ECLI:CZ:NSS:2006:1.AFS.46.2006
sp. zn. 1 Afs 46/2006 - 80
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy
a soudkyň JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobce P. K.,
zastoupeného JUDr. Zdeňkem Doležalem, advokátem se sídlem Brno, Musorgského 1, proti
žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem Brno, nám. Svobody 4, o žalobě proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 12. 2004, č. j. 6897-1/04/FŘ 140, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2005,
č. j. 31 Ca 14/2005-39,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2005, č. j. 31 Ca 14/2005-39,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včasnou kasační stížností se stěžovatel (dále i „žalobce“) domáhal zrušení shora
uvedeného pravomocného rozsudku krajského soudu, kterým soud zamítl žalobu proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 12. 2004, č. j. 6897 – 1/04/FŘ 140. Tímto rozhodnutím
žalovaný zamítl odvolání žalobce proti platebnímu výměru Finančního úřadu Brno II ze dne
11. 6. 2004, č. j. 102223/04/289960/6019, jímž žalobci vyměřil daň z převodu nemovitostí
ve výši 93 500 Kč.
Žalobce v žalobě namítal, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné, byl totiž porušen
§2 odst. 1, 2, 7 a 8 zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“).
Žalovaný nebral v úvahu skutečný obsah právních úkonů, ve skutečnosti byly uzavřeny
neplatné smlouvy, nápravy se žalobce domáhá cestou občanskoprávního řízení.
Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl zejména, že z obsahu správního spisu
nelze dovodit, že by byl žalobce krácen na svých procesních právech, jak v obecné rovině
namítá, krácen nebyl ani na svých právech hmotných, což však ani nenamítal. Žalobce měl
v průběhu celého řízení dostatek prostoru k tomu, aby se mohl vyjadřovat ke všem důkazům
v řízení zjištěným. Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce spolu s manželkou uzavřel dne
16. 1. 1998 kupní smlouvu, kterou jako bezpodílový spoluvlastník prodal nemovitost
specifikovanou v bodě I kupní smlouvy za kupní cenu 3 400 000 Kč. Právní účinky vkladu
vlastnického práva do katastru nemovitostí nastaly 3. 7. 1998. Výzvami ze dne 22. 3. 2001
a ze dne 25. 4. 2001 správce daně vyzval žalobce k podání daňového přiznání k dani
z převodu nemovitostí a k doložení znaleckého posudku. Žalobce ve stanovených lhůtách
na výzvy nereagoval a nedoložil ani znalecký posudek, správce daně proto sám zajistil
vypracování znaleckého posudku, z něhož zjistil, že cena převáděných nemovitostí činila
3 027 580 Kč.
Z uzavřené kupní smlouvy dále vyplývá, že sjednaná kupní cena měla být mezi
stranami vypořádána tak, že celou kupní cenu zaplatí kupující v hotovosti před podpisem
této smlouvy do rukou prodávajících a ti svým podpisem stvrdili správnost a převzetí celé
kupní ceny. Dále ze smlouvy plyne, že prodávající mají právo od smlouvy odstoupit,
nejpozději však do 29. 6. 1998, avšak jen v případě, že současně vrátí celou kupní cenu
k rukám kupujícího. Ze spisu tedy neplyne nic, co by nasvědčovalo, že skutková zjištění
správce daně nebyla v úplnosti shromážděna, nebo že by byl žalobcem nabídnut relevantní
důkaz opaku. Je na účastnících smlouvy si v rámci smluvní volnosti upravit své vzájemné
vztahy, ujednání soukromoprávního charakteru neovlivní povinnost správce daně vyměřit daň
z převodu nemovitostí, nastanou -li pro to rozhodné, zákonem stanovené skutečnosti.
Žalobce napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností, opírající se o důvod
uvedený v §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. a domáhal se jeho zrušení.
Po obsáhlé rekapitulaci daňového řízení a odůvodnění rozsudku soudu uvedl,
že žalovaný nerespektoval zásadu, podle níž se v úvahu bere vždy skutečný stav právního
úkonu ani zásadu procesní rovnosti účastníků. Tyto skutečnosti nezohlednil ani soud a proto
nesprávně uzavřel, že v daňovém řízení nebyly zjištěny vady, které by mohly mít vliv
na zákonnost rozhodnutí.
Není správný rovněž výrok soudu, že z obsahu žaloby neplyne, v čem tkví
nezákonnost napadeného rozhodnutí. Stěžovatel dostatečným způsobem popsal,
v čem spatřuje simulovaný a ve svých důsledcích neplatný právní úkon. On i jeho manželka
byli uvedeni v omyl a připraveni o dům a další nemovitosti. Od samého počátku
(jak v daňovém řízení, tak i v řízení soudním) navrhoval provedení důkazů spisem Městského
soudu v Brně sp. zn. 29 C 39/99 a dále spisem Policie ČR, Městského ředitelství SKPVOOK,
č. j. MRBM-562/KPV-KOM-TC-2002. Soud nadto ani nevyložil, proč se odmítá navrženými
důkazy zabývat. Tyto důkazy by mohly prokázat žalobcovo tvrzení týkající se neplatnosti
smluv a tedy nemožnosti vyměřit předmětnou daň, neboť k převodu nemovitostí vůbec
v důsledku neplatných úkonů nemohlo dojít.
Navrhl proto, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti (shodně jako v napadeném rozhodnutí)
uvedl, že právní skutečností, s níž je spojen vznik předmětu daně z převodu nemovitostí,
je úplatný převod nebo přechod vlastnictví k nemovitosti. Dnem právních účinků vkladu
vlastnického práva je vymezen okamžik, kdy nastala skutečnost znamenající vznik předmětu
této daně a současně i vznik daňové povinnosti. Ačkoliv v kupní smlouvě z 16. 1. 1998 byla
možnost odstoupení od smlouvy sjednána, žalobce od ní neodstoupil. Stěžovatel nikdy
nepředložil žádný doklad deklarující neplatnost smlouvy, stále jde jen o pouhá tvrzení
a odkazy na neukončená soudní řízení a policejní vyšetřování, což nemohlo a nemůže mít
na daňové řízení žádný vliv. Žalovaný proto navrhuje kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítnout.
Nejvyšší správní soud přezkoumal důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněného důvodu a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Podstatnou předestřenou kasační námitkou je poukaz na odmítnutí žalobcova návrhu
důkazů ze strany správce daně, jakož i žalovaného a poté i nesprávně hodnocená právní
otázka soudem, týkající se úplnosti dokazování. To vše za situace, kdy žalobce jak v daňovém
řízení, tak i v žalobě poukazoval na neplatnost předmětné smlouvy o převodu nemovitostí.
Jak je zřejmé ze správního spisu, žalobce zcela konzistentně v průběhu daňového
řízení namítal neplatnost smlouvy, na základě které mu byla poté vyměře na daň z převodu
nemovitostí a navrhoval o tomto svém tvrzení důkazy (mj. i soudním spisem o probíhajícím
řízení). Žalovaný však na tvrzenou neplatnost této kupní smlouvy v podstatě nereagoval.
V odůvodnění svého rozhodnutí pouze uvedl, že pro vznik daňové povinnosti z převodu
nemovitostí je rozhodné, zda k jejich převodu skutečně došlo. Uvedl dále, že správce daně
vycházel z §28 odst. 1 daňového řádu, podle něhož vyskytne-li se v řízení otázka,
o níž již rozhodl příslušný orgán, je správce daně takovým rozhodnutím vázán. V daném
případě rozhodl Katastrální úřad Brno – město rozhodnutím ze dne 8. 9. 1998,
č. j. V 11-4896/98, tím tento úřad potvrdil, že došlo k platnému převodu nemovitostí,
nastaly proto podmínky pro vyměření daně.
V tomto závěru se však žalovaný mýlí a krajský soud pak nadto ani k žalobní námitce
(týkající se návrhu na dokázání neplatnosti smlouvy) tento vadný právní názor nerevidoval.
S žalovaným lze jistě souhlasit pokud se odvolává na zjištění, že rozhodnutím
katastrálního úřadu byl povolen vklad vlastnického práva, a že v tomto směru byla v daňovém
řízení vyřešena otázka okamžiku přechodu vlastnického práva k předmětné nemovitosti.
Žalobce však již v průběhu daňového řízení vznesl námitku neplatnosti právního
úkonu, vznesl tedy námitku, kterou bylo nutno vyřešit, když žalovaným zmiňovaný §28
odst. 1 daňového procesního předpisu počítá s tím, že i v daňovém řízení se mohou
vyskytnout některé otázky, které nutno považovat za otázky předběžné. Pokud již taková
otázka byla vyřešena pravomocným rozhodnutím, např. i pravomocným rozhodnutím jiného
orgánu, je správce daně takovým rozhodnutím vázán. Nebyla-li dosud taková předběžná
otázka vyřešena, potom může správce daně dát podnět příslušnému orgánu k zahájení řízení,
které by směřovalo k jejímu vyřešení, nebo si musí tuto otázku vyřešit sám.
V souzené věci však nejen, že otázka platnosti předmětné smlouvy nebyla vyřešena,
správní orgán se jí totiž nezabýval vůbec s poukazem na její vyřešení rozhodnutím
katastrálního úřadu o povolení vkladu vlastnického práva.
Katastrální úřad zkoumá však otázku povolení vkladu vlastnického práva výlučně
z hledisek vymezených v §5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
a není proto oprávněn tak činit z pohledu celé škály dalších podmínek,
vztahujících se například k platnosti právních úkonů a uzavírané smlouvy; znamená to,
že otázka platnosti zmíněné kupní smlouvy nemohla být jeho rozhodnutím řešena a tedy
ani vyřešena (srov. usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 11/99,
Sb. n. u. ÚS, svazek č. 15, usnesení č. 44, str. 261); daňové orgány tak byly povinny
se takovou otázkou zabývat a uvést úvahu, pro kterou považují zmíněnou kupní smlouvu
za platnou.
Pokud tedy o takové, v daňovém řízení předběžné, otázce dosud příslušný orgán
(v tomto případě soud) nerozhodl, je oprávněn učinit si úsudek, resp. takovou otázku
předběžně vyřešit, správce daně, který vyřešení takové otázky pro vydání vlastního
rozhodnutí potřebuje. Rozhodně tedy nemůže vyřešení takové předběžné otázky pominout.
Vždyť pokud by daňové orgány zkoumaly otázku platnosti kupní smlo uvy a dospěly
například k závěru o její absolutní neplatnosti, pak by k této skutečnosti musel správce daně
přihlédnout z úřední povinnosti jako ke skutečnosti vylučující předmětnou daň.
Krajský soud však nesprávný úsudek žalovaného, učiněný v rozporu s obecně
závaznými právními předpisy, ponechal bez povšimnutí (za situace, kdy zodpovězení této
otázky v daňovém řízení mohlo mít vliv na vznik daňové povinnosti a navíc za situace,
kdy žalobce jak v průběhu daňového, tak i soudního řízen í námitku neplatnosti smlouvy
i nedostatečných důkazů uplatňoval), nevyložil ani z jakých důvodů považuje závěr
žalovaného za správný, zatížil tak své rozhodnutí vadou, jež zakládá podmínky pro zrušení
tohoto rozsudku pro jeho nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů.
Krajský soud sice v řízení o přezkum správního rozhodnutí nemůže nahrazovat
chybějící zdůvodnění správního orgánu, měl proto napadené rozhodnutí ve smyslu ustanovení
§78 odst. 1 a 4 s. ř. s. zrušit pro vady řízení, když žalovaný porušil ustanovení daňového
procesního předpisu, a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že rozhodnutí krajského soudu je
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a proto k podané kasační stížnosti byl napadený
rozsudek zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. V tomto řízení soud posoudí
postup žalovaného v hodnocení předběžné otázky a to zejména s ohledem na shora uvedené
usnesení pléna Ústavního soudu a jeho vlivu na správné zjištění skutkového stavu věci.
V novém řízení je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním
soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. října 2006
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu