ECLI:CZ:NSS:2006:1.AFS.38.2006
sp. zn. 1 Afs 38/2006 - 72
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce P. V., proti
žalovanému Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Velká hradební 61, Ústí
nad Labem, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 1. 2003, č. j. 11840/110/2002,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem -
pobočky v Liberci ze dne 10. 1. 2006, č. j. 59 Ca 125/2005 – 51,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 10. 1. 2006,
č. j. 59 Ca 125/2005 – 51, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Žalobou napadeným shora uvedeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce
proti rozhodnutím Finančního úřadu v Jablonci nad Nisou – platebním výměrům ze dne
17. 4. 2002, č. j. 42472/02/187912/1589, a ze dne 5. 4. 2002, č. j. 39524/02/187912/1589,
kterými byla žalobci předepsána podle §69 zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků
(dále jen „daňový řád“) k přímému placení daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti
a funkčních požitků za zdaňovací období roku 1999 ve výši 98 802 Kč a roku 2000 ve výši
90 714 Kč.
O žalobě rozhodl krajský soud již dříve rozsudkem tak, že vyslovil ve shodě
s ustanovením §76 odst. 2 s. ř. s. nicotnost rozhodnutí žalovaného, jakož i nicotnost
platebních výměrů vydaných správcem daně. K podané kasační stížnosti Nejvyšší správní
soud tento rozsudek zrušil (rozsudkem ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 59/2005 – 43),
neboť nicotnost napadeného rozhodnutí neshledal a zavázal krajský soud, aby se žalobou
zabýval věcně.
Krajský soud tedy pokračoval v řízení, vydal nový rozsudek, kterým zrušil rozhodnutí
žalovaného pro vady řízení a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění pak uvedl,
že finanční úřad dvěma platebními výměry vyměřil žalobci daň z příjmů fyzických osob
a to za zdaňovací období roku 1999 a druhým pak za období roku 2000. Proti oběma
výměrům podal žalobce dvě samostatná odvolání (obě ze dne 22. 5. 2002), která byla
opatřena samostatným číslem jednacím. V záhlaví napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl,
že …“ obdržel odvolání proti platebním výměrům…“, předmětem odvolacího řízení bylo
tedy společné posouzení a rozhodnutí o dvou odvoláních žalobce proti dvěma specifikovaným
platebním výměrům. Ve výroku rozhodnutí žalovaný uvedl, že „po prověření předloženého
odvolání… se odvolání ze dne 22. 5. 2002 zamítá.“ V odůvodnění se pak zabýval oběma
odvoláními a jejich důvody, vyložil také, proč obě věci spojil ke společnému vyřízení.
Žalovaný se v odůvodnění rozhodnutí zabýval zákonností obou platebních výměrů (jak za rok
1999, tak i rok 2000). Znamená to, že výrok rozhodnutí a jeho odůvodnění jsou v příkrém
rozporu. Výrok napadeného rozhodnutí je nesrozumitelný, neboť z něj nelze jednoznačně
dovodit, které z odvolání ze dne 22. 5. 2005 bylo zamítnuto, jestliže tato odvolání byla podána
dvě, proti dvěma samostatným platebním výměrům.
Rozsudek krajského soudu napadl žalovaný (dále též „stěžovatel“) kasační stížností.
Důvod pro její podání spatřoval v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Soud se předně
neřídil závazným pokynem Nejvyššího správního soudu zabývat se věcí meritorně. Dále soud
dospěl k nesprávnému právnímu názoru o nezákonnosti napadeného rozhodnutí. Není
totiž pravdivé jeho tvrzení, že z rozhodnutí nelze dovodit, které z odvolání žalobce ze dne
22. 5. 2002 bylo zamítnuto, jestliže tato odvolání byla podána dvě. Z rozhodnutí je naopak
zcela zřejmé, že jím byla zamítnuta obě odvolání, jak odvolání proti platebnímu výměru
ze dne 5. 4. 2002, č. j. 39524/02/187912/1589, tak i odvolání proti platebnímu výměru ze dne
17. 4. 2002, č. j. 42472/187912/1589. Uvedená věta ve výroku rozhodnutí, popisující,
jaká rozhodnutí budou předmětem přezkoumání tak jasně specifikuje předmět
rozhodnutí - tedy obě odvoláními napadená rozhodnutí správce daně prvého stupně. Je sice
pravda, že žalovaný ve výroku uvedl, že „Finanční ředitelství v Ústí nad Labem po prověření
obsahu předloženého (místo správného „předložených“) odvolání a spisového materiálu
odvolání ze dne 22. 5. 2002 zamítá.“ Takovou chybu lze však zcela jistě opravit za užití
§56 daňového řádu, nemůže však v žádném případě sama o sobě způsobit nezákonnost
rozhodnutí. Ve výroku rozhodnutí, jakož i v jeho odůvodnění jsou specifikována obě
napadená rozhodnutí prvého stupně, předmět odvolacího řízení byl jednoznačně vymezen
a takovému vymezení odpovídalo i odůvodnění rozhodnutí. Vždyť i v dnes zrušeném
rozsudku krajského soudu ze dne 15. 3. 2005 č. j. 59 Ca 28/2003 – 24, tento soud sám
vyslovil nicotnost rozhodnutí žalovaného, jakož i zde specifikovaná rozhodnutí správního
orgánu prvého stupně, která mu předcházela. Soud neměl tedy pochybnosti, která rozhodnutí
předcházela, o nichž pak žalovaný rozhodl jedním rozhodnutím. Kdyby bylo tedy rozhodnutí
žalovaného nesrozumitelné, jak nyní soud tvrdí, pak by dříve k takovému závěru o nicotnosti
všech rozhodnutí nemohl dospět.
Žalovaný považuje za vadu řízení před soudem i jeho postup, jestliže rozhodoval
bez nařízení jednání, ačkoliv k tomu bez souhlasu žalovaného nebyl oprávněn. Ze všech
těchto důvodů v závěru navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ke kasační stížnosti své vyjádření přes výzvu soudu nepodal.
Kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovateli v jeho mínění, že krajský soud se neřídil
závazným právním názorem, vysloveným v předchozím zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3
s. ř. s.). V rozsudku ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 59/2005 – 45, zdejší soud uzavřel,
že rozhodnutí finančního úřadu ani rozhodnutí správce daně nelze považovat za nicotná,
a proto krajský soud pochybil pokud je za taková považoval a „nezabýval se jimi meritorně“.
Zároveň s odkazem na §110 odst. 3 s. ř. s. krajskému soudu uložil, aby se žalobou zabýval
věcně. „Zabývat se věcí meritorně“ je v tomto kontextu nutno vnímat tak, že nebyly-li
shledány důvody nicotnosti napadených rozhodnutí, tato rozhodnutí tedy existují a soud je
povinen se zabývat žalobou předestřenými výtkami.
Soud připomíná rozsudek svého rozšířeného senátu ze dne 22. 7. 2005,
č. j. 6 A 76/2001-96, publikovaný pod č. 793/2006 Sb. NSS, v němž se zabýval náležitostmi
rozhodnutí ve smyslu §32 daňového řádu, a vyložil v něm, jaký je rozdíl mezi nicotností,
neplatností a nezákonností. Právě z tohoto rozhodnutí lze dovodit, jaký má být základní
přístup k posuzování náležitostí nejen platebního výměru, ale jakéhokoliv rozhodnutí
vydaného v daňovém řízení. K posuzování nicotnosti a neplatnosti – o něž v této věci
nejde odkazuje soud na uvedené rozhodnutí; k nezákonnosti rozhodnutí pro jeho
nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti je nutno uvést následující: zabývá-li
se krajský soud otázkou, zda rozhodnutí správního orgánu není stiženo vadou ve smyslu
§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s., musí mít především na zřeteli, že předmětem jeho posouzení není
aplikace hmotného, nýbrž procesního práva.
O vzájemném vztahu hmotného a procesního práva platí, že jde o dva samostatné
subsystémy, které mají rovnocenné postavení a mezi nimiž existují četné funkční vazby.
Hmotné právo by se v řadě případů bez práva procesního neprosadilo, a procesní právo
bez práva materiálního by naopak postrádalo smysl. Z tohoto vzájemného vztahu ovšem
vyplývá, že procesní právo nemůže být překážkou prosazování práva hmotného, ale naopak
má jeho spravedlivou realizaci umožňovat. Na této koncepci je zjevně založen např. §76
odst. 1 písm. c) s. ř. s., podle něhož vady řízení jsou důvodem pro kasaci napadeného
rozhodnutí, jenom mohly-li mít vliv na nesprávné hmotněprávní posouzení. Z obdobného
pohledu, vycházejícího ze vzájemných funkčních vazeb práva hmotného a procesního,
je ovšem zapotřebí posuzovat též otázku procesních náležitostí samotného rozhodnutí,
v daném případě jeho nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost. Na základě těchto
východisek lze formulovat stanovisko, podle něhož rozhodnutí nemůže být nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost tehdy, je-li rozpor v něm odstranitelný výkladem, tj. nebudou-li
po interpretaci napadeného rozhodnutí jako celku – s přihlédnutím k obsahu spisu a k úkonům
správních orgánů a účastníků – pochyby o jeho významu. To platí tím spíše, pokud rozpor,
v němž má údajně spočívat nesrozumitelnost rozhodnutí, spočívá pouze v písařské chybě.
Důvodem, pro který krajský soud považoval napadené rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost je, že v jeho záhlaví (nikoliv výroku, jak se mylně
domnívá krajský soud) se používá formulace „po prověření obsahu předloženého odvolání“,
a nikoliv „předložených“ odvolání Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, ačkoliv i podle
krajského soudu „je zřejmé, že předmětem odvolacího řízení bylo společné posouzení
a rozhodnutí o dvou odvolání (správně odvoláních, pozn. zdejšího soudu) žalobce
proti označeným platebním výměrům“. Sám krajský soud tedy dospěl výkladem
k jednoznačnému závěru o tom, co bylo předmětem odvolacího řízení (podotýká
se, že ani on – obdobně jako finanční ředitelství – se nevyvaroval písařské chyby a hovoří
o „odvolání“ a nikoliv o „odvoláních“). Podle názoru Nejvyššího správního soudu
lze výkladem dospět k závěru, že z napadeného rozhodnutí je více než zjevné, že finanční
ředitelství rozhodovalo o dvou odvoláních: tento závěr se podává z celého textu rozhodnutí,
a to jak z jeho záhlaví, tak i z odůvodnění, v němž finanční ředitelství vysvětluje, že řízení
o obou odvoláních spojilo ke společnému projednání a rozhodnutí, neboť odvolání
proti oběma platebním výměrům spolu skutkově a právně souvisí, a posouzením
obou odvolání (tj. proti platebním výměrům na daň z příjmů fyzických osob ze závislé
činnosti za zdaňovací období roku 1999 a 2000) se také v odůvodnění výslovně zabývá.
Obsah spisu a úkony účastníků uvedený závěr jenom podporují, a nezavdávají příčiny
k pochybnostem.
Z těchto důvodů tedy Nejvyšší správní soud dospěl k tomu, že závěr krajského soudu
o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro nesrozumitelnost nemůže obstát.
Proto Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud je v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším
správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.); zdejší soud proto krajský soud
důrazně vyzývá k tomu, aby se žalobou věcně zabýval.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2006
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu