ECLI:CZ:NSS:2012:1.AFS.54.2012:40
sp. zn. 1 Afs 54/2012 – 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalob ce: V. K., zastoupen
Mgr. Zdeňkem Turkem, advokátem se sídlem Slovanská 66, Plzeň, proti žalovanému: Finanční
ředitelství v Plzni, se sídlem Hálkova 14, Plzeň, o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne
2. 2. 2011, čj. 890/11-1100-400729, čj. 891/11-1100-400729 a čj. 892/11-1100-400729, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 2012, čj. 57 Af
17/2011 – 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věcí
[1] Finanční úřad v Blovicích (dále jen „správce daně“) zahájil u žalobce dne 5. 5. 2010
daňovou kontrolu silniční daně za zdaňovací období roku 2007, 2008 a 2009. Správce daně
na základě výpisu z registru silničních vozidel zjistil, že žalobce byl od 26. 7. 1993
až do 28. 4. 2010 evidován jako provozovatel a vlastník motorového vozidla tov. zn. Škoda 706
MTV, registrační značka x. Žalobce předložil správci daně kupní smlouvu uzavřenou dne
14. 12. 1994 se společností Osiris vzduchotechnika s. r. o. , na jejímž základě prodal
této společnosti uvedené motorové vozidlo. Ve smlouvě bylo uvedeno, že účelem uzavření kupní
smlouvy je použít vozidlo na náhradní díly. Správce daně nicméně dospěl k závěru, že s ohledem
na právní úpravu obsaženou v §4 odst. 1 písm. a) zákona č . 16/1993 Sb., o dani silniční,
je rozhodující stav zápisů v registru silničních vozidel. Daňovým poplatníkem za zdaňovací
období 2007 – 2009 je tedy žalobce. Třemi dodatečnými platebními výměry ze dne 21. 6. 2010
doměřil správce daně žalobci silniční daň za zdaňovací období 2007, 2008 a 2009 a současně
sdělil předpis penále.
[2] Proti dodatečným platebním výměrům podal žalobce odvolá ní. V něm poprvé uplatnil
tvrzení, že nákladní vozidlo, které se stalo předmětem sporu, bylo ještě před rokem 2007
rozebráno. Tudíž ve zdaňovacích obdobích, za něž byla žalobci doměřena silniční daň, fakticky
neexistovalo. V průběhu odvolacího řízení provedl dožádaný správce daně výslech žalobcem
navrženého svědka pana Davida Kaňoka, současného jednatele společnosti Osiris
vzduchotechnika s. r. o. Žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil všechny tři dodatečné
platební výměry.
[3] Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou. Krajský soud však shledal žalobu
nedůvodnou, a proto ji zamítl. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že sporné silniční vozidlo
splňovalo zákonné podmínky předmětu silniční daně ve smyslu §2 odst. 1 věty druhé zákona
č. 16/1993 Sb., o dani silniční, neboť po celá předmětná zdaňovací období bylo registrováno
v České republice a jednalo se o vozidlo s celkovou hmotností alespoň 12 t (pro zdaňovací
období roku 2009 postačovala dokonce jen celková hmotnost 3,5 t) určené výlučně k přepravě
nákladů. Silniční daň je založena výlučně na vlastnictví (resp. dis pozici) k určité věci. Pokud
by tedy silniční vozidlo fakticky neexistovalo, nemohlo by být předmětem daně.
[4] Jestliže žalobce tvrdil, že vozidlo bylo rozebráno, a přestalo tak fakticky existov at, tížilo
ho ve vztahu k tomuto tvrzení důkazní břemeno dle §31 od st. 9 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků. Jediným důkazním prostředkem, jeho ž provedení žalobce navrhl,
byl výslech svědka Davida Kaňoka. Krajský soud se ztotožnil s názorem žalovaného, že výpověď
svědka je nevěrohodná. Jeho paměť totiž byla nelogicky selektivní, někdy neuvěřitelně konkrétní
a přesná, jindy naopak stižena značnou, nepochopitelnou a hlavně svědkem logicky
nezdůvodněnou amnézií. Jindy se zase svědkem předestřená skutková verze jevila ve světle jiných
důkazů vyloučená. Předložená kupní smlouva pak nemohla prokázat zánik předmětu daně,
nýbrž pouze jeho prodej. Nadto i samotná věrohodnost této listiny byla žalovaným zpochybněna.
[5] Z pohledu §4 odst. 1 písm. a) zákon a o dani silniční je re levantní skutečností
to, kdo je jako provozovatel vozidla zapsán v technickém průkazu, nikoliv kdo skutečně vozidlo
provozuje. Kupní smlouva o prodeji vozidla, která se nepromítla do registru vozidel
a technického průkazu, nemohla ovlivnit závěr o tom, kdo je poplatníkem silniční daně.
II.
Argumenty obsažené v kasační stížnosti
[6] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku krajského soudu včasnou kasační
stížnost z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s . Stěžovatel připouští, že by snad
písemné vyhotovení smlouvy mohlo být učiněno později, a to s nástupnickou organizací Osiris
vzduchotechnika s. r. o. To nicméně nemá naprosto žádný vliv na změnu vlastnického práva
k vozidlu, k jehož prodeji došlo jednoznačně dne 14. 12. 1994. Zákon totiž pro prodej vozidla
neurčuje písemnou formu smlouvy. Soud opomněl na prodej pohlédnout i z pozice civilního
práva, konkrétně §34 obč. zák. Otázka platnosti právního úkonu měla být soudem řešena velmi
podrobně, a to zvláště za situace, kdy správní orgán k posouzení otázky platnosti kupní smlouvy
z oblasti civilního práva není ale vůbec kompetentní. Stěžovatel dále napadá hodnocení vý povědi
svědka Kaňoka soudem. Je naprosto běžné, že s odstupem několika let si člověk některé věci
pamatuje dobře a přesně, některé pouze zběžně. Nelze automaticky hodnotit celou výpověď
jako nevěrohodnou. Stěžovatel doložil kupní smlouvou změnu vlastnictví vozidla, výpovědí
svědka Kaňoka prokázal, že vozidlo bylo demontováno a rozprodáno na díly. Nemohlo
tak vůbec být předmětem silniční daně.
[7] Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil ro zsudek krajského soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III.
Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[8] Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 4. 6. 2012 zdůraznil, že kupní smlouva byla podepsána
v prosinci 1994 se společností označenou jako Osiris vzduchotechnika s. r. o. Subjekt
s takovouto obchodní firmou ovšem v tomto čase ještě neexistoval, a tudíž nemůže kupní
smlouva prokazovat změnu vlastnictví. Předložená smlouva nemůže prokazovat
ani to, že stěžovatel prodal uvedené vozidlo tehdy existující společnosti s obchodní firmou
Osiris, s. r. o., neboť na smlouvě je uvedena jiná firma. Výpověď svědka Kaňoka hodnotil
žalovaný jednotlivě i všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, přičemž přihlédl
ke všemu, co při správě daní vyšlo najevo. V tomto celkovém kontextu byla hodnocena
i svědecká výpověď. Žalovaný dodal, že se ztotožňuje se závěry krajského soudu.
IV.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[9] Kasační stížnost není důvodná.
[10] Převážnou část kasační stížnosti zaujímá argumentace stěžovatele, dle něhož je třeba
kupní smlouvu uzavřenou v roce 1994 se společností Osiris vzduchotechnika s. r. o. považovat
za platnou. Žalovaný i krajský soud měli pochybit v tom, že platnost smlouvy nezkoumali
z pohledu §34 obč. zák. Tato argumentace je ovšem zcela mimo běžná s argumentací,
na níž je založen rozsudek krajského soudu a rozhodnutí žalovaného. Jak žalovaný, tak i krajský
soud sice ve svém rozhodnutí zpochybňují věrohodnost předložené kupní smlouvy
jako důkazního prostředku (smlouva byla uzavřena pod tehdy neexistující obchodním jménem
kupujícího, užívá se v ní zkratka RZ – registrační značka, ačkoliv v dané době se běžně používala
zkratka SPZ), nicméně činí tak pouze pro dokreslení. Rozsudek krajského soudu (stejně
tak jako již rozhodnutí žalovaného) je založen na jasně formulovaném a detailně
vyargumentovaném právním názoru, že pro určení daňového poplatníka silniční daně je zcela
nerozhodné, kdo je skutečným vlastníkem vozidla. S ohledem na §4 odst. 1 písm. a) zákona
o dani silniční je významné pouze to, kdo je jako provozovatel vozidla zapsán v technickém
průkazu. Technický průkaz je veřejnou listinou, která osvědč uje mimo jiné zápis vlastníka
a provozovatele vozidla v registru silničních vozidel. Kupní smlouva, která se nepromítla
do registru silničních vozidel a technického průkazu, tak nemůže ovlivnit posouzení otázky,
kdo je v souzené věci poplatníkem silniční daně.
[11] Jinými slovy řečeno, krajský soud výkla dem §4 odst. 1 pí sm. a) zákona o dani silniční
a zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, dovodil,
že i kdyby skutečně došlo k převodu vlastnického práva k silničnímu vozidlu, nedochází
tím automaticky ke změně osoby poplatníka silniční daně, dokud není převod vlastnického práva
promítnut též do registru silničních vozidel a tím i do technického průkazu příslušného vozidla.
Proto nelze krajskému soudu vyčítat, že se podrobněji nezabýval otázkou platnosti kupní
smlouvy, neboť se jedná z pohledu daňového o otázku zcela nerozhodnou a její posuzování
by bylo z pohledu správného stanovení daňové povinnosti naprosto neúčelné.
[12] Posouzení právní otázky výkladu §4 odst. 1 písm. a) zákona o dani silniční, stejně jako §4
odst. 1 a §2 odst. 16 zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích
stěžovatel v kasační stížnosti nenapadl. Není proto vůbec namístě, aby se Nejvyšší správní soud
za této procesní situace, v níž není oprávněn přezkoumat a případně revidovat právní názor
krajského soudu, zabýval posouzením otázky platnosti kupní smlouvy (jedná se o ústřední část
kasační stížnosti). Při akceptaci právního názoru krajského soudu totiž nepředstavuje platnost
kupní smlouvy otázku, kterou by bylo nutno v daném řízení řešit. Nemůže se proto jednat
ani o tzv. předběžnou otázku. Bez vyřešení otázky platnosti kupní smlouvy bylo totiž možno
o daňové povinnosti v daňovém řízení rozhodnout (srov. k pojmu předběžné otázky
např. rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2010, čj. 5 Afs 64/2009 – 104).
[13] Stěžovatel na několika místech velmi obecně tvrdí, že krajský soud přistupoval k dané věci
s přepjatým formalismem. Nejvyšší správní soud je však opačného názoru a má za to, že krajský
soud se při výkladu právních norem přepjatého formalismu nedopustil. Ba naopak nad rámec
výslovného textu zákona dovodil, že pokud by stěžovatel vskutku prokázal rozebrání silničního
vozidla na součástky (tedy jeho faktický zánik), přestalo by být vozidlo předmětem daně. Krajský
soud ve svém rozhodnutí vyšel z formálního stavu zápisů v registru silničních vozidel,
neboť správnost tohoto stěžovateli známého formálního stavu nebyla v daňovém ani soudním
řízení zpochybněna. Takový postup ovšem nelze označit za přepjatý formalismus. Silniční daň
je totiž vybudována právě na formálním stavu zápisů v registru silničních vozidel. O tom svědčí
nejen §2 odst. 1 zákona o dani silniční, v němž je pomocí formálního kritéria vymezen předmět
daně, ale též §4 odst. 1 písm. a) téhož zákona, jenž na základě for málního kritéria určuje,
kdo je poplatníkem daně (klíčový význam formálního stavu zápisů v registru silničních vozidel
je potvrzen i v rozsudku NSS ze dne 18. 5. 2006, čj. 2 Afs 101/2005 – 39,
publ. pod č. 1358/2007 Sb. NSS). Takovýto formální přístup při vymezení jednotlivý ch
konstrukčních prvků daně je u majetkových daní obvyklý. Stačí poukázat např. na zákon
č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, a jeho úzkou návaznost na obsah zápisů v katastru
nemovitostí. Ostatně evidence vybraných druhů majetku historicky vznikly mimo
jiné jako podklad pro vybírání berní (např. rustikální katastry, tereziánské a josefínské katastry
nebo pozemkový katastr). Je-li tedy určitá daň konstruována tak, že zohledňuje toliko formální
stav zápisu v evidenci, nikoliv skutečné majetkové vztahy do e vidence nepromítnuté, nelze
hovořit o přepjatém formalismu. Je pak na převodci majetku, aby si střežil svá práva, včasným
a řádným plněním svých povinností docílil provedení příslušných zápisů v evidencích a teprve
tímto krokem dosáhl zániku svých daňových povinností.
[14] V podstatě jedinou kasační námitkou tak je tvrzení stěžovatele, že žalovaný i krajský soud
nesprávně posoudili věrohodnost výpovědi svědka Davida Kaňoka. Tuto námitku lze podřadit
pod důvod kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
[15] Stěžovatel teprve v odvolání proti dodatečným platebním výměrům uplatnil obranu,
že ve zdaňovacích obdobích roku 2007, 2008 a 2009 předmětné silniční vozidlo již fakticky
neexistovalo, neboť bylo rozebráno na náhradní díly. Ve vztahu k tomuto tvrzení tížilo
stěžovatele důkazní břemeno dle §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků . To hodlal unést
navržením výslechu pana Davida Kaňoka, současného jednatele společnosti Osiris
vzduchotechnika s. r. o., jíž bylo vozidlo prodáno.
[16] Svědek vypověděl, že v roce 1994 pracoval ve společnosti Osiris, měl na starosti vozový
park a elektronická zařízení. Nákladní vozidlo registrační značky x bylo koupeno na náhradní díly.
Společnost měla ještě jeden podobný automobil, na který potřebovala náhradní díly. Kdo měl
technický průkaz, svědek nevěděl. Podpis na k upní smlouvě nepoznal, možná se jednalo o podpis
mistra. Vozidlo sloužilo pouze na náhradní díly, i když bylo zakoupeno v pojízdném stavu.
S automobilem se nikdy nejezdilo. Svědek nevěděl, kdo měl provést převod vozidla v registru, ani
kdo měl technický průkaz v držení. Svědek potom na vozidlo zapomněl, nepřehlásil je, neboť se
s ním vůbec nejezdilo. Svědek nevěděl, kdy probíhala konečná fyzická likvidace vozid la, mohlo to
být v roce 2003 – 2004. Demontáž prováděl částečně svědek, částečně jeho kolega. Automobil,
pro který byly náhradní díly urč eny, byl stejného typu, na jeho SPZ si však svědek již
nevzpomněl. Svědek nevěděl, zda je toto vozidlo stále v provozu, ale domnívá se, že bylo
prodáno. Zřejmě ho prodal ještě první jednatel společnosti. Žádné doklady o likvidaci vozidla
svědek nepředložil.
[17] V prvé řadě je třeba korigovat některé úvahy krajského soudu a žalovaného týkající
se hodnocení výpovědi svědka. Úvaha, že svědek si pamatoval SPZ koupeného vozidla, nikoliv
však SPZ vozidla, do něhož měly být demontované náhradní díly použity, je zavádějící. Svědek
totiž při své výpovědi neuvedl SPZ koupeného vozidla. Byl to na opak dožádaný správce daně,
kdo jako první svědkovi řekl, že výslech se týká koupě vozidla Škoda 706 M TV, registrační
značka x, s celkovou hmotností 16 000 kg od pana K. Svědek pouze uvedl, že se cítí být
způsobilý k jednání v této věci. Hned poté byla svědkovi předložena k nahlédnutí kupní smlouva.
Nelze tedy říci, že si svědek pamatoval SPZ vozidla koupe ného na náhradní díly, pouze
si pamatoval, že od pana K. bylo v roce 1994 koupeno správcem daně specifikované vozidlo.
[18] Žalovaný dále dovozoval nevěrohodnost svědecké výpovědi z toho, že předmětné
vozidlo bylo zakoupeno pro potřebu náhradních dílů pro jiné vozidlo v roce 1994,
ale k demontáži náhradních dílů pro toto vozidlo mělo dojít až v roce 2003 nebo 2004. Nejvyšší
správní soud ovšem došel k názoru, že tato úvaha žalovaného není opodstatněná. Svědek
vypověděl, že vozidlo bylo zakoupeno pouze na náhradní díly, nikdy se s ním nejezdilo.
Na dotaz, v kterém roce proběhla konečná fyzická likvidace (zvýraznění provedeno NSS), svědek
odpověděl, že přesně neví, ale mohlo to být v roce 2003 – 2004. Z výpovědi svědka tak rozhodně
nevyplývá, že by náhradní díly z vozidla koupeného v roce 1994 byly použity až v roce 2003
či 2004. Svědek vypověděl, že v roce 2003 či 2004 byla provedena konečná fyzická likvidace
vozidla koupeného od stěžovatele. To ovšem nic nevypovídá o tom, zda a kdy byly použity
náhradní díly ze zakoupeného vozidla pro vozidlo, které ve svém majetku měla společnost
Osiris, s. r. o. již dříve.
[19] Ve výpovědi svědka nelze dle Nejvyššího správního soudu pozorovat ani mezery týkající
se popisu pracovní činnosti a úkolů svědka ve společnosti Osiris, s. r. o. Z výpovědi plyne,
že svědek nastoupil do společnosti v roce 1994 po škole, byl tam nový. Měl na starosti vozový
park a elektronická zařízení. Jeho nadřízeným byl mist r pan Y. Svědek si nevzpomíná, že by měl
v roce 1994 na starosti vozový park, včetně převod ů vozidel. Neví, kdo měl u sebe technický
průkaz. Později na převod vozidla zapomněl. Pokud se snad žalovaný i krajský soud domnívají,
a z toho dovozují nevěrohodnost výpovědi svědka, že zaměstnanec, který má na starosti vozový
park, by měl mít povědomost i o tom, kde je technický průkaz k vozidlu, a měl by zajišťovat
i převody v registru silničních vozidel, Nejvyšší správní soud nemůže této zcela nepodložené
úvaze přisvědčit. Skutečnost, že svědek měl v roce 1994 na starost vozový park, ještě nedokládá,
že by měl disponovat technickým průkazem či mít povědomost o tom, kdo technický průkaz má.
Tím spíše, že vozidlo nebylo využíváno k provozu, ale pouze na náhradní díly, k čemuž není
třeba mít technický průkaz vozidla při sobě. Svědek vypověděl, že byl podřízen mistrovi panu Y.
a že ve společnosti byl ještě vedoucí, možná i jednatel doc. Ing. Potužník nebo Potužák (z výpisu
z obchodního rejstříku přitom plyne, že jedním z jednatelů byl na přelomu let 1994 a 1995 pan
JUDr. Ing. Josef Potužník). Technický průkaz tak mohla mít u sebe některá z těchto osob. Pro
plnění pracovních úkolů svědka nebylo důležité vědět, kde přesně se technický průkaz nachází a
zda byl proveden převod v registru silničních vozidel.
[20] Jediné, avšak naprosto zásadní zaváhání svědka lze spatřovat v odpovědi na otázku,
zda automobil, pro nějž byly náhradní díly určeny, je stále v provozu, nebo byl zlikvidován.
Svědek odpověděl: „To vůbec nevím, myslím si, že se prodalo.“ Dožádaný správce daně se svědka
dotázal, zda může své tvrzení doložit, prokázat. Svědek odpověděl: „To nemohu, myslím si, že to ještě
prodával ten první jednatel společnosti.“
[21] V této části lze dát za pravdu krajskému soudu, že výpověď svědka je nevyvážená. Svědek
si vybavil důvod nákupu vozidla od stěžovatele, stav tohoto vozidla v době nákupu a rámcově
též dobu jeho konečné fyzické likvidace. Naproti tomu o osud u typově obdobného vozidla,
pro nějž byly určeny náhradní díly z vozidla zakoupeného od stěžovatele, nic neví (soud
zdůrazňuje použití slova „vůbec“ v odpovědi svědka, viz bod [20] shora). Následně svědek
fabuloval, že toto vozidlo bylo nejspíše prodáno, přičemž dodal, že své tvrzení nemůže prokázat.
Domnívá se, že ho prodal ještě ten první jednatel společnosti. Svědek byl schopen popsat
nakládání s vozidlem koupeným od stěžovatele, které přitom bylo určeno pouze na náhradní díly,
avšak nakládání s typově obdobným vozidlem, pro něž byly náhradní díly určeny, nebyl schopen
popsat a uchýlil se pouze ke spekulacím. Svědkovo tvrzení, že vozidlo, pro které byly náhradní
díly určeny, bylo prodáno prvním jednatelem společnosti, je krajně nevěrohodné. Z obchodního
rejstříku plyne, že prvními jednateli byli pan Christian Geiling a p an JUDr. Ing. Josef Potužník,
a to pouze do 8. 2. 1995. Znamenalo by to tedy, že společnost O siris, s. r. o. koupila dne
14. 12. 1994 vozidlo od stěžovatele na náhradní díly a jeho fyzickou likvid aci dokončilo až v roce
2003 či 2004. Vozidlo, pro něž byly náhradní díly určeny a které tak má představovat ekonomický
důvod pro pořízení vozidla od stěžovatele, mělo být dle svědka prodáno ještě prvním jednatelem,
tedy nejpozději dne 8. 2. 1995. Takový průběh událostí je však dle soudu velmi
nepravděpodobný. S ohledem na běžnou životní zkušenost lze předpokládat, že pokud
společnost pro některé ze svých vozidel pořídila náhradní díly tak, že zakoupila nepojízdné
vozidlo obdobného typu, měla v úmyslu své pojízdné vozidlo využívat po delší dobu . Vysvětlení,
že společnost pojízdné vozidlo následně do dvou měsíců po obstarání náhradních dílů prodalo,
kdežto „vrak“ vozidla zakoupeného na náhradní díly si ponechala po dobu dalších cca 9 let, nelze
přijmout. Ostatně k čemu by si společnost ponechávala nepojízdné vozidlo sloužící j ako zdroj
náhradních dílů, když vozidlo, pro něž byly náhradní díly určeny, již dávno mělo změnit
vlastníka?
[22] Výpověď svědka je třeba vskutku hodnotit v podstatné části jako nevěrohodnou,
a to pro její shora popsanou nevyváženost a nelogičnost předestřené skutkové verze (viz bod [21]
shora). Věrohodnost výpovědi nepodporuje ani druhý z provedených důkazů, a to kupní smlouva
datovaná dne 14. 12. 1994, neboť ji na straně kupujícího měla uzavřít společnost pod obchodním
jménem, které v té době neužívala. Tím je zpochybněn i samotný převod vlastnického práva.
Ostatně stěžovatel v kasační stížnosti připustil, že předložená písemnost byla vyhotovena později,
než je na ní formálně uvedeno.
[23] Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že poté, co jediný stěžovatelem navržený důkazní
prostředkem byl po právu vyhodnocen jako nevěrohodný, a tudíž nepravdivý, ocitl se stěžovatel
v důkazní nouzi. Aby stěžovatel unesl důkazní břemeno stran zániku předmětu daně (demontáže
silničního vozidla), musel by navrhnout provedení jednoznačně průkazného (závažného)
důkazního prostředku. Tím však nemohla být v podstatné části nevěrohodná výpověď svědka,
která nadto zůstala v dosti obecné rovině a nebyla potvrzena žádnými jinými důkazy. Lze snad
připustit, že stěžovatel vskutku nemá od roku 1994 tušení, co se s vozidlem, které je v registru
silničních vozidel evidováno na jeho jméno, děje. Důkazními prostředky ohledně fyzické
likvidace vozidla by tak zřejmě disponovala pouze společnost Osiris vzduchotechnika s. r. o.,
tedy jiný daňový subjekt. Soud však považuje za podstatné právě s ohledem na tuto
pro stěžovatele nelehkou důkazní situaci zdůraznit, že se stěžovatel do této situace dostal sám.
Byl-li by dostatečně bdělý a střežil si svá práva, dohlédl by v roce 1994 na to, aby byla provedena
změna vlastníka vozidla v registru silničních vozidel. Již v tomto roce totiž platilo, že poplatníkem
silniční daně je fyzická nebo právnická osoba, která je zapsána v technickém průkazu vozidla
vydaném v České republice jako držitel vozidla [viz §4 odst. 1 písm . a) zákona o dani silniční,
ve znění do 31. 12. 2001]. Pokud stěžovatel nebyl dostatečně bdělý, musí plně snášet negativní
důsledky, které pro něj z toho plynou, a to včetně obtížné důkazní situace, v níž se ocitl
a která se blíží stavu důkazní nouze.
[24] Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že stěžovatel neunesl své důkazní břemeno ve vztahu
k tvrzení, že vozidlo, za něž mu správce daně doměřil silniční daň, fyzicky přestalo existovat
před zdaňovacím obdobím roku 2007. Námitka je nedůvodná.
V.
Závěr a náklady řízení
[25] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.). Neshledal přitom žádnou vadu,
k níž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[26] O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s §60 odst. 1 ve spojení s §120
s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto řízení úspěch, nemá na jejich náhradu právo. Žalovanému
nevznikly v řízení o kasační stížnosti náklady převyšující běžnou administrativní činnost.
Proto mu Nejvyšší správní soud nepřiznal náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2012
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu