla-li
dříve tato daň stanovena pomocí pomůcek či sjednána (§141 odst. 3), či bylo-li podáno
dodatečné daňové přiznání v průběhu daňové kontroly (§141 odst. 6). Pokud daňový subjekt
učiní nepřípustné (tedy zákonem nedovolené) podání, správce daně není oprávněn se jím zabývat
meritorně a bez dalšího řízení o něm zastaví (k tomu viz shodně rozsudek NSS ze dne
29. 10. 2010, č. j. 1 Afs 79/2009 - 133).
[30] Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem krajského soudu, že za zjevnost nepřípustnosti
podání je třeba vnímat situaci, nastalou v tomto případě; není-li v právu České republiky
ustanovení, které by připouštělo vydání aktu správního orgánu, jehož se žalobce domáhá
(prominutí od poplatku ze psa), pak je taková žádost zjevně nepřípustná. Zjevnost je v takovém
případě třeba spatřovat v neexistenci právní úpravy, zakládající pravomoc správnímu orgánu
o takové žádosti rozhodovat.
[31] Stěžovatel dále namítá, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný, neboť soud
nevyložil, proč je nedokonalá a neopodstatněná právní úprava interpretována k žalobcově tíži.
I tuto výtku musí nyní Nejvyšší správní soud jako nedůvodnou odmítnout. Předně není z žaloby
ani z kasační stížnosti zřejmé, z čeho stěžovatel usuzuje na interpretaci ustanovení zákona
o zastavení řízení k jeho tíži. Soud logicky a přesvědčivě vyložil, proč v takovém případě, jako
nastal nyní, byl postup správních orgánů správný a proč byl využit §106 a řízení zastaveno.
[32] Nejvyšší správní soud tedy shledal námitky stěžovatele nedůvodnými; jelikož v řízení
nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1
věta druhá s. ř. s.).
[33] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl úspěch,
žalovanému správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo
na náhradu nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. června 2013
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu