ECLI:CZ:NSS:2005:1.AFS.40.2004
sp. zn. 1 Afs 40/2004- 69
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy, v právní věci žalobce G. I. CZ, spol.
s r. o., zastoupeného JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem se sídlem Orlická 163, Hradec
Králové, proti žalovanému Celnímu ředitelství Brno, se sídlem Koliště 21, Brno, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 4. 2001, č. j. 1523/2001-01-0101, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 10. 2003, č. j. 29 Ca
217/2001-39,
takto:
I. Kasační stížnost se z am í t á.
II. Žalobce ne m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se ne př i z ná v á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včasnou kasační stížností se stěžovatel (dále pouze „žalobce“) domáhal zrušení shora
uvedeného pravomocného rozsudku krajského soudu, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Celního ředitelství Brno ze dne 30. 4. 2001, č. j. 1523/2001-01-0101. Tímto
rozhodnutím žalovaný podle §50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků
(dále jen „ daňový řád“) změnil rozhodnutí Celního úřadu Brno I ze dne 19. 10. 2000,
č. j. 5415/1-0172/99, tak, že zrušil zapsanou právní kvalifikaci dlužníka – §241 odst. 3
celního zákona a nahradil právní kvalifikací §240 odst. 3 písm. d) celního zákona, dále zrušil
zapsanou právní kvalifikaci vzniku celního dluhu - §241 odst. 1 písm. b) celního zákona
a nahradil právní kvalifikací §240 odst. 1 celního zákona a také zrušil zapsané ustanovení,
dle něhož je celní dluh určen - §241 odst. 2 a nahradil §240 odst. 2 celního zákona.
V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že nelze souhlasit s námitkou žalobce,
že změnou právní kvalifikace mu bylo upřeno právo obrany. Zjištěný skutkový stav
70
byl stabilizován již ve fázi prvostupňového rozhodnutí, žalovaný jej nedoplňoval
ani neopravoval. Rozhodnou skutečností, ze které vycházely oba správní orgány, je žalobcem
oznámená krádež předmětného osobního vozidla. Tuto skutečnost jim oznámil žalobce sám,
předložil rovněž protokol o trestním oznámení, které učinil zaměstnanec žalobce užívající
propuštěné vozidlo, nikdy tuto skutečnost nezpochybnil, a to ani za situace, kdy byl vyzván
k předložení důkazních návrhů. Zpochybnění žalobcem oznámené krádeže až ve fázi
soudního řízení je účelové. Podle §240 odst. 1 celního zákona vzniká celní dluh při dovozu
zboží podléhajícího dovoznímu clu jeho nezákonným odnětím celnímu dohledu.
K nezákonnému odnětí propuštěného zboží došlo, a to jeho krádeží, došlo tak ke vzniku
celního dluhu ve smyslu §240 odst. 1 celního zákona. Rovněž tak byl podle §240 odst. 3
písm. d) celního zákona identifikován dlužník celního dluhu v osobě žalobce - tím je totiž
osoba, která má plnit povinnosti vyplývající z dočasného uskladnění zboží nebo z režimu,
do kterého bylo zboží propuštěno. Žalovaný se zabýval rovněž vyloučením podmínek liberace
ve smyslu §243 celního zákona, v průběhu správního řízení nevyšly najevo žádné
skutečnosti, které by žalobcem oznámenou krádež propuštěného osobního vozidla byť jen
zpochybňovaly. Soud shrnul, že rozhodnutí žalovaného obsahuje jak skutkové tak právní
důvody, které vedly k jeho vydání, je nepochybné, že celní dluh vznikl a kdo je jeho
dlužníkem.
Žalobce napadl rozsudek soudu kasační stížností, opírající se o důvod uvedený v §103
odst. 1 písm. a, b), d) s. ř. s. a domáhal se jeho zrušení. Uvedl, že rozhodnutí soudu
je nezákonné a spočívá v nesprávném posouzení právních otázek. Rovněž řízení
před správními orgány bylo vadné. Oznámení krádeže vozidla je vytýkáno žalobci a jde
k jeho tíži. V tom spatřuje vadné posouzení skutkového stavu jak správními orgány,
tak soudem. V dalším pak obecně shrnul, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné
a nesrozumitelné.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že obsah kasační stížnosti je natolik
obecný, že není možno se dostatečně určitě vyjádřit k jejím důvodům. Stěžovatel
nekonkretizuje tvrzené nesprávné posouzení právních otázek soudem. Pokud stěžovatel tvrdí,
že správní orgány rozhodly k jeho tíži, když oznámil krádež vozidla, pak posouzení
a zdůvodnění postupu a úvah žalovaného je shrnuto v jeho rozhodnutí. Rovněž
tak odůvodnění rozhodnutí soudu považuje žalovaný za zcela srozumitelné. Navrhl,
aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněného důvodu, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejprve se zabýval přípustností jednotlivých tvrzených důvodů uvedených žalobcem
v kasační stížnosti a rovněž tak včasností doplnění kasační stížnosti.
Podle §106 odst. 3) s. ř. s. , nemá-li kasační stížnost všechny náležitosti již při jejím
podání, musí být tyto náležitosti doplněny ve lhůtě jednoho měsíce od doručení usnesení,
kterým byl stěžovatel vyzván k doplnění podání. Jen v této lhůtě může stěžovatel rozšířit
kasační stížnost na výroky dosud nenapadené a rozšířit její důvody. Tuto lhůtu může soud
na včasnou žádost stěžovatele z vážných důvodů prodloužit, nejdéle však o další měsíc.
V daném případě krajský soud vyzval usnesením ze dne 21. 1. 2004
č. j. 29 Ca 217/2001-48 žalobce, prostřednictvím jeho advokáta k doplnění kasační stížnosti
71
a to ve lhůtě jednoho měsíce od doručení usnesení. Usnesení bylo advokátu žalobce doručeno
do vlastních rukou dne 3. 2. 2004, bylo tedy na něm, aby kasační stížnost doplnil nejpozději
do 3. 3. 2004. Jak je však zřejmé z otisku poštovního razítka na obálce, v níž bylo doplnění
kasační stížnosti podáno, bylo doplnění kasační stížnosti předáno k poštovní přepravě
dne 17. 9. 2004, tedy hluboce po lhůtě, a to i přesto, že je žalobce zastoupen v řízení
advokátem, ten již o prodloužení lhůty nepožádal.
Je-li za této situace doplnění kasační stížnosti podáno po uplynutí lhůty, soud k důvodům
nově uvedeným již nemůže přihlížet.
Nepřezkoumatelná soudem jsou rovněž obecná tvrzení žalobce, uvedená v kasační
stížnosti a v podstatě citující pouze zákonný text §103 odst. 1 s. ř. s., aniž by žalobce
konkretizoval, v čem spatřuje nesrozumitelnost soudního rozhodnutí, jakož i nedostatečně
odůvodněné rozhodnutí žalovaného.
Jediným důvodem, stroze v kasační stížnosti uvedeným, kterým se může Nejvyšší správní
soud zabývat, je tvrzení, podřaditelné pod §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy že soud
(jakož i správní orgány) nesprávně posoudil právní otázku vlivu krádeže vozidla propuštěného
celními orgány do režimu dočasného užívání na vznik žalobcova celního dluhu.
Podle §240 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon ve znění tehdy účinném, vzniká
celní dluh při dovozu zboží podléhajícího dovoznímu clu, jeho nezákonným odnětím celnímu
dohledu, přičemž podle odst. 2 téhož ustanovení celní dluh vzniká v okamžiku, kdy je zboží
odňato celnímu dohledu.
Dne 26. 11. 1999 propustil celní úřad žalobcem navržené zboží (osobní automobil)
do režimu dočasného použití s částečným osvobozením od cla. V žádosti o návrhu
na stanovení podmínek žalobce uvedl, že sám je deklarantem, místem uskladnění zboží uvedl
sídlo žalobce a jako přesný popis nakládání se zbožím uvedl použití pro jeho služební účely.
Žalobce oznámil celním orgánům dne 13. 12. 1999, že předmětné vozidlo bylo odcizeno;
oznámil tak změnu podmínek režimu dočasného použití s částečným osvobozením od cla.
Protože odcizením vozidla bylo tak odňato celnímu dohledu, čímž byly porušeny podmínky
povoleného režimu, vydal Celní úřad Brno I dne 19. 10. 2000 platební výměr číslo
36/2000/V, kterým uložil žalobci povinnost uhradit celní dluh ve výši 211 929 Kč.
Podle §240 odst. 3 písm. d) celního zákona je totiž dlužníkem osoba, která má plnit
povinnosti vyplývající z dočasného uskladnění zboží nebo z režimu, do kterého bylo zboží
propuštěno, tím je v daném případě žalobce. Dlužník (žalobce) tak odpovídá za splnění
povinnosti dodržet podmínky, za nichž bylo zboží do zvoleného celního režimu celními
orgány propuštěno, přičemž tato odpovědnost je objektivní. Důsledkem nedodržení takových
podmínek je pak vyměření cla.
Je skutečností, že §243 celního zákona sice stanoví podmínky, při jejichž naplnění celní
dluh nevznikne, tedy prokáže-li příslušná osoba, že neplnění povinností vyplývá z úplného
zničení nebo nenahraditelné ztráty zmíněného zboží v důsledku jeho povahy nebo nehody
nebo vyšší moci, anebo na základě povolení celního úřadu. Pro tyto účely se však považuje
zboží za nenahraditelně ztracené, jestliže již nemůže být nikým používáno. Naplnění těchto
liberačních podmínek však žalobce neprokázal, neprokázal je ani k výzvě celních orgánů
ze dne 1. 2. 2001, č. j. 43/9-0172/00/ZAD.
72
Tvrzení žalobce, že nesplnění povinností, plynoucích z nedodržení stanovených
podmínek celním úřadem nemůže jít k jeho tíži, je v tomto případě nesprávné.
Z výše uvedených důvodů nepřisvědčil Nejvyšší správní soud námitce žalobce a kasační
stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Žalobce nedosáhl v řízení procesního úspěchu, a proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti (§120, §60 odst. 1 s. ř. s.), žalovanému náklady řízení o kasační
stížnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí n ej so u opravné prostředky přípustné.
V Brně 11. května 2005
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu