ECLI:CZ:NSS:2010:1.AFS.52.2010:180
sp. zn. 1 Afs 52/2010 - 180
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Českomoravská
stavební spořitelna, a. s., se sídlem Vinohradská 3218/169, Praha 10, zastoupený
Mgr. Danielem Čekalem, advokátem se sídlem Jungmannova 34, Praha 1, proti žalovanému
Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem třída Kpt. Jaroše 7, Brno, za účasti osob
zúčastněných na řízení: 1. Stavební spořitelna České spořitelny, a. s., se sídlem
Vinohradská 180/1632, Praha 3, 2. Raiffeisen stavební spořitelna, a. s., se sídlem
Koněvova 2747/99, Praha 3, zastoupená JUDr. Petrem Wünschem, advokátem se sídlem
Italská 27, Praha 2, 3. Wüstenrot - stavební spořitelna, a. s., se sídlem Na Hřebenech II 1718/8,
Praha 4, zastoupená JUDr. Martinem Nedelkou, advokátem se sídlem nám. Republiky 1079/1a,
Praha 1, o žalobách proti rozhodnutím předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže
ze dne 24. 7. 2008, č. j. R089/2008/01-14631/2008/310-Rá, a ze dne 25. 7. 2008,
č. j. R077/2008/01-14710/2008/310-Rá, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 2. 3. 2010, č. j. 62 Ca 59/2008 - 105,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 2880 Kč, a to k rukám jeho advokáta do třice ti dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I.
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalo vaný (dále i „stěžovatel“) domáhá
zrušení shora označeného rozsudku, kterým krajský soud výrokem č. I. zamítl žalobu
proti rozhodnutí, jímž předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „předseda
Úřadu“) zamítl odvolání proti rozhodnutí žalovaného. Tím bylo rozhodnuto o vrácení přeplatku
(pokuty) žalobci poté, co rozhodnutí o jejím uložení bylo zrušeno krajským soudem. Žalobou
se žalobce domáhal toho, aby v jediném rozhodnutí žalovaný rozhodl jednak o vrácení pokuty,
ale též současně o vrácení úroků. Krajský soud žalobě v tomto ohledu nevyhověl, dospěl
k závěru, že žalovaný (jakož i předseda Úřadu) mohli rozhodovat dvěma rozhodnutími, nikoliv
pouze jedním o obou žádostech.
Výrokem č. II. krajský soud zrušil rozhodnutí ze dne 25. 7. 2008,
č. j. R077/2008/01-14710/2008/310-Rá, kterým předseda Úřadu zamítl žalobcovu žádost
o zaplacení úroku ze zaviněného přeplatku (uhrazené pokuty).
Krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že předmětem sporu je otázka,
zdali poté, co soud zrušil rozhodnutí o uložení pokuty, byl žalovaný povinen žalobci vrátit nejen
zaplacenou pokutu, ale i úrok z této pokuty.
Zdůraznil, že žalovaný má oprávnění ukládat pokuty za porušení hospodářské soutěže,
které jsou platební povinností plynoucí do státního rozpočtu; podle §1 odst. 4 zákona o správě
daní a poplatků je příslušný ke správě placení platební povinnosti a je považován za správce daně
i přesto, že pokuta není dle tohoto zákona daní. Nadto i §22 od st. 6 zákona č. 143/2001 Sb.,
o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské
soutěže), ukládá žalobci při vybírání a vymáhání pokut povinnost postupovat podle zvláštního
zákona, jímž je výslovně označen zákon o správě daní a poplatků.
Má-li žalovaný zákonem uloženou povinnost takto postupovat při vybírání (i vym áhání)
jím uložené platební povinnosti, pak se na něho vztahuje mj. celá část šestá zákona, upravují cí
placení daní. Podle §64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků, zavinil-li vznik přeplatku
správce daně (zde ten, kdo povinnost uložil), je povinen daňovému dlužníku uhradit úrok
z přeplatku; běh zákonné lhůty počne běžet dnem následujícím po původní lhůtě splatnosti.
Rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 4. 2007, č. j. R 161/2006/01,003,004, 008,009,
010/2007/01-07777/2007/310, o uložení pokuty (mj. i) žalobci, Krajský soud v Brně zrušil
rozsudkem ze dne 8. 1. 2008, č. j. 62 Ca 15/2007 - 519.
Zrušením rozhodnutí žalovaného tak došlo k situaci, kdy uhrazená pokuta se stala
přeplatkem. Pro náhled na existenci zaviněného přeplatku není podstatné, z jakých důvodů bylo
rozhodnutí o uložení pokuty bylo soudem zrušeno. Vždy se v tomto ohledu jedná o zavinění
vzniku přeplatku. Pravomoc žalovaného uložit pokutu narušiteli hospodářské soutěže nedílně
souvisí i s jeho odpovědností za výsledek vlastní rozhodovací činnosti. Žalovaný měl povinnost
postupovat podle §22 odst. 6 zákona o hospodářské soutěži, tedy pro vracení přeplatku aplikovat
§64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků. Úrok z přeplatku měl povinnost postupem
podle §64 odst. 6 vrátit a to za celou dobu prodlení, do dne, kdy ji žalovaný žalobci vrátil.
Počátek lhůty pro tento žalobcův nárok je nutno odvíjet od 16. dne následujícího po původní
lhůtě splatnosti a úhrady pokuty. Podstatné pro určení okamžiku přeplatku je stav, kdy žalobce
přestal mít možnost s těmito finančními prostředky disponovat, tedy kdy pokutu uhradil,
popř. kdy byly finanční prostředky odepsány z jeho účtu. Z těchto důvodů krajský soud napadené
rozhodnutí předsedy Úřadu zrušil.
Výrokem č. IV. soud uložil žalovanému zaplatit žalo bci na náhradě
nákladů řízení o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu ze dne 25. 7. 2008,
č. j. R077/2008/01-14710/2008/310-Rá, částku 10 640 Kč k rukám advokáta Daniela Čekala,
a to do tří dnů od právní moci rozsudku.
II.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v §103 odst. 1 písm. a)
a písm.d) s. ř. s.; tvrdí, že napadený rozsudek je nezákonný, neboť soud nesprávně zodpověděl
právní otázku týkající se okamžiku vzniku zaviněného přeplatku a rozsudek je nepřezkoumatelný
pro svoji nesrozumitelnost. Výslovně uvedl, že podává kasační stížnost proti výrokům II. a IV.
napadeného rozsudku.
Stěžovatel zdůraznil, že aplikace zákona o správě daní a poplatků ne ní vhodná na postup
žalovaného při vracení pokut. Svědčí o tom i skutečnost, že novelou zákona o ochraně
hospodářské soutěže byl §22 odst. 6 zrušen. I přes tyto problémy však žalovaný podle zákona
o správě daní a poplatků postupoval a pokutu také žalobci vrátil. Pro vrácení úroků z ní však není
žádný důvod, protože ihned poté, co se žalovaný dozvěděl o zrušení rozsudku o pokutě krajským
soudem, pokutu vrátil. Má povinnost ji totiž vrátit do 15 d nů od okamžiku, kdy soud předmětné
rozhodnutí zrušil. To také žalovaný učinil. Soud však nesprávně stanovil den, od kterého měla být
počítána patnáctidenní lhůta na den, kdy žalobce původně pokutu zaplatil. Pokuta měla totiž
až do právní moci zrušujícího rozsudku charakter řádně vybrané pokuty. Daňovým přeplatkem
se stala až dnem nabytí právní moci rozsudku krajského soudu, tedy dnem 28. 1. 2008.
Protože částka pokuty byla odepsána z účtu žalovaného dne 7. 2. 2008, patnáctidenní lhůta
pro její vrácení uplynula dnem 12. 2. 2008, úrok z přeplatku tedy vůbec nevznikl. Závěr soudu,
který počítal úrok za celou dobu, od okamžiku odepsání pokuty z účtu žalobce, byl proto
nesprávný.
Kdyby se skutečně běh lhůty, za kterou se počítá úrok z přeplatku, odvíjel od původní
splatnosti pokuty, mohlo by to působit kontraproduktivně; stěžovatel by mohl být nucen ukládat
nižší pokuty, aby případně nemusel vracet velkou částku na úrocích. Takovým postupem by byly
popřeny základní funkce ukládání pokut, jak funkce preventivní, tak i represivní.
Je skutečností, že Nejvyšší správní soud v rozsudku sp. zn. 1 As 32/2006 konstatoval,
že důsledky zrušujícího rozsudku působí ex tunc a na rozhodnutí se hledí, jako by nebylo vydáno.
Z tohoto závěru však není možno vyvodit postup pro vracení pokuty. Z uvedeného rozhodnutí
pouze vyplývá závěr, že neexistenci zrušeného rozhodnutí lze vzít v úvahu až po konstatování
této skutečnosti soudem, tedy od právní moci zrušujícího rozsudku.
Rovněž tak rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 Afs 61/2005 nelze na danou
věc užít; ten se týká výhradně daňového řízení a neoprávněné exekuce. Soud v něm zmínil,
že úrok má daňovému subjektu nahradit to, co by mohl získat v případě, kdy by peněžní
prostředky měl uloženy u peněžního ústavu. Podle stěžovat ele to znamená, že by měl být úrok
vypočítán tak, aby odpovídal úroku, který by mu vlivem úhrady pokuty unikl.
K odkazu krajského soudu na rozhodnutí Evropského soudního dvora týkající se vracení
pokut Evropskou komisí stěžovatel uvedl, že Komise byla pov inna vracet pouze částku,
která odpovídala výši skutečné škody, jež mohla pokutovan ému subjektu vzniknout
a kterou mohla sama získat ze svého úročeného účtu.
Stěžovatel odmítá závěr soudu, že by přeplatek na pokutě vznikl jeho zaviněním. Ve svém
legitimním postupu při uložení pokuty žalobci neshledává své pochybení, za které by měl být
nepřiměřeně sankcionován.
Vzhledem ke všem uvedeným důvodům stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K doplnění kasační stížnosti ze dne 22. 7. 2010 stěžovatel připojil stanovisko Ministerstva
financí ze dne 7. července 2010, č. j. 05/63663/2010-32, v němž náměstek ministra Mgr. P. Ch.
zdůrazňuje, že §64 zákona o správě daní a poplatků ne lze aplikovat na případy, které vznikly
v jiném procesním prostředí. Úřad není správcem daně a proto nemá povinnost postupovat
podle §64 odst. 6 citovaného zákona; má sice povinnost pokutu vrátit (pokud soud rozhodnutí
o jejím uložení zruší), nemá však povinnost hradit úroky z prodlení.
Stěžovatel připojil ještě odborné právní stanovisko vypracované JUDr. S. K., Ph.D.
(odborným asistentem a zástupcem vedoucí katedry správní vědy a správního práva Právnické
fakulty Masarykovy univerzity a mj. i členem rozkladové komise pro oblast hospodářské soutěže
předsedy Úřadu). Předmětem posudku však bylo podání odborného stanoviska k pravomoci
Úřadu činit úkony správce daně po novele zákona o ochraně hospodářské soutěže provedené
zákonem č. 155/2009 Sb. Tedy k postupu Úřadu po 1. 9. 2009. Ze stanoviska plyne, že Úřad není
po 1. 9. 2009 oprávněn činit úkony správce daně ve vztahu k pokutám uloženým a vybraným
podle zákona o hospodářské soutěži před tímto datem. Dalším závěrem stanoviska je, že Úřad
není oprávněn vracet pokuty, které vybral před 1. 9. 2009. To zejména proto, že dnem 1. 9. 2009
přešla kompetence k výběru a vymáhání a tedy i vracení pokut na celní orgány.
III.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti zdůraznil, že si stěžovatel ve svých vyjádřeních
a postupech odporuje. Na jedné straně tvrdí, že se na něj zákon o správě daní a poplatků
nevztahuje, na straně druhé jej však sám užívá a při vracení pokuty §64 zákona o správě daní
a poplatků argumentuje. Žalobce tvrdí, že rozdíl mezi charakterem daňového řízení a řízení
správního (o uložení pokuty) je pouze v tom, kdo peněžité plnění ukládá; rozdíl však již není
v postupu obou těchto orgánů, týkajícím se placení daní. Zdůraznil, že je to právě žalovaný,
kdo svým nezákonným rozhodnutím zavinil vznik přeplatku, nebyl totiž schopen správnost
svého rozhodnutí o uložení pokuty obhájit před soudem a musí tedy nést i odpovědnost
za takový postup. Připomněl, že již jen deklarace protizákonného jednání (bez zaplacení pokuty)
má na účastníky řízení negativní dopad v podobě zásahu do jejich dobré pověsti. Stěžovatel musí
být proto připraven nést i negativní důsledky svých pochybení.
Žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
IV.
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uvedl jako důvod pro její podání i §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. s tím, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný pro jeho
nesrozumitelnost, neupřesnil však, v čem by namítaná nesrozumitelnost rozsudku měla spočívat.
Protože k případné vadě rozsudku, spočívající v nesrozumitelnosti by Nejvyšší správní soud
musel přihlédnout ex offo, přezkoumal rozsudek z tohoto pohledu a dospěl k závěru, že rozsudek,
ani jeho dílčí části touto vadou netrpí.
K zodpovězení tak zůstává předestřená kasační námitka mířící do nesprávně
zodpovězené právní otázky soudem, konkrétně jím provedený výklad §64 odst. 6 zákona
o správě daní a poplatků a jeho aplikace na danou věc.
V.
Pro posouzení věci je tak nutné vyložit nejprve celé ustanovení §1 odst. 4 zákona
o správě daní a poplatků. To normuje, že je-li rozhodnutím vydaným orgánem moci výkonné, orgánem
územního samosprávného celku nebo jiným orgánem, právnickou nebo fyzickou osobou, pokud vykonávají
zákonem nebo na základě zákona svěřenou působnost v oblasti veřejné správy (dále jen "správní orgán"), soudem
nebo jiným státním orgánem podle tohoto nebo jiného zákona, uložena platební povinnost do státního rozpočtu,
územních rozpočtů nebo fondů, nebo vznikla -li povinnost tohoto plnění přímo ze zákona bez vydání rozhodnutí
(dále jen "platební povinnost"), postupuje se při jejím placení, které zahrnuje evidování a vybrání, popřípadě
vymáhání, podle části šesté tohoto zákona jako při placení daní, s výjimkou ustanovení §63, §67 až 69, §71
a 72, a s tím, že ustanovení ostatních částí tohoto zákona se použijí, pokud jsou k uplatnění části šesté nezbytná;
to platí za podmínky, že zákon, podle kterého byla platební povinnost uložena, nestanoví jinak. Správní orgán,
soud nebo jiný státní orgán, věcně přísluš ný ke správě placení platební povinnosti, je považován za správce daně.
Citované ustanovení tak reaguje na skutečnost, že vedle peněžitých plnění do veřejných
rozpočtů jako jsou daně, cla, správní, soudní a místní poplatky atd. (tedy peněžitá plnění
„daňového charakteru“), u nichž je dán komplexní procesní rež im podle zákona o správě daní
a poplatků, se vyskytuje i řada peněžitých plnění směřujících rovněž do veřejných rozpočtů
ukládaných podle jiných než daňových zákonů, tj. ukládaných zejména v obecném režimu
správního řádu. Jedná se o celou širokou škálu zejména sankčních plateb; takovým nedaňovým
zákonem, podle něhož byl příslušný správní orgán zmocněn k uložení sankce, peněžitého plnění
plynoucího do státního rozpočtu, je i zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže
a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže, ve znění účinném
v roce 2008).
Je-li Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže uložena pokuta za porušení povinností
v tomto zákoně uložených, pak §22 odst. 6 tohoto zákona (ve znění účinném v rozhodné době)
ukládal tomu, kdo pokutu uložil, povinnost při vybírání a vymáhání pokut postupovat
podle zvláštního právního předpisu a jednoznačně odkazoval na zákon č. 337/1992 Sb., o správě
daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů.
Na tomto místě je nutno ještě zdůraznit, že pokuta, ulo žená stěžovatelem není daní
(ve smyslu legislativní zkratky pojmu „daň“), upravenou v §1 odst. 1 zákona o správě daní
a poplatků, ale jinou platební povinností, při jejímž vybírání či vymáhání se uplatní ty části zákona
o správě daní a poplatků, které na správu této platební povinnosti dopadají.
Vybírání, jakož i vymáhání daně (zde platební povinnosti) je zahrnuto v části šesté zákona
o správě daní a poplatků a je nazváno souhrnně „placením daní“. Zmíněná část zákona o správě
daní a poplatků se tedy uplatní přesto, že (formálně vzato) zákon pracuje s pojmy „daň“, „daňový
nedoplatek“, „daňový přeplatek“ apod., a to právě proto, že §1 odst. 4 je speciálním
ustanovením vůči §1 odst. 1 zák ona o správě daní a poplatků; jeho příslušné části se proto
aplikují i na jiné „platební povinnosti“ .
Ve věci tak není sporu o tom, podle jakého právního předpisu měl stěžovatel v roce 2008
postupovat při vracení přeplatku (uhrazené pokuty) žalobci. Žalobce se domáhal vrácení
vzniklého přeplatku včetně úroku podle §64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků a stěžovatel
také při jeho vracení podle tohoto ustanovení postupoval a výslovně jeho užití v žalobou
napadeném rozhodnutí uvedl.
Stěžovatelova argumentace nevhodné právní úpravy obsažené v zákoně o správě daní
a poplatků a její obtížná aplikace v řízení o placení či vymáhání pokut uložených v řízení
o ochraně hospodářské soutěže, je již z tohoto pohledu nerelevantní. Sám stěžovatel si byl vědom
toho, že měl při postupu, který se týkal placení uložené platební povinnosti de facto postavení
správce daně (alespoň v tomto rozsahu) a při jejím vracení žalobci správně aplik oval §64 zákona
o správě daní a poplatků.
Ocitá-li se příslušný správní orgán v postavení správce daně, alespoň z toho pohledu,
že je povinen pro vybírání a vymáhání platební povinnosti (pokuty) postupovat podle zákona
o správě daní a poplatků, pak je jeho povinností aplikovat shodným způsobem užitá zákonná
ustanovení, jako každý jiný správní orgán, který příslušná ustanovení aplikuje rovněž v postavení
správce daně.
Pro ozřejmení správnosti postupu či pochybení stěžovatele při aplikaci §64 odst. 6
zákona o správě daní a poplatků je nutno nyní vyjasnit, co je zaviněným přeplatkem a co je
smyslem úroku z přeplatku.
K této otázce se již jednoznačně vyjádřila judikatura Nejvyššího správního soudu.
V rozsudku ze dne 31. 1. 2007, č. j. 7 Afs 140/2005 - 55 (publ. pod č. 1184/2007 Sb. NSS;
rozhodnutí NSS jsou přístupná též na www.nssoud.cz), soud uvedl, že termín zavinění správce
daně je nutno vyložit jako „pochybení“ či „zapříčinění“ správce daně, a nikoli jako zavinění
v civilistickém či trestněprávním pojetí. Pochybení, které má za důsledek zrušení rozhodnutí
o stanovení platební povinnosti (ať již daně nebo pokuty, jako je tomu v tomto případě) buď
odvolacím orgánem (nemá-li podání odvolání odkladný účinek) anebo soudem, jak tomu bylo
v tomto případě, nutně vyvolává účinky vzniku zaviněného přeplatku. Podmínkou ovšem je,
že platební povinnost byla uhrazena.
Zaviněným přeplatkem judikatura jednoznačně rozumí přeplatek na platební
povinnosti vzniklý (uhrazený ve prospěch veřejného rozpočtu) v důsledku natolik
nesprávného rozhodnutí (postupu) správních orgánů, pro který bylo toto rozhodnutí
„přezkumnou autoritou“ zrušeno.
Z těchto závěrů se odvíjí rovněž další úvahy Nejvyššího správního soudu, vyjádřené
v rozsudku ze dne 4. 5. 2006, č. j. 2 Afs 61/2005 - 75 (publ. pod č. 1439/2008 Sb. NSS) ,
v něm soud zdůraznil, že „počátek úročení neoprávněně vymožené částky se skutečně odvíjí až od okamžiku
jejího odepsání z bankovního účtu stěžovatele“. Jde o to, že se finanční částka již nachází v dispozici
správce daně, neboli povinný již nemá reálnou možnost s touto finanční částkou jakkoli
disponovat. Od tohoto právního názoru se nemá Nejvyšší správní soud důvod jakkoli
odchylovat, naopak, zdůrazňuje, že úrok z přeplatku je v podstatě vyjádřením ceny
finančních prostředků v čase, která je daná úrokovou mírou. Jedná se o ekonomickou
náhradu, plynoucí z peněžních prostředků, která by jinak přirůstala k mase finančních prostředků
jejich vlastníku.
Vycházeje z těchto tezí, dospěl Nejvyšší správní soud k následujícímu závěru.
Zde však ještě soud považuje za nutné zdůraznit, že zásadně při přezkoumání rozhodnutí
vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu
(§75 s. ř. s.). Napadené rozhodnutí bylo předsedou Úřadu vydáno dne 25. 7. 2008; krajský soud
(jakož i Nejvyšší správní soud) proto přezkoumával napadené rozhodnutí ke skutkovému
i právnímu stavu ke dni 25. 7. 2008 (k době před účinností zákona č. 155/2009 Sb.).
Žalobci byla uložena žalovaným povinnost uhradit peněžité plnění (pokutu) rozhodnutím
ze dne 18. 4. 2007. Toto rozhodnutí však zrušil Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne
8. 1. 2008, č. j. 62 Ca 15/2007 - 519. O těchto skutečnostech není žádného sporu a obě strany
také z těchto skutečností při argumentaci a obhajobě svého názoru shodně vycházejí.
Po zrušujícím rozsudku také žalovaný vrátil žalobci celou výši uhrazené pokuty, úrok
z přeplatku na peněžním plnění však odmítl uhradit.
Žalobce žádal uhrazení úroku od původního okamžiku splatnosti, tedy od okamžiku,
kdy pokutu odepsal ze svého účtu ve prospěch účtu označeného žalovaným v rozhodnutí
a neměl již finanční částku ve své dispozici; žalovaný však setrvává na názoru, že úrok náleží
žalobci až od okamžiku, kdy soud rozhodl o zrušení pokuty (resp. po uplynutí 15 dnů od tohoto
okamžiku).
Jak zdůrazněno shora, úrok z přeplatku je vyjádřením ceny finančních prostředků v čase,
která je daná úrokovou mírou, tedy vlastně ekonomickou náhradou za nemožnost disponovat
finančními prostředky, a to z důvodu jejich úhrady ve prospěch veřejného rozpočtu, aniž by již
(vlivem zavinění správce daně) současně existovalo rozhodnutí, ukládající splnit takovou platební
povinnost, pak tato ekonomická náhrada náleží za celou dobu, po kterou neměl povinný možnost
s touto finanční částkou disponovat.
Ostatně tomuto řešení odpovídá i §64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků, ve znění
účinném v době vzniku přeplatku (2007); podle něj platí, že zavinil-li vznik přeplatku správce daně,
vrátí přeplatek bez žádosti do patnácti dnů, a vrátil- li jej po stanovené lhůtě, je povinen zaplatit daňovému
dlužníkovi úrok z přeplatku ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o čtrnáct procentních
bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. Je-li vracen přeplatek na žádost po lhůtě stanovené
v odstavci 4 nebo nebyla-li dodržena zákonná lhůta pro vrácení u vratitelného přeplatku, který se podle daňového
zákona vrací bez žádosti, aniž by zde při vzniku přeplatku bylo zavinění správce daně, náleží daňovému
dlužníkovi úrok z přeplatku ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sed m procentních
bodů, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí. Úrok náleží v těchto případech ode dne následujícího
po dni uplynutí zákonné lhůty pro jeho vrácení. Vznikl -li přeplatek zaviněním správce daně, běh zákonné lhůty
počne dnem následujícím po původní lhůtě splatnosti daně a s účinností od počátku běhu této lhůty se tento
přeplatek použije podle odstavců 2 a 3; pokud došlo ke vzniku přeplatku až po dni původní splatnosti daně, běh
zákonné lhůty počne dnem následujícím po dni úhrady dan ě, v jejímž důsledku došlo ke vzniku přeplatku.
Pokud by skutečná přiznaná škoda způsobená daňovému dlužníkovi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným
úředním postupem správce daně, 26) byla vyšší než úrok přiznaný podle tohoto ustanovení, přiznaný úrok
se na úhradu skutečné škody započítává. Úrok se nepřizná, činí- li méně než 50 Kč.
Krajský soud tedy správně uzavřel, že úrok z prodlení náleží žalobci po dobu od uplynutí
patnáctidenní lhůty po původní splatnosti peněžitého plnění, tedy po uplynutí patnáctidenní lhůty
od vlastní úhrady pokuty až do okamžiku vrácení pokuty žalovaným na účet žalobce.
S hodnocením krajského soudu se Nejvyšší správní soud v této otázce zcela ztotožnil.
Nejvyšší správní soud rozhodně odmítá jako naprosto nerelevantní námitku žalovaného,
že v případě, kdy je nucen hradit i úrok z nezákonně uložené pokuty je de facto nucen volit
mírnější způsob trestání, aby se eventuálně do budoucna nevystavoval této povinnosti a navíc,
že užití §64 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků vede k p opření základních funkcí ukládání
pokut, jak funkce preventivní, tak i represivní. Soud zdůrazňuje, že oprávnění žalovaného
k rozhodování o ukládání pokut za narušení hospodářské soutěže je nutně spojeno s jeho
odpovědností za výsledek vlastní rozhodovací činnosti.
Žalovanému lze dát na druhou stranu za pravdu v tom, že zákonem zavedený systém
nakládání s finančními prostředky po případném zrušujícím rozsudku může působit nepřehledné ,
i několikrát se měnící situace, to podle toho, kolikrát je pravomocné rozhodnutí o uložení
peněžního plnění zrušeno a poté opět vydáno.
Odvolání proti rozhodnutí má ve správním řízení vedeném podle správního řádu
(podle něhož žalovaný při uložení pokuty postupoval) odkladný účinek. V důsledku odkladného
účinku odvolání nenastává právní moc, vykonatelnost, ani jiné právní účinky rozhodnutí.
Znamená to, že až do právní moci rozhodnutí o uložení pokuty nemusí být pokuta uhrazena .
V tomto řízení proto nevzniká (na rozdíl od klasického řízení o daních, kde je primárně odkladný
účinek vyloučen) žádný problém spojený s úhradou; žalobce může s úhradou vyčkat
až do vykonatelnosti rozhodnutí. Po nabytí vykonatelnosti rozhodnutí však již jeho platební
povinnost nastává (a v daném případě ji žalobce také splnil). Podání žaloby a nebo kasační
stížnosti však není automaticky přiznán odkladný účinek; kdyby tomu tak bylo, pak by nemusely
být finanční prostředky uhrazeny a bylo by možné vyčkat s jejich úhradou až do konečného
rozhodnutí ve věci po přezkumné činnosti soudů. Na tomto místě je možné pouze zmínit,
že požádá-li žalobce současně s podanou žalobou o přiznání odkladného účinku, je vždy
na zvážení žalovaného, zda-li takový návrh ve vyjádření k soudu podpoří a nebo nikoliv.
K pozdějšímu doplnění kasační stížnosti o stanovisko Ministerstva financí soud uvádí,
že zde uvedený názor považuje, z důvodů shora podrobně popsaných, za zcela mylný. Odborný
posudek zpracovaný JUDr. S. K., Ph.D., který byl rovněž přiložen k doplnění kasační stížnosti
nelze na danou kauzu aplikovat, neboť ten se zabývá právní situací způsobenou změnou zákona
č. 155/2009 Sb., a to s účinností od 1. 9. 2009. Jak zmíněno výše, krajský soud, správnost
jehož rozsudku Nejvyšší správní soud kasačním způsobem přezkoumává, vždy k žalobnímu
návrhu rozhoduje ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí. V konkrétním případě ke dni
25. 7. 2008, právní stav založený k datu 1. 9. 2009 se na danou věc proto nevztahuje.
VI.
Nad rámec ještě zdejší soud konstatuje, že shora uvedený závěr apriori neznamená,
že daňovému dlužníkovi nemůže vzniknout škoda, způsobená nezákonným rozhodnutím
či nesprávným úředním postupem správního orgánu (zde v postavení správce daně). Jak uvedl již
krajský soud, takováto škoda by se však posuzovala v jiném řízení, a to v režimu aplikace zákona
č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím
nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb.,
o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Tento zákon provádí čl. 36 odst. 3 Listiny základních
práv a svobod, podle něhož má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným
rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním
postupem. Zbývá dodat, že i s touto možností §64 zákona o správě daní a poplatků výslovně
počítá, neboť hovoří o tom, že „v případě, že by skutečná přiznaná škoda, způsobená daňovému dlužníkovi
nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem správce daně, byla vyšší než úrok přiznaný podle
tohoto ustanovení, přiznaný úrok se na úhradu skutečné škody započítává.“
VII.
Nejvyšší správní soud tedy shledal námitky žalovaného nedůvodnými. Jelikož v řízení
nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§109
odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobce dosáhl v řízení o kasační stížnosti plného úspěchu, a proto má dle §60 odst. 1 s. ř. s.
právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Náklady řízení byly stanoveny podle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v tomto případě za jeden úkon právní služby spočívající
ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 17. 5. 2010, a náhrady hotových výdajů, tedy ve výši
1 x 2100 Kč a 1 x 300 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d), §13 odst. 3 citované
vyhlášky], celkem 2400 Kč. Protože advokát žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují
se náklady řízení o částku 480 Kč, odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty (§57 odst. 2 s. ř. s.). Žalobci se tedy vůči žalovanému přiznává náhrada
nákladů v celkové výši 2880 Kč.
Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl
úspěch.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. srpna 2010
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu