ECLI:CZ:NSS:2014:1.AFS.41.2014:47
sp. zn. 1 Afs 41/2014 - 47
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a Mgr. Jany Brothánkové v právní věci žalobce: P. V.,
zastoupený JUDr. Irenou Tšponovou, advokátkou se sídlem Pivovarská 89/1, 750 02 Přerov,
proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno, proti
rozhodnutí Finanční ředitelství v Ostravě ze dne 16. 1. 2012, č. j. 8587/11-1500-807169, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2014,
č. j. 22 Af 25/2012 – 46,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Finanční úřad v Přerově platebním výměrem ze dne 6. 11. 2007,
č. j. 118798/07/393912/3404, sdělil žalobci předpis penále za prodlení úhrady daně z příjmů
fyzických osob za zdaňovací období roku 2005 ve výši 1.972.513 Kč. Žalobce napadl citovaný
platební výměr odvoláním, které Finanční ředitelství v Ostravě rozhodnutím ze dne 16. 1. 2012,
č. j. 8587/11-1500-807169, zamítlo.
[2] Proti rozhodnutí finančního ředitelství brojil žalobce žalobou. Namítal, že platební výměr
na daň z příjmů ani na daňové penále nebyl řádně doručen. Na majetek žalobce byla prohlášena
exekuce. Správcem podniku byl ustanoven Ing. V. D., který ke svému zastupování ve věci daňové
exekuce dále zmocnil Ing. Šelleho a využil tak svého oprávnění nechat se v daňovém řízení
žalobce zastoupit. Ing. Šellemu však nebyl žádný z platebních výměrů doručen, proto nikdy
žádný z platebních výměrů nenabyl právní moci a žalobci tak nemohlo být doměřeno daňové
penále.
[3] Krajský soud v Ostravě v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu zamítl. V odůvodnění
mj. uvedl, že skutková situace posuzovaná Nejvyšším správním soudem ve věci vedené pod
sp. zn. 1 Afs 2/2012 je toutéž situací téhož žalobce. Krajský soud proto vyšel z usnesení
rozšířeného senátu č. j. 1 Afs 2/2012-93 vydaného v jiné věci žalobce. Z něj plyne, že pokud
správce podniku neprojeví správci daně svou vůli zastupovat daňový subjekt, vůči jehož podniku
je vedena exekuce, doručuje správce daně písemnosti přímo daňovému subjektu. V projednávané
věci podle krajského soudu správce podniku kategoricky a výslovně správci daně sdělil,
že žalobce v daňovém řízení zastupovat nebude. K účinné změně takového stanoviska by muselo
dojít opět zcela výslovným prohlášením správce podniku, že daňový subjekt již zastupovat hodlá.
Pouhé předložení plné moci správcem podniku pro zastupování další osobou takovým projevem
vůle podle krajského soudu není.
II. Argumenty obsažené v kasační stížnosti
[4] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost.
V ní především zpochybňuje závěr krajského soudu, že správce podniku by musel své výslovné
prohlášení, že je vyloučeno, aby žalobce v daňovém řízení zastupoval, změnit opět výslovně.
Podle §338k odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále též „o. s. ř.“), není pro komunikování vůle správce podniku zastupovat povinného
předepsána žádná forma. Je tak nutné vycházet z teorie procesního práva o procesních úkonech.
Nepředepisuje-li zákon pro tento úkon žádné náležitosti, postačí, pokud dá správce podniku vůči
správci daně neformálně najevo, že hodlá zastupovat povinného v daňovém řízení.
[5] V posuzovaném případě správce podniku komunikoval svoji vůli zastupovat stěžovatele
v daňovém řízení předložením plné moci, kterou správce podniku udělil daňovému poradci.
Stěžovatel zmínil rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 2/2012-124, v němž soud
uvedl, že je třeba rozlišovat řízení, v nichž je povinný účastníkem a která se týkají podniku,
a daňová řízení týkající se povinností správce podniku vůči Finančnímu úřadu v Přerově.
Zmíněný názor je pro stěžovatele překvapivý. V daném případě správce podniku stěžovatele
neměl vůči Finančnímu úřadu v Přerově žádné daňové povinnosti, které by se týkaly jeho jako
správce podniku. Finanční úřad si tak měl udělat jasno, koho vlastně má Ing. Šelle zastupovat.
Pokud by tuto úvahu učinil, bylo by jasné, že správce podniku hodlá využít svého oprávnění
zastupovat v daňovém řízení povinného. Neučinil-li finanční úřad tuto úvahu, nelze vzniklé
následky přičítat k tíži stěžovatele.
[6] K prokázání tvrzení obsažených v kasační stížnosti stěžovatel navrhl provedení listinných
důkazů, které mají prokázat, jak byla plná moc vystavená správcem podniku myšlena (přípis
správce podniku ze dne 3. 4. 2008, přípis správce podniku paní M. B. ze dne 21. 7. 2006, faktury
č. 2832 a 2899, příkaz k úhradě a výpis z účtu, úřední záznam o podání vysvětlení ze dne 6. 4.
2007). Stěžovatel uzavřel, že správce podniku neměl vůči správci daně samostatné procesní
postavení, ale postavení výhradně odvislé od osoby stěžovatele. V tomto smyslu byla udělena i
plná moc – nikoliv pro zastupování osoby správce podniku jako daňového subjektu, ale pro
zastupování správce podniku P. V.
[7] Z popsaných důvodů stěžovatel navrhl zrušení rozsudku krajského soudu, případně
včetně zrušení žalobou napadeného rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě.
III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[8] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na závěry rozšířeného senátu
vyslovené v usnesení č. j. 1 Afs 2/2012-93 a poznamenal, že stejnou skutkovou situaci téhož
stěžovatele se Nejvyšší správní soud zabýval ve věci vedené pod sp. zn. 1 Afs 3/2012.
V projednávané věci správce podniku Finančnímu úřadu v Přerově přípisem ze dne 16. 6. 2006
výslovně sdělil, že je vyloučeno, aby za stěžovatele v daňovém řízení jednal. Poté sice zaslal
finančnímu úřadu plnou moc, kterou správce podniku Ing. D. zmocnil daňového poradce Ing.
Šelleho k zastupování správce podniku ve vztahu k povinnostem správce podniku vůči
Finančnímu úřadu v Přerově. Takto formulovaná plná moc ovšem neznamená, že správce
podniku využil svého oprávnění zastupovat stěžovatele dle §338k odst. 6 o. s. ř. Obsah plné
moci je zřejmý a nepochybný – jedná se o generální plnou moc pro zastupování správce podniku,
nikoliv pro zastupování stěžovatele. Neobstojí tak argumentace stěžovatele, že si měl finanční
úřad ujasnit, koho vlastně Ing. Šelle zastupuje.
[9] Co se týče odkazu stěžovatele na nové skutečnosti, které nebyly uplatněny v předchozím
řízení, Nejvyšší správní soud by k nim podle žalovaného neměl s odkazem na §109 s. ř. s.
přihlížet. Jedná se o korespondenci a listiny, které nebyly správci daně adresovány ani mu nebyly
předloženy.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[10] Kasační stížnost není důvodná.
[11] Klíčovou spornou otázkou posuzované věci je, zda dodatečný platební výměr na daň
z příjmů fyzických osob za rok 2005 nabyl právní moci. Pokud by tomu tak nebylo, nemohl být
stěžovatel v prodlení s placením daně a byl by nezákonný nyní napadený platební výměr
na penále. Spornou je otázka účinnosti doručení platebního výměru týkajícího se daně z příjmů
fyzických osob za zdaňovací období roku 2005 stěžovateli. Ten tvrdí, že platební výměr nenabyl
právní moci, neboť byl doručen pouze stěžovateli, nikoliv zástupci správce podniku Ing. Šellemu.
[12] Obdobnou právní otázkou se Nejvyšší správní soud zabýval ve svých rozsudcích ze dne
19. 2. 2014, č. j. 1 Afs 2/2012-124, a ze dne 20. 2. 2014, č. j. 1 Afs 3/2012-87 (všechna citovaná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná na www.nssoud.cz), z nichž Nejvyšší správní
soud i v nyní posuzovaném případě vychází. Pro projednávanou věc je podstatné rovněž usnesení
rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Afs 2/2012-93 vydané v obdobné věci
stěžovatele. V něm rozšířený senát uvedl, že pokud je nařízen výkon rozhodnutí prodejem
podniku povinného, doručuje správce daně povinnému i správci podniku povinného písemnosti
tehdy, týká-li se řízení před správcem daně podniku a využil-li správce podniku svého oprávnění
podle §338k odst. 6 o. s. ř. a projevil vůči správci daně svoji vůli v dané věci povinného
zastupovat.
[13] Nejvyšší správní soud shrnuje otázky, které nejsou mezi stranami sporné. Finanční úřad
v Přerově jako správce daně dne 7. 6. 2007 vypravil a dne 22. 6. 2007 stěžovateli doručil
dodatečný platební výměr ze dne 25. 5. 2007, č. j. 75121/07/393912/3404, kterým stěžovateli
dodatečně vyměřil daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2005 ve výši
2.016.884 Kč. Tento platební výměr stěžovatel nenapadl odvoláním. Dne 6. 11. 2007 vydal
Finanční úřad v Přerově platební výměr č. j. 118798/07/393912/3404, jímž stěžovateli sdělil
předpis penále za prodlení úhrady daně z příjmů fyzických osob za rok 2005 v celkové výši
1.972.513 Kč. Zákonnost tohoto platebního výměru na daňové penále je předmětem nynějšího
řízení před správními soudy.
[14] Ze správního spisu se podává, že dne 21. 6. 2006 pod č. j. 70327/06/393900/7032,
správce podniku Ing. V. D. sdělil Finančnímu úřadu v Přerově, že je v současné době „absolutně
vyloučeno, aby v rámci daňového řízení za [daňový subjekt] jednal a je zcela nerelevantní se vyjadřovat k věci –
kdo bude za DS jednat a už vůbec někoho zplnomocňovat.“ Ve správním spise je dále založena plná moc
ze dne 6. 11. 2006, kterou Ing. V. D. jako správce podniku stěžovatele zmocňuje Ing. Milana
Šelleho k provádění veškerých úkonů a zastupování ve vztahu k povinnostem správce podniku
vůči Finančnímu úřadu v Přerově. Tato plná moc byla správci daně doručena dne 7. 11. 2006.
[15] Při rozhodování, zda měl správce daně doručovat platební výměry rovněž správci
podniku, respektive jím zmocněnému daňovému poradci, zvážil Nejvyšší správní soud
následující. Vyšel přitom z úvah rozšířeného senátu uvedených v usnesení č. j. 1 Afs 2/2012-93.
[16] Podle §338k odst. 6 o. s. ř. [v]e sporech a v jiných řízeních, v nichž je povinný účastníkem a které
se týkají podniku, je správce oprávněn povinného zastupovat i bez jeho souhlasu; má přitom obdobné postavení
jako zástupce účastníka na základě procesní plné moci (§28a odst. 1). Po dobu, po kterou správce podniku
zastupuje povinného, nesmí jiné osoby povinného zastupovat nebo za něj jednat. Rozšířený senát toto
ustanovení vyložil tak, že vytváří možnost pro správce podniku zastupovat povinného, nikoli
automatický a povinný přechod oprávnění jednat z povinného na správce podniku. Jak dále
rozšířený senát vysvětlil, je „tedy na správci podniku, aby podle okolností uvážil, zda ve sporech a v jiných
řízeních, v nichž je povinný účastníkem a které se týkají podniku, může v konkrétním případě nechat i nadále
jednat povinného samotného a pouze s ním koordinovat postup, anebo zda musí - například kvůli obstrukcím
či jednání povinného poškozujícímu podnik - oprávnění jednat převzít sám na sebe. Je rovněž na správci podniku,
aby, využije-li svého zástupčího oprávnění, informaci o tom patřičným způsobem sdělil správci daně. Zástupčí
oprávnění je vůči správci daně účinné teprve od okamžiku jeho uplatnění vůči tomuto správci daně“ (bod 47
usnesení č. j. 1 Afs 2/2012-93). Podstatné tedy je, aby správce podniku to, že využívá svého
zástupčího oprávnění, správci daně komunikoval (viz bod 50 tamtéž). Pouze tehdy, je-li o vstupu
správce podniku do konkrétního daňového řízení správce daně uvědomen, musí správce daně
doručovat písemnosti též správci podniku, případně jím zmocněné osobě (viz body 58 a násl.
tamtéž).
[17] S ohledem na závěry rozšířeného senátu je nepochybné, že správce stěžovatelova podniku
svého práva podle §338k odst. 6 o. s. ř. v případě řízení o daňové povinnosti stěžovatele za rok
2005 využít mohl. Aniž by musel Nejvyšší správní soud celou věc blíže zkoumat, je ze spisu
nepochybné, že přinejmenším část této daňové povinnosti (pokud ne celá) souvisela s provozem
stěžovatelova podniku, a proto se ve smyslu shora cit. §338k odst. 6 o. s. ř. „týkala“ podniku,
na který byl nařízen výkon rozhodnutí jeho prodejem (bod 49 usnesení č. j. 1 Afs 2/2012-93).
[18] Pro otázku řádného doručení je nicméně v této věci rozhodující, zda správce podniku
svůj zájem na zastupování stěžovatele v tomto daňovém řízení správci daně řádně komunikoval.
Stěžovatel argumentuje jen plnou mocí ze dne 6. 11. 2006, kterou Ing. V. D. jako správce
podniku stěžovatele zmocnil daňového poradce Ing. Milana Šelleho „k provádění veškerých úkonů a
zastupování […] ve vztahu k povinnostem správce podniku vůči Finančnímu úřadu v Přerově.“ Jde o generální
plnou moc, z níž není nijak patrné, že by správce podniku hodlal vstoupit jako zástupce právě do
konkrétního daňového řízení o stěžovatelově dani z příjmů fyzických osob za rok 2005. Ba
naopak, jak krajský soud správně uvádí, správce podniku odmítal za stěžovatele v daňovém řízení
jednat, pravděpodobně pro svůj nesprávný právní názor, že k účasti ve stěžovatelově daňovém
řízení jej §338k odst. 6 o. s. ř. neopravňuje (viz sdělení Ing. V. D. č. j. 70327/06/393900/7032
citované v bodě [14] shora). Ať již byly důvody postoje správce podniku jakékoliv, pro nyní
posuzovanou věc nejsou rozhodné. Rozhodné je jen a pouze to, že správce podniku nesdělil
správci daně, že ve vztahu k daňové povinnosti stěžovatele za rok 2005 využívá svého zástupčího
oprávnění.
[19] Stěžovatel s tímto závěrem polemizuje a tvrdí, že ze zákona nelze vyčíst, že by správce
podniku musel výslovně sdělit správci daně, že využívá svého oprávnění zastupovat povinného
(stěžovatele) v tom kterém daňovém řízení. Zde lze stěžovatele jen ve stručnosti odkázat
na opačné závěry rozšířeného senátu v usnesení čj. 1 Afs 2/2012-93, zvl. body 47, 48, 50 a 54,
které by bylo nadbytečné opakovat (stručně viz bod [15] shora).
[20] Neobstojí ani argumentace stěžovatele, že doložením plné moci ze dne 6. 11. 2006
správce podniku přehodnotil svůj názor a rozhodl se napříště stěžovatele v daňovém řízení
zastupovat. Správce podniku dne 21. 6. 2006 bez jakýchkoli pochyb správci daně sdělil, že svého
zástupčího oprávnění využít nehodlá a že nemá zájem vystupovat v daňovém řízení stěžovatele.
Pokud by tento závěr hodlal v budoucnu přehodnotit, musel by správce podniku svoji vůli
zřetelně a bez jakýchkoli pochybností vůči správci daně projevit, tak jak to učinil v přípise ze dne
21. 6. 2006, kdy správci daně sdělil, že stěžovatele v jeho daňovém řízení zastupovat nehodlá.
Doložení zcela obecně formulované plné moci ze dne 6. 11. 2006 pro daňového poradce
k „zastupování Ing. D. jako správce podniku vůči Finančnímu úřadu v Přerově“ nelze bez dalšího chápat
jako vyjádření vůle využít zástupčího oprávnění podle §338k odst. 6 o. s. ř. ve vztahu
ke konkrétním řízením vedeným proti stěžovateli. Je třeba rozlišovat na straně jedné ta řízení,
v nichž je povinný účastníkem a které se týkají podniku, jak zní dikce interpretovaného zákona
(§338k odst. 6 o. s. ř.), a na straně druhé daňová řízení týkající se povinností správce podniku vůči
Finančnímu úřadu v Přerově, jak zní text plné moci. Plná moc míří na posléze uvedené. Nijak
nehovoří o řízeních, která by byla podřaditelná pod §338k odst. 6 o. s. ř.
[21] Neobstojí tedy tvrzení stěžovatele, že vyjádření vůle správce podniku zastupovat daňový
subjekt v daňovém řízení bylo v projednávaném případě učiněno neformálně, konkludentně,
a to pouhým předložením plné moci pro Ing. Šelleho. Jak již bylo výše popsáno (viz bod [20]
shora), předložení obecné plné moci pro zastupování správce podniku bez dalšího nebylo možné
chápat jako využití zástupčího oprávnění správcem podniku podle §338k odst. 6 o. s. ř. Správce
daně nebyl povinen blíže pátrat po smyslu předložené plné moci či odstraňovat nejasnosti,
jak se mylně snaží dovodit stěžovatel. Z textu plné moci předložené správcem podniku
bez jakýchkoli pochyb vyplývalo, že byla udělena k zastupování správce podniku, nikoliv
k zastupování stěžovatele.
[22] Důkazy předkládané stěžovatelem v řízení o kasační stížnosti, jež mají dokládat, jak byla
plná moc v projednávaném případě myšlena, Nejvyšší správní soud neprovedl. Jak správně
podotkl žalovaný, v řízení o kasační stížnosti podle §109 odst. 5 s. ř. s. nelze přihlížet
ke skutečnostem uplatněným poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí. Nadto by provedení
těchto důkazů bylo nadbytečné, neboť dikce plné moci ze dne 6. 11. 2006 je jasná, zřetelná
a nevyvolává pochyb o způsobu jejího výkladu. Stěžovatelem tvrzená vůle stran v daném případě
odporuje jazykovému vyjádření obsaženému v plné moci; při výkladu by tak ani nemohla být
zohledněna.
V. Závěr a náklady řízení
[23] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.). Neshledal přitom žádnou vadu, k níž by byl
povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[24] O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.
Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá na jejich náhradu právo. Žalovanému
nevznikly v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho obvyklé administrativní
činnosti. Proto mu Nejvyšší správní soud nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2014
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu